Název novinky: The Elder Scrolls V: Skyrim - Česká fansite :: Adriho povídky V - Osvobození

Přidal Adrian_S dne 22.05.2016 13:30
#183

Část 34. - Bod bez návratu

„4. prostředník, 4V 209

Cítím se zahanben! Doufal jsem, že ta „věštkyně" zná odpovědi na mé otázky, ale jen mě oklamala… a jak!

Poté, co jsem jí navštívil, mě nějakým záhadným způsobem svedla a nechal jsem se ovládnout. Nedokážu to popsat slovy, bylo to… zvláštní. Věděl jsem, kde se nacházím a tak, ale nemohl jsem nic udělat. Využila mě… ani nevím k čemu, tribun byl vzteky bez sebe. Rozkřikl se hněvem, prý se jednalo o jakousi „vábničku" - osobu, která se schválně nechá zajmout a poté okouzlí někoho se slabou vůlí a podmaní si ho. Já se z toho dostal bez úhony, ale…

Huh, kvůli mně jsme se museli přesunout na jiné pozice, protože prý způsobila takový rozruch, který byl (nebo mohl být) do širokých dálek slyšet. Všechno je ale ztracené! Nic mi neřekla, Demitr stále se mnou nemluví a celá jednotka začíná trochu o mně pochybovat. Tohle není vůbec dobré! Je to ještě horší, než před tou návštěvou. Ach jo, proč já se do toho musel pouštět?

Pár dní nám zbývá, abychom se dostali do Helgathe, snad tam najdu nějakou odpověď na otázku… kéž by.“


Oči strnuly nad textem z čitelných stránek, konec deníku se blížil a napnutý Erutan, sedící na kameni u rozdělaného ohně, s velkými nádechy se vžíval do posledních zapsaných vzpomínek. Když dočetl až na konec řádku, zvědavostí otočil na poslední stránku, kde kromě obrázku Leneri nebylo nic jiného… místo toho byla do středu listu zasunuta další přeložená stránka, ušpiněná a velmi zmačkaná. Vzal ji a přemýšlel, zda jí má otevřít či si jí nechat na později.

Než se stačil rozhodnout, z okolí vyšel Fathryl a zamířil rovnou k ohništi, „Vyslal jsem tři ženy na průzkum, jak jsi rozkázal, příteli.“ všiml si, jak drží kus pergamenu a nevytrhl z něj oči, „Poslední stránka?“
„Jo, tohle je poslední stránka.“ kouknul zpět na něj, „Nevím, jestli si to mám přečíst nebo ne. Abych byl upřímný, přestávám být zvědavý, co jsem byl v minulosti vlastně zač.“ zakroutil hlavou, „Celej deník mě děsí.“
„Ale neměl by tě.“ přisunul se blíže, „Prostě si jen dělal, co bylo zapotřebí. Nevyčítej si to.“ Fathryl se podíval pořádně na onu stránku, „Takže říkáš, že už se blížíš ke konci. Vzpomínky na Hammerfell se ti už vybavily?“ elf mlčky kývnul hlavou, „Možná… jestlis napsal něco ve vězení, jaks tam byl… třeba je to ona, ta stránka.“
„Možná.“ zandal zpět list do deníku a zavřel ho, „Ale teď to nechci vědět. Tyhle vzpomínky jsou hořké. A když si uvědomíš, co se včera odehrávalo…“

Zlatavý elf ho chtěl ukonejšit povzbuzujícími slovy, leč než si stačil k němu přisednout, dorazila k nim čarodějka v temném hávu s naléhavým vzkazem. Jedna z thalmorských jednotek dorazila do tábora. Oba merové se na sebe ohlédli a v očích řekli, co nyní učiní, Fathryl mu podal ruku a společně trojice odešla k dalšímu vzdálenějšímu ohništi. Tam se už vítaly čerstvé posily, čítající kolem jedné desítky. Erutan se vyptával čarodějky, odkud přišly. Její odpověď byla jasná… ze západních Plání.

Dvojice bosmeřích lučištníků, držící v rukách otěže od krásných bělavých koní, tři altmeří mágové a dva další vojáci, zbytek tvořili chlupatí hrdlořezové, jenž se už v dávných dobách klaněl zlatavým pánům. Celý tábor byl rázem plný veselí, neboť se někteří členové osobně znali, ale přesto neměli ani zdání, zda vůbec žijí či nikoli. Radostně se poplácávali po rameni a dopřávali smíchu, co hrdlo stačilo. Fathryl se na moment nevěnoval svému příteli… konečně po dlouhé době zamířil oči také do jinačích tváří. I Erutan se zachoval stejně, s některými si třásl rukou. V myšlenkách se ocital na mnohem lepších vlnách… na krátkou chvíli zapomenul na starosti a strach z těchto lidí. Čím více si prohlížel jejich tváře, tím dříve spatřil někoho, koho zcela nečekal. Zarazil se. Vlna překvapení a nové naděje na urovnání jistého osobního sporu ho ovanula.

Lehký elfí ryk se vznášel nad jižním paloučkem, avšak na toto místo nedorazila jedna z nejdůležitějších osob, jež hrdě sloužila Thalmoru od svého počínání. Osamocená Teiko rozčíleně pojídala kousky chleba, zrak házela do ohniště nad táborem a jen mlčky přemýšlela o svém dalším osudu. Protivilo se jí pomáhat Erutanovi, zrádci a vrahu přátel, které znala a měla ráda. Rukou sáhla do zbroje a z náprsní vnitřní kapsy si vytáhla misku, přikrytou hadříkem. Po odhalení se ještě více rozčílila … žádný sladký prášek jí nezbyl. Zlostí vrhla nádobku do ohně, s křikem se postavila a velkou gestikulací se chytla za hlavu. Nic jí nevycházelo, zoufalost jí pomalu sžírala.

Jak zuřivě hleděla kolem sebe, po své levici zaslechla šelest větviček křoví. Do rukou vzala ohromnou palici a jen vyčkávala, až narušitel přijde blíže. Zrak se jí povolil poté, co spatřila Erutana, vycházející ho právě z onoho místa. I když vypadal klidně, moc dobře věděl, že bude mít co dělat, aby ji přiměl k řeči.

Bosmer ji tiše oslovil jménem, ale na to mu přísně odsekla, „Táhni z tohohle místa, elfe!“
„Myslím, že to neudělám.“ natočila na něj nechápavě hlavu a pevně stiskla zbraň, „Je vidět, že potřebuješ společnost. Někoho ti vedu…“
„VAROVALA JSEM TĚ, ABYS ZA MNOU NELEZL! ALE TY SI NEDÁŠ POKOJ!“ napřahovala se kladivem, ale než stačila zaútočit, zarazila se. Z křoví vylezla další postava, kterou na moment nepoznala do doby, než ji elf neposlal k ohništi a svit plamenů neosvětlil tvář.

Teiko s připravenou zbraní hleděla do tváře světlejšího khajiita ve zlaté zbroji, jehož rysy byly velmi podobné, jako její. Chvíle tichého prohlížení nakonec prolomila mužská otázka, „MATKO?“
Ústa jí padla k zemi a oči málem vypadly z důlků překvapením, „SYNU?“ zbraň žuchla vedle ohniště, tělo dokonale zkamenělo a mysl nechápala, koho před sebou viděla.

Mladý khajiit se k ní rozeběhl, opakoval její jméno a radostně ji objal, i on se dočkal stejné reakce. Dvojice kočičích lidí se těsně svírala, hladila po tvářích a hleděla do zářivě krásných očí, slova o šťastném návratu a nechápavosti situace se nesla nad ohněm. Když ji opět syn objal, Teiko otočila hlavou na Erutana…

http://imgur.com/AgqEVrk.jpg


„Já… já… To není možné! Jaks ho našel?!“
Do otázky vstoupil mladý khajiit, „Tady elf mi pomohl ze zajetí… Spatřil jsem ho před časem u rebelů. Zajali nás, matko! A on mi dal potají zbraň, se kterou jsem se osvobodil… a poté i utekl!“
„Myslím, že si toho máte hodně co říct, Teiko.“ pronesl na svou obranu Erutan a pomalu se otáčel k odchodu.
„POČKEJ!“ zastavila ho, „Já… musím se ti omluvit za vše, co jsem ti řekla.“ na vteřinu ztratila všechna slova světa, i když byla překvapeně zuřivá, z očí jí mohl dokonale vyčíst radost ze shledání.
„Matko, musíme si toho hodně co říct! Strašně se mi po tobě stýskalo. A nebýt tady elfa…“
„Máš pravdu, synu.“ uklidnila se a konečně se po dlouhé době opět usmála, „Pojď, sedni si. Musíme si promluvit!“
„Nechám vás tu o samotě.“ tiše se otočil k táboru a začal se vracet zpět.
Poté následovalo krásné pohlazení po duši, které od ní nečekal, „Děkuji ti, Erutane!“ pronesla tiše.

Každým krokem, co odcházel od nejvzdálenějšího ohniště, slyšel za sebou kromě šepotu také chichot a veselí v lehké tónině. Kámen mu spadl ze srdce… konečně se přihodila událost, která něco zachránila.

Vrátil se zpět do tábora, jaké překvapení, když u většího táboráku posedávali čerství vojáci a jeden z nich měl v ruce flétnu, do které pouštěl krásné tóny. Některé vojačky se rytmicky vlnily, ostatní se zaposlouchávali a přemýšleli nad dalšími kroky. Mezi touto skupinkou posedával i Fathryl Aren. Jakmile spatřil svého přítele, ukázal mu místo u svého boku a nabídl mu kus opečeného chleba.

„Trocha nočního veselí povzbudí naši morálku, nemyslíš?“ zeptal se ho altmer.
„Já bych radši držel noční klid.“ zvážněl Erutan, „Přeci jen, mohli by tu být v okolí nějací přeživší nebo… co my víme."
„Žádné strachy, příteli.“ položil mu ruku na rameno, „Jsme v bezpečí.“ poté se ohlédl na vzdálené osvětlené místo nad táborem, „Vsadím se, že je Teiko bez sebe, ne?“
Na to mu kývnul hlavou, „Doufám, že jsem jí tímhle udělal strašnou radost.“ zasmál se tiše, až ho píchlo po celém těle, „Asi mě Kynareth vyslyšela a poslala jejího syna sem. Protože, kdyby ne, zítra by mě zabila.“

Chvíli oba mlčeli, zaposlouchali se do flétny a občasného potlesku. Občas jeden ze sedících khajiitů pronesl nějakou svou historku, kterou prožil během pobytu ve Skyrimu nebo své domovině a ostatní tak bavil. Jen Erutan tiše pronesl k Fathrylovi otázku, jak dlouho půjdou k hoře. Altmer přepočítával dlouhé chvíle, než mu prozradil svůj odhad… den nebo dva dny, pokud nastanou nějaké komplikace. Přitom všem doufal, že nebudou muset spěchat, když byli rebelové poraženi a jim takřka nehrozilo žádné nebezpečí. Ale jeho přítel to viděl jinak, nebyl ze svých myšlenek svůj. Nakonec dodal, že by se rád nikde nezastavoval. Pak nastaly chvíle, kdy si jeho společník odvázal se zeptat…

„Myslíš, že ti rebelové, co jsme je nechali…“
„Prosím!“ zarazil ho bosmer, „Nechci o nich mluvit.“ Fathryl kývnul hlavou a Erutan zazíval. Padala na něj únava, proto ho požádal, aby ho doprovodil ke svému ohništi, kde měl spací vak.
„Jseš si jistý? Odpoledne jsme támhle u stromu rozdělali stan pro tebe! Je tam lůžko, bude se ti dobře…“
Na nabídku se usmál, „Jsem zvyklej spát na zemi, než na posteli. Ale díky!“ poplácal ho po boku, společně se poté zvedli.

Cestou mu však říkal, „Moc mě těší, že neztrácíš naději, i když to vypadá takhle. Nejdříve královna, teď Teiko. Hehe, pořád v tobě vidím toho chladného bosmera z Hammerfellu. Přesně někoho takového jsme potřebovali tu celou dobu.“ smutně vydechl, „Byla by jistě na tebe hrdá!“
Jakmile prohodil tato slova, jako by Erutan šlápnul na něco ostrého a tělem mu projelo cosi nepříjemného. Jen zakroutil hlavou, „Já už dávno ztratil naději, Fathryle. Nejsem TEN, kdo si zaslouží nějakou úctu.“ jakmile došli na místo, posadil se na vak, „Byl a jsem jen pouhý voják, co plní rozkazy a vraždí. Nic víc.“ zesmutněl, „Bohužel, tu druhou možnost jsem dělal častěji.“ podíval se na přítele, „Slíbil jsem Sylsris, že splním úkol, ale… nejsem ten, co by měl někoho vést. Nikdy jsem to nedělal.“
„Neboj, budu stále při tvém boku.“ uklidňoval ho.
„Na to už je pozdě, příteli. Vlastně, od té doby, co jsem připlul do Skyrimu, se bojím.“ podíval se do ohně, v těle se mu ozvala bolest, velmi opatrně se soukal do vaku s Fathrylovou pomocí.
„Opravdu ti nemám sem poslat aspoň jednu stráž?“
„To je dobrý.“ ujišťoval ho, „Sluch mám ještě dobrej. Huh, až bude ráno a já nebudu vzhůru, tak mě probuď, ano?“

Altmer ho chvíli pozoroval, ale nakonec ho se sladkým úsměvem pohladil po paži a popřál mu klidný spánek. Sám se vydal za ostatními a jeho nechal o samotě. Erutan několik dlouhých bolestivých minut mžoural očima, přemýšlel nad svou řečí, jenž pronesl a doufal, že se nemýlí. Nebyl tak statečný, jak ho ostatní vykreslovali a tak dobrý, jak se o něm mluvilo. Jak zavřel oči, snažil se myslet na něco příjemného, leč myšlenky mu nedovolovaly odejít do světa beze strachu. Útržky abstraktních obrázků či nedávných událostí ho přiměly být stále vzhůru… stále tápal nad odpověďmi, které učinil. V zoufalství vytáhl z nedaleké batožiny láhev s alkoholem a napil se, aby lépe usnul. Lahvička se opřela o kámen a hlava zamířila ke hvězdám, jež nádherně zářily. Velmi dlouho je pozoroval s myšlenkou, jaké to musí být, ocitnout se nad světem, kde jsou všichni řízeni samotnými bohy. S touto zvláštní myšlenkou konečně usnul…

Z řeky času snad uplynulo jen několik vteřin, neboť se právě snícímu zjevil svět plný barev a tvarů. Zelené jehličnany, mezi kterými byla vytýčená stezka ke stavení daleko od civilizace. Erutan právě touto cestou kráčel, díval se do všech stran, slyšel daleké šumění břehu jezera i vítr mezi ostrými větvičkami. Čím více se blížil k budově, tím rychleji si uvědomoval, kam to vlastně dorazil. Avšak nechápal, proč se právě zde objevil…

Kamenný domek s malou zahrádkou, ve které rostly horničky a levandule. Před dřevěnou ohradou se nacházela prázdná lavička, jež byla v obklopení právě těchto krásných květů. Na stromě, nejblíže umístěného ke vchodu, visel slaměný panák, o nějž se opíral krátký mečík. Své kroky zastavil několik sáhů přede dveřmi a jen se rozhlížel. Nemohl uvěřit, že dorazil skutečně domů…

Klekl na kolena, v zádech ucítil cosi těžkého a jen se ohlédl na ramena. Na jedné straně svítila rukojeť z mocného Svitku předků, když zamířil na své tělo, zjistil, v čem byl oblečen. Usňová zbroj ho svírala tak pevně, že se nedala sundat. Už chtěl odepínat zbroj, ale jakýsi hlas ho zastavil, který ihned poznal.

„Vítej doma, Erutane!“ ozvalo se po levici, ihned se jmenovaný tímto směrem zadíval a nemohl ještě více uvěřit.
„TATI?“ se zaraženými ústy hleděl na staršího rudovlasého elfa, který se na něj usmíval a pomalu se blížil. Hlava se otočila na pravou stranu a panenky ve zraku se rozšířily, „MAMI?“.
„Můj synu, ráda tě vidím!“ pozdravila ho černovlasá elfka v krásných šatech. Tvář jí zářila v plné síle a kráse, jak ji znal z dětství. Erutan těžko nabral dech, až se zmohl postavit se na nohy. Náhle v tomto světě ucítil něco, co si žádal po celou dobu působení v nelehkých situacích… tělem proletěla neskutečná úleva.

Jen, co se vzchopil, vrhl se ženě do náruče a objal ji. Několik dojemných vteřin ji pevně svíral a přál si, aby nikdy tyto chvíle neskončily. Poté se jí pustil, pohlédl do očí a užíval si každý její obrázek. Když se chtěl dotknout tváře, na rameno mu přistála otcova ruka, kterou chytl a rychlým pohybem ho také objal. Pevný stisk dovršil dojemné přivítání.

Po chvíli tichého objetí se pustili, Erutan se dostal ze sevření „Mami, tati… já… nemohu uvěřit, že vás vidím!“ radoval se.
„My tě také rádi vidíme. Ani nevíš, jak moc!“ pohladila ho po tváři matka.
„Tak ses nám přeci vrátil domů! Už bylo na čase, Erutane. Čekali jsme na tebe velmi dlouho.“
„Já chtěl přijít co nejdříve, otče.“ podíval se na něj, „CHTĚL JSEM… ale nešlo to!“
„To nevadí, synu.“ konejšila ho elfka, „Už nemusíš nikam chodit. Jsi doma… v bezpečí a v rodinném kruhu.“
„Huh, moc rád bych se chtěl vrátit k vám, ale nemohu.“ zesmutněl, „Nemohu, protože si to nezasloužím.“ oba rodiče chtěli vědět, proč tak mluví, „Od té doby, co jsem odešel do armády „zkusit štěstí“, jsem vás zradil. A kdyby jen vás…“ zakroutil hlavou, „Milý taťko, milá mamko, nestal jsem se legionářem tak, jak jsem si vždycky přál. Ale stal se ze mě vrah! Pouhopouhý vrah, co zabijí na něčí rozkaz! Tuhle ostudu nemůžete vzít do rodiny!“
„Synku, to je v pořádku.“ zarazila ho žena, „Nemusíš se tím trápit. Chtěl jsi jenom dělat to, po čem jsi toužil. Na tom není nic špatné.“
„Že není? Matko, já zabíjel NEVINNÉ LIDI!“ zamračil se v očích, „Copak nechápeš, že jsem konal proti slovům Kynareth?! To je… neodpustitelné!“
„Uklidni se, Erutane.“ utišil ho otec, „Možná jsi rozrušený, ale zároveň v bezpečí!“

Chvíli mlčky přemýšlel, co by mohl říct na svou obhajobu, až mu myšlenky vydaly další vlny slov.
„Já se přihlásil do legie, aby se ze mě stal plnohodnotný muž! Abych mohl ochránit rodinu, v jakémkoli případě a postarat se o ní. Ale selhal jsem.“ sklopil zrak do země, „Zradil jsem všechny své přátele i nejbližší. Než abych pomáhal společníkům, jednal jsem sám za sebe. A místo oddanosti k císaři, před kterou jsem přísahal, jsem se přidal k nepřátelům celého Tamrielu!“ v očích se mu rosilo, „Nejsem ten, co by si měl získat vaši lásku!“

Do rozhovoru náhle vstoupil někdo, koho si před okamžiky nevšiml. Jakýsi hlas se ozval z lavičky u rozkvetlé zahrádky. Byl natolik lehký a milý, že ho dozajista poznal a samotné překvapení ho probudilo.

„Nezáleží na tom, jestlis byl nebo nebyl zrádce.“ elf narovnal zrak k hovořícímu, „Důležité je, žes přežil veškeré nástrahy a své společníky ochraňoval! Někdo musel vzít na sebe tuhle tíhu… a to právě TY ses obětoval za celou jednotku!“ postava vstala z lavičky a přemístila se blíže ke dveřím, kde na ní bosmer dokonale viděl, „Nevyčítej si ta rozhodnutí, které jsi učinil, protože právě v těch těžkých chvílích to byla ta správná rozhodnutí!“
„Nemůžu uvěřit, že mi hájíš zájmy i po tom, co jsem naposled učinil, Kartro…“ dodal na konec její řeči, elfka v kožené zbroji se mu uklonila.
„Ta bardka má pravdu.“ ozval se rudovlasý muž, „Nemá smysl se takhle trápit. Kynareth tě jistě takto zkoušela a… vedl sis výborně, synku!“
„Jsem na tebe pyšná!“ řekla matka, i Kartra se přidala.
„Jak na mě můžete být pyšní?“ divil se, „Copak nechápete, co jsem udělal?“
„Chápeme to moc dobře, Erutane. Ale uvědom si jednu věc…“ napnula ho matka, „Ať už uděláš cokoli, ať už dobré nebo špatné, nebudeme ti to vyčítat. PROTOŽE JSI NÁŠ SYN!“
„A my tě máme rádi přesně takového, jaký jsi!“ dodal otec.
„Nebudeme tě chválit nebo ti odpouštět, protože tak to prostě mělo být.“ přidala se Kartra, „Osud tě měl dostat právě sem, a to se také stalo.“

Erutan neměl tušení, jak zareagovat. Na jednu stranu si dával pořád za vinu veškeré neúspěchy a zrady, které způsobil, ale každá mince má dvě strany. Přiznal, jak se mu ulevilo, když slyšel tato slova od svých nejbližších. Srdce se mu rozehřálo vášní a sladkou radostí. Stále na jeho tváři byla vidět nejasnost a nerozhodnost, rodiče vyzvídaly, co ho trápí.

„Učinil jsem jedno rozhodnutí, které stálo mnoho životů. Mám vést malé vojsko na… velice důležité místo.“ začal kroutit hlavou, „Dal jsem slovo mocné osobě, že je povedu a dokončím, co jsem začal… Ale mám strach. Mám strach, že to nevyjde, nebo že je nějak zradím či zklamu jako své předchozí druhy.“ očima si je prohlížel, „Co mám dělat?“
Očekával, že bude trojice dlouhou dobu mlčet, ale nestalo se tak. Vzápětí se ozval rudovlasý elf, „Nesmíš pochybovat o svém postavení. Pokud jsi něco takového slíbil, pak se to snaž dodržet! Buď i nadále čestný, jakýs byl doteď!“
„Ať už uděláš cokoli, je to pro dobro celého světa! Nikdo jiný by nebyl schopných takových činů jako ty! Buď na sebe hrdý!“ poradila bardka.
„A jestli ses pustil do něčeho obrovského, jakože ti to v očích vidím, pak se nadechni a doveď to do konce, na který nikdo jen tak nezapomene! Ať už v dobrém či zlém…“ hrdě odvětila matka a narovnala se. „Žiješ jen jednou, Erutane.“
Jejich jasné a odvážné tváře mu dodávaly trochu více sebevědomí, které použil k úsměvu. Neměl již otázek, poděkoval jim za radu. Z očí mu vyteklo několik málo kapek.

http://imgur.com/7vkLwNJ.jpg


„Kéž bych nikdy neodešel do armády…“ pronesl jim do tváře, „Mohl jsem spokojeně žít krásný život s vámi. Ale já si vybral něco tak těžkého, na co jsem prostě neměl.“ silně mrkl, „Lituji, že jsem byl tak nerozumný…“
„Neomlouvej se za něco, cos udělal.“ upřímně promluvila Kartra, „Nikdy nelituj věcí a činů, které tě sem dostaly!“
Mladý bosmer se ohlédl po všech přítomných, z očí mu vytryskly slzy a nářek chtěl zabrat za hlasivky, načež mu oba rodiče položili na rameno své dlaně, „MÁME TĚ RÁDI, SYNU! DOKONČI, COS ZAČAL!“
„Mám vás také rád!“ úsměv nechal zářit jak na ně, tak i na mávající Kartru.
„Měl bys už jít, synu. Nový svět si tě žádá.“ odvětil mu otec s hrdou tváří.
„Budete mi chybět!“ vydal v posledním výdechu.
„Vždycky budeme s tebou… tady.“ ruce obou rodičů se položily na jeho srdce, z bosmera odešel veškerý stres a strach. Duše se uklidnila, mysl ustálila a oči zavřely…


Cloumající ruka roztrhala barevný svět plný lásky a míru, dlouho se zrak vzpíral neznámé síle, až se konečně otevřel a rozjasnil. Bez nadšení vyšel bosmeří hlas, prosící ještě chvíli spát, ale tomu buditel nechtěl připustit. S velkými slovy se omlouval, že ho nerad takto ruší, ale stalo se něco, co si žádalo jeho přítomnost. Fathryl Aren přestal lomcovat s ležícím elfem a pomohl mu vstát na nohy. Těžko si dokázal bosmer uvědomit, co se stalo.

„Musíš jít hned se mnou ke skalám!“ elf měl plno otázek, proč má jít, ale na to mu stručně altmer prozradil, že mu to poví cestou.

Neochotně si promnul oči a společným tempem vyšli skrze tábor na místo, kam ho vedl. Do světa vypustilo slunce své ranní paprsky a celá okolní příroda začala ožívat do nového dne. Ani si to Erutan neuvědomil, jak moc rychle utekla noc a jeho vyčerpání bylo již poloviční. Však i nyní si zachoval veškeré vzpomínky ze živého snu.

„Tak už mi povíš, co se děje?!“ rozčileně se ho vyptával.
„Snažil jsem se tě v noci vzbudit, ale spal jsi tvrdě. Tak jsem to nechal až na teď.“ začal s řečí, „Jde o jednotky… během tmy dorazily další posily!“
„Áha… a proto mě budíš?“
„Nejen kvůli tomu.“ zvážněl Fathryl, „Většině jsem prozradil, v jakém stavu právě jsme a co máme učinit. Někteří to přijali vcelku dobře, jiní si nejsou jistí… Přesto, všichni, se kterými jsem mluvil, žádají jediné.“ z dalších pronesených slov se Erutan zastavil a ztuhl, „Chtějí tě slyšet!“
„Žertuješ, že jo?“
„Ani v tom nejmenším!“ zastavil se i on a pohlédl do tváře, „Dorazili další čarodějové a nordi z Falkreathu, bosmero-khajiitská jednotka z Plání i pár posil z Cyrodiilu. Všichni chtějí znát muže, který se zapřísáhl královně dokončit úkol.“ chytl ho za ramena.
„J-já? To… po mně nechtěj, Fathryle.“ odmítal bosmer, „Nejsem řečník! Hele, vloupám se ti do vězení nebo do nějakého střeženého tábora, ale nenechávej mě mluvit k vojákům!“
„Myslím si, že bys to měl ale udělat. Všichni bojovníci ti věří, i když tě ještě neviděli!“ Fathryl ho dostal, „Já s nimi souhlasím… dokonce i Teiko.“
Náhle zvedl tvář od země, nečekal, že by i ona souhlasila, byť ho před několika dny k smrti nenáviděla, „I Teiko?“ na to společník jen kývnul hlavou, „Huh… a co jim mám říct? Nikdy jsem k nikomu takovému nemluvil!“
Altmer chvíli přemýšlel, mezitím ho vzal za bok a vedl pomalým krokem k okraji skály, „Řekni jim, jak to s námi vypadá a co musíme udělat. Když řekneš něco odvážného, budou tě následovat.“ zarazil se, „Vím, že na tebe naléhám. Chápu, že se na to necítíš, klidně bych to řekl za tebe, ale vojáci by ztratili k tobě respekt.“
„Huh… opravdu to musím udělat?“ altmer jen kývnul hlavou.
Jako blesk se mu v hlavě ozvala vzpomínka ze snu, na slova rodičů i bardky. Připomenul si je se zavřeným zrakem, poté s čistou hlavou pronesl, „Tak dobrá, promluvím k nim.“ Fathrylův úsměv vzrostl, „Mimochodem, kolik jich je?“

Oba předstoupili k okraji skály, v okolí se hemžilo samými čaroději v tmavých hábitech, bojovníky v zlaté zbroji či chlupatých válečníků ve zbrojích z lehkého materiálu. Jezdci na koních i statní seveřané se krčili ozbrojeni a připraveni k dalšímu boji. Rázem všichni přestali tlachat, když spatřili na skále vůdčí dvojici. Erutana děsil pohled, ale zároveň ho nechal v úžasu. Netušil, že se jich tu tolik sejde. Jen zhluboka polknul, na každou tvář zamířil a vyčetl jejich nejasnost či touhu slyšet pravdu. V hlavě se mu pomalu rodila slova, která by dokázal vypustit z úst, ale neměl odvahu něco pronést. Mezitím se ozval Fathryl, že jeho společník po boku jim musí něco říci, a tak se celé vojsko narovnalo a bedlivě nastražilo uši. Odhodlání k řeči nakonec našel… když se podíval na usmívající se Teiko, po boku se svým synem.

„Mnozí z vás mě nejspíše neznají a pokud ano, tak jen jako jednoho z úhlavních nepřátel či zrádce samotné královny Sylsris a Pěti drápů! Kdysi jsem dávno sloužil v armádě, patřící cyrodiilskému císaři, jenž se vás všechny snažil zastavit.“ zastavil řeč a konečně před sebe natáhl ruku a ukazoval na ně, „Vy všichni jste měli být dávno mrtví či poražení… ale nejste!“ v hlavě se mu probudily nové odvážné myšlenky, nyní jako by přestal ovládat svůj jazyk, „Nejste poraženi ani mrtví, protože jste oddaně bojovali za myšlenku, mající vyšší význam, než měl kdokoli jiný! Vaše královna Sylsris se snažila osvobodit mery z tohoto světa, protože věřila, že tento svět není pro ně! A měla pravdu! Merové si zaslouží něco víc, než jim může tento svět nabídnout!! A já s tím souhlasím!“ někteří válečníci se dali do lehčího radostného smíchu, „Než stačila NAŠE královna dokončit to, co začala, odešla již dříve k bohům a nás pověřila důležitým úkolem, který povede k věčnému osvobození!“ ohlédl se po svém příteli, ten kývnul hlavou a bosmer pokračoval, „Tisíce let se Její výsost snažila uskutečnit tento plán, ale až dnes máme vše potřebné pro dokončení! Některé události zapříčinily vyhrocení vztahů mezi nordy a elfy… a mnozí z nich či rebelové nás považují za špínu světa, která se snaží zahubit vše, co není elfské! ALE MY NEJSME ŠPÍNA, KTERÁ ŠPINÍ! MY JSME TA ČISTOTA, CO ČISTÍ NEPŘÍJEMNOU ŠEĎ DO KRÁSNĚJŠÍCH BAREV!! A I KDYŽ NÁS STÁLE NĚKDO OSLOVUJE „ZRÁDCE“, „PRAŠIVEJ THALMORÁK“ nebo snad hůře, NEVYČÍTEJTE SI TO! VY JSTE LEPŠÍ!“ bosmer seskočil do nižšího patra, byť se mu v těle ozvala bolest, „Nevidím před sebou zloduchy a utlačovatele, ale osvoboditele a nosiče pravdy! VY… VY JSTE TOTIŽ TO NEJLEPŠÍ, CO MOHL TAMRIEL NABÍDNOUT! A TAKÉ VY DOKÁŽETE ROZHODNOUT O TOMTO SVĚTĚ!“ někteří vojáci jásali, „Ať už jste učinili mezi sebou jakékoli spory… zahoďte je na stranu a nechte se vést přísahou, kterou jste složili! A pokud se jí stále držíte, pak musíte se mnou splnit i Její poslední rozkaz!“ seskočil rovnou k vojákům a procházel mezi nimi, „Já jsem Erutan Vlaarin, bývalý legionář a nyní člen Pěti drápů! Naše královna mě pověřila, abych s vámi osvobodil náš lid!“ nadechl se, „KDO JE SE MNOU PŘIPRAVEN OSVOBODIT MERY Z VĚČNÉHO ZAJETÍ?!“ téměř celé vojsko zvolalo, „KDO CHCE SPLNIT VŮLI KRÁLOVNY SYLSRIS?!“ opět se všichni rozjásali, „PAK MĚ NÁSLEDUJTE DO VYŠNÉHO HROTHGARU! TAM ZAPOČNE NOVÁ ÉRA TAMRIELU!“ když mu k boku dorazil Fathryl a on se na něj ohlédl, pořádně se rozkřikl, „KDO CHCE JÍT SE MNOU?!“ vojsko se opět rozeřvalo radostně, své zbraně vyzdvihlo nad hlavy a mávalo s nimi, jak při průvodu.

Bosmeří hlavu ovalila odvaha, strach zcela zmizel ze všech koutů mysli. Rukou ukázal na vzdálenou horu, tyčící se nad lesem „ZA MNOU, BRATŘI A SESTRY THALMORU! ZA MNOU, NOSIČI PRAVDY!! ZA KRÁLOVNU SYLSRIS!!!“ někteří muži i ženy na koních vyrazili kupředu, sotva se za nimi zaprášilo.

Při posledním zvolání ho nejbližší jednotky obklopily, přály mu hodně štěstí a plnou podporu. Nahlas zvolal směr putování, někteří bojovníci a jezdci sdělili, kde budou čekat a bezhlavě vyrazili na místo. Zbytek jednotky doprovázel nosiče Svitku předků za zády. Po bocích kráčeli jak někteří neznámí vojáci, tak i poslední z Drápů či nejbližší přítel. Všichni měli radost z pronesené řeči.

http://imgur.com/l7yFhfe.jpg


Fathrylovi nedaly myšlenky spát, přiklonil hlavu k uchu, „To bylo… pozoruhodné. Jako řeč to nebyla špatná, i když máš ještě co dopilovat. Ale stejně, netušil jsem, že se v tobě objeví takové sebevědomí.“
Na to mu jen odvětil, „Když už se chýlí konec našeho poslání, tak ať to stojí za to!“ dodal si odvahy a pokračoval v chůzi, „Osvobození se blíží!“

Kovová pouta již měsíce držela velmi vysílené končetiny, připnuté k chladné zdi. Zarostlí a unavení vězni polehávali či nuceně postávali v těsném sevření a jen mlčky zírali do smutného světa, ze kterého nebylo úniku. Od posledního pokusu se jejich počet zmenšil natolik, že se nechali spočítat na jedné ruce.

Pořezaná těla se deprimujícími výrazy pospávala v nevědomosti a černém světě, když se náhle otevřely dveře a kdosi vstoupil dovnitř. Dvojici spoutaných probudilo vrzání, ohlédla se a jen, co uviděla kráčejícího altmera, se snažila rychle přitisknout na sebe, leč řetězy jim to neumožnily. Altmer vstoupil do cely s čistými lejstry v ruce a několika dřevěnými uhly. Ke každému zesláblému vězni se přiklonil, krátce klidným hlasem vysvětlil, že jim předá prázdnou stránku, na kterou mohou napsat cokoli, co mají na srdci, ať už dopis domů, či nějakou stížnost. Tento elf jim chtěl dopřát aspoň nějakou malou útěchu za dobu strávenou ve slizké místnosti. Když oba vězni kývli hlavou a slíbili mu, že neutečou, osvobodil jejich ruce ze sevření a předal jim pergamen s uhlím. Zničené tváře se na malý okamžik usmály…

Takto zpravil vznešený elf většinu přítomných, až se nakonec dostal i na posledního spoutaného, jenž tvrdě spal. Chvíli s ním lomcoval, když se ale otevřel zrak a suchá zakrvácená tvář se otočila, ozval se věznitelův hlas plný překvapení…

„Erutane?! TY ŽIJEŠ!“ skrčil se k němu, ruce ho hladily po tváři. Bosmer nedokázal dlouhé chvíle rozpoznat zlatavý obličej, až po několika zaostření si uvědomil, kdo ho probudil… Fathryl Aren.
„Kde… ty se… tady bereš?“ zeptal se ho velmi suše, krk zel suchem.
Na boku zbroje se altmerovi kýval měch s vodou, ten mu přiložil k ústům a nechal ho napít, „Byl jsem v útočné jednotce. Tady, na Stros M’Kaii.“ když se Erutan dostatečně napil, zandal zpět měch a povolil mu okovy, rázem se posadil na zem. Bylo na něm vidět příšerné vysílení, „Já… omlouvám se, že jsem tě nenašel dříve! Chtěl jsem…“
„PROČ?!“ zarazil ho bosmer, „Proč… jsi nic neudělal? Nedokázal jsem je včas… varovat!!“
Fathryl nahodil smutnou tvář a přiznal se, „Bylo mi zřejmé, že to nejspíš nestihneš. Dojít z pouště sem.“ hluboce vydechoval, jako by se cítil za to všechno zodpovědný, „Měl jsem tě najít dříve! Mohls s některými uprchnout do bezpečí, ale…“ vězeň se divil, proč přišel, ten se podíval na poslední pergamen, který držel v ruce, „Velitel mě pověřil, abych některým vězňům, ehm… „ulevil“ od starostí. Jestli máš něco na srdci, nějaké… poslední přání, prosbu nebo dopis, tak ti dám tenhle pergamen a na něj napiš, cokoli chceš. Když to bude dopis, zařídím, aby jej dostala ta správná osoba.“
„Pche…“ odvětil stroze, „A komu bych měl napsat? Kynareth? Že mi nepomohla v evakuaci? Že jsem díky ní zůstal tady, uvězněný v díře, kde mě každý den mučí?!“
„Strašně se ti omlouvám! Rád bych tě chtěl zachránit jako tenkrát v poušti, ale…“ zakroutil hlavou, „Erutane, doslechl jsem se, že ty a tady ostatní vězni poplujete za několik dní pryč z ostrova.“
Bosmeří zrak se rozšířil překvapením, „Odplout? A kam?“ chvíli oba mlčeli.
„Proslýchá se, že byste měli odplout na Letní ostrovy nebo do Argonie… naše výsost tam zřídila trestaneckou kolonii.“ bosmeří duše se scvrkla po pronesení dalších těžkých slov, „Pravděpodobně bude z tebe otrok.“
„Né…“ pustil hlavu k zemi, ani na brekot neměl dost sil, „Né… po tom… všem, co jsem udělal…“
„Moc mě to mrzí, Erutane!“ vězeň křikl, aby se o něco pokusil, „Nemohu s tím nic udělat, příteli. Rozkazy byly vydány a já… nejsem oprávněný je měnit.“ položil mu ruku na rameno, „Drásá mě tato slova více, než tebe. Protože přijdu o skvělého přítele a… bratra!“ kouknul na pergamen, „Tohle je možná poslední možnost, kdy můžeš po sobě něco zanechat.“

Do rukou mu předal uhlík a list starého papíru, vězeň se na obě věci mrtvolně díval a věznitel se odebíral k odchodu. Erutan náhle tiše zašeptal, proč zrovna on musí čelit takovéto události a proč zrovna on musí trpět ze všech nejvíce. Na moment se usmál a zeptal se, co ho bude čekat během plavby. Fathryl se smutným výrazem prozradil, že se nebude jednat o klidnou cestu… Těsnější vězení, přísnější tresty a ještě bolestivější mučení, které mělo zlomit každého…

Z oka mu vypadla slza, „Zabij mě, prosím!!“ žadonil, „Nechci takhle dál trpět! DĚLEJ, ZABIJ MĚ!!“. Bývalý společník si vytáhl dýku z opasku a přiložil mu ji na krk. Chvíli váhal, zda má splnit toto přání… ale nemohl nic takového učinit. Omlouval se mu a prosil ho, aby mu za tento čin odpustil.

Zbraň zase zandal zpět, odkud vyšla, Erutan jen zklamaně poslal hlavu k zemi, „Kéž bych na tohle všechno zapomněl…“ altmer se zarazil nad jeho slovy, „Kdybych dorazil do nového světa, mohlo by mi být všechno úplně jedno. Nepociťoval bych bolest z mučení, ani strach…“ kroutil hlavou, „Kdy mám odjet?“
„Tohle… vážně nevím, příteli.“ položil mu ruku na rameno, „Možná zítra, možná za týden. Ale… asi se už nikdy neuvidíme. Já…“ natáhl k němu ruku, „BYL JSI SKVĚLÝ PŘÍTEL, A NEJEN TO!“ od Erutana však neobdržel stejného gesta. Připažil zpět a jen dodal, aby pak dal pergamen dalšímu vězniteli, jenž přijde za několik chvil. „Buď s bohy, bratře!“ rozloučil se s ním a velmi pomalým krokem odešel z vězení.

Bosmer mlčky hleděl do prázdného listu, přemýšlel, jak se má co nejrychleji zabít, co má napsat do neviditelných řádků nebo zda si vůbec zasloužil tento osud. Z prohraných myšlenek nedokázal najít tu správnou cestu k vysvobození a jen dlouhé hodiny zůstával v nevědomosti sedět na chladném kameni.


Thalmorská armáda postupovala kupředu zalesněnou i zasněženou krajinou, téměř každou chvíli se z různých stran přidal neznámý jednotlivec nebo malá skupinka seveřanů, jenž chtěli jakkoli pomoct. Bylo záhadou, jak se i oni dozvěděli o strašné události v Karthské věži, nicméně je vůdčí dvojice uvítala.

Cesta do jižního průsmyku u Haemarovy hanby se nesla velmi klidným tempem. Sotva se zastavili pod horami, aby nabrali nový dech a nechali chvíli odpočinout nohy, k jednotce se blížila dvojice zlatých postav… už z dálky byla na nich vidět rudá barva, potřísněná po celé zbroji. Této dvojici si všiml jeden z jezdců, ten je doprovodil až k oběma vůdcům, přemýšlející nad královniným plánem.

„Až najdeme toho starce, příteli, vezmeme ho sebou, ať nás společně dovede na to místo.“ začal mluvit Fathryl, „Pak, až ho nebudeme potřebovat, se ho nějak zbavíme.“
„Nebudem ho zabíjet, jasné?“ zdůraznil bosmer, „To je to poslední, co bych chtěl provést.“
„Nemůžu ti to slíbit, ale pokusím se tomu vyhnout.“ ujišťoval ho, „Nicméně, až budem na místě, předej mi své břímě.“ Erutan ho nechápal, „Jestliže máš tu „božskou krev“, jak ti řekla královna, nemůžeš použít svitek a zároveň odejít pryč.“ dodal na závěr, „Navíc… mohl bys oslepnout. Raději, když se to stane mne…“
„Jak to myslíš, že bych mohl oslepnout?“ zeptal se ho přítel, avšak odpovědi se již nedočkal.

Zrovna k nim dorazil jezdec, doprovázející polo-rudé altmery, ve tváři jim zářila hrůza a strach. Ani se nepředstavovali, rovnou spustili, jak je rádi vidí… nesli špatné zprávy, až se posluchačům dostal mráz pod kůži. Ivarův Dvůr, osada, ze které vede jediná schůdná cesta do kláštera, byla dobyta. Ba nikoli přeživšími rebely nebo snad zloději či obyvatelstvem…

„Daedry!“ vykřikl jeden z vojáků, „Z ničeho nic se objevili temní dvousáhoví bojovníci s těžkými zbraněmi! A… a… vlkodlaci!!“
„To je vtip?“ zvážněl Erutan, načež byl od jednoho z vojáků okřiknut, aby si z něj nedělal srandu.
„Zbyli jsme jen my dva!“ přiznal se další přeživší, „Nečekali jsme, že tu na někoho narazíme.“ Fathryl prozradil, kam mají namířeno a chtěl od nich detailní popis, kde jsou tyto bojovníci rozmístěni, „Vy se chcete s nimi utkat?! To je sebevražda!!“
„Je tu ještě jedna cesta, ale je velmi nebezpečná a trvala by příliš dlouho…“ dodal Erutan, „Vyšplhat po ledu a sněhu. Ale jak říkám, je velmi nebezpečná… málem jsem tam umřel.“
„Musíme přes Ivarův Dvůr!“ rozhodl Fathryl, „Od čeho máme armádu? Jistě si s nimi poradí snadno.“ sebejistý hlas moc neuklidnil vyděšené vojáky. I když oba naléhali, aby vymysleli jinačí plán, začali popisovat, jak to tam vypadá.

Chvíli všichni přemýšleli nad možnými strategiemi, ale ani jedna z nich nebyla dostatečně přijatelná, neboť jí chybělo něco, co by zajistilo jistý úspěch. Nakonec Erutan rozhodnul, i když nebyl nijak nadšen… museli se s nimi střetnout. Navrhl, aby se část jednotky rozdělila, jedni by zaútočili ze severní a druzí z jižní strany. Všem došlo, že padne spousta vojáků, to už elf pronesl, že stačí, když s ním půjde zhruba desítka válečníků. Zbytek by zůstal ve vesnici a zajišťoval oblast. Nebyl to dobrý plán, to všichni věděli, ale v téhle chvíli jim nic jiného nezbývalo. Fathryl podpořil svého přítele a navrhl, že sám vysvětlí vojákům, co se bude od nich čekat. Na pár minut odešel stranou, kde svolal jednotku a velice stručně jim popsal plán na znovudobytí osady. Místo strachu a obavy se bojovníci radovali… jaké překvapení. Erutanův přítel zahlásil, že jsou všichni připraveni a do rukou mu dal svou poslední dýku. Samotný zvěd jen těžce vydechl a rozkázal odchod k osadě.

Těsně před mostkem do osady se jednotka rozdělila a rychle se snažila nenápadně přebrodit jezero. Zbytek postával na místě a čekal na signál… však ve vzduchu byl vidět kouř i oheň. Štiplavý strach se nesl nad osadou, někteří vojáci si dodávali kuráž vznešenými slovy či popíjením silného alkoholu… hlavně nordi. Fathryl přizval k sobě Teiko se synem a rozkázal jim, aby s ním společně chránili Erutana. Po chvíli čekání se nad osadou objevila modravá svítící koule… jasný signál pro velitele, že druhá půlka jednotky zahájila útok.

Na elfí mávnutí se vojáci rozběhli přes mostek, kde na ně čekala hrůzná podívaná. Některé domy byly rozbořené či potácely se v plamenech. Na zemi ležely rozřezané či skoro-sežrané mrtvoly altmeřích strážců a obyvatelstva, jež se nedokázalo včas schovat. Sotva přeběhli mostek, z rozpadlých domů vyšly temné vysoké postavy se zahnutými rohy ve vlasech a velmi… velmi chraptivým hlasem.

„VYZYVATEL JE BLÍZKO!!“ křikl jeden silný tmavý bojovník, čím upozornil na ostatní své druhy ve středu vesnice na přítomnost nezvaných hostů. Rozeběhl se k nim a než stačil udeřit, do hlavy se mu zarazil šíp.

Vypadalo to na velmi snadný boj, jenže sotva první z nepřátel padl k zemi a armáda se dostala kus do vesnice, ze stavení a pily vylétlo mnoho ničivých kouzel, jež rozprášilo nejbližší muže do okolí… a nastal totální zmatek. Temní těžkooděnci se rozebíhali ve velkých rychlostech na drobné elfy, jejž je velmi snadno zabíjeli. Lučištníci neměli skoro žádnou šanci prorazit jejich brnění jako by narazili na tvrdý kámen…

Jaké překvapení pro altmeří čaroděje, když si přivolali pomoc ze světa Zapomnění ke svým bokům, avšak po několika málo vteřinách, kdy se stačili ohniví atronachové probudit, se rozplynuli. Někteří zkoušeli oživit své mrtvé druhy, sotva se mrtvoly postavily na nohy, opět se vypařily… něco nebylo v pořádku.

http://imgur.com/dtElJTd.jpg


I přes tyto nepříjemnosti se dařilo útočníkům překonávat obránce, byť za vysokou cenu. Však další překvapení nastalo, když se uprostřed hlavní stezky z ničeho nic zjevili ohromní řvoucí vlkodlaci, toužící po krvi… Bylo jich neskutečně mnoho, skákali po všem, co se hýbalo. Během bitvy jedno takovéto zvíře dokázalo překonat čepele altmerů a přímo se rozeběhl na nosiče Svitku předků a jeho zaneprázdněného společníka. Vlkodlak skočil… ale mocná Teičina palice byla rychlejší, ta ho poslala k zemi a s hněvem mu rozbila lebku. Bosmer navrhl svým nejbližším, aby se nenápadně proplížili podél břehu a pily, s čímž souhlasili.

Během průchodu sledovali změnu bitvy. Byť obránci často umírali, už byli nahrazováni dalšími nově přivolanými posilami. V jednu chvíli si bosmer všiml druhé části jednotky, která se potýkala s mnohem horším nepřítelem, než byli tito opancéřovaní muži… hejna kolčaváků, podivná chapadlová létající monstra či vysoké ženy ve zlatých zbrojích… z jejich úst po každém zabitém vycházela slova, kterým nerozuměl, „E'Tah Aureal!“.

V nehlídanou chvíli skočil po Erutanovi vlkodlak a několika drápy se mu podepsal na hrudi. Z ran vytékaly říčky krve, bosmer křičel bolestí a se strachem hleděl do čumáku, chystající se hodovat. To se ale už nestalo, do hlavy narazila palice… Teiko přistoupila nad tělo a podala mu ruku. Za tento čin jí poděkoval, nečekal od ní takovouto pomoc.

Jen, co ho zvedla, Fathryl ukázal na zcela volný mostek před nimi. Zvolal, aby se přes něj vydali, než budou všichni zmasakrováni. Celá čtveřice se ohlédla kolem sebe, většina jejich armády podlehla, už jich zbývalo jen několik desítek, které se stále nevzdávalo. A obránců stále přibývalo čím dál více…

Jejich kroky se rozeběhly přes mostek, do bosmeří hrudi vstoupilo léčebné kouzlo, vyvolané od jednoho z čarodějů, který si jich všiml a přidal se k nim. Samotná cesta na schodiště vedoucí vzhůru na horu nebyla nikým hlídána, což všechny překvapovalo. Jakmile se dostali do vyšších pater, zastavili se a hleděli na boje pod nimi. Uviděli několik svých vlastních, kteří se přebrodili přes říčku a zamířili vzhůru. Sotva dorazili na místo, v osadě se ozval chraptivý smích a vlčí vytí… zdálo se, že byla jejich armáda poražena. Pár přeživších se vyděsilo z podívané, i když přišli všichni o chuť bojovat, Erutan rozkázal přesun bez zastávek do kláštera.

Nyní se malá skupinka vydala po schodech vzhůru, kde je sníh a mráz přivítal. Všichni již doufali, že nenastane žádné další nepříjemné překvapení, ale mýlili se. Po několika desítkách minut vyšli na jednu z rovin s velmi starým oltářem, v zádech se z ničeho nic zjevily zlaté bojovnice s meči, které je překvapily. Během několika vyměněných seků je kouzla černo-hábitníků poslala zpět do říše Zapomnění. Skupinka se rozeběhla ke klášteru, Erutan oznamoval, kolik bezvýznamných lidí bude uvnitř, kterých se nebude třeba obávat.

Vyběhli další klášterní schodiště a téměř každou minutu se za jejich zády objevily další bojovnice, toužící po boji. Skupinka se přestala soustřeďovat na vyvolané posily a místo toho přidala do kroku. Dveře do kláštera měli na dosah rukou, Teičin syn zabral silně, až dovnitř všichni vstoupili a opět je rychle zavřel. Chvíli za sebou slyšeli bušení či nadávky, že se nemohou před nimi schovat. Erutanovi přátelé si oddechli, že se takřka bez úhony dostali na vytoužené místo. Sotva pobrali dech, jeden z nich pronesl, aby konečně našli toho starce. Všichni vyšli z chodby… a zarazili se.

„Vida, vida, vida… podívejme se, koho tu máme!“ před nimi postávala neznámá žena s připraveným lukem ke střelbě, „Nepamatuji si, že bych zvala nějakého thalmoráka…“
„Uhni, ženo! Jdeme si pro toho starce!“ hrdě pronesl Fathryl, ale jen co hodil slova do vzduchu, ze zbylých chodeb i schodiště vyšli další převážně nordští bojovníci. Všichni byli ozbrojení a připravení k boji, „Éhm… neříkals, že tu bude NĚKOLIK BEZVÝZNAMNÝCH OSOB?!“
Žena se zasmála, „Toho starce nezískáte!“ poté poručila svým druhům, „ZABTE JE!“
„Do Zapomnění s vámi!“ procedila Teiko a společně se svým synem vyběhli proti první vlně nepřátel.

http://imgur.com/VUCU2I8.jpg


Ve velkém sálu došlo k dalšímu střetu, kdy se neznámí bojovníci vrhli proti poslední altmeří jednotce. Řinčení zbraní se roznášelo po celém mírumilovném klášteře. Rebelové se rozeběhli do středu hloučku, díky tomu se jim povedlo rozdělit zbývající elfy na několik malých skupinek, které by se nechaly snadno v přesile porazit. Fathryl stačil prozradit Erutanovi, aby našel starce a dovedl ho k němu. Dva tmavší válečníci se mezi ně vmísili a odtrhli je od sebe… oba měli co dělat, aby se ubránili, obzvlášť zvěd, neboť čelil dýkou proti sekeře. Pokoušel se dělat rychlé výpady, avšak útočník měl to štěstí a prudkým švihnutím ho odzbrojil. Elf se leknul, instinktivně ustoupil několik kroků zpět a než se do něj zakouslo ostří sekery, sundal si ze zad břemeno, kterým se jenom bránil. Čepele i ostří narážely do zlatavého kovu stále silněji, ale svitek byl jak netknutý. Nosič moc dobře věděl, že s tímto těžkým předmětem nemůže útočit, pouze se bránil jako by držel hůl. A také to tak vypadalo, odrazil nepřátelský útok a poté hned udeřil do tváře a přes záda.

Takto pokračoval se třemi dalšími nepřáteli, kteří ho nehezky poranili na rukách. Se strašlivým zraněním pronikl do jedné z chodeb, vedoucí do místnosti, kde se v minulosti odehrávaly ta nejdůležitější setkání a sněmy. Tam na jednom z kamenných trůnů posedával stařec v šedavém rouchu, nevnímajíc svět. Erutan ho chytl za rameno a lehce zacloumal, mistr se probudil.

„Drakorozený! Vy jste zase zpátky!“ radoval se, elf ale jeho nadšení překazil, když mu rychle řekl, co se na tomto posvátném místě děje a co od něj žádá, „Na Jícen světa? Použijte Thu’um! Jak jsem vás to kdysi naučil!“ bosmer ale neměl tušení, o čem mluví a přemlouval ho, aby s ním šel a pomohl mu v této věci, „No, dobře, dobře!“ nakonec souhlasil, vstal z trůnu a velmi pomalým tempem kráčel ke dveřím.

Bosmeří zuřivost ho čapla silně za ruku a táhla ho skrze chodby, kde zuřily boje. Někteří omráčení muži se vzpamatovali a vrhli se na něj. Však se stáhli, když uviděli Šedovousého, jenž si připravil v ústech podivný vzduch a za pomoci několika podivných slov vydal ze sebe mocný ohnivý dech, který popálil rebely. Elf pochválil jeho umění, opět ho chytl za ruku a vedl jej k Fathrylovi. Ten už vyřizoval poslední hlídače u dveří. Jakou radost měl, když spatřil svého přítele i se starcem. Do rukou mu hodil dýku a přitakal, aby vyběhli konečně ven.

Než se tak ale stalo, otočil se Erutan zpět za sebe a mocně zvolal na bránící se Teiko. Ta na jednu chvíli zvedla hlavu od čelícího nepřítele… skrze tvář ji projela čepel neznámého bojovníka a poslala ji k zemi.

„MATKO!!!“ rozkřikl se její syn, když jí spatřil na zemi. Rozeběhl se k ní, ale než stačil něco udělat, hlavní vstup do kláštera se rozbořil a dovnitř vstoupilo mnoho zlatavých bojovnic, společně s temnými chraptivými válečníky s luky v rukách, jejž postříleli všechny, kdo se před nimi nacházel.
„CHYŤTE ARNGEIRA! NESMÍ S NIMA UTÉCT!!“ křičela lučištnice, stojící před schodištěm s nataženou tětivou.

Šíp minul dvojici merů se starcem, Erutan moc dobře věděl, že už ho nikdo jiný nedoprovodí na vrchol hory, kromě Fathryla a mistra Hlasu. Ze země stačil sebrat meč, altmer rychle otevřel dveře a jakmile vběhli na druhou stranu, bosmer je zbraní zablokoval. Nyní už trojice věděla, že jejich osvobození nebude tak lehké, jak si myslela…
________________________________________________________________________________________________
Otázka: Kdo z trojice nepřežije?
1) Erutan
2) Fathryl
3) Arngeir

Upravil/a Adrian_S dne 11.11.2021 22:04