Název novinky: The Elder Scrolls V: Skyrim - Česká fansite :: Adriho povídky V - Osvobození

Přidal Adrian_S dne 12.12.2015 20:14
#107

Část 20. - Dobyvatel

Altmer se ohlédl na khajiitku a pokynutím hlavy jí dal jasné znamení, to samé provedl i ke Glaris, která mlčky léčila zraněného střelce.

„Musíme vyrazit za královnou! Dáme ji informace, které jsme…“
„HEJ! Může mi někdo říct, co se tu zatraceně děje?“ přerušil Erutan svého druha v řeči, „Proč chcete jít za královnou? A co je „Korihnuul“??“ odpovědi se však nedočkal, Teiko chtěla odejít zpět do útrob pevnosti, ale elfí křik jí zastavil a vyžádal si pozornost všech přítomných, „Už mě… vážně nebaví lézt někam, kde nemám absolutně tušení, co mě čeká!“
„To není podst…“ spustil Laa’veren, ale byl opět přerušen.
„OPOVAŽ SE MI ŘÍCT, ŽE TO NENÍ PODSTATNÉ, A DÁM TI PŘES DRŽKU!“ z Erutanových očí zářila zlost, i Glaris raději přestala s ošetřováním „Ptám se vás naposledy, jinak tu končím!“

Několik tichých vteřin uplynulo, než altmer kývnul na Glaris a pronesl, aby začala s vysvětlováním. Ta se postavila od zraněného Siberia a trochu si oprášila hábit.

„Plníme Její příkazy, protože se snaží se dovést svůj lid k vyšším cílům. Ale aby tak mohla uskutečnit, potřebuje mít… ehm… čistou cestu.“
Erutan se narovnal a přimhouřil okem, „Cože?“
„Naše královna zná způsob, jak se dostat k pravým bohům. Ale aby ho mohla použít, musí nejdříve překonat staré tradice a získat vše potřebné…“ skočil altmer do řeči, „Byli jsme vysláni do všech zemí, abychom našli boží artefakty a přesvědčili lid o spolupráci. Máme spousty těchto věcí… Od „Oka Argonie“, až po „Hůl chaosu“.“ bosmer stále nechápal, o co jim jde, „Nyní naše paní potřebuje masky kněží, kteří v minulosti sloužili samotným drakům. Považovali se za boží mluvčí…“ vysvětloval přesvědčivě, „Máme již skoro všechny… až na jednu.“
Glaris přistoupila o krok blíže k Erutanovi, „Z několika pramenů jsem se dočetla, že tu před několika lety byl jistý „drakorozený“, který se postaral o tyto mocné bytosti a vyprovodil je ze světa. Masky si pak schoval na tajné místo. To jsme časem našli. Bylo jich deset, ale chyběla mu ještě jedna.“
Do řeči se připletla i khajiitka, „Ten poslední, Korihnuul, je zapomenutý. Nikdy nebyl nějak výjimečný, ale víme, že je pro splnění našeho úkolu podstatný.“
„Co s tím mají společného nordi?“ otočil se na všechny přítomné, „Proč útočíme na rebely?“

Glaris se ohlédla na Laa’verena, který opět kývnul hlavou, položila mu ruku na rameno a zahleděla přímo do očí, „Ten poslední je pra-pra-prapředek Alfreda Silnorukého. On a jeho skupina chrání to tajné místo.“
„Proto po něm jdeme a hledáme veškeré indicie.“ přidala se Teiko.
„A co pak? Co bude po nálezu té masky?“ zeptal se Erutan.
„Pak bude moct naše královna využít své moci a učinit to, po čem toužila celý život…“ usmál se na něj muž, „A to je také náš úkol, Erutane!“
Náhle Glaris milým prosebným hlasem promluvila, „Prosím, Erutane, pochop, o co nám jde a proč jsme ti tohle tajili. Kdybys to věděl dříve, určitě bys nám nepomohl… a hlavně královně. My… chápeme, proč nesnášíš Thalmor! Ale vem to z té druhé stránky, jestli nepomůžeš nám a královně…“ smutně vydechla, „Paní Sylsris může vrátit všechno, jak bylo dříve. I tvou rodinu, ženu, domov!“
„Jen musíme najít tu dračí masku. Jinak je to zcela nemožné!“ upřímně pronesl Laa’veren.

V bosmerově mysli se ocitl nový nádech myšlenek. Netušil, že jeho současní společníci touží po návratu starých časů. Každý, komu se v místnosti podíval do očí, jen kýval hlavou. Bylo na všech vidět, jak moc chtějí jeho podporu. Při pomyšlení, že by mohla Sylsris opravdu vrátit čas zpátky a znovu vytvořit, co tu kdysi bylo, ho hladilo lehce po srdci a duši. Takovou moc zkrátka neočekával…

Vzpomínka na prvotřídní svatbu, krásný život s Leneri a žádný odchod do armády, ho nakonec přimělo kývnout hlavou. Souhlasil s jejich úmysly, konečně se uklidnil. Na jeho hruď se dostalo hromadné objetí a poděkování za podporu, odteď měl Erutan jasno, co musí udělat. Laa’veren požádal Glaris, aby si vypůjčila od velitele pár mužů a vydala se s nimi do Větrného Žlebu, kde by pokračovala v ošetřování. On, Teiko a Erutan by vyrazili do Bílého Průsmyku za Fewiqem zjistit základnu Šavlozubáků. Bretonka souhlasila, ještě jednou se usmála na bosmera a popřála mu šťastnou cestu.

„Dobrá…“ ohlédl se altmer na zbývající dva společníky, „Když vyrazíme hned, možná je najdeme ještě před setměním!“
„Tak, jdeme!“ ozval se bosmer rozhodným hlasem.

Pevnost Hel Ra se probouzela do mlžného rána, stráže na hradbách a na mostku hlídala okolí jako každý jiný den. V hlásce panovala klidná nálada, přestrojení vojáci vyčkávali na vyšší rozkazy a mezitím se připravovali k plánovanému útoku na Elinhir. Však ani jeden z hlídkujících si nevšiml čtveřice zvědů, ručkující po vnější zdi mostku. Vedoucí Erutan se ohlížel s klidem před i za sebe, jeho trochu vystrašení spolubojovníci ho následovali. Za moment dorazil až na konec mostku, kde se postavil, zhluboka nadechl a tiše vysvětlil ostatním, aby se na tento okamžik připravili. Rázem skočil do výklenku a zachytl se. Do jedné z menších děr uvázal lano, které si nesl na rameni a druhý konec přehodil Demitrovi. Velkým přehoupnutím a vyšplháním k výklenku se dostal až k elfovi. Takto to udělali i ostatní zvědi, bez potíží se dostali do srdce Achillovy paty. Společným tempem šplhali vzhůru k hradbám.

Mezitím se dostavila velká jednotka císařských bojovníků do zatáčky, odkud viděla na pevnost. Tribun Trebunius a legát Leronn trpělivě čekali na jejich znamení z hradeb.

„Myslíte, tribune, že se jim to povede?“ ohlédl se legát na svého podřízeného ve zbroji.
„Jsou to mí nejlepší zvědi, obzvláště pomocný Vlaarin. Ten je z nich fakt dobrej…“ legát si potichu odkašlal a trpělivě hleděl na hradby, za jeho zády se ozývalo netrpělivé vzdychání a vlna nervozity.

Altmeři v rudých zbrojích poklidně kráčeli po hradbě a neměli ani zdání, že se jim za zády vynořila čtveřice nezvaných hostů. Sotva dvojice hlídačů prošla kolem oné díry v zemi, Erutanovy ruce vytáhly tělo ven a okamžitě vrhly po mužích dvě dýky, které se zakously tiše do nekrytých zad. Vzápětí vylezl Demitr, Kobert a Romanus, všichni si připravili zbraně do rukou. Elf ukázal na již předem připravená místa. Podle plánu měl Demitr zajistit stráže u brány, Kobert s Romanem vytáhnout mříže a Erutan se postarat o vojáky na stráži. Naposled si řekli své „Hodně štěstí!“, moc dobře věděli, že tenhle útok nemusí ani jeden z nich přežít…

Demitr, společně s Kobertem a Romanem postupovali směrem k bráně, Erutan zamířil opačným směrem na hradbách, za sudy u cimbuří odtáhnul mrtvoly a sám se schoval za další bedny u jedné ze zdí. Mezitím se Redguard a dva Císařští přesunuli k věžím brány. Sotva dorazili na místo, už museli udeřit… pár strážců vyšlo z věží, ani jeden z nich nepředpokládal takové zaskočení, nestačili ani tasit zbraně, už jim ocel okusovala hrdla. Trojice postupovala vpřed, bosmer vyčkával na svém místě a doufal, že jeho plán vyjde. Už chtěl přemýšlet, co podnikne, až tuhle pevnost dobijí, ale z přemítání ho vyrušil jeden z hlídačů, jenž byl doprovázen dalšími třemi. Byl sice skrytý za sudy, leč jeho zbroj lehce prosvítala v mezeře krabic. Jakmile se objevila nad jeho hlavou tvář altmera, rychle ho bodl a vyšel z úkrytu… sám proti trojici nepřátel.

Ani ne za okamžik se v celé pevnosti rozezněly poplašné zvony a bojový křik. I trojice zvědů se také dočkala rány… Ze schodišť věží vyběhli další strážci pevnosti a pustili se do obrany, Demitr měl co dělat, aby se ubránil proti ohromné přesile.

I když ani jeden z důstojníků neviděl znamení pro útok, i na tak velkou vzdálenost mohli slyšet bojovou atmosféru. Oba zatajili dech, až jim na kůži vystoupla husí kůže. Erutan vyřídil dalšího altmera, který ho však nehezky poranil po ruce. Sám se teď bránil proti dvojici vojáků, kteří měli mnohem větší a lepší zbraně než on. Ve věžích se podařilo zneškodnit jednoduché strážce, Kobert a Romanus začali točit rumpálem a mříže vyjížděly vzhůru. V tu chvíli legát zavelel přesun na mostek, celá jednotka se dala kupředu. V posledních chvílích vyřidl Demitr své protivníky, z uniformy vytáhl kus bílého hadru, se kterým začal mávat za hradbu… jasný znak pro legionáře.

„ÚTOK!!!“ zavelel legát s vytaseným mečem, muži se rozeběhli proti chabě chráněnému mostku. Za několik vteřin zneškodnili venkovní hlídku, leč na hradbách, kde bojoval Erutan a Demitr, dorazili lučištníci z pevnosti a zahájili masivní obranu.

Protože neměl bosmer moc šancí na přežití proti takové přesile, zanechal boje a rozeběhl se k redguardovi, který ho na poslední chvíli strhl za zeď. Být o vteřinu později venku, nepřežil by. Za jeho záchranu mu poděkoval…

http://imgur.com/kfNMHy4.jpg


Do rozevřených dveří vběhla mocná legie, na nádvoří došlo ke střetu s převlečenými thalmorskými jednotkami, kteří se vydávali za legionáře. Bylo těžké rozpoznat, kdo je kdo. Ze schodišť hradeb vylétly střely lučištníků a blesky z čarodějných rukou. Mnoho vojáků padalo tváří k zemi, chaos nastal všude. V pevnosti nastala rudá chvíle…


Dva koně projeli kolem věží Valtheimu, na prvním seděl vedoucí Laa’veren, hned vzápětí se ho držela Teiko s Erutanem. Slunce nad nimi kroužilo a pomalu se chystalo ke spánku, v rychlosti se elf ohlédl na bývalý tábor Šavlozubáků na protějším břehu. Stále kroutil hlavou, jakou drzost použili proti Thalmoru. Bosmerovo pozadí stále řvalo bolestí, bylo velice nezvyklé sedět na hřbetu zvířete. Však nemusel tolik křičet, za zatáčkou se objevil již známý medovar, ke kterému mířili.

Koně dorazili k oplocení, všichni tři seskočili ze sedel a zamířili si to ke vchodu. Jaká náhoda, když se rozevřely dveře a v nich khajiit, toužící se nadechnout čerstvého vzduchu. Okamžitě se usmál na nečekanou návštěvu a uvítal je velkým gestem.

„Vítejte, přátelé! Co pro vás Fewiq může udělat?“ leč jeho jedno oko zůstalo přimhouřené, „Není vás nějak málo?“
Laa’veren na něj prostě mávl, „To je na dlouho, khajiite. Potřebujem vědět, kde se schovávají Šavlozubáci. Neviděls je v poslední době?“
Fewiq se zarazil, „Šavlozubáci? Ti nordi? Jedna skupinka se usadila někde v pláních… nejspíše u Bouřeklidu…“ altmer ho ujistil, že o tyto bylo již postaráno, ale tentokrát kočičák neměl tušení, kde by se nacházeli další.
Za Khajiitovými zády vyšel velmi mladý bosmer, celý ušpiněný, „Mistře Fewiqu, pomohl byste mi s…“ zarazil se, když spatřil trojici Drápů, okamžitě se klaněl „Ó pardon, velevážení… Vítejte!“
Laa’veren ho zarazil, „Netřeba se nám klanět, bratranče!“ mezitím dělník vysvětloval mistru problém ve varně, jakmile skončil, zeptal se ho, kdy dostane zaplaceno za odvoz medoviny do Morthalu, „Moment, vy jste dneska rozvážel? Nevšiml jste si něčeho podezřelého?“ bosmer se zamyslel.
„Ani ne… jen na pár tuláků v pláních.“ náhle se zastavil ve výkladu, „Vlastně… byli zvláštní. Měli na sobě zbroje a jeden z nich… měl i zbraň! Nevím přesně jakou, ale…“
„Kde to bylo? A kolik?!“ vyhrkl altmer, dělník mu detailně popsal vše, co chtěl, „Dá se mu věřit?“ zeptal se khajiita.
„Učeň je velice spolehlivý. Jestli by neříkal pravdu, čest khajiitů by jistě pošpinil!“ bouchnul si Fewiq na hruď.
„Já mu věřím!“ ozvala se Teiko.

Bez rozloučení rozkázal diplomat dvojici společníků, aby naskočili na koně a vyrazili, oba pracovníci z medovaru jim na rozloučenou zamávali a popřáli zdar. Sotva vyrazili, už se Erutan divil, kde se v takovém elfu bere tolik sebevědomí a jistoty. Ani se nesnažil zjistit více, bez mrknutí oka rozhodl za celou skupinku.

Za pár desítek minut projeli kolem pevnosti Šedoblat, poté zamířili na sever směrem k Labyrinthianu. Uprostřed cesty, odkud bylo krásně vidět do plání, se zastavili a seskočili z koní, Laa’veren se ujal vedení a požádal Erutana, aby se poohlédl po stopách. Elfové rázem šli vedle sebe, Teiko je hlídala v zádech.

„Řekni mi něco, Laa’verene…“ nastražil své zlaté uši, „Kde se v tobě bere tolik jistoty? Nebojíš se, že jsme třeba na špatném místě?“
„Pche, to rozhodně ne, milý zvěde!“ ohlédl se na něj a pokračoval v pochodu, „Jsme na správném místě, protože ty máš čuch na stopy a já zase na předpoklady.“
„A kde bereš to…“
„Sebevědomí?“ usmál se, „To je můj dar… od narození. Já byl v mládí natolik geniální, že mi kdokoli záviděl. A teď se jistě ptáš, proč mluvím tak tvrdě… Povím ti, proč.“ zastavil se a vzhlížel do krajiny, „Můj otec mi od malička říkával, že „když si nepůjdu za tím, co chci, nikdy to nezískám“. Už jako malej jsem rád recitoval altmeří básně a romány. Slova mě bavila, znal jsem jich tolik, že jsem díky nim dokázal téměř nemožné… Od svádění krásných žen, až po ujednání takové smlouvy, která se nedala odmítnout. Samozřejmě, že v náš prospěch!“
„Máš docela tvrdá slova i proti nordům. Není to trochu aro…?“
„Pfff… Nebýt tohohle daru, nebyl bych tady. Tys byl v armádě, abys ochránil svou zemi. Ale byl jsi nejspíš příliš hrdý na porušení některých závazků. Musel ses hlavně starat o ostatní a na sebe nepomýšlel. Tím se z tebe stane jen prostý „světec“, který MUSÍ pomoct každému. Ale ne každý si zaslouží pomoct.“ ohlédl se na něj a prohlédl od paty až po hlavu, „Neznát tě, považoval bych tě za ubožáka… jako toho bosmera z medovaru. Ale pokud v tobě královna něco vidí, pak je i mou povinností se o tebe zajímat a brát tě, jako „bratrance“!“
Erutan se nadechl, „A jak ses dostal ke královně?“
„Když jsem nastoupil do řad Thalmoru, všimla si mých neobyčejných schopností a dovedností. Po čase za mnou osobně přišla, nabídla mi dohodu, která se nedala odmítnout. Zkrátka chtěla ke svému boku toho nejlepšího… A JÁ jsem ten nejlepší!“
„A co za to máš?“ zeptal se opatrně, diplomat se jen povrchně usmál.
„Skvělou pozici, bohatství, slávu a spoustu výzev pro má slova… a také mé čepele!“
Bylo příjemné pozorovat vybavující se dvojici, ale jejich diskuzi přerušila khajiitka, „Nerada vás ruším, ale neměli bychom hledat stopy?“
„Máš pravdu, Teiko. Pusť se do práce, bratranče!“

Ostrý výraz ponořil zvěd do traviny, chvíli vyhlížel nějaké stopy, až našel jednu vzdálenou, kus od nich. Když přišel na místo, kde byl vykopnut drn trávy, našel otisk boty v bahně, mířící kamsi ke skalám. Hmatem poznal, že oním směrem musel jít někdo nedávno. Navrhl, aby se vydali za stopou, nikdo neodporoval. Po chvíli kráčení v přírodě došli k prapodivným dřevěným dveřím, vedoucí do skály. Vchod připomínal opuštěný důl, ale ani jeden z nich si nevzpomínal, že by se tu něco takového nacházelo. Domluvili se, co kdo bude mít na starost a vešli opatrně dovnitř.

Pevnost Hel Ra se barvila plně do ruda, na nádvoří se stále ozývaly zbraně z obou stran a muži padali čelem k zemi. Každou chvíli se na nádvoří objevovali další a další muži z Cyrodiilu, kteří včas přispěchali na pomoc svým bratrům. Dvě třetiny pevnosti byly již pod rudou kontrolou, jež postupovala pomalu kupředu. Na hradisku pronikali zvědi dále do hlásky, kde obrana řídla. Když blízká nádvoří ztichla a legionáři se začali přibližovat ke vstupu do samotné vysoké věže, rozhodli se zvědi sestoupit z hradeb a pomoct svým spolubojovníkům. Až na Erutana ostatní zvědi seběhli nižší schodiště, vedoucí ke dveřím kamenné budovy. Jakmile se dostali na místo, z vyšších míst vyletěly šípy, jež minuly Demitra s Kobertem, Romanus křičel v bolestech, dokud mu další šíp neprovrtal hlavu. Na poslední chvíli si dvojice všimla střelců a zalezla za blízkou zeď… mocné závrty do dřeva a zdiva se ozvaly.

„ACH MŮJ BOŽE, ZABILI ROMANA!“ křikl Kobert.
Demitr vykouknul zpoza rohu a zadíval se na střelce, „VY, PARCHANTI!“, během vteřiny však zalezl zpátky, do zdiva zabušily šípy.

Běžící bosmer se v posledním momentu zastavil u schodiště a rychle zalezl, když spatřil, jak jsou jeho přátelé pod palbou několika dalších lukostřelců. Bylo mu jasné, pokud nic nepodnikne, jistě zemřou. Přišlo mu to velice riskantní, pohled na zakrvácené nádvoří a nebezpečí, vycházející z hradeb mu nedodávalo moc odvahy a sebedůvěry… ale svůj strach překonal. Pevně chytl do rukou obě dýky, podíval se na střelce a odhadoval vzdálenost od nich. V hlavě si připravoval plán, jak by je mohl zneškodnit, aniž by přišel k úhoně. Za vteřinku, když se bolestně ozval Demitr, se rozeběhl proti nic netušícím střelcům. Čtyři lučištníci… dvě dýky… jeden běžící zvěd.

Jedna ruka v pohybu vrhla nůž proti střelci, mířící kamsi dolů, čepel se zakousla do krku a tělo spadlo k zemi. Další střelec se divil, proč jeho společník padl a otočil se na běžícího legionáře. Než však stačil vystřelit, mocný skok ho povalil na zem a střelu vypustil kamsi vzhůru. Další dva lučištníci přestali mířit do nižší části a připravili si luky proti bosmerovi. Do jednoho však stihl zapustit dýku a chytnout se těla, které mu sloužilo jako živý štít. Následně do chyceného altmera pronikl šíp skrze záda, oběť už věděla, že zemře. Erutan se rozeběhl s živým štítem proti zbývajícímu elfu, pár coulů před ním odhodil altmera na lukostřelce a jakmile oba zároveň spadli na zem, nožem se jim podepsal na hrdle. Hradba byla vyčištěna, dvojice zvědů pod schody byla už v bezpečí a do Erutana vstoupila taková chuť a touha po zabíjení jak nikdy jindy.

Leč, než se vzpamatoval z čerstvého zážitku, v těle se ozvala bolest. Do pravé části zad se cosi zakouslo a neustále bolelo, řev z úst vycházel jak kokrhání za svítání a slzy se pomalu valily z očí. Když dopadl na kolena s brekem na bradě, myslel si, že ho kdosi zabije, ale za sebou zaslechl jen další tlumený pád. Po jeho pravici padl muž, který ho zranil… předchozí thalmorský střelec, kterého jen povalil na zem, ale nestačil dorazit. Čas se rázem zastavil a zvuk okolního boje utlumil, bušení zrychleného srdce se hlásilo po celém světě a dech nevěřícně klesal a vzrůstal. V očích náhle spatřil pár sáhů před sebou jakousi postavu, která do této události nijak nepatřila… podivně vysoká žena v bělavém rouchu a s úsměvem na tváři hleděla na zraněného zvěda. Čím více se snažil zaostřit na neznámou, tím rychleji ztrácel dech. Však chtěl říct svou domněnku, kdo se před ním zjevil, ale neznámá síla ho strčila za sebe a záda se dotkla chladného kamene… tvář ženy zmizela.

„POMOZ MI S NÍM!“ křikl kdosi nad ním.
„U STENDARRA!“ kdosi ho chytl za ramena a odtáhl k nejbližší zdi, „DRŽ HO PŘI ŽIVOTĚ!!“
Před elfím zrakem se objevil Korbert, jenž tasil zbraň a vyběhl proti dalšímu střelci, co vyšel z nedalekého schodiště vzhůru, „To bude dobrý, Erutane! Vydrž! NO TÁÁK!!“ slyšel kolem sebe velice tlumeně, poté se rozeznělo trhání oděvu a nepříjemný tlak v zádech, kdy se šíp vytahoval z těla, „Bude to bolet, ale přežiješ! Zůstaň tak! NEVZDÁVEJ TO!“ do očí se mu dostal Demitr s velice vystrašeným výrazem.

Náhle se elfí zrak zavřel a dech vytratil…


Když vyšla trojice zabijáků do podivného sklepení a chladného kamene, ani jeden z nich netušil, co je zde čeká. Altmer byl sice přesvědčen, že jsou na správném místě, ale jeho sebejistotu bosmer neopětoval. Něco se mu na tomto místě nezdálo.

Po pár ujitých krocích se všichni shodli, že se musejí nacházet v nějakém opuštěném dole, neboť kromě hornického vybavení narazili i na zábrany proti zavalení stropu. Během tiché chůze zastavil Erutan skupinku a ukázal na zem, v blátě se ocitla čerstvá stopa. Laa’veren a Teiko pokynuli hlavou, že mu rozumí, tiše si vytáhli zbraně do rukou a vydali se kupředu. Lehce osvětlená chodba je vedla do nižších podlaží, bylo již zřejmé, že tu jistě někdo je. A jak pokračovali kupředu a dostali se ke vstupu do větší opracované jeskyně, zastavili se a skrčili. Před nimi, několik desítek sáhů od nich, postávala dvojice lehce vyzbrojených žen. Kolem nich se nacházely různé hornické pomůcky či natěžená ruda, kterou však nikdo nevyvezl. Trojice byla natolik zticha, že slyšela, o čem se ženy baví. Jedna z nich se obávala o budoucnost Šavlozubáků a naopak druhá se ji snažila utišit, že bude všechno v pořádku, když je mezi nimi vůdce. Laa’veren se po pronesení řeči velice usmál, sevřel pořádně svou zbraň a chtěl se připlížit, v tom mu ale zabránil Erutan… lehce ho chytl za rameno a jen očima ukázal na dýku, měl v plánu ji vrhnout.

Nikdo z nich neměl námitky, elf si připravil zbraň na vrhání, a jakmile se jedna z žen odešla z místnosti, vrhl ji po stávající. Ta padla na zem, z úst se ozvala bolest a marná snaha o křik, když byl rdoušen její vdechující krví. Druhá žena se podivila, co zaslechla za sebou a vrátila se. S hrůzou zjistila, co se stalo za jejími zády a okamžitě se jí snažila zachránit život. Sotva popadla její hlavu a chtěla vytáhnout zbraň z hrdla, trojice vyrazila kupředu. Šavlozubka si nestačila vytáhnout zbraně, její hlava se kutálela po místnosti a Laa’veren zahájil tichý útok s jasným zněním: „Nikoho nešetřit!“.

Kdesi v dalších částech jeskyně se rozléhal nepříjemný rozhovor několika dalších rebelů. Potáceli se na hraně zoufalství a strachu, v posledních dobách ztratili mnoho důležitých zdrojů a byli si vědomi, že jim je Thalmor v patách. Snažili se uprostřed hádky přijít na řešení, jak by mohli ochránit své tajemství, aniž by přitom musel někdo další zahynout či se přemístit někam daleko…

„Do zapomnění, Alfrede! Podívej se, vždyť ti bastardi přepadli Svena u Průsmyku a pak Ulfrika u Amolu! Jestli to takhle půjde dál…“
„Vím, kam míříš, Sarri,“ zadržel jí statný muž ve starém ocelovém brnění, „ale už mám plán, jak se jich zbavíme a přestanou nás sledovat.“ ohlédl se na norda po levici, „Bratránek mi na Samotě zajistil loď, se kterou vydáme na širé moře. Když odplujem na Solstheim, nenajdou nás a také naše tajemství!“
„Myslíš, že to vyjde? Když už se dostali i do tvé hrobky a našli tam…“
„Neboj! To, co tam našli, jim stačit nebude! Na to vsázím svůj krk!“ uklidňoval ho vůdce, „Mého předka nikdy nenajdou.“
„Solstheim… Proč zrovna tam?“ kroutila hlavou Sarri, „Tam bych neplula, ani kdybych je měla hned za zadkem!“
„Thalmoráci jsou možná mocní, ale proti síle na ostrově nemají šanci… Nezapomínejte, kdo skutečně jsem!“ bouchnul si na hruď.
„Co máme dělat?“ zeptala se další rebelka, „Mám najít Falkreathské, aby se připravili na odchod?“ její návrh schválil a pronesl, aby si pospíšila.

Žena odběhla kamsi do chodeb, trojice stávajících se otočila na sebe a opět se pustili do zhodnocování situace. Vůdce připomínal, co by si každý měl vzít na starost a jak si představuje budoucí boj proti úhlavnímu nepříteli. Leč chtěl spustit dlouhý monolog, rebelka se ani ne do minuty vrátila zpátky, celá udýchaná…

„Co se děje?“ spustil vůdce.
„Někdo tu je!“ pronesla s vytaženou zbraní, „Našla jsem dva mrtvé našince!“
„CO?!“ křikla Sarri.
„Rychle si připravte zbraně, možná…“ nestačil doříct svou větu vysoký muž, do udýchané ženy narazila mocná palice, která ji nejen zabila, ale odhodila i kus na stranu, všichni rebelové strnuli na místě strachy, vytáhli si zbraně a vůdce pevný dwemerský štít.

Mezitím do místnosti plné zásob, vybavení a dalších věcí, které byli pro tuto skupinku cenné, vešla vcelku poklidně trojice Drápů. Laa’verenova ruka zastavila jakýkoli útok a jen se směšným úsměvem hleděl na trojici nordů.

http://imgur.com/nmoBe5a.jpg


„Nazdárek, nordi! Vaše stanoviště již patří nám!“ lehce se vysmíval vystrašené ženě a pobočníkovi, jediný vůdce se zachoval vážnou tvář, „Už nemáte kam utéct!“
Sarri ho nechápala, mírně se otočila na velitele, „Co-že to říká?!“
„V tuto chvíli nemáte šanci na přežití! Ha ha ha!!“ zasmál se altmer a ruce si dal do obranného postavení, rebelové zuřivě hleděli.
„Možná jsme už mrtví, ale nic z nás nedostanete… vy, sráči!“
„Áh, Alfred Silnoruký!“ tleskl rukou diplomat, „Konečně se po dlouhé době opět vídáme! Není to úsměvné?“
„Úsměvné bude to, až ti má čepel probodne hlavu!“ procedil mezi zuby Alfred a ohlédl se na přítomné, nad Erutanem se velice ušklebil, „Tebe znám! Tys byl v MÉ hrobce s tím vlkodlakem! Měl jsem vás rovnou zabít!“

Na pár vteřin se roznášelo ticho, jako by čekali, co z bosmera vypadne, ale ten se jen zatřásl. Z trapného momentu z hrobky mu naběhla husí kůže.

„Raději tě hned zabijem a pak si dohledáme to tvé tajemství, než abys nám utíkal věčně, Alfrede.“ pronesl upřímně altmer, „Neboj, bude to rychlé a jednoduché.“ ohlédl se na khajiitku, „Teiko, pohlídej dveře, nechci, aby nám někdo z nich utekl.“
„Jak si přeješ!“ ozvala se Teiko a ustoupila pár kroků za sebe.

Jen, co tak učinila, rebelové vyběhli s pokřikem na nepřátele a doufali, že je vyřídí. Sarri se vrhla po Teice a jejímu velkému kladivu, druhý nord se vrhl s velkou palicí po Erutanovi, Alfred se zuřivostí v ústech vyrazil proti Laa’verenovi. Ocel se rozezněla po celé místnosti, hekání a bojový křik na obou stranách doprovázel boj každého účastníka. Po chvílích šermování a předvádění válečného umění se na Teičině zbroji objevilo několik šrámů od ostré dýky, leč ji nijak nezranily. Naopak její kladivo roztříštilo Sarrininu hlavu po nejbližší zdi.

Erutan se hbitě vyhýbal nepovedeným zásahům palicí a při každé příležitosti se snažil vrazit své zbraně do těla norda. V momentě, kdy se soupeř zcela odkryl a chtěl učinit smrtící ránu, odhodil palici a chytil jeho ruce. Pár vteřin se přetahovali, ani jeden z nich se nechtěl dopustit chyby. Nakonec se jí bosmer přeci dopustil, na vteřinu povolil v rukách, nord se opřel do končetin a silně ho strčil kamsi do sudů za sebe. Překvapený elf však netušil, že za sudy, které převrátil, se nachází hrozivější past… s bolestným výkřikem si všiml, jak se do jeho nohy zakousla rezavé zuby na velkou zvěř. Souboji se již nevěnoval, chytl zraněnou končetinu a snažil se jí vyrvat z čelistí pasti, avšak marně. Rebel se k němu blížil s hrozivou tváří, svou zbraň natahoval nad sebe a chystal se k poslednímu zakončení. Kynareth ale stála na Erutanově straně, v poslední chvíli se objevila Teiko… jedna rána a rebel se již válel mrtev na zemi.

Mezi Laa’verenem a Alfredem vzniklo hlučné napětí, oba bojovali svými čepelemi jak gladiátoři v aréně. Jiskry létaly vzduchem, brnění mečů se rozléhalo do okolí a pot se slzami tekl na všechny strany. Altmer se snažil o stále častější a silnější údery, zato Alfred se ho snažil co nejvíce unavit. Každou jeho ránu vykryl svým štítem, a čím více se diplomat snažil zasáhnout, tím rychleji se nord zotavil z útoku a mlátil ho kusem kovu v levé ruce. Na některé výpady nebyl připraven, tvrdé rány do tváře a do zbroje ho takřka ochromily. Dokonce ho Alfred udeřil tak silně, že ho poslal k zemi s bolestmi. Na poslední chvíli se opět objevila khajiitka, svým kladivem vletěla do posledního úderu a vykryla hrozící nebezpečí. Překvapený nord nečekal, že by se někdo připletl do cesty. Její silná rána kladivem do štítu mu ochromila končetinu a než se stačil vzpamatovat, Altmer se postavil na nohy a jediným švihem mu usekl ruku…

Bolest, krev a slzy… nord padl na kolena, s velkým zděšením hleděl na uťatou končetinu, válející se na zemi a držící štít. Marně se snažil bodnout mečem do obou nepřátel, ale když mu ji oba thalmorští příslušníci vyrazili z rukou, věděl, že nastal jeho konec.

„Pohlédni na Thalmor, Alfrede!“ po pronesení diplomatových slov se ocitla čepel v jeho krku, oči se postavily v sloup a dech se marně snažil nadechnout. Několik vteřin zůstal v této pozici, dokud mu nevyrval meč… tělo tlumeně padlo k zemi.

Ačkoli bylo po boji, stále se v místnosti ozýval bolestný křik. Laa’veren se ohlédl na khajiitku a poděkoval ji za pomoc, bez jejího zásahu by nepřežil. Teiko jen kývla hlavou, zandala kladivo na záda a rozeběhla se ke křičícímu zraněnému Erutanovi. Past byla z půlky otevřena, jeho pravá noha silně krvácela. Když se přidaly khajiitské drápy, otevírání šlo samo a končetina se rázem uvolnila.

„To je… pěkně hluboká rána!“ zkonstatovala, „Nedokážu ti to ošetřit!“
„Jak je na tom? Je v pořádku?“ zeptal se Laa’veren, mezitím co Erutan řval jak pominutý.
„Musíme rychle za Glaris… Nebo nám umře!“ požádala ho, aby ho chytla za rameno a společným krokem se vydali zpět k východu dolu.

Předtím však stačil altmer prohledat vůdcovo tělo, v jedné ze skrytých částí zbroje našel mapku, na chvíli ukořistěnou z hrobky. Bosmerova hlava se potácela v bolestech a nepřestávala křičet, krev se valila z nohy čím dál rychleji a než stačili dojít k východu, jeho mysl pohasla, „Zatraceně, ERUTANE!!!“ ozvala se Teiko, elf však nereagoval…

Do očí proniklo lehké světlo, obraz byl sice rozmazán, ale po stále častějším zaostření bylo vidět krásně. Redguardova hlava se usmívala a ruka bojovníka klepala na zraněného elfa.

„Vítej zpátky, bratře! Už jsem myslel, žes nám odešel!“ za Demitrovými zády se ocitl i Kobert s uklidňujícím úsměvem.
„Co… se? Co se stalo?“ zeptal se velice unaveně zvěd.
Než však jeho spolubojovníci vysvětlili situaci, do jeho blízkosti vstoupila další osoba s radostnou tváří, „Jak je na tom, bratře Demitre?“
„Je naživu! Přežil to, tribune!“ opět ho poklepal po rameni.
Tribun Trebunius se přiklonil k elfí tváři, „Dobrá práce, vojáku! Už jsem se bál, že jsme vás ztratili! Ale, jak se zdá, máte zatraceně tuhej kořínek! He he he!!!“
„Kde to… jsme?“ zeptal se unaveně elf.
„V pevnosti Hel Ra. Díky vaší odvaze a pomoci jsme ji celou dobyli!“ tribun pokračoval v řeči, „Nebýt vašeho samostatného průzkumu, by tahle jednotka thalmorů napadla Elinhir a bez potíží obsadila!“

Náhle je zvěd požádal, aby mu pomohli vstát, zprvu všichni namítali, aby šetřil síly, ale po slabé prosbě mu vyhověli. Opatrně mu chytli tělo a postavili na nohy, jeho oči spatřily nádvoří pevnosti, plné legionářů a zajatých altmerů.

„Bohužel jsme přišli o spousty dobrých mužů.“ přiznal Kobert, „Ale… pevnost je naše!“
Když se ohlédl po všech zdivech, tribun pokračoval v řeči, „Kdo z vás otevřel bránu?“ přihlásil se Kobert s Demitrem, „Dobrá práce, bratři! Požádám legáta, abyste byli povýšeni!“ ohlédl se na Erutana, „A vás, pomocný, na chvíli vyřadím ze služby. Budete potřebovat spoustu času na uzdravení. Ale taktéž požádám u legáta o nějakou odměnu!“
Elf se slabostí usmál a zasalutoval, „Rozkaz… p-pane!“ po jeho gestu se usmál a taktéž mu zasalutoval, poté odešel zpět na nádvoří.

V elfově mysli konečně svitla radost. Sám se vydal na nebezpečnou výpravu a sám naplánoval něco, na co by si nikdo netroufnul. Byť zahynulo mnoho vzdálených přátel, věděl, že učinil správnou věc v boji proti Thalmoru. Demitr a Kobert navrhli, že to večer oslaví několika lahvemi, s čímž Erutan souhlasil.


Uplynulo mnoho tmavých hodin, tělo zvěda nevnímalo svět, ale cítilo, že je v pohybu. Na jeden velice krátký moment a z největších sil otevřel oči. V sivém světle zahlédl, jak projíždí na koni po zasněženém kameni, kolem různých stánků a v obklopení neznámých lidí. Náhle se pohyb zastavil, kdosi před ním seskočil k zemi, popadl ho za ruce a trhl k zemi, však zády nenarazil na kámen.

„Přivolejte Glaris! RYCHLE!!“ ozvalo se tlumeně z khajiitské tlamy, skupina mužů v černém rouchu odnášela jeho tělo kamsi dovnitř stavby, kde opět oči zahalila temnota.

Zdálo se mu to jako věčnost, ale probral se… Opět ležel skoro nahý na posteli se zavázanou nohou a ve svitu svíček a pochodní. Šrámy na těle, únava na duši a silná ospalost mu nepřála vstát z lóže. Však po několika minutách, kdy si konečně uvědomil, kde je a co se s ním stalo, se odhodlal postavit a protáhnout se. Bolest v noze se rázem ozvala, byla sice ošetřena, však ne zcela zahojená. Málem se svalil k zemi, jen tak-tak se chytil stolku u postele. Tlumené bouchnutí vzbudilo pozornost v tiché místnosti, dveře se dovnitř otevřely a z nich vyšel Fathryl Aren, jenž hned přispěchal na pomoc.

Popadl ho za ramena a zvedl ho, „Jsi v pořádku? Neměl bys spěchat s tím vstáváním! Tvá noha ještě není úplně zdravá.“
„Jsem v pořádku… teda, snad.“ odvětil stroze bosmer.
Altmer mu podal k ústům korbel vody, aby se napil, „Teiko říkala, žes měl pěkně na hraně. Ještě pár minut, a nebylo by ti pomoci.“ když vypil plný korbel, pokračoval, „Nikde se nezastavovali. Kdyby tam byla s vámi Glaris…“
„Hej, dost už o mém zranění!“ přerušil ho v řeči, „Jsem naživu a to stačí! Víc to rozebírat nemusíme!“
Fathryl předstoupil k posteli a podával mu oděv, ve kterém pro královnu pracoval, pomalu se oblékal, „Stále ten stejný výraz jako v Hammerfellu. Rázný a strohý.“ Erutan se na něj vážně otočil, „Ty ses příteli vůbec nezměnil…“
Na jeho řeč zakroutil hlavou, i když bral na vědomí, že spolupracuje s Thalmorem. Pořád si nemohl zvyknout na přítomnost altmera po boku, „Heh… kéž bych věděl, jak jsem se choval v Hammerfellu!“ v půli oblékání se zastavil, „To mě napadá, kdy se budu moct vrhnout do pátrání po své minulosti? Královna mi ještě nedala příležitost!“
„S tím ti mohu pomoci… teda, ONA může pomoci.“ bosmer znejistěl nad jeho slovy, „Chce s tebou mluvit.“
„Ta si dává ale na čas!“ dokončil oblékání a ohlédl se na Fathryla.
„Vím, že ti tohle přijde jako využívání nebo snad něco horšího, ale věř mi. Královna tě nechce zneužít.“ přiblížil se k jeho uchu, „Myslím si, že ti chce říct něco důvěrného.“
„Máš tušení, o čem chce se mnou mluvit?“ kroucení hlavy mu bylo odpovědí, „Huh, já bych se jí taky chtěl na něco zeptat.“

Vydal se kupředu, ale hned po prvním kroku se málem svalil na zem, Fathryl ho na poslední chvíli chytl, ale Erutan ho jen odstrčil od sebe se slovy „Já to zvládnu!“. Pomalým pohybem, kdy se musel držet zdi nebo se opírat o něco pevného, vyrazil s doprovodem za nejvyšší představenou. Cestou mu přítel vysvětloval, jak si zatím vedou ostatní Drápy a jak je na tom hlavně Siberius, který se ještě neprobral z bezvědomí. Kromě vyprávění o jeho stavu se doslechl, jak moc pokročil Thalmor ve svém plánu… takřka celý Skyrim jim už patřil, až na pár míst.

Po dlouhých minutách se oba dostavili ke dveřím královniných komnat, altmer zabušil na dveře a lehce je otevřel se slovy, že vede toho, koho si žádala. S milým hlasem ho pozvala dále, Fathryl gestem pobídl Erutana, aby vešel dovnitř. Jakmile vstoupil do síně a zabouchly se dveře, uviděl kromě bohaté výzdoby a velké postele, uprostřed místnosti, samotnou královnu v modravém rouchu, jak se obrátila od zrcadla a s velkým úsměvem se na něj zahleděla.

„Prý jste si žádala mou přítomnost, královno! Tak jsem tady…“ nad jeho slovy se usmála a zdůraznila mu, že v její přítomnosti jí má nazývat „Má královno“ a nijak jinak, elf jen zakýval hlavou.
„Máte v sobě dost sil na přežití, pane Vlaarine.“ spustila svou řeč, pomalým krokem se přemisťovala od zrcadla k posteli, „Laa’veren mi vyprávěl, co jste v posledních dobách prožíval. Nejdříve infiltrace v Bílém Průsmyku, pak odhalení nepřítele u pevnosti Amol a nyní zabití samotného vůdce! Působivé!“
Jeho jazyk se zarazil, „Nevím, co je na tom působivé, má královno.“ její tvář trochu znejistěla, „Jen jsem dělal, co jsem uměl. Tohle by udělal asi každý!“
„Hmmm… zajímavé.“ pozastavila se u stolku se džbánkem a pohárky, do kterých cosi nalila, „Měla jsem už spoustu pobočníků a podřízených, kteří plnili mé příkazy a rozkazy, ale ani jeden z nich se s Vámi rovnat nemohl!“ jakmile nalila číše, otočila se a přistupovala k němu, „Plnit rozkaz je jedna věc, ale jak jej splníte… to už je druhá věc. Někteří jdou na to přímočaře,“ podala mu pohárek, „a druzí to zkoušejí složitou cestou.“
„A kterou jsem šel já?“
Nad jeho slovy se usmála, „Vy se zkrátka neptáte, co je za problém nebo proč tomu tak je. Prostě jdete rovnou k věci. A přesně takové lidi já potřebuji.“ natáhla ruku s číší k přípitku, „Na skvělého pobočníka!“ ačkoli si nebyl jistý a nechápal, jak mohla říct něco, co na něj vůbec nesedělo, přiťukl si s ní.

Víno obalilo rty, oběma se v tělech roztáhly žíly, „Chtěla jste mi něco říci, má královno. Fathryl mi pověděl, že je to prý něco důvěrného.“
„Áno… Fathryl Vás dobře informoval.“ odložila číši na stolek a otočila se k němu, „Když jste se vrátili, Laa’veren a Teiko mi pověděli, na co jste se jich vyptával v Amolu. Na mé úsilí a snahu, kterou se snažím naplnit.“ elf nastražil uši, „Mám od narození jistou moc, se kterou bych dokázala učinit nemožné. V mé krvi koluje zvláštní… síla. Taková, jakou tento svět ještě nezažil. Mohla bych na moment zničit všechno, co tu kdy vyrostlo, nebo někdo vybudoval, ale já se jí snažím využít v mnohem lepší prospěch. Ne k destrukci… ale k inovaci!“
Elf dopil číši a pozastavil se nad řečí, „Vaše krev není krev? Neboť… nerozumím vám!“
Královna mu chytla ruce a odtrhla mu je od číše, kterou pak položila na stolek, „Thalmor není zlo! Nezaložila jsem ho proto, aby ničil, ale naopak, aby BUDOVAL!“ vzala ho za dlaně a lehkým krokem vedla k zrcadlu, „Představte si, pane Vlaarine, svět, ve kterém by nebylo žádné násilí! Žádné konflikty a úcta ke všem rasám! Místo nekonečných bojů by se nekonečně dlouho slavilo! Na život, na bohy… na úrodu!“
„Tak, líbí se mi ta představa…“ Sylsris se usmála, „Žít v harmonii. Ale nelíbí se mi ta cesta k ní. Je to plné násilí a… a zloby! Krev, špína, mrtvoly! Pořád a pořád dokola!“ chtěla se ozvat, ale Erutan pokračoval, „A hlavně ty tajnosti kolem mne a vašeho plánu! Kdyby mi bylo všechno hnedka řečeno, co se po mně žádá…“
„Já Vás chápu, pane Vlaarine. Taky jsem nechtěla začít tuto cestu, ale pokud mám uspět a nechat vzniknout nový harmonický svět, musím tuto cestu dokončit. A s Vaší pomocí to půjde velice rychle!“ postavila ho k zrcadlu a přitakala, aby do ní hleděl, „V tomto boji padly již tisíce nepřátel a další padnou, ale pro záchranu miliónů dalších nevinných lidí! Vím, jak je hrozné se dívat na umírající nepřátele a ještě hůře, na umírající přátele. Jsem ta poslední, kdo dokáže tento svět změnit k lepšímu! Žádný císař nebo prastaří hrdinové! Ale jen JÁ! Mohu svým uměním navrátit čas, zahnat veškeré nepokoje a nastolit konečně mír! Merové budou svobodní!“ ukázala mu prstem do obrazu, když se zhluboka nadechoval, „A Vy, místo odchodu do armády, zůstanete doma se svou ženou a mnoha dětmi!“ v zrcadle se místo královny objevila Leneri, jež se usmívala, královna ho hladila po vlasech a tváři, v odrazu to prováděla jeho žena, „Copak by se Vám to nelíbilo? Jistě litujete chvíle, kdy jste odešel od ní pryč a nenávratně se vzdal nejkrásnějších chvil. Opravdu nechcete toto rozhodnutí změnit?“

http://imgur.com/caeejZL.jpg


Jak Erutan hleděl do nového obrazu a na svou usmívající se elfku, kýval souhlasně hlavou. Představa, že by se vrátil zpět do časů, kdy měl radost na rozdávání a žít s někým, koho naplno miloval, se mu zamlouvalo.

„Pakliže tohle všechno chcete, musíte být stále na mé straně! Pět drápů mi našlo po celém Tamrielu boží artefakty, se kterýma se dokážu dostat k Aurielovi a požádat ho, aby mě vrátil v čase a veškeré mery si vzal pod svá křídla! Elfové budou svobodní a lid tamrielský bude žít v harmonii!“ poklepala ho po rameni, „Proto teď musíte najít společně s mými nejvěrnějšími poslední dračí masku, se kterou se mohu dostat k našemu velkému Pánu! Jedině tak získáme to, po čem toužíme!“ otočila ho čelem k sobě, „Je toho teď sice na Vás moc, vzhledem k vašemu zdraví, ale chci od Vás slyšet jasnou odpověď. Podpoříte mě?“

Čím více se jí bořil do očí a lehkým koutkem i do hlubokého výstřihu jejího šatu, pokýval hlavou a souhlasil. Její argumenty ho přesvědčili natolik, že začínal chápat, o co jim vlastně jde.

„Mám ale otázku, má královno.“ usmála se na něj, „Proč mě potřebujete? V čem jsem zvláštní?“
Tiše se zasmála, „Já ovládám umění, které mě může dostat k Aurielovi. Vy máte prostředek, jak s ním můžu mluvit!“ jeho tvář znejistěla, „Na to přijdete později!“
„No… ehm…“
„Jste zmatený a jistě pořád vyčerpaný ze zranění. Běžte když tak s Fathrylem za Glaris. Myslím, že by vás mohla naučit něco, co by vám později pomohlo.“ poděkovala mu za návštěvu a vyprovodila ho ke dveřím.
Sotva otevřela dveře, v Erutanovi se hnulo svědomí a nečekaně se přiznal, „Má paní… musím vám něco říct!“ naslouchala mu, „Nenáviděl jsem Thalmor a až teď si uvědomuji, co vlastně činíte.“ nadechl se pořádně, „Před pár týdny jsem během vaší audience na Samotě zabil Zaa’fryise, krále Elsweyru! Mrzí mě to.“
Jaké překvapení se mu dostalo do očí, „Netřeba, pane Vlaarine! Udělal jste dobře! Dříve či později by mě zradil, ne-li by se pokusil zabít.“ divil se její řeči, „Tenkrát na Samotě jsem věděla, že se tam objevíte, ale že učiníte toto…“ Erutan se chtěl hájit, ale její ruka mu zastavila ústa, „Kvůli tomuhle si Vás tolik vážím! Ale teď běžte!“

Podržené dveře, ve kterých vyčkával Fathryl, se rozezněly a přinutily Erutana odejít z komnat pryč, královna z něj nespustila oči. Jakmile se zavřely, altmer se rozezněl ohledně poslední zprávy, kterou vyslechl z jeho úst… o Samotě a vraždě. Nemohl uvěřit, že to skutečně udělal, ale bosmera jako by to nepálilo. Požádal přítele, aby ho dovedl k bretonce, která ho mohla naučit čemusi novému, však altmer neustále naléhal, aby mu vysvětlil, jak se mu povedly nevídané kousky a veškeré akce, které podnikl.

Cestou mu vyprávěl o spolčení s některými rebely, však neřekl přesný popis jejich stanovišť, ani jména, ale prozradil, co s nimi učinil. Jak s jednou skupinkou osvobodil vězně z Falkreathu, s další se dostal do Riftenu a zjistil, kde se nachází věštec, kterým jim poradil, co mají udělat. Než dovyprávěl všechno, dostali se ke dveřím čarodějky Glaris, zrovna v místnosti cosi kouzlila. Fathryl se omluvil za vyrušení a představil ženě současnou situaci, aby Erutana něco naučila.

„Dobrá… něco zkusíme.“ zaznělo z jejích úst.
Fathryl se ohlédl na Erutana, „No… ještě mám nějaké povinnosti. Třeba později na sebe narazíme a promluvíme si více.“ bosmer ho ujistil, že na něj nezapomene, „Tak, hodně štěstí!“ zavřel dveře komnaty a nechal oba Drápy o samotě.
„Královna mi řekla, že mě můžeš něco naučit, co bych v budoucnu možná mohl potřebovat.“

Bretonka se podívala na jeho nohu, která i přes lehké zahojení stále nevypadala dobře. Navrhla mu, aby s ní předstoupil ke stolku, na které byly rozloženy různé knihy a spisy. V jedné ruce vyčarovala podivnou svítící kouli, tu vystřelila na zeď a osvětlila místnost modravou září, Erutana překvapilo, jak něco takového dokázala vykouzlit.

„To chce hlavně čas a trpělivost. Když máš talent na kouzlení, jde ti to takřka samo…“
„Huh… škoda, že tohle dokážeš jen ty.“ přiznal smutně elf.
„Vlastně… umíš to i ty!“ nad jejími slovy se podivil, „Každá bytost dokáže čarovat! Jen musí najít v sobě to uzavřené, které musí otevřít!“
„Co musím otevřít?“ nechápal.
„Svou mysl!“ Erutan se zklamaně ozval, měl tušení, že má na mysli něco jiného, „Problém všech, kteří se chtějí naučit kouzlit je ten, že nevěří, že to dokážou. Já bych… ti mohla pomoci. Třeba, až budeme pátrat v nějakých rozvalinách, zraníš se a budeš odkázán sám na sebe a chtěl by ses vyléčit, kouzlo by ti mohlo pomoct!“ zeptal se jí, jak by se sám dokázal vyléčit, na otázku se jen usmála a ukázala rukou na podivnou knihu, která byla sešita snad z několika dalších různých knih.

http://imgur.com/IyTVKDs.jpg


Požádala ho, aby jí otevřel a otočil několik stránek, sotva se však dotknul povrchu obalu, cítil podivnou sílu, která se v knize nacházela. Jakmile ji otevřel a otočil pár stránek, v očích se mu zjevily různé vize a obrazy… od bojujících rudých postav, přes ruku, vyvolávající prapodivné stvůry z modravých hmot, až po zelené postavy, kráčející po špičkách nohou a tančící po hvězdách. Ani jeden obraz nechápal, mysl se mu rozložila do knihy. Glaris po boku na něj hleděla a usmívala se, jak zaraženě hleděl na jednu stránku a nehýbal se.

„Zamysli se nad modrou vyvolávající postavou!“ poradila mu, a jak řekla, tak učinil.

Vzápětí se do jeho hlavy dostavil pocit těžkosti a napětí. V očích se ocitla temnota, celé tělo necítil a připadal si, jako by mu někdo vyrval duši z těla. Však po pár vteřinách se mu v očích vyjasnilo, hleděl na zavřenou sešitou knihu s rukama opřenýma podél ní. Bretončiny ruce ho chytaly…

„Jsi v pořádku! Neboj! Tady! To je ono!“ hladila ho po zápěstí, dokud se na ní neotočil, „To bylo něco, viď? Buď hlavně v klidu! Tohle je běžné!“
„CO TO ZATRACENĚ BYLO?!“
„Právě sis otevřel mysl, ve které bylo schováno umění kouzlit!“ usmála se na něj, „Naučím tě jedno kouzlo, „Léčení“. Aspoň si zahojíš tu ránu!“

Erutana však zajímalo, jak bude vědět, že je připraven či jak zjistí, že kouzlo působí. Glaris mu podrobně vysvětlila, jak ono kouzlo sešle a co má přitom provádět a jak co pozná. Několik hodin ho učila novému umění, vysvětlovala různé pojmy a prozradila, jak si získá „manu“, kouzelnickou sílu, kolující v krvi. Po velmi důkladném a dlouhém výkladu přešli od teorie k praxi, společnou gestikulací a vysvětlováním mu ukazovala, jak to má vypadat. Z rukou jí vycházela zlatavá záře, která hojila veškerá zranění. Po prvních několika pokusech se mu vůbec nedařilo nic seslat… ale stačilo se obrnit trpělivostí a nadšením pro objevování nového a z končetiny mu vycházelo cosi, co se podobalo kouzlu.

Pár krátkých chvil na doladění a z Erutanových rukou vyšlo kouzlo, které mu po chvíli zahojilo veškeré zranění. Jeho noha konečně přestala bolet.
________________________________________________________________________________________________
Otázka: Na jakou zvláštnost narazí Erutan v příštích dnech?
1) najde rytinu s Drakorozeným
2) natrefí na skupinku Krváků
3) dozví se více o královně Altmerů

Upravil/a Adrian_S dne 26.03.2021 21:34