Název novinky: The Elder Scrolls V: Skyrim - Česká fansite :: Adriho povídky V - Osvobození

Přidal Adrian_S dne 15.11.2015 00:06
#101

Část 19. - Vlk mezi námi

Řev v jeskyni a sténání některých padlých bojovníků se hlasitě rozléhalo po jeskyni. Teiko se snažila bránit svou mocnou zbraní proti trojici rozzuřených diváků, jak jen mohla. Jaké neštěstí, když jí jeden z nordů vytrhl kladivo z rukou poté, co se jí nepovedlo zasáhnout útočníka. Lekla se, do její zbroje narazily čepele mečů, které ji sice nijak nezranily, ale vyhodily z rovnováhy. Tělo spadlo na zem, překvapeně vzdychala a nečekala, že během tak jednoduchého přepadení přijde o život. Nordi se jí chystali dorazit.

Náhle jeden z nich pořádně zařval bolestí a spadl na zem, než se zbývající dva útočníci otočili na svého přítele, už leželi na zemi taktéž zraněni… s velkým krvavým šrámem na stehně. Erutan přiběhl k Teice, do tváří nepřátel kopnul a ujistil se, že jim bude nějakou chvíli trvat, než se opět zmátoří.

„Jsi v pořádku?“ křikl elf s nataženou rukou ke khajiitce, která ani na vteřinu neváhala a podala mu ruku.
„Musíme pryč!!“ její jasný hlas donutil dvojici opustit bojiště.

Ačkoli byli nordi velice zranění a překvapení, nepřestávali bojovat. O co víc, když si utíkající dvojice všimla, že thalmorských jednotek ubývá. Mocný seveřan rozsekával své nepřátele jako by neexistovali. Koutkem oka se zahleděl na utíkajícího bosmera a jen zlostně zacivěl.

„Teiko! Musíme pro mapku!!!“ pobídl ji, když proběhli kolem velitelského stolu, khajiitka kývla hlavou a bránila místo před dalšími obránci jeskyně.

Sotva přiběhl na místo, už mu ruce braly vše, co si usmyslely, že je důležité. Velkou mapu s podivnými znaky, dopisy a další listiny z truhliček a šuplíků. Papíry mu visely z oblečení jako by vyraboval knihovnu. Teiko mezitím odrážela útoky několika nordů, na poslední chvíli, kdy se opět ocitla na hraně smrti, jí zachránil život jeden z altmeřích vojáků. Bosmer doběhl za její záda, lehké poklepání naznačilo možnost rychlého ústupu. Z tlamy se rozezněl hlas, linoucí k vojáku s rohem na opasku, ten jej vytáhl a zatroubil silně… zbývající thalmoři ustupovali z jeskyně pryč.

„KAM TEĎ, TEIKO?!“
„Do Amolu!! Všichni tam na tebe čekají!!“ pronášela, než začala lézt po žebříku vzhůru.

Řev se v jeskyni pomalu tišil, za to dupot pozůstalých se rozléhal a přibližoval. Mnoho mrtvých merů i nordů leželo zemi, jen někteří měli to štěstí a dostali se do bezpečí. Poslední voják z Thalmoru, jenž lezl po žebříku, udeřil tak silně do dřeva, že se žebřík zachvěl a rázem spadl na zem. Teď se neměli nordi jak dostat ven ze svého doupěte. Altmeři, pod Teičiným vedením, se rychle přesunovali k nedaleké pevnosti.

„Díky, Teiko! Přišli jste na čas… Už jsem myslel, že tam umřu!“ vydechoval stále zhluboka Erutan.
„Bylo těžké tě sledovat. Dávali se moc velký pozor, aby si je nikdo nevšiml.“ přiznala se, „Ale povedlo se. Máme jejich plány a tebe!“
„Huh, doufám, že to za to stálo…“ pronesl prosebně během cesty.

Z šedých oblak se spustilo slabé mrholení, dopadajíc na věže ohromného města. Sychravé počasí doprovázelo trojici rudých strážců, mířící z tržiště do další čtvrti. Bosmer Erutan, redguard Demitr a Kobert z Cyrodiilu kráčeli klidným tempem po cestě ve veselém rozpoložení. Každý z nich si vyměňoval historky a zkušenosti, které prožili a smáli se neuvěřitelným příhodám.

„Jo, v Císařském městě jsou ženy krásné a zcela poddajné než tady v Elinhiru.“ kroutil hlavou s úsměvem na tváři Kobert, „Tam stačilo zahrát pár krásných tónů a už se k vám lísaly. Ale tady jsou jak z ledu…“
„Taky nesmíš hrát smutné tóny! Není nic lepšího než rychlé a rytmické bubnování! Ha ha ha!“ zasmál se Demitr a poplácal bardovo rameno.
„Mně se nejvíce líbí, když hraje a zpívá elfka…“ zasnil ve chvíli Erutan na svou ženu, „Kdybys jí slyšel, Koberte, určitě bys mi dal za pravdu!“
„Hehe, to věřím. Elfí zpěv jsem už dlouho neslyšel.“ přiznal se.

Jak kráčeli strážci po cestě, Demitr si všiml na své straně pochodující vysokou ženu v barevném hábitu, mířící do vysoké věže. Ani se nestačili ozvat, sama se s úsměvem zastavila a zamávala na ně, strážci k ní přistoupili.

„Ruku líbám, velmistryně Harleno!“ uklonil se jí Kobert, ostatní jen kývli hlavou.
„Taktéž vám přeji příjemný den, strážci…“ prohlédla si je s úsměvem, „Jak vám jde služba? Není tu v okolí nějaký… zločinec?“ poslední slovo dodala s jistou dávkou humoru a lehkým chvěním, nad kterým se všichni usmáli.
„Ulice jsou čisté jako vaše umění, paní.“ pronesl Erutan, „Míříte do věže?“
„Byla jsem u správce města, potřeboval mé rady k jistým okolnostem. Teď se vracím zpět do svých komnat. Nedoprovodili byste mně?“
„S radostí, velmistryně! Milerádi vás uvítáme mezi sebou!“ přitakal Demitr a nechal vytvořit mezi sebe a Koberta místo, kde by ona kráčela.

Během pochodu se jich vyptávala, zda jim nějak nenarušila hlídku a co je u nich nového. Trojice jí prozradila, že od dob, kdy odešli z hor a přesunuli se do města, mají méně povinností a starostí. Více volna pro ně znamenalo větší pohodlí. Avšak za tuto cenu nezískali dočasná propuštění, aby se mohli vrátit domů, marně se pokoušeli velitele přesvědčit. Nad jejich slovy a lehkou stížností jim velmistryně Harlena politovala a pevně věřila, že jejich služba bude brzy jistě oceněna.

„Co je nového ve věži, velmistryně? Odcházejí vám studenti nebo naopak přibývají?“ zeptal se Erutan, když skupinka procházela skrze uličku, vedoucí k věži mágů.
„No, bude to znít zvláštně, ale právě že se hlásí čím dál více adeptů pro magii. Což… mě osobně velice překvapilo!“
„Heh, to zní skvěle! Určitě je naučíte hodně, aby se pak k nám přidali!“ pronášel radostně Kobert, „Představa, že bude vedle mě kráčet mág, chránící nejen město, ale i celou říši…“ ohlédl se na své společníky, „Nic proti, pánové… Ale kdyby místo vás tady byly pěkné čarodějky…“ usmál se nad svou myšlenkou.

Skupinka byla zaneprázdněna strážcovým výkladem a přáním, nikdo z nich si však nevšiml, že se v uličce objevila další neznámá osoba, zahalená do temného oblečení a míříc rovnou k nim. Než stačili dokončit celou myšlenku, ona osoba vytáhla ze své róby pár malých ocelových zbraní a vrhla je proti skupince. Jaké překvapení pro strážce, když se do hrudi velmistryně a do ruky Demitra zabodla dýka. Síla vržených zbraní je složila na zem.

„Co to… sakra?!“ křikl Erutan, když si konečně uvědomil, co se stalo, zahalená osoba vytáhla další zbraň a vrhla ji proti němu, Kobert rychle popadl zraněnou ženu a redguard se sbíral ze země.

Čepel řízla elfa po boku zbroje, rána se slabě barvila jeho krví. Jakmile se vzpamatoval, vytáhl si své zbraně a chtěl opětovat útok, jenže po útočníkovi nebyly ani památky. Déšť se roztrhl z mraků, na zraněné dopadaly těžké kapky. Žena se snažila popadnout dech, její marné pokusy o samovyléčéní nepomáhaly a Kobert se jí snažil vytáhnout zbraň z hrudi.

„DO PRDELE!!“ křikl Demitr, jakmile se vzpamatoval, „Co to k sakru bylo?“
„Co mám dělat?! CO MÁM ZATRACENĚ DĚLAT?“ panikařil Korbert, když vytáhnul dýku z těla a krev se vyvalila do šatů.
„Sakra, kdo to byl?“ otočil se elf na zraněné a své společníky, „Koberte, zastav krvácení a odveď čarodějku do bezpečí!“ rukáv své košile si roztrhl a podal mu jí, „Demitre, jsi v pořádku?“ ten mu s bolestí kývnul souhlas, „Musíme za ním! Pojď!!“ zvedl ho ze země a vydali se kamsi kupředu, kde stál neznámý útočník, Korbert se pustil do záchrany života.

Nerozlučná dvojice se dostavila na místo, odkud útočník vrhal zbraně, hleděla do všech stran, ale jako by se po něm slehla zem. Až se redguard náhle ozval, že vidí útočníka, běžící další uličkou pryč. Erutan navrhl, aby se rozdělili, on ať ho sleduje přímo uličkou a sám by ho obešel z jiné strany. Kývnutí hlavou rozdělilo dvojici na opačné strany, oba strážci běželi proti útočníkovi jak vítr na lučinách před bouřkou.

Elf doběhl na konec ulice, kde poslední domy oddělovaly město od samotné přírody. Chvíli čekal, než se pronásledovaný objevil i s Demitrem za zády. Leč, než stačil něco udělat, prchající si z róby vytáhl další zbraň a rychlým otočením vrhl na strážce ocelovou hvězdici, která ho silným zaražením poslala k zemi. Erutan běžel proti útočníku, chtěl ho již svým skokem shodit k zemi, ale jen tak-tak se vyhnul uchopení a strážce spadl s prázdnotou do bahna. Utíkající vzápětí vytáhl další věc z róby… ampulku, po vypití obsahu zmizel všem z očí.

„Co to…?“ nechápal ani jeden z nich situaci, elf se přemístil k Demitrovi, „Jsi v pořádku?“
„Ne! Nejsem!“ vytáhl hvězdici ze zbroje, byla dokonale naostřena, že se mu zakousla několik coulů do těla, krev byla všude, „BASTARD! ÁÁH!“

Erutan se ohlédl směrem, kudy neznámý utíkal a všiml si pár čerstvých stop v blátě a mnoho zlomených stébel trávy. Křikl nahlas, aby se pokusil vrátit zpátky a nahlásil veliteli, co se tu stalo, on sám se vydal směrem útěku. Krátké rychlé výdechy ho v posledním čase doprovázely…


Thalmorská jednotka se vrátila po delší cestě zpět do pevnosti, Teiko s Erutanem vedle sebe kráčeli a stále divili úspěchu velmi nebezpečné mise. Elf jí pořád děkoval za včasnou záchranu. O několik chvil později, když vešli do velitelských dveří, na ně vzhlíželi zbylí členové skupinky a samotný správce pevnosti s lehce rozčilenou tváří.

„No, vyšel plán?“ zeptal se stroze.
„Vyšel, ale se ztrátami. Ti Šavlozubáci měli tuhý kořínek a ne všichni to přežili.“ altmerský velitel klel nad pronesenou řečí, nerad slyšel, že přišel o několik svých mužů.
„Nebýt Teiky, už bych tu nebyl. Ještě tak minutu a by bylo ze mě žrádlo pro kočky.“ ohlédl se s děkovným výrazem na khajiitku.
„Jseš dost zraněn, Erutane,“ přistoupila k němu Glaris a dívala se na zranění, „měla bych tě ošetřit.“
„To prozatím počká. Zjistili jste něco dalšího?“ zeptal se Laa’veren, „Máte další pojítka k našemu cíli?“
„Většinu jsme přinesli s sebou. Nebylo moc času tam zkoumat, co vědí…“ hrdě hájila Teiko elfa, ten ze svého obleku vytáhl všechno, co nesl. Listiny a mapa zakryly celý stůl.
„Tak tohle bude na dlouho…“ prohrábnul Siberius písemnostmi, „Běžte si oba odpočinout, na tohle se hned podíváme.“
„A já půjdu zjistit, kolik mužů jsem díky VÁM ztratil! Doufám, že mi tohle královna vynahradí!“ odsekl nepříjemně velitel a odešel ze své komnaty, Glaris, Teiko a Erutan zamířili do pokojů na odpočinek.

Sotva došli na místo, Teiko lehla do postele jak kámen do sněhu a usnula, Glaris pomohla elfovi sundat zbroj a svým uměním mu léčila zranění. Po pár chvílích nebyla na tělu ani ranka, doporučila mu, aby se prozatím nenamáhal, dokud se mu nevrátí síly a nedají mu vědět v pokroku s luštěním plánů. Dveře se zabouchly, kromě khajiitského chrapotu nebyl nikým obklopován. Bosmer se zahleděl na svou brašnu s deníkem… jaká úleva, že knížka byla stále na svém místě. Během počínání v aréně měl tušení, že o ni přišel. Otevřel další stránky a začetl se do své minulosti…

„3. sluník, 4V 204

Elinhir se obarvil do šeda a zdá se, že tu bude brzy sychravo. Máme štěstí, že tu není tolik povinností, jak v minulých dnech. Ještě teď se trochu vzpamatovávám z minulého týdne, kdy jsme museli doprovázet mágy na důležité mise po jižním Hammerfellu. Huh, bylo toho trochu moc, ale naštěstí se to uklidnilo…

Ostatně… já si zatím udržuji morálku, ale jestli i ostatní, to nevím. Před pár dny jsem narazil na Erledora, jeho skupina mířila kamsi na jihovýchod, do teplých krajů. Tribun nám zatím nakázal zůstat zde a hlídat hranice.

Když bych vynechal vojenské povinnosti a měl si napsat, jak se zrovna cítím… nevím, jak bych to popsal. Asi… nejlíp by vystihovalo „spokojený“. Nic tvrdého nedělám, jen někdy k večeru si postesknu po domovu. Představa, že domov mám za nedalekými horami… Budu muset přesvědčit tribuna, abych se vrátil na chvíli domů. Chtěl bych zase vidět svou ženu. Jistě se jí stýská… už to jsou více jak tři roky, co tu působím. Má jistě strach, dopisů jsem jí psal nespočet, ale žádný nepřišel. Něco se děje…“


Jak Erutan pročítal řádky z minulosti, do dveří vešla opět Glaris, která ho požádala, aby ho následovala k ostatním. Už na něco přišli. Dvojice dorazila rychlým tempem do místnosti, Laa’veren na velitelské židli se Siberiem u okna se topili v hromadách papírů a textu od nepřátel. Altmer již vítal elfa a nabízel mu, aby si sednul, měl pro něj nové informace.

„Jseš dobrej, žes odtamtud vyvázl se zdravou kůží… A ještě lepší, žes přinesl tohle všechno!“ pochválil ho diplomat, „Škoda, že ti Šavlozubáci nejsou na naší straně, byli by vynikající zvědi… možná lepší, než ty.“
Už se chtěl elf zeptat, na co přišli, ale Siberius byl rychlejší, „Podle toho, co jsme zatím přečetli, tak jejich vůdce má další klíč ke královninu úspěchu. Vlastní mapku, na které je zobrazena poloha starodávné hrobky, o níž… moc nevíme.“
„No, to zní dobře…“ rozvážně pronesl, „A co bude dál?“
Laa’veren se ohlédl na Siberia a Glaris, „Sbalíme věci a vyrazíme na jejich další místo, které je… heh, kupodivu DRZE blízko odtud. Svou další skrýš mají v nedaleké hrobce… nějaké nordské rodiny.“
„Kolik nás půjde, Laa’verene?“ zeptala se bretonka.
„Jen mi čtyři.“ bosmeří tvář se zamračila nejistotou, „Teiko je dost vyčerpaná. Ty jistě taky, ale na rozdíl od ní máš ještě v sobě spoustu sil. Ona moc ne…“
„Proč se mi zdá, že musím hrát toho „nepostradatelného“?“
„Protože jsi ten nejlepší zvěd, který tu kdy byl!“ Siberius dodal hrdě, „Neboj, elfe! Bude to rychlá záležitost. Vlítnem tam, vyřídíme přebytečné osoby, čapnem mapku a mizíme odtamtud. Nic složitého. Do několika chvil budem pryč a ani si nás nevšimnou!“

Altmer ukázal na společníky, aby se přesunuli ke stolku, vytáhl mapku provincie a ukazoval plánek, kde se ona hrobka nachází. Detailně vysvětloval, proti čemu budou nejspíše stát. Veškerá slova zněla slibně a jednoduše. Po seznámení s plánem se nachystali na odchod a vyrazili z pevnosti pryč, Erutanovi se však pořád něco nezdálo…

Noc se blížila stále rychleji, udýchaný atentátník běžel kamsi k zamlženým horám, míli od něj se ocital císařský zvěd, který stále pronásledoval svou kořist. Pořád si říkal, kdo byl onen útočník a proč míří tak daleko od města. Na jeho místě by se schoval někde ve městě a pak v tichosti odešel pryč. Stopy se pomalu vytrácely, došel na kraj lesa, kde se stýkal s vrchovinou a začátky hor. Před sebou viděl ve tmě slabě rozzářenou pevnost, která patřila pod císařskou říši. Mysl se zarazila…

„Proč ten blbec utíká do naší pevnosti?“ pomyslel si Erutan po chvíli stopování.

V dáli zahlédl další stopu, po níž se vydal… Křovím se prodíral jak zraněná zvěř a menší toky přeskakoval velkými kroky. Z čela se mu spustil pořádný tok vody, plíce se nestačily naplňovat čerstvým vzduchem. Po hodině, kdy překonával hammerfellskou přírodu jak přízrak, dorazil na další okraj lesa, odkud bylo zcela dobře vidět na mostek do pevnosti Hel Ra. Císařské jednotky kráčely po mostě ke spuštěným mřížím do citadely, po atentátníkovi nebyly ani památky. Erutan ztratil již jakoukoli stopu, myšlenky a představy o zadržení nepřítele se mu nějak nezdály.

„Jestli vešel dovnitř, proč ho naši nezastavili? Budu to muset nějak zjistit…“ sešel opatrně z kluzkých hor, až se dostal na cestu k mostku.

Velice opatrně po ní kráčel, a i když si všiml, jak se dvojice jeho společníků blíží, schoval se za zeď jedné z mostní věže a počkal, až vojáci přejdou. Věděl moc dobře, že pokud by neměl žádné pořádné vysvětlení a souhlas od svého velitele, jistě by ho strážci považovali za dezertéra nebo hůře, sabotéra. Vojáci přecházeli své pozice se zapálenými pochodněmi, ještě chvíli zvěd vyčkával, až promluví a ujistí se, že jsou tyto stráže v pořádku. Už chtěl vyjít ze skrýše, leč zaslechl něco, co nečekal… dvojice nemluvila typickým hlasem… byl příliš jemný a podivně znějící… Erutanovi se zdálo, že se jednalo o elfštinu.

„Altmer v legii?“ pronesl si v duchu, dokud dvojice strážců nepřešla, „Nelíbí se mi to.“

Tichým krokem vstoupil do prázdné věže, ve které svítily pochodně a ocitaly se připravené výstroje pro několik dalších mužů. Schodištěm vystoupal vzhůru, odkud měl velice dobrý výhled na samotný most a zavřený vstup do citadely. Muži pod ním pochodovali klidně, měsíce se na obloze blýskaly a mlha se pod mostem hustě halila. Bosmer rychle přemýšlel, jak se dostane dovnitř, aniž by si ho někdo všiml. V jednu chvíli ho napadla nejhorší možnost, že byla pevnost obsazena Thalmorem, ale nechtěl tomu věřit.

http://imgur.com/PTVsZky.jpg


Než sestoupil z věže, všiml si na protější hradbě menšího otvoru, která byla blízko mostku. Stačilo se tam nějak nepozorovaně dostat a s dávkou odvahy skočit na zeď, po které by mohl vyšplhat až k díře. Nebezpečný plán, ale také jediná možnost, jak se dostat nepozorovaně dovnitř. Opět se ocitl pod věží, přemístil se k okraji mostku, a i když pod sebou viděl jen hlubokou mlhu, nadechl se, chytil se rukama o studený kámen a pomalu ručkoval na druhou stranu.

Sotva se chytl zdi, už se mu v rukách ozvala bolest a tíha těla, kterou musel přenést daleko, až na konec mostu. Chvíli se přesouval, na některých místech se zastavil a nohama se opřel o výstupky, které se vedle něj nacházely. Vzápětí nad sebou slyšel, jak se dvojice hlídačů baví podivným jazykem, stále mu to připadalo jako jemná elfština. Když si nohy oddychly a v rukách povolila bolest, pokračoval s rozdělaným pohybem. Dlouhé chvíle mu trvalo, než se přesunul až na konec, kde se mohl konečně postavit a chvilku si odpočinout. Za zídkou zaslechl hlasy dalších dvou strážců, mluvící taktéž elfsky. Končetiny bolely Erutana, avšak moc dobře věděl, že pokud chce uspět, nesmí se zdržovat a zbytečně vyčkávat. Měsíce mu svítily na možnou cestu, teď už mu stačilo z místa přeskočit dva sáhy, aby se dostal k částečně rozbořené zdi, po níž by vyšplhal k díře a poté ještě výše. Avšak se stačil před tím podívat pod sebe, mlha mu naháněla hrůzu.

„U Kynareth… huh…“ zděsil se tiše, „Musím to přeskočit… Není jiná možnost!“ ohlédl se na stěnu a v tichosti si odpočítával, kdy skočí, „Tohle musím dokázat! TOHLE MUSÍM DOKÁZAT!!“ pronášel si v duchu.

Strážci za jeho zády si nevšímali okolních podivných zvuků, bedlivě si hleděli svého. Erutan se pořádně nadechl, zavřel oči a pomodlil se tiše ke Kynareth, aby se mu skok povedl. Všechny síly pustil do nohou, ty se odrazily od země a ruce jen tak-tak chytily poslední výčnělek ve zdi. Měl co dělat, aby se udržel na mokrém kameni, se strachem na jazyku a vyčerpáním se snažil udržet velké ticho. Štěstí stálo na jeho straně, nikdo z mostku si ho nevšiml. Pořádně se opřel do rukou a velmi pomalým tempem lezl vzhůru na hradbu.

Na vrcholku se duše udýchaného zvěda potřebovala pořádně odpočinout. Už nebyla schopna dalších akrobatických kousků, teď už se chtěl jen soustředit na hledání atentátníka. Vstal, podíval se kolem sebe a zamyslel se, že by ho nikdo nemusel podezírat, když se dostal až tak daleko. Přesto se snažil skrývat ve stínech a tmě.

Pevnost Hel Ra byla obrovská, někteří vojáci ji považovali za „nedobytné město“. Ztratit se tu bylo snadné a skrýší mnoho. Bosmer hledal určitá místa, kam by se jeho kořist mohla schovat. Prošel i kolem několika hlídek, které si ho ani nevšímaly… Pokračoval dále po hradbách, myšlenky se mu upínaly k názoru, že ji ztratil. Nevypadalo to nadějně, otočil se čelem zpět a zastavil se. Kdesi v dálce na hradbě postávala osoba u ohně a hřála se. Byla oblečena stejně, jako onen neznámý ve městě. Jen, co se její ruce zahřály, vydala se do pevnosti.

„Tady jseš!“ dodal si v duchu zvěd a vydal se za ním.


Čtveřice Drápů se dostavila za soumraku do kopců, kde kamenné schody vedly jejich kroky až ke skoro zapomenutému vstupu do podivné nordské hrobky. Jen přišli blíže ke zrezivělým dveřím, do všech se dostal podivný pocit… jako by je toto místo očekávalo. V předsálí hrobky ležely na zemi pohřební urny, smotky lnu, různé nástroje pro balzamování a další harampádí, které se používá při očišťování mrtvoly. Bylo vidět, že poslední návštěvník měl hodně na spěch. Laa’veren si stoupnul ke dveřím a chtěl je otevřít, leč zámek ho nepustil dovnitř.

„Siberie, otevři to!“ lukostřelec přistoupil k němu a z boty si vytáhnul šperhák, jenž zasunul do zámku. Pár vteřin si pohrával s mechanismem, dokud nezaslechli všichni cvaknutí. Vchod zaskřípal mohutně, až to lehce vyděsilo Glaris a Erutana.

„Skvělý…“ ohlédl se na všechny altmer, „Buďme ve střehu, nemáme tušení, co tu najdeme. Ale pokud na někoho narazíme,“ z opasku si vytáhnul svítící meč, „víte, co máte dělat. I ty, Erutane, ano?“

Všichni kývli hlavou, Siberius se ujal vedení a vyšel první do dveří, hned za ním Laa’veren, Glaris a nakonec Erutan. Mrtvolný vzduch a mírná tma obklopily čtveřici nezvaných, ani jeden z nich se necítil dobře, byť měl odvahy na rozdávání. Staré prapory s rodovými znaky a dávno uschlé květiny na zemi a zdi je vítaly. Schodiště sestupovalo do temných hlubin, Glaris okamžitě ze svých rukou vyčarovala podivně vznášející se kouli, jež osvětlovala jejich okolí. Všichni si připravili zbraně do rukou a pomalu kráčeli níže. Na některých odlehlých místech si všimli volně položených zbraní a zbrojí. Erutana napadlo, jestli tu přeci nemůže být někdo další, ale nikdo mu myšlenku nepotvrdil. Za moment, kdy otevřeli silně vrzající dveře, se ocitli ve velkém sálu, kde se nejspíše připravovaly mrtvoly k balzamování. Menší otevřené mříže a velké zavřené dveře střežily toto místo.

Lukostřelec se okamžitě přemístil k velkému vchodu a pokusil se je otevřít, ale sotva se do nich opřel, kdesi v dáli zaslechli silné zavrzání, bosmer a bretonka se otočili za sebe.

„V klidu lidi, to bylo odtud. Nikdo tu není!“ ujistil je Laa’veren, „Jde to otevřít?“
Chvíli lukostřelec tlačil do dveří, ale ty se ani o píď nepohnuly, „Ne… jsou… zaseklé.“ skrčil se k zámku a podíval se do něj, „A taky zamčené!“ vytáhnul si šperhák do rukou, „Tohle mi bude chvíli trvat…“
„Mě se to nějak nelíbí, Laa’verene.“ spustil Erutan, „Mám pocit, že je někdo za námi.“
„Nikdo tu není!“ už ho nebavilo je neustále přesvědčovat, požádal tedy, aby čarodějka pomocí kouzla odhalila přítomné osoby. Z jejích rukou se rozzářila purpurová aura, která za tlukotu srdce obklopila jen čtveřici v místnosti… nikoho jiného nespatřila, „Stačí ti to?“ odsekl ho altmer a zeptal se lukostřelce, jak si vede se zámkem.
Sotva to dořekl, v rukách se mu šperhák zlomil, „Zatraceně!“
„Měli bychom se podívat do těch mříží, třeba to půjde obejít…“ navrhla žena a altmer s ní souhlasil.
„Běžte vy dva, já tu zůstanu s ním a… budu hlídat když tak záda.“ oznámil jim zvěd, nad čímž Siberius kývnul hlavou.
„Fajn… Jestli se dostanete přes dveře a něco najdete, počkáte tu na nás, ano?“ Laa’veren po otázání kývnul na ženu a společně se vydali do mříží.

Jen vyrazili do menšího vchodu, magická svítící koule zhasla a tak čarodějka vytvořila novou. Protože by byla stávající dvojice po tmě, diplomat jim doporučil, aby zapálili misky s dřevěným uhlím, které bylo rozmístěno v rozích místnosti. Za pár vteřin je bosmer zapálil, hned je světlo obklopilo a Siberiovi pomohlo v páčení. Po chvilce se zvěd přesunul k velkým dveřím, o které se opřel a upřeně sledoval svého společníka, jak si hrál se zámkem. Vyptával se ho, jak si vede a zda mu nemůže nějak pomoct. Opět po chvíli zaslechl kdesi v dáli zavrzání, ale nevěnovali tomu moc pozornosti.

„Smím se tě na něco zeptat, Siberie?“ od zámku se ozvalo souhlasné bručení, „Jak ses dostal ke královně? A odkud toho tolik víš o mně?“
Lukostřelec přestal hrabat ve dveřích, nadechl se a narovnal, „Býval jsem stráží v Císařském Městě, než přišel Thalmor do Cyrodiilu. Jakmile vypukly nepokoje, musel jsem bránit své město a hájit zájmy mých nadřízených.“ ohlédl se po místnosti a ukázal na kamenný stolek, navrhl, aby si k němu na chvilku sedli, což učinili, „Netrvalo dlouho a Thalmor nás zcela obsadil. Já stále věřil v Osmičku, že nám nějak pomůže a všichni mí spolubojovníci věřili v obrat války. Ale nestalo se. Jakmile padlo Císařské Město, začaly padat i ostatní města. Býval jsem zajatcem… do doby, než mě jeden z vyšších hodnostářů vzal do mágské čtvrti a vysvětlil mi, o co jim jde.“
„Oni tě nemučili?“ zeptal se ho náhle Erutan.
„Vůbec…“ zakroutil hlavou, „Ti altmeři mi vysvětlili detailně, co mají v plánu a neštítili se mi svěřit i s takovými informacemi, které by neřekl snad nikdo.“ usmál se nad řečí, „Já ani nevím, proč zrovna mě vybrali, jestli kvůli tomu, že jsem byl jeden z nejlepších střelců nebo snad kvůli mému hlasu… Vážně netuším.“
„Oni tě… přesvědčili? Vždyť jsi byl proti nim! Jako já!“
„Několik týdnů jsem strávil v jejich společnosti a… heh, bude se ti to zdát jako šílené, ale pochopil jsem, o co jim vlastně jde. Nejde jim vůbec o ovládnutí světa. A nezajímají je ani tak bozi nebo… co si přeje lid. Oni zkrátka chtějí odtud odejít… pryč, z kontinentu, ze světa.“
„Tohle mi říkala i královna. A nezdá se mi to, jako dobrá výmluva.“ přiznal se Erutan.
„Já byl vždycky v armádě ten „drsnej“, ale poté, co se mi svěřili s plány, jsem musel změnit názor. Jestliže chtějí odejít pryč, pak jim pomůžu.“
Elf jen vyděšeně vytřeštil oči a nechápal jeho slovům, Siberius se nad ním usmál a dodal, aby nebyl nijak překvapený.

„Není to tak špatné, když vlastně zabíjíš své dávné nepřátele, avšak pod jiným jménem.“ podíval se mu do očí, „Po provincii se nesly zprávy o jakémsi elfovi z císařské legie, který mařil Thalmoru plány a dokonce zaútočil i hammerfellskou pevnost Hel Ra!“ usmál se na něj, „Tenkrát ten neznámý elf byl pro ně postrachem. A… když jsem se osobně setkal s Fathrylem, dokonale tě popsal a já si konečně uvědomil tvou podobu. Možná jsme na sebe jednou kdesi narazili… myslím, že někde v horách, už si nepamatuji. Ale kdykoli jsem se doslechl zprávy o tobě, jak sis vedl na různých misích, jen jsem zíral a obdivoval tě.“ ohlédl se zpět ke dveřím, které stály nehybně, „No, a teď sedíš vedle mě. Je mi… ctí, tu být s legendou!“
„Máš…“ nevěděl, co mu má říct, „Máš nějaký důvod, pracovat pro Thalmor? Kromě té pomoci?“
„Jo. Když jim pomůžu, navrátí mi původní pozici a prý vrátí vše, tak jak by mělo.“ nad touto řečí se Erutan zamračil, Siberius ho poplácal po rameni a přinutil, aby se zvedl, „Pojď, musíme otevřít ty dveře.“

Dvojice se přemístila ke dveřím, lukostřelec si vzal do rukou další šperhák a hrál si se zámkem, zvěd se díval stále po místnosti a hlídal záda. Náhle se ve dveřích ozvalo cvaknutí, železo se rozvrzalo… zámek povolil. Oba si oddychli, Siberius strčil do dřeva, Erutan popadl kus dřeva a lnu ze země a nechal je zapálit. Díky provizorní pochodni si svítili do dalších částí hrobky. Čekalo je schodiště, které padalo kamsi dolů, naštěstí vedle nich postávaly další misky s uhlím, které zapálily. Místnost se rozsvítila, oba žasli nad rozsáhlou komnatou, plnou pohřebních věcí a rakví. I když na ně vlezla husí kůže, stále pokračovali po schodech níže k dalším zamčeným dveřím. Tentokrát jejich odemykání nebylo překážkou, po překonání se dostali do místnosti s několika truhlicemi a výklenky…

Do elfích žil se dostalo trochu síly, proto se nyní zvěd mohl opět zkusit akrobatické kousky, které by ho dostaly přes hlídaná místa v pevnosti. Tichý běh po střeše a přeskakování úzkých uliček nebylo žádnou překážkou, těžší část přišla, když musel opět lézt po uvolněných kamenech ve zdi vysoké citadely až na její vrchol.

Už na začátku si v duchu říkal, že se tu nejspíš zabije, ať už pádem nebo odhalením. Však v této chvíli neměl co ztratit, pořádně se nadechl a pomalu šplhal. Každým sáhem přemýšlel nad svým počinem i ostatních v Elinhiru, zda se jim povedlo zachránit velmistryni.

V půli lezení se do něj opřel silný vítr, chvílemi rozhazoval elfí rovnováhu a lezec měl co dělat, aby se udržel. Však zatnul zuby a pokračoval, až se konečně vyšplhal na vrcholek citadely. Jaké štěstí, že hlídka na hradbě právě prošla kolem něj, vylézt o pár vteřin dříve, jistě by se prozradil. S velkými výdechy se vzpamatoval a rychle schoval za barely, opírající se o zeď. Od jedné ze svítících pozic si všiml tváře strážce, který hlídal vrchní část pevnosti…

„Zase altmer! To není možné!“ proklel bosmer, rozhlédl se kolem sebe, a když zjistil, že nikdo v jeho okolí není, vydal se do nejbližšího vchodu a sestupoval opatrně, do ruky si vytáhl dýku, připravenou na vrhání.

Byl velice překvapen, že se na hradbách promenádovala spousta hlídačů, ale uvnitř samotné hlásky nebyl ani živáček. Procházet prázdnými chodbami nebylo nijak složité, přesto si dával pozor, aby se neprozradil. Když otevřel dveře velikého hodovního sálu, zaslechl kdesi v dáli podivné hlasy, blížící se k němu. V tu chvíli nepřemýšlel nad ideálním úkrytem, rychle zalezl za dlouhý závěs u vysokého okna a čekal, až hlasy přejdou. Však po chvilce byl překvapen…

„… a ta velmistryně? Je vyřízená?“
„I když měla císařský doprovod, jistě už jí pohřbívají. Mému jedu nemohla nijak uniknout!“
„A co stráže?“ hlasy vstoupily do místnosti a usadily se do židlí.
„Dva jistě mrtví, ten třetí mě sledoval z města, ale setřásl jsem ho. Nemá tušení, že tu jsem.“
„Jsi skvělý! Tohle bychom do tebe neřekli, Halenhrile!“ náhle se ozvalo šustění pytle, které dopadlo na stůl, „Tady je tvá odměna! Takového hrdinu jsme tu neměli už dost dlouho! Potají vniknout do města a zabít tam za denního světla vlivnou osobu… a ještě v přesile!“ jeden hlas zatleskal, „Elinhir bude brzy patřit nám! A s tvou pomocí budeme blíže k cíli!“
„Žádá si po mně ještě nějaký úkol, milorde?“
Hlasy se odmlčely, stůl se lehce rozezněl a na povrch dopadlo pár listů, „Ano, naše královna má pro tebe další poslání! Tady… tohle je mapka pouště Alik’ru. Zde jsou na těchto místech vůdci nomádů, kteří by mohli prý pomoct v odboji. Tvůj úkol je jednoduchý…“
„Postarám se o ně!“ papíry se srolovaly a zandaly do zbroje.
„Ale odpočiň si, Halenhrile. Až padne Elinhir, vydej se na tyto pozice a udělej, co je třeba. Odměna bude velikánská…“

Erutan napjatě a tiše postával za závěsem a čekal, až se oba hlasy vydají pryč z místnosti. Moc dobře si byl teď vědom, čeho byl svědkem a co se v příštích dnech jistě stane. Chtěl varovat své přátele, ale pořád se nemohl zbavit dojmu, že nechá utéct vraha. Mezitím se oba hlasy rozloučily, bosmer chvíli postával na místě a přišlo mu, že nikdo v místnosti není, tak vyšel ze skrýše. Leč, sotva odhrnul závěs, lekl se… pár sáhů před ním postávala ona osoba, která zaútočila v minulých hodinách v Elinhiru… taktéž překvapena.

„Á… do prdele…“ šeptnul tiše.


Dvojice Drápů prohledávala truhlice a veškeré listiny, které se volně povalovaly ve výklencích. Oba zhodnotili, že našli „zlatý důl“… veškerá šavlozubácká tajemství, v nichž se mohly nacházet další indicie pro jejich hlavní cíl.

„Poberem všechno a půjdeme zpátky do toho sálu! Já věděl, že tu něco najdeme!“
„Mám tu nějakou mapku! Koukni!“ sebral z truhlice lehce roztrhaný pergamen, na kterém bylo poznačeno pár míst, a hlavně na východní pozici nápis „Korihnuul“.
„Fajn, vem to a mizíme!“ poručil mu Siberius, jakmile vše pobrali, vydali se zpátky na schodiště.

Sotva za sebou zavřely dveře a začali spokojeně mluvit, ve velké pohřební místnosti se rozeznělo silné zavrzání dveří, které ani jeden nečekal. Předpokládali, že se jedná o Glaris s Laa’verenem, však když se dostali na vrchol schodiště, ztuhli překvapením.

http://imgur.com/8a1ucJj.jpg


„Copak, copak? Thalmoráci na výletě do podzemí?“ na vyšším schodišti se ocitl vysoký ozbrojený nord a u jeho boku další muži s připravenými kušemi, Siberius vytáhl ze zad rychle luk a Erutan dýku, leč když jeden z nordů vystřelil před jejich nohy, došlo jim, že nemá smysl útočit, „Je drzost vstoupit do hrobky mých předků, bez dovolení… A ještě se hrabat v majetku, které vám nepatří!“
„To není zrovna příjemné uvítání, norde.“ otočil se Siberius na elfa, „Mám pravdu?“ bosmer jen hluboce polknul.
„Máte něco, co tady má správně zůstat. Vraťte zpět, co jste ukradli a ušetříme vás rychlou smrtí!“
„Však tu nejsme ale sami!“ křikl hlasitě Erutan, „Naši přátelé jsou…“
„… uvězněni. Jestli šli těmi mřížemi, tak se už odtamtud nedostanou! Zatáhli jsme za páku, která je odřízla od vás.“ nord hodil ruce před sebe, „Jste obklíčení, vy šmejdi! Budu počítat do pěti vteřin, a jestli neodložíte všechno, co máte, zabijem vás…“

Erutan se podíval na společníka, ten jen kývnul hlavou, pomalu ze svého obleku pokládal všechny listiny, které si nabral z truhlic. Až na mapku, tu nevytáhnul. Nord však věděl, že nevydali všechno, proto se hned rozkřikl, aby jí vrátili. Zvěd jen kroutil hlavou a snažil se vyvrátit jeho domněnku, což seveřana rozčílilo natolik, že začal odpočítávat. Už se blížila druhá vteřina, Siberius silně strčil Erutana do boku… z nordských kuší vyletěly šipky, které se prokousaly pancířem a lukostřelce položily k zemi. Když vystřelili první salvu, spustili další a další, Erutan za zídkou sledoval, jak jeho nový doprovod umírá beznadějně na místě. Náhle nord vztyčil ruku a kušníci přestali se střelbou… v místnosti se rozléhalo mrtvolné ticho. Nord se jen usmál nad situací, ve které zvítězil.

„Siberie?“ ozval se Erutan, když se díval na ocelové tělo, klečíc na zemi.

Jaký zázrak viděl elf, když se císařská hlava zatřásla a z úst se vyvalil slabý dech. Náhle se otevřely oči a těžký výdech. Jeho tělo se pomalu zvedalo na nohy, až na rozkazujícího velikána byli všichni překvapení, že jeden z Drápů nebyl po smrti. Siberius se zvedl ze země, šipky z pancíře strhl a velice pomalým krokem se přesouval ke schodišti, nordi nečekali a spustili další salvu s kuší. Další střely pronikaly krunýřem, některé se otřely o hlavu, ale Siberius jako by necítil bolest. Stále kráčel kupředu, rány takřka nevnímal, jen ho brzdily v postupu. A každým krokem si točil prstenem, co měl na ruce…

„ALE… TEĎ…“ dostával každou vteřinu šípkou do těla, „MĚ… UŽ… VÁŽNĚ…“ nordi přestali střílet, když si všimli, jak se jeho tvář během vteřiny zchlupatěla a zbroj mu praskala, „ZAČÍNÁTE… SRÁÁÁT!!!“ po výkřiku posledního slova se jeho hlas změnil na děsivé vytí, tvář už nebyla lidská, ale vlčí, veškerá zbroj mu spadla na zem, nad pozadím mu vyrostl chlupatý ocas a celkové tělo se zvedlo o několik čísel.

http://imgur.com/VSLn4qP.jpg


Erutan s otevřenými ústy sledoval, jak se ze statného Siberia stalo během několika vteřin ohromné chlupaté monstrum s děsivými pařáty a velkou čelistí. Někteří nordi stále stříleli z kuší, šipky se ale tentokrát od něj pouze odrážely. Statný seveřan přikázal, aby na něj zaútočili, pár Šavlozubáků odhodilo kuše a vrhli se na zvíře s meči. Monstrum se dostalo na schodiště, skoro sáh před nepřítelem děsivě zařvalo, teď byl připraven na své umění. Čepele zbraní se do něj zařezávaly a bodaly, kde se jen dalo, ale i když tančila krev na kovu, zvíře se jen zlostně usmálo. Jedním pařátem popadl útočníka za zbroj a přehodil ho skrze celou místnost, kde se pořádně praštil o stěnu. Druhému vytrhl nůž z rukou a vší sílou mu drápy rozpáral hruď. Další střelci se po něm vrhli se zbrani nablízko, však s obyčejnou ocelí mu nic neprováděli. Jaké překvapení, když ze vchodu objevili další nordi s již připravenými zbraněmi. Chlupáč měl před sebou spoustu nepřátel, každým úderem vyřizoval a odzbrojoval protivníky, kteří nechápali, proti čemu stojí.

Siberius se v jednu chvíli natolik rozmáchl, že svou rukou odmrštil pětici útočníků po celé místnosti. Jeden z nordů měl u sebe zvláštní meč, který mu zabodl do kolene a konečně vlkodlaka poranil. Toho si zvíře všimlo a hned mu uštědřil ránu za opovážlivost a meč lehce zlomil. Někteří zranění nordi se pomalu přes něj stahovali, jiní zkusili štěstí a vrhli se po něm zezadu. Meči, palcáty i sekerami se mu snažili zranit hlavu a ostatní končetiny, ale jeho kůže byla jak kámen tvrdá. Nakonec se jim podařilo, i přes vysoké ztráty, ho shodit ze schodů na zem, všichni se k němu seběhli a zbraněmi se ho pokoušeli zabít. Erutan jen vyděšeně klečel za sloupem a pozoroval utrpení. Všichni doufali, že ho konečně vyřídí, ale vlčí duše se jen smála hlasitě a každým zásahem její síla rostla na tolik, že se za mocného vytí zvedla ze země a všechny přisáté nordy rozhodila silně do stran. Někteří měli to štěstí, že narazili na zem a nic se jim nestalo, jiní se ocitli na tvrdých výčnělcích ve zdech a jiní se zlomeným vazem na zadním schodišti. Zůstal nakonec ještě jeden nord, postávající u vlkodlaka. S hrůzou na něj pohlížel a snažil se utéct z místa, leč ho vlk chytl za krk a vyzvedl nad zem. Svůj pařát vyzdvihl nad sebe a ukazoval mu svou sílu…

„Tak… už… mě… zab… zkur…venče!!“ snažil se vykřiknout nord, když popadal dech.

Jako by se v tu chvíli čas zastavil, Erutan tiše sledoval vlkodlaka a nevšímal si, že vůdce nordů si vzal do rukou kuši a připravoval si šipku. Než však Siberius stačil něco učinit, statný Šavlozubák po něm vystřelil a trefil se pár coulů od srdce. Střela donutila pustit chyceného bojovníka, samotné zvíře spadlo těžce k zemi a snažilo se vytáhnout ránu z těla. Následovala další šipka, tentokrát do ruky a pak ještě jedna doprostřed hrudníku. Vlk jen těžce vydechoval…

„Stříbro je tvá slabá stránka, co?“ zasmál se nord s kuší v ruce a pomalu k němu přistupoval, přeživší Šavlozubáci se k němu přemisťovali, jiní raději mizeli pryč z místnosti, „S tím si již nepočítal, že tě takhle překvapíme, co? Ale to máš jedno. Měli jste možnost si zachránit krk…“ usmál se a přímo před jeho tlamu nastavil kuši, „No, tak aspoň budu mít z tebe pěknou kožešinu!“
„POČKAT!!“ křikl Erutan ze své skrýše, několik zbývajících nordů ho obklopilo, ale nezaútočilo, „POČKAT! Nechte ho žít! Tady… tady máte tu zatracenou mapku! Sám jste viděl, čeho byl schopný! Proti jaké přesile stál!“ odhodil k ležícímu vlkodlaku mapku.
„A proto ho zabiju, aby nám už nedělal potíže… A tebe taky!“
„Erutane…“ ozvalo se slabě z vlčí tlamy, „Běž… uteč… odtud!“ avšak elf zůstal na místě a jen pomalu se přibližoval k vůdci.
„Podívej, vím, že jsme nepřátelé a že tu nemáme co dělat. A že nás chcete zabít. Ale měli byste zmizet! Ti, které jste zavřeli za těmi mříži, se odtamtud jistě dostali a nyní sem poslali další posily! Zmizte, dokud můžete! Přece nechcete mít další ztráty, ne?“ podíval se na chlupáče, „Jestli chcete, tak nás tu klidně zamkněte! Získáte tím náskok proti posilám!“

Nepředpokládal, že by jeho žadonění mělo nějaký účinek, ale v té chvíli si nord zamyslel nad jeho slovy. Nakonec rozhodl, sebral plánek i další dokumenty a s pozůstalými se vydal ke schodišti. Erutan se za nimi hned rozeběhl, však byli rychlejší… stačili zavřít a zamknout dveře na několik západů.

„Tenhle hrob bude i vaším!“ zasmál se nord a odešli z místnosti, elf se přesunul ke zraněnému Siberiovi, který stále nechápal, proč se s ním tak domluvil.
„Vždyť… ááh… nám sebral mapku!!!“
„Stačil jsem si zapamatovat veškeré značky. Můžu to pak ukázat v pevnosti…“

O vteřinku později se ozvalo silné bušení na dveře a hlas bretonky, tázající se, jestli je někdo za dveřmi. Jaká úleva pro oba Drápy, když jim svitla naděje na záchranu.

Pěsti narážely do tváří a kopance udeřovaly do hrudí. Elfí těla se prohazovala jídelními stoly a některý nábytek nevydržel jejich nápor. Erutan se zakrvácenou tváří padl zády ke skříni a rychle popadal dech, který ztratil. Mocný vrah se k němu blížil s čepelí v ruce. Na poslední chvíli se vyhnul bodnutí, rychlý sud do strany mu zachránil život. Dostal se k protější zdi, kde doufal, že bude mít aspoň chvilku na zvednutí se ze země, ale altmer byl rychlejší a pohotovější. Kopanec do tváře přinutil bosmera si lehnout na záda, poté se už vší silou spustil k jeho hrudi. I když to vypadalo pro něj beznadějně na záchranu, stále si věřil, že přežije. Z posledních sil učinil ukázkový styl „udeř a doraž“, kdy altmerovi v hábitu podkopnul nohy a jeho vlastní dýku mu zapustil do těla. Nastal konec boje…

„Heh… heh… uff… A příště… si se mnou nezahrávej!“ ukázal na něj prstem zvěd během popadání dechu.

Z jeho náprsní kapsy vytáhl veškeré plánky, které získal od druhého hlasu, tělo odklidil do protější komnaty na chodbě a rozhodl se vydat se stejnou cestou zpět do Elinhiru. Tentokrát doufal, že se z této pevnosti dostane mnohem rychleji a nepozorovaněji, než tomu bylo na začátku. S velkým nádechem vyrazil na zpáteční cestu.


V pevnosti Amol zavládl neklid. Ačkoli byli členové mocné skupinky zpět na základně, Glaris měla hodně práce se Siberiovým tělem, která se snažila zachránit před smrtí. Jeho tělo se už změnilo do původního, rudá kůže ukázala zranění po stříbrných zbraních. Její mocná kouzla moc nezabírala, ani vlastnoručně vyrobené lektvary. Erutan a Laa’veren postávali u postele a doufali, že ho vyléčí.

http://imgur.com/pPY1h6M.jpg


„Pánové, překážíte mi tu! Běžte pryč!“ poručila jim čarodějka, když přestala léčit.
„Jak to, že se z něj stalo takové… zvíře?“ ohlédl se na Laa’verena, který se jen usmál, „Vás to nepřekvapuje? Vždyť…“
„Ne, nepřekvapuje.“ stroze odpověděl, „My o jeho schopnosti víme.“ Erutan se už chtěl zeptat, jestli byl nějak proklet nebo začarován, „Ne, byl obdařen samotnou… Ehh, no, to máš jedno. Nemusíš to zatím vědět.“
„CO NEMUSÍM ZATÍM VĚDĚT?!“ křikl na něj bosmer, diplomat se na něj jen mlčky otočil.
„Lidi! Áh, konečně jste dorazili!“ ozvala se ve dveřích khajiitka s radostnou náladou, však ta jí záhy klesla, když spatřila nahého a zraněného Siberia.
„Bude v pořádku, Teiko…“ ujistil ji altmer a zeptal se, co má na srdci. S velkou vervou jim oznámila, že během jejich nepřítomnosti přišla na jistý poznatek z listin, které přinesla s Erutanem v minulém dni.
„Už vím, kdo je to „Áčko“.“ kromě Glaris jí začali všichni poslouchat, „Hlavně ty ho budeš znát, Laa’verene. Vzpomínáš si na „Alfreda Silnorukého“?“
Po vyřčení jména se mu roztáhly panenky překvapením, „ON? Já měl za to, že zemřel!“
„Nezemřel! Je naživu… Jak se zdá, tak nejspíše utekl z markarthského dolu a teď vede další skupinku rebelů. Jak je vidět, tak Šavlozubáků.“
„Cos zjistila, Teiko?“ zeptal se Erutan opatrně.
„Dopisoval si s ostatními skupinami a dokonce psal jakémusi „Hadvurovi“. To jméno mi nic neříká…“ za to Erutan jen tiše kýval hlavou, věděl, o koho se jedná, „Jeho skupinka se nachází, ehm… někde v Bílém Průsmyku.“
„Najdeme ho a zničíme!“ dodal hlasitě altmer a ohlédl se na zraněného lukostřelce, „Toho budou ještě litovat!“
„Kdo je to vlastně ten nord?“ nechápal bosmer situaci, Teiko se mu snažila popsat onu osobu.
„Alfred Silnoruký byl během druhé občanské války velitelem pevnosti Dunstad. Velmi mocná a vlivná osoba, získal si srdce téměř každého norda. Něco jako minulý velekrál… Bojoval proti Thalmoru, ale nakonec se mu to nepodařilo. Byl dostkrát vězněn, ale vždy utekl. Je to nejnebezpečnější rebel, se kterým se kdy Thalmor setkal.“ pustila hlavu k zemi, „A možná taky vrah mého syna.“
„V té hrobce jsme našli mapku, na které bylo znázorněno místo na východě provincie. A u toho nápis „Korihnuul“… Nevíte někdo, co to znamená?“ přiznal se bosmer, ale jakmile řekl, co si pamatoval, všichni členové ztuhli překvapením.

Zdálo se, že Erutan na něco přišel, ale když ani jeden z nich po dlouhé minutě ticha nic neprozradil, divil se. Napadlo ho, že buď objevil něco, co nikdo nevěděl, nebo naopak co všichni znali. Žádal po nich vysvětlení, ale nikdo se zatím neozýval.
________________________________________________________________________________________________
Otázka: Co učinil Erutan v pevnosti Hel Ra?
1) vytáhnul mříže hlavní brány
2) vyřídil strážce na hradbách
3) vydával se za nepřítele

Upravil/a Adrian_S dne 21.03.2021 18:23