---

Část 17. - Lov byl zahájen!

Mezi sněhovými vločkami a hustou navátinou pobíhal malinkatý hnědý zajíček, co hledal něco k snědku. Uši mu stříhaly ze strany na stranu a tlapičkou si hladil čumáček. Vzduchem se trhalo slabé šumění, které se k nevinnému tvoru rychle blížilo, a než stačilo nějak zareagovat, odletělo pár sáhů do sněhu… s dýkou v tělíčku.

Po pár vteřinách došla k úlovku osoba v rudé kožené zbroji a několika jizvami na rukách… Zvěd Erutan Vlaarin trhl vrženou dýkou, vnitřnosti se vyvalily z těla a samotné maso ušáka si hodil přes rameno. Nohy se mu potápěly do sněhu, štiplavý mrazivý vítr ho hladil po tváři, kterou zdobily elfí pruhy z Anvilu. Stále zářily, jako by byly namalovány před několika hodinami. Erutan kráčel klidným tempem ke svému provizornímu stanovišti kdesi v cyrodiilských horách. Sotva dorazil na místo, odhodil ušáka ke stromu, kde hořelo ohniště, a napil se horkého vína. Jakmile se posílil proti zimě, nechal svou kořist péct nad ohněm a usadil se do blízkosti plamenů. Myšlenky se mu přemístily kamsi nad současnou situací. Moc dobře věděl, že v této oblasti není zcela sám… Pod jeho skalou tábořila malá skupinka zlatavých vojáků, jež si nevšimla rudého pozorovatele. Když se maso konečně upeklo a trochu se posilnil, přesunul se k okraji skály a zalehl. V této pozici vyčkal několik minut, dokud za sebou neuslyšel lehké dýchání…

„Tak, jak jde hlídka, Erutane?“ k jeho boku se připlížil Demitr.
Elf jen ukázal na menší tábor pod nimi, „Podívej… ti Thalmoři už tráví pode mnou dobrý týden a ještě si mě nevšimli! Buď jsou to hlupáci anebo jen skvělí herci!“
„Dělají něco zajímavého?“
„Ani ne. Neustále štípou dřevo a chlastají…“ vstal ze země do mírného pokleku, „Zdá se, že nemají rozkazy. Možná ztracená jednotka? Dezertéři? Kdo ví…“
„Měli bychom to nahlásit tribunovi, aby nebyl pak překvapenej. Chápeš, ne?“ zeptal se ho Demitr.
„Já mám ale lepší plán…“ přemístil se ke stromu, odkud vytáhnul pilku, „Víš, proč jsem si vyžádal tohle v táboře?“ Demitr jen zakroutil hlavou, „Tak sleduj!“

Erutan se postavil ke stromu, do již připraveného řezu zakousl zuby nástroje a pustil se do kácení. Měl štěstí, že tuto skupinku spatřil dříve než oni jeho a každou nepozorovanou chvíli připravoval plán, jak se jich zbavit. Dlouhé minuty škubal ze strany na stranu, až se konečně ozvalo křupání. Demitr se raději přemístil na stranu a hleděl na svého přítele, jak s úsměvem pokračuje. Stačilo několik dalších řezů a strom se začal naklánět ve směru větru… přímo k elfům pod skálou. Bosmer přestal řezat, nechal pilku ve dřevě, rychle si stoupnul za strom a opřel se nohama… kmen se tak nakláněl k okraji, že porušené dřevo nevydrželo nápor a zřítil se.

Thalmorští elfové si lehce popíjeli své víno a debatovali, jaké budou jejich další kroky. Chystali se na menší odchod, leč ani jeden si nevšimnul podivného kmenu, který se nad nimi nebezpečně nakláněl. Jakmile zaslechli padající dřevo a otočili se na valící se kmen, křikli strachy z plných plic… avšak neunikli svému osudu. Kmen v mžiku schoval tábor i s posádkou pod sníh, na některých místech vyrašila krev.

„Jo! A je to!“ pochválil si Erutan při pohledu na povedenou akci, „Dobrý, ne? Demitre?“
„Nnoooo… “ koukal s otevřenými ústy, „Teda, teď by se tě měli Thalmoráci bát!“ elf se na něj usmál, oba se přesunuli k ohništi, „Měli bychom se co nejdříve vrátit, tribun se už po tobě dlouho sháněl. Prý ti něco chce, ale nevím co.“

S trochou zbylého vína si oba dopřávali zaslouženou odměnu z dobře odvedené práce. Jejich myšlenky se ubíraly lepším směrem…

Mocné dveře starého paláce se rozevřely do lehce oživeného města. Sotva vyšla elitní pětice královniných služebníků ze vchodu, jediný bosmer se zastavil a žasnul nad podívanou před sebou. Čtveřice společníků uběhla několik sáhů pryč od něj, jeho oči se zahleděly na samotnou ulici, vedoucí do paláce… kolem stěn postávaly různé meří postavy, ať už ve zbroji či obyčejně oblečení, ale na jejích tvářích zářila spokojenost a radost ze života. Za ulicí, kde na zdech byla vytesána nordská jména starých panovníků, se rozléhaly velkolepé stánky s různým druhem zbožím. Zbraně, šperky, maso, dřevo… to všechno tu prodávali obchodníci různých ras. Na převelkém tržišti bylo snad více lidí, než na samotném přivítání, kdysi nedávno zesnulého elsweyrského krále Zaa’fryise. Hluk handrkujících obchodníků a mávání na další zákazníky budilo v elfovi dojem harmonie a spokojenosti.

„Erutane,“ probudila ho Glaris, běžící před elfem, která se zastavila u prvních stánků, „všechno v pořádku?“
Bosmer k ní přistoupil, stále nemohl pustit oči z tržiště a ze své probuditelky, „Je to tu tak… velké! A divné.“
„Je to jen běžný trh. Ty jsi tu opravdu nikdy nebyl?“ nesouhlasné zakroucení hlavy ji postačilo, „Větrný Žleb se hodně změnil, od dob, kdy to tu převzala královna. Nebýt jí, tohle město by zpustlo.“

Erutana popohnala trochu do kroku, šla podél jeho boku a rychle mu vyprávěla, co se tu změnilo a vylepšilo. Před kontrolou nad Skyrimem tu měli nordi svatyni svého hlavního boha, Talose. Nyní tomu však byla minulost… Talosův chrám se zrušil a na místo toho se chrám zasvětil Aurielovi, meřímu bohu času. Dunmeří čtvrť, která dříve každým dnem chátrala, nyní sloužila jako útočiště pro místní šlechtu a obyvatele města. Některé budovy se zbouraly a vystavily se nové a mnohem lepší, ulice zářily barvami a překrásnými ozdobami s motivy zimy. A na místě velkého domu, kde sídlil mocný větrnožlebský klan, nyní stála rozmanitá knihovna. Cestou k hlavní bráně narazili i na nordské stařešiny, které se neochotně usmívaly nad pohledy eltních jednotek. Erutan se necítil moc dobře.

„To se opravdu všichni podřídili?“ Glaris se na něj lehce otočila, „Je to divoká představa, že by se hrdý nord podmanil altmerům…“
„Věř tomu nebo ne, ale oni sami s tím přišli. Královna jim jen pomohla uskutečnit to, čeho si žádali…“
„Za cenu své víry?“
Bretonka se zastavila a zahleděla se mu pořádně do očí, „Za cenu přežití.“

Zelené stráže u brány pozdravily pětici Drápů a nechaly je odejít z města. Jakmile za nimi zavřely, Laa’veren nechal seskupit družinu k sobě a rychle jim vysvětlil, hlavně Erutanovi, o co půjde. Prvně rozhodl si zajít do stájí, vzít si odtamtud koně a vyrazit do Bílého Průsmyku.

„Jakmile dorazíme do Bílého Průsmyku, najdeme Orithase, který nám snad řekne nějaké dobré zprávy. A pak zahájíme lov.“ otočil se na všechny přítomné a zeptal se, jestli je někdo proti. Nikdo se neozval.
„No, řekl bych, že budem asi postupovat jako obvykle, takže nemá smysl z toho dělat tak velkou věc.“ pronesl mezi očima Siberius, otřepávající ze sebe sníh.
„Tak teda… vzhůru do stájí!“ Laa’veren se ujmul vedení, čtveřice společníků ho následovala.
„Plán slušný…“ spustil cestou Erutan, „Ale řekni mi, co chcete dělat s těmi uctívači?“ pár vteřin čekal, jestli se někdo ozve, „Co pak, až je chytnem?“
„To, co obvykle… Zkusíme z nich dostat informace, a pak je odstraníme!“ Laa’veren bezcitně odpověděl, až to elfa zamrazilo na zádech.
„Co když budou mezi nimi i ženy? Nebo hůř… děti?“
Cestou se altmer jen usmíval, „Neboj, Erutane. Jestli na někoho takového narazíme, pošleme tě pryč, abys to nemusel vidět.“

Po pronesených slovech se v bosmeřím těle zvedl žaludek a pocity v hlavě se mu rozletěly, jak tříštící se sklo. Bojovat a zabíjet ozbrojené nepřátele bylo pro něj přeci něco jiného, než podřezávat hrdla nevinným ženám a dětem, které ještě neznaly svět. Než došli ke stájím, radši zatnul zuby a vydával ze sebe jen tiché výdechy.

Ve stájích handlíř vysedával pod slaměnou stříškou, s opojným nápojem a knihou v ruce. Laa’veren ho už z dálky zdravil, drobný nord se zvedl a velkolepě vítal přicházející, jako by je neviděl věčnost. S elfem v zeleném brnění se objal, jak velkolepé gesto. Nord hned vyprávěl, že jejich koně jsou připravené na cestu, stačilo je jen odvázat od kůlů a mohli vyrazit. Tři koně vyčkávali na své jezdce, jak radostně klopýtali kopyty o zem a házeli svým ohonem kolem sebe. Teiko, Glaris a Siberius předstoupili před ně a odvázali je, na každého koně si naskočili a vyjeli ze stájí do menší chumelenice. Po pár sázích zastavili a čekali, až si zbylá dvojice taky naskočí.

„Fajn, Erutane. Pojedeš s Glaris, já s Teiko.“ pronesl altmer, „Jo, a drž se! Glaris jezdí pěkně rychle!“

Na jeho komentář jen kývnul hlavou, přistoupil k bretonce, která mu pomohla rukou do sedla a jakmile všichni naskočili na zvířata, Siberius se ujal vedení.

Mocný úder popohnal koně do běhu, kopyta se rozezněla po okolí a Pět drápů vyrazilo jihozápadním směrem. Sníh jim létal do očí, avšak rychlé koně se dostali z mrazivého prostředí, za chvíli už projížděli kolem jehličnatého lesa. Erutan se pevně držel ženy, jízda byla neskutečně rychlá a jeho nezvyk, že sedí na hřbetu velkého stvoření, se mu brzo projevil křečemi a bolestmi v tříslech. Tiše sténal, ale moc dobře věděl, že nikdo z jezdců nezastaví, dokud nedojedou na místo. V duchu si přemítal, co asi v tuhle chvíli provádějí Krváci či Zelené stíny… Jak by reagovali, kdyby ho spatřili někde s družinou královniných nejvěrnějších? Otázky se mu vynořovaly, odpovědi ale nenacházel…

Laa’verenovo tvrzení, že Glaris je rychlá jezdkyně, bylo skutečné. Sotva padla tma, družina se dostala ke věžím Valtheimu, které zářily v barvách pochodní. Koně se však nezastavily, i když se cítily bezpečně, bosmer opět musel zatnout zuby a držet se pevně zahalených ramen. Za několik okamžiků se před nimi objevila Dračí síň a samotný Bílý Průsmyk, jenž svítil do dálky. Pro některé jezdce to byla úleva.

Stráže u brány zastavily pažemi přijíždějící družinu a velkoryse je nechala ustájit poblíž brány. Aniž by jim kdokoli z nejvěrnějších prozradil důvod návštěvy, jeden ze strážců začal pečovat o koně, jako by měli vyrazit za několik málo chvil.

Město se halilo ve tmě, jen málokdo se promenádoval po ulicích. Laa’veren spustil hned po příchodu, že by se měli podívat do krčmy, zda tam právě nebude správce města. Kroky zamířily ke dveřím známé hospody, kterou Erutan již dříve navštívil. Jen, co se vchod otevřel a vstoupili dovnitř, uprostřed místnosti plápolal oheň, u kterého seděla trojice altmerských hodnostářů s korbely v rukách. Pár neznámých nordů se opíralo o sloupy budovy a věčně usměvavá šenkýřka drhla hadrem pult, za kterým stála. Pět drápů se usmálo na okolí a Laa’veren začal hledat radního města, do Erutana však vjel strach, když si uvědomil, že ho jistě spatří žena za pultem a pozná ho.

Než se rozdělili po místnosti, stačil všechny požádat, „Heleďte, před tím, než se vrhnem na lov, rád bych si odpočal. Jsem docela unavený…“
„Nepřipadá v úvahu!“ odsekl ho Laa’veren, „Uctívači se nám prohánějí po pláních a my bychom je měli ignorovat? Ani náhodou! Najdeme Orithase, zjistíme, kde jsou a vlítnem na ně!“
Bosmer se nadechnul, „Podívej, před pár hodinami jsem vstal z mrtvých a rána mě dost tlačí, po té jízdě! POTŘEBUJI ODPOČINEK!“
Diplomat se na něj nehezky zatvářil, i Siberius pozvedl obočím, ale jeho žádost byla podpořena léčitelkou, „To je pravda… Měla bych se mu podívat na ta zranění. Jestli ho to pořád bolí.“
„Když si sednem na hodinku k ohni, tak se nic nestane, ne? Mimochodem, taky potřebuju nabrat síly.“ ozvala se Teiko, která stála uprostřed skupiny.
„Hmm, fajn…“ rezignoval ironickým tónem altmer, „Aspoň pak budem mít větší chuť na hon.“ ohlédl se na ostatní členy, „Podívej se mu Glaris na to zranění, já a Siberius se poohlédnem po Orithasovi. Teiko… no, jdi rovnou na pokoj, ano?“

Jaká úleva pro zvěda, když odešel s Glaris do vedlejší volné místnosti a sundal ze sebe vrchní část zbroje a odhalil svou hruď. Na některých místech pořád modrala, čarodějka vytáhla ze své brašny podivnou rudou tekutinu a trochu si nalila na ruku, poté mu potřela modřinu.

„Řekni mi, Glaris, jak je to s tím „zákazem mluvení“?“ ohlédla se na něj, „Když jsme procházeli městem, tak trhovci mezi sebou mluvili… bez postihu.“
„Ten zákaz platí pro všechny obyvatele. Ale neplatí to pro šlechtu, plně zavázanou královně a těm, kteří vykonávají nějakou službu a mají ji schválenou.“ očistila mu ránu a lehce se mu dotkla kůže, Erutan jen tiše syknul, „Trhovci mají to povolení mluvit s kýmkoli, ale jak sis mohl všimnout, stráže jsou v jejich blízkosti.“
„A co my?“ nechápala jeho otázku, „Když bych se chtěl třeba bavit s nějakým… lovcem? Nebo třeba kameníkem… Potrestají ho?“
Usmála se, „Ne, nepotrestají, pokud nezačne mluvit on první. Zákaz neplatí pro samotné královniny podřízené, ovšem pro ty, jenž jí slouží… třeba dělníci, kováři a tak, ti to mají zakázané.“

Rána po pár chvílích mizela, léčitelka se usmála a požádala ho, aby se opět oblékl. Společně poté vyšli do hodovní místnosti, kde spatřili, jak se Siberius ládoval chlebem a několika rybami. Přisedli si k němu a tiše debatovali nad dalšími postupy, které očekávali. Od lukostřelce se doslechl, že každý z Drápů má jistou funkci a svou důležitost. Laa’veren často mluvil a vyjednával neuskutečnitelné podmínky, které mu vždycky prošli, on sloužil jako střelec na obrovské vzdálenosti a hlídač před jistým nebezpečím, Teiko fungovala jako mlátička, její síla byla už od narození velice obdivuhodná. A Glaris pomáhala s kouzly, ať už pro léčení či ničení nepřátel. On měl pro ně pracovat jako informátor, vždy se dostat někam, kam se nelze dostat a zjistit, co se dá. Tyhle informace ho nijak nepřekvapily…

Za chvíli k nim usedl pátrající altmer se zklamaným výrazem, „Není tady. Huh, tak to vypadá, že tu budem muset nejspíše vyčkat do rána. To už by se měl objevit.“
„Nechceš zajít za ním do tvrze?“ zeptala se ho Glaris.
„A pak by mi královna s úsměvem řekla, jak jsme udělali dobře, když jsme rušili v temné noci rádního ze spánku…“ Laa’veren zakroutil hlavou, „Být to nord, tak bych na nic nečekal, ale rušit jednoho z „našich“ je urážející!“
„Nejlepší bude, když se vyspíme, a zítra se uvidí…“ ozval se Siberius a vstal od ohniště.

Pět drápů se vydalo po schodišti do malého pokoje s jednou postelí. Menší šelest z lokálu se tlumil každým krokem, až po otevření dveří do jejich ubikace. Než se stačili rozhodnout, kdo bude spát na posteli, uviděli spící khajiitku s bílou tlamou, jak roztažená na lóži chrápe.

„Vypadá to, že se o postel nebudem muset dělit…“ ironicky dodal diplomat, „Najděte si každý nějaký kout a pokuste se usnout. Tohle bude dlouhá noc.“

Čtveřice si sedla ke zdi a udělala si menší pohodlí pod hlavou. Jakmile Erutan zavřel dveře a učinil totéž, co ostatní, pokusil se zavřít oči pod khajiitským chrapotem a silným vydechováním. Přišlo mu zvláštní, jak ho mohli tito lidé považovat za svého druha, byť ho znali jen několik málo hodin. A navíc, když věděli, s kým mají tu čest a co dokázal. Glarisina hlava mu padla na rameno, když se zrovna zamýšlel nad ony otázky.

„I když nemluvíš, cítím v tobě obavu…“ náhle promluvila se zavřenýma očima, Erutana to velice překvapilo, „Nemáš se čeho bát. Zkus… usnout.“ z hlavy se ozývalo slabé vydechování a poklidné mručení, bosmer se jen zhluboka nadechl a doufal, že její slova pomůžou. Po dlouhém dni zavřel oči.

Chroupání sněhu se neslo po bílém okolí, stromy a zmrzlá skaliska míjela dvojici zvědů, která opatrně našlapovala po strmém svahu coloviánského kopce. Oběma byla zima, ačkoli byli dávno vycvičeni na přežívání v extrémním chladu. Erutan tiše nadával na dálku tábora, který byl před nimi ještě jeden den putování, ale Demitr se mu snažil zlepšit myšlenky hřejivými slovy o posezení nad táborákem a pitím medoviny. Ujišťoval ho, že má u sebe ve stanu tu nejlepší z Cyrodiilu a rád se s ním podělí.

Oba se zastavili uprostřed svahu, když Erutan vztyčil paži a zaposlouchal se do okolí, jeho přítel také nastražil uši, „Slyšíš to?“ zeptal se elf.
„Jo, něco slyším…“ větrem se neslo slabé řinčení kovu.

Rozhodli se prověřit ony zvuky, zhluboka se nadechli a začali lézt po svahu vzhůru. Boty se jim bořily do hlubokého sněhu a nohy lehce namrzaly. Dvojice jen neustále proklínala tuto navátinu. Za pár okamžiků se jim povedlo vylézt až nahoru, byli však bez sil a chuti něco dál podniknout.

„Heleď, nechme toho… ano?“ překvapivě promluvil Erutan, který se vždycky vrhl do nějaké akce.
„Nelezl jsem do kopce… abych si procvičil nohy!“ vydechoval zhluboka redguard, „Když už jsme tady… tak to… prověříme!“ sám vyrazil kamsi kupředu do lesa, až se ztratil elfovi z očí.
„Demitre?“ volal po pár vteřinách, kdy ho obklopoval jen sníh a mráz, „DEMITRE?!“.

Připadal si beznadějně, však za pár malých vteřin se ozvalo chrochtání divočáka, odkud si z lesa. Ulevilo se mu, věděl, že tohle byl redguardův volací znak. Vyrazil za ním a při průniku mezi stromy se skrčil. Stopy ho zavedli ke skaliskám, držící se nad mírnou roklinkou, Demitr se zahleděl zpět a jakmile spatřil svého přítele, rychle zamával rukou, aby přidal do kroku. Kromě přitisknutí k němu a okamžitého hřejivého tření, mu stačil rukou ukázat dění pod nimi.

„Díky, to stačí…“ řekl, když ho elf zahříval svým tělem, „Podívej se! Co myslíš? Jsou to naši, nebo ne?“

V malé rokli se ocitala skupina zlatavých bojovníků s luky a meči, připravenými k použití proti pětici doposud živých mužů v rudých zbrojích. Ačkoli se zdálo, že se jedná o legionáře, nebyli si jistí. Redguard lehce odstrčil přítele a tiše pronesl, že půjde blíže, aby lépe viděl a slyšel, Erutan jen kývnul hlavou a zůstal na místě. Demitr se přibližoval k okraji srázu a konečně vyzvídal, co se pod ním děje. Skupinka zlatavých mířila zbraněmi na klečící rudonošence, v jejich okolí ležely ještě tři další těla, avšak mrtvá. Bylo jasné, že se jednalo o Thalmor a legionáře z jinačí jednotky. Už se altmeři chystali popravit své zajatce, naneštěstí, když se redguard snažil vrátit zpět k elfovi, pod ním sníh zakřupal a sjel ze srázu… přímo k nim.

„Demitre!!“ křikl, když přítel spadl kamsi do rokle.

Altmeři už chtěli pustit tětivy, však když spatřili, jak se po jejich pravici sesunuje sníh a něco k nim padá, vyčkávali. Pár sáhů od nich Demitr přestal válet sudy a zastavil se. Jaké překvapení, když viděl luk se šípem, který mu mířil do tváře. Thalmorští vojáci spustili cosi v elfštině, čemuž nerozuměl, ani zajatí legionáři. Jejich hlas zněl, jako by řvali na sebe, co mají s nimi udělat, zda opravdu zabít či je jen strašit. Mezitím se Erutan dostal ke srázu a všiml si jich také. Ani na moment neváhal, vytáhl dýku a mířil, na kterého z nich vrhne. Za svůj cíl považoval elfa, ohrožující jeho přítele, dýka vyletěla z ruky, však se do vojáka nezabodla. Zbraň minula svůj cíl, elf se otočil směrem, odkud nůž přiletěl. V onu chvíli vystartoval Demitr ze země a povalil střelce. I ostatní altmeři se podívali na dvojici právě bojujících a díky jejich nepozornosti vystartovali i ostatní legionáři, klečící ve sněhu. Rázem elfové leželi na zemi a snažili se od sebe dostat rozzuřené muže, toužící po jejich smrti.

Po chvíli mlácení mezi sebou a udeřování pěstí, se konečně rozeznívalo křupání kostí a vazů, avšak na obou stranách. Pár zlatavých elfů zemřelo pod pěstmi a silnými chvaty legionářů, avšak jen, co je takto zabili, se do jejich tváří zakously šípy od stojících lučištníků. Poslední Erutanova dýka se konečně trefila do jednoho ze střelců. Zbýval už poslední, ten se dal na útěk před tak zběsilým bosmerem. Demitr konečně dorážel svého protivníka, když mu hlavou ničil tvář o kmen stromu. Všichni Thalmoři byli mrtví, z pětice legionářů přežili pouze dva. Všichni vydechovali a ještě se klepali strachy…

„Heh… díky!“ pronesl jeden z legionářů, co ještě měl tvář ke sněhu, „Nečekali jsme, že se tu objeví někdo z nás…“
„Zaslechli jsme boj, tak jsme přišli!“ ozval se Demitr a pomohl vstát přátelům ze země, jaké překvapení, když jeden z nich byl nord a druhý bosmer.
„Co si… teď počneme?“ popadával seveřan dech, „Zatracení parchanti!“
„Jeden zdrhl! Musíme odtud zmizet!“ křikl Erutan na všechny, „Odkud jste, chlapi?“
„Z brumské jednotky…“ ozval se bosmerský legionář, „Pár nás přežilo, potají jsme pronásledovali konvoj zbraní, který mířil do Chorrolu. Pak se vozka vydal někam sem, do kopců… no, a zbytek znáte…“
„Bruma je pěkně daleko…“ zkonstatoval Demitr, „Nejlepší bude, když teď půjdete s námi! My jsme zvědi tribuna Trebunia z Anvilu, schováváme se den na sever odtud.“
„A co… naši?“ zeptal se nord a ukázal na mrtvoly padlých druhů.
„Vezmeme zbraně, ale necháme je tu.“ pronesl rozhodně Erutan a i když legionář ze severu měl námitky, nakonec povolil, „Musíme okamžitě jít. Bude to ještě dlouhá cesta…“ čtveřice přeživších vyrazilo rychlým tempem na sever.

Podivné mručení a jakési vzdychání probudilo po dlouhém spánku bosmera. Konečně otevřel oči, jaké překvapení, když si uvědomil, že není v Colovianu, jak tomu bylo před pár minuty, ale na pokoji krčmy ve Skyrimu. Všichni z Drápů byli již dávno pryč, až na něj a Teiko, která se právě protahovala a velice hlasitě se ozývala. Křupání jejích kostí bylo slyšitelné i pro neslyšícího…

„Teiko?“ vstal ze země a přistoupil k ní, khajiitka konečně otevřela oči.
„Ehm… kolik jsem toho prospala?“
„No, sám nevím… Ale moc ne…“ snažil se jí ujistit, její spokojená tvář budila radostný dojem.
Její hlava se zahleděla po místnosti, „Kde jsou všichni?“
„Nevím, ale podívám se po nich. Klidně lež dál.“

Sám zamířil ke dveřím pokoje, ještě rychle se ohlédl na kočku v posteli a poté se přemístil na schodiště, odkud byl slyšet slabý rozhovor. Jen, co sešel schody a dostal se do velké místnosti, uviděl u stolu zbylé členy party a dalšího neznámého altmera. Ani nepozdravil krčmářku u pultu a vyrazil za nimi. Drápy a neznámý se zrovna ládovali snídaní, přitom naslouchali jeho slovům. Jakmile spatřili i Erutana, přitakali mu, aby si přisedl a najedl se, od Siberia se doslechl, že je bude čekat náročný den.

„Jak jsem říkal, více informací vám řekne Fewiq…“ konstatoval altmer, sedíc naproti Drápům.
„Takže do medovaru… fajn! Aspoň se tam posilníme!“ usmál se Siberius.
„Teď, když dovolíte, zase půjdu. Někdo musí řídit město.“ omluvil se hodnostář a bez zaplacení odešel od stolu.
„Takže, protože jsi tu nebyl, zvěde, poslouchej dobře. Orithas nám řekl jen nepatrné zprávy, ohledně jejich výskytu. Ale více by nám jich měl říct Fewiq, místní sládek medovaru.“ zpravoval Laa’veren.
„A nebudou to jen opilé řeči?“ zvážnil bosmer.
„Vsadím se, že ne. Je velice spolehlivý a těchto věcí si velice všímá. Už v minulosti nám takto pomohl.“

Za pár okamžiků dorazila i khajiitka, která je pozdravila, pár kousků chleba a masa do sebe hodila a pronesla, že mohou vyrazit, ať už je to kamkoli. Všichni se zvedli ze stolu, připravili se na odchod, Laa’veren rychle zaběhl k pultu zaplatit za snídani. Glaris utišila Erutana, že se nemusí ničeho bát… prozatím.

Jakmile zaplatili, vyrazili z města pryč. Cestou natrefili na právě probouzející se město, kdy se procházelo ulicemi jen málo elfů a seveřanů. Zlatopalcův medovar se nacházel nedaleko, avšak Drápy se nezastavili ve stájích, aby si došli pro koně. Celou dobu šli pěšky, jak řekl sám Laa’veren, „Uděláme si ranní procházku!“. Za pár chvil, když konečně slunce vyšlo nad oblaka, dorazili k plotu pálenice. Altmer na nic nečekal, zastavil zbytek své družiny a silně zabušil na dveře. Přišlo jim divné, že jim nikdo do několika minut nepřišel otevřít, znova tedy zabušil a opět čekali několik minut, než Laa’veren zopakoval to, co již dělal dobrých deset minut.

„To je tak… unavující!!“ pronesl otráveně Siberius a postavil se vedle Glaris, Teiko se přemístila k plotu a posadila se na něj. Protože to vypadalo na dlouho, posadil se i Erutan vedle khajiitky a zahleděl se do země.

Dlouho a už netrpělivě bušil Laa’veren do dveří, dokud se konečně neozvalo odemykání zámku a následné zavrzání, které probudilo ostatní z ticha. Ze dveří vyšel další khajiit v honosném oděvu, který vypadal, jako by právě vylezl z varny. Altmer ho na místě okřiknul a pohrozil, jestli se to bude ještě někdy opakovat, nahlásí ho správci. Sám khajiit nevěděl, co na to má říct, byl velice zmatený a dezorientovaný. Pomalu se však vzpamatovával a objal se s altmerem, čtveřice jen nerudně čekala, až si to oba vyřídí.



Fewiq a Laa’veren spolu dlouho hovořili, nejen o místním medu a politických záměrech, všem už docházela trpělivost, i samotnému Erutanovi, který stále nevěděl, zda si má hrát na špiona. Celé se mu to nějak nezdálo…

Když už vypadalo, že začnou opět nové a dlouhé téma, Laa’veren ho zastavil a požádal khajiita, aby jim pověděl něco o uctívačích, kteří se schovávají v pláních. Sice mu nebylo moc do řeči, byť toho sám moc nevěděl, však vzal si ho s sebou do medovaru, kde mu na mapce provincie ukázal jistá místa, kde by měli hledat.

„To tam snad načali nový sud, ne?“ ozvala se protivně Glaris, s hlavou otočenou na Siberia, který jen pokrčil rameny.
Jaká radost, když všichni spatřili vycházejícího diplomata s úsměvem na tváři, „Fewiq nám doporučil se podívat ke Gjukarovu památníku a ke skalám u Bouřeklidu. Před týdnem viděl někoho podezřelého právě na těchto místech…“
„Kam půjdem prvně? Mně osobně se moc nezdá ten památník jako místo, kde by se mohli schovávat…“ pronesla Teiko nejistě.
Siberius se náhle otočil na bosmera, „Co myslíš, Erutane? Kam by ses jako rebel schoval?“
Do hrudi se mu dostal kámen a jazyk uschnul, bál se okamžiku, kdy se ho někdo na něco zeptá, ale aby jeho plán uspěl, musel předstírat, že je s nimi, „Být rebelem, schoval bych se do hor.“
„Dobrá… Bouřeklid je odtud pár hodin. Možná najdeme něco na místě.“ rozhodl altmer a vydali se na cestu, Erutan si tiše přál, aby na nikoho během putování nenarazili, aspoň ne na někoho známého.

Dostat se k Bílé hlásce, která se barvila ve zlatavých barvách, bylo velice jednoduché a rychlé, ovšem dostat se ke skalám Bouřeklid, dřívějšího místa obrů a mamutů, bylo o něco málo složitější. Ze vzduchu padaly velké kapky vody a veškerá travina s horninou nasákla tak, že se po ní nedalo skoro chodit. Pětice Drápů byla během chvilky promočena, kromě Teiky. V rojnici procházeli okolím a snažili se najít něco, co by jim poskytlo jakoukoli stopu, leč sotva došli na ono místo, kromě holých kamenů a již dávno uhašeného táboráku, nenašli zcela nic.

Siberius přiklekl k ohništi a začal se v něm hrabat, Laa’veren si prohlédl místo a schválně se díval za rozštípené kameny, zda se v nich něco nenachází. Glaris sledovala okolí a Teiko šplhala na vrchol skály, ze kterého by měla skvělý výhled do okolí. Erutan se vrátil na cestu, intuice mu říkala, že tu něco nehraje. Jak sledoval po své levici partu královniných zabijáků, jak pracují, do druhého ucha se mu nesl podivný zvuk, připomínající dupot. A ačkoli déšť neustával, cítil, jak se mu lehce chvěje noha. Lehl si na zem, ucho položil do mokré hlíny a zaposlouchal se… někdo se v dálce blížil.

Silně zapískal na společníky a ukázal jim, aby se schovali, sám zalezl za kamennou zídku u cesty. Ostatní se také schovali za kameny a spadané kmeny, i když nechápali, proč tohle dělají. Několik párů očí sledovalo okolí a čekalo, zda někoho uvidí. Trvalo to téměř věčnost, ale jen, co přestalo pršet, se ze severní zatáčky ocitla dvojice podivně vypadajících lidí… kožená výstroj a torny na zádech. Tváře pomalované válečnými barvami značily, že to nebudou obyčejní vesničané. Sotva se přiblížili k zídce u Erutana, Siberius natáhl luk a čekal, až se mu naskytne vhodná příležitost pro střelbu. Všichni netrpělivě čekali, až vystřelí.

Než však vyletěl šíp z tětivy, jeden z dvojice se zadíval na skaliska, přímo jejich směrem a poklepal na svého kolegu, kráčejíc po jeho boku. Oba si z opasku vytáhli podivnou ampulku a vypili tekutinu uvnitř. Jakmile do nich vtekla poslední kapka, oba zmizeli…

Pět drápů vylezlo ze svých skrýší, „CO TO… sakra?!“ divil se Laa’veren.
„Jak si nás mohli všimnout?!“ přidala se Teiko.
Čtveřice přišla k Erutanovi a svěřovala se mu, co viděla, on sám to nechápal, „Já nezaslechl od nich ani pípnutí. Jako by o nás věděli!“
„Co budem dělat?“ opatrně se zeptala Glaris.
„Co budeme dělat…“ ironicky dodal Laa’veren, „Co takhle je najít pomocí kouzla?!“ Glaris kývla hlavou a okamžitě si vyčarovala v rukách purpurovou auru, tu pak vyzvedla do vzduchu a v okolí se rozeznělo bušení srdce, však nic v okolí neviděla.
„Není po nich památky!“ divila se, „To je… vážně divné! Předpokládala jsem, že tihle zrádci neumí kouzlit. Jak se mohli tak snadno vypařit?“

Mezitím, co se všichni bavili, se Erutan podíval do okolí a spatřil podivně ušlapanou travinu, pár sáhů od nich. Odtrhl se od skupinky, prohlédl si zlom stébla a i samotné okolí, Teiko si ho všimla a upozornila ostatní.

„Máš něco, Erutane?“ ozvalo se za jeho zády.
„Něco tu je…“ ohlédl se na kamennou zídku a vylezl si na ní, z vršku bylo možné vidět linii čerstvě prošlápnuté traviny, „Asi vím, kudy šli…“ vyrazil po stopách kamsi do přírody, čtveřice se ho ihned chytla a následovala.

Mráz již zeslábl a vítr se uklidnil, za několika bílými kopci se rozprostíral malý tábor císařských legionářů, kam směřovala čtveřice vysílených bojovníků. Jaká úleva pro Erutana a Demitra, když minuli první kůly oplocení a během pochodu je zdravili místní přátelé, seveřan a bosmer byli lehce vyděšení z příchodu. Tribun si zrovna ohříval nad kotlíkem zmrzlé ruce, pár vojáků sedící u ohně se zahledělo na přicházející a oznámili mu návštěvu. Oči hodil přímo na ně, ruce pustil k tělu a vyšel jim naproti.

„Konečně! Jste si dali na čas, co?“ spustil v jejich blízkosti, „Kde jste byli takovou dobu?!“
„Měli jsme menší komplikace, tribune.“ přiznal Erutan a ukázal na nové hosty, „Cestou jsme narazili na oddíl Thalmorů, kteří přepadli brumskou skupinku. Zbyli jen tito dva…“ oba hosté se okamžitě identifikovali a veřejně poděkovali dvojici pomocníků.
„Zabili jste všechny?“ na to bosmer jen nesouhlasně pokynul hlavou, „No, horší to být už nemůže. Tohle nejspíš nepřežijem.“
„Bylo jich velice málo a… vypadali sami zmateně!“ hlásil hrdě Demitr, leč jeho radost tribun rychle zchladil.
„To je fuk, kolik jich bylo! Máme tu mnohem větší problém, s čím jsme nepočítali.“ ohlédl se na vojáky, v očích jim bylo vidět velké trápení, „Došlo nám veškeré jídlo… Máme už jen pár lahví vína a medoviny, ale jinak…“ Erutan vytáhl ze své opaskové batožiny zbytky zajíce, kterého si pekl předchozí den, „Tohle nebude stačit pro celou rotu. Vyslal jsem už několik vojáků na lov a zatím se nevrátili.“
„Pokud dovolíte, pane,“ přerušil jeho snění Erledor, bosmer z Brumy, „mohl bych se pokusit něco ulovit. U nás doma jsem dokázal pochytat cokoli, co se hýbalo…“
„Mohu mu pomoct.“ přitakal Erutan a zahleděl se na svého vzdáleného příbuzného.
„Byl jste přes týden mimo tábor! Nejste unavený?“
„Jsem!“ přiznal, „Ale nechci hladovět! Mé tělo ještě něco snese…“

Tribun jen vydechnul, bylo na něm vidět, že si sám neví se současnou situací. Oběma elfům schválil možnost lovu, pro zbylé dva si připravil menší úkol, aby se pokusili mu vylíčit, co se stalo v Brumě a na jižní straně Colovianu. Vzal si je do svého stanu, elfové zůstali sami na místě.

„Měli bychom vyrazit. Znáš nějaké místo, kde se to může hemžit zvěří?“ zeptal se Erledor.
Erutan po chvilce zakýval hlavou, „Jo, o něčem bych věděl… ale je to daleko!“

Erledor požádal od jednoho procházejícího muže, aby mu ukázal, kde mají zbrojnici, chtěl si vzít luk a pár šípů, Erutan ho následoval a vysvětloval mu, jak se na ono místo dokážou dostat rychle a nenápadně.

Stopař Pěti drápů běžel po promočené planině jak zběsilý, Teiko a ostatní členové se ho snažili dohnat, ale on uháněl, jako by ho pronásledovala tlupa vzbouřenců. Každým krokem viděl vyšlapanou cestičku, jen na některých místech se občas zastavil a snažil si uvědomit, jestli jde správným směrem. Při posledním zastavení ho všichni doběhli.

„Můžeš nám vysvětlit, jak si můžeš být jistý těmi stopami? Nejsou to zvířecí?“ ptal se Siberius.
„Ne, nejsou to zvířecí. Když se podíváš na tu trávu, jak je polámaná…“ ukázal na stéblo, které bylo ve třetině své délky nad zemí přelomené, „všimneš si, že tohle udělala bota člověka. Srny nebo medvědi nedokážou takhle vysoce pokrčit končetinami…“
„Kde ses tohle naučil?“ překvapeně se ozvala Glaris.
„U nejlepších.“ hrdě se pousmál elf a ukázal na možnou cestičku.

Opět se pustil do pronásledování stop, všichni čtyři se za ním vydali krůček po krůčku. Stopy se jednu chvíli ztrácely a opět nacházely jiným směrem. Sám velký stopař se divil, jak se mohly ocitnout najednou na druhé straně planiny. A čím více se zabýval zjišťováním, tím více mu docházelo, že se je dvojice neznámých snažila dokonale zmást. Na jedné vyvýšenině, odkud bylo vidět krásně na samotnou tvrz Bílého Průsmyku, spatřil zvěd cosi v dáli. Když doběhli ostatní na jeho místo, ukázal směrem kamsi do skal… kdosi se promenádoval po skaliskách, ale vzápětí zase zmizel.

Erutan zavelel kupředu, avšak tiše a nenápadně. Za několik okamžiků se dostali do blízkosti skal, než stačili vyjít z planiny, zalehli do trávy a chvíli vyčkali. Z vrchu skály se objevila neznámá žena, oděna v šupinové zbroji a s jasným pomalováním na tváři, která opět zašla zpět za kameny, zabijáci si oddechli.

„To bylo o chlup!“ pronesla tiše Teiko.
„Fajn… Vlítnem na ně, pobijeme, co se dá a pak zjistíme informace!“
„Hej, a nebylo by lepší nejdřív zjistit, jestli to jsou fakt oni, Laa’verene? Co když to je někdo jiný, než po kterých pátráme?“
„To máš jedno, Erutane. Jestli to jsou zrádci a rebelové, bude jich aspoň míň! Nezapomeň! Tvůj úkol je nás pozorovat, abys věděl, jak to u nás chodí!“

Na jeho tvrzení jen odfrknul, mezitím se Siberius přesunul k němu a zeptal se ho, zda se uměl dokázat vplížit na hlídané území. Jakmile na jeho otázku kývnul, požádal ho, aby prověřil, jak to za skálou vypadá. Bosmerovi se moc nechtělo do nejistého plánu, moc dobře věděl, že by mohl umřít, ale pod podporou ostatních členů se jen nadechnul a vyrazil tiše kupředu. Přitisknul se ke skále a velmi tichým krokem kráčel na okraj, až dokonale viděl na prapodivné místo. Kousek od něj byla malá jeskyně s kamennou sochou, v okolí rozdělaný táborák a devět stejně oděných lidí, se zbraněmi na zádech a na opasku. Všiml si také, jak mají tito lidé snadný přístup k řece, která tekla pod nimi. Rychle se vrátil zpět ke členům a seznámil je se situací, avšak nestačil svůj plán dopovědět…

„Fajn… Takže to vezmeme takto. Vlítnem na ně od řeky. Siberie, zneškodni ty, co budou mít luky a budou na skalách! Glaris, použij blesky a vyřiď hlavně ženy! Já s Teiko si vezmeme na starost ostatní.“
„A co já?! Se mnou se nepočítá?“
„Ty, Erutane… Buď u Siberia a když tak dělej, co budeš muset. Ale nezdrhej a opovaž se nám vrazit kudlu do zad!“ varoval ho altmer, „Můžeme?“ všichni, až na bosmera kývli hlavou, „Tak, jdem na to!“

Během pár chvilek se tiše přesunuli k řece, jaké štěstí, že si jich hlídka na skále vůbec nevšimla. Jen, co se přemístili k řece, spatřili na prostějším břehu známé věže Valtheimu. Nemohli uvěřit, že se skupinka vzbouřenců utábořila tak blízko hlídaného místa. Podle altmeřích slov „Jaká drzost!“. Rozestoupili se do již připravené formace a vyrazili tiše kupředu. Nikdo z táborníků neměl tušení, že se k nim něco strašného blíží. V poklidu pekli u ohně maso, jiní brousili čepele zbraní a pár dalších se modlilo pod sochou boha Talose. Hlídka na skále pochodovala ze strany na stranu, jakmile se otočila k řece, do její hlavy se zabodl šíp ze Siberiova luku.

Náhle nastal v táboře zmatek z padlého těla, nikdo ze vzbouřenců nevěděl, co se to stalo. Než si stačili uvědomit, že jeden z nich je již mrtvý, zespod kopce vyběhl Laa’veren s Glaris a Teiko jak mrazivý vítr a začali pustošit okolí. Z bretonských rukou šlehaly blesky, odrážející se od skal a vnikajíc do kožených těl, a z hole prapodivné rudé koule, které budili v ostatních hrůzu. Teičino kladivo několikrát minulo překvapené muže, ale jakmile se jich dotkla, vnitřnosti z nich létaly. A altmer se staral o bránící se nájezdníky, samou lehkostí odrážel útoky, že se i sami obránci divili, proč ho nemohou zasáhnout. Siberius se opřel do svého luku a během několika chvil vyřídil zcela všechny střelce. Samotný Erutan jen tiše postával a sledoval s připravenými noži celou událost.

Už zbývali čtyři přeživší, než je stačili zabít, sami od sebe odhodili zbraně na zem a vzdávali se.

„DOST!! NECHTE NÁS BÝT, VY PARCHANTI!!!“ křikl jeden z nordských vzbouřenců, nejblíže k altmerovi a klekl si na zem.
„Svene! NE!!“ křikla přeživší žena, která se bála o svůj život a nechtěla se vzdát. Jen křikla své hrdé zvolání, dostala magickou ránu z hole, která její myšlení zcela obrátila, a začala se bát.

Další muž u ohně se stejně, jako společník před ním, vzdal a klekl si na zem, jen ten poslední, co stál nejblíže u khajiitky se rozhodl jinak a zaplatil odvahu svým životem. Rebelka vyděšeně křičela, aby je nechali na pokoji a už nikoho nezabíjeli, z jejích očí se vyvalily smutné slzy.

„Erutane, svaž je!“ přikázal Laa’veren a přesunul se blíže k přednímu nordu.

Bosmer hledal jakékoli lano, mezi mrtvolami a roztrhanými těly, jemu samotnému se dělalo špatně. Však žádné lano nenašel, pouze kousky kožených provázků, které mohly aspoň na chvíli posloužit jako pouta. Zavázal s nimi zbylé přeživší a přemístil se zpět k altmerovi, ostatní členové hlídali tábor.

„PROSÍM! NECHTE NÁS BÝT!“
„Ale, no tak! Nežadoňuj, Šavlozubáku!“ vysmíval se mu altmer, „Měli jste tu pěkný tábor i s výhledem na cestu do Průrvy! Musím uznat, že tábořit přímo pod nepřítelem, by nikoho nenapadlo… Ale, nebýt našeho nového kamaráda, jistě bychom vás nenašli!“
„BĚŽ DO PRDELE!!!“ křikl vzdálenější nord, elf jen narovnal oči a usmál se.
„Máte smůlu, vážení! Vaše schovávaná již skončila!“ zandal si svítící meč a vytáhl okouzleně zelenou dýku do rukou, „Chci vědět, kde se nachází vaše základna!“
„Stojíš v ní, trotle!“ odpověděl mu hrdě nord, avšak po vyřčení se mu na tváři ocitla rána od nože.
„Myslím „hlavní“ základna! KDE JE?“
„Polib si!!“



Laa’veren kývnul na Glaris, která si v ruce okamžitě nabila blesk a čekala na vypuštění, „Myslel jsem, že budeme hrát férovou hru, ale jak je vidět, nejspíš nechcete hrát. Zabij ji Glaris!“
„POČKAT! POČKAT!!“ křičel nord, svůj rozkaz zastavil, „POČKAT! Řeknu vám vše, ale ji a mého druhého přítele nechte jít! Se mnou si dělejte, co chcete…“

Než stačil dopovědět myšlenku, do jeho ramene se zakousla dýka a pod bolestným řevem se svíjel. Členové Pěti drápů se jen usmívali nad jeho utrpením, Erutan raději hleděl kupředu, i když bolestný řev byl velmi hlasitý. Žena křičela strachy, aby toho nechal, avšak altmer nepřestával. Až po pár minutách, kdy mu takřka do ramene vyřezal znak Thalmoru, přestal.

„Opravdu, co chceme? To je velkorysá nabídka! Já mám ale jinačí…“ přiklekl k němu, „Řekni nám, kde je základna, nebo tví společníci zemřou!“
Nord váhal, zda má něco prozradit, zbylí přeživší křičeli, aby nic neříkal, ale když už diplomat chtěl vydat ortel smrti, hrdost mu povolila, „Jsou u pevnosti Amol! Je tam zasypaný vchod od jezera, musí se jít skrze skaliska! To je všechno co vím! Prosím, propusťte je!“ s brekem ho žádal.
„SVENE, NÉÉÉÉ!!“ křičela žena.

Erutan se ohlédl na altmera a divil se, že učinil rozhodnutí, které nečekal. Nařídil Glaris, aby nordce sundala pouta a nechala jí odejít, druhého muže nechal prozatím v zadní části místnosti. Žena se s brekem rozeběhla pryč od místa, zbylí dva muži čekali, co se s nimi stane…
________________________________________________________________________________________________
Otázka: Co najde Erutan během prohledávání tábora?
1) klíč
2) mapku
3) dopis