Název novinky: The Elder Scrolls V: Skyrim - Česká fansite :: Adriho povídky V - Osvobození

Přidal Adrian_S dne 06.08.2015 21:29
#73

Část 14. - Anvilský tanec

Císařský tábor se opět probudil do nových dnů, v nichž legionáři prováděli stejné činnosti, jako vždy. Cvičili se zbraněmi, drželi hlídky v terénu i ve městě a někteří dokonce polehávali na zemi u ohně a bavili se svými životními historkami. Však se přeci v táboře něco změnilo… dorazily čerstvé posily z Císařského Města a rázem se v řadách zkušených mužů ocitli i nováčci.

Od rozpáleného kotlíku s polívkou odcházel elfí zvěd kamsi po táboře. Ve tváři se mu vyrostla ustaranost a věčné mračení. Zbývalo mu několik sáhů, aby vyšel z tábora, kdosi na něj zapískal a zvolal jeho hodnost. Otočil se, u táborového ohně posedával neznámý císařský voják s dlouhými tmavými vlasy a loutnou v klíně, jeho dlouhá ruka na něj mávala, aby přišel blíže. Sotva došel k němu, spustil ruce do velice těsné blízkosti plamenů a prohlédl si elfa.

„Hej, bratře! Nemohl bys mi pomoct s jednou maličkostí?“ spustil klidným hlasem.
Erutan se otočil kolem sebe, „Pochoduje tu spousta vojáků… Proč sis nezavolal někoho z nich?“
Neznámý bratr se šibalsky usmál, „Hehe, už jsem tu pár týdnů a ty jsi poslední, se kterým jsem se tu neseznámil…“ po vysvětlení Erutan přišel o něco blíže k ohni, voják vrátil ruce k sobě, které si oklepal a pak je namířil k němu, „Jsem Kobert Rodym,“ elf se mu taky představil, „Myslíš, že bys mi mohl pomoct?“

Sotva se ho zeptal na návrh, kdesi na druhém konci tábora se ozvala hlasitá volání a lehce radostný výkřik, oba dva se podívali tím směrem, Kobert se usmál a dodal, že se není čeho bát. Právě přijela karavana komiků a bardů, aby podpořila morálku vojáků. Erutan však místo nadšení jen znechuceně odfrknul.

„Bude tu několik bardů a… nástrojů a tak. Víš, skládám písně a na tyhle večery bych chtěl ukázat, co je ve mně.“ Bosmer mu stále naslouchal s jistým nezájmem, ale řekl si v duchu, že prozatím neztrácí čas, usadil se vedle něj, „Mám dobrou píseň a i melodii, ale chybí mi někdo, kdo by mi hrál na buben. Nemohl bys…?“
„Chceš, abych ti tu vyhrával celé ráno? Promiň, Koberte, ale nemám moc času…“
„V pořádku, neboj. Bude to jen pár minut. Nic víc.“ přesvědčoval ho bratr a ukázal mu na buben po jeho pravici, Erutan se pro něj natáhl, mezitím on si opět přiložil ruce k ohništi a nahříval si je.
Jakmile elf sebral nástroj, spatřil jeho divné gesto, „Proč… tam dáváš ruce? Nepálí tě to?“
„Ne, ne. Tohle je můj dlouhodobý rituál. Snažím se dotknout ohně.“ usmál se a otočil zrak na zvěda s nechápavým výrazem.

Jakmile si uvědomil, že má ruce dostatečně zahřáté, vzal loutnu do rukou a začal ladit, Erutanovi vysvětlil, jak má bubnovat a ať tímhle způsobem hraje, dokud mu neřekne. Začali hrát, elf vydával tlumené zvuky z malého bubínku a až po několika vteřinách se konečně ozval jak Kobertův hlas, tak i loutna, se kterou zacházel poněkud hruběji, než by se mělo. Chvíli drnkal na struny, pak konečně spustil zpěv.

„Hodíme si mincí, trnovou…
Očí mých smutků nenech plát… Jsem TADY!
Tvůj vodní hrad je pod vodou… Jo… jo!!
Votoč se já… vo to budu stát!
A umírám…“

Náhle silně zadrnkal do strun a přestal hrát, jako by mu vypadly všechna slova z hlavy, Erutan stále bušil do bubnu, než ho zastavil.

„To je celý?“ zeptal se ho elf.
„No, ještě to nemám dodělané, ale aspoň vím, jak to zní. Díky, Erutane! Možná večer to dokončím a uslyšíš to v celé své kráse.“
Elf odložil nástroj na zem, misku s polívkou vypil naráz a také ji odhodili, poté se postavil, „Jasně, už budu muset jít…“
„Jsem myslel, že si chvíli promluvíme a seznámíme se… Ale, jak chceš.“ poděkoval mu za pomoc a Erutan odcházel od ohniště za doprovodu tónů z loutny pryč z tábora s velice zklamaným výrazem.

Když minul poslední stan v táboře, za jeho zády se ozvalo, „HEJ, ERUTANE!“ to na něj Demitr volal, ale on ho nevnímal. Za moment k němu doběhl a chytl ho pevně za ruku, „Hej, ty mě neslyšíš?“ elfí oči se na něj smutně otočily, „Dneska nemáš hlídku! Pojď, pojďme přivítat návštěvníky! Určitě ti zvednou náladu!“
„Ne, díky… Udělej to sám.“ odstrčil ho rukou a bez zastavení odešel kamsi k zálivu, Demitr na něj koukal z dálky jak na blázna.

Po chvíli osamoceného kráčení skrze přírodu dorazil až k řece Strid, na své oblíbené místo u zálivu a smutně vyhlížel do okolí Valenského Lesa i k hradu Anvil. Stále ho trápila jistá myšlenka, ale nechtěl se nikomu svěřovat, moc dobře věděl, že si musí pomoct sám…


Na Samotě se rozezněly varovné rohy, zlatí elfové se rozbíhali do všech stran města a snažili se zneškodnit utíkající či schovávající se atentátníky v blízkém okolí. Jaká náhoda, když Jee-zra s Erutanem seběhli schodiště do přístavu a hned u vchodu se ocitali další dva Krváci, kteří se drželi za ramena a popadali dech.

„VYPADNEME ODSAĎ!! HNED!!!“ křikl na všechny ještěrák a rozeběhl se k vodě, to se ovšem Erutan a jeden ze zraněných Krváků zastavil a jen nehybně sledovali, jak se druhá dvojice ocitla ve vodě a mířila do močálů.
„Já do vody nejdu!! Neumím plavat!“ křikl Krvák.
„No, já taky ne!“ prozradil Erutan a zahleděl se na muže, který měl k pasu připnutý meč, „Máš zbraň! Můžeme se ubránit!“ elf rychle přemýšlel, co by mohli podniknout, záhy se však ze schodiště se ozval blížící se křik.

Muž vytasil zbraň, přiběhl ke dveřím, které zavřel a zablokoval mečem, teď již nešly otevřít. Zvěda napadlo, že by se mohli vydat do přístavu a ukradnout odtamtud nějaký člun, se kterým by se dostali přes záliv. Ačkoli se to ani jednomu nelíbilo, zkusili to. Oba Krváci překonali stezku nad přístavním skladem a už se blížili ke schodišti, vedoucí k molům. Sotva vběhli na dřevo do přístavu, do norda se zakously dva šípy, až spadl na zem. Za jejich zády vyběhla v dáli čtveřice střelců, snažící se je zastřelit.

„Támhle je člun!!“ křikl elf a ukázal až na konec mola.

Už jim zbývalo několik sáhů, aby se stačili nalodit, však z jedné kotvící lodi vyběhli tři vojáci ve zlatých zbrojích a bez jakéhokoli upozornění na ně zaútočili. Erutan se naštěstí vyhnul prvnímu seku, však do dalšího vojáka narazil a oba spadli na zem. Chtěl z něj vstát a utéct, ale voják ho držel pevně a pěstí mu zasazoval rány do tváře. Zuřivost a touha zmizet z onoho místa byla silná, královský atentátník se nadechl a svou levačkou mu maloval tvář do fialova. Vypadalo to, že ho brzy omráčí, někdo ho však stačil chytit za krk a přitáhnout si ho blíže. Bylo mu jasné, že ho někdo chce probodnout, na poslední chvíli zraněný nord shodil držícího elfa a objetí kolem bosmera povolilo.

„BĚŽ!!!“ křikl Krvák a snažil se bránit svého společníka, který mu chtěl taky pomoct.

Třetího vojáka ve zlatu shodil do vody, takže teď měl zvěd volnou cestu ke člunu. Rychle se rozeběhl a skočil přímo dovnitř, člun se málem převrátil. Ruce zapracovaly na rozvázání uzlu, pádlem se odrazil od mola a rychle křikl na norda, aby si pospíšil. Muž z posledních sil mlátil holýma rukama elfí přilbice a držel střelce kdesi za sebou. Jenže pak přišlo několik střel, které se provrtaly skrze tělo a donutily ho padnout k zemi. Nakonec se ještě hruběji podepsaly zlaté čepele… molo se barvilo do ruda. Elf se v loďce vzpamatoval z pohledu a snažil se přidat do rychlosti, šípy kolem něj lítaly, některé se zakously do dřeva vedle jeho nohy. Byl strachy bez sebe, ale uplaval…

Řev se nesl po celém městě i v docích, sotva Erutan dorazil na protější břeh, už si všiml, jak se další vojáci odrazili se čluny od mol a mířili za ním. Zvěd se rozeběhl skrze močály a doufal, že jim zmizí z dohledu… jaká náhoda, když míjel malý stromek, někdo mu podkopnul nohy a kámen se mu zastavil nad hlavou…

„ZASE TY?!“ ozval se překvapeně Jee-zra s kamenem v ruce, který pak odhodil a pomohl elfovi na nohy.
„Musíme zmizet! Už sem plují!!“
„Kde je náš nord?“ zeptal se ještěrák, ale jakmile Erutanova hlava nesouhlasně zakroutila hlavou, došlo mu, že to nepřežil. I on prozradil, že se jeho druhý zraněný utopil, „Fajn, mizíme!!“

Oba se společným tempem rozeběhli zpět do bezpečí v horách s nepřáteli v zádech. Erutana stále trápilo, že nikde neviděl Leneri…

Noci plynuly a v táboře císařské legie se ozýval hlasitý smích a veselí. Mnoho vojáků si užívalo přítomnost bardů a dalších komiků, kteří je přišli podpořit a pozvednout náladu. Jediný, kdo nesdílel se svou skupinkou radost, byl osamocený Erutan. Stále posedával na kameni, daleko… pře-daleko od tábora a neustále hleděl do stojaté vody mezi Cyrodiilem a Valenským Lesem. V uzavřené pěsti držíval neznámou věc, kterou nehodlal pustit.

Vzpomínal na svůj domov, na ženu, kterou již dlouhou dobu neviděl… strašně se mu stýskalo. Myšlenky se mu obracely v zoufalství, neměl tušení, jak dlouho bude muset toto ještě snášet. Za několik tichých minut dorazil za jeho záda společník Demitr, čekal, že ho najde právě zde…

Zeptal se ho, jestli si k němu může přisednout, ale Erutan nijak nereagoval, poté si přisedl k jeho boku, „Co se to s tebou děje, příteli? Celé dny se vyhýbáš táboru, bereš si i hlídky, když to nemáš zapotřebí a nebavíš se, když máš tu možnost! Stalo se ti něco?“
Erutanovy oči se konečně probudily, ohlédl se na něj, ale nevěnoval mu ani slovo. Za pár vteřin se zase vrátil zpátky k vodě.
„Teda, tohle vypadá na velké trápení…“ chytl ho za ruku, což bylo na redguarda nezvyklé, „Heleď… sám toho moc teďka nezmůžeš. Pojď, vrátíme se do tábora…“
„Nech mě být, Demitre!“ konečně se ozvalo z elfích úst.
„Je tam jedna bosmerka, která by s tebou chtěla mluvit!“ společník se na něj zahleděl povrchně, „Vážně! Pojď! Přece ji nenecháš čekat, ne?“
„Víš co? Ať si tam zůstane… Mně je to jedno.“ odepnul jeho ruku ze svých a opět se otočil k řece, redguard vstal a tiše odešel.

Znova se Erutan vrátil k myšlence, kdy opouštěl Skyrim a hleděl do Leneriných očí. V této krátké době litoval, že jí opravdu lhal a musel opustit. Jak nejraději by si přál být s ní. Sotva se na obloze objevovaly první červánky, zaslechl za zády přicházející kroky. Ihned dal na vědomí, že chce, aby mu Demitr dal konečně klid a soukromí… ale ozval se někdo jiný.

„Tak, tady je ten osamocený voják, co si zasloužil úctu Anvilu!“ ozval se ženský hlas, Erutan se okamžitě otočil, „Je mi ctí, vidět tu hrdinu, který zachránil pověst armády i města!“ před ním postávala bosmerka v kožené zbroji, její krátký zlatavý vlas se vznášel nad vysokým krkem.
„Jestli vás sem poslal Demitr, tak se můžete zase vrátit zpátky! Copak je tak těžký pochopit, že chci být SÁM?!“ spustil velice nepříjemně elf, žena se k němu přiblížila.
„Nikdo mě sem neposlal… Vlastně, jen jsem se zeptala, kde bych vás mohla najít.“ Erutan jen uboze odfrknul, „Víte, jste jediný bosmer v této skupině a… pro mě je překvapením na někoho takového narazit! Ráda bych vás… o něco požádala.“
Elf jen těžce vydechnul, „Heleďte, dámo. Je spousta vojáků, co by si to potřebovalo rozdat s nějakou ženskou. Já nepotřebuji… A NE, nemám zájem!“
Slova jí rozesmála, „Tohle po vás nechci…“ muž se narovnal a zaposlouchal se, „Jsem bardka, tanečnice. Naše skupinka ukazuje kulturu různých národů a já bych ráda chtěla ukázat národní tanec bosmerů. Jenže, hehe, nemám partnera do tance. A vy jste bosmer…“
„Jak jsem řekl, dámo. Nemám zájem! Vraťte se do tábora, najděte si nějakého císařského, nebo třeba Demitra a udělejte to s ním…“ velice stroze a tvrdě odvětil Erutan a opět se otočil k vodě, elfka jen ztuhla překvapením ze slov.
„Ou, promiňte mi, za vyrušení…“ uklonila se mu smutně a otočila se k táboru, voják se jen tiše kochal kolem sebe a zamyslel se nad řečí, kterou spustil.

Dlouhé hodiny seděl na kameni, byť kolem něj prošla další hlídka, která ho měla vystřídat. Když už se loudila tma i do města, konečně se mu v hlavě ozval tichý hlas, který mu napovídal, že neměl takto mluvit se ženou. Dokonce si vzpomenul na malou událost s Leneri, kdy ho jednu chvíli neustále vyrušovala zbytečnostmi, ale proti ní si nedovolil zvýšit hlas… A na jinou bosmerku to mohl udělat…

„Ty jseš… pitomec!“ chytl se za tvář, v hlavě se mu zrodil nápad omluvit se jí. Vstal z kamene a rychle vyběhl k táboru…


Ve Skyrimu padla noc, daleko za močály, kdesi v horách, posedával pod skalou Jee-zra s Erutanem u rozpáleného ohně. Chvíli odpočívali a doufali, že naberou rychle sílu pro návrat do bezpečí. Argonián se ho ptal, zda neměl tušení, proč náhle elfové zaútočili, těsně před jeho střelbou, ale elf jen tvrdil, že nemá tušení. Jakmile nabrali sílu, uhasili ohniště a rozeběhli se východním směrem. I když v minulosti se oba dva nesnášeli, teď drželi pospolu. Cesta na základnu probíhala dlouho a opatrně, ale dostali se na místo… Jaká úleva. U vchodu je už přivítala Ingun, která netrpělivě čekala na jejich hlášení, ovšem co zaslechla, se jí vůbec nelíbilo a znervózněla.

„Leneri už dorazila?“ spustil Erutan po ještěří řeči, Ingun ho však zklamala, zatím nikdo nedorazil.
„Určitě jste oba unavení… Ou, a taky zranění! Chvíli tu zůstaňte, vyléčím vám to!“
„Rád bych věděl, co se ve skutečnosti stalo. Nechápu, že to nevyšlo!“
„Ale vyšlo to, Jee-zro! Podívej, stojíme tu živí!“ přesvědčoval ho Erutan.

Všichni seběhli do jeskyně, kde se usadili na volných místech, Ingun zamířila do svých komnat pro léčivé ampulky a dala se do kurýrování. Ještěří tělo bylo na několika místech posekané a elfí prostřílené. Po chvilce se už rány rychle hojily. Poté se Ingun vrátila ke vchodu a požádala je, aby zůstali na místě. Jee-zra se přesedl ke kotlíku s jídlem, kde ho obstoupili další Krváci a Erutan zůstal u špalku na konci jeskyně. Protože neměl tušení, jak dlouho bude trvat, než se někdo objeví, vytáhl si do ruky deník a opět se začetl do stránek…

„14. sluník, 4V 202

Ani nevíš, deníku, jak se mi stýská po Leneri… Už jsem v Cyrodiilu přes rok a zatím jsem neměl tu možnost, odjet do Skyrimu za ní… Huh… Co bych za to dal, kdybych byl s ní…

Před pár dny přijela do tábora karavana bardů a komiků, aby pozvedli naši morálku. Leč, k čemu mi jsou oni, když tu není ona? Huh… Začínám se obávat, že už se asi nevrátím… Nevím, zkusím přesvědčit tribuna Trebunia, jestli by mi nedal opušťák… Ale kdo ví…“


Svěřování však pokračovalo na další stránce…

„15. sluník, 4V 202

Už se doslova topím ve vzpomínkách a depresích… Chybí mi tu… Huh… Ale dneska za mnou přišla neznámá elfka a chtěla po mně, abych jí pomohl s tancem… Zbláznila se? No… Ale…
Huh… je to těžký… Ona ta neznámá, když bych trochu upravil vzhled a zvýšil lehce hlas, byla by jak Leneri.

Vyjel jsem na ní dost hrubě… tohle byla fakt blbost… Možná bude lepší, když se jí omluvím a pomůžu jí. Přeci jen, ona nemůže za mou pitomost a lhaní, které jsem způsobil své ženě. Až se vrátím domů, řeknu jí pravdu… o mém výcviku! Ale teď… huh… no, uvidíme, jak mi půjde tanec…“


Sotva dočetl slova z deníku, do jeskyně dorazil udýchaný a Ingun doprovázený Gregor, který se naštvaně zahleděl na Erutana, ale na Jee-zru se usmál. Jen rychle zvolal na celou jeskyni, kde se to začalo hemžit Krváky, že vůdce je v pořádku a za několik minut dorazí. Elfovi spadl kámen ze srdce po těchto slovech. Mezitím se Gregor a Jee-zra poplácali po rameni a odešli ke vstupu. Za pár chvil se odtamtud rozezněly hlasy, jeden uklidňující a druhý… naštvaný. Elf si byl jistý, že je to Leneri, schoval si deník do brašny a čekal, až vyjde z chodeb k němu. A taky se tak stalo… za pár vteřin vyšel vůdce do větší jeskyně, kde postávali Krváci.

„…už se mi podařilo zjistit, o čem psala má matka, vůdce! Musím vám říct…“ pronášela Ingun do elfích uší během cesty, však Leneri ji rázem přestala poslouchat, když spatřila Erutana na konci jeskyně.
„LENERI!!“ vykřikl nadšeně, „Díky ti, Kynareth, žes ji ochránila!“

Elfka se blížila ke svému muži rychleji, než kdokoli jiný, ostatní Krváci se přemístili k elfímu zvědu a znechuceně sledovali, jak se zase obejmou. Jenže, sotva byla od něj pár sáhů, z její tváře vyčetl velikánskou zlost a vztek. Jak došla k němu, udeřila ho pěstí do obličeje, až se Erutan dostal zády ke zdi a z opasku si vytáhla meč, který mu namířila pod hrdlo. Všichni ostatní si vytáhli zbraně a nechápali, co se děje…

http://imgur.com/FJe0CYR.jpg


„TY, PARCHANTE!!! CO TO MĚLO ZNAMENAT?!“ spustila velice hlasitě elfka na svého bývalého muže.
„Vůdce? Co se děje?“ zeptal se opatrně Jee-zra.
„CO SE DĚJE?! TADY… ERUTAN TĚ MÁLEM ZABIL! TO ON UVĚDOMIL THALMORY NA TEBE!“ argonián na něj nepřátelsky civěl a Erutan pochopil, že je ztracen, „Tak, a teď mi koukej říct, proč ses nedržel plánu? CO? ŘEKNI!!!“
„Klid, Leneri… klid…“ snažil se jí uchlácholit, ale nedařilo se, „Vždyť se nic nestalo…“ po posledním slově dostal její levačkou přes tvář, špička její zbraně se mu ocitla přímo na krku, ale neprojela kůží.
„NESTALO?! Vždyť jsi zkazil celé poslání!! Raddrok a dalších pět Krváků je po smrti, máme spoustu zraněných a ty říkáš, že se nic nestalo? U HADVURA! Ty máš ještě drzost říkat něco takového?!“
„Zab ho, Leneri!!“ křikl Gregor a tasil meč ze zad.
„Počkat!“ zadržel její rozhodnutí Erutan, „Já jsem zabil Zaa’fryise, na rozdíl od vás! Proč Jee-zra mířil někam jinam, než na krále? Vždyť si to sama říkala, že cílem je ON!!“
Její tvář vycenila zuby, „Tohle měla být zkouška, jestli jsi opravdu s námi, nebo ne… My moc dobře víme, že ta žena, kterou jsi nakonec zachránil, je od Zelených stínů!“ nadechla se pořádně, „Takže… Buď jsi se Stíny anebo s Thalmorem! Ale s námi rozhodně ne!“ sundala mu špičku zbraně z krku a nastavila ostrou čepel, připravenou k řezání, „Začni zpívat!“

Teď si byl Erutan jistý, že ať už řekne cokoli, ztratí respekt mezi Krváky. Nemělo smysl utíkat nebo dál zapírat, protože by stejně přišel o život. Lidé v jeskyni se připravili zaútočit na neozbrojeného a jen tiše vyčkávali, co ze sebe vydá. Erutan jí požádal, aby trochu povolila, potřeboval se nadechnout. Aspoň v tomhle mu vyhověla, však daleko čepel neodkláněla.

„Huh…“ podíval se jí přímo do očí, „Já jsem tu ženu znal… Tu, co byla na střeše. Nemám sice tušení, jestli byla se Stíny nebo s někým jiným, ale… Když jsem připlul do Skyrimu… ona…“ odvracel zrak od Leneri, která stále zuřila, „Ona mi pomohla… já… já… když jsem viděl, jak na ní Jee-zra míří…“ z očí se mu spustila kapka smutku.
„Parchant, jeden…!“ rozlehlo se tiše po jeskyni.
Leneri opět chtěla něco říct, ale elf pokračoval, „Od ní jsem odešel, protože neměla žádný cíl… Vy ho máte… Ale…“
„Řekni mi dva důvody… DVA DŮVODY, proč tě nemám zabít?!“
„Huh, protože… jsem zabil Zaa’fryise.“ vůdce čekala na druhou odpověď, „Protože… protože…“ Erutanovi se spustily slzy z očí, všichni čekali, co vysloví, „Protože tě miluji, Leneri.“

Její tvář změkla, ale meč stále zůstal na místě. Gregor silně křikl, jak si může něco takového dovolit říct a většina přítomných hlásila, aby ho zabila. Erutan tušil, že umře, proto se pustil zdi a jen se narovnal, aby její řez byl přímý a čistý.

Celá jeskyně byla pokryta rykem a bojovým halekáním, „DOST!“ křikla, všem ztichl hlas, „Jee-zro, hlídej ho. Ingun, pojď se mnou!“ žena se přidala k vůdci a ještěrák se nemohl dočkat, až ho elfka popraví za zradu.

Vytáhl si oba meče a před zvěděm provokativně předváděl, co mu provede. V chodbách se rozezněl pláč a uvědomování si některých okolností, i Ingunčin hlas nechápal, proč tak rozhoduje, ale za pár minut bylo všechno jasné. Jedovatka nesla na zádech tornu s připnutým vakem, ve které byly věci pro složení jednoho kožešinového stanu, to vše předhodila Erutanovi před nohy. Za ní kráčela Leneri se zklamaným výrazem.

„Za tvou zradu bych tě měla hnedka popravit!“ muži se dali do veselí, „Ale, protože tě znám a vím, že ke mně něco cítíš…“ všichni nechápali její slova, „Tady máš prostej stan, kožešinu a zásoby na jeden den. Půjdeš odtud stále na sever, přejdeš zasněžené pláně a dojdeš k pobřeží. A až tam dojdeš, vrhneš se do moře Přízraků a utopíš se.“ už se ozývaly hlasy, že jí jistě podvede, jako teďka, „Jestli mě miluješ, jak tvrdíš, UDĚLÁŠ TO!“
„To je šílený, vůdče! Zabme ho! Zase nás zradí!“ křičel Jee-zra, ale jako by ho ti dva nevnímali, Erutan jen smutně sebral vak a zadíval se do jejích rudých zlostných očí.
Krváci mu zatarasili cestu k východu, ale její hlas jim poručil, „Nechte ho projít! A pamatuj si, Erutane! Jestli tě ještě někdo někdy z nás uvidí… třeba ve městě, na cestě nebo jak si hovíš v kožešině, už ti nic nepomůže. Ani tvá sladká slova!“
Elf vzal všechno, co bylo na zemi, od Ingun zaslechl jen smutné „Je mi to líto…“ a prošel skrz hlouček ozbrojených lidí, kteří mu udělali volný průchod.
Na konci se na ní otočil, „Kynareth s tebou, Leneri…“ a pak odešel pryč.

Až teď si uvědomil, co ho lhaní a rčení pravdy stálo. Sotva zavřel za sebou dveře, dal se do breku, byl si totiž vědom, že ať už udělá cokoli, je mrtvý. Silný vítr a vánice halila okolí do bílých barev, elf neměl jinačí možnost, než se vydat na sever a doufat, že rychle zemře. Teď už neměl co ztratit…

Měsíc pomalu vycházel na nebe, v táboře se veselili vojáci a melodie z různých hudebních nástrojů se rozezněly. Dokonce se ozval i hlas Koberta Rodyma, který zpíval svou písničku bardům a vojákům u ohně. Všichni si užívali večer…

Erutan kráčel k honosnému stanu, odkud se ozýval lehký ženský hlas. Zaťukal na mohutný kůl u vchodu, zevnitř stanu se ozval vítající hlas. Jaké překvapení pro bosmerku, která se narychlo malovala a připravovala na vystoupení, když spatřila Erutana u vchodu.

„Neruším? Ah, asi ano… Já radši půjdu…“
„Ne, ne… to je v pořádku!“ usmála se na něj Bosmerka a přizvala ho dále, „Co byste potřeboval, vojáku?“

Zvěd se jí začal svěřovat a omlouvat, že nechtěl po ní takto vyjet, jak jí hnusně poslal pryč, avšak ona si kupodivu z toho nic nedělala. I když neměl tušení, jestli to jenom předstírala či nikoli. Nakonec se sám nabídl, že jí pomůže s tancem, ale hned jí musel zarazit, že neumí tančit. Prvotní myšlenka, že by to měl umět, když pochází z Valenského Lesa, byla rázem ta tam po přiznání, že pochází ze Skyrimu a jeho rodiče ho nenaučili něco tak… zvláštního.

„No, máme málo času, ale zkusím vás naučit základní pohyby, ano?“ Erutan souhlasil a ihned se dali do výuky, která byla pro muže velice složitá.

Tanec, který se zakládal hlavně na pohybech rukou, vypadal ze začátku velice jednoduše, ale muž si neuvědomil, že nemůže tančit ženské kroky. Jeho pohyby vypadaly zcela jinak a taky se učily jinak. Chvíli mu trvalo, než se začal pohybovat ve správném směru, ve správnou dobu se otáčet kolem sebe a tleskat. Uplynulo několik desítek minut a už uměl kroky, jako by je znal už od malička.

„Samozřejmě, tohle je velice starý tanec. Dnes se různě obměňuje a přidává se něco dalšího k tomu. Ale pokud si nebudete jistý, klidně mě třeba pak uchopte za bok a vyneste do vzduchu…“
„To jako vážně?“ chtěl se ujistit.
„Jistě…“ usmála se na něj, z Erutana byla cítit nervozita a strach, že se něco pokazí, „Mimochodem, nepředstavila jsem se, že? Jsem Kartra.“

Jen si potřásli rukou, v jeho těle se probudila vnitřní síla a veškerý smutek, který držel v sobě, se náhle osvobodil. Jako by procitnul z hlubokého spánku, mohl se konečně nadechnout a každý pohled na elfku mu dodávalo chuť se odvázat.

Do stanu vtrhl dunmerský bard, který nebyl ani tak překvapen z Kartrininy návštěvy, „Kartro, dohráváme nordy. Máme se připravit na bosmery?“ žena ho požádala o jistou laskavost, bard zase zmizel ze stanu s úsměvem na tváři.
„Tak, pojďme si zatančit, můj elfí vojáku!“ vzala ho Kartra za ruku, společným krokem a s úsměvem se přemisťovali do středu tábora, odkud se ozývaly zvuky píšťal a bubnů.

Vojáci tleskali bardům a tanečníkům, kteří právě skončili, Dunmer, který před chvíli navštívil stan Bosmerů, řečnil o následujícím starém tanci z Valenského Lesa, který představí Kartra a Erutan z řad vojáků. Někteří se dali do smíchu a jiní se jen překvapeně usadili na zem a čekali, až se začne. Poté dunmer kývnul na svou skupinku hráčů, aby spustila zahajovací tóny.

V okolí se rozezněly prapodivné píšťaly, jako by je snad vytvořili sami bohové. Melodie nezněly tak uměle, jak z obyčejných fléten. Většina bardů v krásných a bohatých šatech si vytáhla právě tyto nástroje, jeden statný nord si vzal do rukou buben a další předstoupil skupinku a připravoval se ke zpěvu.

Mezitím k ohništi dorazila dvojice elfích tanečníků, které je uvítal potlesk a tiché nadšení z nové podívané. V muži se lehce procitnula obava a strach, aby něco nezkazil, za to žena se neustále usmívala. Oba si zahleděli do očí a uklonili se… Zvuk píšťaly přestal a rozezněl se buben, který udával pěkný rytmus. Oba tanečníci začali tančit pomalu, poté co však předstoupil před hrající skupinku nord a začal zpívat velice starodávně, zrychlili tempo. Někteří vojáci si o zpěvákovi mysleli, že byl snad kdysi „Zapřísáhlým“.

http://imgur.com/T7GIcqr.jpg


Elfka lehce našlapovala do stran a přitom krásně hýbala boky. Své ruce házela na pravou i levou stranu, však vždy s jemným zakončením. Svůj ladný krk otáčela vzhůru k nebi, občas její oči zamířily mezi vojáky a úsměv rozdávala jak zlaťáky na stůl. Erutan se však moc do stran nepohyboval, zůstal rozkročen a každou chvíli se otáčel kolem sebe se silným tlesknutím do dlaně, máváním kolem sebe a lehkým nášlapem do strany a zpět.

Někteří vojáci se mu smáli, protože jim to přišlo směšné, někteří naopak tleskali a houpali se do rytmu. Bylo zvláštní vidět, jak se lidským válečníkům líbil elfí tanec, který voněl starou dobou… Občas oba tanečníci učinili něco výjimečného, co nikdo nečekal. Kartra se v jednu chvíli přemístila k muži a dotýkala se mu lehce po krku a hrudi, Erutan naopak přišel k ní a lehce si ji vzal k boku a naráželi společně boky na sebe.

Když už píseň končila, tanečník se postaral o zakončení. Chytl Kartru za její krásné tělo, vynesl ze země a protočili se na místě kolem dokola. Buben přestal bubnovat a flétny dohrály… Kartra a Erutan zůstali v takové pozici s rozevřenými rukama, jako by se do jejich objetí mohl ještě někdo přidat. V tu chvíli se rozezněl potlesk a jásot diváků. Oba si mohli oddechnout, že už to mají za sebou. Muž chytil její ruku, společně se uklonili a pak odešli důstojně z hloučku opět k jejímu stanu. Mezitím se u ohně opět rozezněly další melodie neznámého tance…

„Páni! To bylo… úžasné!“ pronášel nadšeně Erutan.
„Líbilo se ti to, viď?“ náhle ho Kartra chytla kolem krku a zahleděla do tváře, „Děkuji ti, vojáku za tanec! Tohle mi chybělo… po tak… dlouhé době…“

Chtěl jít dál do stanu, ale elfka mu prozradila, že se musí ještě připravit na jeden tanec, který bude za několik chvil předvádět, tentokrát však sama. A i on se přiznal, že se musí vrátit na hlídku, ke které se přihlásil.

„Nicméně, děkuji ti!“ pohladila ho po tváři, pak zašla do stanu, zvěd se rozplýval současným zážitkem…


„Možná to zní šíleně, ale asi chápu, proč se tak zachoval…“ pronášela Leneri s hlavou opřenou o stůl ve své komnatě, když naproti ní kráčel Gregor a pohrdavě vzhlížel k její řeči.
„JE TO ZRÁDCE! Copak to nevidíš? Vždyť kvůli němu chcíplo mnoho z nás!!! A ty ho budeš ještě hájit?“
„Vím, jak se cítil. Já si něco podobného taky zažila, Gregore. Ale to ty nemůžeš vědět…“
„Promiň, že to řeknu, ale jsi šílená!“ Leneri se na něj podívala, „JO, slyšíš dobře! ŠÍLENÁ!“
Vrátila zpět hlavu ke stolu, „Možná jo, možná ne… Ale tohle bylo špatné rozhodnutí! Neměla jsem ho takhle pouštět pryč.“
„Jasně, protože nás teďka prozradí Thalmoru a všichni budem v PRDELI!“ bouchnul silně rukou do skříně, až zavrzala, „Mělas ho nechat Jee-zrovi! Měli bychom o kořist míň!“
Náhle se Leneri zvedla ze židle a přistoupila ke Gregorovi, „Co pořád máš proti němu?! Ano, možná nás zradil, ale ty to asi nechápeš, co?!“ ihned se jí zeptal, co má chápat, „ON neměl na výběr! Byl hozen do vody a topil se. A první, čeho se mohl chytit, aby se neutopil, bylo ruky Zelených stínů!“
„Ale měl na výběr, ale nechceš si to připustit…“
„DRŽ UŽ HUBU!“ křikla na něj, až se celý zarazil, „Buď si klidně takhle chladnej…“ odvrátila od něj tvář, „Ale já ho jdu najít!“
Sotva chtěla vyjít ze dveří, mocná ruka jí zastavila, „Tak heleď, děvenko! Opovaž se utíkat ke svému bejvalýmu! Nezapomínáš náhodou, s kýms trávila čas, než přišel? A kdo ti byl nejvíce nápomocen?“
„Jenže, Gregore… Dvě věci…“ strhla ruku ze své, „Zaprvé, JÁ JSEM VŮDCE A TY MĚ BUDEŠ POSLOUCHAT!“
„Ale jsem také tvůj ochránce a milovaný! Na to nezapomínej!“
Než stačila říct svůj druhý důvod, škubla sebou a kroky se přemístily do místnosti s oblečením a dalšími věcmi, kde se rychle převlékla do teplých šatů. Jakmile vyšla, ukázala na Gregora prstem, „A zadruhé…“ nadechla se pořádně, „JE TO ERUTAN!“ s těmito slovy se pak vydala ven z jeskyně.

Zima jí přivítala, sotva otevřela dveře ven z jeskyně. Mnoho lidí se jí snažilo zastavit v bláhové myšlence, ale svou starost si nenechala vymluvit. Chvíli se dívala kolem sebe, až si pak uvědomila, kde je sever a zamířila k pobřeží, doufajíc, že stihne svého bývalého muže naživu.

Mezitím se kdesi u skalisek, odkud bylo vidět na nordský Větrný Žleb, utábořil elfí zvěd a jen smutně vytahoval zásoby z batožiny, která byla již prázdná. Kozí noha, lahev vína a medoviny a jedno jablko. Smutně před sebou postavil táborový oheň a zapálil jej. Jakmile se plameny probudily a zátiší zazářilo, opět si vzal do rukou deník a četl si řádky, ze kterých měl obavy…

„15. sluník, 4V 202 - večer

Tanec vyšel dobře, ale… ta tanečnice, Kartra… U Kynareth, zažehla mi srdce vášní a rozkoší. Připomíná mi Leneri… Ten tanec… to bylo něco neuvěřitelného! Huh, doufám, že až se vrátím domů, tak tohle naučím mou ženu a budem to tančit každý večer…
Možná by nebylo na škodu jí vysvětlit, co vlastně se mnou je… Jak se zdá, ona by mohla mít pro mě pochopení…“


Opět se mu po přečtění události vybavila jistá vzpomínka, nečekaných rozměrů…

Erutan kráčel skrze tábor, když ho ve chvíli, kdy si chtěl konečně sednout na zem, zastavil společník Demitr s úsměvem na tváři.

„Hej, hej! Tak tady jseš! To je skvělý! Ani si nesedej, pojď se mnou!“
„Co zase vymejšlíš, Demitre?!“ redguard vzal svého společníka kolem ramenou a vyprávěl mu, jak se mu líbil jeho tanec.
„Ta elfka se celou dobu na tebe usmívala. Myslím, že by potřebovala něčí přítomnost…“ do rukou mu dal lahev vína a dva korbele, „Na, tady máš a upaluj za ní!“
„Co blbneš?“ snažil se mu vrátit věci do rukou, ale nešlo to, „Heleď, já jdu teďka na hlídku! To, že jsem si s ní zatančil, bylo jen…“
„Pomocný Vlaarine!“ oba vojáci zkameněli, před nimi postával tribun Trebunius, „Nemáte být náhodou na noční hlídce? Co tady ještě děláte?“
„Pane, už vyrážím, jen jsem…“ do jeho řeči však skočil Demitr.
„Víte, tribune, dneska vezmu jeho hlídku! Tady, Pomocný, si prý chtěl odpočinout od neustálých služeb.“
„Vždyť se sám přihlásil! A ještě dobrovolně!“ argumentoval tribun.
„No, prý na něj padá únava, pane…“ zatvářil se Demitr velice přesvědčivě, tribun položil elfovi otázku, zda je opravdu unaven a Erutan jen kývl hlavou.
„Dobrá, tedy… Tak, na co tady ještě čekáte, bratře Khozire? Hlídka čeká!“

Redguard odvětil, že už odchází, ale byl okřiknut, aby HNED odešel, však se na svého společníka usmál a popřál mu hodně štěstí. Oba vojáci odešli do tábora, jediný Erutan chvíli postával na místě a přemýšlel, co má dělat. Nakonec se opravdu rozhodl za ní zajít a promluvit si s ní. Blížil se k jejímu stanu, v okolí zněly sladké melodie a hlasitý smích, který nebral konců. Bez klepání vstoupil do stanu, zrovna se elfka česala a zaslechla, že někdo vstoupil dovnitř.

http://imgur.com/kJ7K35z.jpg


„Lathisi, mohl bys mi podat prosím tě tu stužku, co je u vchodu? Chtěla bych si jí dát do vlasů…“ ozvala se Kartra nevědíc, že u vchodu je někdo jiný.

Erutan její prosbu vyslechl, ze stěny stanu vytáhl pověšenou stužku, kterou ji poté podal do rukou, jakmile poděkovala a otočila se, leknutím vyskočila ze židle. Voják se jí prvně omluvil za nečekanou návštěvu a za vylekání, poté se zeptal, zda může chvíli pobýt ve stanu. I když neměla tušení, o co mu jde, ukázala mu na truhlici, na kterou se usadil. Do korbelů nalil trochu vína, a pustil se do vysvětlování, proč byl tak nerudný a co ho trápilo. I když ke Kartře toho moc necítil, prozradil jí o Leneri a o velkém stesku, kterého ho sžíralo už od titulování „Anvilský hrdina“. Ukázal ji i amulet Mary, který často držel v rukách. Dlouhé chvíle ji podrobně vysvětlil, co učinil za rozhodnutí, které ho dostaly právě před ní.

„Vím, jaké to je, když se někomu stýská…“ začala hovořit Kartra, „Zažila jsem už spoustu příběhů od různých vojáků, kteří utekli před rodinou do armády nebo před vězením. Ten stesk je deprimující a sžírá jenom ty, kteří nejsou dostatečně silní…“ dále dodávala povzbudivá slova o jejím poslání a vyprávěla o této karavaně bardů, kteří měli právě za úkol bavit zdrcené a smutné vojáky. „To, že si mě několik lidí plácne přes zadek, mi nevadí. Jim to aspoň pomůže myslet na něco jinačího. Navíc, někteří vojáci nejsou tak špatní…“ usmála se doširoka.
„Takže?“
Nakonec pozvedla korbel vzhůru, „Takže? Na co se napijeme? Na císařské vojáky, aby se jim dařilo?“
Erutan zakroutil hlavou, „Na armádu a na úžasnou tanečnici Kartru, která dokáže pozvednout náladu každému zdrcenému!“ při těchto slovech se lehce zasmála a přiťukli si.

Jen, co vypili elixír, požádal ji Erutan, jestli by mu neukázala nějaké další kroky v bosmeřím tanci. Kartře se něco nelíbilo, ale muž ji uklidňoval, že se chce naučit něco víc. Až by se vrátil domů, aby mohl učit i svou ženu. Nejprve namítala, že nebudou mít moc času, a ani hudební doprovod na předvedení tance, ale i tak mu předváděla různé kroky a pohyby, které vypadaly velice svůdně. Zvěd si je zkoušel, nepřipadaly mu nijak těžké. Vzápětí se dostal za její záda, a i když se prozatím nedotýkali, elfka cítila touhu a horkost těla. Elf si zkoušel její kroky a pohyby, až se mu z ničeho nic ruce dostaly na její boky a otočil jí čelem k sobě.

„Jo, a takhle to pak zakončíš!“ myslela si, že stále předvádějí tanec, ale zvěd učinil něco, na co v té chvíli nebral ohled.

Kartru po dlouhém pohledu políbil… ne jednou, nebo dvakrát, ale mnohokrát a stále rychleji… až i elfka vybouchla vášní a rozkoší. Chytla si ho kolem krku a slinila mu tvář jako divoženka. Jeho ruce se dotýkaly tak krásného těla, že si stále neuvědomoval, co provádí. Po chvíli líbání do ní strčil, až záda přistála na stole, on pak přišel k ní a začal sundávat zbroj, která jí halila…

Za několik okamžiků bylo v okolí stanu slyšet jen milostné sténání a ti, kteří nebyli ještě tolik opilí a chodili po táboře, si mohli všimnout, jak se stan pohybuje mírně do stran. Dlouhé chvíle se ocitly v milování, oba s otevřeným zrakem hleděli na svá těla a užívali si chvíle své pohody. Erutan myslel v tomhle okamžiku jen na Kartru, snažil se uspokojit. A když už se blížilo vyvrcholení, oba rázem spadli do kupky sena, na kterém elfka spávala, kde taky došlo ke konci… Oba nazí merové se drželi kolem sebe a usmívali se. Žena se zavřeným zrakem, za to muž s otevřeným.

„To… bylo… úžasné!“ pronášela tiše elfka a políbila ho na tvář.
Erutan pomýšlel nad situací, kterou právě zažil. Stále ve svých očích viděl blonďatou elfku, avšak každou vteřinu se jí měnila barva vlasů do černa, až spatřil v obličeji Leneri, „Ne… U Kynareth! Co jsem to provedl?!“ pronášel velice, velice tiše…


„TO NÉÉÉ!!!“ křikl nahlas Erutan, když si uvědomil vzpomínku z onoho večera, „KYNARETH, to ne! Že jsem to neudělal?“ z očí mu vypadlo pár slz, „Že ne?“.

Knihu raději zandal zpět do brašny a chytl se za tvář, své kapky strachu, plné hořkosti, se snažil smést z tváře. Tiše pronášel, že teď má Leneri důvod, proč by ho měla nenávidět. Zavázal se jí na svatbě slibem, kterého byly svědky i samotné bohyně a on porušil přísahu. Bylo mu ze sebe zle… Otevřel si lahev vína a napil se.

Sotva si loknul podruhé, uslyšel před sebou kroky, které se zastavily. Zrak otočil vzhůru, pohled ho ani nepřekvapil.

„Přišlas mě zabít, Leneri?“ chytl se za tvář a promnul si oči, „Huh, já ani nedodržím tohle slovo, jak jsi mi řekla.“ žena však stála na místě, i když byla silná vánice, „Než mě zabiješ, můžeš mě prosím vyslechnout?“ její ústa mlčela.

„Huh, dobrá…“ napil se znova vína, „Ta žena se jmenuje Ceranna. Je členkou Zelených stínů a pomáhala mi v době, když jsem připlul do Skyrimu. K Zeleným stínům jsem se přidal poté, co jsem jim narušil plány a já neměl jinou možnost, než s nima chvíli žít.“ Leneri ho stále poslouchala, ale ani se nepohnula, „Pomáhal jsem jim kazit thalmorské plány, dokonce jsme narušili i jednu popravu, během níž…“ nadechl se znova, „Během níž jsem se do Ceranny zamiloval.“ podíval se na elfku, „Od té doby, co jsem připlul do Skyrimu a utekl z vězení…“ po těchto slovech se jí tvář zmírnila a přiklekla si k ohni, „jsem zamířil domů a… nic z něj nezbylo. Jen tam byly dva hroby a muž na sloupu.“ znova se napil, „Nevěděl jsem, co mám dělat… Měl jsem za to, že jsem tě ztratil… že jsi mrtvá!“ smutná kapka se uvolnila z oka, „A teď mě tu vidíš…“ pořádně se jí podíval do očí, „Vím, že máš na mne vztek. A oprávněný… Jestli mě chceš zabít, udělej to!“

Obličej opět hodil do ohně a vyčkával, až se mu kov zakousne někam do těla a usmrtí ho, však nic takového se nestalo… zatím. Leneri si sedla do sněhu a vytáhla lahev medoviny, kterou otevřela a napila se.

http://imgur.com/vtemlyi.jpg


„Já ti taky musím něco říct… Taky jsem ti lhala.“ Erutan zpozorněl, „Když jsem prchala před legionáři… Huh…“ zavřela na chvíli zrak, „Erutane, měsíc poté, co jsi mi odešel do Cyrodiilu, mi začalo růst bříško, a …“
„C-COŽE?“
„Čekala jsem tvého syna.“ smutně se ozvala, až mu to vrhlo slzy do očí, „A ty měsíce útěků před legionáři a před válkou…“ zakroutila nesouhlasně hlavou, „Promiň, mé tělo to nevydrželo a náš… chlapeček…“

Erutan rychle popadl lahev vína a znova se napil a jen kroutil hlavou, přál si, aby vše, co řekne, nebyla pravda. Leneri však pokračovala…

„Pamatuješ si, jak jsem ti říkala, že jsem utekla z Markarthských dolů?“ on jen zakýval hlavou, „Neutekla jsem. Po dvou letech, když už tu byl Thalmor, přivedli další vězně a mě si všiml jeden z altmeřích hodnostářů. Na všechny ostatní byl jak pes, ale na mě byl příjemný a milý. On… mě vysvobodil. Zajistil mi práci, i bydlení. Byla jsem součástí jeho života. A on…“ Erutan nebyl z jejích slov překvapený, tušil, k čemu míří, „On mě pak požádal o ruku!“

Náhle vztyčil láhev k ní a očekával, že si přiťukne, což se nestalo, tak se sám napil, „Výborně…“
„Já… milovala jsem ho!“ se slzami dodávala, „Vzal mě na místo, kde jsme dříve žili… Postavil jej znova, bylo lepší a… a… mohutnější! Zase jsem žila! Pak, po pár měsících se nám narodila dcerka…“
„Dcerka?“ zatajil dech, „Jak… jak se…?“
„Erieni…“ usmála se na něj, „Tak, jak jsi kdysi chtěl ty… Měla to být památka na tebe…“ Erutan nechápal, proč neustále mluví v minulosti, „Korelius… ehm, tedy můj muž, jednoho dne mi řekl, že tu naše dcerka bude v nebezpečí a poslal jí lodí na Letní Ostrovy. Loučila jsem se s ní těžko, ale tušila jsem, že se zase uvidíme.“ Erutan jen vydechl smutně, „Po krátké době jsem zjistila, co dělal můj muž. Nebyl to nižší důstojník, jak tvrdil, ale sprostý otrokář a mučitel, který dokonce věznil některé nevinné v našem domě!“ rozčílila se se slzami v oku, „Utekla jsem z domu, schovávala jsem se před ním a pak mě našel ten Sigdis… ze Zelených stínů. Tam jsem dlouho nevydržela… a pak mě našel Hadvur, který mi dopomohl spravedlnosti. Po čase učení a všech možných událostech jsem ho požádala o pomstu, která se zdařila. Korelia jsem zrovna zabila, když mučil nevinnou dívku. Tělo jsem pověsila na sloup a celý dům nechala spálit!“

Náhle si uvědomil, že muž, kterého pohřbil, nebyl jeho otec, ale bývalý manžel. Leneri pronesla, že ostatky rodičů stačila pohřbít před narozením Erieny. Však stále se divil, proč neustále tvrdí, že umřel, když vedle ní seděl. Z kapsy šatů vytáhla něco, co nečekal… amulet Mary, na zadní straně byla vyryta jejich jména.

„Korelius mi to přinesl, když mě podruhé spatřil v Cidhenských dolech. Proto jsem myslela, že jsi mrtvý…“
Erutan se zase napil, ale v lahvi už nic nezbylo, „Jo, pěkná historka… Víš, Leneri. Mělas pravdu. Nemůžeš mě milovat poté, co jsem ti způsobil a po letech odloučení. Lhal jsem ti v mnoha věcech a opravdu nechtěj vědět, v jakých.“ Leneri se k němu přemístila, chvěla se, on však byl jak z ledu, „Jestliže ti Gregor pomáhal celá ta léta, je nejlepší volbou pro tvoje srdce… Já si tě nezasloužím!“ i když se díval stále do ohně, ona se mu dívala do očí, „Podívej, bude nejlepší, když se teď vrát…“

Svou myšlenku nestačil dopovědět, protože v onu chvíli se na něj Leneri vrhla a velmi divoce ho líbila po tváři, jak zblázněná. Sám Erutan nechápal, co to do ní vjelo a snažil se jí od sebe odtrhnout, což se mu po chvíli zápasení podařilo, ale jen na pár coulů. Díval se na ní podezíravě a nechápavě, Leneri tiše spustila…

„Ať už jseš živej, nebo mrtvej… stále tě miluju!“

V duších se probudila mladická láska, kterou oba postrádali. Erutan odhodil veškeré zábrany a snažil se strhat veškerý šat ze ženy, kterou stále miloval. I ona se pustila do jeho svlékání, což bylo otázkou několika vteřin. Za malinkatý okamžik se objevila bujná ňadra a svalnatý hrudník, který se společně dotýkal. Laskání, dotýkání se a vzrušení bylo možno cítit snad několik mil do okolí… Poté i milostné hlásání a prosby, aby ani jeden z nich nepřestával. Kdyby snad v okolí nezuřila vánice, byli by jistě slyšet až na Samotu…

Nakonec oba spokojeně leželi pod bílou kožešinou, opět nazí, avšak s úsměvem na rtech. Konečně se oba uvolnili a dodali si, co potřebovali již dlouhou dobu. Po několika minutách tvrdě usnuli… Leč do okolí stanu se dostal někdo, kdo si jich všiml, ale nechal je v klidu spát. Několik tichých vteřin a osoba byla rázem pryč. Vítr, sníh a chlad ukončoval napjatý den…
________________________________________________________________________________________________
Otázka: Erutan dostane velice důležitou radu. Jakou?
1) o záchraně blízkého
2) o přátelství
3) o jeho osudu

Upravil/a Adrian_S dne 26.03.2021 21:13