Název novinky: The Elder Scrolls V: Skyrim - Česká fansite :: Adriho povídky V - Osvobození

Přidal Adrian_S dne 13.07.2015 23:56
#63

Část 12. - Rozpaky a pravda

V okolí menšího tábora Krváků se rozléhal klid… až příliš tichý klid, který se ve snech nezdál spící Ingun Černošípkové. I když byla odpočatá a dopřávala si ještě chvíle spánku, vzpomenula si na Jee-zru, kdy ho měla střídat z hlídky. Otevřela své oči a velice se divila, když mezi stromy svítilo slunce.

Protáhla si končetiny a porozhlédla se kolem sebe, však ani jednoho společníka neměla po svém boku, „D-dobré… ráno?“ začínala mít obavy, zvolala jejich jména, ale nikdo se neozval.

Napadlo ji, že jeden z nich určitě drží hlídku a druhý vyrazil někam na lov. Proto se naklonila ze spící plošiny k jezírku a než stačila seskočit, spatřila ležícího zraněného bosmera přímo pod ní, jak se hlavou opíral o kus zeminy. Se strachem se k němu vrhla, několikrát s ním zalomcovala, aby věděla, zda je živý či nikoli. Jeho oči se probudily unaveně.

„Jé… ahoj, Ingun.“ linulo se z jeho úst poté, co si zívnul, „Přišel jsem o něco?“
„Kde je Jee-zra?“ elf se zadíval směrem ke spadlému kmeni a ukázal rukou. Tam se ještěrák opíral hlavou o kus dřeva ve stejné poloze jako předešlé noci.

Žena ani na moment neváhala a rozeběhla se k němu. Když viděla, v jakém je stavu, pustila se do kurýrování, přičemž se ho snažila probudit. Napadlo ji, že byli oba společníci nejspíše přepadeni. Erutan se mezitím zvedl ze země a sledoval její počin. Až po téměř minutě se ozval slabé hlubší nadechnutí… Jee-zra se probral k životu.

„Už je to dobrý, Jee-zro!! Budeš v pořádku!“ probudila ho slovy žena a opatrně ho zvedala z kmenu.

Ještěrák se zakrvácenou hlavou a ženou pod ramenem se otočil k jezírku, kde uviděl nejen příjemnou vodu, která se mu momentálně hodila, ale i elfa, se kterým se bil.

„Co se stalo, Jee-zro? Přepadl nás někdo? Áh, já husa jsem spala jak dřevo!“
„Nikdo nás… nepřepadl… au…“ pronášel cestou k vodě argonián, „Jen jsem… zjistil…“
„Jee-zra měl tušení, že jsem Thalmorák a nenechal si to vysvětlit!“ ozval se Erutan, když se dvojice přiblížila do jeho blízkosti, „A ujišťuji vás, že NEJSEM s nima! Kdybych byl, už byste byli mrtví!“ zlostně pak hodil tvář na zraněného, který jen souhlasně kývnul hlavou, padl na kolena a omýval si ránu ve vodě.

Mezitím Ingun přišla k elfovi a prohlédla si ho, zda i on nemá nějaká zranění, z brašny vytáhla již před chvílí otevřenou lahev a potírala mu lehce místa, kde již zaschla krev.

„Co se to s vámi chlapi děje? To jste se museli zabít, nebo…?“ nechápala jejich počínání.
„Huh, Jee-zra je mi velice nedůvěřivý. A nenechal si nic ode mne vysvětlit.“ uchopil její ruku lehkým stiskem, „Pak na mě zaútočil, když jsi spala, Ingun…“
„Můžu být ráda, že jsme to včera všichni přežili… Ale teď tohle?!“ rychle se obrátila k ještěrákovi s hlavou ve vodě, kterou pak vynořil, „Chci vás poprosit, OBA DVA, abyste se až do návratu zpět uklidnili a pokusili se NEZABÍT! Snad na vás moc nenaléhám, ale…“
„Rozumím, Jedovatko!“ mávl na ní rukou argonián a stále si omýval ránu vodou, i Erutan jí ujistil, že už nic takového neudělají, „Fajn, dobrá…“ Ingun počkala, až ještěrák opět vytáhne hlavu z vody, „Musíme sbalit tábor a vyrazit, vůdce bude mít jistě o nás obavy.“

Jen, co Ingun sdělila svůj názor na situaci a prohlédla si znovu šupinaté tělo, Erutan se pustil do likvidace tábora. Jakmile nezůstaly po táboře památky, vyrazili na zpáteční cestu, tentokrát již v poklidném tempu.

Několik dní po odjezdu velkého muže konečně město opět oživlo a davy lidí se tlačily na tržišti. Řvoucí obchodníci a ženy, toužící po jisté pozornosti, byli tak hlasití, že je bylo slyšet až na druhý konec města, kde zrovna kráčeli dva příslušníci legie. Vedle nich stály dveře do chrámu bohyně Dibelly, jež dominovala v předměstí Anvilu. Elf s úsměvem hleděl na krásu místa a neustále si přemítal setkání s císařem, jeho společník se naopak podivně mračil…

„Tebe ten odjezd císaře moc nevzal, Demitre.“ ozval se po chvíli kráčení a prohlídce města Erutan, „Měl jsem za to, že jsi do legie vstoupil kvůli němu.“
„Pche, vážně? Ne, ne… Kvůli němu to rozhodně nebylo.“ vysmál se mu redguard, „Já šel do legie, protože jsem vlastně neměl ani na výběr.“
„Jak to myslíš, žes „neměl na výběr“? To… mi chceš říct, že ti vyhrožovali nebo ti snad dali nůž na krk?“
„No, řekněme, že máš částečně pravdu. Ale JEN částečně.“ usmál se na něj Demitr a elf znejistěl, poté pokračoval ve vysvětlování, že před vstupem provedl moc špatných věcí, o některých detailech se nechtěl zmiňovat, „A proč tu jseš ty? Kvůli němu? Už jak jsi mu mával při vyplutí, jsem si říkal, že ho musíš obdivovat… Že jsi tady kvůli němu!“
„Já, no… Já ho nikdy neznal a tohle byly první chvíle, kdy jsem ho uviděl. Je prostě… mocný!“ obdivoval císaře a nenacházel slova pro další popis.
„Měl bys tenhle obdiv mírnit, nehodí se k tobě. Navíc, mnoho těch, co jsou nějak oslavováni či moc známí, nikdy nežijí dlouho.“
„Chceš tím snad říct…?!“
„Ne, ne…“ zasmál se Demitr, „Nehodlal jsem ho zabít a ani na něj někoho poslat. Jen ti říkám, že císař může být silný a mocný jak chce, ale stejně jednou umře. A obávám se, že již brzy.“
„Máš teda divný řeči, Demitre.“ zakroutil hlavou a doufal, že už s těmito řečmi přestane.

Za pár chvil, kdy se za jejich zády ocitla kaple, z jedné uličky vyběhla silná postava v rudé zbroji a zastavila dvojici zvědů, kteří byli z příchozího překvapeni.

„Kde jste vy dva?! Copak jste neviděli tudy utíkat zločince?!“ spustil na ně hrubým hlasem.
„Éééh… ne, pane?“ s nechápavostí a opatrností na jazyku spustil Erutan, „Stalo se něco, tribune?“
„To bych se vás jinak neptal!“ trochu zuřil důstojník, „Jak to, že jste nedorazili na tržiště?“
„Co se stalo, tribune Trebunie? Došlo k nějakému zločinu?“ zeptal se redguard odvážně.
„Někdo na tržišti zavraždil služebnou knížete! TO SE STALO!“
„Cože?“ divili se oba zvědi, „U Devítky! Byl zabit ještě někdo?“
„Naštěstí ne, ale i tak je to velká ztráta. Kníže Trebio nebude nadšen z této události.“ náhle se tribun přiznal, což bylo nezvyklé, „Nejsou žádní svědci činu a nikdo tedy nezná vrahovu tvář. Dokonce si ani stráže ničeho nevšimly!“

Oba zvědi se připojili k tribunovi a odebrali se prohledat místo činu. Za pár chvil došli na liduprázdné tržiště, kde začali ohledávat místo. Demitr se stačil vyptat, jak k vraždě došlo, kdo si toho všiml a dalších okolností, Erutan mezitím prohlížel stánky a blízké objekty, zda u nich něco nenajde. Během několika chvil přiběhli další strážci města poskytnout pomoc. Šestice mužů zkoumala okolí tržiště a kromě stále vystaveného zboží, mincí na pultu a kaluže krve na zemi, kde ležela oběť, nic nenašli. Už to chtěli vzdát, nakonec tribun rozhodl, aby se někdo podíval do blízkých uliček a za domy, zda i tam něco nenajdou. Každý hledač si vzal jistou část města a hledali vše podezřelé. Po pár chvílích, kdy Erutan hledal za domem místního kováře a už si nevěděl rady, zlostí kopnul do sudu, který se opíral o zeď. Jaké překvapení na něj čekalo, když pod odkopnutým sudem ležel kus temné látky. Sebral jí do rukou a přemýšlel, co s ní udělá…


Žena, vedoucí dva muže za zády, se probila skrze vysokou horskou houštinu a mířila severně od Riftenu. Zdálo se, že bylo veškerým potížím konec, leč ve vzduchu bylo stále cítit napětí a náznak strachu. Jee-zra se po několika hodinách konečně uklidnil a uvědomil si, že není radno si zahrávat s elfem, kterého podezříval, byť o něm skoro nic nevěděl. Erutan si v duchu připravoval slova, které by sdělil vůdci Krváků… Leneri, milované elfce, jež neviděl celých deset let.

Na rozdíl od včerejšího dne se jejich cesta nesla poklidně, avšak v tiché atmosféře. Ani jeden z nich neměl na srdci něco sdělovat, stále se nemohli vzpamatovat z minulých hodin, plných nečekaných překvapení a zvratů. Za jedním pohořím se argonián zastavil, Erutan s Ingun si až po několika vteřinách všimli, že jejich zvířecí společník není za zády. Samozřejmě, že se zeptali, co se děje, že nepokračuje v cestě, leč jeho pozdvižení rukou vzhůru bylo jasným znamením, že něco slyší. O vteřinu později uslyšeli všichni jemné rohové troubení…

„To je thalmorský roh! Jsou nám v patách!!“ křikla Ingun a chtěla přidat do kroku, ale Erutan jí zastavil.
„Počkej! Je to někde před námi… a vzdaluje se to!“ zamyslel se, „To je divné, nemyslíte? Jestliže mají naší stopu, měli by se přibližovat, ne?“ ještěrák s jeho domněnkou souhlasil a navrhl, aby pokračovali dál.

Trojice se opět rozeběhla svým směrem, a opět zaslechli ono volání odkudsi před nimi. Všichni pochopili, že se před nimi ocitá nevyhnutelné nebezpečí. Žena rozhodla schovat se do skal a vyčkat, až přejdou, což také provedli… jenže její plán neprobíhal podle představ. Doufala, že thalmorská hlídka projde kolem a nevšimnou si jich, ale troubení před nimi se zastavilo a po chvíli i utlumilo. Tentokrát místo rohu zaslechli jakési až příliš lehké volání o pomoc.

„Co to zatraceně je?“ ozval se Erutan.
„Měli bychom to prověřit. Třeba je někdo v nesná…“
„Chceš se nechat zabít, Jedovatko? Už zase?! Nestačilo ti to včera?“ vyjel po ní Jee-zra s nepřátelským výrazem.
„Neříkám, abychom je napadli, ale jen zjistit, co se to děje…“ odvětila mu, „Jestliže někdo potřebuje pomoct…“ Erutan jí nesměle přikývl hlavou, taktéž byl zvědav na onen poplach, argonián jen rukama rezignoval.
„To tvé samaritánství nás jednou zabije, Jedovatko!“

Pomalu a opatrně se blížili kupředu, míjeli velká skaliska, stromy v oranžovém nádechu halily širší okolí lesa. Když opět zaslechli jemný pokřik a o něco málo tlumený hlas, vylezli na rovinu mezi skalisky a konečně mohli spatřit místo, odkud se ony zvuky ozývaly. Před nimi se rozléhala oranžová pastvina, obklopena stromy a menšími kameny. Uprostřed onoho místa postávala neznámá ozbrojená postava, okolí však hlídala skupina nepřátelských thalmorských elfů. Krváci se schovali za skály a pozorovali je, však z oné dálky nic neslyšeli. Rozhodli se o kousek přiblížit, všichni si vytáhli zbraně a připlížili se blíže… teď už viděli a slyšeli lépe.

http://imgur.com/IwSb5Iu.jpg


„…opravdu sis myslel, že nám utečeš?“ spustil na něj elf v temném hábitu, stojící čelem k obklopenému, „Tos opravdu musel porušit přísahu „Pěti Drápů“? Kde je tvá loajalita ke královně, huh?“
„Sloužit královně je jedna věc, ale zabíjet nevinné, když se vzdávají nebo mučit ty, co opravdu nic neví, se khajiitovi protiví! Nic takového už khajiit nechce dělat!!“ křičel ozbrojený kočičák, jenž v ruce třímal meč a štít proti elfům.
„ZAPŘÍSÁHL SES SLOUŽIT, NE ROZHODOVAT O SVÝCH POCITECH!“ rozkřikl se opět elf, khajiit se na něj nepřátelsky zatvářil a připravil se na boj.

„Pět Drápů?!“ překvapeně se ozvala Ingun a už se chtěla vrhnout do elfího hloučku, však jí Jee-zra zastavil.
„Zbláznila ses?! Nemůžeš tam jít!“
„Jee-zro, musíme ho zachránit! Má jistě cenné informace!“
„Jseš blbá nebo se chceš nechat opravdu zabít? Ten už je mrtvej!“ křikl tiše Jee-zra, aby je elfové neslyšeli.
Ingun se otočila na zbývajícího mlčícího, který nechápal jejich počínání, „Erutane, prosím! Pomoz mi ho přesvědčit!“ Jee-zra ho naopak žádal, aby jí zastavil a nenechal ji udělat něco špatného.

Zvěd byl na holičkách, chtěl oběma pomoct, ale byl si moc dobře vědom, že jakékoli rozhodnutí může být špatné. Zamýšlel se i nad myšlenkou utéct z tohoto místa a nezdržovat se v okolí, protože thalmorských elfů tu mohlo být víc. Než se rozhodl, elf v temném hábitu rozkázal zneškodnit khajiita, jeden voják ve zlatém brnění vytasil palcát a vrhl se po obklopeném, který se snadno bránil. Bojoval velice zuřivě a odhodlaně, však onoho elfa nezabil, pouze odzbrojil. Další voják se na něj vrhl a kruh se kolem kočičího bojovníka zmenšoval. Z dálky bylo vidět, že nemá kam utéct…

„Je mi líto, Ingun. Nejlepší bude, když tu zůstaneme…“ ozvalo se z elfích úst.
„CO?!“ vyjekla naštvaně, ještěří ruka ji silně zadržela a hodila zpátky za skálu.

Jen, co tak argonián učinil, uviděli muži nehezkou podívanou. Khajiit se sice bránil úspěšně čepelím zbraní a ostrým výstupkům z palcátů, leč proti silným kouzlům neměl šanci. Marně se snažil bránit štítem proti letícímu blesku, který ho nejen odzbrojil, ale i odhodil o několik sáhů do zad. A nepadl jen jeden blesk, ale hned tucty. Ohlušující rány byly mocné, elfí pomstychtivý smích se ozýval v kraji a zvuk dopadajících zbraní na brnění zněl jak zvon na katedrále. Vše po chvíli ustalo, Ingun vylezla ze skály a smutným zrakem se dívala na pastvinu, která byla na některých místech obarvena krví… Ležící khajiit nevypadal již živ. Výstroj ležela v jeho okolí a dvojice elfů k němu kráčela lehkým krokem.

„Spokojení?!“ zeptala se ironicky žena obou mužů, Erutan jí rukou ukázal, aby zklidnila hlas, zaslechl cosi podivného z hloučku.
„Ještě dejchá… Dorazíme ho!“ zvolal jeden z vojáků u bývalého společníka.
„NE!“ rozkázal černo-hábitník, „Jen ho nechte, ať trpí! Pro něj by to byl jistě dar, odejít ze světa co nejdříve…“ všichni zandali zbraně, pár z nich plivlo na umírajícího kočičáka, „Vrátíme se zpátky, tady už nejsme nic platní.“ elfové vyrazili severně, tedy směrem k cíli Krváků.

Trojice chvíli vyčkávala, až se zcela ztratí z dohledu, jakmile se nikdo z nich nenacházel v okolí, vylezli ze skrýše a přemístili se opatrně k umírajícímu. Jeho hlas se vytrácel… Sotva dorazili na pastvinu, Ingun se k němu rozeběhla, Jee-zra se jen zadíval do okolí a mířil oči mezi stromy, Erutan pomalu kráčel k ženě, zjišťující stav zraněného. Už chtěla říct, že přišli pozdě, ale khajiit se náhle probral k životu, jeho oči se rychle rozostřily a uviděly stojící dvojici neznámých lidí.

„Zachráníš ho?“ zeptal se opatrně elf, leč Jedovatka jen zakroutila nesouhlasně hlavou.

Náhle khajiit chytl svou krvavou paží silně ženu a přitáhl si jí k tlamě, Erutan vytáhl dýku a připravoval se jí bránit, jenže nebylo třeba. Do jejích uší umírající cosi pronášel, a kromě slabého dechu, okořeněným dávením vlastní krve v hrdle, zaslechli oba slova, které nemohli pochopit…

„S-s-s-sa-mota! Zaa’f-ryi-is! Čty-čty-ři-ři-dny!!“
„Cože?!“ zeptala se znova Ingun, leč kočičí hlava padla na zem a již se nepohnula. Oči strnuly, dech se zastavil a do okolí se vloudilo ticho.
Náhle přiběhl Jee-zra, „Tak co? Je v pořádku? Žije?“
„Už ne…“ pustila hlavu k mrtvému tělu, oblečeného do kožešinové zbroje, „Huh, je pozdě.“
„Ale stačil nám něco sdělit.“ Erutan se otočil na Jedovatku, „Ty ses divila, když říkali něco o „Pěti Drápech“. Co to je?“
Žena se na něj otočila s nejasným výrazem, „Nemám tušení, co to je, ale jestliže říkali, že patřili královně…“ poté jen pronesla, že nechápala, proč se od nich tento odloučil a jak to, že na něj narazili, Jee-zrovi ještě stačila sdělit, co zaslechla z jeho úst.
„Musíme se vrátit k vůdkyni! Ona bude vědět, co to znamená!“ rozhodl ještěrák a pomohl vstát ženě ze země.

V jejich okolí se rozléhalo ticho, i po tomto nehezkém zážitku si mohli oddychnout, že je již po všem. Konečně zase vyrazili na cestu do tábora, tentokrát se domluvili, že ať už narazí na kohokoli, vyhnou se mu a budou ignorovat veškeré volání o pomoc. Jee-zra se ujal vedení skupinky a nechal je vést hustými křovinami a porostem, aby za sebou nenechali žádné stopy…

Ohromná šlechtická síň vítala skupinku císařských, kteří právě vstoupili do honosných míst. Na trůnu posedával postarší altmeří muž ve velice bohatém oblečení a s mírným úsměvem usrkával ze stříbrného pohárku. Kolem něj stálo několik dalších osob, dvě elfské služebné v obyčejných šatech, dunmer v modro-fialovém oděvu, jehož tvář zářila štěstím a radostí a hned po jeho boku další dunmerka, její pleť se lehce barvila v zeleném nádechu.

„Můj pane, tribun Trebunius a jeho vojáci! Smím je pustit?“ spustil elf u dveří na svého pána, než se však ozval hlas knížete, vojáci takřka vtrhli do místnosti, rovnou před knížete.
„Áh, nečekaná návštěva…“ usmál se kníže Trebio, „Čeho si žádáte, pánové?“
Tribun jen mírně pokynul hlavou, jako na znamení pozdravu, „Velevážený kníže Trebie, mám pro vás bohužel špatnou zprávu. Na tržišti dneska došlo k vraždě.“ kníže se zarazil v popíjení moku, služky se okamžitě ozvaly a dunmerský pár si přestal hledět vlastních věcí a zaposlouchali se do slov vojáka, „Obětí byla jedna z vašich služek. Je mi to líto.“
„MÝCH SLUŽEK?!“ křikl nahlas kníže, pohárek mu málem vyletěl z rukou, „Která? Darvana nebo Milchara?“ protože tribun neměl tušení, jak která vypadala a jak se která jmenovala, prozradil jen, že se jednalo o altmerku, „DARVANA! Zatraceně!!“ bouchnul zlostí do opěradla trůnu, „A kdo mi teď bude dělat skvělý čaj z řešetice a levandulové buchty?“ chytl se za hlavu, po pár vteřinách se otočil zpátky, „Víte, kdo to provedl?“
„Bohužel jsme vraha nechytli, pane. Nechal jsem své nejlepší lidi prohledat okolí a začali jsme s vyšetřováním. Máme takové podezření…“
„Jste velice rychlý, tribune. To musím ocenit…“ přiznal kníže a rychle se napil, „Ale, pokud vím, není ve vaší kompetenci vyšetřovat vraždy, ne?“ tribun i ostatní vojáci se divili, jak může říkat taková slova po takovém činu, „Pokud vás mohu požádat, předejte veškeré důkazy, teorie a vůbec… výsledky pátrání mým strážím. Oni se toho již ujmou…“
„PANE?“ zvážnil tribun, Demitr a Erutan si během jejich rozhovoru prohlíželi okolí sálu a občas zamířili okem i na přítomné. Redguard se neustále usmíval a představoval si, jak fajnový musí být šlechticem, za to bosmer hleděl zcela vážně, „Mí lidé na tom již pracují. Ujišťuji vás …“
Tribunovu řeč však přerušil postávající dunmer, „Byli nějací svědci? Viděl přímo někdo tu vraždu?“ po nesouhlasných slovech tleskl rukou, „Bude to znít divně, ale aspoň něco dobrého…“ všichni jeho slova nechápali, „Víte, kdyby se to dozvěděli lidé, byl by z toho poprask, chaos a šířil by se strach! TOMU musíme zabránit. A i když vám věříme, že byste dokázali vraha brzo najít, musíme však předpokládat, že VY byste dělali kolem toho jen humbuk! Naše stráže však nikoliv!“

Tribun vycenil zuby a několika silnými kroky přistoupil k drzému elfu, „JAK SE OPOVAŽUJETE TAKHLE MLUVIT! NEPOCHYBUJTE O CÍSAŘSKÉ LEGII!“
„Uklidněte se, tribune.“ zastavil řeč kníže, „Můj bratranec Savius to tak jistě nemyslel. Nechtěl nikoho urazit!“
„Mí muži již začali s pátráním! Pokud dovolíte, kníže Trebie, rádi bychom si chtěli vyslechnout některé osoby.“ s takovýmto argumentem kníže zásadně nesouhlasil, ale po chvíli přesvědčování se nechal přemluvit, aby jim toto dovolil.

V místnosti zhoustla atmosféra, služky se rozklepaly strachy, protože neměly tušení, co je čeká na výslechu. Kníže se neustále mračil a i přes ujištění, že vyšetřování nebude dlouho trvat, pochyboval o tribunově schopnosti najít vraha. Vojákům v místnosti se zase nelíbila ochota knížete, neustále se chtěl z něčeho vykroutit a snažil se zabránit volnému průběhu řešení. Nakonec se dunmerský pár, na pohled velice mladý, objal a žena popřála svému muži, aby byl opatrný na výslechu. Jen co se dunmer otočil, aby objal ženu, Erutanovo oko zbystřilo. Na jeho oděvu chyběl kus látky stejné velikosti, kterou našel pod sudem za kovářskou dílnou. Chtěl se ozvat, avšak tribun Trebunius požádal všechny přítomné, aby se přemístili do vedlejší místnosti, kde započal výslech.


Nad Skyrimem se halila hustá obloha, Slunce se schovalo za šedivé moře a trojice průzkumníků se blížila konečně k domovu. Již dávno se dostali ze zelených stepí a naoranžovělých kamenů do bílé navátiny, jež je studila u nohou. Po krátkých chvílích se dostali do průsmyku, odkud před několika dny vyšli na svou trasu, jaká radost pro ženu a ještěráka, že vidí opět známé rozpadlé dveře, jež nevypadaly nijak podezřele. Než se Jee-zra opřel do vrzajícího dřeva, pronesl si Erutan v duchu slova, která řekne své milované. Tak dlouho se s ní neviděl a tolik si s ní chtěl promluvit o samotě, ovšem obával se, zda budou mít v současné chvíli na sebe čas. Aspoň trochu…

Nikým nehlídaný vchod se probudil k životu, dva muži a žena již pomalu sestupovali do útrob mrazivé jeskyně. Hned za první zatáčkou za studenými vysokými kameny se objevil ork se zbraní v ruce a připravoval se zaútočit, leč jakmile spatřil známé tváře, uklidnil se a seběhl níže do jeskyně, kde volal na svého vůdce. Trojice dorazila k ohništi v obklopení několika dalších osob, které elf neznal. Velice ho překvapilo, že jsou i v této skupině „Krváků“ děti. Od pohledu mohl poznat, který z nich je sirotek a který naopak má rodinu.

Za pár vteřin vyšla ze schodiště Leneri v doprovodu Gregora, jenž vrhal na elfa nepřátelský výraz, zato ona se na něj usmála.

„Konečně jste dorazili! Uff, to se mi ulevilo!“ pronesla a na uvítanou se objala s Ingun, „Tak, jak to šlo s matkou? Viděli jste se?“
„Nechci o tom, vůdce.“ promluvila smutně Ingun a zakroutila hlavou, Víte, mám ještě… nějakou práci. A musím si něco přečíst… Promiňte.“ odtrhla se od přicházejících se žalem v očích a Leneri nechápala.
„Co se ti stalo, Jee-zro?“ ozval se Gregor, hledíc na svého přítele.
„Pro příště, vůdce…“ přistoupil ještěrák blíž k elfce, svůj ukazováček namířil na její hruď, „UŽ-MĚ-NIKAM-NEPOŠLEŠ!“ velice hlasitě a rozzlobeně pronesl, pak hlavu otočil na bledého velikána, „Co se stalo? Tady, pan skrytej Thalmorák mě napadl!“
„U Kynareth, Jee-zro! Kolikrát mám říkat, že nejsem s Thalmorem?!“ vykřikl Erutan, až se ještěří hlava na něj otočila, „Kdybych byl s nima, už bys žral kytky zespod!“
„DOST, VY DVA!“ křikla Leneri, „Zklidněte své hlasy a řekněte mi, co se stalo?!“
„Měli jsme menší nesrovnalosti…“ Erutan začal s vysvětlováním, „Huh, Ingun udělala něco moc… špatného. Jee-zra nám zachránil životy a mě neustále podezíral, že na vás tohle jen hraju!“ ještěrák se chtěl bránit, ale byl opět přerušen, „A cestou zpátky jsme narazili na skupinku Thalmoráků, kteří zabili nějakého khajiita…“
Chvíli v jeskyni nastal klid, ani oheň neplápolal, všichni napjatě poslouchali podivná slova, „No, a?“ ozval se náhle Gregor.
„No, než ten khajiit umřel, říkal cosi podivného… prý „Samota, Zaa’fryis, čtyři dny“! Ale, co to znamená…“
„A než ho Thalmoráci zabili, zmínili se o něm a „Pěti Drápech“, vůdce!“ pokračoval ve vyprávění ještěrák.
„Pět Drápů? COŽE? A říkáte „Zaa’fryis“?!“ zpozorněla elfka, oba příchozí muži se jí hned zeptali, co to má znamenat, leč jim vysvětlila, že ono jméno už jednou zaslechla, ale nemohla si vzpomenout, „Asi jste toho dost zažili, viďte? Odpočiňte si, ale moc daleko neodcházejte.“

Jee-zra cestou narazil do vůdce a ani se neohlédl za sebe. Zařadil se k boku statného Gregora, jenž si to zamířil kamsi do nitra jeskyně. Leneri stála na místě a hleděla na Erutana, který byl pořád překvapen z její přítomnosti mezi živými.

„Můžem si promluvit, Leneri? Mám ti toho tolik co říct…“
„Náš rozhovor bude muset ještě chvíli počkat, Erutane.“ přiznala se mu a přiblížila se o kousek k němu, „Prvně chci zjistit něco o tom Zaa’fryisovi. Pak, až to zjistím, tak si promluvíme, ano?“ její ruka se položila na rameno a oči si měnily místa, „Jdi si odpočinout, ano?“
„Jak tedy říkáš, má paní.“ uklonil se jí, vůdkyně se na něj usmála a odešla do hlubin jeskyně.

Ačkoli neměl tušení, zda udělal správně, že se svěřil o tom, co spatřil a co se stalo mezi ním a Jee-zrou, si mohl konečně oddychnout, že se vrátil zase do bezpečí… aspoň na chvíli. Protože bylo u ohně již obsazeno a z hlubin se ozýval nepříjemný zvuk řetězů a neznámého volání o pomoc, přemístil se k chladné skále. Zaseknutou sekeru vytáhl ze špalku a opřel o stěnu, z brašny si pak vytáhl deník. Než se pustil do četby, zaběhl si rychle k ohni pro kus masa a vína na zahřátí.

„23. mrazivec, 4V 201

Já měl kdysi za to, že když se dostanu do císařské armády, bude život a služba jednodušší, ale jak se zdá, není tomu tak. Po několika dnech, kdy odplul náš císař Titus Mede II. do Skyrimu, protože se tam prý objevily nějaké potíže, se stala v Anvilu vražda! Služebná knížete Flarina Trebia se stala obětí hrůzného zločinu a můj tribun mě, Demitra a pár dalších vojáků a strážců zaúkoloval najít jisté stopy a důkazy, se kterými bychom mohli dopadnout vraha.

Při vší smůle, na tržišti si nikdo ničeho nevšiml, podle všeho vrah musel mít nějakou… skrytou čepel nebo něco, co se by se mohlo vytáhnout v blízkosti oběti. Nebo… že by kouzlo? Nevím…

Hledali jsme všude, ale na nic ostatní nenarazili, já však ano! Pod jedním sudem jsem našel kus tmavé látky… ale z čeho to může být? A vůbec, má to nějaký význam? Co když to nesouvisí s vraždou a je to jen kus látky, roztrhán krysami? Prozatím neřeknu nic svému veliteli a ani nikomu jinému…“


Erutan se marně snažil vyvolat vzpomínku, ani další útržky z onoho dne si nevybavoval, své oči zamířil opět do textu, ze stejného dne… byl tam ještě dodatek.

„23. mrazivec, 4V 201 - večer, dodatek

Hned potom, co jsme sesbírali veškeré možné informace, jsme šli ohlásit knížeti tuto nešťastnou událost. Čekal jsem, že bude ochotný nám pomoct ve vyšetřování, místo toho se spíš snažil zdržet naše úsilí a chtěl, abychom všechno přenechali jeho strážím. Docela podivné chování… být já šlechticem, asi bych bral jakoukoli pomoc…

Předtím, než došlo k výslechu, jsem si všiml, že bratranec knížete, Savius Baratheo, dunmer, který má tady v Anvilu pod palcem přístav a obchody k nim náležité, měl roztrhlý oděv na zadní části. Nepatrný detail? Kdo ví, ale byl přesně té velikosti, kterou jsem našel pod sudem ve městě! Možná je on tím vrahem! Mám důkaz! Teď už to půjde snadno, až dojde k výslechu, zeptám se ho na to rovnou a pokusím se ho zlomit. Jsem přeci zvěd, ne? Tak tohle by nemělo dělat potíže… A pokud ano, Demitr mi bude na blízku.“


Erutan se usmál nad textem a věřil, že učinil něco správného a nečekaného, co by ani on sám do sebe neřekl. Leč, když ruka otočila na další stránku, kde se text lehce ztrácel díky vodě z minulých dob, jeho zrak klesl…

„24. mrazivec, 4V 201

Savius Baratheo a není vrahem?! To snad není možný! Jak to? Vždyť jsem měl důkaz! JASNÝ důkaz!! A místo klidného výslechu jsem se dopustil tak ostrého lámání slov, že to ten dunmer bral jako urážku. Kus cáru látky ještě neznamená, že tam byl a prý jsem překročil jakési „šlechtické konexe“ nebo cosi… U Kynareth, co si to o sobě myslí, zatraceně?!

Tribun Trebunius mě s okamžitou platností zbavil vyšetřovací povinnosti (no, nakonec jsem se dozvěděl, že se díky mému incidentu nikdo z vojska nesmí touto záležitostí zabývat) a opět jsem se musel přihlásit na hlídku řeky Strid. Ach, jo…“


Slova v knize ho trochu ranila, chtěl se ohlédnout na další stránku, leč v oné chvíli ze schodiště vyběhla podivná postava v zelené kroužkové zbroji a se štítem v ruce.

„Pojď se mnou, vůdce si tě žádá!“ ozvalo se ze zavřené helmice, Erutan poklidně vstal od špalku, deník si schoval do brašny a s lahví vína se dal kupředu v doprovodu.
„Tebe jsem tady ještě neviděl…“ spustil elf, když scházeli schody, „Připomínáš mi stráž z Bílého Průsmyku… před dvanácti lety!“ z helmice se ozval smích.
„Kdepak, kamaráde. Já nejsem z Bílého Průsmyku, ale Markarthu! Znáš to město?“ Erutan nesouhlasně zabručel, „Jo, velké dwemerské kamenné město. Býval jsem tam kdysi městskou stráží, než přišel Thalmor a zcela jej obsadil. Pak jsem se dal do ústraní a našel útočiště tady, u Krváků.“ rychle si poplácal po zbroji, „Nosím ji hrdě, na znamení mého opovržení proti těm „Letňákům“!“

V rychlosti se mu elf představil, ale než stačil říct muž pod helmou své jméno, došli do jídelny, která se vcelku změnila. Když se tu poprvé elf ocitl, posedával pouze u jedné lavice, nyní byly spojené dvě velké, u nichž sedělo několik členů… Gregor, Jee-zra, Ingun, ale i další neznámí muži. Hned v čele této spojené lavice postávala nad mapkou Leneri, netrpělivě vyčkávala na příchod poslední dvojice. Jen, co se usadili ke stolu, dorazili i další členové spolku, vedle Erutana se posadil podivně pomalovaný orsimer a naproti ozbrojenému doprovodu další mladá žena s černým vlasem a postarším obličejem, která jako poslední zavřela dveře do místnosti.

http://imgur.com/WjBkgl3.jpg


„Tak jste všichni přišli… Výborně!“ spustila Leneri, „Prvně chci poděkovat trojici,“ ukázala na lidi, kteří se vydali do Černošípkovy usedlosti, „že zjistila informace o Zaa’fryisovi.“ Leneri se velice usmála, „Jaké štěstí. Pro ty z vás, kdo toto jméno slyší poprvé. V minulých dobách, kdy se nám podařilo zajmout některé důležité Thalmorské spojky, se zmínili o jistém khajiitovi, který se spřáhl s altmeří královnou.“
„Co je na něm zvláštní, vůdce?“ zeptal se Jee-zra.
„Zaa’fryis je khajiitský král z Elsweyru, který velice významně pomohl královně během dobývání Tamrielu.“ v místnosti se ozval úctyhodný pískot, „Jako vděk mu nechala na starost jižní provincie a takřka celé námořní zásobování.“ nadechla se pořádně, „Podle všeho, co se aspoň trojice dozvěděla z úst umírajícího elitního zabijáka, se má podle všeho dostavit za ČTYŘI dny na Samotu. Nevíme proč, nevíme za kým…“
„To by chtělo možná vymyslet nějaký plán, ne?“ ozval se náhle Gregor, který vzhlížel na elfku.
„Samozřejmě!“ tleskla a ukázala prstem na mapku, „Proto bude nejlepší, když se začneme připravovat…“ ze zadní lavice se tiše ozval Erutan, co má na mysli, „Na atentát!“ odpověděla mu s úsměvem žena, naopak Erutan byl plný obav.
„Leneri, promiň, že tě přerušuji, ale není dobré mít tady v místnosti někoho, kdo předstírá, že je s námi a přitom je s Tha…“ promlouval Jee-zra, avšak byl zadržen Ingun, která seděla vedle něj.
„Nech už toho, Jee-zro! Není s nima! Kdyby byl, už bych byla dávno mrtvá. A ty nejspíš taky!“ Bosmer ji poděkoval za obranu.
„Příjezd Zaa’fryise bude velice honosná a důležitá událost. Nemáme moc času.“ opřela se o stůl elfka, „Proto chci jednoho z vás, aby se vydal do Větrného Žlebu za Tharinou a zjistil něco o tom. Hlásí se někdo?“ jen, co dořekla svá slova, nejbližší muž se přihlásil a elfka mu poděkovala.

„Ještě mi řekni, prosím tě, kdo nebo co je těch „Pět Drápů“?“ ozval se Erutan.
„Huh, aspoň, co si pamatuji ze záznamů z výslechů…“ narovnala se Leneri, „Pět Drápů. To jsou jedinečné osoby, které si sama královna altmerů vybrala, aby jí plnily veškeré důležité či osobní rozkazy. Co jsem se dočetla, jsou natolik loajální, že jim královna naplno důvěřuje. Ale kdo do této skupinky patří, to nevím.“ zespod uzavřené helmice se ozvalo, proč zrovna pět, „Původně tyto „Drápy“ fungovaly po boku elsweyrských panovníků, Bjarni. A khajiité mají pět drápů, proto ten název.“ vůdce zakroutila hlavou, „Nejspíš se to té altmerce také zalíbilo.“
„Dobrá tedy,“ ozvala se Ingun, „když mezitím Raddrok půjde za Tharinou, co máme dělat?“

Leneri se narovnala, čekala onu otázku a taky spustila jednoduše. Do doby, než se vrátí z Větrného Žlebu, si všichni budou připravovat na akci. Protože zatím nikdo z nich nevěděl, do čeho se půjde, nařídila všem, aby se mezitím procvičovali ve schopnostech a dovednostech, které dokonale zvládali. Ingun požádala, aby dál četla v deníku své matky, chtěla o jejích plánech vědět co nejvíce. Než se všichni rozešli, požádala, aby prozatím nikomu nic neříkali. V místnosti zůstala neznámá žena a Bjarni, zbytek odešel pryč.

Leneri mávla na svého bývalého muže a přitakala mu, aby ho následovala. V onu chvíli se oba dostali do jejích komnat, zdobena prostým nábytkem a suchou výzdobou. Na jedné stěně se opírala podivně hnědá rakev. Elfka nabídla muži židli, aby se posadil, což také učinil, než se ona posadila, ze skříně vytáhla korbele a láhev vína, kterou položila na stůl. Zavřela dveře a usadila se ke stolu. Konečně si oba hleděli do očí…

http://imgur.com/L0JiBAa.jpg


„Konečně jsme tu sami, Leneri! Ani… nevíš, jak jsem na tuhle chvíli čekal!“ začal Erutan.
„Moc ráda si s tebou promluvím, Erutane! Musíme si toho spoustu povědět…“ usmála se na něj a nalila oběma do korbele, „Pověz mi, dozvěděl ses něco ze svého deníku?“

Bosmer se jen lehce zahleděl na zapnutou brašnu, kterou nechal v klidu odpočívat a vysvětlil ženě, že prozatím si vybavuje některé věci z Cyrodiilu. Usmál se nad myšlenkou, že se stal „zvědem“, tato zpráva jí potěšila.

„Spíš… mi řekni, co se stalo s tebou, za těch několik let.“ nahodil smutný zrak, „Kdes přišla k tomu malování na tváři?“
Leneri se pořádně nadechnula, požádala, aby se i on napil zhluboka, pochopil, že její vyprávění bude vcelku emoční…

„Stalo se toho hodně a… nebyly to krásné chvíle, Erutane. Od té doby, co jsi odešel do Cyrodillu, jsme zažívali doma trápení. Tvá matka… se stále topila ve vlastním žalu a my mohli jen hledět.“ napila se z korbele, „Několik měsíců před spálením Helgenu vtrhla k nám do lesa banda pobudů. Prvně jsem si myslela, že to jsou bandité, kteří chtějí jen zlato a kořist, ale když jsem jim nabídla vše, co jsme měli…“ zastavila řeč a jen zakývala nesouhlasně hlavou, Erutan nechápal její počínání, „Byli to vojáci z legie.“
„Cože?!“ vyjekl Erutan, „A… co se stalo?“
Smutný zrak na něj hodila, „Oni… zaútočili na nás! Neváhali po nás střílet z luků, ba i házeli zapálené pochodně! Zabarikádovali jsme se uvnitř, ale nakonec mi tvůj otec dal nejdůležitější věci a přinutil mě, abych utekla.“ její hlas se zvyšoval, „Snažila jsem se mu zabránit v takovém… zoufalství…“
„Leneri?“ zeptal se naléhavě, „Co se stalo?“
V jejích očí se objevila rosa, „Ti vojáci nám vypálili domov!!“ pěst položila na stůl, „Utíkala jsem dlouho a daleko a myslela, že šli jen po našem domě. Ale mýlila jsem se… Oni šli po mně! Nevím proč, ani kdo je na mě poslal, ale …“

Erutan se chytl za hlavu, v duchu mu došlo, že oni vojáci museli být nejspíše nějací pobudové a kamarádíčci od Rychle-Vrženého-Kamene či jiného ze Samoty. Okamžitě chytl elfku za ruku a hladil jí.

„Tví rodiče tam zahynuli!“ spustila pár slz na stůl, „Odpusť mi! Nedokázala jsem je zachránit!“ Erutan si opřel jednou rukou tvář a snažil se zamaskovat tichý pláč, což se dařilo, „Když jsem se vrátila na místo, z domova nezbylo nic. Ani ty základy, sklep… Prostě nic!“ napila se pořádně z korbele, až tam nezbyla ani kapka, „Jenže to nejhorší začalo… Ti vojáci nebo „pobudové“ se nevzdali a jen, co jsem se objevila v bývalé domovině, mě začali sledovat… Ještě teď si pamatuji, jak halekali… jak to znělo? „Bosmerská coura“??“ Erutanovy oči se začaly plnit také slanou vodou, „Několik měsíců jsem se před nima schovávala, různě po Skyrimu a vždycky mě našli… s jistým odstupem.“
„Proč jsem odcházel do armády?“ chytl se za hlavu, pár kapek spadlo na stůl, „Tohle… jsem nechtěl, Leneri!!“
„Neomlouvej se… Ty za to nemůžeš!“ snažila se ho s rudým zrakem přesvědčit, ale nešlo jí to, „V té době to bylo velice nebezpečné, přemisťovat se mezi frontami Císařských a Bouřnými Hávy.“
„Kde ses schovala?“
„Nikde…“ zakroutila hlavou, „Musela jsem měnit každou chvíli místo. Na západě Skyrimu jsem se necítila bezpečně a při každých chvílích jsem se snažila zůstat na východě. Dokonce se mi podařilo na chvíli připojit k Bouřným Hávům a podporovat je…“
„Tys… podporovala rebely?“ s otevřenými ústy jí poslouchal, „To… nemyslíš vážně, že ne?“
„A CO JSEM MĚLA TAK DĚLAT?! Nechat se zabít?!“ křikla hlasitě, až musel zavřít oči, aby neviděl její hněv, „Od té doby, co jsi mi odešel, co ti… zpropadení parchanti z legie ZNIČILI náš domov! Já… nesnášela jsem je! A nesnáším dodnes! Oni mi tě sebrali!!“
„Leneri… ale, já…“

Náhle její ruka zastavila řeč a vše rázem utichlo, „Víš, co se stalo po válce? Když Ulfrik vyhrál?“ Erutan zakroutil nesouhlasně hlavou, „Jen, co se začalo slavit na „nový Skyrim“, mě našli ti zpropadení legionáři. Nevím, jak se jim to povedlo, ale chytli mě a odvedli do Cidhenského dolu v Markarthu!!“ chytla jeho ruku a velice silně jí svírala, až se Erutan musel držet a nedat najevo, že její stisk bolí, „Trčela jsem tam snad dva roky! DVA ROKY! Dřina, špína, trest…“
Erutan se opatrně zeptal, „Znásilnili tě tam?“ na jeho otázku kývla…
Z jeho očí se spustil vodopád slz, „Odpusť mi, ale nemohla jsem nic jiného dělat. Umřela bych tam!“
I když si to nechtěl přiznat, pouštěl ze sebe slova, kterých si vážil, „Dělala‘s jen, co bylo zapotřebí k přežití… Já ti nic vyčítat nebudu.“

Její tvář se otočila a usmála se na něj, „Po dvou letech jsem… odtamtud utekla. Neptej se mě, jak. Ale podařilo se mi dostat z toho hnusného vězení a bloudila po Skyrimu. Neměla jsem kam jít, bála se s lidmi mluvit. Ale… jednou, když jsem tábořila pod jednou skalou, přišel za mnou jakýsi tajemný muž, který mě dovedl do bezpečí.“
„Kdo to byl?“
„Heh, jestli si vzpomenu na jméno…“ začala pátrat v hlavě, „Nějak… Sildis… Sigdis, nebo tak nějak… Byl to člověk, který patřil k Zeleným Stínům.“ Erutanovi rázem naskočila husí kůže, „Chvíli jsem s nima pobývala a snažila se pomoct, kde se dalo. Byl to takový spolek „vše-umělců“, jenže… Pak si jednoho dne řekli, že budou dobývat Skyrim a vystrnadí odtud všechny nepřátele, což bylo absurdní. Mě se snažili zneužít, tak jsem od nich utekla a dál putovala krajem… Až jsem narazila na dalšího člověka, na kterého… jen tak nezapomenu!“
„O kom teď mluvíš, Leneri?“
„Jmenoval se Hadvur Godfreyson…“ pustila hlavu ke stolu, „Byl to původní vůdce Krváků, který mě naučil se o sebe postarat. Bojoval nejen kvůli vyhnání Thalmoru, který se sem dostal poté, co začínali vyhrávat válku, ale snažil se také zajistit bezpečí v provincii…“ Erutan jí plně naslouchal, „Víš… původně jsme se nejmenovali „Krváci“, tenkrát jsme neměli jméno a brali jsme k sobě každého, kdo chtěl svobodu. „Krváci“ se z nás stali až poté, co nás tak nepřátelé, i lidé z držav začali oslovovat, kvůli našim „praktikám“. Přepadení, únosy a podobné akce končili pro protistranu velmi rudě.“ nalila si do korbele víno a napila se, „Hadvur byl úžasný člověk. Měl pochopení, byl inteligentní a šarmantní. Od něj jsem se naučila spoustu věcí, třeba jak využít svůj talent krásy, abych získala informace.“ hnedka ho zabrzdila, že ne přes postel, „Jenže, před pár lety umřel na stáří… Byla to hluboká rána pro mne…“
„Mi-milovalas ho?“
„Milovala?“ zakroutila hlavou, „Spíš obdivovala…“ přiznala se mu, „Rok po jeho smrti jsem během jedné akce našla se svou skupinkou Gregora. Bez něj… Bych byla již dávno mrtvá…“ Erutan chtěl vysvětlení, „Byly chvíle, kdy se nám vůbec nedařilo a Thalmor sílil. Na několika misích jsem mohla zemřít, ale nebýt Gregora… Silný válečník, chladná hlava a úžasný temperament…“ usmála se, Erutan jí chytil za ruku.
„A teď je chvíle, kdy jsem se vrátil k tobě!“ její obočí se pokřivilo a nechápalo význam, „Nehodlám nikam odcházet! Budeme zase spolu jako před lety!“

Elfka se hluboce nadechla, „Erutane, já vím, že ke mně stále něco cítíš, a i já k tobě. Víš, nikdy bych nevěřila, že tě najdu v popravčí místnosti této kobky… po deseti letech!“ i Erutan se jí přiznal, že nic takového nečekal, „Ale… huh, změnilo se toho hodně. A jednou z těch změn je mé srdce.“ sáhla si na hruď, „Já… miluji Gregora.“ jeho zrak se zastavil a tělo zcela strnulo, „Promiň mi to…“
„Ale, Leneri… Vždyť… to né!!“ upadlo jí pár kapek z očí a tajně si přála, aby na ní nenaléhal, „Vždyť jsme manželé!!“
„Byli jsme, než jsme umřeli…“ odvětila smutně s chladným nádechem a přemístila jeho ruku na stůl, pak se zvedla od stolu, „Promiň. Nechtěla jsem ti takhle ublížit… Vím, je to těžké se takhle cítit, ale nechci, abys to bral ve zlém. Podívej… vím, je toho teďka na tebe moc. A i když ti to moc neuleví, můžeš nám pomoct v plánech.“ snažila se usmát, ale moc to nešlo, „Pořád budeš „můj elf“.“

Protože neměl slova na toto hrozné zjištění, elfka odešla z místnosti a požádala ho, aby s ní zůstal ve skupině, že je v bezpečí. Jakmile se zabouchly dveře, v Erutanově hlavě se rozbouřily moře smutků a strachu. Nikdy si nechtěl připustit, že by ztratil svou lásku navždy… a ono se stalo skutečností. Nemohl s tím nic dělat, nebo aspoň v té chvíli tak předpokládal, jeho ruka popadla načatou lahev a všechno na ex vypil. Lahev se roztříštila o kamennou zeď a oči padly do temnoty. Chvíli takto tiše brečel a naříkal, dokud si neuvědomil, že svůj smutek může zahnat i jinačím způsobem. Vytáhl si deník a přečetl si další text, který se tam nacházel.

„30. mrazivec, 4V 201 - večer

Ten šmejd dunmerskej si každý den chodí po ulici a vysmívá se žebrákům a ubohým lidem do tváří. Vím, že je vrahem, ale jak to mám dokázat… Nezbyde mi nic jiného, než se k němu nějak vloupat… Ale… vyjde mi to? Budu muset požádat Demitra, aby když tak nedával na mě pozor, během hlídky, popřípadě, aby mě kryl.

Jo, udělám to! Vloupám se do hradu a uvidím, co najdu!“


Náhle se smuteční oči překvapivě zavřely, Erutanovo tělo spadlo na zem a jeho duch byl překvapen, jak ho mocný žal natolik unavil. Ani nestihl zavřít svůj deník, spadl vedle něj, rozevřen na některé starší stránce. Myšlenky létaly snovou sférou a na chvíli se zastavily u vzpomínky, jak právě kráčel podél anvilského břehu u řeky Strid, se svým redguardským přítelem. Neslyšel hlasy, nýbrž viděl jen pohybující se obrázky, jak Demitr kýve hlavou a podle pohybu úst pronáší, „Buď opatrný!“.

Chtěl se zasnít dále, kdosi však vtrhl do místnosti a probudil ho. Byla to Leneri, velice rozrušeně vykřikla jeho jméno, předpokládala, že si něco nehezkého udělal. Sotva se ho dotknula, aby zjistila, jak je na tom zdravotně, oči se probudily a rázem vstal ze země.

„JSI V POŘÁDKU? ŽIJEŠ?“ Erutan jí ujistil, že z ničeho nic usnul, „To se mi ulevilo… Ještě jednou, se ti omlouvám, co jsem ti řekla,“ chytla ho za ruce, „ale teď pojď prosím se mnou! Zjistili jsme více ohledně Zaa’fryise!“

Bosmer se nechal elfkou vést do vedlejší místnosti, kde opět posedávalo mnoho členů spolku a vyčkávalo na slova svého vůdce. Prvně se ozval argonián Jee-zra, aby Erutan odešel z místnosti, stále mu nevěřil, leč její mocné slovo ho umlčelo.

„Takže… Nebudu to opakovat dvakrát,“ spustila Leneri, „Díky Raddrokovi jsme se od Thariny dozvěděli, že Zaa’fryis bude za tři dny na Samotě, žádat u samotné královny audienci. A my u toho budem taky! Je to historická událost nejen města, ale celé provincie, takže tam budou ti nejhonosnější účastníci, šlechtici, Thalmoři, a samozřejmě i královna! Budou tam jistě stráže, kam jen oko dohlédne.“ nadechla se, „Dostat se do města nebude snadné, nemůžeme tam jít ve skupině. A navíc, se zbraněmi.“
„Uděláme to takhle,“ přerušil jí Gregor a ukázal na mapku, „Protože nejjistější způsob, jak propašovat zbraně do města, je v sudech na víno, pojede z Větrného Žlebu povoz s vínem.“ kouknul se na Leneri, „To už je zařízené, díky Bjarnimu.“ a pokračoval ve výkladu, „Všichni si dáme potřebné věci do těch sudů. Jakmile se dostaví povoz do města a sudy se přemístí do hostince, každý z nás dojde samostatně do krčmy a vyzvednem si zbraně.“
„CÍLEM JE ZAA’FRYIS! NIKDO JINÝ!“ ozvala se nahlas Leneri, všichni kývli hlavou, poté vzala brk s kalamářem a naklonila se nad mapku města a rozmisťovala, kde kdo bude stát, „Jee-zro, po tobě chci, abys zastřelil krále! Nejlepší bude, když budeš pod Větrnou věží!“ Jee-zra souhlasil, „Gregore, buď u krčmy. Hlídej povoz, kdybychom potřebovali rychle zmizet… Já si vezmu na starost Bardskou univerzitu… Budu jim zpívat a dám vědět Jee-zrovi, kdy má střílet!“
Náhle se ozval tiše Erutan, „A… kde mám být já? Chci taky pomoct!“

I když pár lidí s jeho horlivostí nesouhlasilo, vůdce věděl, že i on se někam hodí. Ale stále váhala, kam by ho umístila…
________________________________________________________________________________________________
Otázka: Kam Leneri umístí Erutana?
1) k bráně nádvoří, odkud by mohly přicházet posily v případě útoku
2) ke kovárně, bude mít dobrý výhled na předměstí
3) k bráně pod věží, vedoucí k přístavu, bude hlídat únikový východ

Upravil/a Adrian_S dne 14.02.2021 18:18