Název novinky: The Elder Scrolls V: Skyrim - Česká fansite :: Adriho povídky V - Osvobození

Přidal Adrian_S dne 19.06.2015 01:20
#51

Část 11. - Černý šípek

Napětí ve skupince bojovníků se dalo krájet, Krváci hleděli upřeně na svého vůdce a čekali, jak rozhodne…

„Jee-zro, budeš mít to potěšení s nima jít!“ ukázala na něj Leneri, „Věřím, že tvé schopnosti pomůžou Ingun a Erutanovi…“
Argonián rázem ztuhl překvapením a zlostí, „To má být vtip? Takže se ještě mám obětovat?! Bezva…“ hodil rukama do vzduchu.
„Měl bys poslechnout svého vůdce.“ otočil se k němu bosmer, letmo si prohlídl jeho reakci, „Ne nadarmo má takovou pozici…“
„SKLAPNI, ELFE!“ křikl Gregor a postavil se do obranného postavení.

Jee-zra se chtěl znova bránit, ale elfka všechny zastavila svým zopakovaným rozhodnutím, které dala jasně najevo. Nejen ještěrákovi, ale i samotnému Erutanovi se nelíbila její slova, tušil, že z tohohle budou jen potíže. Elfka v rychlosti připomenula, co se po trojici žádá a popřála jim, hodně štěstí. Pak se od nich s Gregorem odtrhli, než stačili odejít, zaslechla za sebou hlasité a rozzuřené ještěrákovo slovo…

„Děvko!“

Oba se zastavili a pomalu k němu otočili. Chvíli ho pozorovali, i Erutan, dokud se v něm neprobudila zlost, která donutila popadnout argoniána a třísknout s ním o zem. Pěst se natahovala, už chtěla udeřit, ale kdosi ji pevně stiskl a nepustil, až se elf otočil za sebe…

„GREGORE!“ křikla Leneri, tajemný muž po chvíli pevného stisku pustil ruku a slezl z Erutana. Sice byl v rauši, nehodlal nechat odejít ještěráka bez trestu, ale vůdce učinil něco, co nemohl pochopit… Podívala se na něj, počkala, až k ní dojde Gregor a poté společně odešli do vzdáleného koutu, kde čekali další Krváci. Zatímco je Erutan pozoroval, Jee-zra ho odstrčil a postavil se nohama na zem.

„Raději už půjdeme, ne?“ ozvala se tiše Ingun s prosebným zrakem.
„Fajn… Ať už to máme za sebou!“ pronesl otráveně Jee-zra a bez ohlédnutí za sebe se vydal ke vstupu, dvojice ho následovala.

„Přísahám na svou čest, že budu věrně sloužit císaři Titovi Medovi II. a slibuji neochvějnou poslušnost důstojníkům jeho slavné říše. Pokud ve službě zahynu, nechť mne ti, kdož jsou nade mnou, soudí a ti, kdož jsou pode mnou, seberou. Ať žije císař, nechť nám dlouho a dobře vládne! Ať žije říše, nechť přetrvá navěky!“ hlásili nastoupení muži v dešti, před legátem Leronnem, který na ně hrdě vzhlížel.

„Pánové, vojáci,“ roztáhl ruce kolem sebe a zahleděl se do tváře každého vojáka, „bratři! Váš výcvik je u konce, a jsem… zatraceně hrdej, že jste se nevzdali a dotáhli to až sem! Složili jste přísahu, která vás zavazuje sloužit císařovi a jeho důstojníkům! Od teď jste pravými členy Císařské legie! Blahopřeji vám!“ muži se usmívali, „Měl jsem pochyby, že se z vás stanou pouze odpadlíci nebo flákači, ale dokázali jste učinit první krok. A za to máte mou úctu!“ oddechl si, „Než vydám rozkaz, vrátit se do skupinek, musím vás upozornit, že od teď jste zodpovědní za jakékoli vaše rozhodnutí!“
„Pane, ano, pane!!“ ozvali se všichni vojáci nahlas.
„Výborně. Rozchod!“ mužstvo se po rozchodu rozeběhlo do stanů se schovat před deštěm, leč legát zastavil šestici zvědů, kteří byli na odchodu, a požádal je, aby ho následovali do stanu.

„Pánové, ještě jednou vám gratuluji k prvnímu kroku! Avšak, zvěd musí být pořád ve střehu, na rozdíl od válečníka. To, čím jste si prošli v pevnosti Rayles, byla jen ukázka, co se od vás očekává. Jeden měl na starost ukrást plány, druhý odvést pozornost a tak dále, a tak dále…“ mával dlaní na jednom místě, „Teď sice máte volný večer, ale pokud je mezi vámi někdo, kdo si je sebou jistý a chtěl by si vylepšit pověst, měl bych pro něj úkol.“
„Já jsem připravený na jakýkoli úkol, pane!“ ozval se Demitr, ke kterému se připojili i další bratři.
„Jsem rád, že máte takovou náladu, ale nebuďte tak horliví.“ na chvíli se odmlčel, ve tvářích mužů lehce padl úsměv, „Za nedlouho sem přijede císař osobně. Chci mu ukázat vojsko, které má k dispozici a ujistit se, že je okolí tábora bezpečné. Jenže… ono právě není. V kopcích se kromě divoké zvěře nacházejí lapkové, kteří dělají neplechu téměř každou chvíli. Navíc, dostala se mi informace, že jedna skupina těhle… pobudů, chytla cestou na jih velice důležitého altmeřího velvyslance.“ zahleděl se do očí všech mužů, „Chci, aby dva z vás našli onu skupinku a toho altmera! Ostatní budou hlídat okolí a pokud možno eliminuje hrozbu z přírody. Hlásí se někdo dobrovolně?“

Chvíli nastalo ve stanu ticho, úkol to nebyl rozhodně jednoduchý, a ačkoli byli muži stále horliví, věděli, že během těchto úkolů musí spolupracovat mezi sebou. Leč, ne všichni si padli do noty…

„Já se pokusím najít ty bandity, pane!“ ozval se s nadšením Demitr a položil si na hruď pěst.
„Ještě někdo? Oba úkoly nejsou lehké!“ připomenul legát mužům.
Za pár vteřin, když už zvedal ruku jeden z cyrodiilských mužů, se rychle přihlásil Erutan, „Půjdu s ním, pane!“ Demitr se usmál na jeho reakci a těšilo ho to.
„Dobrá, tedy… Vy dva, najděte ty pobudy, zneškodněte je a přiveďte onoho velvyslance. Kde se ovšem ta skupinka nachází nebo kde ho přepadla, nevíme. Musíte to zjistit!“
„Uděláme vše, co bude v našich silách, veliteli!“ pronesl opět redguard.
Legát se zahleděl na skupinku zvědů, „Pamatujte si, vždy spolupracujte a nehrajte si na hrdinu. Snažte se být tišší a používejte takové prostředky, které si můžete dovolit! Hlavně buďte opatrní! ROZCHOD!“

Venku v dešti se rozcházeli muži do všech stran, jen Demitr s Erutanem pomalu kráčeli ke svému stanu a hlasitě přemýšleli, jak zjistí ono místo přepadení.

„Dost mě překvapilo, že chceš jít se mnou. Nečekal jsem to.“ mluvil cestou Demitr.
„Mám radši chodit po lese a likvidovat zvěř, nebo mám zachránit uneseného? V pevnosti jsem si všiml, že jakmile zalezu do tmy, nikdo mě nevidí…“
„Jo, pevnost… Kdybych nešlápl na tu pitomou dlaždici, nemusel jsem se prozradit.“
„To se může stát každému.“ utišoval ho elf a změnil téma, „Jak ty zloduchy najdeme?“
„Hmm, možná by nestálo na škodu odejít do Chorrolu se pozeptat lidí, kteří putovali na jih. Třeba něco budou vědět.“
„Dobrej nápad!“ přitakal mu, „Já mezitím obstarám zásoby na cestu. Běž do města, za pár minut tam dorazím.“
Demitr mu kývl na nápad, než se rozdělili, sdělil mu, kde se setkají v Chorrolu, „Počkej na mě u dubu!“
„Jako by se stalo…“ dvojice se rozeběhla různými směry po táboře.


Trojice Krvávků vyběhla ze svého úkrytu v zasněžených horách, pod vedením Ingun mířila jižním směrem, každým krokem se blížila k hlavnímu městu Riften. Letmo prozrazovala elfovi, že město není takové, jaké bývalo. Jen, co slezli z hor do nižšího porostu, skryli se v něm a čekali, až přejde thalmorská hlídka, vzdálená pár stovek sáhů…

„Kdo je vlastně tvá matka, Ingun?“ ptal se jí tiše elf.
„Už jsem to říkala! Byla kdysi dávno mocná a… cílevědomá.“ poté zakroutila nesouhlasně hlavou, „Jenže z nějakého důvodu onemocněla a já…“
„Když umíš míchat lektvary, proč jsi jí nepomohla?“
„A proč ses tady objevoval TY, špičáku?!“ z ničeho nic se ozval Jee-zra, který měl stále vztek, „To sis ještě nevšiml, že tu jsou Thalmoři?!“
„Vadí ti na mně něco, že máš tak ostrej jazyk?“ zvážnil Erutan.
Ještěří hlava se otočila ke vzdálené, leč přibližující se hlídce, „Řeknu ti to jinak, nesnáším cizince a už vůbec takové, kteří se někomu po několika letech vrátili!“
„Jee-zro, snad není třeba tohle zase roze…“ snažila se ho uklidnit Ingun, ale její řeč byla přerušena.
„Nezlob se, Jedovatko, ale SKLAPNI!“ Erutan i Ingun ztichli a zahleděli se na sebe nechápavě.

Chvíli tiše čekali na místě, dokud čtveřice altmerů v černých hábitech nepřešla jejich úsek a neschovali se za další zatáčkou, odkud nebyli vidět. Jee-zra vylezl tiše ze skrýše, ukázal na dvojici, aby počkala na místě. Za chvíli se vrátil s gestem, aby ho sledovali. Rozeběhl se tak rychle, jak jen dokázal, Erutan a Ingun ho chvílemi nestačili…

„To je pořád takovej? Nebo… co s ním je?“
„Sama nemám tušení, elfe.“ přiznala se mu, „Pamatuji si, když k nám přišel. Byl tichý a zahleděný neustále do svého notesu. Byl dokonce prvním, který se dobrovolně podřídil naší vůdkyni, což je… no, nezvyklé.“
„Smím se zeptat, jak jste vlastně vznikli?“ zeptal se opatrně.
„Nezlob se, ale nejsem ta pravá, kdo by ti o nás měl něco vyprávět. Já se… od útěku z domova snažím přežívat. A nebýt Leneri…“ oklepala se, „Huh, honem, musíme ho dohnat!“ poklepala bosmera po rameni a přidali společně do kroku.

Po několika minutách dohnali Jee-zru, postávajícího u skalisek s pohrdavou tváří. Hned na úvod jim vyčetl, jestli si budou celou cestu povídat a nebudou dávat pozor na cestu, tak se na ně vykašle a vrátí se zpět do tábora. Oba dva neměli tušení, proč má takovou náladu a kde se v něm vzala taková nevraživost, aby ho však uklidnili, slíbili mu, že ho budou celou cestu následovat a poslouchat vše, co jim řekne.

„Fajn… Riften je dobrý kus cesty odtud. Doufám, že tvá matka zůstala tam, kde byla naposled. Ne, Ingun?“ zeptal se už mírným hlasem argonián.
„Kdo ví, Jee-zro. Nejprve bych zkusila naší usedlost. Nevěřím, že by ji přemístili…“
Náhle je vyrušil Erutan svým lehkým odkašláním, „Vím, že mi do toho nic není, ale… Tvá matka, proč je hlídána? Jestliže je nemocná, jak říkáš…“
Zpočátku měla žena velice naštvanou tvář, která se jí po ohlédnutí na elfa velice rychle změnila v klidnou, „Přestože má matka byla v minulosti velice vlivná, její závazky k obchodním „partnerům“ přetrvaly. Huh, mluví se mi o tom dost těžko, ale sama nevím, jak bych to měla vysvětlit.“
„Byla zavázána mocným spojencům, kteří se jí snaží izolovat od okolí…“ dodal Jee-zra.
„I od vlastní rodiny?!“ s překvapením se zeptal elf, na což mu žena kývla hlavou a prozradila, že právě rodina může v obchodě nejen hlavním spojencem, ale i nepřítelem.
„Dost už bylo tlachání!“ ozval se nahlas Jee-zra, „Je čas jít! JDEME!“ a opět se rozeběhl do přírody, dvojice hned za ním, „Tímhle tempem dorazíme na místo ještě před západem slunce.“

V Chorrolu se opět rozpršelo, tma halila město, že nebylo vidět ani na krok. U velikánského dubu postával Erutan s připravenou tornou, plnou zásob, marně do dálky vyhlížel na svého redguardského bratra, který se měl každou chvíli dostavit. I když sice vyrůstal v drsné mrazivé zemi a prošel si i krutým výcvikem na severu Skyrimu, toto počasí ho pomalu odrazovalo. Z uniformy tekly proudy vody a mokré tělo si žádalo o vysušení. Už se chtěl schovat pod nějakou stříšku, v dáli uviděl pochodující svit pochodně, který se k němu blížil… Demitr k němu přiběhl.

„Vida, už jsem myslel, že se schováš do hospody.“ pronesl hned po příchodu, Erutan ho ujistil, že by neodešel a vyptával se ho, co zjistil, „Pár lidí si stěžovalo u hraběte na nebezpečnou cestu mezi Chorrolem a Skingradem. Prý v blízkosti Rumarského jezera byli spatřeni různí pobudové. Ale to můžou být třeba i opilí lovci, nebo co já vím…“
„Měli bychom se tam vydat, kdo ví, co tam najdem.“ poplácal ho po rameni, „Třeba ti lovci budou něco vědět.“
„Nemyslím si, Erutane, že tam někoho najdeme. Stejně, raději bych šel, až přestane pršet nebo až se trochu usušíš.“
Elf zvedl oči a zahleděl se na něj, „Jo, je sice hnusně, ale řekli jsme něco legátovi, ne? Vyrazíme hned, déšť ne-déšť…“
Demitr vzápětí dostal do rukou tornu se zásobami a společně vyšli z města pryč, přičemž dodal Erutanovi, když míjeli bránu, „Jo, a mám u tebe tři piva! Tolik mě stály informace!“
„Jseš si jistý, že jsou ty informace spolehlivé?“ zastavil ho, „Jen, aby to nebyly ožralé řeči!“
„Tím bych si nebyl tak jistý. Řekl mi to chlápek, co pracuje ve stájích za městem…“
„Huh, tak doufejme, že to nebyly jen bludy. Nerad bych se chtěl procházet přes půlku Cyrodiilu „jen-tak“.“ dodal Erutan a oba otevřeli městskou bránu do přírody.


Trojice Krváků opatrně překonávala přírodní překážky Podzimního lesa, do kterého se po několika hodinách dostala. Brodila se překrásnými barvami lístků stromů, které zářily jasněji, než samotné Slunce, elf byl z celé této podívané nadchnut… nikdy nic podobného neviděl.
Protože všichni moc dobře věděli, že se na cestách ocitly nepřátelské hlídky, Jee-zra vybral ne-zrovna schůdnou cestu, vedoucí skrze les k vysokým horám. Doufal, že pokud se dostanou ke skaliskám a půjdou podél nich, nikdo je neobjeví.

Ingun po chvíli putování mezi skalami pronesla, že se blíží k Riftenu, stačilo vyjít ještě jeden kopec a několik málo zatáček a dostali by se před bránu města. Náhle Jee-zra svou paži vytasil do vzduchu a skupinka se zastavila, „Za šutry!“ hejknul, všichni se schovali za mohutné kameny, ze kterých bylo vidět do přírody.

„Co se děje? Proč stojíme?“ ptala se žena.
„Tiše!“ pronesl k ní argonián, „Neslyšíš to?“
„Co máme slyšet, Jee-zro?“ zeptal se tentokrát Erutan, však jen, co se zeptal, uslyšel kdesi v divočině prosebné volání…
„… héééj! Pomoc! Pomozte mi někdo!! … Je tam někdo? HALÓÓ!“
„To nezní jako elfí volání…“ ozvala se Ingun, „Měli bychom zjistit, kdo to volá…“
„Na to není čas, Jedovatko! Musíme jít dál!“

Než jeho povídání uslyšel Erutan, vyšel opatrně z úkrytu a přikrčeně se plížil k místu volání, Jee-zra na něj zařval, aby se vrátil, jenže to neudělal. Ingun zatajila dech a doufala, že se nestane něco špatného. Mezitím se bosmer plížil skrze stromy a kameny a čím více se blížil, tím hlasitěji slyšel prosebný hlas. Za chvíli se dostal ke kamenům, odkud mohl vidět před sebou neznámého muže, ležícího tváří k zemi s velice nehezky zraněnými nohy, z nichž ještě stékala krev.

„JE TADY NĚKDO?! JSEM ZRANĚN! POMÓÓÓÓCC!!“ volal velice mladý nord, který se otočil Erutanovým směrem, ale nespatřil ho, „MOJE… NOHY!! ÁÁAAAHH!!“ zaklel bolestně.
Elf se už chtěl vydat na pomoc, ale sotva se lehce zvedl ze svého místa, v dáli zaslechl psí štěkot, „ACH, U TALOSE! TO… NÉ… TO… NÉÉÉ!!“ začal panikařit nord, do očí se mu dostal strach, když kousek od něj se z lesa vynořili dva bojoví psi, s rozevřenými čelistmi, plných ohavných slin, „POMOZTE MI, NĚKDO!! PROSÍÍM!!“

Zvěd uslyšel poslední nordská slova, pak už jen vnímal bolestivé naříkání a zuřivé štěkání psů, vycházející z jejich tlam. Dech muže se zrychloval každou vteřinou… pak nastalo ticho. Psi už poklidně štěkali do okolí a vyčkávali, až se jejich páníčkové vrátí. Erutan nakoukl ze skrýše, ve tváři se mu udělalo zle. Nordova tvář byla zcela rozkousaná, kusy masa byly rozervány tak hluboce, že na některých místech byly vidět lícní kosti. Hlava visela na pár pramenech svalů, stačilo by ještě jedno nebo dvě kousnutí a sama by již odpadla od těla. Elf měl co dělat, aby veškeré snězené jídlo nevyhodil ze sebe…

Už se chtěl vydat zpátky, z lesa přiběhla čtveřice mužů v oceli, kteří se nad mrtvolou usmáli a své psy pohladili.

„Další zrádce je mrtev! Teď už nikam neuteče!“ jeden z mužů si zandal meč do pouzdra.
„To byl poslední, Marduku?“ ozval se další, který neustále hladil psa.
„Jo, tohle by měl být poslední… Už se můžem konečně vrátit…“ pronesl opět první muž, jen co zandal zbraň, jeden ze psů se otočil směrem k elfovi a začal štěkat, „Copak, copak? Co se děje, Trhači?“ zeptal se psa muž.

Erutan se potichu vyděsil, předpokládal, že ho zvíře ucítilo, přikrčil se ke skále zády a čekal, co se stane. V hlavě přemýšlel, že pokud ho psi najdou, pokusí se vyběhnout ze skrýše co nejrychleji k vyčkávající dvojici.

„Běž to omrknout!“ ozval se další mužský hlas a Erutan cítil lehké chvění v zemi, které se k němu blížilo. Pot se mu spustil z čela a dech raději vytrácel z úst, elfí tělo rázem zkamenělo a tajně doufalo, aby nebylo odhaleno. Kroky se stále blížily, zvěd zavřel oči a myšlenky začaly uvažovat o jiných představách.

Náhle pochod zastavil a ozvalo se oddechnutí, „Hehe, měšec…“ zvědovi oči procitly s úlevou, „Tak… nejenže to byl zrádce, ale i zloděj! Podívejte, chlapi! Diamanty!!“ kroky se vracely zpátky, od hloučku mužů zaslechl obdiv nad nálezem. Teď se Erutan nadechl zhluboka, lehl si na zem a rychle se plížil od onoho místa k čekající dvojici v horách. Měl štěstí, ani psi si ho nevšimli…

Jee-zra a Ingun netrpělivě čekali na jeho návrat, argonián už prohlašoval, že se jistě něco špatného stalo, ale jaké překvapení se mu do očí dostalo, když uviděl svého cizince.

„Ty, idiote! CO TO MĚLO ZNAMENAT?! Málem jsi nás prozradil!“
„Sklapni a poslechni, co jsem zjistil!“ začal se bránit bosmer, „Byl to nějakej nord, volal o pomoc. Jenže, pak přiběhli psi a zabili ho…“
„Zatracenej Thalmor!“ proklela Ingun.
„No, Thalmor to nebyl…“ její tvář se po slovech změnila překvapením, „Přiběhli tam čtyři muži v ocelových zbrojích… Měli hluboký hlas. To nevypadalo na altmery.“
„Pak to teda museli být najmutí žoldáci.“ zamyslela se žena, „Čekala jsem, že naše cesta bude snazší. Ale s tímhle…“
„Dost kecání!“ přerušil je Jee-zra a otočil se výhružně na Erutana, „Ještě jednou uděláš nějakou takovou blbost, a něco ti provedu!!“
„Abych neudělal já něco tobě, ještěrko!“ začal se bránit, Jee-zra se zatvářil nepřátelsky.
„NECHTE TOHO!“ okřikla je žena, oba se na ní zahleděli, „Jdete snad se mnou za mou matkou, ne? Potřebuji vás… OBA DVA! Zabít se můžete, až se vrátíme zpátky do tábora!“ oba muži si uvědomili, jakou pitomost mezi sebou vyvolali, „Můžeme se konečně vydat na cestu?“
„Fajn… Běž, Jee-zro, ty to tady znáš líp.“ ozval se Erutan po chvíli mlčení, argonián se bez řečí vydal kupředu, oba dva hned za ním.

Skupinka stále pokračovala podél skalisek až kamsi na východ, v půli tichého putování si všichni oddechli, že minuli město a prozatím se s nikým nesetkali. I když bylo kupodivu hlídek a různých ozbrojených jednotlivců v přírodě mnoho, s nikým se nemuseli dávat do křížku. Ingun prozradila, že jejich usedlost se nacházela nedaleko hranic s Morrowindem a připomenula, že nejspíše budou častěji narážet na ozbrojené jednotky.

„Nemám tušení, proč jí tolik střeží, ale musí to být něco „klíčového“. Ostatně, naší usedlost v minulosti hlídalo zhruba šest žoldáků…“ Erutanovo obočí se lehce zvedlo, „Ovšem, jak to tam vypadá dnes…“
„S tím si nějak poradíme, Jedovatko.“ ozval se Jee-zra, pár sáhů před ní.

Po chvíli prodírání se přírodou, Jee-zra vztyčil opět svou paži vzhůru, všichni se zastavili a na jeho rychlé gesto se přemístili k němu. Jeho paže ukázala k mostku, který byl v dálce vidět. Na něm kráčela dvojice postav a kolem nich pobíhali psi. Chvílemi stáli na místě a pak se otočili a vraceli opět zpátky.

„Ti musejí být z naší usedlosti.“ Erutanovi to nějak nedocházelo a proto se i zeptal, jak si tím může být jistá, „Stačí překročit ten most a pak se dát cestou vlevo a dojdeme na místo.“

Argonián opět ukázal mezi stromy, tam také pochodovalo pár jednotlivců, se zbraní u pasu. Všichni se shodli, že situace je mnohem horší, než všichni předpokládali.

„Mám nápad.“ ozval se elf, ještěrák se jen lehce chytl za hlavu a doufal, že neřekne nějakou pitomost, „Půjdu obhlédnout, jak to tam vypadá. Možná by byla přeci jen nějaká možnost se dostat nepozorovaně dovnitř.“
„A nechceš tam rovnou jít a prásknout nás?!“ vztekle odvětil Jee-zra.
„Heleď, v tomhle jsem byl přeborník. Jestliže umím něco dobře, tak dostat se někam, kde je to nejvíc střežený! Máš-li nějaký problém…“
„Nejsem si jistá, jestli to zvládneš, elfe. Ti vojáci budou nejspíše dobře vycvičení a i slušně vybavení…“
Erutan otočil hlavu na ženu, „Buď bez obav. Až lehce zapískám, přesunete se za mnou, ano?“

Argonián raději mlčel, odvrátil zrak od šíleného elfa zpátky k mostku, Ingun mu popřála hodně štěstí a aby si dával pozor. Elf vyšel tiše ze svého místa ke stromům, jeden z mužů v oceli se zastavil a rozhlížel se blaženě do okolí. Však nikoho neviděl, za skálou se krčil Erutan a chvíli čekal, až se otočí čelem na jinou stranu. Jakmile to onen ocelový muž učinil, rychle vylezl zpoza skály a připlížil se k němu zezadu. Rychlé vytažení zbraně a následné chycení úst pak dokončil přímý řez na hrdle. Hlídač spadl na zem a ani necekl, zvěd ho pomalu pokládal na zem a táhl do křovisek. Jaké štěstí, že si ho nikdo nevšiml, většina mužů pochodovala u mostku, ze kterého nebylo vidět do stromů.

Erutan lehce zapískal, jaká úleva pro vyčkávající dvojici, že se mu podařilo tiše někoho odstranit. Když se na mostě všichni dívali jinými směry, dvojice se přesunula tichým krokem za elfem, odtud již spatřili volnou cestu k usedlosti. Elf vedl své společníky podél skal, už v dáli uviděli další dvojici mužů, kteří postávali u lukostřeleckých terčů a bavili se.

„Zabít oba bude snadné… vydržte tu chvilku.“ rozhodl Erutan a chystal se na ně.
„Počkej! Nezabíjej je!“ oba muže překvapila její slova, „Nemá smysl všechny pozabíjet.“ poté stručně vysvětlila, o co jí jde. Nechtěla zbytečné ztráty a poukázala hlavně na možnost prozrazení, pokud by se vracela některá z hlídek zpátky.
„Co navrhuješ?“ zeptal se Jee-zra, vzápětí si žena přesunula malou brašnu, jež jí visela u pasu na zádech, až teď si toho i Erutan všiml.

Z brašny vytáhla baňku s podivnou tmavě-zelenou vodou, tiše popsala, že po otevření se voda vypaří a v určitém rozsahu uspí vše na krátkou dobu. Erutanovi se její nápad vůbec nezamlouval, ale přesvědčila ho, že je to nejlepší řešení v tuto chvíli. Poté ho požádala, aby se přemístil ke stájím a v danou chvíli je nějak vyrušil, mezitím se ona s argoniánem chtěla přesunout ke schodům a hodit po nich ampulku. Souhlasili s plánem a přesunuli se, ovšem pořád měl pocit, že to nevyjde.

http://imgur.com/yslUPOb.jpg


Sotva se připlížil ke stájím, už spatřil u schodiště dvojici, jak na něj hleděla, Ingun jasným znamením žádala po něm odvedení pozornosti. Elf se zadíval na dvojici, jeden z mužů posedával na kamenném zábradlí a druhý s lukem v ruce střílel do terče. Občas se u toho oba zasmáli. Erutan se zhluboka nadechnul a vyšel ze skrýše, „Juchůůůů… Hoši!!“ a mával pažemi nad sebou.

Ozbrojenec u zábradlí se okamžitě otočil na něj a už tasil po meči, střelec vypustil šíp do terče a taktéž učinil, co jeho spolubojovník, „PŘI ZLATÝCH MINCÍ, KDO JSEŠ, KUR…??“ snažil se dopovědět jeden z ozbrojenců, naštěstí dřív hodila Ingun od schodiště ampulku přesně mezi ně, která se roztříštila a veškerá voda se odpařila. Než si stačil střelec připravit svou zbraň a muž u zdi se přiblížit k elfovi, chytli se oba za krk a padli k zemi bezmocně. Za krátkou dobu se oba ani nehnuli, strnule leželi s otevřenými očima. Trojice se k nim opatrně přesunula…

„Říkalas, že je to uspí, ne že zabije!“ ozval se Erutan, Ingun však na něj zamávala ukazováčkem a přiložila dlaň k mužským ústům, na své kůži ucítila lehké dýchání.
„Žijou… Opravdu jen spí a velice tvrdě.“ poté pronesla, že je musí někam schovat a odzbrojit, Jee-zra okamžitě popadl jednoho z nich a odtáhl ho do stájí, s druhým naložili stejně. Zbraně pak schovali za stáje a od střelce si vzali klíč, který měl pod zbrojí. S ním otevřeli hlavní dveře usedlosti.
„To bylo až moc snadné.“ pronesl tiše elf.

Ingun otevřela tiše dveře, všichni se rázem ocitli ve velice útulném útočišti. Mnoho moderního nábytku a lahví alkoholu postávalo na stolcích. Zvířecích trofejí na zdi bylo nespočet a několik dveří, vedoucí do různých částí domu.

„Fajn. Jee-zro, hlídej dveře. Kdyby chtěl někdo vstoupit, postarej se o něj… Ale nějak tiše, ano?“ Argonián lehce kývnul hlavou a vytáhl si dva meče do rukou, „Erutane, pojď se mnou.“

Dvojice se pomalu plížila do dvojitých dveří, odkud byl slyšet jemný smích. Dveře tiše otevřeli a vstoupili do sálu s velkým stolem uprostřed a dvěma schodišti, vedoucí kamsi vzhůru. U stolu posedávala žena a muž ve zbroji, zrovna měli korbele v ruce a o něčem se bavili. Ingun poklepala na elfa, aby se o ně postaral. Jen, co tohle řekla, přemístil se za dřevěný sloupek a sledoval dění. Železná dvojice se vesele bavila a zplna popíjela, v té chvíli vyšel elf ze sloupu a rychle se přemístil za záda muže, na krk mu přiložil čepel nože. Všichni byli rázem překvapení, napadený se chtěl hnedka bránit, ale jakmile ucítil chladnou ocel na kůži, uklidnil se, namísto toho bojovnice vytáhla meč a odskočila od stolu.

„PUSŤ HO, ŠMEJDE!“ křikla, do bojovníka vyjel vztek, chtěl se bránit za každou cenu, ale elf mu lehce přejel nožem po krku.
„Odhoď zbraň a pustím ho!“ žena však nic neudělala, „DĚLEJ!“
„Pusť tu zbraň!“ ozval se chycený muž, bojovnice po pár vteřinách položila zbraň na zem. Jen, co tak učinila, elf rychle řízl nožem po hrdle a než se ona vzpamatovala, do hlavy se jí usadila rána z vázy, kterou držela Ingun. Rázem se ozvalo hromové ticho…
„To bylo… dobrý!“ pronesl uctivě Erutan k Jedovatce, usmála se na něj.

Ingun rychle vyvedla Erutana do vyššího patra, pomalým a tichým krokem se blížili k dalším dveřím, u kterých nikdo nestál. Než je stačila otevřít, elfí ucho se přiložilo k nim a chvíli poslouchalo. Po pár chvilkách uznal, že uvnitř nikdo není, Ingun se opřela do dveří.

Oba vstoupili do slabě osvětlené místnosti, kromě několika skříní a stolků, se zde nacházela i postel, na kterém kdosi ležel v rudo-bílých šatech. Opatrně dvojice předstoupila před ležící, Ingunčina tvář zesmutněla a své ruce dala na prsa.

„M-Matko?“ pronesla nad ženou, která ležela se zavřeným zrakem na posteli, chvíli se neprobouzela, Jedovatka jí lehce pohladila po tváři, to už stačilo na probuzení, které neznělo zrovna hezky. Z ženských úst se ozval chrapot a slabé vydechování, oči se konečně otevřely, ale každou chvíli upadaly do temnoty, „Matko! Tady, podívej se!“ hlava se lehce otočila na Ingun.
„Já… znám… tvou… tvář…“ promluvila ležící, Erutan mezitím postával kousek od postele a občas se zadíval na dveře, zda někdo nepřichází.
„To jsem já, matko! Ingun!“ chytla jí za ruku a klekla před ní.
„In-gun?“ její oči se konečně otevřely naplno a dech nabral z plných plic, „Hóó, holčičko, moje!“ slabě pronášela, „Co… tady děláš? Proč jsi… přišla?“
„Chtěla jsem tě vidět, matko!“ usmívala se s dávkou starostí na tváři, „Chyběla jsi mi dlouho… Já tě musela vidět.“
„Holčičko… měla bys zmizet…“ její tvář se zamračila, „Tady mi už… nijak nepomůžeš.“

Ingun se s ní dala do řeči, chtěla jí ujistit, že jí dokáže vyléčit, ale nedočkala se podpory. Maven se jí snažila vysvětlit, že její nemoc způsobili „obchodní partneři“, se kterými kdysi uzavřela jisté dohody, Ingun byla v šoku.

„Odpusť mi, holčičko… Musíš… už… jít…“
„Já tě tady nenechám, mami!! Musíme odtud zmizet! Pojď, vstávej! Erutane, pomoz mi!“ žadonila, avšak Maven jí rukou lehce odstrčila a následně silně vydechla, síly jí opouštěly.
„Nech mě tu… Nemůžeš mi pomoct, Ingun…“ už se chtěla znova bránit, ale ležící spustila podivnou řeč, kterou nikdo nechápal, „Je to všechno má vina… Dovolila jsem… Elenwen přesun některých… důležitých lidí z Letních ostrovů… sem…“
„O čem to mluvíš?“ zatajil se její dech.

Chtěla vypovídat dále, ale náhle se po domě ozval ještěří křik, že se blíží hlídky. Jen, co zaslechli ona slova, rozeznělo se po domě zvuk tasení meče a boj, Erutan vytáhl dýku z pouzdra a otočil se na Ingun. Už museli jít, ale Jedovatka ne a ne odejít od její postele.

„Musím ti něco… říct… dcerko…“ nadechla se pořádně Maven, „Vím… proč jsi přišla…“
„Já přišla za tebou! Zachránit tě!!“
„Zachráníš mě tak… že… mě…“ na chodbě se ozvalo ještěří volání o pomoc, Erutan chtěl vyběhnout, ale zarazil se nad Jedovatkou, která naslouchala každému slovu.
„Ani mi to neříkej, prosím!“
„Dcerko,“ rozkřikla se ležící žena, „já jsem pozvala před pár měsíci věštce! To… kvůli němu všichni blázní!“
„COŽE?!“ ozvala se nahlas Ingun, Erutan jí okřikl, aby už šli.
„Thalmor ho schovává na severu… v nějaké… hrobce!“ otočila se na ní matka, „Denik! Najděte ho! Je… to… vaše… jediná… jediná…“ hlava se ocitla na druhé straně polštáře, tělo lapalo po dechu.
„MATKO!“
„Oni… mě… otrávili!“ otočila se na ní znova, „Prosím… zabij mě!!“
„Ingun! Musíme jít! Jee-zra má potíže!!“ křikl na ní Erutan a netrpělivě sledoval její počin.

Jen na chvíli otočil hlavu ke dveřím, zaslechl kromě blížících se kroků také vytažení kovu z pouzdra a než se stačil otočit zpět, rozezněl se v místnosti umírající dech. Ingun držela dýku, jež trčela z hrudi její matky. Letmo se zahleděla na elfa, s mlčenlivými slovy přemýšlela, co vlastně udělala.

http://imgur.com/z4vznKj.jpg


„U KYNARETH!!“ vyjekl Erutan a nechápal, „COS TO UDĚLALA?!“

Mezitím se rozrazily dveře, v nichž stál ozbrojený muž s mečem v ruce, ten se okamžitě ohnal po elfovi, který se bránil s dýkou v ruce. Měl co dělat, jen tak-tak stačil vykrýt ránu a velmi dlouhou dobu se křížila čepel o čepel. Ocelový muž ho kopl po hrudi a elf spadl na zem, několikrát se jej pokusil probodnout, ale nepovedlo se mu to. Elf válel po místnosti sudy a doufal, že vykryje každé ráně. V jednu chvíli po něm hodil dýku, která se zabodla do nárameníku, avšak obránce nijak nezastavila. Už ho chtěl probodnout, však v oné chvíli se mu ocitl nůž v hrdle a muž marně lapal po dechu. Náhle tlumený dopad na zem… Erutan se podíval na Ingun, která mu zachránila život.

Oba z něj vytáhli zbraně a než zcela odešli z místnosti, žena se přemístila ke stolku u mrtvoly a rychle nakoukla dovnitř. Z ní vytáhla podivnou knihou a ohlédla se na zvěda, „Mizíme!“. Dvojice vyběhla na chodbu, kde již bojoval Jee-zra proti jednomu z obránců usedlosti. Jen, co seběhli schody, argonián dorazil nepřítele a hned oba zkritizoval neochotu mu pomoct proti přesile. Než stačili utéct z domu, z blízkých skříní vytáhli spací vaky a vyrazili ven. Během útěku Jee-zra pronesl, že je příště nechá na holičkách. Jakmile se dostali do přírody, utíkali mezi listím a kořeny jako štvaná zvěř. A i po tomto zážitku Ingun nemohla stále uvěřit, jako těžkou a závažnou oběť učinila…

Dva vojáci kráčeli v temnotě jeskyně, za jejich nohy se ozýval prudký déšť, který nehodlal přestat. Oba se zbraněmi v rukách pomalu směřovali kamsi do hlubin a zákoutí skrýše…

„Fuj, to je ale smrad!“ pronesl Demitr během pochodu, „Páchne to tady jak stovka mrtvých krys!“
„Už jsem cítil i horší. Tohle se ještě dá.“ uklidňoval ho Erutan.
„Vážně? Já být ničema, tak bych se semka neschoval… Nebo vlastně, možná jo. Vojáky by tohle jistě odradilo.“
„Vážně si myslíš, že tu najdeme ty, co unesli velvyslance?“ zeptal se ho opatrně elf, až se oba na chvíli zastavili a hleděli na sebe, „To vyhrožování lidem se mi vůbec nelíbilo…“
„A měl jsem snad na výběr? Veškeré zlato jsem už utratil, sladká slova nepomáhala… Co bys dělal ty?“ naléhal redguard.

Elf se snažil přijít na nějakou rozumnou větu, však v dáli zaslechl podivný šelest a kroky, mířící k nim. Oba se okamžitě skrčili a přemístili ke stěnám jeskyně. Chvíli čekali, než se kdosi vynořil ze zatáčky s pochodní v ruce, postava si lehce prozpěvovala. Oba zvědi vyčkávali na svých místech a doufali, že neznámá odejde pryč, což po několika vteřinách udělala. Rychle se domluvili, co podniknou, Demitr si vzal na starost hlídku a Erutan velvyslance. Několik sáhů spolu putovali, pak před nimi ocitly dvě chodby, kde se museli rozdělit. Demitr s gladiem v ruce a Erutan s dýkou u paže a mečem na opasku kráčeli kupředu. Zrychlující dech se ozýval z nitra zvědova těla a pot se objevoval na čele. Ještě nikdy nebyl v takové situaci, sám, úplně v cizím prostředí a stojíc proti nespočetné skupince. Ani jeden z nich neměl tušení, co je zde čeká.

Erutan se blížil k dřevěným dveřím, za nimiž zaslechl hluboké dýchání. Zastavil se a chvíli naslouchal, protože byl však v jeskyni, kde se kromě praskajícího kamene rozléhalo i padání vody, moc dobře neslyšel. Jen zaslechl útržky, slova jako „žluťavej elfík na ohni“, „za tebe bude slušné výkupné“ nebo nakonec, čemuž vůbec nerozuměl „nebo tě pak pošlem do Zapomnění…“. Co však poznal, byl zvuk připomínající vytahování zbraně z pouzdra. Erutan na nic nečekal, rychle otevřel dveře a už si připravoval ruku k vrhání…

Ovšem, zastavil se, když v malé místnosti spatřil kromě spoutané postavy také tři další muže ve zbrojích, kteří se otočili do dveří a v rukách třímali zbraně. Elf se chtěl vrátit zpátky, ovšem na to již bylo pozdě, únosci se po něm vrhli a snažili se ho zneškodnit. Ačkoli měl Erutan stále na paměti lekce z výcviku, neřídil se jimi, hned po prvním vrhl dýku, která útočníka přeletěla a lehce se dotkla spoutaného. Tasil meč a bránil se náporu. Zvuk padajícího železa na kus ocele se rozléhal po celé místnosti, Erutan sám bojoval proti třem ničemům. Strach se mu dostal do krve a začal ho lehce ovládat. Jednoho útočníka se mu podařilo odzbrojit, avšak to nestačilo. Jen, co se tak stalo, další dva na něj zaútočili a zraňovali ho, jak po ruce, tak i po zbroji. Vyděšený zvěd spadl na zem, když se čepel otřela o jeho nohu, strachy se posouval ke zdi a ozbrojenci na něj mířili špičkami mečů. Už ho chtěli dorazit… Na poslední chvíli však přiběhl Demitr se zuřivou ambicí a nikoho z nich nešetřil. Byli překvapeni, kde se v černochovi ocitla taková síla k útoku a boji. Erutan jen vyděšeně a bez sil sledoval svého přítele, jak likviduje únosce. Poslední padl na zem, Demitr se s úsměvem otočil na elfa a podal mu ruku, aby vstal.

„Děkuji ti! Zachránils mi život!“
„Ještě mi neděkuj, musíme odtud pryč!“ otočil se na spoutaného, který velice hlasitě klel na své zranění, „To je velvyslanec?“ jeho domněnku mu elf potvrdil, zaběhli k němu a osvobodili ho.
„Kdo jste, u Magnuse?!“ zvolal altmer.
„Jsme z Císařské legie. Měli jsme vás najít a doprovodit k nám do tábora. Pojďte, jste v bezpečí…“
Altmer místo děkování začal proklínat Erutana, že mu způsobil zranění. Místo vděčnosti slýchával jen urážky a kritiku na celou legii. Než se stačil elf postavit na své nohy, do redguarda kdosi vrazil a shodil ho na zem.
„Nikam neutečeš, Thalmoráku! Chcípni!“ muž v temném hábitu zařval nahlas se zbraní v ruce a snažil se bodnout světlého elfa.

Dýka se chtěla již barvit krví, naštěstí byla na poslední chvíli odražena v Erutan mohl konečně v sobě ukázat, co se naučil během výcviku. Útočníka chytil za ruce, podkopl nohy a bleskově mu zabodl meč, který měl v ruce, do srdce. Velvyslanec byl z podívané vystrašen, hned na to změnil mínění o vojácích, co ho zachránili. Po sebrání sil a Demitra ze země, se konečně všichni vydali na cestu zpět do tábora…


Padla již tma, v Průrvě se hlasitě ozýval psí štěkot i halekání mužů, kteří hledali nezvané návštěvníky. Trojice si konečně po dlouhém pobíhání oddechla, Ingun vyšplhala do kopce, na jehož vrcholku se ocitalo menší jezírko a vhodné místo k táboření. Pronesla na muže, že by zde mohli přenocovat, sama se cítila unaveně. I když se to Erutanovi moc nezdálo, Jee-zra se ohlédl z blízkých skalisek do okolí a usoudil, že je ozbrojenci na tomto místě nenajdou, ani kdyby zapálili oheň. bosmer se vydal najít nějaké dřevo, Ingun šla hledat místo pro uložení a Jee-zra nosil kameny z jezera, aby vytvořil kruh pro oheň. Během zajišťování okolí se spustil lehký déšť, který byl lehce příjemný. Za několik málo chvil nesl elf plnou náruč dřeva, žena našla skvělé místo pro nocování a ještěrák připravil místo pro ohniště. Za málo chvil se z dívčích rukou objevil vykřesaný plamínek, který rozpálil suchý troud a dřevinu.

„Tam v chatě… jsi mě dostala, Ingun…“ z ničeho nic promluvil Erutan, když se trojice chvilku hřála u ohně, „Jak jsi to mohla jen udělat?!“
„A měla jsem snad na výběr?“ zeptala se naštvaně, „Měla jsem jí nechat dál trpět?“
„VŽDYŤ TO BYLA TVOJE MATKA!!“ zvolal hlasitě elf.
„Drž hubu, špičáku!“ ozval se Jee-zra, „Od tebe to sedí!“
Už se chtěl do něj argonián pustit, ale jeho počínání zastavila žena roztažením rukou, „Nechte toho! Oba!“ oba zastavili potyčku, „Podívejte, byl to… náročný den. Pro všechny.“ oddechla si, mužům se z tváří vytratila rivalita, „Jdu spát, jsem unavená. Jee-zro, vezmeš si první hlídku?“ na to ještěří hlava kývla, Ingun jim popřála dobrou noc a lehce ulehla do vaku, který si táhla na zádech.

Ještěrák se otočil podezřívavým pohledem na elfa, který z něj nespustil oči, stoupl si a po chvilce hledění se přemístil beze slov na stranu, odkud přišli. Erutan si mezitím vytáhl z brašny deník a začetl se.

„4. mrazivec, 4V 201

Legátova slova byla pravdivá, do našeho tábora opravdu dorazil císař Titus Mede II.! Jaké pozdvižení mezi našima… Tolik slávy a chvalozpěvů našemu největšímu veliteli, který se na nás podíval. Cítil jsem se… tak nicotně a bezmocně, ale byl to skvělý pocit… Celý tábor byl nastoupen na pláních a hrdě vzhlížel do kopce, odkud na nás císař promlouval. Byl to… úžasný pocit…

Avšak… stalo se něco nečekaného, co bych nikdy neřekl… Císař žádal legáta, aby mu jedna centurie dělala doprovod na cestách… Byl jsem… opravdu překvapený…“


Rázem se Erutanovi vybavila vzpomínka, kdy postával společně s Demitrem a zbývajícími vybranými muži, před legátovým stanem a čekali na jeho ortel. Za pár minut vyšel legát, který se usmíval na vojáky v pozoru.

„Bratři, náš císař ocenil vzornou přípravu a disciplínu, kterou naše jednotka představuje. Nesmírně si cení skupinku válečníků, kteří se postarali o záškodníky z okolí Brumy, a také skupinku zvědů, kteří vysvobodili velvyslance Olrose, jenž byl vězněn u Rumarského jezera.“ vojáci se usmáli, „Vy všichni, vyrazíte společně s císařem a jeho osobní stráží na cestu do „perly Abeceánského moře“, kde již na vás bude čekat tribun Nikolas Trebunius s rozkazy.“ někteří muži nechápali jeho slova, „Nějaké dotazy?“ nikdo z mužů se však neozval, „Do setmění se připravte na odchod! Rozchod!!“

Po chvilce cesty táborem se Erutan, i když měl radostnou náladu, nejasně zeptal svého usmívajícího se přítele, „Co tím myslel „perla Abeceánského moře“? To je někde… v moři, nebo co?“
„Ha ha ha!! Ne, kamaráde. Nepůjdeme do moře.“
„A kam teda?“
„Na nejlepší místo, kam jsme se mohli jen dostat!“ otočil se na něj čelem, „Půjdeme do nejlepšího a nejkrásnějšího města v téhle zemi! Jde se do Anvilu!“


Erutan si v klidu vzpomínal na minulost, leč náhle ucítil na hrudi, že se mu něco vytrácí. Rychle se probudil ze snění a zahleděl se na břicho, ještěří ruka se mu snažila tiše a opatrně odebrat deník, který měl položený v klíně. Okamžitě se ohnal a otočil se do Jee-zrovy tváře, který byl skrčený za jeho zády.

„Copak si tam píšeš, elfíku?“ ozval se, rázem si vytáhl z opasku meč a mířil do jeho tváře, „Dej mi to, hned!“
„Tys mě chtěl okrást! Zloději!“
„Bude s tebou naloženo zle, jestli mi to nedáš… Copak tam máš napsáno? Thalmorské údaje? Jména všech Krváků?“
„Něco, do čeho ti nic není, šmejde!“ vzápětí mu argonián přejel mečem po levé ruce, Erutan lehce sykl bolestí, čepel stále na něj mířila.
„DEJ-MI-TO!!“ varoval ho důrazně, elf rychle přemýšlel nad plánem, jak se dostat z této situace, až ho napadlo něco podivného.

Deník v ruce mu pomalu předával, ještěří ruka se začala natahovat a nevnímala pozor. V té chvíli se Erutan vrhl na ozbrojeného Jee-zru, vyhnul se čepeli u tváře a snažil se ho zalehnout, což se podařilo. Uštědřil mu pár ran hlavou a loktem, ovšem v ještěrákovi byla přeci jen větší síla, a tak nohama ho přehodil za svou hlavu, Erutan tvrdě dopadl na zem. Jee-zra se postavil a čekal, až se elf postaví, což však neudělal. Jen, co si uvědomil, kde se právě nachází a v jaké je situaci, silně se otočil nohama k němu a podkopl ho. Jee-zrův pád byl velice bolestivý a nepříjemný, nejen, že dopadl hlavou na tvrdou zem, ale naneštěstí ještě sletěl z místa, kde tábořili, k jezírku. Erutan seskočil od stromu k němu a vytáhl si dýku, v té chvíli byl již ještěrák připraven na útok.

http://imgur.com/1lvDxtK.jpg


„Já věděl, že jseš špeh! Jseš mrtvej, elfe!!“ křikl a vrhl se na něj.

Erutan měl co dělat, aby se jeho útokům ubránil, rány byly velice silné a nepříjemné, ale i s jednou dýkou se mu to podařilo. Chtěl učinit protiútok v císařském stylu, ovšem to se mu nepodařilo a namísto toho ho ještěrák kopl do hrudi. Veliká bolest se ozvala v těle, Jee-zra mu uštědřil ještě jeden kopanec, dýka rázem vyletěla z rukou a položil elfa na zem. Už ho chtěl probodnout, jen pár coulů před hrudí se stačil elf uhnout padající špičce a opět se pokusil podkopnout nohy. Tentokrát se mu to podařilo, Jee-zra ležel na zemi, helmice se válela kdesi v přírodě. Připlazili se k sobě a mlátili se pěstmi hlava-nehlava, jenže ještěří ruce byly o něco silnější a rychlejší. V jedné chvíli dostal Erutan tak silnou ránu pěstí do tváře, až odletěl od jeho těla, Jee-zra bleskově vstal a popadl jej za hlavu a několikrát ho udeřil svým tělem. Nakonec vysíleného Erutana přesunul k jezeru a hlavu mu ponořil, elf se samozřejmě bránil mácháním rukou kolem sebe, ale Jee-zra jen více přitvrdil na síle. Vysmíval se mu a doufal, že brzy již umře. Erutan se pomalu smiřoval se skutečností, že ho zabije někdo, koho už z minulých dob nesnáší, své ruce ponořil do vody a snažil se nahmatat nějaký kamen… a našel.

Mučitel se zvesela ozýval a stále ho držel pod vodou, Erutanovi docházel dech, vší silou hodil z vody do vzduchu kámen, kterého si Jee-zra nevšiml, pár sáhů vyletěl a opět mířil k zemi, naštěstí se ocitl v Jee-zrově hlavě, ten se rychle popadl za zraněné místo a vypouštěl podivná argoniánská slova, Erutan se konečně vynořil a zhluboka nadechl. Rozkoukal se kolem sebe, a když viděl, jak se protivník snaží zastavit svou rukou krvácení, rozeběhl se k němu a zasazoval mu rány po celém těle. Stále s větší silou ho posunoval ke spadlému kmenu, kde našel spoustu dřeva pro oheň. Jee-zra spadl tváří na kus klády, Erutan ho popadl za hlavu a veškerou zbytkovou silou ho mlátil o dřevo.

„U-Sith…!!“ volal bolestně Jee-zra, netušil, že se v elfovi ocitne taková síla. Snažil se bránit proti takovému náporu, nakonec však Erutan zařval do okolí a udeřil s jeho hlavou tak silně, až se jeho dech z úst vytratil.

Ještěří hlava se ocitla v krvi, Erutanovy ruce bolely jak po celodenním nošení dřeva a dech se vytratil z úst. Tělo zesláblo, myšlenky se motaly kolem celého Tamrielu, zmaten a udýchán došel pod táborové místo, ze země sebral deník, který spadl během podávání a posadil se zády k zemině a kořenům. Oddechl si… doufal, že Jee-zra je skutečně mrtev, avšak i on sám se takto cítil…
________________________________________________________________________________________________
Otázka: Cestou zpátky narazí na osobu v nesnázích. Co Krváci provedou?
1) pomůžou oné osobě
2) jen budou sledovat dění a nepomůžou oné osobě
3) utečou z místa

Upravil/a Adrian_S dne 14.02.2021 17:26