---

Část 9. - Falešná naděje

Mrazivý vítr z moře Přízraků vanul do tváří velmi unavených vojáků, kteří se vraceli z cvičení u pobřeží. Jejich vysílení se podepisovalo i v srdcích, mnoho mužů bylo již na pokraji svých sil, jen pár jedinců se lehce usmíval do okolí a těšil se, až se zahřejí medovinou. V posledních řadách se ocital i Erutan Vlaarin, nadějný bosmerský mládenec, který se chtěl stát legionářem. Jeho vysílení a psychická opora byly však proti němu a než aby myslel na krásné a příjemné chvíle s jeho ženou, utápěl se každým dnem v depresích a stesku. Uplynula již dlouhá doba, co odešel nepřipraven k nováčkům Císařské legie a on stále obklopen lidmi, kteří ho pohrdali.

V táboře velitel skupiny hrdě rozkázal zastavit a všichni vojáci naráz spadli na zem, jak pytle brambor do sněhu. Z jejich úst se pouze ozývalo stále sílící vzdychání a lapání dechu. Mnozí z nich leželi čelem k zemi, a někteří se chvílemi převalovali ze strany na stranu. Všichni doufali, že to bylo pro tento den již dostačující, leč důstojnice ve zbroji velice hlasitě rozkázala, aby se jen lehce vydýchali a rychle pokračovali ke vzdálenému kopci, mezitím si ona poodešla do tábora.

„To si snad z nás dělá prdel, ne?!“ křikl velice unaveným hlasem císařský nováček Tiberius Saalius, „Má hruď se zaplňuje sněhem… a… já…“
„Nejradši bych jí zakroutil krkem, té svi… svini!“ proklínal jí další císařský nováček s tváří ve sněhu.
Jediný argonián, Rychle-Vržený-Kámen, postával nad vojáky a lehce se smál, „Vidíte, vidíte. A to jste se vysmívali, že ještěrka nesnese zimu! A teď se podívejte, kdo tu stojí a kdo leží…“
„Drž hubu, šutre!“ ozval se velice nahlas Erutan, tvář mu zrudla, „My na rozdíl od tebe šli celou trasu! Ty ses jen válel a nechával nosit na zádech!“
Argonián se po výroku na něj rychle otočil, když jej spatřil v pozici, kdy nebyl schopen se bránit, přistoupil k němu, klekl si a velice tvrdě jej udeřil po hlavě, „Dávej pozor, jak to se mnou mluvíš, elfíku!“

Tento hmat však oživil bosmerské síly, jakmile se jeho hlava vrátila zpět do původní polohy, okamžitě ruce popadly ještěří hlavu a tělo a mrskly s ním o zem. V té chvíli Erutan nechtěl ztratit příležitost se pomstít za vše, co mu bylo jím provedeno, vyhoupl se na argoniána, a i když se velice bránil, zasazoval mu rány do tváře, až se ozývaly bolestné nářky. Ti, co už nabrali nějakou sílu, se zvedli a lehce skandovali k boji, pár jedinců se snažilo odtrhnout rozzuřeného elfa a zbytek jen bezmocně přihlížel na bitku. Jenže Erutana nešlo sundat z ještěráka, ani když do něj mlátili tři muži najednou… Náhle se situace změnila, díky vyrušení argonián využil jeho nepozornost a povalil ho na zem. Stejně jako má každá mince i druhou stranu, i on se na něm vyřádil podobně a proklínal ho. Za chvíli se elfovi barvila tvář do ruda a on doufal, že konečně umře…

„CO TO DĚLÁTE, VY HOVADA?!?!“ ozvalo se z úst rozzuřené důstojnice, která tvrdě odkopla argoniána pryč od elfa.
I když Erutan neměl moc sil, zvedl se ze země a chtěl se vrhnout na ležícího vojáka, leč byl chycen částečně odpočatým Hadvarem a dalším císařským spolubojovníkem, „JÁ TĚ ZABIJU!! UDĚLÁM SI Z TEBE OPASEK, ŠMEJDE!! SLYŠÍŠ?“ rázem jeho zuřivost ukončila pěst důstojnice a elf ve sněhu si držel zraněné místo. Byl natolik zuřivý, že ho ostatní považovali za probuzenou daedru.

„Co se to tu, u Osmičky, děje?!“ křikl další přicházející muž ke skupince, důstojnice se pohotově otočila a svou ruku pustila k tělu, vojáci nad příchodem vysokého důstojníka jen žasli, nečekali ho tu…
„Tribune Aurelie, dvojice nováčků se poprala mezi sebou. Zadržela jsem je a chci je potrestat!“
„Potrestejte Vlaarina! Ten si začal!“ ozval se bretonský muž, elf na něj hodil zlé oči, avšak pevné Hadvarovy ruce ho nechaly sedět na zemi.
„Rekrut Vlaarin, VZTYK!“ rozkázal tribun Aurelius na elfa, který se neochotně zvedl a držel si rány, „Půjdete se mnou, hned!“ ohlédl se na důstojnici, „Ostatní ať pokračují ve vaší činnosti.“

Žena ve zbroji zasalutovala a rozkázala nováčkům, aby hnuli sebou, mezitím se Erutan ocitl u tribunových boků, které kráčely kamsi do rozbitého tábora. Lehce se ohlédl za sebe a všiml si, jak se na něj Hadvar velice vystrašeně koukal. Měl tušení, že bude s ním zle naloženo. Dvojice vstoupila do důstojníkova stanu, která byla velice hezky ozdobena, mnoho signatur říše a na stolku leželo pár mapek. Tribun se usadil na svou židli a požádal elfa, aby udělal totéž. Z jeho úst se linul nepříjemný dech, plný zlosti a nedůvěry…

„Co mám s vámi dělat, rekrute?“ zeptal se ho při usednutí, Erutan neměl odvahu mu hledět do očí, „Jste jen jeden velký problém!“ tato věta ho velice překvapila, „No, nekoukejte na mě tak! Od té doby, co tu jste na zimním cvičení, jsou s vámi jen potíže! Důstojníci vás hodnotí jako „líného srkavce“ a spolubojovníci s vámi raději nechtějí nic mít! Vaše výsledky jsou podle velitelů NEUSPOKOJIVÉ!“ Erutan se zahleděl do země, „CO MI K TOMU ŘEKNETE?!“
Po pár vteřinách se z elfa ozvalo jen několik slov, „Já… já, jen…“ dech se vytratil.
„To je vše? Nic víc?“ Erutan už ani nehnul hlavou, jen zarytě mlčel a bránil prolomení vodní hranice, „To je ubohé! Kde je ta vaše hrdost, kterou jsem chtěl ve vás vidět? Kde jsou ta slova, která jsem vám říkal, když jste měl namále? KDE JE…“
„… to není ani třeba říkat, tribune.“ pronesl smutně zuřivě, „Ta slova, která mě tu ještě držela, jsou nenávratně pryč.“ poté se mu konečně odhodlaně zahleděl do očí, „Kde je ten váš slib, že když si na mě bude někdo dovolovat, hlavně důstojníci, že se to bude řešit? Podal jsem už mnoho stížností, žádostí a dovolání, ale VY nic!“ jeho slzy nakonec rozbořily hráz, malé proudy vytekly z očí, „Tribune Aurelie, já to vzdávám… Končím, nechci už mít nic společného s legií!“
„Rekrute! Co si to dovolujete…??“
„JÁ, CO SI DOVOLUJI? SPÍŠ VY, CO SI DOVOLUJETE!“ po těchto slovech tribun pěstí pohrozil Erutanovi a velice hlasitě ho okřikl. Bosmer jen silně mrkl a znova se ohlédl na velitele, „Vidíte… přesně tohle se stane, když zažádám o pomoc. Každý den plivu krev na zem a každou noc si přeji, aby byla má poslední a abych už nikdy neotevřel oči… Jsem tu už několik měsíců, za celou dobu jsem neviděl a ani neslyšel o své rodině. Důstojníci mi dávají nesmyslné rozkazy, vojáci mě bijí a jsou dočasně propouštěni. Ale já nic…“ náhle se zvedl ze židle a namířil si to k východu, do tribuna vjela ještě větší zlost, kterou však stáhl, „Jestli mě chcete zabít… tak do toho!“.

Erutan se už chystal sundat onošenou zbroj ze svého těla, avšak tribun ho opět zastavil, „Zadržte!“ přistoupil k němu blíže, „Komu jste dával ony žádosti? Zdejším důstojníkům?“ Erutan kývnul hlavou a pokračoval ve svlékání zbroje, „O těchto informacích jsem nevěděl. To, že jste neměl doposud žádné volno…“ spustil náhle provinile, „To je mi líto… Jestli chcete mít volno a vrátit se na chvíli k rodině, dám vám jej!“
„Nepotřebuji volno, když už tu nechci být, tribune!“ hrdě pronesl, „Volno získám natrvalo, jen co sundám zbroj!“
Tribun na něj hleděl a cítil z něj kromě potu a zlosti také odhodlání, kdesi schované v srdci, „Vím, že to není pro vás snadné. A jak se zdá, tenhle výcvik je na vás příliš těžký…“ Erutan chtěl už odporovat, ale nedostal se ke slovu, „Pamatujete si, rekrute, jak jsem vám chtěl před časem dát jistou nabídku, ale nakonec jsem jí stáhnul?“ Erutan kývl souhlasně hlavou, „Mohl bych vám to nabídnout znova, ovšem, pokud chcete být stále legionářem. Já vím moc dobře, že po tom toužíte.“ elf se ho zeptal, co má na mysli, „Prvně mi ale řekněte, jestli se chcete opravdu vzdát snu, kvůli skupince nepříjemných lidí?“
„Nezbývá mi nic jiného, pane.“
„Víte,“ spustil nečekaně tribun, „mohl bych vás převelet k jiné skupině s jiným zaměřením. Ale musím vás varovat! Nebude to blízko a tu nabídku vám dám pouze jednou.“
„Převelet? K jiné skupině?“ rozzářily se mu oči, „Já-já bych to bral! Když už tu nebudu muset být s nimi!“ rázem však jeho nadšení opadlo, když se doslechl přesně, kam by byl převelen a na jak dlouho. S mrazivým pocitem v zádech se musel rozmyslet hned, podle císařských slov, nabídka trvala jen posledních několik dní. A příprav bylo mnoho…
„Já… si to musím rozmyslet, tribune. Tohle mění situaci! Chci být legionář, ale… takhle daleko?“
„Je to jen na vás. Musíte se rozhodnout. Hned.“
Po pár vteřinách přemýšlení se Erutan ozval, „Tribune, předtím, než vám sdělím své rozhodnutí, chci vás požádat o týdenní dočasné propuštění…“ Marvelin Aurelius pozvedl jedno obočí a naslouchal mu, „Chci se vrátit domů, vidět se s rodinou a připravit se… na svatbu!“

Čtveřice uprchlíků z Falkreathu vyčkávala v lesíku a všichni se obávali toho nejhoršího, že budou odhaleni a popraveni. Ceranna se zuřivou náladou stále vyhlížela na palouček, kde se to rojilo altmerskými vojáky s pochodněmi. Orsimerka Graš sledovala okolí a tiše plánovala, co by mohla říct svým zachráncům. Erutan se zahleděl na Serafa, který si v poklidném sezení všiml jeho zranění na ruce a rozhodl se mu ji vyléčit.

„Pánové, kašlete na to!“ ozvala se náhle Ceranna, „Thalmoráci mířej k nám! Musíme zmizet, hned!!“
„Za mnou, zachránci,“ mávla na ně orsimerka, „půjdeme do Dušnik Yalu, tam budem v bezpečí!“

Seraf namítal, že musí ošetřit bosmerovu ruku, ale obě ženy naléhaly, aby toho nechal a připravil se k ústupu, s čímž nakonec souhlasil. Erutan ho ujistil, že do té doby neumře a bude se snažit přežívat.
Graš zavelela skupince, aby jí následovali, tiše kradmými pohyby překonávali lesní překážky a během pár chvil se dostali dost daleko od původního místa. Jen letmo se otočili za sebe a lehce si oddechli, právě na jejich pozici dorazili vojáci a prohledávali okolí. Graš neustále pronášela, že si musí pospíšit a nikde se nezastavovat, nebo je najdou. Neosvětlená cesta byla velice daleká a obavy z neúspěšné záchrany velice rychle rostly. Čím více se od nich vzdalovali, tím více si všímali ve svém okolí mnoho dalekých pochodní a neustálého křiku. Jaké překvapení se dostavilo, když náhle Erutan padl bezvládně k zemi, naštěstí si ho dunmer všiml a popadl ho za zdravou končetinu a nesl ho na rameni…

Po kamenné cestě, vedoucí skrze lesy, poklidně kráčela dvojice rudých vojáků a mířila kamsi na jih.

„Jseš si jistý, Erutane, že to opravdu chceš? Víš, na svatbě jsem nebyl už dlouho…“
„Jsi jediný, komu nejvíce věřím v naší skupince. A navíc, pomáhal si mi kdykoli, Hadvare! Tohle ti zkrátka nemůžu…“ Hadvar ho rázem ujistil, že ví, co má na mysli.

V zápětí sešli z cesty na pěšinku do lesa, která vedla kamsi do kopce a kde se tyčil malinkatý domek. Hadvar se zeptal svého přítele, jestli jsou na místě, což mu elf potvrdil a zhluboka se nadechl. Vyšli kopeček plný stromů a křoví, jejich oči spatřily velice hezky zdobený dům s bohatou zahrádkou. Na žebřinách žebříku postával starší muž a lehkými balíky slámy zadělával díry, které se během některých dní vytvořily. Pod ním postávala mladičká dívka, držíc žebřík a radící, kde ještě vidí nějakou škvíru. Jen, co oba vyšli, děvče se letmo ohlédlo na stranu přicházejících a nevšímala si jich… Však si hned uvědomila, co viděla a znova se otočila… s ústy u brady zírala na bosmera a norda.

„ERUTANE?“ křikla nadšeně a lehce zatřásla se žebříkem, aby si ho všiml i onen muž, „Otče, podívejte! Erutan se vrací!!“

Bez čekání se rozeběhla v krásných pracovních šatech k muži ve vojenské uniformě a rychle mu přistála na hrudi. Jen těžké plesknutí šatů o zbroj se ozvalo do okolí a pevné objetí se dlouho nepouštělo. Oba merové se v té chvíli lehce rozbrečeli radostí i steskem, žena ho líbala jako divá a hladila po tváři.

„Jsem tak rád, že tě zase vidím, moje Leneri!“ objal ji znova a ještě pevněji.
„Já už myslela, žes tam zůstal na věky!“ se slzami pronášela nahlas, mezitím k trojici přistoupil Erutanův otec, který nevypadal nadšeně, Leneri se od něj odtrhla, „Proč jsi mi nepsal dopisy? Víš, kolik jsem ti jich napsala?“
„Nedostal jsem žádný… odpusť.“ zahleděl se smutně do země, „I já jich tobě napsal mnoho… dostalas nějaký?“ dívka jen zakroutila nesouhlasně hlavou, bosmer hodil vinu na kurýry, po kterých posílal psaní.
„Jsem rád, že ses tu také po dlouhé době ukázal, můj synu.“ s lehkým úšklebkem se zadíval muž na Erutana, „Lepší dobu sis nemohl vybrat.“
„Otče…“ odpoutal se od dívky a potřásl si rukou se svým rodičem, „Rád tě vidím!“ poté si náhle uvědomil, že tu není sám a ukázal na Hadvara, které ho představil a jim se uklonil.
„Proč přicházíš, synu? Dostals smutnou zprávu od Leneri?“ Erutan neměl tušení, co má na mysli, oba domácí se velice smutně zahleděli a s melancholickým tónem pronášeli jistou skutečnost.
„Tvá matka je těžce nemocná… Umírá.“
„C-c-c-ože?!“ vyděsil se a žádal je, aby ji viděl, což mu zatím nedopřáli, i Hadvar zesmutněl.
„Proč tu teda jsi? Máte snad někde poblíž rozbitý tábor?“ Erutan mu řekl o dočasném propuštění a touze vidět zase rodinu, poté znova požádal, zda by mohl vidět nemocnou matku.
„Nejspíš jste šli celou cestu hladoví. Pojďte dovnitř!“ požádala je Leneri a nechali se vést do malého domku.

Uvnitř velice skromného domku uviděli oba vojáci na posteli ženu, jež spala pod hromadou pokrývek. Syn k ní přistoupil a doufal, že se aspoň na chvíli probudí, což se nestalo. Od otce se doslechl, že je již v takovémto stavu přes měsíc a nikdo nevěděl, co s ní je. Dokonce sháněli místní mastičkáře a felčary, aby zjistili její stav, leč ničeho se nedočkali. Ale ujišťovali ho, aby se netrápil, i když jí viděl v takovém stavu. Čtveřice se posadila ke stolu, na kterém postávala miska s jablky. Všichni čtyři smutně hleděli na sebe, až se opět Erutanův otec zeptal, proč přišel.

„Já… chtěl jsem, aby to bylo překvapení, jak pro matku, tak i pro tebe otče… a Leneri. Ale… vzhledem k tomu, co tu vidím…“
„Erutane, to je dobrý.“ chytla ho za ruku dívka a hladila mu jí, „Nám taky trvalo, než jsme se s tím smířili.“ usmála se na něj, „Tak povídej, co máš na srdci?“
Voják vydechnul, sáhl do kapsy a cosi uchopil a držel pevně v zavřené dlani, „Můj pravý důvod, proč tu jsem i s mým přítelem z armády… Huh…“ nadechl se pořádně, slezl ze židle a přiklekl si před dívku, která nechápala jeho počin, „Stýskalo se mi po tobě každý den a noc… A já to už nemohl vydržet. Našetřil jsem spoustu peněz, abych mohl udělat něco, co jsem měl udělat už dříve…“ otevřel dlaň, děvče s rozzářenými oči spatřila amulet Mary, který jí ukázal ze všech stran, „Moje nejmilovanější Leneri…“ natáhl pod její bradu ruku a čekal na její reakci, „Vezmeš si mě?“

Její rychlá reakce byla jasnou odpovědí… ani ne do vteřiny se mu vrhla kolem krku a s radostnými slzami pronášela své štěstí. Erutan rychle dodal, že je obřad již domluvený na příští dny a jeho přítel jim bude dělat svědka. Celé menší setkání bylo zakončeno krásným polibkem a úsměvem na tvářích…

Ve Skyrimu se probudilo slunce k životu, čtveřice uprchlíků překonávala terén, plný divokých nepřátel a hustého porostu. Za několik hodin se konečně dostala na cestu pod mohutnou tvrzí, jež hlídala hranici Plání a Bílého Průsmyku. Ale postup do orkského tábora nebyl vůbec klidný. Cestou se uprchlíci střetli s thalmorskou hlídkou, před nimiž obtížně utekli. Byť zemřelo několik zlatých vojáků, čtveřice černo-hábitníků je pronásledovala.

Graš se obávala, že je nesetřesou a doženou je, Ceranna každou chvíli natahovala tětivu svého luku a hlídala jim zády. A oba elfové měli své síly zcela na pokraji. Jenže se nemohli zastavit, to nepřipadalo v úvahu.

„Jak… je to… daleko… do té osady?“ ptal se udýchaně Seraf orčice.
„Už jen kousek! Překonáme most, vyběhneme vršek a už tam budem! Vydržte!“
Náhle se zezadu ozvala Ceranna, která lehce proklínala, „Zatraceně! Mám poslední dva šípy!“ schovala se za jeden vyčnívající kámen a hleděla do dáli, její oči se zamračily, „A sledují nás ještě tři další!“
„Graši, musím si odpočinout… Už nemůžu dál… běžet…“ naléhal Seraf na vůdkyni, která byla proti.
„Tak ho vezmu, já ještě nějakou sílu mám!“ Graš nahodila bezvládného bosmera na rameno, „Nebo se můžem do nich pustit a zabít je!“
„Blbost!“ křikla střelkyně, „Sledují nás čarodějové. Jeden blesk a je po nás!“
Na pár vteřin se všichni zastavili a přemýšleli, co udělají, náhle se Erutan velice slabým hlasem ozval a prosil je, aby ho nechali na místě. Chtěl jim dát náskok.
„Dost blbej nápad, Erutane!“ pronesl Seraf.

Orčice se bez varování rozeběhla k mostku a dvojice zachránců nechápala její počin. Oba se nakonec rychle přidali k utíkající, čaroděj stihl seslat na zem jednu kouzelnou výbušnou runu, která mohla zdržet pronásledovatele. Mezitím se zbývající trojice brodila poklidným tokem na protější stranu cesty. Neváhal, přidal se k nim a za malý moment, kdy mu nateklo do bot, zaslechl za sebou výbuch kouzla a něčí křik. Kouř halil místo výhledu a tak získali skvělou příležitost se schovat do nejbližší jeskyně, která se v okolí nacházela. Graš vstoupila dovnitř i s polo-mrtvým elfem, opatrně ho položila na zem.

„Jseš si jistá Graš, že budem tady v bezpečí? Nenajdou nás tu?“ zeptal se jí Seraf.
„Ať už jsme, kde jsme, kdybychom běželi po cestě, dostihli by nás.“ zahlásila Ceranna, „Můžem tu nějakou chvíli zůstat.“
„Ti thalmoři nejspíš půjdou do mé osady. Snad kdybychom ho dali do kupy, mohli bychom je zastavit!“

Seraf nabral po chvíli sezení jisté síly pro čarování. Přesunul se k umírajícímu tělu a pustil se do kurýrování. Rána na ruce byla obrovská, Graš s hlubokým nádechem pozorovala záchranu života, avšak střelkyně popadla zbraň a vyšla ven hlídat vchod. Velmi dlouho trvalo, než se elfova ruka zcela zahojila, avšak jeho tělo díky tomu velice zesláblo. Seraf se tvrdě posadil na zem a taktéž vzdychal unaveně. Mezitím se střelkyně vrátila od vchodu s dobrou zprávou, nikoho v okolí neviděla. V té chvíli Seraf navrhl, aby se spíš vrátili na základnu, než do onoho orkského tábora, který mohl být napaden, žena s ním souhlasila.

Oba dva hleděli na sebe, avšak byli vyrušeni probuzujícím se elfem, který nechápal, kde se nachází. Seraf mu hned vše vysvětloval, jak během útěku omdlel a málem vykrvácel, bosmer se jen lehce zasmál a dodal, že už málem potřetí umřel. Pokoušel se postavit na nohy, což mu nejprve nešlo, ale nakonec se s pomocí přítomných dostal na nohy. Vzápětí se vrátila Graš s plnou náručí svíticích hub. I když jim moc nechutnaly, Graš je uklidňovala, že se v nouzi dá pozřít vše. Sice se jim lehce zvedl žaludek, ale zahnali hlad. Orčice si oddechla a už se nemohla dočkat, až dojdou do její vesnice.

„Nezlob se, orčice, ale to není dobrý nápad!“ ozval se Seraf, Graš se na něj zahleděla nepřívětivě „Jestliže nás elfové stále hledají, nejspíš půjdou i tam! To je sebevražda! Musíme se vrátit zpátky.“
„Tak moment! Ještě před chvilkou jste byli pro návrh jít do mé osady… A teď už ne? Zatraceně, vždyť tam jsou mí lidé! Musíme je varovat!!“ naléhala.
„Má pravdu…“ ozval se z ničeho nic Erutan a všichni se na něj překvapeně zahleděli, „I oni nám mohou pomoct!“ sebral ze sebe veškerou sílu a chystal se k odchodu, „Jdeme!“
„Zadrž!“ zastavil ho dunmer, „Ty se chceš nechat zase zabít? Já už tě zachraňovat nebudu!“

Na to mu už bosmer neodpověděl, před východem z jeskyně se rozhlédl do okolí a když nikoho nespatřil, přivolal si Graš, aby ho vedla. S radostí a nadšením mu hlasitě pronášela, kudy se bezpečně dostanou do oné osady, oba stíny na sebe nevěřícně hleděly, až se nakonec neochotně přidaly k druhé neodbytné dvojici.

Čtveřice vyběhla z jeskyně do přírody, na kterou pražilo Slunce jak o závod. Graš cestou vyprávěla, kudy musí jít, aby se dostali na místo a zároveň děkovala zachráncům za vysvobození z Falkreathu. Erutanovi chvíli trvalo, než nabral sílu do končetin. O několik desítek minut se přiblížili k hrobce, kde ale Graš přinutila všechny zastavit. Ceranna k ní nechápavě přiběhla, i začala pátrat po důvodu, však orčice jí jen naznačila, aby byla tichá. Vzduchem se nesl bojový pokřik a slabé řinčení čehosi s nádechem ohně. Vytušila, že se děje něco zlého, opět zavelela, aby jí sledovali. Tentokrát vyběhla do kopečka mezi skaliska, kterými mířili směrem k osadě.

O moment později se zachránci schovali za velkými skalami a jen lehce vykoukli ze skrýše, která nabízela nehezký pohled. Před nimi se rozprostírala skutečně dřevěná palisáda, chránící svobodné orky před světem… Jenže na obou stranách hradby bojovalo mnoho thalmorských vojáků proti menšině zelených lidí. Se zuřivým odhodláním a neuvěřitelnou odvahou se orsimeři bránili proti tak velkému náporu. Ve skupině zachránců si Graš stoupla a nechápavě hleděla na příšernou scenérii, kdy elfí čarodějové zapalovali hradby a vraždili každého obránce, který se jim dostal pod ruku.



„Néééé!!“ křikla smutně a chtěla vyběhnout z úkrytu jim pomoct, avšak elf jí na poslední chvíli zarazil a stáhl zpět za kameny, „Musíme jim pomoct! Pusť mě! Nemůžou to zničit!!“ v očích měla již slzy.
„GRAŠI, DOST!“ křikla Ceranna, „Nemůžem jim pomoct! Podívej se, kolik nás je!“
„Ale, vždyť je překvapíme!“ bránila se, „Podívej, vždyť jich je jen pár!“
„Já nemám šípy, Erutan nemá dýky a Seraf je na pokraji svých sil!“ hájila se střelkyně, „Když zaútočíme, JSME VŠICHNI MRTVÍ!!“
„Souhlasím s Cerannou,“ ozval se Seraf, „v téhle chvíli nemáme šanci na úspěch!“
„Musíme zmizet, dokud bojují!“ navrhl Erutan a čekal na reakci ostatních.

Graš se rozzuřila, chtěla se vrhnout na pomoc, ale byla opět silně zadržena oběma mery. Smutný pohled se jí naskytl, když si všimla mrtvol svých přátel na hrotech dřevěné hradby a vycházejícího vůdce se sekerou v ruce, jenž se vrhá bezhlavě po skupince vojáků. Všichni moc dobře věděli, že tohle nemůže dobře dopadnout. Graš se snažila vyvléknout z elfího sevření, ale Erutan se jí přesvědčoval, aby je poslechla. Dodal, že pokud se půjde obětovat, její záchrana ve Falkreathu byla zbytečná. Naposled se zmínil, aby zvážila své rozhodnutí, protože s nimi by byla v bezpečí. Orsimerka si rychle dávala si vše do kupy, nakonec se rozhodla s nimi zůstat.

Ceranna zavelala rychlý ústup, kde se nikdo nesměl zdržet nebo zastavit. Všichni naráz vyběhli z úkrytu pod kopec na cestu a bez zastavení mířili k dwemerské věži, která se jako jediná v okolí tyčila. Graš a ani Erutan nemohli uvěřit, že učinili tak velké a smutné rozhodnutí, kterého se chtěli vyvarovat. Ovšem za cenu života se jim to vyplatilo…

Když zapadalo slunce, dostali dostatečně na sever, kde bylo bezpečno. Celá unavená čtveřice se zastavila na vrcholku mohutných skalisek Plání, které byly blízko hranic s Bílým Průsmykem. Všichni se divili, že i přes veliké trable zvládli tak náročnou záchranu a úprk před nejhorším nepřítelem, jakého si mohli jen představit. Před nimi se rozléhala planina, odkud bylo vidět krásně na vysoký most, vedoucí přes řeku Karth, jehličnaté stromy dodávaly potřebný úkryt před špatným zrakem. Náhle se u jednoho stromu zastavila Graš a velice hlasitě se rozbrečela, pořád si dávala za vinu smrt svých společníků v osadě. Hned na to k ní přiběhla Ceranna a snažila se jí utěšit, což se jí trochu dařilo.



„Pánové, na chvíli si tu odpočinem.“ pronesla žena a vzala kousek stranou Graš.
„Tohle byl neobyčejný den, co? Erutane?“ prohodil Seraf, když prošel okolo elfa, jenž ho částečně nevnímal, nemohl odtrhnout oči od ženy s lukem na zádech, „Opravdu jsi myslel, že zachráníme její vesnici?“
„Podívej, Serafe, málem jsem vykrvácel a skoro mi to nemyslelo.“ odvětil trochu protivně a opět zamířil oči na ženu.
Dunmer se zahleděl stejným směrem a došlo mu, na co právě myslí, „Odvážná žena, viď?“
„Kdo? Graš?“ zeptal se Erutan, „Jo… je odvážná. Až moc.“
„Nemyslím orčici…“ bosmer se zamračil v obočí, „Neustále se díváš na Cerannu. Nespouštíš z ní oči a po každé, když se na tebe podívá, hledíš jinam!“ chtěl mu již vyvrátit myšlenku, ale nedal se, „Tobě se líbí, že?“
Poraženecky vydechl, „Jo, máš pravdu, Serafe… Je tak krásná!“
„Bylo mi hnedka na Pláních jasné, proč jsi chtěl, aby šla s námi. Má pěkné tělo, zdravého ducha…“
„O to mi nejde, Serafe!“ dunmer se tiše zasmál, až si Erutan uvědomil, co vlastně řekl, „Vlastně… Huh… Jo, máš pravdu… Chtěl bych s ní strávit nějaký čas! Líp se poznat a tak… Chápeš, ne?“ elf jen kýval hlavou, „Jenže, huh… nevím, jak jí mám naznačit, aby se mnou chvíli zůstala. Nebo já s ní.“
Seraf se chytl za bradu a zamyslel se, „Hmm, být na tvém místě a kdyby tady byla nějaká dunmerka, která by se mi strašně… ale vážně strašně líbila, já bych jí vzal na nějaké pěkné místo. Krásná vyhlídka, pár lahví vína a máš jistotu, že něco vyjde.“ poté mu ukázal prsty, aby ho následoval.

Oba vylezli na skálu, z onoho místa ukázal na jih, na dalekou zříceninu, kterou lehce míjeli. Doporučil mu, aby se s ní dostal právě tam, na vyhlídku „Čtyř lebek“, které mělo krásný výhled na řeku i cestu pod nimi. Erutan mu poděkoval za radu a požádal ho, aby si tohle nechal pro sebe.

„Spolehni se, sero. Tvé tajemství je zároveň mým.“ ujistil ho a vrátili se zpět k ženám, Graš se již uklidnila a lehce vyprávěla poznatky o věštci, které zajímaly hlavně Cerannu. Jakmile se k nim připojili, vydali se opět na cestu.

Mezi bytelnými zdmi postávali služebníci boží, v předních lavicích seděl Erutanův otec, Hadvar a před oltářem postávala ve velmi nádherných venkovských šatech Leneri, která byla upravená jako opravdová bosmeří princezna. Kněz před skupinkou lidí vyčkával netrpělivě, neustále si listoval v knize o „Devíti bozích“ a občas se zahleděl na dunmeří služebnici, která byla také přítomna. Jeho zrak si všiml nervozity a obavu v dívce, která stála osamocena před oltářem.

„Váš muž… přijde vůbec?“ zeptal se opatrně kněz.
„Určitě přijde! Domlouval svatbu… Musí přijít!“ naříkala lehce Leneri a doufala, že se Erutan objeví ve dveřích.
„Víte, rád bych vás oddal, paní… Avšak… my bychom správně měli už zavřít chrám. Je již pozdě…“
„Dejte nám ještě…“ chtěla dopovědět elfka, avšak dveře chrámu se náhle otevřely a do nich vstoupil Erutan ve zbroji, leč tvář měl upravenou.
Rychle předstoupil před oltář, jeho otec a Hadvar se pevně usadili a čekali, až ceremonie začne, „Omlouvám se za zdržení, otče, musel jsem ještě zařídit ubytování…“
Leneri ho lehce chytla za ruku a pohladila mu paži, „Ale stihl jsi to! A to je hlavní!“ opět se na něj usmála, Erutan si až teď všiml, jak to jeho budoucí ženě náramně sluší a přede všemi jí to pochválil.

Kněz se pustil do obřadu, začal mluvit o Marině lásce a o pohledu na svět mladých lidí, kteří si dokážou najít lásku i za takto pochmurných dní. Než se stačil dostat k důležité části, Erutan ho přerušil.

„Otče, promiňte, že přerušuji vaši řeč. Ale chtěl bych říct něco své lásce… Před oddáním.“ kněz mu gestem dal prostor k vyjádření, Erutan se zahleděl pořádně do očí své milované, „Leneri, od té doby, co jsem tě poznal u jezera, jsem si každý večer přál být s tebou. Věděl jsem, že mi budeš oporou v jakékoli situaci…“ nadechl se, „Na oplátku, tady přede všemi ti chci slíbit na svůj život… Ať se s námi stane cokoli, ať budeme kdekoli, a ať už bude s námi Kynareth či někdo jiný, pro naši lásku tě budu chránit a milovat tak, jak to dělal i můj otec s mojí milovanou matkou! Jsi pro mě to nejdůležitější v životě… Miluji tě!“ Leneri jeho řeč opětovala sladkými slovy a chytla ho za ruku, kněz pokračoval v řeči.

„Ehm, tak tedy… Přejete si býti svázáni láskou TEĎ… a NAVŽDY?!“
Oba účastníci se na sebe usmáli a současně vypustili z úst, „ANO, TEĎ A NAVŽDY!“, kněz se rychle zahleděl na svědka Hadvara, který jen kýval hlavou a usmíval se.

Čtveřice uprchlíků byla téměř na konci svého putování. U zasněžených hor za Dračím Mostem uprchlíci zaznamenali, že jim někdo chybí. Jakmile se zastavili a otočili se, viděli udýchanou Cerannu, jak postává u stromu a přímo na ně hledí.

„Dál už běžte sami! Já mám ještě nějakou práci…“
Než se stačila otočit a odejít pryč, přiběhl k ní Erutan s čímsi na srdci, zbylí dva doprovázející pomalu kráčeli kupředu, „Ceranno, počkej!“, nordka se zastavila a zeptala se ho, co potřebuje, „Heleď, měl bych na tebe prosbu…“ rychle zauvažoval nad vhodnými slovy, které ho napadaly, „Víš, mohli bychom se zítra večer sejít u vyhlídky Čtyř lebek? Potřeboval bych s tebou mluvit!“
Žena z jeho slov byla na vážkách, „Proč mi to neřekneš hned tady?“
„Jde o… Sigdise. Nemůžu o tom mluvit tady mezi „Stíny“.“ zadíval se do jejích očí a nemohl se od nich odtrhnout, „Je to velmi důležité…“
„Hmm, tak dobrá. Sejdem se tam!“ Ceranna se rozeběhla kamsi zpět do přírody a Erutanovi spadl kámen ze srdce, setkání s ní začínalo být čím dál víc reálnější.

Po pár hodinách dorazila trojice k jeskyni, nadechla se pořádně a vstoupila dovnitř. Vně jeskyně byl život v plném proudu, děti si procvičovaly údery a švihy dřevěných zbraní. Skupinka nordů a bretonců seděla u rozdělaného ohně a z loutny vyhrávaly neznámé melodie. Byť příchozí zamířili na vrchol jeskyně, daleko nedošli. Samotný vůdce i se svým zástupcem Björnem postávali kousek od ohně a nad něčím debatovali. Jakmile si jich všimli, pomalu k nim kráčeli.

Dunmer ohlásil příchod, který však vůdce nezajímal, „Kdo to je a co tady dělá?!“ zeptal se bez emocí.
„Jsem Brorag gra-Graš,“ uklonila se před mohutným nordem, „tihle dva muži mě zachránili před popravou ve Falkreathu. Jsem jim neskutečně…“
„COŽE JSTE UDĚLALI?!“ zeptal se rázně, „Vy jste narušili popravu?“ Erutan mu potvrdil domněnku, „Vy… hlupáci! Takhle nás budou akorát hledat!“
„Ví o věštci!“ křikl z ničeho nic Erutan, Sigdis rázem sklapnul, „Ví něco o něm… a je odhodlaná s námi bojovat proti nim!“
Sigdis hejknul na orčici a požádal jí, aby ho následovala, oba poodešli stranou, Björn přistoupil blíže ke dvojici merů, „Takže jste rozvířili klidné vody… Hmm, to není dobré.“
„Aspoň jsme ukázali Thalmoru, že naše boje ještě neskončily…“ pronášel s klidem dunmer.
„Pravda… No nic, pánové, běžte si odpočinout! Máte toho mnoho za sebou.“ Björn od nich odešel k vůdci, dunmer se uklonil Erutanovi a poděkoval mu za jeho společnost, poté se odebral kamsi do tábora a mladý bosmer zůstal nechápavě stát na místě.

Přemýšlel nad časem, co podnikne, než uplyne následující doba před setkání s ženou v Pláních, nakonec se rozhodl odejít do ústraní k jezírku, kde se opět opřel o strom a s pohledem na vodu si otevřel lehce rozervanou brašnu s deníkem, kde nalistoval na další stránky.

„25. provosev, 4V 200

A je to tady… Den, ve který jsem nedoufal, že se vyplní. Dost dlouho trvalo, než mě dočasně propustili a já mohl odejít za svou rodinou a hlavně za Leneri… Dost jsem se bál, aby to vyšlo, ale podařilo se! Dneska jsme měli svatební obřad a já… už jsem jejím mužem…

U Kynareth! Ještě teď tomu nemůžu uvěřit, že jsme manželé… Ale zaráží mě pomyšlení… jak vysvětlím své milované, že od ní zase odejdu a na pěkně dlouho? Co když už se nevrátím? A pokud ano, bude mě stále milovat? Strašně se obávám její odpovědi…“

Jen, co přečetl poslední slova, vybavila se mu vzpomínka na nejkrásnější večer v životě, ovšem s hořkým nádechem…

Bylo již dávno po obřadu, mladí merové leželi v posteli na pokoji místní krčmy osamoceni a zcela nazí, pouze přikrytí lehkou dekou. Oba se usmívali, dívka mu s hlavou na jeho hrudi lehce bubnovala po svalech, které se mu během výcviku vytvořily. Erutan jí neustále hladil po vlasech, nemohl skončit s hrátkami a v duchu pronášel, jak je šťastný, že učinil dlouhodobý plán.

„Škoda, že už musel tvůj otec jít… Vždyť tu mohl zůstat.“ pronášela tiše.
„Má jistě strach o matku… Já ho chápu.“ hluboce vydechl, „Dost… mě překvapilo, že mě uvítal v dobrém.“
„Ten tvůj odchod nebyl zrovna nejpříjemnější a nebyli jsme z něj nadšení…“ podívala se mu do očí, „Ale vrátil ses! A to už něco znamená…“ vrátila hlavu zpátky a zavrtěla s jeho tělem, „Už se nemůžu dočkat, až se vrátíme domů a založíme konečně rodinu! Tak jsi přeci výcvik zvládl!“

Po jejích slovech se elf lehce oklepal, ještě štěstí, že se děvče na něj neotočilo, protože se mu čelo orosilo. V hlavě mu kolovaly myšlenky, co má říct, jestli přiznat částečnou či celou pravdu, nebo zda má zcela lhát. Elfka se na něj otočila, jeho výraz jí lehce vyděsil, vyptávala se ho, co se děje, proč se nesměje…

„Leneri…“ zhluboka se nadechl a silně mrkl, „musím ti něco říct.“
Dívka zcela ztuhla, došlo jí, že se dozví něco špatného, „Co… co se děje?“
Erutan se na ní zahleděl se smutným výrazem, v jeho očích se lehce lámala vodní hranice a každou vteřinou se bál, co vypustí z úst, „Leneri… huh…“ nabíral těžce dech, jako by měl kámen na hrudi, „Oni mě přeložili…“ nechápala ho a znova se zeptala, co má na mysli, „Přeložili mě, kvůli skvělým výsledkům, pryč ze Skyrimu. Pozítří mi končí volno a hned na to odjíždím pryč.“ Leneri zvolala vystrašeně, kam má namířeno, „Do Chorrolu, v Cyrodiilu…“ když se však doslechla, na jak dlouho, mráz jí vyběhl po zádech a do veselých očí se dostal smutek, „Na tři roky.“.

Záhy se k němu přitiskla a rozplakala se s nářkem a vzlykotem. Její srdcervoucí smutná slova, jak si nepřeje, aby jí znova opouštěl, ho velice zraňovala. Přitiskl si jí k sobě pevně a snažil se jí utišit, leč se mu to nedařilo. Novomanželka ho žádala, aby ono přeložení přerušil a vrátil se domů natrvalo, s tím ovšem Erutan nemohl nic zmoct. Za dívčího vzlykání a smutného dechu si bosmer uvědomil, že právě zničil svou řečí tak krásný večer jejich života. Bylo mu na blití…

Se smutným zrakem se zatřásl a knihu raději zavřel, nemohl si připustit, že opravdu udělal to, co se právě dočetl. Deník zandal zpátky do brašny a tiše si přál, aby tyto smutné vzpomínky rychle zmizely, leč se tak nestalo. Stále přemýšlel, proč jí musel lhát. Proč jí neřekl, že se mu vůbec nedařilo a že o přeložení zažádal sám? Miloval ji mnohem víc, než svůj život, přesto jí dokázal lhát…

V posledních chvílích nechal zavřené oči, ruce si dal na prsa a usnul tak tvrdě, jak jen mohl. Spal předlouho, zůstal jako skála sedět a ani se nehnul, v hlavě si snažil udělat pořádek a stále doufal, že toto byla jediná zlost, kterou způsobil svým blízkým. V hlavě se mu přehrávala vzpomínka, jak pomalu odcházel z domova, v doprovodu Hadvara, který se neustále usmíval. Poslední zamávání na Leneri a čistý obraz se rozplynul…

Oči se probudily do reality, hned spatřil, že většina těch, co odpočívali, konaly různé činnosti, od štípání dřeva, po lehké cvičení se zbraněmi. Všiml si, jak si Seraf, opět něco čte. Zvedl se ze země, v žilách ucítil novou sílu, tělo bylo odpočaté, avšak hladové. V tomto stavu došel k dunmerovi, jenž se na něj usmál a zeptal se ho, čeho si žádá. Bosmer chtěl jen vědět, jak dlouho spal a jestli není potřeba něco udělat, naštěstí mu sdělil jen dobré zprávy. Když se však doslechl, jak dlouho spal, oklepal se a uvědomil si, že má nejvyšší čas vyrazit. Začal vyděšeně bláznit a už se sháněl po nějakém alkoholu, který by si vzal s sebou, Seraf ho však zastavil a prozradil, aby si došel do jeho stanu, sám mu připravil ony věci. Nemohl uvěřit dunmeří ochotnost, poděkoval mu a vyrazil pro zásoby. Cestou si ze stolku u ohně vzal kus masa a jedl, u stanu popadl velice rychle tornu a vyběhl z jeskyně jak vítr na moři. V hlavě si přál, aby se mu toto setkání podařilo.

Venku se slunce lehce vznášelo nad západní stranou hor, Erutan běžel skrze přírodu a dával si pozor na altmeří hlídky, které tu operovaly. Skrze Dračí Most se dostal snadno, už si pomalu říkal, že toto je jedno z nejjednodušších míst, přes které lze překročit bez potíží. Za pár hodin se dostal do kopců, kde se v minulém dni na chvíli čtveřice uprchlíků zastavila. Odtamtud se rozeběhl směrem k vyhlídce, za několik momentů doběhl vyčerpán na místo a tiše si přál, aby skutečně dorazila. Sedl si na jeden z blízkých kamenů, sundal tornu a vytrvale vyčkával na místě.

V komnatě Chmurného hradu posedával nad rozepsanou listinou tribun Marvelin Aurelius a rekrut Erutan Vlaarin, jenž sděloval svému nadřízenému veškeré informace, které zapisoval na listinu. V místnosti postávali další dva vysocí důstojníci, kteří ho neměli zrovna v oblibě. Rekrut s úsměvem hleděl na ruku, jež psala doporučení veliteli v Cyrodiilu a tiše doufal, aby mu jeho rodina za další útěk odpustila. Marvelin Aurelius už chtěl dokončit psaní, však náhle se dveře hradiště rozletěly, jako by vrazil prudký vichr a ve dveřích se objevila udýchaná stráž…

„NÁŠ VELEKRÁL JE MRTEV!!“
Jen malinkatou chvilku byli všichni jak z kamene, „COŽE?! U Osmičky!“ ozvali se důstojníci a nikdo nemohl uvěřit slovům, které zaslechli. Ihned se ho vyptávali, jak se to stalo, ovšem po odpovědi byli jak opaření.
„Ulfrik Bouřný Háv vtrhl do Modrého paláce a zavraždil ho!“
„Chytli jste ho?!“ křikl tribun Aurelius.
„Ne, pane! Strážný Roggvir mu otevřel bránu a on ujel z města pryč. Nestačili jsme ho dohnat!“
Tribun zrudl, ohlédl se na Erutana, který byl taktéž vyděšen ze zprávy, „Důstojníci, svolejte všechny jednotky! Musíme toho BASTARDA chytit!!“
„ANO, PANE!“ zvolali oba vyšší vojáci a rozeběhli se ven z hradiště.
„Vy, strážný, doveďte mě k tomu zrádci! A najděte mi kapitána Aldise!“ strážce pokynul hlavou a odešel, „Rekrute Vlaarine, vzhledem k této nečekané situaci, musím vaše přeložení odložit…“
„Můj veliteli, ale…“ jeho řeč však přerušil, vražda velekrále byla momentálně důležitější, jemu rychle sdělil, aby se hlásil na nádvoří, „Ale pane, já už jsem připravený na odchod! Vždyť…!“ odpovědi se od něj nedočkal, s rozzuřeným hlasem vyběhl z hradiště, Erutan stál jak opařený…

Na nebi tančila krásná modro-fialová polární záře, elf byl celý v úžasu z tohoto pohledu. Na chvíli se zahleděl do vzduchu a neuvědomoval si, že někdo může být v jeho okolí. Jaké překvapení pro něj bylo, když se za jeho zády ozval ženský hlas. Opravdu dorazila, bylo však na ní vidět, že má na spěch, chtěla od něj co nejrychleji získat informace. Než jí začal vyprávět o jejím bývalém vůdci, přitakal jí, aby si přisedla k němu a jen na chvíli se zahleděla do nebe. Ceranna ho nechápala, co má za lubem, ale učinila tak, kousek od něj si sedla a doufala, že už začne vyprávět. Erutan jí však prozradil jen to, co už dávno věděla, že jí Sigdis nevěří a že nedoufá v návrat. Byla lehce vytočena, očekávala něco důležitějšího.

„Odpusť, ale Sigdis nebyl vlastně tím důvodem, proč jsem tě chtěl tady…“ polkl slinu, „Poslyš, v posledních dnech jsme bojovali po boku, včera jsme dokonce utekli mocnářům z chřtánu! To by chtělo trochu… oslavit, ne?“
„Děláš si srandu?“ ostře na něj spustila, ale Erutan jen zakýval hlavou a z torny vytáhl lahev vína a korbele.



Po několika delších minutách si oba ve veselé náladě připíjeli a zapíjeli vše, co dostali do úst. Jeho menší plán se sblížením se začínal dařit. Od Ceranny se doslechl, že kdysi bývala velice důležitým členem spolku banditů v Pláních. A také se mu svěřila, jaké hrozné chvíle prožívala v Cidhenském dole, což mu nepřála. Erutan se jí přiznal, že o sobě moc nevěděl, neboť z neznámých důvodů ztratil paměť a jen letmo si něco vybavil, třeba při četbě deníku.

Ceranna si náhle lehla i s lukem v zádech na kámen a přímo hleděla na oblohu, když ji však Erutan v této poloze spatřil, do těla mu naskočila husí kůže. Pohled na její ploché tělo ve zbroji, kde však poprsí vystupovalo z roviny, se mu líbilo. Žena se na něj jen zlehka usmála a zeptala se ho, co chce podniknout, jeho slova se ztratila kdesi v hlubinách ticha. Však se stále na něj dívala, Erutan si tiše dával odvahu do těla a velice blízko se k ní přiblížil, snažil se jí políbit. Načež se stalo něco, co nečekal…

I když byla žena lehce opitá, stále si uvědomovala realitu, jeho blížící se tělo silně rukou zadržela, „CO-TO-DĚLÁŠ?!“
„Co asi… hádej!“ pronesl a snažil se i přes napnutou ruku k ní dostat, leč marně. Žena ho rázným zatlačením odhodila zpět, rychle vstala ze země a upravila si vlasy, „Co se, u Devítky, děje?!“
„Co to zatraceně zkoušíš, elfe?! Já měla za to, že se chceš blíže poznat! Jako… spolupracovat!“
„No a však, o co se snažím? Tedy… snažíme?!“
Ceranna na něj vycenila zuby, „Víš, proč jsem ještě naživu? Protože jsem SAMA! Bez nějakého… břemene, které by nedávalo na sebe pozor a nechalo se zabít!“ po jejích slovech zrudl ostudou, „Jsme ve válce proti Thalmoru, i ostatním zapřísáhlým lidem… a ty myslíš na tohle?!“
„Já… já jen…“
Ceranna se otočila k němu zády a odcházela z místa, „Myslela jsem, že jsi chytřejší, než vypadáš…“ promluvila temně, „Už mě nekontaktuj!“ po jejích slovech se smutně zahleděl na vypité lahve a nevěřil, že se mu sbližování nepovedlo. Když byla žena pryč, vstal ze země a vydal se zpět na základnu…

Mnoho dní a měsíců uplynulo od vraždy velekrále Skyrimu, mladý elf kráčel po zasněženém nádvoří jižní pevnosti. Než si stačil dojít ke kováři, v bráně se objevil povoz, ze kterého slezl jeho nadřízený tribun Aurelius a mířil přímo k němu. Bez otázek a zastavení mu nařídil, aby si s dalšími vojáky naskočil do povozu, jenž mířil do Cyrodiilu. Erutan vycítil z jeho hlasu obavu, která byla správná, i samotný tribun byl převelen, ovšem nedobrovolně a do Císařského města. Erutan kývl hlavou, poděkoval mu za poskytnuté služby a zaběhl do pevnosti pro připravené věci na odjezd. Cestou k povozu zaslechl v horách podivné volání, znělo to jako tisíce orlů a zpěvavých ptáků, jenž letí střemhlav na kořist. Neměl tušení, co to bylo, pomalu kráčel k vozu a vzpomínal na poslední chvilky domova…

„Já se ti vrátím domů, Leneri! Počkáš tu na mě, prosím?“
Se slzami v očích na něj hleděla, „Počkám! Vím, že se mi vrátíš…“ poté mu dala do ruky cosi, „Tady, vem si to, prosím!“ v rukách se mu ocitl amulet Mary, který jí dal na svatbě, „Na zadní stranu jsem nám nechala vyrýt jména, abychom…“
Erutan ji objal a do kapsy šatu jí umístil měšec, „Tohle je můj veškerý žold, který jsem si vydělal. Najdi nejlepšího mastičkáře a postarejte se o matku.“ poté se políbili, vyznali si lásku a rozdělili se. Elfka hleděla na svého muže dlouho, dokud se jí neztratil z dohledu.

Bosmer vyskočil na vůz a vyčkal na další muže, kteří byli připraveni. Sotva naskočil poslední, v bráně se objevil utíkající voják, jenž hlasitě řval, „HELGEN PADL! HELGEN NAPADL DRAK!!“. Celá posádka byla překvapená, všichni ve vozech chtěli vyskočit na zem a připravit se na boj, ale tribunovo mocné „JEĎ, KOČÍ!“ donutilo jezdce rozjet koně. Teď už Erutan nemohl učinit krok zpět…

Po několika hodinách se elf smutně vrátil na základnu, hlavu měl potopenou v depresích a litoval každého slova a pohybu, který učinil. Než se stačil usadit na své místo, překvapil ho ve vchodu Mikradan s úsměvem.

„Hej, Erutane! Bezva, že mi jdeš pod ruku!“
„Co se děje, že mě potřebuješ?“ zaznělo smutně.
„Víš, Erika je z tebe teď nadšená, stále ti ještě nepoděkovala za mou záchranu. Takže, chtěl jsem ti to vyřídit.“ Erutan ho chtěl smutně přejít, ale byl jím zadržen, „Počkej. poslyš, zaslechl jsem, žes nikdy nebyl ve Větrném Žlebu, že? Mám tam namířeno, potřebuji se setkat s Tharinou Varou. Chceš jít se mnou?“
Elf se rychle rozmýšlel, zda má zůstat v jeskyni a utápět se ve strachu a depresi, nebo jestli se má vydat na cestu, kde by mohl přijít na jiné myšlenky… Souhlasil s ním a chtěl se přidat.
„Tak pojď, už jsem nám zabalil věci a zásoby!“ do ruky mu dal pár dýk, poplácal ho po rameni a vyšel ven, zvěd hned za ním.

Po mnoha hodinách, kdy cestou odpočívali a bavili se o posledních dnech, se oba dostali do Východní Marky. Pohybovali se jak lišky v přírodě, úspěšně se vyhýbali mnoha hlídkám, jež hlídaly cesty. Mikradan ukázal svému příteli do hor na cestu, kterou jako jediný dobře znal. Už se blížili na vrchol, odkud bylo možné vidět město jako na dlani, však se stalo něco, co ani jeden nečekal. Za jejich zády se ocitla neznámá postava se zbraní v ruce, jen co se na něj ohlédli a poté zpět, se odkudsi vynořily další postavy, taktéž připraveni k boji.



„Krváci! U Devítky!!“ křikl na svého společníka Mikradan a už se natahoval po luku.
„To je ten zvěd od Stínů! Chopte se ho!!“ křikl mocný nord s obouručním mečem v ruce, celá skupinka se proti dvojici vrhla jak na kořist.

Erutan bleskově vytáhl dýku a hodil po jednom z útočníků, Mikradan bleskově vytasil luk ze zad a s připraveným šípem vystřelil na běžícího nepřítele. Sotva učinili menší obranu, Erutan si všiml, jak se za společníkovými zády objevil střelec, jenž na něj mířil. Chtěl ho varovat před ním, to ovšem nestihl, do zad se mu opřela síla obouručního meče, švy zbroje praskly a z těla se vyvalila krev. Síla ho donutila přistát tváří do sněhu, bolest byla neskutečná a řev nekonečný. Rychle se plížil pryč, ovšem náhle se objevila tma a ticho… Jeden z útočníků ho udeřil zbraní po hlavě…
___________________________________________________________________________________________________
Otázka: Kde se Erutan probudí?
1) v posteli
2) za mřížemi
3) ve sněhu