Název novinky: The Elder Scrolls V: Skyrim - Česká fansite :: Adriho povídky V - Osvobození

Přidal Adrian_S dne 20.02.2015 20:19
#4

Část 2. - Nejasný plán

Sluneční paprsky pronikaly skrze smíšený les, kdesi u jezera na skále posedával vysoký bosmer a malý chlapec s udicemi v rukách. Oba využili krásného počasí na společný rybolov. Starší elf poklidně vysvětloval chlapci, jak má správně rybařit. Za pár minut udice divoce cukala.

„Tatínku, já mám něco! Něco jsem chytil!“ křičel elfík.
„Drž udici pevně a nepouštěj ji, Erutane!“ otec vstal rychle z kamene, stoupl si za něj a pomohl mu vyzdvihnout šňůru z vody, na kterém se plácal okoun.
„Skvělé! Jupíí!“ radoval se malý Erutan, jeho první úlovek vytáhli na kámen a otec se pustil do kuchání.

Jakmile odhodil nepoživatelné části ryby, vydali se oba od jezera zpět k domovu se spokojenou tváří. Klučina pořád nemohl uvěřit, co se mu podařilo a neustále opakoval své nadšení. Po krátké procházce, kdy narazili na kamennou stezku, zaslechli kdesi v dáli hlasitý dupot, který je donutil zastavit. Chvíli čekali, pak se ze zatáčky vynořila skupinka neznámých lidí v rudých zbrojích a se zbraněmi na opasku. Do tváří jim nebylo vidět, zato na štítech, které nesli, spatřili oba kresbu draka, pokrouceného v kosočtverci. Beze slov prošli kolem rybářů, jen několik hlav se na ně otočilo, ale zase se vrátilo zpátky kupředu.

„Kdo to jsou, tatí?“
„To jsou legionáři císaře, synku. Zajišťují nám tady bezpečí.“
Erutan tiše přemýšlel, se zrakem natočeným na ně a udivenou tváří, „Až vyrostu, chtěl bych být jako oni!“
Jeho otec se pod vousem zasmál a zahleděl se mu do očí, „Heh, na to máš ještě čas, Erutane. Jednou se tam třeba dostaneš. Jednou třeba ano…“


„HEJ! HEEEJ! Jsi tam, elfe?“ náhle se po těchto slovech otevřel zrak Erutana.

Bosmerovo tělo stále bolelo po poslední uštědřené ráně, v hlavě mu zvonilo, jak kdyby dwemerové bili na poplach. Mimo toho, že ležel na studené zemi, si konečně všiml, že moc prostoru kolem sebe nemá. Malá smrdutá místnost, ze které vedla pouze jediná cesta zamřížovanými dveřmi. Zvedl se ze země a zkoušel je otevřít, však zámek mu nedovolil opustit místo. Nikdy v této kobce nebyl, ale došlo mu, kde se nachází. Znova zaslechl volání z vedlejší cely, ozval se.

„Ahh, fajn. Myslel jsem, že tě odvedli.“ ozval se nordův hlas, „Jsi celej? Jaks dostal tu ránu, valila se ti spousta krve z hlavy…“
„Jsem v pohodě…“ záhy si rozmyslel slova, „Vlastně, nejsem.“
„Buď rád, že žiješ. Většinou dávaj i větší.“

Erutan se ho zeptal, kde se nachází, ale byl lehce okřiknut, aby šeptal. Nord mu vysvětlil, že když budou na sebe řvát, akorát k sobě přivolají stráž, která nebude mít s nimi slitování.

„Proč nás zatkli? Za co?“
„Za to, že jsme spolu mluvili…“ ozvalo se tiše z vedlejší cely, Erutan ho nechápal, „No, je to jeden z hlavních zákonů „nového Skyrimu“.“
„Co je to za blbost?“ zeptal se ho elf, než mu nord stačil odpovědět, uslyšeli oba kdesi v dálce velice hlasitý ženský křik, byl plný bolesti a nářku.

Nord jen pronesl, že se tohohle musejí vyvarovat, nechtěl takhle skončit. Erutan si sedl ke dveřím, opřel se o zeď a sledoval okolí skrze mříže. Od vedlejší cely zaslechl jakési skřípání a cvakání, což mu nedalo spát.

„Co tam děláš?“
„Myslíš, že tu budu čekat na smrt? Ani zdaleka ne!“ ozval se nord, mezitím se pořád o něco pokoušel a mírně u toho klel.

Vše rázem přestalo, když se po chodbě nesly kroky, jež sílily. Oba spatřili v mřížích blížícího se altmerského vojáka s nevraživým pohledem. Zastavil se u Erutanovy cely a hleděl na něj. Beze slov pak vytáhl z kapsy klíč a odemkl mu celu. Jen, co tak učinil a otevřel dveře, vytáhl si do ruky meč a pohrozil mu, jestli bude chtít utéct, zabije ho.

„Kam se jde?“ zeptal se věznitele, ale odpovědi se nedočkal, voják ho čapl rychle za ruku a vyvedl z cely.

Chtěl se bránit, ale když ucítil špičku čepele na svých zádech, pochopil, že bude lepší spolupracovat, než se pokoušet o odpor. Rychle se otočil na norda ve vedlejší cele. Ten mu v očích říkal, jak mu přeje hodně štěstí, protože věděl, kam ho altmer odvede.

Po menším pochodu došli oba do místnosti plné krve, různých mučících strojů a nářadí, Erutanovo čelo okamžitě polil pot. Jen, co vešli dovnitř, přišel další altmer, tentokrát v černém hábitu a usadil se na židli, ze stolku vytáhl knihu se záznamy. Voják tvrdě přinutil bosmera, aby si lehl na stůl s okovy. Když se tělo uzamklo v železe, Erutan se ještě víc třásl a oči rozšířily, když onen voják začal vytahovat ze skříně různé nástroje, se kterými mu nechtěl dopřát klidné chvíle a poté mu roztrhl košili.

„Takže… Máme tu dalšího elfa, co je nejspíše proti Spolku.“ ozval se altmer v hábitu, „Můj kolega tě může ušetřit, když mi budeš odpovídat pravdivě. Když zalžeš a já to poznám, no… ty to taky poznáš.“
„Já?! Heleďte, nechci vám do toho nějak mluvit, ale…“
„TICHO!“ okřikl ho voják a do ruky si vzal jeden z mučicích nástrojů se zahnutým koncem.
„Byli jsme svědky, jak se bavíš s nějakým nordem. Ten nord je jistě ze skupinky rebelů, která smýšlí proti novému řádu.“ altmer si lehce zakroutil hlavou, až mu krční obratle zakřupaly, „Řekni mi, co ti pověděl a kde se nachází jeho skupina!“
„Cože?“ zeptal se náhle Erutan, to však neměl dělat, přes hruď mu projel voják mučicím nástrojem, elf bolestně zařval.
„TAK ZNOVA! CO TI POVĚDĚL! MLUV!“ rozkřikl se vyšetřovatel.
„JÁ NIC NEVÍM!“ křikl bez rozmýšlení, „Jen mi řekl, že se divil, kdo mu nesl pivo ke stolu a pak něco o Devítce! Jinak vážně nic nevím! Přísahám!“
„Kde se nachází jeho skupina?“
„Povídám vám, že…“ voják opět projel nástrojem po jeho těle, tentokrát z levé strany na druhou, krev se mu z hrudi vyvalila a řev oživl.
„Budeš to mít horší, jestli to neřekneš!“ usmál se na něj vyšetřovatel, „KDE SE NACHÁZEJÍ? KOLIK JICH JE? KDO JE JEJICH VŮDCE?“

Na každé Erutanovo „nevím“ se mučitel vyřádil a bosmeří hlas sílil bolestně. Nadešla také chvíle, kdy díky mučení Erutan padl do mdlob a doposud se neprobral…

„TATÍNKU, PROSÍM, ODPUSŤ!“ křičel malý elf na svého otce, když se k němu blížil s opaskem v ruce a zuřivým hlasem v ústech, „JÁ HO NECHTĚL ZTRATIT! PROSÍM, NEUBLIŽUJ MI!“ ruce dával před sebe.

Otec se po něm natáhl a několikrát jej udeřil po těle, které se dostalo do křečí. Kůže kousala do kůže, modřiny a lehká zranění začala vyskakovat po těle. Avšak jeho otec nepřestal v bití, a i když malý Erutan křičel jak o život, nikdo mu nešel na pomoc… nikdo nezastavil rozzuřeného otce.

„VÍŠ, KOLIK TEN LUK STÁL? Víš, jak dlouho jsme ho měli v rodině? To bylo naše dlouhověké rodinné dědictví, a tys jej ztratil někde v divočině! JEDINÝ LUK, SE KTERÝM JSME LOVILI A TY HO ZTRATÍŠ!“
„Prosím! Nech mě být! Já-to-nechtěl-udělat!“ prosil ho se slzami v očích, ale bylo to marné, „Už se nebudu pokoušet lovit sám! NIKDY!“

Náhle ho otec přestal bít, chytl jej za ruku a odhodil kamsi dál do místnosti, kde spadl jak jablko ze stromu, „Nejen, že jsi ztratil naše dědictví, ale také jsi ukázal, že jsi neschopný něco vydržet! S tímhle v legii neobstojíš!“ otočil se k němu zády a odcházel do vedlejší místnosti, ve dveřích se zastavil, „Jdi mi z očí, Erutane!“, poté už zavřel dveře.


„Ten nic neví! Odvést do cely!“ křikl naštvaně vyšetřovatel, mučitel ho odepnul ze stolu a vzal kolem ramene.

Vysílený Erutan se náhle probudil bez sil, jen lehce očima projížděl pohybujícími se zdmi a sledoval okolí, voják si ho prozatím nevšiml. Prošli kolem několika otevřených dveří, ve chvíli, kdy byly jedny dveře otevřeny dokořán, spatřil schodiště kamsi do nižších míst, odkud se ozývalo šumění vody. Po chvíli došli zpět do jeho cely, nord okamžitě vstal ze země a přitiskl se k mřížím. Erutan spadl na zem jak pytel brambor, voják zamkl dveře a odešel pryč. Přestože vězeň křičel na svého souseda, on pod vlivem slabosti tvrdě usnul… oči se otevřely až po několika hodinách.

„Hej, elfe! Jsi v pořádku? Elfe?“ ale Erutan se neozýval, jen slabé vydechoval, „No tak, ozvi se!“
„Jo… jsem tu…“ dostal ze sebe, na víc se nezmohl.
„Ti parchanti tě mučili, že jo? Na co se tě ptali?“

Na to mu bosmer neodpověděl, posadil se a opřel o zeď. Chtělo se mu brečet bolestí, ale zároveň nemohl. V hlavě mu létalo tolik myšlenek, že se nemohl soustředit a ani vnímat stále tázajícího se norda. Po několika minutách, kdy muž odvedle se ho přestal ptát a jeho tělo se trochu zregenerovalo, se postavil k mřížím. Tentokrát se blížili z chodby kroky, elfí vyšetřovatel vyšel ze schodiště a zahleděl se na oba vězně.

http://imgur.com/v4qw6zC.jpg


„Áh, vida! Už se nám probral. Tak to bychom mohli pokračovat tam, kde jsme skončili, ne?“ zeptal se Erutana vyšetřovatel.
„Pojď se spíš zeptat mě, ty zbabělej elfe!“ křikl na něj nord a chytl se mříží pevně, altmer k němu přistoupil.
„Myslíš si, že kdybych ti otevřel dveře a vzal bych tě někam, kde bychom si mohli promluvit, že bych něco od tebe získal? Těžko. Vy nordové jste nám nikdy nepomáhali, takže ani nepředpokládám, že bys mi chtěl něco říct… lůzo!“
„Lepší být lůza, než pošahanej Thalmorák!“ křikl na vyšetřovatele horal.
„Heh! Nemáš tušení, čeho jsme schopní! A i kdyby, tobě nestačí, že je Skyrim náš? Pořád se ti zdá málo, že jsme dobyli tvou zemi, norde? Huh?“

Nord samou zuřivostí bušil na mříže a nadával na něj a jeho spolek, altmera to malinko rozčilovalo. Chtěl mu dát lekci, proč má držet jazyk za zuby, když se ho nikdo na nic neptá, přistoupil blíž k mřížím, vytáhl z kapsy klíč a dal jej do zámku. Chvíli si s ním hrál, ale nic necvaklo. Než si vyšetřovatel uvědomil, že je již dávno odemčeno, nord se proti němu rozběhl a kopnul do dveří, jež ho velice silně udeřily. Na zem spadl velice překvapeně a než se stačil postavit či připravit si ruce na kouzlení, přiběhl k němu horal a několikrát do něj kopnul. Poté ho postavil a vzal kolem krku, altmer se bránil ze všech sil, ale nordova zuřivost byla v téhle chvíli mocnější. Z vedlejší cely Erutan sledoval překvapeně děj před celou. Náhle se ozvalo křupnutí… thalmorský elf padl k zemi mrtev.

„CO TO K SAKRU DĚLÁŠ?“ křikl na něj Erutan, nord se rychle otočil.
„Co by… utíkám pryč!“ sklonil se k mrtvole a začal ho šacovat, z opasku vytáhl meč a klíč, se kterým mu chtěl otevřít dveře.
V chodbě se ozvaly další kroky, rychle se rozhlížel kolem sebe a přemýšlel, co udělá, načež se ozval znova Erutan, „Pomoz mi ven! Nechci tu zůstat!“
„Bude nejlepší, když tu zůstaneš! Aspoň takhle budeš mít šanci, že tě propustí, když mě udáš!“ nord se chystal odejít z místnosti pryč, ale elf se nevzdal a zkusil ho přesvědčit, že nebude litovat.

Kroky se přibližovaly stále rychleji, nord se ohlížel do chodby a zase zpátky na Erutana se smutným zrakem. Chvíli se rozmýšlel, až nakonec učinil nečekané…

„Snad ti tenhle klíč odemkne…“ přistoupil k mřížím a zasunul klíč do zámku, avšak nic se nepohnulo.
„Sakra! To ne!“ pronesl tiše Erutan, naštěstí nord zahodil klíč a z boty si vytáhnul paklíč, který se každou chvilku mohl zlomit.
„A teď se modli…“ pronesl a pokusil se vyháčkovat zámek.

Západky se lehce zvedaly a kovový háček stoupal. Nordovo čelo se začalo rychle rosit, i když háčkovával rychle, jak jen mohl, elf mu neustále hlásil, ať si pospíší. Za zády se ozývaly kroky, bylo jasné, že do několika vteřin budou oba odhaleni a možná i zabiti. Talovo štěstí však stálo na jeho straně… v zámku cvaklo.

„Hotovo! A teď mi pojď pomoct!“ pronesl během otevírání dveří, Erutan vyběhl z cely a schoval se za jeden sloup.

V tu chvíli ze schodiště vyšli dva altmeři ve zlatých zbrojích, ihned zpozorovali mrtvolu na zemi.
„Zatraceně! POPLACH!!“ křikl jeden voják, druhý odběhl kamsi do schodů.

Zvolající přišel s palcátem v ruce k mrtvole a sklonil se. Než se narovnal, před ním se objevil statný muž, připraven k boji. Na poslední chvíli dal před sebe palcát, čímž zabránil zranění. Jaké překvapení pro altmera, když viděl otrhaného muže, jak máchá zbraní kolem sebe a nemůže ho zranit. Několik silných ran donutilo horala ustoupit, jedna rána palcátem mu dokonce vyrazila zbraň z rukou. Chystal se na poslední útok, do jeho zad však vyběhl bosmer a než provedl útok, rychle jej udeřil do zad a pokusil se ho shodit na zem, což se mu povedlo. Nord rychle sebral meč a dorazil ležícího elfa, Erutan se na něj otočil a rychle mu sebral jak palcát, tak i dýku, která mu visela u pasu.

„Předpokládám, že umíš bojovat, že?“
„Byl jsem v legii!“ vyhrkl na něj bosmer.
„Fajn, musíme odtud zmizet!“ Erutan se nechal navádět.

Z cely vyšli oba tichým krokem, cestou mu horal říkal, že nemůžou odejít hlavním vchodem, jinak by je spatřili. Mluvil cosi o stoce, že vede pod vězením, ale neví, kde se nachází. Erutan okamžitě prozradil, že cosi jako „tekoucí vodu“ zaslechl v jedné z místností, společně s nordem kráčeli opatrně kupředu.

Jen vyšli schody, z chodby vyběhli dva další vojáci, ihned tasili zbraně. Horal zaujal obranné postavení a vyčkával, až přijde blíže, Erutan s palcátem se připravil na boj. V místnosti se ozvalo bušení železa o sebe, a ačkoli oba vězni neměli moc velkou šanci na vítězství tohoto boje, celkově se jim dařilo bránit se. Několikrát si vyměnili pozice, chvíli útočili altmeři, chvíli se bránili. Nakonec se povedlo nordovi vykrýt jeden sek a než se vrátil altmer zpátky do původního postavení, skrze helmici mu projela čepel. Druhý voják se lekl blízké smrti, rychle se otočil zády a chtěl utéct pro pomoc, Erutan se za ním rozeběhl s palcátem v ruce a než stačila zlatá tvář vyjít schody, skočil vězeň po něm a hned se mu podepsal zbraní na zádech.

Stráže byly vyřízeny, Erutan se ujal vedení, svého neznámého společníka dovedl ke schodišti, mířící kamsi do hlubin vězení. Tiše a opatrně sestoupili níže, dorazili do místnosti s truhlicemi a zabaveným vybavením.

„Můj deník!“ křikl Erutan, když spatřil na stole hnědý deník, který mu chyběl v brašně.
„Má zbroj! Bez ní nejdu!“ ozval se horal a pustil se do oblékání.

Oba vzali své věci, kdesi ve vrchním patře byl slyšet mocný pochod. Zpanikařili, věděli, že se z téhle místnosti nedostanou živí a probojovat se proti takové přesile bylo nemožné. Náhle se Erutan ozval, že cosi vidí.

„Ta zeď za tím stolem je prasklá! Jde odtamtud voda!“
„To je ono! To je naše cesta!“ bez dalších řečí si vzal nord do ruky kladivo, opřené o zeď, a pustil se do rozebírání zdi, Erutan hlídal schodiště.

Pochod se blížil… zdálo se, že to nestihnou, elf už chtěl křičet, že je pozdě, ale za ním se ozvalo mocné sesypání zdiva, „Mám to! Pádáme odsaď!“.

Ani jeden na nic nečekal, za Erutanovými zády se objevila dvojice dalších vojáků, kteří byli překvapení. Vězni utíkali rychle, jak jen mohli, teď měli velkou výhodu rychlosti, že nebyli tak ozbrojení jako stráže. Jejich zbroje je tížily, navíc Erutan každou chvíli za sebou házel cokoli, co by je dokázalo zdržet, ať už to byly rozbité lavice, korbely nebo shnilá vědra. Za pár chvil běhání ve slizké chodbě s vodou se dostali vězni na konec… Chodba končila a voda byla pod nimi temnější. Horal rychle prozkoumal konec chodby… chtěl již vydat, že jsou ve slepé uličce, ale náhle se propadl do vody až po bradu.

„Musíme jedině tudy!“ křikl na svého společníka, „Vypadá to, že je to hluboký… Nadechni se pořádně!“
Erutan se nevědomky leknul, do oné vody se mu nějak nechtělo, „Kam to vede?“ zeptal se, když se za jeho zády v dálce blížili vojáci.
„Nemám tušení.“ nadechl se pořádně horal a jeho hlava se ztratila kdesi ve vodě, Erutan se rozhlížel za sebe i před sebe, v duchu cosi pronesl a s velkým nádechem skočil do vody.
Voda ještě vířila, když vojáci dorazili na konec chodby, „Určitě se utopí, nemá smysl na ně tady čekat nebo je hledat.“
„To říkáš ty! Zůstaň tady, já dojdu pro velitele. Musíme mu nahlásit útěk z vězení!“ pronesl druhý voják a rozběhl se zpátky do chodby.

Hnusná a studená voda obklopovala oba vězně, již plavali v úzké chodbě neznámo kam. Každou chvíli naráželi hlavami o kamenné stěny a dech se začínal krátit. I když si Erutan říkal, že tohle je jistě jediná úniková cesta, došlo mu, že to také nemusí přežít. Za chvíli přišlo to nejhorší, co mohl očekávat. Jeho tělo už nemohlo dál zadržet dech, pomalu ho opouštěly síly a do těla se dostávala voda. Začal polykat doušky studené a smrduté vody…

Kdesi na skále opět chytal malý Erutan ryby. Tentokrát již sám a se smutným výrazem. Bylo poznat, že ho to nebaví, od minulé potyčky se svým otcem byl jak vyměněný. Žádný úsměv nebo smích, jen čistá kamenná tvář. Jaké překvapení, když se udice ozvala a on ji chytil do rukou. Chtěl vytáhnout úlovek z vody, ale ryba ho více táhla do svého království, než aby tomu bylo naopak. Náhle ryba trhla, Erutan zahučel do vody jak vystřelený šíp a nechtěl se pustit udice. Chytil pořádného macka, jenž stále odolával háčku a nataženému provázku. Plul velice rychle a daleko od břehu. Až se nakonec provaz přetrhl, ryba uplavala a Erutan zůstal uprostřed jezera sám pod vodou… a bez pomoci.
Celý vyděšený nevěděl, co má dělat, chytal se za krk a snažil se udržet dech, ale nic nepomáhalo. Několik doušků bylo již v něm, topil se. I když byl tak malý, uvědomil si, co se s ním stane. Přestal se bránit, pustil krk a nechal se unášet spodními vlnami. Tělo začalo tuhnout a oči sklít…

Dokud se do jeho těla neopřela neznámá síla a cosi ho táhlo vzhůru. Hlava se vynořila, okamžitě začala vykašlávat vodu a rozhlížela se po okolí. Až na pevné zemi, kdy mu Slunce svítilo do očí, poznal, kdo mu zachránil život. Jakmile vyhodil ze sebe poslední doušky vody, Erutanův otec na něj s úsměvem hleděl a mlčky mu držel ruce. Malý elf mu tiše děkoval za záchranu…


Erutanovo tělo ztuhlo, plíce byly už takřka zaplněné a myšlenky na svobodu byly rozplynuty. Avšak, jeho rameno něco táhlo vzhůru. Během vteřiny se do očí dostal sluneční svit a do nosu čerstvý vzduch, jenž donutil plíce reagovat a vykašlávat.

„To je dobrý! To je dobrý! Už jsme venku!“ podporoval ho v blízkosti nord a táhl jej na ramenou.

I když ze sebe dostal veškerou vodu, donutil norda, aby neplaval ke břehu, oba se zastavili uprostřed zálivu a hleděli na sebe.

http://imgur.com/Rg8Zw4i.jpg


„To byla jízda, co? Hehehe!“
„Jo…“ několikrát zakašlal elf, „málem jsem se utopil.“
„Nemůžu uvěřit, že to vyšlo!“ pochválil si nord a zadíval se do jeho očí, „Poslyš, chci ti poděkovat za pomoc při útěku. Teď bude nejlepší, když se naše cesty rozdělí.“
„Co? A… kam půjdeš?“
„To ti neřeknu. Teď nás Thalmor bude hledat. Kdybych ti řekl, kde se budu nacházet, a tebe by chytli, riskoval bych mnoho. Více než mnoho!“ loučil se s ním nord, „Ale třeba na sebe jednou narazíme. Tohle ti nezapomenu, elfe!“ odplaval kousek k břehu, z dálky jen zvolal jeho směrem, „Sbohem, příteli!“.

Bosmer zůstal v zálivu sám, nad ním se nacházela samotská klenba a nemohl uvěřit, že se mu povedlo utéct i s cizincem z vězení. Chtěl se někam přidat, ale došlo mu, že jsou teď oba nejspíš hledaní. Když doplaval na druhý břeh zálivu, kde začínal močál, dostal nápad, co by měl podniknout. Je z vězení, sám a bez pomoci. Doufal, že by pomoc mohl najít ve svém útočišti… ve Falkreathských lesích.
________________________________________________________________________________________________
Otázka: V jeho domovině bude čekat nemilé překvapení. Jaké?
1) jeho dům bude zruinovaný
2) v jeho domě je neznámá rodina
3) v domě narazí na cizí dítě

Upravil/a Adrian_S dne 23.07.2022 22:54