#51
část 17
Po chvilce paniky podivín zařval tak hlasitě, až z toho khajiita rozbolely uši, poté seběhl dolů a neukázal se, khajiit tedy šel zjistit, co se děje. Khajiit po příchodu do radnice zjistil, že podivín se rozhodl to napsat, ať tomu všichni rozumí. I khajiit uznal, že to bude lepší, než na obyvatele něco nesrozumitelného prskat. Khajiit tedy zase vyšel ven a všiml si, že velký houf lidí stojí u kašny a něčemu naslouchají, taktéž se zdálo, že už nejsou vystresovaní. Khajiit tedy přišel blíže, až mezi lidi, najednou si všiml, že na kašně stojí Sheogorath a všechny uklidňuje, takže rozruch, který J' Zeny udělal byl nanic.
Po chvilce, kdy Sheogorath všechny uklidil se hlouček lidí rozpustil a nakonec u kašny zbyl jen khajiit a Sheogorath, který se jen usmíval, pak si všiml khajiita a přistoupil k němu se slovy:
„No jo, vlastně jsem ti chtěl říct že tě už nepotřebuji, takže jestli máš všechno, tak můžeš vypadnout zpátky do svého světa.“
khajiit se nechápavě zakoktal „Vždyť jsi chtěl, aby khajiit tvůj lid udržel šíleným, tak jakto, že už khajiit může odejít, když jsi je všechny uklidnil?“
Sheogorath se zasmál a řekl:
„No, vlastně. Tvůj úkol byl jen usmířit mi Aurealy a Mazkeny. Udržet můj lid šíleným je šílený úkol, protože jim v krvi koluje šílenost, teda v Mánii jsou hlavně maniaci a v Demencii hlavně dementi, ale jsou šílení ať jim řekneš co chceš. Jen mě zajímalo, jak se s tím vypořádáš, ale to je jedno, jsi sbalený?“
„Počkat, počkat! Takže ty jsi khajiita nepotřeboval? A hádám, že ani né ty tři nordy, to jde trochu mimo khajiitův rozum.“
„Já ale nejsem šílený, já jsem šílenost, to je rozdíl, no a že to jde mimo tvůj rozum, to není pravda, spíš nejsi dost šílený na to, abys to pochopil, no ale to je jedno, jsi sbalený nebo ne?“
khajiit jen nevěřícně zakroutil hlavou ale pak se prohlídl a zjistil, že mu chybí jeho dýka. Ovšem Sheogorath řekl, že když sem khajiit přišel, tak žádnou dýku neměl, což znamená, že se mu někde ztratila na Pláních, ovšem Sheogorath na nic nečekal, vytasil Tlachoplach a se slovy, že na khajiita čeká dáreček na mě vystřelil, khajiit se objevil na travnaté zemi, vedle něho se válela elfská dýka a bedna. Konečně doma, teda skoro, khajiitovi se trochu zastesklo po domově.
Každopádně dýku si vzal a bednu otevřel, nemohl uvěřit vlastním očím! V bedně byl kompletní set jakéhosi brnění, khajiit ho neznal, ale i tak ho vzal, plus tam byl bílý kamínek a kniha jménem „Jasnořivost“ s papírkem, kamínek si dal do kapsy a papírek si přečetl, prý ta kniha khajiita naučí kouzlo, které ukáže cestu, ale už nebylo napsáno kam. Khajiit tedy knihu otevřel, ovšem to co se stalo nečekal, kniha se změnila v energii, která vletěla do khajiitova těla, poté jsem zmalátněl a spadl na zem. Khajiit se zvedl a nechápal, co se to stalo, pobral tedy věci, které byly velice těžké a pak pomyslel, jak se má dostat do Bílého Průsmyku, když na to ovšem pomyslel, kolem ruky se mu objevila záře a když ji vypustil, tak na zemi udělala čáru, na khajiitovi bylo vidět, že mu kouzlo vzalo většinu magické energie, ale čáru následoval.
Po chvíli opakování kouzla a častého odpočívání kvůli zátěži khajiit konečně došel k branám města. Ve městě bylo vše vzhůru nohama, lid panikařil, někdo se i zbrojil. Khajiit tedy došel až ke kovářce, která zřejmě odpočívala a zeptal se co se děje
„Thalmor porazil Legii, císař kapituloval, Talos je zakázán. Tolik špatných zpráv pro ostatní, ale mě to je jedno, Talose jsem nikdy neuctívala a jestli nás Thalmor nechá napokoji tak jako Legie, tak se zase nic strašného nestane, jediný problém je Ulfric Bouřný háv, který se vzbouřil a nyní si dělá armádu, teda není to nic oficiálního, ale každému to došlo.“
„Vy jste o tom nevěděli? Khajiitovu ti spropadenci přepadli skoro před půl rokem a to už bylo po válce.“
„No jo, kde jsi vlastně byl ty, měsíc jsem tě tu neviděla, ale to je jedno, co to máš?“
khajiita trochu překvapilo, že byl pryč celý měsíc, ale to nevadí, hlavně že je zpátky. Khajiit tedy kovářce ukázal kamínek a zbroj
„No, ten šutrák mě nezajímá, je to diamant jen tak pro info a ta zbroj, to je starobylá nordská zbroj, je kompletní a to se jen tak nevidí, teda vidí se to u Draugirů, jenže u těch je tak poničená...“
khajiit se tedy zeptal kde může prodat ten diamant, cenu brnění a hlavně jestli jsou jeho rukavice lepší než ty nordské, nakonec zjistil, že musí jít za Belethorem do hokynářství a že jeho rukavice jsou lepší, než ty nordské, ale že je kovářka může ještě vylepšit. Khajiit souhlasil a rukavice jí podal, poté se převlékl do nové zbroje, pouze rukavice měl ocelové, nyní již vylepšené.
Khajiit prodal starobylé rukavice a jeho bývalé kožešinové brnění, poté si spočítal kolik má septimů a i se septimy od Sheogoratha to dělalo tři sta deset septimů, jak příjemná tíha, poté se khajiit vydal směr Belethorovo hokynářství, kde chtěl prodat diamant.
Jaký to šťastný den, diamant stál osm set septimů, takže nyní má tisíc sto deset septimů, to už něco je. Když vyšel ven z krámku, tak omylem drbl do jednoho strážného, který se khajiitovi začal omlouvat, ale pak ztichl a začal říkat: „Né, to snad není možný!“ což khajiit nechápal, ale když si strážný sundal helmu tak pochopil. Byl to Siddkvild. Khajiit se s ním okamžitě dal do řeči, až se zase setmělo, tak se šel khajiit vyspat do hospody, kde si za deset septimů koupil jídlo a nocleh.
Další den ráno se khajiit rozhodl zamířit směrem na severo-západ, do Vysokoskalí za orky, Siddkvild khajiitovi totiž poradil, ať tam jde, protože tam z něj udělají opravdového válečníka.