---

Část 7. - Přání k nezaplacení

Padla již tma a ze samotské brány vyšel muž v černém hábitu s veselou náladou. Prošel kolem stráží, jež se mu uklonily, a popřály mu šťastnou cestu domů. Pro muže to byl dneska velice dobrý den, splnil své plány a dokonce potěšil i jarlu, která neměla zrovna dobrou náladu. Tiché kroky se nesly po cestě do přístavu, tam si vzal loďku a vyjel s ní do mokřadu na druhé straně řeky…

Po hodině plavby v dálce spatřil svůj domov, chatka uprostřed malého ostrůvku, plných květů smrtniček a rulíků. Než stačil loďku zastavit na břehu, z chatky slyšel neznámý vyděšený hlas, jenž se pokoušel křičet. Ani ji nestačil uvázat ke kůlu, ihned vyběhl z loďky ven ke dveřím a rozrazil je… oči se rozšířily překvapením a zároveň i strachem.

Veškeré stoly a bedny byly poničené, jen pár jich zůstalo netknuto. Krásně zdobené zdi i nábytek lemovala krev lidí, již leželi mrtvě na zemi. A místo poklidného ticha mokřadu a pohledu na čistý domov viděl obrovskou chlupatou stvůru s pařáty, patřící snad obru a tlamou vlka, jež čichala k mrtvolám.

„CO TO, U STENDARRA?!“ pronesl, když spatřil před sebou vlkodlaka.

Bestie si přestala všímat rozsápaných těl, otočila se na příchozího a rychlým krokem se po něm chtěla vrhnout. Ačkoli byl muž velice rozzuřený, v hlavě si zachoval klid a rozvahu, do svých rukou si rychle připravil jakési kouzlo, jež zeleně zářilo. Vypustil jej z rukou, když už se po něm bestie natahovala. Tělo chlupáče se okamžitě zastavilo a na zem spadlo jak zralá švestka, z tlamy bylo slyšet jen rytmické dýchání. Čaroděj nemohl uvěřit, co se to v jeho domě stalo. Měl takové malé tušení, že onen vlkodlak není jen vlkodlak, ale něco více. Každou chvíli čaroval ochromovací kouzlo a doufal, že to vydrží do ranních hodin.

Stačilo hodinu takto čarovat, vlkodlak se začal měnit před očima čaroděje. Chlupy padaly do všech stran, pařáty se měnily opět na krásné lidské ruce a tlama se zmenšovala. Kdo by to řekl, že se do tak odporného zvířete vyvinula krásná mladá dívka, čaroděj jen s otevřenými ústy sledoval proměnu a nevěřícně kroutil hlavou.

„Co to? Jillian? TY?!“ pronášel nešťastně.

Kouzlo za pár vteřin pominulo, děvče se opět mohlo hýbat, divila se, proč leží na zemi nahatá a před ní stojí její otec, lekla se ho.

„Tohle mi vysvětli! Co to má tohle, u bohů, znamenat!“ spustil na ní tvrdě.
„Otče? Co… tady… já… ty?“ rychle se zvedla ze země a snažila se najít nějaké šaty nebo něco, čím by se zahalila, kus krvavé látky jí postačil na zakrytí předností, „Otče, prosím… nech mě to vysvětlit!“
„Ty… a vlkodlak?“ hlasitě se ozýval, „Mluv, než ti něco nehezkého provedu!“

Dcerka si sedla, místo zničené a smutné tváře nahodila opovrhanou a spustila arogantně, „Ty, jakožto nejmocnější mág ze Samoty, si dovoluješ kázat něco o proměnách, když je sám provádíš? To tvé věčně čarování na rostlinách nebo na šutrech… nebo někdy na lidech. A co já? Já jsem svým způsobem taky kouzelník!“
„Ty nemáš tušení, cos to prováděla!“
„Ale mám, otče… mám!“ kývala hlavou, „Mám takovou moc, jakou nemá nikdo jiný!“, otec si sedl na jednu z nerozbitých židlí a zahleděl se do země, ptal se jí, koho to vychoval, „Ty si myslíš, otče, že ze mě bude nějaká pitomá služka? Nebo snad…bardka? Pche! Tohle je můj život!“
„Tvůj život? TVŮJ ŽIVOT? Zabíjet nevinné lidi, jen aby ses najedla?“ křikl na ní zlostně, „Ti muži a ženy, kterés sežrala, měli rodiny! Co teďka budou jejich potomci bez nich dělat?“
„Musí si zvyknout, to už je život…“ chladně se linulo z jejích úst.
„A co řeknou lidé, až se tohle provalí, co? Už to slyším „Podívejte, Jillian Lortová je požíračka lidí a její taťulda Sebastian neschopný idiot! Bacha na ně! Upalme je!“…“ zakroutil nesouhlasně hlavou.
„Jen, ať si to říkaj a přijdou…“ pronášela s dávkou odvahy, „Hircine bude na mé straně…“

Jakmile pronesla poslední větu, Sebastian se vzpamatoval ze šoku a velice rychle se rozhlédl po místnosti. Na jedné ze stále stojících lavic spatřil podivnou ozdobu, která do jejich domu rozhodně nepatřila… Malý buben s vyobrazenou vlčí hlavou. Jillian zpozorovala jeho počínání a okamžitě se po něm vrhnula, tušila, co chce udělat. Naneštěstí pro ni byl její otec na tuhle reakci připravený, v rukou si připravil znovu ochromovací kouzlo, díky němuž spadla na zem jak kus kamene. Ze stolu sebral buben, vyšel ven z chatrče a vyhodil jej daleko do moře, doufajíc, že jej nikdo nenalezne. Poté se vrátil zpátky za dcerou, pohled na mrtvé místo ho více než tížilo, v hlavě přemýšlel, co má udělat, aby napravil místu původní lesk a aby zachránil dceru od hnusného prokletí. Napadla ho jistá myšlenka, ale obával se, že nejspíš nevyjde, v téhle chvíli mohl těžko někomu věřit. Popadl kus lana, odtáhl dívku ke stropnímu trámu a přivázal ji k němu.

„Teď tu pár hodin vydrž, vrátím se s pomocí…“ pronesl k ní a bez rozloučení a úklidu odešel ven, Jillian se nehnutě houpala svázanýma rukama na laně.

Sebastian zamkl za sebou dveře chatky, naskočil na loďku a vyrazil zpátky do samotského přístavu, doufal, že u jarlova dvora najde jistou pomoc. V hlavě mu nastal zmatek, když zapřemýšlel, na koho by se mohl obrátit. Neměl zdaleka tušení, jestli mu vůbec někdo pomůže, jakmile se svěří s něčím tak odporným. Cestou do Modrého paláce přemýšlel nad mnoha proslovy a frázemi, které by dokázaly někoho přesvědčit. Ocitl se před hlavními dveřmi do paláce, všechny nápady a myšlenky byly rázem ta-tam a už nevěděl, co si počine. Jen se pořádně nadechl a vstoupil dovnitř.

Hned zamířil do trůnní místnosti k jarlu, která tam ovšem nebyla a ani nikdo jiný důležitý, mimo hlídkující stráže. Sebastian ztratil dech, ještě na schodišti se rozhodoval o prozrazení tajemství té nejvyšší. Chtěl se otočit zpátky, když náhle z chodby uslyšel známý hlas, jenž mu dodal trochu odvahy…

„Sebastiane? Co tady děláš? Já měla za to, žes odjel domů.“ na chodbě překvapeně postávala dvorní čarodějka Sybille.
„Sybille, ah… potřeboval bych… no…“ neměl tušení, jak začít, ale čarodějka ho pozvala k sobě do komnat, bylo na něm vidět, že mu srdce cosi tíží.

Jaktak k ní kráčel, tušil, že by mu přeci ona mohla pomoct. Požádal ji, aby zamkla za sebou dveře a vyslechla ho, což také učinila.

Poté oba předstoupili doprostřed místnosti, „Tak, co se děje? Ještě ráno jsi byl dobře naladěn a teď, jako by tě vlci pokousali…“
Sebastianovi se naježily chlupy na těle, přirovnání to bylo trefné, „Sybille, mám velký problém a nevím… jestli ti ho můžu říct.“
„Tak mluv, poslouchám tě.“
„Já se obávám, že když ti to řeknu, vypukne panika. A to nechci…“ zahleděl se jí do očí, „Slib mi, že to nepovíš nikomu ve dvoře… že to bude jen mezi námi.“
„Ať je to cokoli, můžeš mi věřit.“ uklidnila ho, z jeho úst vyšlo těžké povzdechnutí.

Čaroděj se jí svěřil s podívanou, kterou zažil doma. Mluvil o dceři nejprve jak o monstru a příšeře, ale poté zmírnil, stále si uvědomoval, že i přes ono prokletí je jeho dcerou, kterou nechtěl ztratit. Sybille byla chvílemi rozporuplná, v hlavě jí proběhlo několik myšlenek a některé odvážné dávala i najevo. Avšak když naléhal, aby nebyla zabita, vztyčila ukazováček a přerušila jeho řeč.

„Možná bych ti mohla pomoci…“ zaběhla do truhlice u postele a cosi tam hledala, poté jen těžce promluvila, „Zatraceně, nemám to tady…“
„Co nemáš?“
„Napadlo mě vyrobit lektvar, který by jí uzdravil, zbavil se té lykantropie, ale nemám tady na to suroviny. Nepředpokládám, že to počká do zítřka, že ne?“
„Máš naprostou pravdu! Nepočká to.“

Sybille se zamyslela, opřela si bradu rukou a přemýšlela, až si luskla prsty a podívala se na čaroděje. Požádala ho, aby s ním odešla do města, přesněji do Angelininých voňavek. Sebastian sice namítal, že teď uprostřed noci budou mít jistě zavřeno, ale byla si jistá, že jim vyhoví. Zeptala se ho, kolik zlata má u sebe, a i když byl čaroděj nevrlý a nepomýšlel, že bude utrácet ze svého, Sybille mu jen lehce prozradila, jestli se neobětuje, prozradí tajemství. Sebastian jen polkl a kývnul hlavou.

„Pojďme!“ pronesla a společným krokem vyšli z paláce ven, na druhý konec města.

Za pár chvil dorazili ke dveřím, jež voněly po různých bylinkách, Sybille na ně silně zabušila a doufala, že někdo přijde otevřít. V zámku se ozýval rachot, dveře otevřela stařenka.

„U všech bohů, kdo to ruší v tuhle dobu?“
„Odpusťte, že vás rušíme, paní Morrardová,“ promluvila čarodějka, „potřebujeme vaši pomoc.“
„Pomoc? Teď? Nevíte, kolik je hodin?“ trochu zlostným hlasem pronášela.
„Jde o neodkladnou záležitost, potřebujeme vaši laboratoř.“ ozval se Sebastian a nabídl jí měšec se zlatem, jejž si chvíli prohlížela a vzápětí i vzala.

Stařenka zavřela za nimi dveře a ptala se jich, co potřebují, Sybille poručila jisté ingredience, které měla naštěstí na skladě a už pro ně upalovala, Sebastian doufal, že její počínání vyjde. Mezitím se čarodějka postavila k laboratoři a připravovala si hmoždíř, několik baněk a kahan. Stará dáma vyšla ze schodiště s plnou nárůčí, vše položila na stůl.

„Tady máte vše, co potřebujete. Nechám vás tu o samotě. Ale chraňte vás bohové, jestli mi tu něco jiného zmizí!“ poté za sebou zavřela dveře a odešla ke krbu.

Sebastian se postavil vedle Sybille, která měla již připravené věci a pustila se do míchání. V hmoždíři nechala rozdrtit několik podivných kořenů společně s lístky modrých květů. Do baňky vytlačila z podivného kořene tekutinu, jenž se držela na dně tak pevně, až povolila jen díky zahřívání. Všechny tři ingredience smíchala v baňce a nechala ohřívat. Jaká podívaná pro muže, když si Sybille vyhrnula rukáv hábitu a nožem, jež očišťovala kořen od špíny, se řízla do ruky a nechala nakapat trochu krve. V hlavě měl spoustu otázek, ale něco mu říkalo, ať se raději neptá, jen by jí rušil. Poodešel k pultu, pochodoval z jedné strany na druhou s opřenou bradou a doufal, že její lektvar vyjde. Po pár minutách přelila směs do prázdné lahvičky a zazátkovala. Už to vypadalo, že je dílo dokonáno, ale čarodějka dál pokračovala a požádala ho ještě o strpení.

Hodinu strávili společně v laboratoři, dokud Sybille konečně nepronesla, „Hotovo!“, Sebastian celý zvědav předstoupil před ní a zadíval se na lahvičky, jedna v zeleném nádechu, druhá v červeném.

„Tohle by mělo zabrat, jestliže ne… Arkay jí pomož.“ promluvila na začátek své řeči, „V téhle červené lahvičce je lék na lykantropii. Mělo by to u ní přestat účinkovat do několika dnů.“ čaroděj celý nadšený, zlost a zuřivost z dceřiny proměny byla rázem pryč, „Ale kdyby to nevyšlo, použij tuto zelenou lahvičku. Je to ochromovací jed. Trvá velmi dlouho, takže…“
„Rozumím… Doufám, že nebudu muset použít ten jed.“ přiznal se muž, „Já… nevím, jak ti mám poděkovat, Sybille.“
„Neděkuj mi, ještě není po všem. Poděkovat mi můžeš, až mi oznámíš úspěch.“ chladně se z ní vynořilo.

Čaroděj popadl obě lahvičky a bez rozloučení se vydal zpátky domů, stále doufal, že dcera bude doma. Lahvičky cestou k loďce cinkaly a Sebastian se nemohl dočkat výsledku, věřil, že jistě její lék zabere a jeho největší starost zmizí. V přístavu nasedl na loďku a vyrazil směrem k močálu, cesta mu trvala podstatně krátce než kdykoli jindy. U dveří svého domu chvíli naslouchal, jestli tam někdo je. Otevřel dveře a jak se mu ulevilo, když spatřil stále svázanou dceru ke stropnímu trámu, jež na něj házela vražedný pohled.

„Jsi vzhůru, to je dobře!“
„Rozvaž mě, otče!“
„Nejdřív jedno po druhém…“ přišel k ní blíž a před ústa natáhl červenou lahvičku, „Tohle vypij!“
„Nic nebudu pít!“ křikla zlostně.
„DĚLEJ! Nebo tě nerozvážu!“ s dávkou zuřivostí pronášel a vyčkával trpělivě, až si sama vezme lahvičku do úst.

Jillian se však místo toho kroutila a snažila se mu shodit lektvar z rukou na zem. Jeho trpělivost jistě přetékala, stál u ní několik desítek minut, dokonce si i přitáhl židli a jen tak vyčkával, až si o ní sama požádá, ale marně. Náhle vstal ze židle, přišel k ní blíž, a i když se pořádně bránila, chytl její tvář, díky bolestivému chvatu jí otevřel ústa a veškerou tekutinu v lahvi do ní nalil. Nebylo mu zrovna nejlépe, když si uvědomil, že ubližuje vlastní dceři, ale nic jiného mu nezbývalo. Chvílemi se dávila a nechtěla polknout, naštěstí se to povedlo a on si mohl konečně oddechnout.

„Hodná holka…“ tiše se ozval, natáhl ruce k uzlu, který rozvazoval.

Jillian po rozvázání spadla bezvládně na zem, nemohla se pohnout a byla nesmírně unavená. Čaroděj jí odtáhnul k posteli a doufal, že se z toho za několik dní dostane, tak jak to řekla Sybille. Dcerka neustále mluvila cosi potichu, její hlava létala z jedné strany na druhou a nemohla si ani pořádně vybavit, kde se vlastně nachází, Sebastian jí uklidňoval, že bude vše v pořádku. Nakonec po chvíli bloumání usnula a on si mohl oddechnout, že se mu podařilo do ní dostat namíchanou směs. Usadil se na židli a hleděl na ní, dokud také neusnul…

Mnoho dní strávil v mokřadech, nevyjížděl do Samoty, jen se zdržoval v okolí svého domu a sbíral močálové květy, jichž bylo okolo požehnaně. V chatce neustále posedával na židli a sledoval uzdravování, které se však nekonalo. Místo zlepšení propadala do křečí, křičela, jako by byla pod ní zapálená hranice a ani své oči nemohla otevřít. Čím více čekal na zázrak, tím více byl zklamaný a nechápal, proč lék nefunguje. Nechtěl připustit, že bude muset kvůli své proměně zaplatit životem. Přistoupil k posteli, nad jejím tělem vytáhl druhou lahvičku a do úst jí vše nalil, dcerka okamžitě ztuhla. Smutný a zoufalý vyšel z domu ven, zamkl za sebou a odplul do města.

Ačkoli dvorní čarodějka pro něj udělala, co mohla, nechtěl jí podat hlášení, místo toho po příjezdu do přístavu zamířil rovnou do krčmy, pomoc vyhledával na dně korbele, utápěn ve vlastních slzách. Nadšená atmosféra ho vůbec netěšila, spíše ho naopak tížila, když viděl veselé tváře měšťanů, jak skotačí kolem sebe a baví se na účet života, zatímco on musel trpět kvůli nedomyšlené dceřině touze.

„Vypadáte nějak nešťastně, čaroději…“ ozval se krčmář, když se zahleděl do Sebastianovy tváře.
„To jsem… Proč si myslíte, že bych měl být šťastný, když vše, co jsem měl rád… už není takový, jaký mělo být?“
„Tak s vašimi kouzly by se to nechalo zlepšit, ne?“
„Pche, kouzla.“ odvětil a napil se, „Všichni si myslí, že kouzla vyřeší všechno… Chtěl bych vědět, kdo na takovou myšlenku přišel…“
Krčmář na něj hleděl jak na podivína, od tak moudrého muže nečekal taková slova, „Co vás trápí? Možná bych mohl pomoci.“

Jeho nabídka čaroděje natolik rozesmála, že jen mával rukou, aby ho nechal v klidu, tou samou rukou se snažil držet hlavu nad stolem. Jen stručně odvětil, že on mu těžko pomůže, leda tak, kdyby uměl plnit přání.

„Přání?“ zeptal se ho tiše, čaroděj ho téměř nevnímal, ale všiml si, jak mu hospodský ukazuje, aby se nahnul blíže, „No, o něčem bych věděl… jen si potřebuji rozpomenout…“ a natahoval k němu ruku, čaroděj pochopil, co po něm chce.

Z kapsy hábitu vytáhnul několik zlatek a položil do dlaně, krčmář se usmál, „Ale nechte si to pro sebe! Ode mě to nemáte!“ čaroděj kývnul hlavou, „Několik poutníků z východu se chlubilo, že jim jedna daedra splnila jakékoli přání… Nemám tušení, jak se jmenuje, ale prý se nachází v průsmyku u Haemarovy hanby.“
„Haemarova hanba?“ obočí čaroděje vzrostlo vysoko, sám se divil, že někde něco takového existuje.
„Prý tam. Zkuste to, třeba budete mít štěstí…“

Na stole nechal celý měšec zlata, požádal krčmáře o plnou tornu jídla. Jakmile mu jí naplnil vším možným jídlem, bez rozloučení a poděkování vyrazil z města ven, na místo, kterému moc nevěřil, ale přeci bylo jeho jedinou šancí.

„Kam to bude, čaroději?“ zeptal se kočí Sebastiana, jenž se mu dech ozýval kdesi za zády.
Naskočil na vůz, pár zlatek položil vedle jezdce a chladně požádal, „Do Ivarova Dvora!“.

Kobyla před odjezdem párkrát klepla kopyty do země a povoz se dal do pohybu. V čarodějově mysli se odehrávaly různé scénáře, co podnikne, až bude u oné daedry a o co by ho měla požádat. Nakonec si uvědomil, že vlastně ani neví, jak vypadá…

Téhož dne, pozdě večer, dorazil povoz do vesnice v Průrvě, Sebastian seskočil na zem před hostincem a svou tornu hodil na záda. Než se stačil jezdec otočit s povozem, rychle se ho zeptal, jestli nemá nějaké informace o daedře, plnící přání. Ačkoli se mu to zdálo nepravděpodobné, kočí mu jen prozradil, aby si dával pozor, co po ní chce. Hledat by jej měl v průsmyku, v jedné z jeskyní. Sebastian mu hodil poslední zlatku do rukou a vydal se na cestu přes kamenný mostek, kamsi do podzimního lesa.

Ve tmavém lese se zjevila modro-bílá záře, ke které se zvěř neodvažovala přiblížit. Pod touto září kráčel nic netušící a obávající se čaroděj, mířící kamsi do hor. Po několika mílích narazil na opuštěnou chatku, kolem které pobíhalo několik vlků, avšak ani jeden si ho nevšímal. Sebastian přidal do kroku, za chvíli místo šustění listí pod sebou uslyšel křupání sněhu a našlapování kamene. Vítr z hor se do něj opíral, jako by ho nechtěl pustit ke svému cíli. Přesto se čaroděj nedal a vytrvale pokračoval vzhůru po cestě, jež se ztrácela v bělobě.

Kroky se zastavily v jedné zatáčce uprostřed průsmyku, před čarodějem se objevil vchod do hory, vedoucí kamsi. V duchu prohlásil, že nejspíš je na místě, protože neměl tušení, co ho čeká a zda ho někdo neposlal sem zbytečně, vyčaroval na sebe magickou kůži a sáh od sebe vyvolal ohnivého elementála, jenž mu svítil na cestu. Do rukou si připravil útočná kouzla, svého vyvolaného požádal, aby šel pomalu před ním. Atronach ho poslechl, pomalým tempem zašel do jeskyně, Sebastian jen polknul a doufal, že jeho kroky budou na správném místě. Tělo se vydalo vstříc hoře…

„Áh, ti lidé jsou tak směšní! Vidíš to, Barbasi? Mají tak jednoduchá přání, že by si je dokázali sami zařídit, ale oni NÉ, že chtějí MOU pomoc… Chápeš to, pse?“
„Možná pro tebe jsou jednoduchá, ale kdybys byl v jejich kůži, pocítil bys, jak je to moc trápí…“
„KŮŽE! To je ono! Příště tohle budu muset po nich chtít! Hodnej pejsek!“
„Hmm… Chtít kůži farmářů jen kvůli tomu, aby měli lepší úrodu… To mi nějak hlava nebere.“ ozval se Barbas a párkrát zaštěkal.
„A v tom je ten vtip! Proč mít lepší úrodu, když je vlastní kůže důležitější? Brambora mi těžko nahradí… srdce.“

Podivný rozhovor se nesl v místnosti, kde uprostřed byla vztyčena socha postavy, držící v jedné ruce masku a ve druhé hladí psa. Kromě několika obětin, ležících v miskách před sochami, nebyla nijak zdobena. Smrad a zkažený vzduch lemoval zdi, nakonec lemoval i jistého čaroděje a jeho doprovod. Pohled na sochu ho překvapil, ústa zůstala otevřená.




„Áh, další smrtelník, žádající si jisté přání! Vítej!“ ozval se hlas ze sochy, Sebastian se lekl, „Ale, no tak, bát se pouhopouhého hlasu není třeba. Nebo že by tu stál… hehe, strašpytel?“
„Kdo to ke mně mluví? Je tu někdo?“ zvolal na hlas, mezitím se atronach rozplynul.
„Ano, mluvím k tobě, človíčku! A měl by ses mi klanit, když jsi přišel ty za mnou… a ne já za tebou!“
„Stačilo ho normálně uvítat, nemuselo to být zrovna takové…“ ozval se druhý podobný hlas, Sebastian se zahleděl na sochy a vůbec netušil, kdo to s kým mluví.
„Mluvíš se mnou, človíčku!“ ozvalo se nahlas, „Já jsem Clavicus Ničemný, daedrický pán přání a tužeb! Jestli máš něco na srdci, po čem prahneš, jsem schopný ti to zajistit. Ovšem, za malou cenu…“
„Takže ty jsi ta daedra, o které všichni…“
„Ano, ano… Jasně, můžem tu debatovat o mé věčné existenci, zatímco tvoje se pomalu blíží ke konci!“ vysmál se mu Clavicus.
„Páníček ti chtěl jen říct, abys neplýtval časem. My ho máme dostatek, ale ty moc ne…“ Clavicus se opět ozval, tentokrát okřikl lehce svého čtyřnohého služebníka.
„Tak, když už jsme se představili, co takhle nám říct své jméno… a co máš na srdci?“ zeptala se ho daedra, čaroděj chvíli mlčel, představil se a zmaten hledal nějaká slova pro vytvoření otázky.
„Jestli jsi tak mocný, Clavicusi… Potřebuji zbavit se prokletí mé dcery.“
„Prokletí?“ otázala se daedra.
„Má dcera je vlkodlak. Snažil jsem se jí vyléčit, ale nezabralo to. A mnozí touží po její smrti, ale já nechci, aby umřela. Jsem již zoufalý… Prosím, pomoz mi!“
Daedra se chvíli neozývala, až po několika vteřinách, když Barbas zaštěkal, „Áha… Takže tady chtěl být někdo Hircinovým služebníkem! A zdá se, že stvořitel chce, aby se z lovce stala kořist… Pěkné!“
„Pomůžeš mi teda?“ zeptal se jí ještě jednou.
„Ááno, pomůžu! Boj proti daedrám jsem už dlouho nedělal a tohle bude velmi zajímavé, takže nebudu za to nic chtít.“ poté se chvíli odmlčel, „Svůj lék najdeš v truhlici, tady nad schodištěm. Vem si jej a…“ zasmál se pořádně, „… vyléč svou prokletou dcerku!!“
„Lék? Tak… dobrá…“ nechápavě souhlasil a stále postával před sochou, cítil, že daedra ještě nedomluvila.
„Neboj se, použij ten lék na svou dceru v plné síle. Neumře, za to ti ručím!“
„Páníčku, ale…“
„TICHO, PSE!“ okřikl jej znova, hlas opět mířil na čaroděje, „Až dokončíš léčbu, ten lék bych chtěl zpátky. Rozumíš?“
„To je vše? Nic víc?“ zeptal se nejistě Sebastian.

Jen, co pronesl svá slova, se z ničeho nic socha psa zmenšovala až do životní velikosti zvířete, během vteřiny kámen z povrchu zmizel a před čarodějem postával severský čtyřnohý přítel, jenž vrtěl ocasem sem a tam a párkrát zaštěkal.

„Fascinující, jak si všichni smrtelníci myslí, že daedry chtějí jen složité věci…“ sarkasticky pronesl po celé místnosti, „Ano, to je všechno! Můj služebník Barbas ti bude dělat doprovod. Chci se opravdu ujistit… že ten lék ti opravdu pomůže. Pak se vrať se s Barbasem zpátky, rozumíš?“ Sebastian jen kývnul souhlasně hlavou, „Dobrá tedy… Můžeš odejít!“

Sebastian se uklonil a poděkoval mu za pomoc, vydal se po schodech za sochu, kde ve sněhu postávala velká dřevěná truhlice. Barbas ke kouzelníku přiběhl v tu chvíli a zafuněl, znělo to jak prosba, aby truhlu neotevíral. Muž ji ale otevřel, jeho oči se zděsily a nemohly pochopit, co to má znamenat…

„Sekeru?“ otočil zrak na psa.
„Je to jediný lék, kterým se dá tvá dcerka zachránit!“ prohlásil pes, druhá věc, kterou čaroděj nemohl pochopit, „Musíš ji na ní použít. Pokud je mi známo, Clavicus tuhle věc zná a ví moc dobře, co dokáže.“
„Já ji ale nechci zabít! U Stendarra, kolikrát mám to říkat…“
„Hej, hej! Čaroději, nerozčiluj se!“ okřiklo ho zvíře, „Můj páníček by ti ji nedal jen tak pro nic za nic, kdyby k tomu neměl důvod. Teď je ten důvod. Ber, dokud můžeš!“

Sebastian vzal z truhly velkou obouruční sekeru, jenž byla sice zdobena překrásně, ale ruka ji sotva uzvedla. Byla více než masivní a v pažích cítil neznámou mocnou sílu, jež se mu dostávala do celého těla. Stále měl své vědomí, než vyšli ven z jeskyně, prohlásil, že ji nepoužije, na to mu pes jen odvětil, že mu nic jiného nezbude a udělá to. Malou chodbou vyšli ven ze síně…

Protože již neměl čaroděj žádné peníze na útratu, musel se vydat domů pěšky. Za doprovodu psa kráčel po stezce na sever. Několik dnů mu trvalo, než přešel zasněžené hory, zelené lesy, bohaté a barevné pláně, až se konečně dostal do své krajiny, do močálů. Veškeré zásoby, které si vzal ze Samoty, byly již pryč. Byl vysílený a unavený z nošení tak těžké sekery na zádech. Barbas vedle něj kráčel spokojeně a cestou mu vykládal, jak by měl onen lék použít. I když se to Sebastianovi nezdálo, díky oslabené mysli si přiznal, že jistě ta sekera má jen nějaký zastrašovací efekt, že bohatě postačí ukázat ostří nebo v tom nejhorším, říznout na méně důležité místo na těle.

V dáli byla vidět jeho chatka, jaká radost, když se brodil skrze močál a čím dál více se blížil ke dveřím svého domu. Pár sáhů před dveřmi se Barbas zastavil a ani se nehnul, čaroděje to překvapilo.

„Ty se nejdeš podívat na účinek léku?“
„Ne, protože vím, jak to dopadne. Ale musím tě varovat, až vstoupíš dovnitř, musíš ji ihned použít…“
„Proč?“
Barbas zaštěkal, „Protože jinak zemřeš!“

Sebastian na něj mávl rukou, myslel si, že jen lže a v hlavě měl svůj jistý plán. Sotva otevřel dveře, cítil, že se něco změnilo. V chatce byla tma, okna zabedněná a veškerý interiér, který nebyl dříve zdemolován, byl polorozpadlý. Klece, ve kterých se chovala drůbež či pokusná zvířata, byla naházena na jedné straně místnosti. Po celé podlaze tančila krev z neznámých obětí, ve tmě bylo slyšet jen jakési vydechování. Zavřel za sebou dveře, venku Barbas ještě jednou zaštěkal a čaroděj v oné chvíli vyčaroval magické světlo.

Tělo ihned zkamenělo a zároveň se vyděsilo, před ním stál vlkodlak, požírající právě neznámou oběť. Zvíře se rychle otočilo, v mžiku se pařáty ohánělo kolem sebe. Jedna rána poslala čaroděje na druhou stranu místnosti, kde tvrdě narazil na stěnu, Sebastian nemohl uvěřit, co se to před ním odehrálo. Barbas venku štěkal jak pominutý, věděl, že nemůže nijak pomoct a tak se tam posadil na místě a hleděl na dveře, zda se neotevřou. V místnosti se kromě strachu ozval i děsivý řev lykantropa, čaroděj si zakryl uši a dělal, že není v místnosti, ale moc mu to nepomohlo. Chlupáč kráčel k němu pomalu, ale jistě, muž si rychle v rukách vytvořil ochromující kouli a vypustil na něj, ale bez účinku. Než se přímo k němu dostalo zvíře, zkusil ještě pustit pár blesků, ale zvíře jako by nic necítil. Teď už byl u něj natolik blízko, že Sebastianovi mnoho nezbývalo. Vlkodlak se natáhl svými pařáty a na poslední chvíli se čaroděj vyhnul smrtícím drápům, jež se zarazily do dřevěné stěny. Uskočil do strany a došlo mu, že kouzla nebudou fungovat. Na zádech měl stále onu mocnou zbraň, vytáhl jí a doufal, že ona moc bude užitečná. Jen si jí dal do ruky a lehce se otočil, zbraň ho myšlenkou ovládla a bez slitování se vrhla po vlkodlakovi. Stačila jediná rána do zadní části krku, a chlupáč padl k zemi…

Nikdo nečekal tak rychlý boj, čaroděj doufal, že ho pouze omráčil, avšak po pár vteřinách započala změna lykantropa do lidské podoby. Když viděl, jak sekera tančí na krku jeho dceři a barví se rudě, pustil se zbraně a rozbrečel. Přesně tohohle se nechtěl dopustit… ale stalo se. Sedl si nad jejím tělem a nechával své oči pracovat, venku Barbas stále koukal na dveře a během toho si lehl. Smutně zafuněl…

Za několik minut se dveře chatky otevřely, Sebastian vyšel i s mrtvolou ven a hodil ji do loďky. Poté se podíval na psa, pak zpátky na loďku a zatlačil do ní.

„Kam pluješ?“ zeptal se pes, ovšem odpověď se nedozvěděl.

Chvíli ho sledoval, s loďkou vyplul na moře, někde v divokých vlnách Sebastian zastavil a svou mrtvou dceru vyhodil do moře. Těžko se s ní loučil, ale už nemohl nic udělat. Byl obelhán, takovou zradu nečekal a i tak se chtěl rozhodnout s navrácením majetku. Připlul zpátky, Barbas očekával jeho reakci.

„Vyřiď té daedře, že mu lék nevrátím! To, co mi způsobila, si nezaslouží zůstat v našem světě. Postarám se, aby už jej nikdo nepoužil!“
„Moudré rozhodnutí…“ překvapeně se ozval pes, „Být na tvém místě, taky bych to tak udělal. Je to příliš mocný artefakt. Nebezpečný v mocných rukách… obzvlášť mého páníčka.“

Sebastian odešel do chatky, sekeru nesl na zádech a zamkl za sebou dveře. Zbraň pak hodil do loďky a znova se ohlédl na psa, jenž mu skočil do loďky. Ale čaroděj ho bez milosti odehnal, Barbas dodal lehce ironickou poznámku a zeptal se ho, kde bude trávit svůj čas.

„Tam, kde mě nikdy nenajde… Ledaže by věděl, kde se nachází Ojínělá nora…“ bez jakýchkoliv emocí naskočil na loďku a vyrazil na moře, Barbas párkrát štěknul na odjíždějícího, který se brzy v mlze ztratil…

O několik hodin později se daedrický pes dostal zpět do jeskyně svého pána, který se těšil na jeho navrácený dar.

„Áh, můj pes se vrátil… Ale kde je lék? Copak si mu nakukal, Barbásku? No? Copak, ty čokle?!“
„Nic! On se tak sám rozhodl…“ přiznal se, „A udělal dobře, že ti tu věc nevrátil.“ zaštěkal.
„Zase si troufáš rozhodovat, co je dobré a špatné pro mě? MĚ?“ ozval se naštvaně Clavicus, „Jsi špatný pes…“
„Jak bych mohl být špatný, když jsem s tebou neustále? Poradil jsem snad někdy někomu špatně?“
„Pamatuješ si na Umbru z Cyrodiilu?“ zeptal se psa vyzývavě, „No? A jak to dopadlo?“
„To my dva ovšem víme, jak to dopadlo. Ale tenhle smrtelník byl opravdu zoufalý. Proč jsi mu neřekl, že měl do toho svého lektvaru přidat ještě její krev?“
„A proč bych to měl říkat? Aspoň byla nějaká zábava…“
„No, zrovna dvakrát chytrá nebyla…“ po pronesení Barbasovi řeči a několika zaštěkání se Clavicus velice rozčílil.
„Právě mi došla trpělivost, ČOKLE! Neustále si děláš, co chceš, neposloucháš páníčka… Víš co? Zmizni mi z očí! Budu si vládnout sám, i bez tvé pomoci!“
„To ne… TO NÉ!“ znova zaštěkal pes.
„Ále ano, je rozhodnuto! Mazej z téhle jeskyně pryč, nebo tě proměním v něco nehezkého!“
Barbas smutně zakňučel, vyběhl schody a než vyšel z jeskyně, otočil se na sochu a naposled se zeptal, „A co když bych našel někoho, kdo by náš spor urovnal? Mohl bych se vrátit?“
„Pche! Snad nechceš jít pro Sheogoratha… I když… to by bylo taky zajímavé…“ uznal návrh, „Fajn, klidně najdi někoho, kdo by nás mohl urovnat zpátky… Do té doby, zmizni!“

Pes vyběhl z jeskyně ven, protože neměl tušení, kde by našel toho správného člověka, vydal se na sever od průsmyku. Dlouho putoval sám, na nebi se objevily dešťové mraky a několik blesků vyletělo z nich. Barbas byl trochu nešťastný, celou cestu na nikoho nenarazil, až na jedné křižovatce spatřil muže, jenž si nesl na zádech velký vak. Radostí zaštěkal, muž se otočil a usmál se. Barbas k němu přiběhl celý natěšen a doufajíc, že je pravá osoba…

„Ale, copak copak? Co ty tady děláš uprostřed lesů tak sám?“ zeptal se psa muž a hladil ho po srsti, „Ty jseš ale mokrej… Pojď se mnou, pejsku, má kovárna je horká a není daleko…“