Název novinky: The Elder Scrolls V: Skyrim - Česká fansite :: Adriho povídky IV - Prokletí daeder

Přidal Adrian_S dne 29.01.2015 21:27
#18

Část 4. - Pavučina

V Dračí síni služky stolovaly večeři a volaly na svého pána, aby se usadil u jedné z lavic. Velký muž, jarl Balgruuf Velkomožný, sedl na lavici nejblíže k trůnu a než se pustil do hodování, počkal, až přijdou i ostatní členové rodiny a jeho poddaní. Za pár vteřin s veselým úsměvem a smíchem ve tváři přiběhly jarlovy děti, nejstarší syn Frothar a o něco mladší dcerka Dagny. Hned naproti němu si přisedl i bratr Hrongar, udatný válečník, jenž nikdy nesundal ze zad meč. Nakonec přišla i jeho žena Aiglis se značným zpožděním.

„Omlouvám se ti, můj pane,“ spustila Aiglis, „musela jsem Nelkira ještě uspat. Pořád řval… Víš přeci, jaký je, ne?“
„Ano, to vím, moje Aiglis,“ odpoustil jí zdržení, „tak už se posaď! Nic se nestalo…“ a ze široka se na ní usmál.

Jarl Balgruuf měl to štěstí, že si získal tak dokonalou severskou ženu. Šikovná hospodyňka, dobře se starala o děti a ještě k tomu měla za ušima. Její blonďatá kadeř jí neustále padala do výhledu a i v obyčejných rudozelených šatech vypadala jako princezna z Cyrodiilu. Lepšího společníka si po bok nemohl vybrat.

Za pár minut, když se všichni pustili do jídla, přišel i jarlův dvorní čaroděj, jenž se omlouval za zdržení, kvůli rozluštění neznámého textu, který dostal nedávno do rukou. Jarl na něj mávl rukou a přitakal mu, aby se usadil a pustil se do večeře.

Pečená krůta a široké fláky upečené zvěřiny provoněly celý dračí sál. V půlce hodování se rozevřely hlavní dveře, vysoký muž v kožené zbroji přiběhl k hodující lavici, když našel svůj cíl, zamířil k jeho uchu.

„Můj jarle, vojáci vás žádají, abyste se dostavil do Bílé hlásky. Dopadli ty pašeráky!“
„Opravdu, Nicolasi?“ zeptal se svého huskarla jarl.
„Prý to musíte vidět!“ zdůraznil, „Pojďte!“

Kupodivu Balgruuf na nic nečekal, omluvil se rodině a služebnictvu, že musí odejít a společně se svou stráží odešel do nedaleké Bílé hlásky, jež hlídala cestu mezi Větrným Žlebem a Bílým Průsmykem. Zrovna zapadalo Slunce, za několik minut se oba muži dostavili do pevnosti, kde skupina strážců zadržela pětici pašeráků a plně naložený vůz s různě velkými bednami. Jen, co spatřili svého velitele, muži jásali radostí.

„Tak jsme je konečně dopadli, můj jarle!“ spustil během příchodu velitel hlásky, „Trvalo nám to několik dní, ale jak vidíte… ti Dunmeři se nakonec chytli do pasti…“
Jarl popošel ke klečícím zločincům, „Co jste to převáželi?“ avšak ani jeden z nich nepromluvil.

Znova se je zeptal tentokrát důrazněji, ale ani pod výhružkou, že budou na místě popraveni, nic neřekli, Balgruuf nařídil strážcům, aby je odvedli do šatlavy. Pětice mužů zvedla spoutané vězně, kteří se vůbec nebránili a poslušně s nimi odešli do městského vězení, jarl se otočil na velitele a zeptal se ho, jestli ony bedny otevřeli.

„Čekali jsme, až přijdete. Dle vašeho rozkazu jsme…“
„Ano, ano. Vím, nemusíte to připomínat.“ zastavil jeho řeč, „Doufejte, že v těch bednách není jenom zelí. To by nás… pěkně vypekli!“

Velitel zahlásil zbylým mužům, aby vytáhli veškerý náklad a otevřeli jej. Všichni se nadšeně vrhli po voze a vytáhli všechny bedny ven. Za pomocí seker se prokousali dovnitř a radovali se. Žádná zelenina či ovoce, ale skutečně se tam nacházely zbraně, zbroje a různé drobné cennosti. Všechno skládali na nedaleký stůl, jenž se během několika chvil zcela zaplnil a jen tak-tak držel tíhu nákladu. Když vše vyložili, stráže vyčkaly na jarlovo rozhodnutí, které pronesl poté, co si prohlédl zabavený lup.

„Ocelové meče, perfektně naostřené… Luky z tisového dřeva a zbroje, které snad vyrobili orci… Vybavte tím stráže!“, muži jásali radostí, jarl se zadíval na drobný poklad, „Tyhle drahokamy a poháry odneste do pokladnice…“.
Už chtěl odejít od stolu, avšak na poslední chvíli si všiml velice zajímavé věci, která ho upoutala. Podivný meč, jehož čepel pocházela snad od samotných Akavirů, v černém pouzdru, od ostatních věcí velice lišil. Vůdcova ruka jej hladila, ani jej nemusel vytahovat z pochvy, rozhodl, „A tohle taky odneste do pokladnice!“

Strážní vrátili majetek zpátky do vozu a vyjeli k městu, jarl se vydal se svým huskarlem na cestu zpátky, „Jsem rád, že se nám je podařilo konečně chytnout. Myslím si, můj pane, že tohle pomůže městu…“
„Taky si myslím, Nicolasi. Za posledních pár dní je toto konečně dobrá zpráva…“ pronesl zvesela Balgruuf.

O několik desítek minut později se oba muži vrátili zpátky do dračí tvrze, služebníci i rodina byli po večeři a chystali se ke svým povinnostem. Aiglis netrpělivě čekala u trůnu na příchod muže, když jej zahlédla, usmála se a nadále vyčkala.

„Odpusť, ženo, že jdu tak pozdě. Mám radost z našich strážců…“ pronesl k ní s upřímným obličejem.
„Nemusíš se omlouvat, můj jarle.“ políbila ho na tvář, „Pojď, půjdem uložit děti do postelí…“.

Jarl s jejím nápadem souhlasil, společně se odebrali do svých komnat, mezitím venku pochodovala tma po krajině. Soví houkání a praskání jisker z pochodní uspalo jarlovy děti. Aiglis protentokrát nemusela číst bájné pověsti o dračím bohu, zvěstovateli konce světa, aby děti usnuly. Když zavřel oči i Nelkir v kolébce, s úsměvem na tváři přišla do manželské komnaty, kde už muž vyčkával na její přítomnost. S radostným úsměvem na sebe hleděli, Aiglis zavřela dveře a v lóži si užili svou volnou chvilku.

Masser se dostal nad střed města, celá tvrz již dávno tvrdě spala. Žena i vysoký muž leželi jak zabití, avšak v mysli jarla neustále něco kroužilo a nedalo mu spát. Znenadání jeho uši zaslechly jakýsi šelest, který ho probudil. S rozespalýma očima vstal z postele a zadíval se po místnosti, nikoho však neviděl. Myslel si, že se mu jen něco zdálo, nebo to nejspíše dělal vítr, narážející do krovů střechy. Už si chtěl lehnout, ale opět slyšel cosi, znělo to jako tiché pískání. Ruka sáhla pod postel a nahmatala meč, čepel vylezla z pochvy. Jarl se vydal za podivným zvukem, otevřel dveře do schodiště a zaposlouchal se znova. Tentokrát slyšel velice tiše „Pojď blíž!“, odkudsi ze schodů.

„Haló? Je tu někdo?“ zavolal do tmavé místnosti, ale nikdo se mu neozval.

Ze zdi vytáhnul hořící pochodeň a sestupoval po schodech, až ke dveřím, vedoucí do sklepa a pokladnice. Čím více se blížil, tím intenzivněji slyšel tajemný hlas, jenž ho lákal do těchto útrob.

„Jestli to jsou jen kolčaváci nebo nějakej skrytej pobuda, bude toho litovat!“ pronesl, když se blížil ke dveřím do sklepa.

Mocně zavrzaly, jarl se dostal do chodby s místnostmi, kde byl uložen nejen zabavený kontraband, ale i zásoby a poklad. Chvíli hledal mezi těmito věcmi původ hlasu, dokud se nezastavil a opět nezaslechl, „No, tak… Už jseš blízko!“

Jarl posvítil před sebe, i za světla pochodně viděl blýskavé pouzdro akavirského meče, jenž dominoval mezi ostatním zabaveným lupem. Přiblížil se k němu blíže a opatrně, stále ve své mysli slyšel nabádající hlas, aby jej uchopil.

„To musí být jen sen…“ pronesl si pro sebe, svůj zrak hodil po celé místnosti, chtěl se ujistit, že se u něj nenachází nikdo jiný.

Chvíli se díval na zbraň, jasná mysl nakonec rozhodla, aby se vrátil zpět do pokoje. Jakmile se vrátil zpátky do ložnice ke spící manželce a než ulehnul, zase uslyšel nabádající hlas, aby se vrátil. Ale Balgruuf měl onoho šepotu po krk… zatnul zuby a usnul.

Po probuzení do nového dne se pustil do obvyklých činností, jež tížily jarlovu hruď. Během snídaně se nikomu nesvěřil s nočním zážitkem, celé to považoval za pouhý sen. Během slunečného dne, kdy procházel městem se svým doprovodem, si všiml již nově ozbrojené hlídky, která mu v očích děkovala za takovýto dar. Jarla podívaná těšila, věřil, že toto pomůže odradit nájezdníky, již občas napadali daleké statky za hradbami.

Další den se chýlil ke konci, mocná rodina usedla u stolu s bohatým jídlem. Všichni se těšili, až se pustí do nordských pochoutek, Balgruuf vzal kus pečené zvěřiny a zarazil se. Než stačil kousnout do masa, v hlavě opět zaslechl neznámý hlas, jenž ho volal do sklepa.

„Děje se něco, můj drahý? Je to maso zkažené?“ zeptala se ho Aiglis, která na něj hleděla, jarl se okamžitě probral do reality.
„Cože? Oh, ne… Jen… voní hezky.“ usmál se na ženu a pokračoval v jídle, avšak s tajemným hlasem v hlavě.

Děti šly kupodivu brzo spát, ani ještě nezapadlo Slunce, jeho bratr Hrongar ho šel doprovodit do pokoje společně s Nicolasem, poté ho opustili a šli se věnovat méně důležitým povinnostem. Na jarla také přišla brzo únava, do postele lehnul jak právě poražený strom a velice tvrdě spal…

„POJĎ KE MNĚ!“ tajemné volání probudilo oči do tmavé noci, jarl si za pár vteřin uvědomil, že se musel vzbudit někdy před půlnocí. Aiglis poklidně ležela zády k němu, svým rychlým probuzením ji nevzbudil. „Pojď ke mně!“ ozval se znova hlas a tentokrát se jarl vydal do sklepa bez řečí.

Nebyla zapotřebí ani pochodeň, všechny dveře otevřel potichu a za pár vteřin stál opět v pokladnici před krásným pouzdrem zbraně, odkud se hlas ozýval.

„Dotkni se mě!“
„To je nějaké tvoje kouzlo, čaroději? Nějakej špatnej vtípek? Nebo opravdu už blouzním?“ zeptal se sám sebe vysoký muž.
„No tak, muži… toužím po tvém doteku! Dotkni se mě!“

Jarlova mysl byla nejasná, chtěl odejít zpátky do pokoje, ale něco mu říkalo, aby zůstal. Postával na místě a hleděl na ukrytou čepel v pochvě. Hlas se opět probudil k životu a nabádal ho, aby jej uchopil. Nakonec tak učinil, stačilo jen, aby se dotknul pouzdra, jarlovy panenky se roztáhly a ve svém těle ucítil neuvěřitelnou sílu, jež v mžiku zmizela. Dlaň pevně uchopila pouzdro a pravá ruka vytáhla rukojeť, odhalující krásnou čepel. I když byla absolutní tma, zbraň zářila jak hvězda na nebi.

„A už jsem jen tvá… a ty můj!“ ozvalo se z meče potichu.
„Cože? Počkat!“ leknutím zandal zpátky meč a odhodil jej na zem, jen se ozval tlumený náraz, takřka nikdo jej nemohl slyšet.
„Líbila se ti má síla? Můžeš ji mít stále!“ nabádala ho čepel, „Uchop mě!“
„Co je, u Ysmira, tohle za trik?!“ hejknul jarl.
„Statný muž by měl mít statnou čepel. Až budeš proti někomu bojovat se mnou, poznáš, že tě nikdo s touto zbraní nezabije…“ odpověděla mu slastně čepel, „Uchop mě!“

Jarlova mysl se bouřila, chtěl odejít, ale touha po ještě větší moci a nerozvážnost ho donutila vzít zbraň do rukou. Opět se ozval slastný hlas, vychvalující jeho dotyk. Muž vytáhnul meč z pouzdra, vzal jej obouručně a párkrát si s ním máchnul, byl neuvěřitelně lehký a přesný. Hlas mu poradil, aby ho zítra vyzkoušel v akci. Nord se nad myšlenkou usmál, zandal zbraň zpátky a vrátil se do svých komnat. Stačilo málo, aby lehce pootevřel dveře, vrzání vzbudilo Aiglis z krásného spánku.

„Co se děje, můj milý? Kdes byl?“ jarl na ní jen mávl rukou a utišil jí, že zaslechl cosi na chodbě, avšak to byl pouze vítr venku, „A proč si s sebou bereš do postele ten meč?“
„Ten meč?“ zeptal se a uvědomil si, že stále drží v ruce poklad ze sklepa, „Áh… to je jen… No… Kdyby náhodou, víš co…“ Aiglis jen zakroutila hlavou, ulehla k němu zády a popřála mu dobrou noc, Balgruuf si tiše oddychl.
„Výborně, můj pane! Už pomalu začínáš chápat…“ ozval se hlas v jeho hlavě, avšak se již dále neozýval, Balgruuf se opatrně zadíval po místnosti a poté lehnul do postele s vidinou, že usne rychle. Což se také stalo…

Dalšího rána zamířil jarl se svým osobním strážcem na vyhlídku v tvrzi, kde se několik mužů hlídky procvičovalo v boji. Kromě střelby z luku tu byli dva muži, již do sebe šli meči hlava-nehlava. Jakmile spatřili svého velitele, okamžitě přestali s tréninkem a vzdávali hold.

„V pořádku,“ zvedl ruku, čímž naznačil „pohov“, „rád bych si s někým z vás zacvičil. Už jsem nebojoval dlouhou dobu… Nabízí se někdo dobrovolně?“
Šermíři se na sebe otočili a nechápali, jak může po nich něco takového chtít, jeden si dodal více odvahy a ozval se, „Ovšem, pane. Jsem vám k dispozici!“
„Opravdu se chcete bít, můj pane?“ zeptal se ho potichu Nicolas do ucha.
„Heh, a proč ne? Nikdy nevíš, Nicolasi, co se může stát tam venku, až vyjdeš z města nebo dokonce i uvnitř. Je lepší být připravený, než toho pak litovat…“ a pomalým krokem vykročil k soupeři.

Ze zad si vytáhnul krásnou akavirskou čepel, jenž se po vytažení z pouzdra hlasitě ozval.
„Skvělé, můj pane! Teď uvidíš, jakou silou disponuješ!“ ozvalo se opět v hlavě jarla.

Vojáci ustoupili na stranu i s huskarlem, proti sobě právě postával muž ve zbroji proti muži v úchvatném šatu. Než se začali bít, domluvili se, že se nebudou snažit zmrzačit. Poté vyrazili oba současně ze svých pozic, hlídka kolem sebe šermovala neskutečnou rychlostí a jarl se jen tak-tak bránil. Avšak stačilo několik rychlých pohybů a strážce měl co dělat, aby se ubránil. Nakonec po pár vteřinách jarl odzbrojil svého protivníka, strážný se bleskově otočil k němu zády a snažil se doběhnout pro další zbraň u zdi. Sotva učinil pár kroků, v nohách vznešeného muže se probudila tajemná síla, bleskově se dostal za jeho záda.

„TEĎ MĚ NAKRM!“ ozvala se čepel, Balgruuf se nebránil proti přání zbraně. Vzal ho kolem krku a chtěl podříznout hrdlo, všichni přihlížející se zatajeným dechem volali, aby toho nechal, i napadená stráž prosila o život…

V jarlovi se hnulo svědomí a vrátil se zpátky do reality. Čepel se dotýkala hrdla strážného, ale ještě netančila v rudých barvách. Tajemný kov spadl na zem, tlumená rána ohlušila okolí… strážný se otočil k němu čelem a velmi hlasitě volal, že ho chce zabít. Balgruuf se cítil nepřítomně, stále nechápal, jak se mu povedlo získat takovou sílu a přitom si nemohl uchovat svůj rozum. Omlouval se muži, ale jeho slova byla marná.

Jarl raději popadl meč do ruky a bez jakéhokoli prohlášení utekl z vyhlídky do tvrze, Nicolas se po chvíli nechápání vydal za ním. Dorazil do trůnního sálu, Balgruuf seděl mlčky ve svém křesle, jednou rukou si opíral bradu o opěradlo a ve druhé držel meč, čepelí k zemi. Ani se nepodíval do očí svého huskarla, jenž na něj civěl jak na zloděje.

„Odpusťte, že se ptám, ale co to mělo znamenat? Chtěl jste ho zabít?“ očekával nepříjemnou reakci, ale šlechtic stále mlčky seděl, byl jak socha.

Nicolas k němu promlouval, snažil se z něj dostat, co ho to popadlo, ale nic se nedozvěděl. S nepořízenou odešel zpátky na vyhlídku, jarl zůstal sedět ve svém křesle nejen několik minut či hodin… zůstal na místě, když už den skončil a všichni šli spát. Následujícího rána služebnictvo spatřilo svého pána opět na stejném místě ve stejné pozici, v rukách stále držel meč a jeho tvář nad něčím přemýšlela. Nikdo se ho nesnažil vyrušovat, celé dopoledne takto zůstal. Až když se Slunce objevilo přímo nad dračí tvrzí, jarl procitnul a vstal z trůnu. Avšak než aby zamířil ven nebo do svých komnat, vydal se ke svému čaroději, jenž právě překládal neznámý text v knize.

„Farengare, potřeboval bych od tebe službu.“
Čaroděj odtrhl oči od knihy, „Ah, samozřejmě, můj pane. S čím vám mohu pomoci?“
„Huh, asis už slyšel, čeho jsem se málem dopustil, že?“ vyčkal na jeho reakci, která se projevila kývnutím hlavy, „Poslední dobou slýchávám tajemné hlasy ve své hlavě… Nemáš tušení, co by to mohlo být?“
„Nejspíš vaše myšlenky, pane.“ odpověděl bez váhání čaroděj, „Pokud mohu doporučit, zkuste si na chvíli odpočinout…“
„Ne, nejsem unavený. Já…“ chtěl pokračovat, avšak jeho řeč přerušil opět tajemný hlas.
„Netřeba někomu říkat, kdo nebo co jsem. Nikdo to nemusí vědět!“
„Pane?“ zeptal se ho, když se zastavil v půlce své řeči.
Jarl se oklepal, „Už to tu bylo zas… Zase jsem slyšel ten hlas! Pokud bych tě mohl požádat Farengare, upusť na chvíli z tvých textů a pomož mi. Zkus najít něco, co má spojitost s hlasy a tímto mečem!“ ukázal mu čepel v pouzdře, Farengar přišel blíže a prohlídl si ji zblízka.
„Tohle vidím poprvé, můj pane. A jsem v půlce své rozdělané práce. Nemohu přeci teďka skončit, když…“
„Odměna tě samozřejmě nemine!“
„Rád bych vám pomohl, pane… Počkalo by to do zítřka?
„Ne, to nepočkalo!“ hodil po čaroději své zlé oči.
„Jak si tedy přejete. Pokusím se něco najít…“

Beze slov jarl odešel z místnosti, Farengar si sedl do židle a hluboce vydechl. Místo pokračování v luštění neznámého textu musel začít něco, o čem neměl vůbec tušení. Vzal první knihu, která ho napadla a pročítal text.

Večer toho dne, vysedával v prázdné ložnici Balgruuf a přemýšlel s mečem v ruce, co má dělat a jaké kouzlo ho drží v tomto zajetí. V zápětí zaslechl opět šepot zbraně, jenž mu napovídal, aby si ji nechal a využíval ve svůj prospěch. Ve stručnosti se šlechtic ptal, s kým vlastně mluví a co po něm chce, ale to mu zbraň neřekla. Jediné, co mu prozradila, byla informace, aby ji využíval co nejčastěji a aby ji už konečně nakrmil. Jarl si připadal jak blázen, když mluvil do prázdného sálu.

„Za chvíli se tě budou snažit o mě připravit… A to bys rozhodně nechtěl, ne?“ zeptala se ho zbraň tiše, „Přeci se ti má moc líbí, ne? Proč se vzdávat něčeho tak mocného?“ jarlova hlava kývala souhlasně hlavou, v tomhle ohledu měla zbraň pravdu, sám si připadal jako slabý král svého kraje.

Zanedlouho se otevřely dveře, do kterých vstoupila Aiglis s úsměvem na tváři. Když však za sebou zavřela dveře, pronesla rychle, že už všichni spí a spatřila svého muže se zbraní v ruce, zděsila se. Dodala si však více odvahy a přistoupila blíže.

„Měl bys odložit ten meč, můj muži.“
„Co prosím?“ zahleděl se na ní nechápavě.
„Můj muži, králi, podívejte se na sebe! Za těch pár dnů, co máte u sebe tento… nástroj… všem naháníte hrůzu!“
„Dost těhlech řečí, Aiglis!“ v Balgruufovi začala vřít krev, „Tou zbraní to není!“
„Ale je! Od té doby, cos tohle přinesl sem, tak ses změnil! Ještě před pár dny jsi byl moudrý a… normální.“
„A slabý ne?“ zeptal se jí do očí, „Zapomnělas na to, nebo mi to nechceš říct? S tímhle nejsem slabý jarl! S tímhle jsem někdo!“
„Ale ne můj muž!“ odvětila mu Aiglis, jež mu položila ruku na rameno, muž se nijak nebránil, „Můj muž by si vzpomenul, že je mu rodina a Bílý Průsmyk vším… a ne nějaký meč!“
Jen, co to dořekla, ozval se opět vábivý hlas, „Vidíš, chce ti ho vzít! Jistě po mně prahne více, než ty! Sebere mě a pak tě zabije a vezme si trůn!“
Aiglis se mu stále dívala do očí a natáhla před jeho ruku tu svou, „Chtěla bych zpátky svého pravého Balgruufa Velkomožného, kterému jsem byla vždy po boku. Dejte mi to, prosím!“

Jarl váhal v této chvíli, hlas ho stále líbezněji a naléhavěji lákal, aby ji zabil. Nevěděl si rady, avšak nic nedával najevo…

Farengar ve své komnatě, obklopen mnoha spisy, hledal nějaké řešení problému svého pána. Listoval stránkami a ve starých textech skákal od řádku k řádku. Až se nakonec v jedné velice staré knize dočetl možný problém, jenž ho vyděsil. Protože se z drbů dozvěděl, jak se momentálně chová a kde se právě nachází, vyběhl z komnaty co nejrychleji s knihou v ruce, doufajíc, že ho zastihne ještě včas. Vyběhl schody do jeho komnat, než je stačil otevřít, zaslechl cosi tlumeného. Opatrně otevřel dveře, jen, co vstoupil, rychle se samy zavřely…

„Můj pane, už vím, co s vámi je!“ chtěl odhalit svou teorii, ale místo toho postával na místě a nevěřícně hleděl na jarla Balgruufa, jenž držel pevně v rukách kovovou čepel, trčíce z hrudi jeho již mrtvé ženy.

Jarl se na něj otočil a překvapila ho přítomnost čaroděje, jenž právě nevěděl, jestli má volat o pomoc nebo o slitování.

„Na co čekáš, můj pane? Tahle žena byla velice chutná, ale on bude jistě chutnější! ZABIJ HO!“ pronesl se hlas v jeho hlavě.
„Asi mě chcete zabít…“ dával ruce před sebe čaroděj, „ale můžu vám pomoct!“
„Farengare!“ ozval se smutně jarl a vytáhl z ženy čepel, její tělo spadlo bezvládně na zem, kouzelník pomalu ustupoval zpátky, ale pevná ruka ho chytla pod krkem, „Jestli mě práskneš, tak půjdeš do vězení. A pak tě zabiju! Ale když budeš mlčet a pomůžeš mi, tak se ti odměním!“
„Zabij ho! ZABIJ HO!“ naléhala zbraň, držená v rukách.

Farengar byl myšlenky jinde, na pár vteřin ztratil soucit a hrdost, kývnul na jeho nabídku. Nabídl mu pomoc, že se pokusí uklidit tělo, ale do mysli šlechtice se dostávala jiná myšlenka. Za pár chvil si domluvili plán, který by mohl vyjít, i když s tím zbraň zcela nesouhlasila, ale ona sama moc dobře věděla, že se jí nic nestane. Po tiché minutě se vydal Farengar se tajemnou zbraní do pokoje huskarla, jenž spal jak nemluvně. Tiše pod jeho postel umístil čepel, pak se nenápadně vytratil k pánu a ohlásil mu úspěch. Poté odešel do svých komnat, jakoby se nic nestalo, jarl lehl do postele, sfouknul svíčku a za pár vteřin začal křičet o pomoc. V mžiku se do komnaty dostavila stráž, hlídající děti, když spatřila nešťastnou podívanou, okamžitě začala pátrat po útočníkovi. Balgruuf odhlalil tvar rány na jeho ženě, přesvědčil muže, že ví, jaká zbraň to udělala a nařídil jim, aby prohledali celou tvrz.

Nastal chaos a zmatek, veškeré služebnictvo se probudilo a snažilo se přijít, co se vlastně stalo. Probuzené děti byly odvedeny pryč do trůnního sálu, ostatní zůstali na svých místech a hlídka marně hledala viníka. Za pár chvil se ocitl před smutným a zničeným jarlem jeho huskarl, který hnedka pochopil, co se stalo. Začal se vyptávat, kdo to udělal a jestli někoho nespatřil, ale jarl jen tak-tak držel slzy na uzdě. Když zjišťoval tvar průniku rány, došlo mu, že je to jistě čepel, kterou jarl třímal v ruce a bezhlavě se pustil do obviňování, byť neměl žádný důkaz… Ten se ovšem za pár chvil dostavil, ale na jiný účet.

„Můj pane, toto jsme našli u vašeho strážce!“ ohlásil se jeden ze strážců pevnosti, v rukách držel onu akavirskou čepel s čerstvou krví, „Měl to pod postelí!“
„Cože? Já? Ale…“
„Tak, takhle to bylo!“ nepříjemně se na něj zatvářil Balgruuf, „Nejen, že mě tu obviňujete z vraždy, ale ještě děláte ze sebe blbého! STRÁŽE!“
„To není možné! Já jsem spal! Nebyl jsem u vás v komnatách, můj pane! Vždyť víte, že když…“
„Dost těch řečí! Já věděl, že se na vás nemůžu spolehnout a že byste mě chtěl dříve či později zničit! A teď se vám to povedlo!“ křičel jarl na svého huskarla, jenž nevěděl, co si má počínat.
„To je… skandál! To je korupce! JÁ TO NEBYL! Strážci, on to na mě nastražil!“ snažil se je přesvědčit, ale neúspěšně.
Za chvíli dorazil i Farengar, jenž zaslechl děsivý křik Nicolase, „Můj… bože… Chudák Aiglis… Odpočívej v pokoji.“ čaroděj si všiml mrtvé ženy, přiběhl k ní, „Já ho dneska zaslechl, jak plánuje vraždu jarla!“ v místnosti se ozvalo ticho.
„Aiglis… moje, milovaná Aiglis…“ Balgruuf pustil pár slz na zem, otočil se s nepřátelským výrazem na Nicolase, „STRÁŽE, ODVEĎTE TOHO ZRÁDCE!“
Strážci ho chytli za ramena a snažili se ho odvést do vězení, Nicolas se však bránil a neustále hlásal, „JÁ TO NEBYL!!“.

Jeho hlas utichnul, děti vylezly ven z komnaty a přišly za otcem s otázkou na srdci. Když si všimly jejich mrtvé matky, okamžitě se rozbrečely, Balgruuf nařídil dalšímu strážci, aby je odvedl do pokoje, další dvojici mužů přikázal, aby mrtvé tělo odnesli do síně mrtvých. Krvavý meč se mu dostal zpátky do ruky, když zůstal v komnatě jen sám jarl a čaroděj, oba napjatě vydechovali a hleděli na sebe.

„Odnes ten meč do kovárny, ať ho roztaví!“
„Můj pane, ale…“
„JDI, NEBO TĚ ZABIJU!

Farengar se uklonil a odešel z komnaty pryč, v Balgruufově mysli se opět ozvalo šepotání…

„To byla skvělá lež! Více než skvělá… přímo DOKONALÁ! Konečně si odhodil hrdost stranou a mě nakrmil, i když si nemusel šetřit toho čaroděje… Avšak, mě se jen tak nezbavíš, můj pane. Já tu stále budu, kdykoli budeš chtít.“
„Nechci tě už, ty… ty… Ať už jsi, co jsi!“
„Ou, nenalhávej si, že se ti to nelíbilo. Držet takovou moc v rukách a proniknout s tím do nitra nepřítele…“
„Sklapni už! Slyšíš? SKLAPNI!“ poté se chytl za uši a odešel do komnaty čaroděje, doufajíc, že přijde velice brzy a s úsměvem na tváři.

Čtyři hodiny proseděl jarl v komnatě, pár stráží ho šlo podpořit lahví vína či chrabrými slovy, avšak ze ztráty milované ženy se nemohl vzpamatovat. Hlas sice neslyšel, ale i tak měl ruce na uších. Až ho z této pozice vyrušilo poklepání na rameni, smutný Farengar se s akavirským mečem usadil do svého křesla.

„Odnesl jsem jej ke kováři, tak jak jste žádal, pane. Dcera vašeho správce se ho snažila na kovadlině rozbít na menší části, ale nepovedlo se jí to.“
„Vždyť je to meč! A ten se dá roztavit! Je to jenom… ocel, ne?“
„Neřekl bych. Když jej nahřála, byl studený, jak kdyby byl právě vytažený ze sněhu.“ přiznal čaroděj, „I přes namítání jej hodila rovnou do slévárny… Byl tam hodinu, a opět studený…“ nakonec ještě dodal, „A to jsem to odnesl i s ní do Nebeské kovárny… A tam také nic!“
„To… to není možné!“ pronesl překvapeně, „Takže mě to bude strašit celý život?“ zahleděl se do jeho očí, „Co je to, u Devítky, za zbraň?“

Farengar vytáhl knihu, jenž dlouho nosil v rukách a začal mu číst nějaké texty ohledně daeder a také, jak k tomu přišel. Nakonec se dostal i k popisu oné čepele, kterou vlastnil. Čepel, jenž patřila daedře, uctívanou výhradně Dunmery… Mefale.

„Ta zbraň se nedá roztavit nebo nijak zničit…“ řekl čaroděj, „Ale vím, jak bychom mohli zrušit její kletbu.“ ani na chvíli neváhal a popisoval složitou činnost, jarla moc nenadchla, ale moc dobře věděl, že mu nejspíše nic jiného nezbývá.

Jarl mu poručil, aby napsal nějaké varování o zbrani a domluvili se, že až jej napíše, aby dorazil do sklepa. Mezitím se šel podívat do pokladnice, zda se tam nenachází nějaká stráž. Naštěstí nikdo nebyl v místnosti, chvíli vyčkával na čaroděje. V hlavě se mu opět ozval hlas, tázající se ho, co to provádí a proč, ale jarl už nechtěl nic říct, chtěl se toho zbavit co nejrychleji. Za pár minut přiběhl čaroděj do sklepa, oba přistoupili ke starým dveřím do nikdy nepoužívané místnosti, v níž se nacházela pouze velká lavice. Artefakt položili i se vzkazem na dřevo a odešli z místnosti. Jarl vytáhnul klíč a v zámku cvaklo. Poté přistoupil blíže čaroděj a cosi vykouzlil na dveře. Prosící hlas, aby ho neopouštěl, náhle zmizel, jejich plán vyšel. Jarl předal Farengarovi klíč ode dveří.

„Jeden budu mít já, druhý ty. Nikdo se o tomto nesmí dozvědět. A abych si tě pojistil, že nic neprozradíš, vem si z pokladnice vše, co se ti zlíbí. Jsem ti zavázán.“
„Já… já… nevím, co na to říct, pane.“ přiznal se mu.
„Od teďka mou ženu zabil huskarl a ne já.“ Farengar kývnul hlavou, „Doufám, že se z toho děti dostanou. I když… Nelkir nejspíš nebude vědět, kdo to vlastně zemřel…“

Poté společně odešli ze sklepa pryč, do sklepení se opět vloudil klid a ticho…

O několik let později…

„Máš ji, Nelkire! Chyť mě!“ křičela Dagny, uprostřed dračí síně, když zrovna služebnictvo uklízeno nádobí od snídaně.
„Ne, ne, ty jí máš! Ani ses mě nedotkla!“ hlásil hrdě Nelkir, rozběhl se od dívky pryč a omylem narazil na právě pochodujícího správce tvrze Proventa.
„Děti! No tak! Běžte si hrát ven!“
„Ale tam prší! Nechceme být mokří!“ prohlásila Dagny společně s Nelkirem.
„Tak si běžte hrát třeba na schovávanou, ale nepřekážejte tu!“ okřikl je Proventus.
„To je nápad! Pykáš, Dagny, pykáš!“
„To teda ne! Ty pykáš!“
„DOST, DĚTI! Přestaňte se hádat, nebo vás pošlu dělat něco užitečného!“ křikl jarl Balgruuf z lavice na své ratolesti.
„Uhmm… Tak fajn, pykám. Máš deset vteřin!“ prohodila Dagny na Nelkira, který se natěšen vydal po jejím otočení ke zdi do sklepa se schovat.

Hledal nějaký perfektní úkryt, kde by ho nenašla, různě se schovával za sudy a bedny, ale to nebylo ono. Až si všiml starých dveří se sudy v blízkosti. Schoval se za ně, byl tichý jak myška. Radoval se z nově nalezené skrýše, ovšem, cosi ho lehce vyděsilo. V hlavě najednou uslyšel tajemný hlas, vycházející z klíčové dírky dveří…

http://imgur.com/6e7KeP7.jpg


„Pojď blíž a dozvíš se tajemství!“ Nelkir se zamyslel nad myšlenkou a nebral jí vážně, ovšem když se to ozvalo podruhé, zvědavě se přiblížil ke dveřím, „Hodnej kluk. Teď poslouchej, dozvíš se něco, o čem ti všichni lhali…“
„Kdo jsi?“ zeptal se tiše Nelkir.
„Já jsem… Paní šepotu.“

Upravil/a Adrian_S dne 16.01.2018 23:11