---

Aedry a daedry byly už odjakživa součástí života na Tamrielu. A jistě každý zná rozdíl mezi aedrou a daedrou. Ne? Aedry jsou bohové, jenž stvořili život na Nirnu, svými silami pomáhají lidu a jsou uznáváni. Kdežto daedry jsou pouze polobozi, jenž většina z nich dychtí po moci, škodí, zastrašuje lid a vládnou v pláních Zapomnění. Jejich uctívání bývá zakázané a jejich následovníci musejí vyhledávat tajné svatyně, jež jsou rozprostřeny různě v koutech Tamrielu. Na rozdíl od aeder jsou daedry možno viditelné a lze s nima mluvit, pokud máte to štěstí.

I ve Skyrimu se nacházejí daedrické svatyně, které lze navštívit. A pokud máte opravdu velké štěstí, může k vám, v některém z těchto míst, promluvit daedra a požádat vás o pomoc. Proč? Proč by polobůh měl žádat pomoc od někoho tak… slabého a nicotného člověka, mera či od někoho ze zvířecího druhu? Je známo, že neštěstí nechodí po horách, ale po lidech… avšak… i daedry nemají své dny…

Část 1. - Den, na který nezapomeneš

Mocné zavrzání dřevěné brány se rozeznělo do okolí, na kamennou cestičku, vedoucí skrz město, vstoupila neznámá vysmátá osoba. Po dlouhé výpravě odkudsi konečně dorazila do civilizace…

Bušení kladiva u kovárny, halekání dvojice elfů na schodech, vedoucí k vyvýšenému domu a pochodující děvy s plnými košíky květin… takto vítal Bílý Průsmyk návštěvníka. S obrovskou trnitou růží na zádech se dal neznámý kupředu, a i když mu Slunce svítilo do tváře, nezacláněl si obličej před přímým svitem. Po pár krocích si cestovatel odchytl pochodující stráž se štítem v ruce a ptal se, kde je tu nějaká hospoda či putyka.

„Vypadáš unaveně, příteli. „U Kobyly a praporce“ mají pěkně čisté postele za rozumnou cenu!“ odpověděla mu stráž, „A taky tam podávají výborný alkohol!“
„Díky za tip, člověče…“ pronesl poutník, „Vlastně… Nemáš chvilku? Vypadáš, že chlastu rozumíš… a i unaveně vypadáš. Pojď, zvu tě na zrzka!“
„Promiň, měšťane, ale jsem ve službě.“ odmítla stráž, skrze zavřenou přilbici bylo slyšet lehké povzdechnutí.
„Nu což, nedá se nic dělat…“ poplácal vojáka po rameni a sám se vydal do putyky.

Poutník v tmavém hábitu prošel skrze tržiště, odkud se hlasitě ozývaly hlasy obchodníků a řemeslníků, jejž chtěli udat své zboží. Neustále na sebe halekali a snažili se přilákat právě k sobě co nejvíce lidí. Mezi nahlížejícími byla i velice půvabná dívenka v modravém šatu. Hned mu na první pohled padla do oka a toužil se s ní sblížit.

„U takových cetek stojí tak pohledné děvče!“ křikl na ní, když vyhlížela krásný šperk, ta se k němu otočila „Mít u sebe sta hřiven zlata, dal bych ti je, ani bys nemrkla!“
„Oh, takovou lichotku jsem… dlouho neslyšela!“ zaculila se půvabná, „I když je fakt, že bych nějaké zlato potřebovala…“
„K tomu ti mohu pomoci, děvenko!“ usmál se na ní cizinec, „Řekni mi, není ti to nudné stání u tohohle nudného stánku tak…“
„… nudné?“
„Přesně!“ mrkl na ní a usmál se ještě víc, „Nechtěla bys strávit pár svých volných minut s kamarádem, co putuje po světě? Řeknu ti kdejakou historku a prozradím ti, kde se výborně nalejvá!“
„No, nabídka je to lákavá…“ přiznala se, „ale, budu muset odmítnout.“ poutník se náhle přestal usmívat, „Víte, ani vás neznám… a nepřipadáte mi jako ožrala!“.
„No, tak! Děvče!“ trochu žadonil, „Pojď se pobavit! Napijem se spolu, poklábosíme si…“
„Jste velice laskavý… Ale už budu muset jít. Třeba příště…“ otočila se směrem ke schodišti a odešla, poutník zůstal na místě jak kůl v plotě.

Potichu pronesl, že se mu tohle ještě nestalo, aby ho nechala tak hezká žena jen tak. Své kroky zamířil na schody krčmy, ze kterých se linula příjemná vůně. Aroma ho stále silněji táhlo ke dveřím. S radostí a vervou v sobě otevřel bránu do svého světa, svit hořícího ohně, uprostřed místnosti a pohled na mnoho lidí s lahví v ruce, ho hřálo na srdci… Tady byl jak doma. U ohně posedával neznámý muž v železném brnění a s plným korbelem. Hned za jeho zády vyhrával další mladík s loutnou úžasné melodie, jež halila místnost do veselí. Vedle onoho barda tiše posedávali u menšího stolku rytířka s neznámým otrhaným žebrákem. U pultu promlouvala hostinská ke své adoptované redguardské dcerce, aby zašla do sklepa pro nějaké maso. Poutník se usmál ve dveřích a přikročil blíže do místnosti.

„Vítej!“ ozvalo se od pultu, „Vítej „U Kobyly a praporce“! Máme tu skvělé pivo a víno!“ lákala ho hospodská, „Jestli jsi unavený, cizinče, pár volných postelí by se tu našlo. Dáš si něco?“
Návštěvník si přisedl k pultu a usmál se na milou hospodskou, „Tomu říkám vřelé uvítání! Áh… dal bych si nějaký ten „ale“ a medovinu…“

Hospodská se usmála, zespod baru vytáhla lahev s medovinou, kterou mu otevřela a přiložila blíže k tělu, poté vzala korbel k pípě a už točila zrzavý mok. Než se ho zeptala na zaplacení, poutník jí gestem ukázal, abych na chvilku mlčela, sám si upil trochu od medoviny a trochu od „aleu“.



„Hmm… není to špatné! Naposled jsem měl Cyrodiilskou brandy, ale to už je nějaký ten čas zpátky. Fakt dobrý!“
„Děkuji, čepujem tu to nejlepší, co Nordi mohou nabídnout…“ prozradila hospodská a představila se jako Hulda, „Máte vůbec čím zaplatit, pane?“
„Zaplatit? NEMÁM!“ křikl nahlas, Hulda se lehce zděsila, avšak poutník se okamžitě zasmál, „Ááh, dobrej fór, že? Samozřejmě, že mám… Ale měl bych pro vás jinačí nabídku.“
Hulda se k němu naklonila blíže, „Já uznávám jen zlaťáky…“
„Však taky je dostanete, moje milá Huldo.“ usmál se na ní, než se stačila nějak bránit, opět se ozval, „Dala jste mi ochutnat, co tu máte. Rád bych vám taky dal něco ochutnat. Co vy na to?“
„Hmm, pití tu máme dost…“ pronesla a zadívala se na jeho chloubu, jež mu stále držela na zádech, „Co je ta květina na vašich zádech? Jste snad druid?“
„DRUID!!“ křikl nahlas a smích nemohl zadržet, až po pár vteřinách, kdy atmosféra ztichla od bardova hraní, „Tak takovej žert jsem neslyšel léta! Jste vážně vtipná…“ uklidnil se, „Áh, moje rudá růžička… Chtěla byste jí?“
„Jste zvláštní, poutníče… Ale ta hůl… je… no, nedokážu to popsat slovy. Chtěla bych se jí dotknout.“
„Tak dobře!“ prohlásil, „Můžete jí mít, pokud mě porazíte v pijácké hře! Co vy na to?“

Šenkýřka kývla hlavou, hrdě prohlásila, že umí pít a jen tak jí někdo nepřekoná. I zeptala se ho, co se bude pít, jestli medovina nebo pivo, poutník však jen zakroutil hlavou a vytáhnul zevnitř svého hábitu neznámou láhev, černou jak uhel. Když jí otevřel, vylezlo z ní tak smrduté aroma, jakoby se v oné lahvi kvasil léta kolčaváčí trus. Přihrnul si k sobě dva korbele a nechal do nich nalít světle-hnědou tekutinu. Po dolití hospodská se na korbely nevěřícně zadívala, už duchu to odmítala ochutnat.

„Co to, u Devítky, je?“ ukázala na podivný mok.
„Pití zdarma!“ pronesl s úsměvem a podal jí korbel blíže.

Vzala jej, nesměle k němu přičichla, smrduté aroma již dávno vyprchalo, ale i tak neměla odvahu se něčeho takového napít. Smutně mu řekla, že ten „ale“ a medovinu má zadarmo, když tohle nebude muset vypít, porážku si však nechtěla připustit.

„Chce se někdo tady zadarmo napít?“ křikla na celou putyku, pár vteřin se nikdo neozval, až nakonec přišel muž v otrhaném hábitu, celý natěšený.
„Chlast zdarma? To beru!“ už se natahoval po korbelu, jeho ruku však přerušil hmat poutníka.
„Ne tak rychle, žebráku… Opravdu si chceš zahrát hru o mou hůl?“
„Ále, hůl ať shoří v ohni! Ten chlast… ta vůně! To musí být něco dobrého!!“ naléhal žebrák.
„Brenuine, uklidni se! Vždyť ani já nevím, co to je za patok!“ okřikla ho hospodská.
„Patok? To říkáte teďka, ale kdybyste to měla na jazyku…“ a slastně mlaskl poutník, oči se otočily na žebráka.
„Mně je jedno, co to je… když je to zdarma!“
„Správně, kamaráde! Když je to zdarma!“ zopakoval jeho slova mnich a podal mu korbel do ruky.
„Tak, a do dna!“ křikl Brenuin na svého nového kamaráda a společně se napili, celý objem naráz vypili.
„Tak co? Ta píše, že?“

Brenuin mu dal za pravdu, už ode dveří bylo na něm vidět, že udrží v sobě nějakou dávku chlastu, avšak po chvíli přemítání kolem sebe a neustálého mumlání, jak je to dobré a že by chtěl ještě jednu rundu, padl jak právě poražený strom na zem. Měl to štěstí, že dopadl jen na lavičku, pár coulů vedle, a už by jeho vlasy tančily v plamenech.

„To musí být ale silnej dryják! Do tohohle nejdu!“ křikla Hulda a ustoupila pár kroků dozadu.

Poutník se zadíval kolem sebe a nevěřil, že ho tak krásná žena odmítá jen kvůli velice silnému nápoji. K Brenuinovi přiběhl železný silák a snažil se ho probrat, což se mu moc nedařilo. Už hlásil, že je nejspíš mrtvý, ale za pár vteřin se žebrák ozval. Z jeho úst se linul stejný hlas, jak mívají lidé s kocovinou, když se probudí.

„Být tebou, mnichu, radši bych si sedl na místo a pil to naše!“ hejknul na něj bard a nepříjemně se na něj zahleděl.

Na železného muže, barda i hospodskou mnich mávnul rukou, přemístil se k dobrodružce ve zbroji a přitakal jí, zda by se s ním ona nenapila. Její slova byla více než tvrdá, nejen, že nevěřila jeho chlastu, ale obávala o svůj život. Měla za to, že je to otrávené. Navíc, po pronesení slov její tvář zrudla, byla více než rozčílená. Mnich se zvedl od stolu a vydal se na druhou stranu krčmy, k osamocenému stolu.

Náhle se u ohniště zastavil, „TO SE TU NIKDO NECHCE NAPÍT S KAMARÁDEM SAMEM?“ křikl do okolí, avšak jeho očekávaná reakce se dostavila. Hulda a železný muž, jenž konečně probral žebráka z bezvědomí, zakroutili hlavou a pronášeli silná slova. Poutník se usadil na židli a smutně sledoval ohniště, jak barevně tančilo.

Na onom místě strávil nehnutě několik hodin, nově příchozí lidi už hlásili tmu a i u nich se snažil vyvolat zájem o chlastací hru, avšak bezúspěšně. V duchu si pronesl, že vyčká ještě pár vteřin a vyrazí dál, avšak v té chvíli, co to pronesl, se otevřely ještě jednou dveře, do kterých vstoupila neznámá osoba v železné zbroji a rohatou helmicí na hlavě. Těžko mohl poznat, jestli se jednalo o muže či ženu, ale tato postava si přisedla k pultu a začala si objednávat lahev piva, vína, medoviny a i brandy. Po objednávce si začal dobrodruh polévat hrdlo nordským alkoholem, mnicha tahle osoba velice zaujala…

„Hej, ty! No, ty tam u pultu!“ křikl na dobrodruha, jenž se otočil jeho směrem a gestem mu ukázal, aby přišel blíže.

Dobrodruh se vrátil zrakem zpět k hospodské, na stůl položil několik zlatek a veškerý alkohol pobral do ruky. Mnich mu ukázal, aby si přisedl k němu i s objednaným alkoholem. Jen, co se posadil, usmál se na něj.

„Vypadáš jako někdo, kdo si s pitím rozumí. Co se takhle vsadit o jednu hůl?“