---

Část 11. - Talos nás provázej!

Rudá krev se ještě nestačila vsáknout do navátého sněhu, zbytek rebelů a přeživší obyvatelstvo shromažďovalo roztrhané mrtvoly svých druhů i nepřátel. Nemohli je tam jen tak nechat povalovat, byli si moc dobře vědomi možnosti vypuknutí morové epidemie. Jedna z pirátských lodí zakotvila nedaleko zasněženého břehu, několik skupinek hrdlořezů se vydalo na břeh pomoct lidem s úklidem, a i když jim byla práce téměř cizí, z moře vytáhli několik kusů dřeva, které se hodilo na podpal. Manželky, rodiče i stařešiny plakaly nad těly svých potomků a nemohly uvěřit, že jsou v Sovngardu dřív než oni sami. Na vrcholu impozantního táboráku leželo tělo Marcuse Bolehlava, již bez zabodnutého meče v hrudi. Z velké hranice pod mrtvolou vylézalo mnoho končetin, které se již nemohly vejít do mezer, avšak nebyla to všechna těla, která padla v boji. Mnohem více se jich nacházelo pod hromadou sněhu z hor, jejich vysvobození z mrazivého objetí však nepřipadalo v úvahu.

Padla již tma, obyvatelstvo a zbytek armády konečně dokončilo hranici se svými druhy i nepřáteli. Než jej zapálili, trojice silných mužů doběhlo k vozům plných váz s hořlavým olejem, u zničených katapultů a přivezli je k hranici. Všechno dřevo následně polili, než se pustili do uctění památky, přestoupil jarl Skald s truchlivou řečí…

„Dnešní den se nezapíše jen jako den, kdy se Jitřenka ubránila proti silnému nepříteli, ale zapíše se jako den, kdy na této pláni vyhaslo mnoho životů. Vzdejme hold těm, kteří se za nás obětovali, zachránili naše životy a nyní vyčkávají na náš příchod v Sovngardu!“.

Několik vojáků s pochodněmi, mezi kterými byla i pravá dcera Skyrimu, Thyra, přistoupili blíže k hranici a se smutným zrakem jej zapálili. Oheň vzplanul okamžitě, i přes vodu nasáklé dřevo. Místní hospodská děva vytáhla ze svého šatu flétnu a spustila velice smutné tóny, které zněly do okolí. Thyra odhodila pochodeň do plamenů, ohlédla se kolem sebe a už ani nedoufala, že zahlédne svého přítele Edwina Bílou Čepel. S kamenným zrakem se v nitru ohně zamyslela, že je již poslední přeživší z Jestřábí pevnosti. Pomyšlení na tuto skutečnost jí stále více tížila…

Za pár hodin, kdy plameny ustaly a lid se vrátil se smutnou náladou do města, Thyra zamířila na místo setkání, na kterém se domluvila s Onmundem. Byť měla namířeno ke zřícenině nad městem, už v půli stezky se musela zastavit a rozhlédnout se po okolí. Porovnávala si, jak vypadala Jitřenka před a po bitvě… následky byly přímo ohromné. Část lesa a zříceniny u severní cesty byly přikryté bílou přikrývkou. Tam, kde byla menší skaliska, se už nacházely jen kopečky sněhu. Když srovnávala okolí očima, viděla cosi uprostřed nové planiny mezi kamennou stezkou a lesem. Nechápavě se vydala oním směrem, až když dorazila na místo, pohotově křikla jedno slovo… „Onmunde!“

Mladík ležel nehybně tváří k zemi, na její zavolání nijak nereagoval. Děvče ho otočilo na druhou stranu, až se zděsila… tvář měl celou od krve, podlitiny mu zářily pod krkem a z nosu stoupal slabý kouř. Žil, jen neměla tušení, jak dlouho vydrží. Proto ho se vší silou popadla za ramena a táhla ho do vesnice.

Následujícího rána vyšel Galmar Ranař z jarlova sídla, společně s vojákem, na jehož rameni vysedával sokol se vzkazem. Poručil mu, aby odletěl odevzdat poselství do pevnosti Amol na jihu Skyrimu, sokolník kývnul hlavou, pohladil hrdé zvíře a přinutil jej k odletu. Pták roztáhl svá křídla, a i v mrazivé zimě letěl s větrem v zádech. Piráti, kteří pomohli minulou noc s úklidem, se chystali do člunů k vyplutí zpět na svou loď. Na břehu postával Torbjorn s kapitánem Stigem a několika muži.

„Ještě jednou vám klan Štítokazů a Ulfrik Bouřný Háv děkuje za pomoc!“
„Jestli budete mluvit s Galmarem Ranařem, vyřiďte mu, že Krvaví srkavci už nejsou dlužníky!“ Torbjorn natáhl hrdlořezu ruku a oba si potřásli rukou.

Torbjorn odcházel k jarlovi, když za sebou uslyšel kapitánův hlas, který ho překvapil, „Muži, vraťte se na loď, já a pár mužů tu zůstaneme a dohlídneme na přísun zlata!“
„A kdo bude teď velet, kapitáne? Kdo převezme kormidlo?“
„On se sám ozve…“ pronesl kapitán Stig, poručil několika svým mužům, aby ho doprovodili do krčmy, Torbjorn se ve společnosti Galmara Ranaře a jarla Kotliny dozvídal další plány ve městě.

Ve felčarově stanu se mezitím probudil mladý čaroděj, jeho oči zaznamenaly milou tvář dívky, jež se na něj usmívala…

„Thyro…“ ozvalo se slabě z mladíkových úst.
„Ahoj!“ usmála se na něj více, „Dokázal‘s to, Onmunde! Zachránil‘s nás…“
„Ne… já to…“ snažil se vysvětlit, ale tělo odmítalo cokoli podniknout.
„Jen lež! Musíš odpočívat…“ narovnala mu ovčí kůži pod hlavou, načež zase rychle usnul.

Pár dní poté, co proběhla bitva v pevnosti Amol i v Jitřence, se do Samoty dostala malá jednotka, vedená tribunem Rikke. Její kroky mířily v doprovodu pěšáků Hadvara a Cedrika rovnou do Chmurného hradu ke generálu Tulliovi. Během jejich příchodu bylo na něm poznat, že nepovede zrovna klidnou řeč.

„Stále nemůžu pochopit, jak mohl císař poslat na tyto akce takovéhle vojáky? Copak se už vytratila ze světa disciplína?“
„Tribun Marconius plnil dobře své poslání, ovšem… jeho poslední počínání v Amolu bylo moc přehnané a neuvážené.“ přiznávala Rikke, „Nebýt těchto dvou legionářů, pane, celá jednotka by byla zničená.“
„Jak se jmenujete, legionáři?“ zeptal se generál muže s lukem na zádech.
„Cedrik, pocházím z Císařského Města, pane!“ tu samou otázku položil i na Norda.
„Hadvar, pane. Pocházím z Vorařova.“
„Jsem na vás pyšný, vojáci. Dokázali jste se vzepřít nesmyslnému rozkazu a zachránili tak zbytek svých spolubojovníků od jisté smrti!“ pronesl hrdě generál, „Prozatím teď nemám pro vás nějaké ocenění za zásluhu, ale to se brzy dostaví. Zajděte si do kasáren a odpočiňte si.“
„ROZKAZ!“ oba zahlásili současně a odešli z hradiště pryč, ve strategické místnosti zůstal jen tribun s generálem.

„Parchant, altmeří!“ rozkřikl Tullius po odchodu mužů, „Vzepřel se mému jasnému rozkazu o napadávání a braní zajatců. Nechal si poslat posily k potlačení rebelie a nakonec ztratí posily a sám kamsi zdrhne!“
„Pane?“ zeptala se ho tiše Rikke.
„Do toho ještě situace v Amolu…“ zakroutil hlavou, „Ne, ne… Nemůžeme teď brát ohled na císařovi muže. Jestli má někdo vést vojenskou politiku ve Skyrimu, budu to JÁ a mí lidé, nikomu jinému se tady snad nedá ani věřit!“
„Pane, když dovolíte, měla bych návrh.“ pronesla hlasitě tribunka, Tullius otočil na ní hlavu, „I když jsme na obou frontách, jak říkáte „prohráli“, můžeme toho využít!“
Generál Tullius se narovnal v zádech, jeho výraz v tváři znejistěl a v duchu si říkal, jestli se náhodou tribun svými slovy nezbláznil, „Co tím chcete říct, tribune? Ztratili jsme mnoho dobrých vojáků pro nic, za nic!“
„Znám Ulfrika dlouho, kdysi jsme spolu bok po boku bojovali.“ vysvětlovala, „Ale abych přešla k tomu hlavnímu. Ulfrik je na tolik sebevědomý, že by pro zničení Thalmoru a jeho „osvobození“ udělal cokoli. Teď možná získá přízeň mnoha zbylých lidí, ale vymstí se mu to.“
„Jak tomu mám rozumět, tribune? Zkuste mi to vysvětlit jednoduše!“ požádal ji důrazně generál.
„Ulfrik bude chtít dokázat Skyrimu, že má pravdu. Když na něj připravíme dokonalou léčku, bude ztracen!“ nadechla se znova Rikke, „Říkám to nerada, Ulfrik je silný a houževnatý muž, který si jde tvrdě za svým. Sebevědomí je jeho mocnou zbraní, ale také slabinou.“
„A vás napadl nějaký plán, tribune?“

Rikke se opět znova nadechla a přednesla mu svůj návrh i s názornou ukázkou na mapě, generálovi se stále nezdálo, proč by měl Ulfrik najednou takto riskovat a dělat ze sebe snadný cíl, Rikke to jen okomentovala slovy „Znám ho dlouho, tohle si nenechá ujít…“.
„Jestli váš plán vyjde, nechám vás povýšit na „Legáta“.“ pronesl Tullius, „Musíme začít s přípravami co nejdříve.“
„Zajistím vojsko, aby se dostavilo na určité pozice, když dovolíte.“
„A já se postarám o přátele…“ pronesl nahlas generál, tribun Rikke odešla z místnosti a muž se zahleděl na mapu, „Teď už by mohla padnout kosa na kámen…“.

Plán na dopadení Ulfrika byl teprve v počátcích, než se dostal do konečné fáze, uplynul měsíc příprav a veškerého vyřizování. V této chvíli si byl Tullius jistý, že takto dobře vymyšlený plán jistě vyjde, i bez pomoci posil z Císařství. Od doby, co se dozvěděl o neúspěchu na severu i jihu Skyrimu, se přestal usmívat, jeho zamračená tvář budila hrůzu i služebnictva jarly Elisif Jasné.

Po měsíci, kdy se jižní císařské jednotky stáhly do Falkreathu a severní do Morthalu, dorazila do rukou Galmara Ranaře zpráva od svého pána, „Vraťte se do Větrného Žlebu!“. Galmar ohlásil tuto zprávu jarlu Skaldovi, jenž s úsměvem před celým obyvatelstvem pronesl po duši hladící slova: „Tímto dnem ruším emigrační embargo!“.
Mnoho lidí si oddechlo a s radostí se připravovali na odchod do vedlejších měst. Jelikož po bitvě zůstala jen hrstka vojáků bez místního důstojníka, jarl jim přikázal, aby sbalili tábor a přemístili se do kasáren, od teďka byl jejich velitelem.

Vojáci se pustili do likvidace tábora, ve felčarově stanu se ozval radostný smích a veselí… Onmund se po měsíci zotavování z neúspěšně vyčarovaného kouzla zcela vyléčil, byl opět plný síly a energie. Každý den ho Thyra navštěvovala a doufala, že se uzdraví. Když mu prozradila zprávu, o zrušení embarga, Onmundovi spadl kámen ze srdce. Sbalil si okamžitě věci do torny a chystal se na odchod. Vylezl ze stanu i s dívkou po boku, jeho zrak viděl několik mužů a žen, jak strhávají poslední plátna na kůlech. Než se vydal na cestu, u krčmy postával jarl Skald s Galmarem, na mladíka ukázal prstem, aby přišel blíže.

„Chystáte se do Ledohradu, že ano, čaroději?“
„Svou část dohody jsem splnil…“ pronesl čaroděj lehce.
„A svou taky dodržím.“ usmál se na něj jarl, „Ledohrad leží tímto směrem…“ ukázal mu prstem směr a dodal, kudy se tam nejrychleji dostane, „Chtěl bych vám jménem Jitřenky poděkovat za pomoc, i když jste byl zezačátku neochotný. Kdykoli přijdete do Jitřenky, budete tu vítán!“ natáhl ruku k potřesení a mladík dokončil milé gesto.
„Vojáku, sbalte si věci, vyrážíme do Větrného Žlebu!“ rozkázal Galmar dívce.
„Pokud dovolíte, pane, slíbila jsem našemu čaroději, že ho doprovodím do Ledohradu.“ ozvala se dívka, „Zaslouží si to…“
„Vzpíráte se mému rozkazu?“
„Ne, pane! Jen vás žádám… do Větrného Žlebu se dostavím ráda a včas. Jen, bych si chtěla cestou… odskočit.“
Galmar se rychle zamyslel, podrbal se na hlavě, „Dobrá, doprovoďte ho do Ledohradu a až tam budete, zajděte za jarlem Korirem se zprávou o úspěchu. Odchod!“ děvče mu hrdě zasalutovalo a vydalo se společně s Onmundem na cestu.

Jitřenka se ocitla za jejich zády a mladík nemohl uvěřit, že konečně po dlouhé době odchází z místa, kde byl držen velice dlouhou dobu. Štěstí a radost se během projití několika kroků probudila, jeho tvář se po celou mrazivou cestu jen usmívala…

Vojenský tábor ve městě byl sbalen, malá jednotka zůstala v kasárnách, jen pár lidí se vydalo společně na cestu s Galmarem a jeho vojáky do Větrného Žlebu. Jarl ještě jednou poděkoval veliteli za pomoc a popřál mu hodně štěstí s vývojem války.

Během následujícího rána se severní jednotka dostala k branám nordského města. Lid byl více než překvapený, i vojáci, když spatřili mnoho svých známých přátel, jenž před několika dny vyrazili na jih Skyrimu. Šťastná shledání a radostná nálada panovala nejen ve městě, ale i v Paláci králů, kdy se u kamenného trůnu opět sešli staří přátelé a pevně se objali. Ani jeden z nich nevěřil, že ten druhý stojí před ním živ a zdráv.

„Jak dopadla Jitřenka? Ubránili jste se?“ ptal se naléhavě Ulfrik.
„Byla to krvavá řež, Ulfriku. Nebýt jednoho čaroděje a našeho počasí, byli bychom jistě teďka u Shora!“
„Jižní část byla taky zachráněna. Já měl vždycky pochyby o Zelhradských jednotkách, ale nebýt jich…“ vydechl Ulfrik a usmál se ještě jednou na Galmara.

Začali si vyměňovat zážitky a bitev a postřehy, avšak na jedné smutné věci se shodli. Na bitevním poli zůstalo více mrtvých než živých, čehož se oba nejvíce obávali. V zápětí se zarazil Ulfrik ve vypravování a zavolal si k sobě Jorleifa, svého komořího. Okamžitě na jeho zavolání přiběhl a očekával hlášení o vývoji města, během jeho nepřítomnosti. S hrdostí mu prozradil, že během jeho nepůsobení ve městě se neocitly žádné velké potíže. Avšak přišla k němu audience od neznámé Dunmerky, která se chtěla s ním setkat. Ulfrik se nad jeho zprávou pořádně zamračil, neměl zrovna náladu nad poslechem šedých slov, ale Jorleif ho ujistil, že nešlo o nic vážného a nakonec jí dovolil setkání… na neurčito. Jarl neměl z jeho slov radost, ale podle výrazu komořího poznal, že provedl nejlepší řešení.

„Ulfriku,“ přerušil ho přítel, „možná by nebylo na škodě svolat veškeré jednotky, které přežily oba masakry a pochválit je za službu!“
„Hezká myšlenka, Galmare, ale ještě není po boji! Válka je v plném proudu…“
„Já vím, příteli, ale ztratili jsme mnoho lidí. Tímhle gestem bychom si možná mohli získat další…“

Ulfrik se zamyslel nad jeho slovy a po chvíli mu dal za pravdu. Požádal ho, aby se svolal veškeré zbylé jednotky i stráže, Jorleifovi nařídil, aby se na příští den připravila ceremonie a veřejné prohlášení. Vstup do paláce aby byl volně přístupný pouze lidem, ne elfům či jiným cizincům. Komoří kývnul hlavou a pustil se do práce, jarl si sedl do trůnu a zamyslel se nad dalšími kroky svého panování…

Kdesi daleko na severu právě pochodovala Thyra s Onmundem v hlubokém sněhu na hřebenu zmrzlých skal. Vítr s popraškem sněhu je lehce lemoval po tváři, jejich radost a dobrá nálada jim z tváře nemizela. Cestou se snažil vysvětlit pořádně čaroděj své zachránkyni, co měl na mysli, když před měsícem ve stanu s raněnými pronášel slova „Ne, nepovedlo se.“ Z jeho slov pochopila, že i když spustil lavinu, podle jejího očekávání, kouzlo selhalo. Takto prý nemělo vůbec fungovat, správný výsledek měl být takový, že se měly povolit celé hory v Kotlině, ne jen tato část. Kouzlo se ani zdaleka nenaučil, avšak výsledek postačil. Thyra ho za jeho snahu, kterou si nechtěl připustit, stejně pochválila.

Dvojice mladých lidí překročila horské průsmyky i zasněžené pláně, za pár okamžiků spatřila místo, které hřálo Onmunda na srdci… rozlehlé staré opevnění, stojící na kousku zmrzlé půdy, ke kterému vedl rozbořený most.

„Jsme tady!“ pronesl nadšeně Onmund a nemohl se dočkat příchodu do nitra skoro zaniklého městečka.
„To je ona univerzita? Vypadá… majestátně.“ pronášela Thyra klidně.
„Tohle bude na dlouhou dobu můj nový domov…“ otočil se Onmund na děvče ve zbroji a přitakal ji, aby ho následovala.

Za pár minut slezli z horské cestičky do nitra vsi s několika prázdnými zničenými domy, mezi nimiž vedla kamenná stezka rovnou na začátek mostu, mířící na univerzitu. Venku pochodovala jen jedna stráž, která si všimla nově příchozích. Dvojice přátel se přiblížila k mostku, Onmund se náhle zastavil s hlubokým výdechem a Thyra poznala, že ho něco trápí. Otočil se na ní se smutným zrakem.



„Tak… Tady se naše cesty rozcházejí, moje milá válečnice.“ pronášel smutně, „Ta doba, kterou jsem s tebou strávil, byla příjemná. Chtěl bych tě následovat dál, ale jak víš… po tomhle toužím už dlouho. Už mě tu čekají.“
„Já vím, Onmunde.“ zastavila jeho řeč, „Nebýt tebe, asi bych tu už nebyla. Budu ti nejspíš navždy dlužná.“ oba mlčky hleděli na sebe, až se opět ozvala, „Uvidíme se ještě někdy?“
„Předpokládám, že tady zůstanu dlouhou dobu, takže bys mě mohla někdy navštívit.“
„Ráda.“ usmála se na něj dívka a chytla ho za ruce, což mladík nepředpokládal.
Oba velice překvapilo, když se ze strany objevila procházející stráž a vyrušila je z krásné chvíle, „Žádný lelkování!“, mládež ujistila hlídku, že se nezdrží dlouho a ozbrojenec pak odešel pryč.
„Ať je s tebou Mara, Thyro…“ rozloučil se, ale děvče neváhalo, přiblížilo se k němu na tolik, aby ho políbila.

Oba dva si tohoto okamžiku velice vážili, ani jeden z nich nechtěl přestat, avšak děvče se po pár vteřinách odtrhlo od jeho zmrzlých rtů a zahleděla se do očí, které stále toužily objevovat něco nového.

„Hodně štěstí, čaroději…“ pustila ruce k sobě a sledovala mladíka, který se k ní otočil zády, nadechl se hluboce a pravou nohou vykročil kupředu na mostek.

Dívala se na něj po celou dobu, dokud se jeho hlava neschovala za kamennou podlahu. V srdci ucítila mimo ztráty svého přítele také uvolnění a splnění slibu, který dala. Zahleděla se do země a zamyslela se nad onou myšlenkou. Po chvíli si uvědomila, že tu má vykonat ještě jednu povinnost. Otočila se k univerzitě zády a zamířila si to k největšímu domu, který se tu nacházel.

Následujícího dne se Thyra dostavila do Větrného Žlebu, přesně tak, jak slíbila svému novému veliteli Galmarovi. Větrný Žleb byl náhle oděn do slavnostního, celé město nedočkavě postávalo venku i vně Paláce králů a sledoval zahájení proslovu. Muži a ženy ve zbrojích postávali po stranách zdí, mezi nimiž se cpali zvědaví lidé. Jarl Ulfrik postával u svého trůnu, po jeho rukách postával komoří a velitel Galmar, jenž se hrdě díval na tleskající lid. Stůl, uprostřed síně, postával v honosném nádechu, kdo si chtěl vzít z obyvatelstva jídlo nebo se posilnit alkoholem, nemusel dlouho váhat. Jarlovo oko hledělo mezi lidi a těšila ho podívaná, když nespatřil žádného Dunmera nebo Argoniána. Do svých vlasů si vložil zlatou čelenku se smaragdy, památku po svém otci. Svou rukou zastavil radostný jásot lidu, do pár vteřin nastalo hrobové ticho…

„Obyvatelé Větrného Žlebu a celé Východní Marky! Je to už měsíc, co na nás Císařství zaútočilo a pokoušelo se nás zničit. Avšak jak vidíte, my tu stále jsme!“ lid se znovu ozval, nastoupená jednotka ze zbylých vojsk mu tleskala, „Byly chvíle, kdy zem barvila bratrská a sesterská krev, ale nebýt jich, kteří bojovali statečně, ve jménu Talose, nikdo z nás by tu již nebyl. Proto bych chtěl vzdát hold těm, co padli u Jitřenky a na jihu Východní Marky, minutou ticha!“ zmlkl jarl a kývnul hlavou svého přítele, který gestem ukázal na vojáky, jejich hlavy zamířily k podlaze.

Dlouhou minutu se nikdo neozval. Poté opět jarl pokračoval v řeči, že děkuje jak jarlům, kteří poskytli pomoc, tak i samotným vojákům.

„Všichni jste si vedli skvěle, bratři a sestry. Jsem na vás hrdý… Rád bych chtěl ocenit několik z vás, protože jste dokázali něco, co doposud nikdo neudělal.“ lid ztichnul, jarl se opět otočil na Galmara, jenž pouze kývnul hlavou a tiše mu našeptával jména a místo původu.

„Prosím, aby před trůn nastoupil Balver z Jitřenky, Gunjar z Větrného Žlebu, Olaf z Riftenu, Ralof z Vorařova… a Thyra z Morthalu!“



Při každém proneseném jménu lid zatleskal, všichni jmenovaní byli překvapení a hrdě se vedle sebe postavili s rukama za zády. Jejich upravené uniformy a vlasy budily velkou autoritu. Jorleif přistoupil blíže ke svému pánu s malou truhličkou v ruce, jarl jej otevřel a vyzval prvního jmenovaného, aby přišel blíže.

„Správný zvěd má umět běhat a získávat informace, ale ten nejlepší dokáže bez podezření proklouznout až do nitra nepřítele a zjistit vše, co se dá. Tento muž překonal všechny zvědy v armádě, které tu máme. Nebýt jeho, Jitřenka by již neexistovala!“ pronesl hrdě a na krk mu připnul Talosův amulet, „Talos s tebou!“
„Talos s vámi, jarle!“ promluvil hrdě černovlasý Balver, bouchnul si na hruď a vrátil se zpět na své místo.

Druhý jmenovaný byl Gunjar, jeho rudý vlas se pohupoval každým krokem…
„Správný voják nemá jen umět bojovat, ale když vidí, že život jeho pána je na vlásku, měl by se obětovat. Tento muž nejen, že umí bojovat, ale díky mrštnosti zachránil život svému jarlu!“ i jemu připnul na krk Talosův amulet, „Talos s tebou!“
„Talos s vámi, můj pane!“ hrdě se ozval Gunjar a zařadil se zpátky, poté vyvolal Olafa s vlasem jak Slunce.

„Načasování ve válce je nejdůležitější věcí. Ovšem, když je někdo ve správnou dobu na správném místě a nastane moment překvapení, i s malou jednotkou se dá zvítězit nad ohromným nepřítelem. Nebýt tohoto posla, jenž utíkal jak o život odtud do Riftenu a pak do Amolu, nikdo by ho právě neoceňoval!“ i jemu připnul na krk amulet, věnovaný Talosovi a pronesl obvyklá slova, Olaf se zařadil zpátky.

„I když je bitva ztracená, neztratil víru ve svého boha. S hrdým pocitem se vysmál nepříteli a ukázal mu, že smrt není konec víry, ale pouze začátkem! Udržování morálky je taktéž důležité v bitvě, nebýt tohoto bojovníka, vojsko by nezůstalo jednotné!“ pronesl jarl během oceňování blonďatého Ralofa stejným amuletem, jako měli ostatní.

Poslední na řadě zůstala dívka Thyra, jenž se neustále usmívala a netušila, za co bude ona oceněna. Jarl ji bleskově vyzval, aby přistoupila blíže.

„V naší armádě je pravidlo, že kdo chce vstoupit, musí nejen složit přísahu, ale musí být věrný Talosovi.“ jarl se otočil na svého přítele, jenž se na ní usmíval a kýval souhlasně hlavou, „Toto děvče, bylo pouhým kovářem, jenž uctívá Maru, císařskou bohyni…“ lid se ozval překvapeně, „Ale dokázala přesvědčit jednoho velice uznávaného důstojníka, že víra nemusí být jednotná, pokud má stejný cíl.“ ukázal na děvče, aby si pokleklo, což provedla i se strachem v hlavě.
K ní přistoupil Galmar Ranař, „Protože nejsi Bouřným hávem, musíš složit přísahu. Proto prosím opakuj po mně…“

„Přísahám na svou čest, že budu sloužit Ulfrikovi Bouřnému Hávu,
jarlovi Větrnému Žlebu a pravému velekráli Skyrimu.
Jakože je Talos nade mnou, nechť mne tato přísaha váže až do smrti i dále…
…i mému pánu, stejně jako mým bratrům a sestrám ve zbrani.
Chvála Bouřným hávům, skutečným synům a dcerám Skyrimu!“

Děvče zopakovalo slova nahlas tak, jak si jarl přál, poté vstalo a znova se zahledělo do očí jarla.
„Nyní jsi Bouřným hávem, bojovníkem… A i když jsi zmínila v přísaze, že je tvým bohem Talos…“ zakroutil hlavou, „Ne. Od nynějška je tvým bohem Mara…“ z truhličky vytáhnul Mařin amulet, který jí připnul na krk, děvče nemohlo uvěřit právě probíhající události, lid ztratil překvapeně dech.

Jarl Ulfrik jí otočil čelem k lidu a za jejími zády pronášel nahlas a hrdě, „Od nynějšího dne, může vstoupit mezi Bouřné hávy každý, kdo uznává Skyrim jako svůj domov. Ať je Nord či ne-Nord, vyznávající Talose či jiného boha. Každý se může přihlásit a vstoupit tak po bok bratrů a sester Skyrimu. Toto děvče je toho důkazem! Ona je právoplatnou „pravou dcerou Skyrimu“!“.

Dívce se lehce rozklepaly kolena, obávala se, že jí lid bude za tento akt nenávidět a pohrdat jí, ale mýlila se. Chvíli bylo ticho, dokud někdo z řad obyvatel nezačal tleskat, až se rozezněl celý sál, ocenění i neocenění vojáci na ní hrdě hleděli a přidali se ke gratulantům. Nemohla uvěřit, že dosáhla něčeho, o čem neměla ani pomyšlení… Jarl Ulfrik zastavil potlesk, otočil si jí opět čelem k sobě a dodal „Mara s tebou!“.
Dívka přemýšlela, jak má na jeho výzvu odpovědět, váhala a na vojácích za ní bylo poznat, že sami nevědí, co by řekli. Nakonec se rozhodla, „Talos s vámi, můj jarle!“ a vrátila se zpět do řady za potlesku obyvatelstva.

Jorleif zavřel truhličku s rozdanými amulety, jarl opět chtěl pronést řeč, ale všiml si, jak se v předních řadách obyvatelstva, nejblíže k trůnu, někdo sunul dopředu. Chvíli si vyčkal, dokud se jeho oči doslova nevykulily z důlků, v popředí řady stála Dunmerka v zelených šatech.

„Buď pozdraven, jarle Ulfriku!“ pronesla a lid náhle ztichnul, vojáci se na ní otočili a okamžitě tasili zbraně.
„A co je, u Talose, zase tohle?!“ otočil se na Jorleifa a křikl na něj.
„Můj pane, to je ta Dunmerka, o které jsem vám vyprávěl. Požádala mě o vaší audienci…“ bránil se komoří, „Zandejte zbraně, prosím! Nejsou potřeba!“

Lid začal halekat, mnoho obyvatel jí prudce kritizovalo a snažili se jí znemožnit, ale žena zůstala velice klidná, „Dovolte mi, jarle, abych se představila. Prosím…“

Ulfrik se otočil na Galmara, který jen pokrčil rameny a neměl slov na tuto podívanou. Komoří se stále snažil přesvědčit svého pána, aby jí nechal pokračovat, že není nijak nebezpečná. Jarl tento zásah nakonec ustál a uklidnil se i pokřikující lid.

„Nemám zrovna náladu na výslech Dunmera.“ přiznal, „Co chcete, když už jste tak úspěšně vyrušila naší slavnostní chvíli?“
„Jsem Luaffyn, bardka a cestovatelka.“ představila se, „Před pár dny jsem zavítala mezi vás a chtěla jsem poznat váš život. Víte, jarle…“ váhala nad slovy, aby Ulfrika nerozčílila, „zaujala mě tato situace. A při té příležitosti jsem složila písničku, která se vám bude určitě líbit…“ v té chvíli se ozval znovu halekající lid, „I vám se bude líbit!“ křikla bardka.
„Měl jsem tu možnost si jí poslechnout, můj pane. Opravdu zpívá krásně!“ žadonil Jorleif, jarlovi se vařila krev.

Lid nadával na její přítomnost, ale ona jakoby nevnímala. Překvapením této hodiny byla Ulfrikova reakce… pokynul hlavou, aby ukázala svůj talent, ale pohrozil jí krutým trestem, jestli se mu to nebude líbit. Bardka celá nadšená předstoupila o pár kroků k vládci, ze zad si sundala loutnu a ukázala schválně na stráž, že je neozbrojená. Lehce si pohrála se strunami, tiše se rozezpívala, a po malé přípravě spustila svým krásným hlasem předzpěv, lid i vojáci byli zvědaví na její slova…

Na své mládí pijme, na dny, co přišly a jsou pryč.
Skončil již čas útlaku, spálen byl už bič.
Vyženeme Císařské a vezmeme si, co nám patří.
Naší krví, naší silou, protože jsme spolu bratři.

Lid se pořádně zaposlouchal do dalšího textu v podání krásného hlasu, její tělo se rytmicky pohupovalo na místě…

Sláva buď Ulfrikovi! Ty jsi velekrálem, naší milosti!
Na tvou počest budem pít a zpívat radostí!
Jsme děti Skyrimu, za něj bojujem ze všech sil.
A když Sovngard zavolá, obětujem rádi krev z našich žil.
Ale ta země je naše a my se o ni budeme starat do konce našich dnů.
Očistíme ji od vší špíny a zhouby našich snů.

Ulfrikovy oči zmírnily nenávist proti Dunmerce a na Galmarovi bylo poznat, že se mu zpěv také líbí. Když se Luaffyn rozezpívala ještě hlasitěji, lid byl z ní unešený. Jakmile spustila další sloku, která byla stejná jako předchozí, nikdo z řad Nordů na ni nenadával.

Na své mládí pijme, na dny, co přišly a jsou pryč.
Skončil již čas útlaku, spálen byl už bič.

Její ruka přestala drnkat o struny a hlas se vytratil. Na pár vteřin nastalo hrobové ticho, u vchodu stráž, hlídající dveře se velmi rychle roztleskala a pokřikovala nahlas, ať spustí písničku ještě jednou, zanedlouho se přidali všechen lid, i ocenění vojáci, stojící před velkou lavicí. Jarl se na Dunmerku usmíval, což bylo nevídané a taktéž tleskal, Jorleifa těšilo, že s ní neudělal chybu. Za takto velké podpory znovu bardka spustila ještě jednou skladbu, když se dostala k refrénu, nemusela zpívat, za ní zpíval lid…

Jarl prozřel, že není správné házet všechny lidi do jednoho pytle, a i když pohrdal nad Dunmery a Argoniány, u této ženy musel udělat výjimku. Její písní skončilo veřejné prohlášení, vojáci se vrátili zpět do kasáren a lid šel slavit úspěch do krčmy. V popředí této řady kráčela bardka s loutnou v ruce a neustále drnkala na svůj nástroj. Z uličky Sněžné čtvrti postávali ostatní větrnožlebští Dunmeři s pohrdavým zrakem na svou družku.

„Podívejte se, jak těm parchantům hraje!“ prohlásil jeden z Dunmerů.
„V mé hospodě si už nezahraje! Za tuhle zradu tedy ne!“ promluvil druhý a nadále sledovali veselý pochod lidí do krčmy.

Veselí nadále pokračovalo v krčmě „U Věčné svíce“, bardka si tímto gestem zajistila milou pozornost nejen domorodých Nordů, ale hlavně i nevraživého Rolffa Ranaře, jenž se v ní mýlil. Provedl nevídanou věc, k jejímu stolu přinesl láhev s medovinou a tiše se jí omluvil, v první chvíli ji nenáviděl. Luaffyn mu s klidem odpověděla, že jeho zlost by jí nevadila. Ve městě se zdrží jen po nějakou dobu, pak se zase vydá na cestu po světě…

Noc utekla velice rychle, všichni vojáci pospávali v kasárnách a Thyra stále nemohla uvěřit, že se stala Bouřným hávem. Vedle ostatních oceněných si připadala o něco nadřazeněji, ale nechtěla to dávat najevo.

Mezitím se v hodovní síni bavil Ulfrik s Galmarem nad dalšími plány během osvobození provincie, oba se shodli, že nechají v brzké době rozmístit několik tajných táborů po celém území. Poté svého přítele požádal, aby příští den vyslal malou skupinu vojáků k Helgenu zjistit, jak moc je obsazená pevnost.

Během večeře, dorazil do haly s trůnem neznámý voják v uniformě Bouřných hávů a naléhavým vzkazem pro jarla. I přes vyrušení jej nechal vyslechnout, co měl na srdci. Jakmile dořekl svá poslední slova, jarl okamžitě vstal od stolu a nařídil Galmarovi, aby zašel do kasáren a přivedl oceněné vojáky. Než odešel, otočil se na svého přítele a vzal si ho kousek stranou…

„Je to past, Ulfriku! Copak to nevidíš?“
„Teď máme jedinečnou příležitost s nima skoncovat! Jednou pro vždy! Skyrim může být už zítra volný!“ naléhal na něj jarl.
„Kdo ví, odkud je vůbec tenhle voják? Co když je to jen špeh?“ křikl na něj Galmar a rychle se ho zeptal na velitele v Markarthu, načež voják bleskově odpověděl, „Poslal mě sem velitel Kottir Rudohejný z Markarthu. Jeden z jeho vojáků v Samotě dostal tuto zprávu. Já mám vám ji předat…“
„Zvláštní, ale to neznamená, že…“ pronášel Galmar.
„Ať tak, či onak, musíme to prověřit! A vůbec, když je to takováhle zpráva!“ poručil příteli, aby došel pro oceněné.

Galmar s podezřením nakonec učinil, o co ho přítel požádal, v kasárnách probudil oceněné vojáky, ti přišli v plné výstroji do strategické místnosti za svým pánem, pozdravili a čekali na jeho slova.

„Vojáci, mám pro vás velice důležitý úkol. Zde posel,“ ukázal na stojícího muže po své levici, „právě dorazil se zprávou, že se v Hraničním průsmyku u Falkreathu setká nejvyšší představený Thalmorského velvyslanectví, generál Tullius a císař Titus Mede II. … osobně!“, vojáci žasli nad jeho zprávou, „Chci vás požádat o doprovod na tuto misi.“
„To půjde jen nás pět s vámi, pane?“ zeptal se Balver.
„Ano, jen takto málo…“ odpověděl upřímně jarl, Galmar neustále nesouhlasně kroutil hlavou, „Nehodlám budit příliš velkou pozornost na nás. Navíc jste prokázali, že v momentě překvapení nezáleží na počtu. A tohle bude moment překvapení!“ narovnal se, „Mám v plánu je zajmout a ukázat jim, že praví synové a dcery Skyrimu se dokážou o sebe postarat.“
„Nakopem jim zadky!“ křikl nahlas Olaf.
Náhle se tiše ozvala Thyra, „Mně se to nějak nezdá, pane. Je to poněkud… jednoduché…“
„Dcero, poslyš… Máme teď jedinečnou příležitost jim ukázat, co v nás je. Když je všechny zajmem a pokud bude Talos milostivý… u tebe Mara milostivá, můžeme tuhle válku ukončit!“

Thyra zmlkla a kývla hlavou, v tomto bodě měl pravdu. Nakonec se jarl zeptal, kdo půjde tedy s ním, všichni přítomní vojáci se přihlásili, až na Galmara a posla z Markarthu. Galmar se mu snažil vyvrátit jeho náhlý plán, ale jarl si nedal říct. Poručil skupince, ať se seřadí venku, že okamžitě vyrazí, což učinili.

„Děláš chybu, příteli! Tucet trollů na to, že je to past!“
„Možná je, možná není… Musíme to zjistit.“ Galmar se snažil o další pokus mu to rozmluvit, ale jarl jej upozornil, že se snaží marně.
„V tom případě mi dovol říct, „Bylo mi ctí s tebou bojovat, příteli!“ a natáhl mu ruku k potřesení.
Jarl opětoval gesto, ještě jej okořenil rychlým objetím a požádal ho, aby převzal prozatím kontrolu nad městem, jeho přítel zklamaně souhlasně kývnul.

Malá skupina vojáků, vedená samotným jarlem Větrného Žlebu, se dala kupředu. Venku na předměstí se nikdo nenacházel, jen stráže, které otevřely bránu jarlovým krokům a jeho doprovodu. Tři muži z doprovodu měli radost, že se vydají proti nepříteli a dokážou něco nemožného. Jediný Ralof s Thyrou s nimi nesdíleli nadšení, něco se jim nezdálo…

Jelikož Ulfrik tentokrát pochodoval s malou jednotkou, za několik hodin dorazil k rozcestníku, nedaleko Černého Brodu. Stále za tmy pochodovali směrem k Riftenu, měli v plánu překročit malou důlní osadu a po cestě si vydat dál kolem pevnosti Amol. Blížili se ke gejzírům, které obklopovaly severní část osady, ani jeden z nich neměl podezření na nějaké překvapení. Náhle se Ulfrik zastavil, svou rukou přikázal jednotce, aby se přikrčila. Kousek od nich bylo vidět světlo ohně a jemný hlas, který nepatřil císařskému legionáři.

„Altmeři!“ pronesl tiše na svou jednotku, „Měl jsem za to, že jsou až u hranic… Ale co, jsou to hlupáci…“ otočil se na Balvera a Olafa, „Vy dva je obejděte a vy dva půjdete na ně zepředu. Ale nezabíjejte je!“ pronesl na Thyru a Ralofa, u boku jarla zůstal Gunjar, který se těšil na jejich zajetí.

U táboráku se ohřívali dva vojáci ve zlatém brnění, jejž nepředpokládali, že by je někdo překvapil. Na lehký signál Bouřné hávy vyšly ze svých úkrytů a dokonale odzbrojily nepřipravené elfy. Ulfrik vyšel ze skrýše a hrdě pronášel, že to bylo velice snadné. Sundal jednomu zajatci helmici….

„Co to, u Talose, má znamenat?!“ divil se, když viděl císařskou tvář.
„MŮJ PANE!“ křikla Thyra a vojáci se rozhlédli po okolí, všude kolem nich se vyrojili císařští legionáři s připravenými zbraněmi.
„Jsme v pasti! Můj jarle, jsme v pasti!“ křičel Gunjar, Ulfrik rázem zkameněl a nemohl se z tohoto překvapení dostat.
Ba co víc, když se ozval uhlazený hlas odkudsi z dálky, „Padla kosa na kámen!“, z temnoty vyjel na koni generál Tullius. Ulfrik stále nevěřil, s otevřenými ústy jen zíral, „Přikaž svým mužům, ať složí zbraně, nebo z nich mí lukostřelci udělají ježky!“
„Stejně nemáme co ztratit!“ přiznala se Thyra a připravíla se na útok.
Všichni jarlovi vojáci čekali na rozkaz, který se smutně rozezněl, „Složte zbraně! Nechci vaší zbytečnou smrt!“.

Několik oceněných vojáků se zahledělo na velitele, mysleli, že jen žertuje, ale jeho stálé nesouhlasné kroucení hlavou je přesvědčilo, že to myslí vážně. Znechuceně odhodili zbraně na zem a ruce dali nad sebe.

„Nesnaž se Ulfriku použít to své… thu’um!“ generál přikázal několika mužům, aby mu dalo roubík do úst, jarl se zcela nebránil, „Svažte je a naložte na vozy, vydáme se do Cyrodiilu!“ pronesl hlasitě generál a odjel do čela kolony.

Během nástupu na vozy několik legionářů mělo v rukách pergamen a brk, kterým zaznamenávali jméno a původ zajatce. Najednou, když nastupoval Ralof na vůz, se ozval známý hlas, který ho překvapil.

„Vida, zase se vidíme… Každá mince má dvě strany, Ralofe!“ Hadvar s úsměvem zapsal jeho jméno na pergamen a dodal, ať si pohne.

Všichni rebelové si smutně sedli na vozy a tiše hleděli do dřevěné podlahy, nemohli uvěřit, že naletěli na tak dokonalou past.

„Jo, hej, rebelové… A znáte tuhle?“ ozval se během jízdy jeden z císařských vojáků a zpíval…

Na své mládí pijme, na dny, co přišly a jsou pryč.
Skončil již čas útoku, spálen byl už bič.
Vyženeme Bouřné hávy a vezmeme si, co nám patří.
Naší krví, naší silou, protože jsme spolu bratři.
Zhyň Ulfriku, vrahu naší milosti!
V den tvé smrti budem pít a zpívat radostí!

„Zmlkněte, vojáku! Chcete nás prozradit?“ ozval se generál Tullius, legionář se omluvil za své unešení a již tiše pochodoval.

Nikdo z Bouřných hávů neměl představu, co s nimi chtějí v Cyrodiilu udělat, jediný Ulfrik měl tušení, že je tam před císařem popraví, ale svou myšlenku nemohl vypustit z úst, když mu cestu blokoval roubík.

Konvoj dorazil k průsmyku u Haemarovy hanby, polovina vojáků se na rozkaz oddělila a vrátila se do tajného císařského tábora. Rebelové stále se skleslou náladou přemýšleli, jestli by nešlo utéct, ale v očích svého jarla poznali, jak jim jasně říká, ať se o nic nepokouší. Mrazivý průsmyk překročili, zbývalo pár mil k hranicím, jarl i Thyra se rozklepali strachy.

„Thyro, uklidni se…“ promlouval k ní Ralof.
„Zavři hubu, rebele!“ ozval se kočí zepředu povozu.
„Pojď mi to říct do očí, pse!“ tentokrát dal o sobě vědět Olaf, jeho odhodlání však přerušil silný úder jednoho z pochodujících legionářů za vozem.

Za pár chvil dorazili k bráně, jež ohraničovala dvě provincie… Skyrim s Cyrodiilem. U této brány postávala kromě několika stráží na bráně také dvojice císařských zvědů, zastavující generálova koně, a malá skupinka vojáků, držící v zajetí neznámého otrhaného muže.

„Generále Tullie, vzkaz od Altmerů!“ předal listinu zvěd do rukou generála, okamžitě se začetl do textu, jeho tvář znejistěla a listinu nakonec smotal.
„Dobrá, plány se mění.“ otočil se zpátky na zvěda, „Co je támhleto za chlápka?“
„Jistě je to rebel! Chtěl utéct ze Skyrimu!“
„Né, prosím! Já nejsem rebel! Musíte mi věřit! Já nejsem jeden z nich!“ žadonil zajatec a na uklidněnou dostal rukojetí meče po tváři.

Najednou se v bráně objevila neznámá postava, protože svítalo a Slunce bylo natolik ostré, že nebylo možné vidět do tváře, vojáci u brány se na ní seběhli a zpacifikovali. Nahlas prohlašovali, že je jistě taky rebel.

„Fajn, dobrá. Rozdělte zajatce ve vozech. V prvním pojedou tři muži a ta žena, v tom druhém Ulfrik, jeden z jeho mužů a tihle dva návštěvníci.“ poté dodal potichu, „Kat se už o ně postará!“

Všichni rebelové si vyskočili z vozu a učinili přesné rozdělení, jak to chtěl generál na koni. Do prvního vozu si sedl Olaf, Gunjar, Balver a Thyra, na druhý si přisedl Ralof, vedle něj jakýsi muž v roztrhaném hábitu. Nejblíže ke kočímu se posadila neznámá osoba, jež po omráčení měla zahalenou tvář a nakonec na kraj si sedl Ulfrik s roubíkem v ústech. Generál povolil Hadvarovi si vzít koně a nařídil mu, aby hlídal zadní část vozu.



Kolona se dala kupředu, koňská kopyta se rozezněla na kameni a dřevěné loukotě zavrzaly. Nový den se nad Skyrimem probouzel a pro někoho se zdálo, že již končí. Všichni rebelové byli na tolik smutní, že v posledních chvílích mysleli na svůj domov, přátele i víru, ve kterou věřili. Thyra hleděla do podlahy a nemohla pochopit, že za pár okamžiků skončí na špalku. Tak dlouho se bránila smrti, tolik si toho prožila a tolik krve prolila…

Rebelové mysleli na domov a pomstu, jediná Thyra si potichu prozpěvovala slova, která ji utkvěla v paměti…