Název novinky: The Elder Scrolls V: Skyrim - Česká fansite :: Adriho povídky III - Děti Skyrimu

Přidal Adrian_S dne 16.09.2014 13:11
#1

Každý z nás ví, že v severní části Tamrielu, ve Skyrimu, vypukla občanská válka, trvající nespočetně dlouhou dobu. Bouřné hávy, pod vedením Ulfrika Bouřného Háva, se snažily osvobodit Skyrim od nadvlády oslabené říše, která podepsala „Zlatobílý konkordát“. Císařská legie, pod vedením generála Tullia, měla za úkol potlačit tuto vzpouru a navrátit provincii do oslabené říše s nadějí, že později bude mít rozhodující slovo ve válce proti Thalmoru.

To všichni víme, nebo aspoň známe… Ale víte vůbec, jak to celé začalo? Jak začala občanská válka ve Skyrimu a kdo byli pravými hrdiny? Pokud se někoho ve Skyrimu zeptáte na válku, nikdo vám neprozradí jednu konkrétní událost, která mohla rozhodnout již o všem. Proč vám ji nikdo neřekne? Snad ze strachu, že císařská legie učinila velice špatná rozhodnutí nebo proto, že Bouřné hávy málem ztratily víru v Talose?

Část 1. - Vzplanutí ohně

„Nejlepší techniku předávají ti, kteří přežili…“ Gaiden Shinji, 1V 947

Nad Markarthem vyšlo Slunce a za bublání vodopádu a řinčení kladiva se probouzelo město k životu. Po kamenných schodech stoupala postava ve světlém obleku do Podskalní pevnosti. Stráže u vchodu beze slov pustily návštěvníka, který namířil kroky směrem k vykopávkám Nchuand-zelu. Před mostkem, vedoucího přes vodní tok ke dveřím vykopávkám, postával u očarovávacího stolu čaroděj s otevřenou knížkou v ruce a něco si brumlal pod vousem.

„Přeji dobré ráno, mistře Calcelmo!“ zvolala přicházející osoba, načež mistr otočil zrak za sebe a spatřil známou osobu.
„Je dobré tě vidět, Onmunde! Přinášíš opět starcovi naději…“ usmál se.
„Vidím, že jste v dobré náladě. Smím se zeptat, co se stalo?“
„Inu, Onmunde… Jak si mi před týdnem přinesl z dwemerských ruin ty šálky a talíře…“ zaradoval se mág, „Až včera jsem se konečně dostal do muzea a díky tvým věcem jsem dokončil sbírku. Teda, ne úplně, ale jistým způsobem už jo…“ vyšlo ze starcových úst.
„Moc mě těší, mistře, že jste v dobré náladě.“ přiznal se mu mladík, „A jak vám jde výzkum? Pokročil jste dál?“

Mistr se vší radostí vzal mladíka ke stolu a vypravoval mu, co všechno zjistil o Dwemerech za posledních pár dnů. Byly to hromady informací, které mladík částečně nechápal, avšak se tvářil radostně. Calcelma již znal od dětství, jako jediný ho podporoval v magii, kterou Onmundovy rodiče nechápaly. Dlouhé hodiny se bavili o magii a starcově výzkumu, když už mladík poznal, že by se měl vrátit zpátky domů, mistr ho zastavil a předal mu dopis s modrou pečetí.

http://imgur.com/pLaAUQD.jpg


„Přišlo to včera na večer. Nejspíš vím, co se v tom píše, Onmunde.“ pronesl během předání a poplácal mladíka po rameni.
„Co je to, mistře?“
„Dopis z Ledohradské univerzity.“ usmál se na něj.

Mladík okamžitě otevřel dopis a začetl se do něj, úsměv mu začal velice rychle růst…

„Vážený Onmunde,

s potěšením Vám musím oznámit, že jste byl přijat ke studiu na Ledohradské univerzitě. Vaše reference a znalost magie, která byla podložena mistrem Calcelmem, nás velice zaujala a potěšila. Věříme, že budete přínosem pro univerzitu.

Žádáme Vás, abyste se dostavil v co nejbližší době do Ledohradu a při vstupu na univerzitu se hlásil u velmistryně Mirabell Ervinové.

Nechť Vás magie vede životem,
s pozdravem,

arcimág Ledohradské univerzity Savos Aren"


Onmund jen žasnul nad slovy, které přečetl, nemohl uvěřit, že se mu splnil sen. Mistr mu doporučil, aby se ještě dneska vrátil domů, sbalil si věci na cestu a zítra vyrazil do samotského přístavu, kde by se nalodil na loď a odplul rovnou do Ledohradu. Mladík kývnul hlavou a poděkoval svému příteli za tuto podporu, věřil, že se jeho život tímto dopisem rozhodně změní. Rychlé kroky vyběhly pryč z pevnosti, jeho hlava už myslela na vzdálenou budoucnost. Cestou k bráně města uviděl skupinku pomalovaných lidí v roztrhaných hábitech a připoutaných k sobě s ozbrojeným doprovodem, jak pomalu kráčela do Cidhenského dolu. Vojáci v modrých uniformách se nebránili jim uštědřit pár ran, Onmund nechápal, proč tohle dělají. A i když neznal politiku města, mávl nad nima rukou a pokračoval dále pryč. Cestou však slyšel od některých procházejících lidí: „No, jo… Zapřísáhlí… Doufám, že tam shnijou!“

Cesta domů mu trvala několik desítek minut, jeho bydliště bylo ve Starém Hroldanu, velice významné místo v historii Tamrielu. Jen, co dorazil před krčmu, zrovna malý Skuli zapaloval lucernu na verandě. Pozdravili se a společně vstoupili dovnitř lokálu. Kromě hospodské a jeho rodičů neměli žádné návštěvníky. Jen, co je spatřil, okamžitě se ozval nahlas: „Matko, otče! Mám pro vás novinu!“
Zrovna ti dva večeřeli u vzdáleného stolu, po zvolání se na něj otočili a přitakali mu, aby si přisedl a sdělil, co má na srdci. Onmund samou radostí jen hýřil, sotva se uvelebil vedle otce a začal vyprávět o dopise, všiml si, jak se jejich tváře zamračily…

„Tomu říkáš novina?“ začal nehezky jeho otec, „Takže tebe pozval kouzelník na univerzitu… A ty si říkáš Nord?“
„Talvure, prosím! Nezačínej už zase…“ žádala ho matka.
„Promiň, Roberto, ale tohle je absurdní! Podívej se… je to NORD! A Nordi by měli být válečníci a ne nějací zatracení kouzelníci! Nemaj na to vlohy!“
„Otče, ty mě vážně nechápeš…“ bránil se mladík, „Po tomhle jsem vždycky toužil a teď mám tu možnost být někým! Nechápu, co se ti neustále nelíbí?“
„To, že jsi Nord! Kdybys byl Breton, tak mi je to jedno…“
„Matko! Prosím, pomoz mi!“
Roberta se na něj zadívala, ale jen nesouhlasně kroutila hlavou, „Je mi líto synku. Já jsem sice Bretonka, ale i tak se mi tohle zdá daleko. Možná, že kdybys chodíval do Markarthu…“

Onmund nemohl pochopit, proč ho nikdo nechce podpořit a neustále udiveně zíral na její vypuštěná slova. Tohle od ní nečekal.

„A já doufal, že mi popřejete hodně štěstí. A místo toho…“ zkonstatoval, vstal z lavice a vyrazil do pokoje.
„Kam jdeš?!“ přísně se ozval Talvur.
„Do pokoje sbalit si věci. Zítra vyrážím do Samoty, ať se vám to líbí nebo ne.“ s těmito slovy se odloučil od společnosti v hospodě.
„Já ti ukážu!“ snažil se vstát z lavice jeho otec, ale matčina ruka ho zastavila.
„Nech ho být, muži! On se z toho vyspí.“ uklidňovala ho, „Uvidíš.“

Ze skříně si vytáhnul tornu, do které zandal veškeré jídlo, pár septimů, knihu, psací potřeby a náhradní oblečení, pro případ, kdyby promokl. Když měl všechno nachystané, zavřel dveře a ulehl k spánku. Ještě, než usnul, uslyšel z vedlejší místnosti, jak se rodiče baví o jeho novině. Pořád vnímal, jak se shodovali na názoru, že magie pro něj není dobrým řešením. Talvurovo zakončení rozhovoru jen utvrdil jeho názor, „Ledohrad… Možná, kdyby šel na popraviště, udělal by líp…“
Se zklamaným úsměvem a špatnými myšlenkami ulehl k bezesnému spánku.

Zvenčí se ozvalo kohoutí kokrhání, Onmund vstal z vyhřáté lóže, rychle se nasnídal a naposledy se zadíval po prázdném lokále. V duchu přemítal nad svým počínáním v Ledohradu, co tam bude dělat, jaká bude výuka a kolik nových lidí a nové magie pozná. Vyšel ven z krčmy, bez sebemenších pochybností se vydal po stezce směrem do Samoty. Cesta byla daleká, avšak jeho rychlé nohy, plné radosti z Ledohradu, se dokázaly dostat před západem Slunce až do Dračího Mostu, nejbližší osady od Samoty. Unaven navštívil krčmu, přeplněnou místními lidmi s nadějí, že zbylo pro něj ještě jedno volné místo pro přespání. Naštěstí ho v lokále potěšili, ještě jedno místo měli. Zaplatil za pokoj, zalehnul do postele a usnul jak batole.

Na druhý den se časně ráno vzbudil a než vyrazil na zbývající kus cesty, stihl dát ještě něco na zub. V krčmě si objednal skromnou snídani, usedl k volnému stolu a pustil se do hodování. Během činnosti slyšel za sebou rozhovor dvou neznámých mužů v kožených zbrojích a červených šatech, jak hovoří o současné situaci v provincii…

„Kéž by sem dorazili i legionáři…“ přál si jeden.
„Jo, máš pravdu… S těmi Nordy se vychází opravdu těžko…“ dodal druhý.
„Vůbec nechápu, jak tohle může ještě vydržet! Na východě se tvoří vidlácká armáda a my neděláme nic!“
„Hej, uklidni se, příteli.“ zadržel ho poklidně druhý muž, „Nebuď tak nervózní. Stejně to nic neznamená. Velekrál vydá zákon, lid se uklidní a my zas budeme poklidně žít. Uvidíš, že nám nic nebude hrozit.“
Společník se na něj otočil se zklamaným výrazem, „Tvůj optimismus bych chtěl mít…“

Mladík přestal poslouchat jejich rozhovor, dojedl porci, vstal od lavice a konečně se vydal na trasu. Odpočaté nohy kráčely doposud neznámou přírodou, která ho fascinovala. Nad hlavou se mu tyčila neznámá vysoká rozvalina a dole pod srázem vytékající řeka Karth. Po chvíli pochodování dorazil na křižovatku, kde se stezka rozdělovala směrem do města a do přístavu. V dáli viděl mimo několika zakotvených lodí hlavně dominantu Haafingaru, Samotskou klenbu, pod kterou pluly další koráby. Tehdy si uvědomil, že nezná žádné detaily o lodi, ani o kapitánovi a jeho posádce. Zrovna ve chvíli přemýšlení se ze zatáčky objevil strážný oblasti, který mu poradil, kde a koho má hledat…

Adelaisa Vendiciiová, kapitánka „Mrazivého chodce“ měla zakotvenou loď v přístavu, jež ještě vyčkávala několik hodin do vyplutí. Onmund poděkoval za informace a vydal se do města, kde ho čím dál více obklopovala horská atmosféra, a zpoza hlavní brány se ozýval místní ryk. Jakmile vstoupil dovnitř, město ho doslova pohltilo…

http://imgur.com/7omzo82.jpg


Lidé pochodovali po tržišti, kde handlovali různé předměty. Když prošel kolem stránku s čerstvými potravinami, uvědomil si, že nemá žádné zásoby na další dny, proto si zde nakoupil a rovnou i pozeptal, zda nemá kupec tušení o kapitánce.

„Adelaisu Vendiciiovou najdete u Bardské univerzity, věčně se zaposlouchává do nástrojů mladých bardů…“ usmála se po zaplacení obchodnice a ukázala mu cestu.

Mladík se po rozloučení vydal směrem, který mu ukázala. Cestou si díval po městě, sledoval její nádheru. Když se přiblížil ke schodům univerzity, jako by ruch lidu ustal a ve větru ucítil cosi podivného. Zdálo se mu, že se děje něco zlého. Náhle uslyšel z oken vzdáleného Modrého paláce velice hlasitý řev, který se nepodoboval žádnému zvířeti, ba nějaké osobě. Jen, co se zvuk utlumil, kolem něj proběhlo mnoho strážných v řinčivých zbrojích a sami sebe se ptali, co to bylo. Onmund raději počkal na místě, strážci se vydali směrem k paláci. Za pár vteřin vyběhl ze dveří honosného místa neznámý zarostlý bloňdatý muž v drsné kožešině a se zakrvácenou zbraní, jenž si probojovával cestu skrze vojáky. S lehkostí všechny ubil, proběhl kolem zkamenělého učně a mířil stále dál do města. Z paláce se ozval nářek, křik ozbrojenců, aby zastavili utíkajícího muže. V tu chvíli viděl Onmund útočníka u nedaleké věže, jak ho zastavil jeden voják… místo toho, aby ho odzbrojil a nasadil pouta, mu otevřel mříže. Útočník ho poplácal po rameni a kdesi zmizel, strážce rychle zavřel za sebou a dělal, že nic neviděl. Však si všiml pozorujícího mladíka, pomalým krokem se k němu vydal. To už učeň pochopil, že je něco špatně a než aby čelil nebezpečí, přešel ke dveřím univerzity.

Po otevření spatřil překrásně zdobený interiér, na zdech visely různé rostliny, knihovničky přeplněny různými spisy a spousty nástrojů leželo na lavičkách a stolech. Nestačil udělat ani jeden krok, hned u dveří ho zastavil jakýsi Altmer s loutnou v ruce.

„Vítej na Bardské univerzitě! Čím ti mohu pomoci? Chtěl by ses zapsat do studia?“
„Zdravím. Ne, děkuji. Hledám jistou Adelaisu Vendiciiovou.“
„Áha, jistě.“ odpověděl skromně, „Pojď te za mnou, mladý pane.“

Altmer ho vedl po schodišti vzhůru až do místnosti, kde zrovna několik bardů hrálo na nástroje a několik dalších lidí je poslouchalo. Mezi nima, v rohu místnosti, seděla i ona žena, obklopena knihami.

„Promiňte, že vás ruším paní, vedu vám návštěvu.“ ozval se Altmer.
„Návštěvu?“ zeptala se kapitánka, která odtrhla zrak od bardů, „Ah, děkuji, Viarmo. Nuže, hochu, posaď se a sděl mi, co máš na srdci…“

Viarmo odešel z místnosti pryč, mladík se uklonil a posadil se na volnou židli, žena mu před otázkami nabídla cukroví, které leželo na stole. Hoch však odmítnul a sdělil, co měl na srdci…

„Jste kapitánka „Mrazivého chodce“?“ na to Adelaisa souhlasila, „Potřeboval bych se co nejdřív dostat do Ledohradu.“
Kapitánka přimhouřila okem, „Áha, do Ledohradu… A máte čím zaplatit? Cesta tam stojí…“ nestačila ani dopovědět a už na stole ležel měšec se zbývajícím zlatem.
„Tohle by mělo pokrýt veškeré náklady.“
„Vidím, že jste již připravený. Dobrá, vezmem vás na palubu, ale do Ledohradu se s lodí nedostanete. Nejbližší přístav je v Jitřence, dál budete muset po svých.“

Onmund náhle ztuhnul z pronesené nečekané odpovědi. Žádal po kapitánce, aby jej odvezla do Ledohradu, ale nenechala si to vymluvit, ba naopak ho přesvědčovala, že kvůli němu nebudou zajíždět tak daleko. Uznal svou porážku a kývl na její nabídku.

„Výborně, připravte si věci, prohlídněte si město… Loď vyráží dnes za soumraku, budem s vámi počítat.“

Onmund poděkoval, potřásl si s ní rukou a odešel z univerzity ven. Sotva ušel několik kroků k tržišti, spatřil skupinu vojáků, jak odvádějí jednoho ze svých řad v železech. Byl to ten, co strážil bránu hradby. Skupinku zastavil jeden ze zarostlých důstojníků, který scházel kopec z hradiště.

„Roggvire, nemohu stále pochopit, jak si mohl dopustit útěk Ulfrika Bouřného Háva, samotného vraha velekrále Torygga?! Ale neboj se, bude o tebe velice dobře postaráno. Šoupneme tě do šatlavy na nějaký čas a pak se rozhodne, co s tebou uděláme, zrádče!“ velice vysokým nepříjemným hlasem promlouval k zadrženému, „Odveďte ho!“
„Tak pojď, ty nádhero! Poznáš, co je to bolest…“ pronášeli někteří muži, vedoucí ho do nitra hradiště.

Mladík nechápal, co se to stalo, když kráčel přes střed města, všichni lidé nemluvili o ničem jiném, než o onom atentátu. Byli rozrušení, smutní, zničení… Městem panoval smutek a strach, co bude s provincií. Jeho nohy nakonec došly do krčmy, která se ještě nesla ve veselé atmosféře. Usadil se u hostinského a přemýšlel, co podnikne ve zbývajících hodinách.

„Už si to také slyšel, cizinče? Velekrál Torygg byl zavražděn!“ pronesl hospodský, který právě čistil pult.
„A co já s tím?“
Krčmář se na něj zatvářil nechápavě, „Jak tohle můžeš říct?! Víš, co tohle znamená? Skyrim nemá svého velekrále!“
„Mě nikdy politika nezajímala…“
„Áha, takže jsi buď opravdu zdaleka, nebo snad…“
„Ne, nejsem zdaleka. Jen mě nezajímá tenhle vývoj národa.“
„Jsi podivný…“ odsekl ho tiše krčmář.
„Možná. Jediné, co mě v téhle chvíli zajímá je, jestli se dostanu do Ledohradu. To je vše…“
„Že by tu seděl přede mnou budoucí mág? No, je to nejspíš možné, mágy nikdy moc nezajímala politika…“ zkonstatoval krčmář, „Ale něco ti řeknu, čaroději..." přiklonil se blíže, "Tohle nezůstane bez odezvy. Brzy se něco semele…“

Chvíli se tímto tématem zabývali oba diskutující, než mladík zjistil, že se pomalu stmívá. Nečekal, že čas uteče v této krčmě velice rychle. Poděkoval mu za informace, které se doslechl od hospodského a odešel z místnosti a města ven. Město se ponořovalo do tmy a smutku, zástupy lidí kráčely z Modrého paláce ve smutečním oblečení, stále nemohli uvěřit, jak strašný byl tento den. Onmund vyšel z hradeb města přímo do přístavu, jedna z lodí byla již v osvětlení luceren a pochodní. Na molu už stála kapitánka, která prohlížela každého cestujícího. Zrovna, kdy dorazil mladík na molo, zkontrolovala neznámého holohlavého muže v těžké zbroji a ženu v honosných šatech. Kapitánka si všimla přicházejícího hocha, pozdravila ho a překontrolovala, zda je na seznamu pasažérů. Poté mu dovolila vstoupit na palubu, jeden z námořníků, oděn v legionářské zbroji, ho doprovodil až do kajuty.

Ve společné místnosti si vybalil věci a připravil se na odplutí. Někteří přítomní cestovatelé se zmínili o neštěstí ve městě, jiní jen mlčky posedávali na postelích a čekali, až se vydají na cestu. Mladík se vydal na palubu, kde se opřel o zábradlí lodi a přemýšlel o své cestě… byl tak daleko od svého domova a ještě dlouhá cesta ho bude čekat. Po chvíli rozjímání se přemístil ke kapitánce, která dokontrolovala posledního nastupujícího. Poté už své posádce rozdala rozkazy k přípravě na vyplutí.

„Jak dlouho bude cesta trvat?“ zeptal se jí.
„Několik dnů určitě, plavit se v ledových vodách, plných ker, není žádná legrace. Navíc, jestli narazíme na piráty…“ mladík znervózněl, „Ale nebojte se, Mrazivého chodce zatím žádná pirátská loď nedostala!“
Za pár okamžiků za ní přišel námořník s hlášením: „Kapitáne, jsme připraveni, můžeme vyrazit!“

http://imgur.com/xrW24Q1.jpg


Onmund se naposledy zadíval do okolí Samoty i na samotnou klenbu, která dominovala v kraji, a v duchu doufal, že dorazí v pořádku na místo. Teď už nemohl učinit krok zpátky.

„Vytáhněte kotvy, odplouváme!“

Upravil/a Adrian_S dne 10.10.2022 21:15