---

Část 2. - Útočiště

Černo-červený oblek s ostny halil postavu dokonale, dvě dýky v rukách a v očích neznámého byla vidět touha po krvi. Elfce došlo, že je v nebezpečí, než se stačila nějak připravit, útočník začal zbraněmi provádět nebezpečné výpady a ona stačila jen uhýbat. Každý švih neznámé postavy jen prosvištěl do prázdna, čarodějka byla ohebná jak vrbový proutek. Párkrát se dýky dotkly její róby a podepsaly se na ní, což jí vytočilo.

Když jí nepřítel chtěl probodnout, na poslední chvíli stačila mu chytnout ruce a kopla ho do nohou. krátké lomcování se zbraněmi a výměna pěstí pak zapříčinilo odzbrojení neznámého. Elfka se usmála, ale to darebákovi nestačilo. Na nic nečekal, i beze zbraní se do ní pustil, silné pěsti se jí podepisovaly na tváři… V momentě, kdy jí shodil na zem a útočník marně ve tmě hledal zbraně, mu podkopla nohy. Následný tvrdý pád jí dal trochu času, aby se zvedla a utekla za vesnici k řece. V křoví zašustilo, dech se zastavil a myšlenky doufaly, že jí vrah nenajde.

Za malou chvíli doběhl nepřítel do její blízkosti a nemohl uvěřit, že svou oběť nevidí. Otočil se zády ke stromu, za kterým byla schovaná, a přemýšlel, kam zmizela. Drevana měla jedinečnou příležitost zaútočit, do obou rukou si připravila kouli z ohně, jež se zvětšila a lehce osvětlovala její úkryt. Než si toho neznámý všiml, pustila čarodějka do zad právě tuto kouli, která ho nejen shodila, ale také silně popália. Tělo začalo hořet, myšlenky byly zmatené a on sám nevěděl, co má dělat dříve, jestli najít čarodějku nebo se nejdříve uhasit. Než se stačil rozhodnout, další rána se mu opřela do těla a žár byl ještě intenzivnější. To už začal panikařit, rozhodl se zchladit ve vodě. Než však doběhl k řece, dostal ještě jednu ránu, která ho nejen popálila, ale srazila na zem. S bolestmi, velkým zraněním a slabým nářkem se plazil po travině k vodě. Ze stromu vyšla čarodějka, kopla mu do rukou, aby pustil zbraně, což se také stalo. Jeho tělo odtáhla kousek stranou, bylo tak slabé, že se vrah už o nic nepokoušel…

Ze svých rukou vyčarovala létající světlo, které ozařovalo místo bitvy a poté vraha otočila čelem k sobě. Divila se, před ní ležela Argoniánka.



„Kdo tě poslal? Proč po mně jdeš?“ zeptala se jej hlasitě, ale Argoniánka se neozývala, jen vzdychala.
„He…he… To bys chtěla, vědět… co?“ pronesla slabým smíchem vražedkyně. I když s ní Dunmerka trhla, bolestivě se zasmála a dodala, „Stejně umřeš! Když ne mou rukou… tak někdo další… se o tebe… postará.“
Elfka si připravila v rukách léčivé kouzlo, které by jí zachránilo život, „Můžu tě ještě zachránit, když mi řekneš, kdo tě poslal!“ nabídla jí pomoc, ale vrah to odmítl s úsměvem na tváři.

Ještěrčí dech se zastavil, tělo se už ani nehýbalo. Drevana se sice ubránila vrahu, ale uvědomila si, že útoky budou častější a nejspíš i zákeřnější. V rychlosti prohledala její mrtvé tělo, kromě výzbroje a jedné léčivé ampulky našla popsaný lísteček. Přečetla jej, slova v dopise jí moc nepřekvapila.



Protože nechtěla poutat na sebe moc pozornosti a už vůbec na tohoto vraha, odtáhla tělo do křoví a doufala, že jej nikdo nenajde. Své zranění si vyléčila kouzlem, jakmile se tak stalo, vydala na cestu do chýše stařenky. Měla velkou touhu ji povědět vše, co právě zažila.

„Někdo na tebe zaútočil? Kdo?“ pronášela Anise v chatrči, když jí elfka vyprávěla příhodu.
„Nějaká Argoniánka, měla u sebe odměnu na mou hlavu.“ přiznala se jí.
„A kde přesně na tebe zaútočil?“
„U mostku. Chtěla jsem ho překročit, ale…“
„Proč by, u Mary, chtěl někdo tvoji smrt? Nechápu…“ pronesla vyděšeným hlasem.
„Možná bych věděla, ale…“ zamyslela se elfka, ale ihned zakroutila hlavou, nevěřila oné myšlence, „Ne, určitě ne. Anise, asi tu ještě přes noc zůstanu a pak odejdu někam do bezpečí.“
„Drevano, počkej.“ zastavila její slova, „Já vím, že jsi v nebezpečí, ale můžeš tady zůstat! Postarám se o tebe! Tady je bezpečno.“
Elfka se zhluboka nadechla a upřímným hlasem pronesla, „O mne si prosím nedělej starosti! Nechci ohrozit tvůj život, Anise.“ podívala se jí přímo do očí, „Bude to tak lepší, věř mi.“

Anise poznala, že ji již nepřesvědčí, nahodila jasný úsměv a poradila jí, aby hnedka za svitu Slunce zašla do krčmy ve Vorařově, kde se nacházel velitel jednoho z císařských oddílů. Drevana si ihned vzpomněla na muže, se kterým na několik málo chvil pronášela řeč. I když se jí vůbec nelíbil, slíbila jí, že za ním zajde a vše řekne mu. Stařena vyšla z chatky k lavičce, chvíli vzhlížela k nebi, něco si potichu pronášela, zatímco Drevana si lehla do postele a snažila se zapomenout na strašný útok.

Ráno pronikly sluneční paprsky skrze okna do chatrče, elfka se nasnídala, rozloučila a vydala se směrem do vesnice za velitelem oddílu. Nevěřila, že by jí pomohl nebo vyslechl, ale něco přeci slíbila. Její pomalé kroky pronikaly houštinou, po chvíli už našlapovala po kamenité cestě přímo do civilizace. Za několik málo chvil se dostala ke dveřím krčmy, nadechla se a otevřela je. Uvnitř už seděl u stejného stolu muž z minulé noci, vydala se za ním, bez řečí si přisedla. Na moment přestal snídat, jen mlčky hleděl na návštěvu.

„No, ne… Včera jsi ode mne odcházela vyděšeně a dneska se ke mně přicházíš beze slov… Působivé.“
„Na tohle nemám čas.“ začala mluvit, „Slyšela jsem, že jste velitel císařského oddílu. Je to pravda?“
Muž se zatvářil nejasně, nechápal, kam tímto rozhovorem směruje, „Proč to chcete vědět? Jste snad zabiják?“
Nadechla se, „Včera se mě někdo pokusil zabít.“
„Huh? Vážně? Kdo?“
„To nevím, nepoznám oblek. Mohl byste mi pomoct?“
„Pomoct? Vždyť vás ani neznám? Proč bych měl pomáhat Dunmerce?“
„Co když vám řeknu, že nechci být jen přistěhovalcem? Neměla by legie chránit ty, kteří jsou v nebezpečí?“
„To si milá elfko pletete se strážnými držav.“ vyvrátil její domněnku, „Císařská legie je tu pouze na potlačení rebelie.“
„A co kdybych se chtěla k vám přidat? Šlo by to zařídit?“ zeptala se s velkýma očima.
„Hmm… Co dokážete?“
Elfka se k němu nahnula a do ucha mu pošeptala, „Jsem více než obyčejný čaroděj.“ jeho oči se rozšířily a myšlenky mu létaly hlavou velice rychle.
„Možná byste se uplatnila. To zjistíte v Samotě.“
„Pomůžete mi teda?“

Muž kývnul hlavou, představil se jako Hronar, i elfka udělala totéž. Voják zaplatil u hospodského za snídani, a společným krokem vyšli na místo, kde vrah skonal. Vyptával se jí, jak se ubránila a kde se naučila kouzlit. Vše mu vylíčila, byl stále překvapen, co drobná žena dokáže. Když došli na místo činu, z křoví stále vyčuhovala mrtvá ruka, ani nemuseli vytahovat mrtvolu ze skrýše, Hronar již poznal vraha.

„Temné bratrstvo…“ elfka se napětím nadechla, „Někdo učinil temnou svátost a chce vaši hlavu.“

Oba začali přemýšlet, kdo by mohl něco takového provést. Ačkoli moc dobře věděli, že měla elfka potyčku s Nordem z Větrného Žlebu, shodli se na tom, že by se do toho nepouštěl. Na dalšího schopného člověka nepřišli…

„Jste v nebezpečí. Musíte se schovat někam na bezpečné místo.“ pronesl Hronar.
„Dobrá… A přesněji kam? Do města?“
„Ne, to ne… Lidé by vás zpozorovali a mohli udat. Snad hory nebo do plání… Tam byste se ukryla snadněji.“ elfka ale neměla tušení, kam by měla odejít, proto ho požádala znova o pomoc. Přemýšlel dlouho, veškeré pevnosti a tvrze nepřipadaly v úvahu, neboť nesloužily jako útočiště pro ohrožené. V zoufalství sdělila, že by jí postačila nějaká ruina nebo opuštěný chrám… v tom momentu ho napadlo jediné místo, daleko od civilizace, ale přesto blízko k vojsku…

„Severní nebeská hláska! Tam by vás nemuseli najít.“ prozradil jí do tváře.
„Kde to je?“ zeptala se, seveřan vytáhl z kapsy uniformy mapku, na které byly označené některé oblasti, prst zarazil na místo oné hlásky.
„Je to u Sirotčího kamene, nad Helgenem. Dávejte si však pozor na bandity a vlky.“
„Pokud mi zkříží cestu, skončí stejně jako tento vrah!“ dodala sebejistým hlasem.
„S Temným bratrstvem máme trochu potíže… Pokusím se o nich něco zjistit. Až budu vědět víc, pošlu za vámi posla.“
„Děkuji, Hronare. Vydám se na cestu!“ jistým krokem se vydala doporučeným směrem.

Několik hodin jí trvalo, než se dostala do blízkosti Helgenu, vojenské hlásky, jež se nacházela kousek od hranic s Cyrodiilem. Ačkoli procházela kolem mohutných kamenných hradeb, vojáci si jí vůbec nevšímali a bez reakcí ji nechali kolem projít. Sama se tomu divila, přesto pokračovala dál do hor a nepřestávala být ostražitá. Za moment se z nebe spustil sníh, v navátině se dělaly stopy, které ji netěšily, vrazi by jí mohli podle nich najít. Celou cestu sledovala svá záda, aby ji někdo nenapadl ze zálohy, naštěstí nikdo nebyl v dohlednu.

Její oko si všimlo skryté pěšinky, vedoucí kamsi do lesa. Podle vzpomínek na mapu si uvědomila, že tudy se určitě dostane k oné hlásce. Vyšla na stezku a nechala se jí vést, v dáli uviděla ohromnou skálu, opevněnou několika kožešinovými příbytky na vrcholku. To byl Sirotčí kámen, tajemné místo, patřící neznámým silám, které se však v její přítomnosti neprojevily. Její nohy se dostaly dále od tohoto místa pryč, v dáli byla slabě vidět neznámá kamenná stavba. Když vylezla na vrch kopce, spatřila zříceninu v celé své kráse, pod sněhovou pokrývkou.

Severní nebeská hláska jí vítala, avšak elfka si všimla, že u vchodu někdo postává. Neváhala, sešla několik zasněžených schodů a naskytla se jí příležitost pohlédnout dovnitř vchodu. Rozdělaný tábor a další dvě osoby, ležící u ohně. V zadní části místnosti se nacházely další dveře, vedoucí ven na terasu. Náhle se od vchodu ozval hluboký mužský hlas…

„Hej ty! Dál už ani krok!“ křikl a vytáhl si do ruky sekeru, bylo ji jasné, s kým má tu čest.
„Být tebou, zloději, ustoupila bych a zmizela z této hlásky pryč!“
„Pche, to se jen tak nestane!“ křikl a rozeběhl se k ní s pokřikem.

Drevana na nic nečekala a nebyla překvapena z jeho reakce, v rukou si připravila ohnivou kouli, kterou vypustila na běžícího muže. Obklopen plameny a odhozen dovnitř místnosti, tak skončil vyhrožující ničema, který probudil ostatní společníky. Sotva se zvedli, do jejich těl pronikl mocně smrtící blesk, který hlasitě praskal… všichni zloduši byli mrtví. Drevana vešla dovnitř místnosti a spatřila kromě rozdělaného tábora a mrtvol, také stolek s bylinkami, hromadu naštípaného dřeva a několik toren, plné jídla.

„Skvělé!“ pronesla si v duchu, vypadalo to, jakoby ji očekávali.

Když zkontrolovala místnost, vyšla na terasu a rozhlédla se, jestli se zde někdo nenachází… nebylo tu ani živáčka. Vrátila se zpátky do místnosti, mrtvoly odtáhla na terasu a shodila je do propasti. Poté už jen zavřela dveře, studený průvan byl velice nepříjemný. Všimla si u toren volně položeného lana a několika zvířecích kostí, rozhodla se vytvořit si jednoduchou zvonkohru, která by ji upozornila na narušitele. Několik málo chvil trávila výrobou, když bylo vše hotové, připevnila je ke dveřím, sedla si k ohni a nechala si ohřívat ruce.

„Doufám, že Hronar něco zjistí…“ pronesla si v duchu a únavou si lehla do spícího vaku.