Název novinky: The Elder Scrolls V: Skyrim - Česká fansite :: Adriho povídky I - Ruka zloděje

Přidal Adrian_S dne 03.08.2014 03:19
#10

Část 4. – Opatrnosti není nikdy dost

Stlačení páky k zemi způsobil rychlý a nečekaný pohyb vzhůru. Horká pára z kovové příšery mě nedostala, jaké překvapení, když jsem otevřel oči a spatřil rychle se pohybující stěny. Mé tělo sláblo čím dál rychleji, zespod zbroje zářily rudé skvrny mé krve. Ne, tady jsem nechtěl umřít…

Posadil jsem se na zem a zhluboka dýchal. Oči se mi začaly mlžit a já věděl, že pokud nenajdu nějakou pomoc, skončím tu stejně jako Mjolla, která bezvládně ležela na zemi se zavřenýma očima. Náhle se platforma zastavila a páka zasekla. Hlavu jsem otočil do chodby, vedoucí kamsi vzhůru, odkud vycházelo denní světlo. Těžké nohy se daly kupředu, po několika krocích jsem uviděl zamřížovanou věž, kterou se snažila Mjolla otevřít. Padl jsem na páku a snažil jí ohnout k zemi. Byla neskutečně ledová a nechtěla se pohnout. Něco křuplo… kovová tyč se ohnula k zemi a brána zaskřípala mocně. Dostalo se mi konečně svobody. Naposledy jsem se zadíval na tělo ženy a vykulhal jsem ven do sněhu. Kůň samou radostí frkal a já na něj chtěl naskočit.

„Hej, vy! Jste v pořádku?“ ozvalo se za mými zády.

Ihned jsem se otočil a spatřil nějakého mladíka v zimním oblečení, nevypadal nebezpečně, ale spíš důležitě. Snažil jsem se ho nevšímat a naskočit na koně, ale nedal pokoj. Když uviděl zlatý meč v pouzdře, došlo mu, kdo jsem a vytáhnul si zbraň do rukou… ten hoch se mě pokoušel zastavit.

„Jdi mi z cesty, cizinče!“ křikl jsem na něj, ale marně.

Musel jsem seskočit z koně a jít proti němu, navzdory rudým zraněním. Mladík se vydal proti mně a napřahoval se dýkou, že mě sekne. Chytnout mu ruku a postarat se, aby ho moje údery bolely, bylo velice snadné. Beze zbraně jsem mu uštědřil několik ran, a abych se zbavil pronásledování, vytrhl jsem mu zbraň z rukou, hodil si ho na ramena a vší silou vrhnul do zasněžené chodby věže. Nemám tušení, jak daleko zaletěl. Poté, co jsem toto provedl, naskočil jsem ze zbytku sil na koně a ujel neznámo kam. Věděl jsem moc dobře, že bez pomoci nedojedu ani do Riftenu. Matně jsem hledal v okolí pomoc…

Husté sněžení a vítr v zádech mě dostalo na zasněženou planinu, odkud bylo vidět takřka na moře. Netušil jsem, že se dostanu tak daleko. Mé tělo bylo na pokraji umrznutí a vykrvácení, přestával jsem věřit, že na někoho narazím. V dáli byly vidět obrysy stanů a neznámých lidí, pochodující kolem. Při pomyšlení, kdo to může být, mi bylo jedno, jestli to jsou bandité nebo jen další lovci pokladů. Zamířil jsem k nim a mé oči se rychle zavíraly. Najednou padla tma, nic jsem již neviděl, ale za to slyšel jasné hlasy…

„Podívejte! Argonián!“
„Zatracené Bouřné hávy, to nemohou nechat ani tento lid na pokoji?“
„Zavolejte někdo felčara, krvácí!! FELČAR!!!“

Po dlouhé chvíli jsem se probral z bezvědomí, oči spatřily neznámou vousatou postavu v rudé zbroji, která se nade mnou nakláněla a hojila mi zranění. Nevěřil jsem, že ještě někdy uvidím svět, chtěl jsem se zvednout, ale zadržel mě.

„Ne tak rychle, ještěráku. Máš štěstí, že si dojel až k nám.“ pronesl ranhojič a já se podíval kolem sebe, kde se vlastně nacházím, „Ještě několik minut, a už by ti nebylo pomoci…“
„Kde to jsem?“
„V bezpečí.“

http://imgur.com/ZMdEJN4.jpg


Víc jsem se od něj nedozvěděl, chtěl jsem vstát a odejít, ale nepustil mě, jen mi neustále tvrdil, abych si odpočal. Měl jsem sto chutí mu jednu ubalit a utéct, ale tělo bylo velice slabé. Pro tentokrát jsem musel poslechnout slova cizince. Podle brnění jsem tipoval, že jsou to vojáci císaře nebo nějaká tajná armáda. Do stanu vešla vysoká postava v plátové zbroji a s nehezkým výrazem, podíval se na mě. Bylo mi jasné, že nepovede hezký rozhovor.

„Šperky, trpasličí zbraně… Tys byl v Mzinchaleftu, že ano? Argoniáne?“ neopověděl jsem mu, „Jen další lovec pokladů, který neměl štěstí s Falmery.“ pronesl mým směrem a zeptal se felčara, jak jsem na tom se zdravím.
„Pár hodin si poleží a pak si může vyrazit, kam chce.“ jak hřejivá slova mě obklopila.
„No, prvně mi ale zodpoví několik otázek, než ho propustíme.“ usadil se na židli, za krátko spustil výslech, „Nejsi náhodou špeh Bouřných hávů, co?“
„Ne… Rozhodně ne… Vlastně… Kdo jsou Bouřné hávy?“ zeptal jsem se ho, jeho nechápavou tvář jsem ještě takhle neviděl.
„To má být vtip? Tady zuří válka a ty se ptáš, kdo jsou Bouřné hávy?“
„Před týdnem jsem překročil hranice. Neznám vaší kulturu, svalovče.“
„Máš docela odvahu mi říkat taková to slova. Schválně, jak se jmenuje vůdce Bouřných hávů?“

Ze mě však nic nevypadlo, netušil jsem, o kom mluví a ani kde se nachází další tábor této skupinky. Felčar se na mě zahleděl a poznal, že mluvím pravdu, veliteli pak přestal s marným výslechem.

„Fajn, dejte ho do kupy a odveďte ho pryč. Avšak Argoniáne, pokud nemáš tušení, co se tu ve Skyrimu děje a nevíš, kdo jsou to Bouřné hávy, zajeď si na Samotu za Generálem Tulliem, ten ti to vysvětlí.“ po pronesené řeči odešel ze stanu kamsi pryč, Felčar mě zkontroloval a doporučil, ať si ještě chvíli poležím.

Na pár hodin jsem usnul a já poznal, jak se počasí mírní. Bylo fajn se zase postavit na nohy a ucítit je. Ačkoli jsem byl po velkém vysílení, neměl jsem hlad. Po protažení všech kostí jsem ucítil, jak se mi navrací síla do těla. Následoval přesun k jednomu z vojáků, jenž zrovna vařil cosi v kotlíku, zda by mi nedal zásoby na několik dnů. Riften byl daleko, jet s prázdnou tornou byla sebevražda. Abych byl poznat můj vděk, hrábl jsem do svých ukořistěných věcí a vytáhl několik kusů šperků a předal mu je. Odměnou mi byla torna plná jídla. Ten voják se zeptal, kam mám namířeno, po sdělení mi ochotně ukázal, kudy se mám vydat. Můj kůň nikdy předtím tak rychle nejel.
Trvalo několik dní, než jsem se dostal do hustých hvozdů v Riftenském okolí. Listí žloutlo, travina se barvila v nádechu zapadajícího Slunce a mě během cesty poprvé napadlo, jestli Mjolla nemohla přeci přežít útok v Mzinchaleftu. Přestal jsem na to myslet, jen lehké oklepání donutilo se soustředit na důležitější věc a to dokázat Brynjolfovi svou cenu. Za pár hodin kůň dorazil k riftenské bráně, uvázal jsem ho ve stájích a prošel kolem stráže, která nijak nereagovala.

Průchod tržištěm nebyl složitý, málokdo se zde nacházel a já doufal, že se mi nikdo nebude stavět do cesty. Ze stánků se obchodníci ozývali, abych navštívil právě je, v jednom stánku neznámý Argonián prodával šperky, další žena nabízela čerstvé jídlo a pak Grelka, u které jsem si pořídil zadarmo výzbroj. Čtvrtý stánek byl prázdný, nevěděl jsem, co se zde prodává a ani mě to nijak nezajímalo.

http://imgur.com/JZnoFS8.jpg



Seběhl jsem schody do temných chodeb vnitřního slizkého města, zápach shnilé vody a hořících pochodní mě opět uvítalo. S dobrou náladou se mé tělo blížilo k místnosti s lavicí, avšak musel jsem se zastavit. Ve vzduchu byl slyšet Brynjolfův a neznámý hlas, který nezněl zrovna hezky. Uši začaly poslouchat vzdálený rozhovor…
„… ty se fakt nevzdáváš, Brynjolfe.“ vydechnula postava, „Měl jsi za mnou přijít dřív a říct mi, že bys chtěl někoho představit. A ne poté, co jej vyšleš na sebevražedný úkol.“
„Nechápu tvoje rozhořčení. Měl jsem tu čest ho poznat. Nemá kam jít, skvěle krade, umí se bít a jazyk má prohnaně dobrý. Proč by nemohl být u nás?“
„Podívej se, Brynjolfe, jak si žijeme… Daří se nám dobře, máme hromady zlata a dalšího bohatství. Cechu budou stačit ti lidé, kteří tu jsou. Nepotřebujeme dalšího zbloudilce…“
„Víš, jakým by byl přínosem pro cech?“
„Možná by byl, možná ne.“ přiznal se neznámý hlas, „Ale nechci mít v družině žádnou ještěrku nebo kočičáka!“
„Máš něco proti nim? Víš, jak dobří zloději jsou?“
„Pověz mi, Brynjolfe. Kdo je tu šéfem?“
„Huh… Ty, přeci.“ ozvalo se smutně.
„Jsem rád, že jsme si vyjasnili, kdo to tu řídí.“ rozhněvaný hlas si odkašlal, „Stejně, pokud by se ta ještěrka vrátila z mise, což nepředpokládám, zaveď jí do Nilheimu.“
„Co tam? Potřebuješ odtamtud něco přivézt?“
„Přivezeš odtamtud nějaké listiny a zlato. A zbavíš se ještěrky. Je ti to jasné, nebo mám na to poslat někoho jiného?“
Brynjolf vzdychnul, věděl, že ho nedokáže přesvědčit, „Ne, já to udělám.“
„Výborně. Počkej tu ještě jeden den, pokud by náhodou přišel a pak vyraž. Doufám, že mě nezklameš, Brynjolfe.“
„V zájmu cechu to udělám, Mercere. Spolehni se.“

Kroky se rozezněly po chodbách a mně konečně došlo, že výprava do Mzinchaleftu byl jen jeden ze způsobů, jak se mě chtěli zbavit. Tohle jsem mu rozhodně darovat nechtěl, nadechl jsem se a vyrazil kupředu za ním. Snažil jsem se dělat, že jsem jejich rozhovor neslyšel. Můj vstup do místnosti s nádrží zaznamenala čtveřice, se kterou jsem se před několika dny rval. Zastavili mě na místě, kde naše pěsti padaly mezi sebou a Brynjolf opět vítal s velkým gestem.

„Seerthi, jsem rád, že tě tu vidím!“ snažil se mi potřást rukou a já učinil, oč žádal, „Jak dopadla Mjolla? Ztratila se v ruinách?“
„Její mrtvé tělo jsem tam zanechal. Odpusť, že jsem ti jí nepřivezl zpátky…“ pronesl jsem a můj přítel se začal smát.
„Nemůžu uvěřit, že ses jí dokázal dostat pod kůži, zavést ji na neznámé místo a učinit něco nemožného…“ poté spatřil mé kapsy plné cenností a trpasličí meč na opasku, „A ještě k tomu s pokladem! Výborně! Ten meč a nějaký prsten si nech.“

Předal jsem holohlavému muži veškeré šperky a zlato, jen něco málo z toho jsem si nechal tajně v kapse. Brynjolf se opět usmál a spustil, že má pro mě dobrou zprávu. Jeho šéf mi chtěl dát ještě jeden úkol, a pokud bych uspěl, mohl bych tu zůstat.

„Dobře. Co mám udělat, Brynjolfe?“
„Pojedeš se mnou do naší malé pevnosti. Do Nilheimu. Máme tam nějaké zásoby a listiny, které potřebujeme mít tady. Chci, abys mi dělal doprovod, v okolí pevnosti není moc bezpečno.“
„Dobrá, tak vyrážíme, jsem připravený.“ navrhl jsem mu a on kupodivu souhlasil.

Společně jsme se vydali z místnosti ven do města, odtamtud do stájí a hurá do daleké pevnosti. Slunce nad námi proletělo a do okolní přírody se pomalu vloudila tma. Brynjolf, jedoucí na černém oři, mi ukázal z cestičky na rozvaliny nad vodopádem, které byli od nás několik málo mil. To byla ona pevnost, odkud měl vzít veškeré cechovní zásoby a mě zlikvidovat. Překonali jsme kamenný mostek, vedoucí k zřícenině a dostali se na malé nádvoří, v obklopení malého rozbitého tábora. Sesedli jsme z koní, Brynjolf pomalu kráčel po schodech do věže zříceniny. Měl jsem jedinečnou příležitost si to s ním vyřídit, aniž bych se musel obávat, že mě zabije. Vytasil jsem meč a namířil si to proti němu, jeho hlava se otočila. Nechápal, co to provádím…

„Seerthi, co to děláš?“
„Nedělej ze sebe hlupáka, Brynjolfe! Vím o vašem plánu!“
„O čem to mluvíš?“
„Nepamatuješ si na rozhovor se svým šéfem? Nebavili jste se náhodou o mně?!“
Dech se mu vytratil z hrdla, „Ty jsi nás slyšel? Jak to?“

Neměl jsem slova pro toto vysvětlení, avšak Brynjolf se mě snažil ujistit, že je všechno jinak. Ale já se nedal, žádnému slovu jsem nevěřil.
„Já to však dělat nebudu, nechci tě zabít, Seerthi. Víš, moc dobře vím, že se dokážeš uplatnit v našich kruzích…“
„Nech si ty řeči od cesty! Měl jsem ti tam jednu ubalit u té nádrže. Rozhodně bych toho nelitoval!“ krev mého přítele se začala vařit, bylo poznat, že každou chvilku zaútočí, jeho ruka se pomalu přesouvala k pochvám jeho dýk.
„A já tě měl tenkrát zabít, když si ukazoval, co je v tobě!“ křikl a bleskově vytáhnul zbraně z pochvy a zaútočil.

http://imgur.com/s5ZBMOU.jpg


Jeho končetiny prováděly samé rychlé výpady, těžko se vykrývaly. Na nádvoří jsme si vyměnili několik bojových pozic a uštědřili pár pěstních ran. Docela mě překvapilo, když jsem zjistil, jak jeden můj švih silně poškodil zbroj. Také ho to překvapilo a přidal na své síle. Párkrát se jeho čepele dotkly mých nohou a začala téct krev. Teď už to bylo osobní…

„Škoda, že tě budu muset zabít. Jinak bychom mohli být přátelé!“ křikl, když se na chvíli zkřížily zbraně.

Boj byl čím dál těžší a tužší, nakonec mě několikrát zranil, až jsem se rozhodl ustoupit do věže. Následoval mě, nehodlal mi ušetřit život. Na dalším mostku se naše čepele znova setkaly, v jednu chvíli vyletěly jiskry z mého meče. Překvapilo mě to, čehož bohužel využil a svou nohou mě kopl do břicha a já spadl z mostku o pár sáhů níže do křovisek. Měl jsem co dělat, abych se vyhnul jeho sekající ostří, když se ke mně dostal. Vstal jsem a znova zaútočil, ale síly mě pomalu opouštěly a naopak on stále sílil. Snad jeho každý druhý výpad mě poranil a já musel stále více a více ustupovat, až jsme se začali být na okraji vodopádu. Vší silou jsem mlátil do jeho čepele, ale bylo to marné. Naposled se překřížily zbraně a učinil takový krok, který jsem zcela nečekal. Díky rychlým pohybům mi vyletěl meč kamsi do vody, ani jsem se nepokoušel ho sebrat, ostří Brynjolfových zbraní mi mířila na hrdlo. Tady to mělo všechno skončit...

http://imgur.com/wFRESWV.jpg


„Je mi to moc líto, Seerthi. Jsi fakt první Argonián, kterého si vážím. Ale musím tě zabít.“ pronesl a hodlal mi prošpikovat hrdlo chladnou ocelí.

V této chvíli jsem neměl co ztratit, kouknul jsem se pod vodopád a uvědomil si, že bych tohle mohl přeci zkusit. Než provedl bodnutí, rychle jsem se rozeběhl do strany a padal mezi ledovými kapkami. Nemám tušení, jak se zachoval nebo co podnikl dál, ani si nepamatuji, jak jsem to vlastně přežil. Jedině, na co si vzpomínám, bylo otevření očí a pohled rukou, držící se země malinkatého ostrůvku, nedaleko nějaké vesnice.

A v té chvíli jsem si něco uvědomil… Já to zase přežil, ale tentokrát to bylo vážně o šupinu! Tělo bylo sice rozřezané a dosti poraněné, ale žilo! Jakmile jsem vylezl z jezera, dostal se do vesnice a zamyslel se nad svým osudem, došlo mi, že se do Riftenu už nevrátím. Bylo tam příliš nebezpečno, nejen pro zloděje. Ale za to mě napadlo vyrazit na Samotu a tam zkusit své štěstí, jak mi to doporučil jeden silák. Stačilo už najít koně a má nová cesta mohla započít.

A co tímhle chci vlastně říct? Tenhle spolek zlodějů mě naučil být v každém případě ostražitý a nevěřit všem lidem, kteří jsou na vás milí. Trochu mě mrzelo, že celá tahle zkušenost způsobila touha po mém prstenu, který mi stále objímal článek prstu. Jakou radost z něj pořád mám…
Možná si Brynjolf po tomto aktu říká, že jsem již mrtvý a poví to i svému vůdci a všem ostatním, ale to se už asi nikdy nedozvím…

Upravil/a Adrian_S dne 22.05.2017 22:22