Název novinky: The Elder Scrolls V: Skyrim - Česká fansite :: Ze života s temnou elfkou

Přidal Sarako dne 26.06.2014 18:07
#3

KAPITOLA II.Cesta do Riftenu

Slunce bylo vysoko na obloze. Zasněžené vrcholky hor pomalu vystřídala bažina plná gejzírů. Hlavně že se oteplilo. Taky jsme míjeli jen jednu hlídku Bouřných hávů, jinak jsme nepotkali ani živáčka.
,,Dračí jazyk!“ znenadání vykřikla Falanu.
,,Cože?“ podivil jsem se.
,,Dračí jazyk, támhle!“ a ukázala na žlutou kytku vedle cesty.
,,Tahle kytka?“
,,Ano.“ odpověděla Falanu, seskočila z koně a květinu utrhla: ,,Otec říkával, že se z ní dají vyrobit lektvary, které umí posílit v boji a zmírnit zranění ohněm.“ pak ukázala prstem: ,,Podívej, támhle je další!“
To je úžasný, pomyslel jsem si. Místo cesty na svatbu se tu zdržujeme kvůli nějakejm kytkám. Sesedl jsem
z koně a pomalu jsem následoval Falanu, která zvesela sbírala ony žluté květiny. Bělouš, kterého jsem nechal uvázaného u cesty, jen nervózně přešlapoval.

Po dvou dlouhých hodinách jsme konečně pokračovali v cestě. Krajinu plnou gejzírů opět vystřídaly horské strže. Protože cesta začala strmě stoupat, sesedli jsme z koně a pokračovali jsme pěšky.

Když jsme se přibližovali ke Shorově hlásce, zaslechl jsem zvuky boje. Falanu jsem naznačil aby počkala, podal jsem jí uzdu od bělouše a s taseným mečem jsem se rozběhl vpřed.
U Shorovy hlásky bojovalo několik legionářů proti hrstce strážných.
,,Zastavte toho čaroděje! Může jim dovédst posily.“ vykřikl velitel legionářů.
Až teď jsem si uvědomil, že na sobě nemám svoje brnění.
Nechtěl jsem bojovat proti vlastním, tak jsem zahodil meč a křičel: ,,Tvidius Tituleius! Penitus Oculatus!“
,,A kde jsi nechal zbroj?“ ušklíbl se velitel, zatím co mě obestoupili čtyři legionáři.
,,Jsem na cestě do Riftenu na svatbu s Falanu Neloth. Falanu je dcerou mistra Nelotha. Zbroj na sobě nemám, protože bych neprošel kolem hlídek Bouřných hávů.“
Velitel legionářů nedokázal zadržet smích: ,,Cha cha chá, člen císařské gardy se žení s Telvannskou princeznou. To je ta největší pitomost co jsem kdy slyšel, he he he.“
Ostatní legionáře to taky pobavilo. Smáli se, a já nevěděl co říc.
,,Máme ho zabít?“ otázal se jeden vysmátý legionář.
,,Ne, vezmeme ho do Samoty, tam už z něj dostanou, co je zač. Spoutejte ho!“ rozkázal velitel.
,,Sakra nechte toho, jsem člen císařké gardy.“
,,A já jsem král falmerů.“ usmál se velitel: ,,Však z tebe na mučidlech dostaneme prav...“
,,Podívejte Pane!“ přerušil ho jeden z legionářů.
Stála tam Falanu s běloušem.
,,Co má být zase tohle?“ podivil se velitel.
,,Falanu, vytáhni z toho pytle na levé straně sedla mojí přilbu.“ zavolal jsem na Falanu: ,,Myslím že tu došlo
k malému nedorozumění.“
Falanu vyndala z pytle přilbu a nedůvěřivě jí podala veliteli.
Velitel si přilbici prohlédl, zbledl a pak ze sebe dostal jen: ,,Velice se omlouvám Pane, já ... já ... Dělejte, rozvažte ho!“
Falanu jen pokrčila rameny a nechápavě se zeptala: ,,Co se tu vlastně stalo?“
,,Nic, jenom tady velitel se spletl.“ odpověděl jsem jí, zatímco mě legionáři rozvazovali ruce.
,,Pane, nepište prosím císaři do svého hlášení toto malé nedorozumění.“ prosil velitel.
Usmál jsem se a kývl hlavou: ,,Dobře, vaše falmerské veličenstvo, tenhle malý omyl do svého hlášení uvádět nebudu.“
,,Děkuji Pane.“ usmál se velitel, pak zavelel: ,,Legionáři, pochodem v chod!“
Potom velitel s celou svojí posádkou zmizel v lese. Zůstali zde jen těla mrtvých stráží z Riftu. Na obloze poletovalo několik krkavců, kteří se těšili na vydatnou hostinu.

Za půl hodiny jsme dorazili do malé hornické vesničky, která se jmenovala Shorův kámen. Nikdo z místních horníků však nepracoval, neboť důl byl zamořem velkými pavouky. Kdyby jsme tolik nepospíchali na tu svatbu, tak bych se pokusil těm vesničanům pomoci. Pavouci budou muset počkat, vztah s Falanu je pro mě důležitější.

Malebná krajina s břízami se zlatavým listím navodila příjemnou atmosféru, která trvala až do chvíle, kdy se před námi pomalu rýsoval šedý stín pevnosti Zelhrad.
Té pevnosti jsme se raději vyhnuli. Neměl jsem zájem nechat si prohledávat zavazadla, a kdyby Bouřné hávy našli mou výzbroj, asi by nás oba popravili.
Pěšina okolo Zelhradské pevnosti však byla zrádnější, než jsem si myslel. Koně jsem musel opět védst.
Když jsme míjeli malé jezírko, ozvalo vytí vlků. Kůň znervózněl. Pomalu jsem se rozhlížel s mečem v ruce, přitom jsem se snažil chránit Falanu. Znovu se ozvalo zavytí, tentokrát však mnohem blíž.
,,Támhle!“ vykřikla Falanu a svým ohnivým kouzlem sundala jednoho z přibíhajících vlků.
Postavil jsem se mezi Falanu a vlky. Falanu zasáhla ohnivou koulí dalšího vlka.
,,Chcípni!“ procedil jsem mezi zuby, když jsem přibližujícímu se vlkovi usekl hlavu.
Další ohnivá koule a další spálený vlk. Poslední vlk po mě skočil, srazil mě k zemi, jenže se mi přitom napíchl na meč.
,,Pitomý zvířata.“ klel jsem, přitom jsem ze sebe sundal mrtvého vlka a snažil jsem se postavit na nohy.
,,Ty ale vypadáš.“ usmála se Falanu.
Vypadal jsem hrozně. Na břiše jsem mě velkou skvrnu od vlčí krve a celá záda jsem měl od bláta.
,,Do pr ... ! Jak to z toho asi vyčistím?“ sundal jsem si roucho a pokoušel jsem se to vyprat v jezírku.

,,Pouští to?“ zeptala se po chvíli Falanu a posadila se vedle mě.
Kývl jsem hlavou.
Falanu mě pohladila po tváři s otázkou: ,,Proč jsi se vlastně dal k legii?“
Přestal jsem prát a podíval jsem se jí do očí: ,,Můj otec patřil k Čepelím, můj děda patřil k Čepelím, i můj praděda patřil k Čepelím. Zkrátka je to rodiná tradice.“
,,Jenže Čepele byly přece Thalmorem rozpuštěny.“
,,Já vím, jenže už od mala jsem chtěl být hrdý ochránce císaře jako můj otec, o kterého mě Thalmor připravil.“ smutně jsem sklonil hlavu.
,,To já jsem o matku přišla, když mi bylo pět. Ten den otec s matkou prozkoumávali zříceninu trpasličí pevnosti Nchardak a mou matku zasáhla střela z dwemerské balisty.“ na chvíli se odmlčela: ,,Zemřela otci
v náručích. To mého otce docela změnilo. Stále je v něm hluboký zármutek, ale nedává to na sobě znát.“
,,Asi toho máme společného víc než se zdá. Oba jsme ztratili někoho z nejbližších a od obou z nás se očekává víc, než jsme schopni zvládnout.“ vyndal jsem vyprané roucho z vody, přehodil ho přes větev
a pokračoval: ,,Naštěstí máme jeden druhého.“
,,Máš pravdu.“ objala mě Falanu a políbila mě.
,,Tfuj!“ odplivla si postarší nordská sedlačka která zrovna prošla kolem.
Uvědomil jsem si, že na sobě nemám žádné oblečení.

Do Riftenu jsme dorazili až večer.
,,Stát! Za vstup do města se platí poplatek 100 zlatých.“ zastavil nás jeden ze strážných.
,,100 zlatých? Není to trochu moc?“ podivil jsem se.
,,Buď zaplatíte, nebo vás nepustíme do města.“ přidal se druhý strážný.
,,Tohle vypadá na nějaký podvod.“ osopil jsem se na strážné.
,,Né tak nahlas, to byl jen takový žert. Už jdu otevřít bránu.“ pronesl znechuceně strážný.
Bělouše jsme nechali ve stájích a vešli jsme do města.

Špinavé ulice, spoustu žebráků a chudých obchodníků. Takový byl Riften, město plné zkorumpovaných úředníků. V Mařině chrámu jsme s místním knězem dojednali termín svatby hned na zítřejší věčer. Potom jsme si zaplatili večeři i pokoj v hostinci U Včely a žihadla.
,,Už zítra večer budeme svoji.“ podívala se na mě Falanu, když jsme čekali na večeři.
Vzal jsem jí za ruku se slovy: ,,Ano, zítřek patří nám.“ a v duchu jsem doufal, že se zítřek nijak nepokazí.
Než nám přinesli večeři, stihly jsme si vyměnit několik sladkých slůvek. Vůbec nás nezajímalo, co se děje kolem. Jako by tam byla jenom ona a já.
Po romantické večeři jsme odešli na pokoj, kde jsme strávili další romantickou noc.

http://skyrim-img.kx.cz/images/886U_V_ely_a_ihadla.jpg


Pokračování příště ...

Upravil/a Sarako dne 26.06.2014 18:40