#1253
Adrian_S:
"Jo, asi bude. Chvilku počkejte." Řekl hostinský a vzal si zlaťáček. Nejspíš čekal víc, ale vzal si ho. Hned vyrazil do zadní části hostince pro tvojí objednávku, nebo jí šel zadat nějakému kuchaři. Jeden z rytířů jen netrpělivě přešlápl, protože jsi je vyrušil a vlastně i předběhl. Nakonec jste se s Veskimem usadili u jednoho ze stolů u okna, které je bohužel směřované někam k západu. Okno je vespod silně namrzlé jinovatkou, která na skle vytváří krásné květinové vzory a obrazce na úkor viditelnosti. Snažil jsi se skrz jinovatku zahlédnout krajinu venku, když najednou někdo prudce otevřel dveře a zavanul nepříjemný studený vítr zvenčí. Vzhlédl jsi a uviděl třetího rytíře, který předtím ustajoval koně a zcela jistě patří k ostatním. Muž si sundal přilbu a s úsměvem se přidal k čekající dvojici. Okamžitě s nimi začal rozmlouvat o něčem, jako návratu domů, odměně a povýšení. Ostatní jen s úsměvy zakroutili hlavami a začali rozmlouvat o rodinách. Hostinský se mezitím vrátil a křikl na vás, že to za chvíli bude, tak ať se nestrachujete a vrátil se k rozhovoru s rytíři. Řekl jsi Veskimovi o duhové magii a on se usmál.
"Zajímavé pojmenování a ještě zajímavější je to, co se pod ním skrývá. Já se učil kouzla sám z knih, které zůstali po jednom silném mágovi. Měl jsem štěstí a jeho grimoáry jsem našel v jedněch starých ruinách. Měl jsem to štěstí, že se mohl přidat k jedné skupině lovců pokladů." Odpověděl ti, když vás opět něco vyrušilo. Otevřeli se znovu dveře, tentokrát již méně rázně, než jak to předtím udělal rytíř, ale dovnitř se stejně dostal nepříjemný studený vzduch. Ve dveřích stojí nějaký mladý člověk, muž, s hnedými vlasy a několikadenním strništěm. Je oblečen v poškozené lehké chitinové zbroji a chybí mu přilba. Takovéto druhy zbrojí jsou docela vzácné a docela dobře chrání své majitele. Poškození je hodně vidět na hrudním pancíři, kde je chitinový plát naruplý. Na zádech má připnutý k batohu meč, který ale nevypadá příliš bojeschopně, jelikož je rezavý a obalený ledem! Spíše to vypadá jako prastará trofej z boje než použitelná zbraň. Muž se rozhlédl po hostinci, jako by něco hledal a se zabouchnutím dveří vešel dovnitř.
Aurelius:
Zavřel jsi dveře nohou a odešel s tácem ke stolu. (Cín sice jedovatý je, ale dříve se z něj skutečně nádobí dělalo. Když nebudeš jíst z cínových věcí celý život, tak by ti to stejně nic udělat nemělo ... snad.) Začal jsi jíst svoji snídani. Tvoje jídlo je celkem chutná pečeně i přes to, že není moc okořeněná. Koření je nejspíše cennou komoditou i ve zdejších krajích. Přičichl jsi k neznámé tekutině, která má průhlednou barvu, ale nijak extra nevoněla. Napil jsi se a zjistil že je to klasická, osvěžující vlahá voda. Dosytosti jsi se najedl a napil, na tácu prakticky zbylo jen nádobí a z poloviny dohořelá, stále svítící bílá vosková svíčka. Venku je již krásné a studené ráno, které na okenici vymalovalo mrazivou jinovatku. Slunce sice již vyšlo, ale jinovatka teprve teď začíná rozmrzávat a mizet z okenic.
Matthew:
"Ehm ... dobře ..." Podotkl obchodník zmateně a posadil se na židli. Ty jsi mezitím vzal všechny peníze a vydal se pryč beze slov z obchodu. Venku tě přivítalo vřelé slunečné ranní počasí, naštěstí bez ledového větru či mrazu. Okolo úst se ti utvořil malý obláček páry, ale naštěstí není až taková zima, který by ti začala krást tvoje teplo zpod zbroje a vlněné tkaniny. Vesnička se za dobu tvé nepřítomnosti vůbec nezměnila, jen je prázdná kromě několika stráží, zrovna vycházejících z kasáren. Jejich výrazy nasvědčují tomu, že se jim ven moc na hlídku nechtělo. Přešel jsi přes náves a vešel do tobě známého hostince "U Sovích křídel". Ani hospoda se moc nezměnila, pouze osazenstvo se pozměnilo. Hostinský tu je samozřejmě stejný i se stejnou hospodskou zástěrou. Okolo baru stojí tobě známá trojice rytířů, projednávající něco s oním hostinským. Nespíš se jedná o jejich ubytování o kterém mluvili. Jako další a jediní hosté hospody jsou nějací dva Xarasiané. Neobvyklá to rasa. Jsou stejní jako lidé jen s nafialovělou kůží. Rozhodně bys jejich druh v těchto ledových končinách nečekal. Oba vypadají jako mágové a mají roucha, která je jistě před zimou dostatečně nedokáží ochránit. Jeden z nich vypadá jako mentor toho druhého, je totiž mnohem starší a z jeho tváře číší léta zkušeností. Těžko říct, jestli jeden z nich je onen kartograf, nebo se kartograf stále válí ve své vyhřáté posteli nahoře na pokoji.