#26
STRANA XI.
Po nezvykle dlouhé době se najedl do sytosti a po několika várkách medoviny se opil. Tělo ničím nešetřil a pak toho litoval. Útroby ho bodaly a hlava se mu točila. Rozostřeným pohledem pozoroval bavící se jedince, kteří si u stolu vyprávěli historky či za doprovodu hudby zpívali jednoduché verše složené mladíkem hrajícím na lyru.
„…byl jsem tam, byl jsem tam! Dokážeš tomu uvěřit?!“ křičel mu jásavý hlas do ucha.
Magnus se omámeně ohlédl a zjistil, že mu Eyulf celou dobu vnucoval nějakou svou příhodu.
„Jdu na čerstvý vzduch…“ vydal ze sebe a zapřel se rukama o stůl, aby si pomohl na nohy.
Venku již panovala tma a na rozdíl od hodovní síně klid. Dopotácel se k blízkému křoví a dal se do vyprazdňování. Kvůli otupeným smyslům přestával rozumět veškerým událostem, jichž se stal svědkem. Věděl jen, že se mluvilo o kolonizační výpravě na Vinland a on toho měl být součástí, přestože se ho na to, jako obvykle, nikdo neptal.
Až skončil, otočil se chtěje se vrátit dovnitř a s ním se otočil i celý svět. Pak se zamotanýma nohama padal do bahna a zůstal ležet.
Probudil se dehydrovaný a neměl ponětí, kde se nachází. Až po tom, co se rozhlédl, rozpoznal skromné prostory budovy, v níž se nacházel. Místnost tvořily lavice s přikrývkami u stěn a ústřední ohniště. Posadil se a podepřel o kolena, pak postřehl vcházející tlustou služebnou s hromadou šatů v náručí.
„Měl bys sebou hodit, ostatní se už připravují,“ promluvila odtažitě. „Mám ti dát tohle,“ dodala a položila oblečení k Magnusovi, načež se otočila k odchodu.
„Počkej- jak jsem se sem dostal?“ zeptal se jí, když stála mezi dveřmi.
„Našla jsem tě ležet venku… Eyulf mi s tebou potom pomohl a přenechal ti svou postel. Je to dobrý muž.“
Magnus ji nechal bez odpovědi odejít a přiznal si, že je převlečení do čistého vhodné. Sáhl po hromadě a nadzvedl bílou košili, přičemž odkryl pár kožených bot. Odložil si je k nohám a pod nimi našel vlněnou tuniku, dlouhý teplý plášť s kapucí a kalhoty. Sundal ze sebe špinavé hadry a oblékl se do teplejšího.
Opustil budovu a stanul na čerstvém vzduchu a denním světle. Musel si rukou stínit, dokud se mu oči nevzpamatovaly. Přespal v domě pro hosty na konci obytné části osady, kde celý měsíc pobýval Eyulf. Hleděl na otevřený východ z města a zamyslel se nad tím, proč nevyužít příležitost a neuniknout dokud je ještě čas, ale nenapadl ho jediný důvod proč to dělat. Jako uprchlý otrok by nenalezl klidu a žil by hůř než za vyhnanství. V případě, že by se účastnil výpravy, tak by se o nic takového nemusil starat. Přesto je to volba riskantní, nikdo nedokáže zaručit, že je slibovaná sláva pravdou a vše neskončí tragicky tak, že je někde na širém moři nespláchne vlna. Znamenalo to riziko, které musel podstoupit. Eyulf mu zachránil život a i když ho neměl rád, tak by bylo hanebné utéct a riskovat život raději na útěku než na moři. Vzdychl a vykročil podél palisády k přístavu.
Přístav byl stejně prostý jako celá osada. Tvořilo jej jedno molo, u kterého mohly kotvit dvě větší, nebo několik menších lodí. Divné, že u něj teď stál ztrouchnivělý rybářský člun napůl vytažený z vody, Magnus by předpokládal, že bude loď připravená. Jen u protějšího zalesněného břehu fjordu se pohupoval člun se shrbeným rybářem, jenž si rozmotával síť.
„Hej!“ křikl na něj Magnus. „Kde jsou všichni?“
Stařec se na něj překvapeně podíval a po tom, co mu došlo, jaká byla otázka, zakřičel: „Šli pro loď.“
„Šli pro loď?“
„Ano, tu kterou nechal zhotovit jarl pro výpravu!“
Magnus si tedy sedl na prkenné molo a čekání trávil pozorováním mírných vln. Ty jen nepatrně olizovaly břehy. I rybářův člun stál téměř nehybně na místě. Při tichém šepotu zálivu ho přešly veškeré myšlenky na minulost. Nechal se omámit a nabíral nový dech. Tato cesta pro něj již neznamenala pouze svobodu, ale šanci na nový život.
Z rozjímání ho z ničeho nic probudil systematický křik zhruba tří desítek mužů. Vstal a šel se podívat k západní bráně, odkud hluk vycházel. Stanul mezi ní a spatřil vzdálenou skupinu polonahých mužů táhnoucí na lanech knarr se složenou plachtou, pod nímž se válely klády. Tucet mužů z obou stran masivní loď podepíral a ti vepředu napínali lana, aby ji dostali na vodu. Zbytek přepravců postupně sbíral klády a nosil je zpět dopředu. Když se příď dotkla vody, tak tahači zanechali lan a vyšplhali se na palubu. Byl mezi nimi i Gunnar, který tam vylezl jako první a ostatním k tomu dopomáhal. Podal ruku i Eyulfovi a ten se ihned uchýlil na pravobok ke kormidelnímu veslu. Tažná síla zabrala a spustila knarr z části na vodu. Vzhledem k délce ji museli tlačit ještě několik metrů a až stáli pod ramena ve studené vodě, tak toho zanechali a vrátili se na břeh. Po odvedené práci začala posádka rozmotávat lana čtvercové plachty a spustila ji dolů, přičemž se před všemi zraky rozprostřel obrovský rudý krkavec. Posádka se ujala čtyř vesel vepředu, jež měly uplatnění pouze v přístavu či za bezvětří a pomohla lodi do pohybu.
Knarr se poprvé odevzdal vodě. Svižně, ale opatrně dělal první krůčky, aby mohl později projít skutečnou zkouškou ohněm a nic nenaznačovalo sebemenší závadě. Vskutku vzrušující pohled pro všechny mořeplavce. Proto žádný div, že se brzy nato ozval radostný křik jak ze břehu, tak z paluby.
Řezbářská práce onoho plavidla vypadala nesmírně a bylo patrno, že je opravdu nové. Knarr se na dlouhých plavbách osvědčila jako spolehlivá loď. Na rozdíl od delších hubenějších lodí jako třeba Langskipu či Drakkaru neměla sloužit k boji, ale využívala se především pro obchodní cesty. Kvůli tomu se konstruovala tak, aby ji mohla obsluhovat i minimální posádka bez vesel. Důraz byl kladen na nákladní prostor, který se nacházel uprostřed pod stožárem o něco níž než paluba okolo. Tvořil většinu místa na lodi a pojmul až několik desítek tun nákladu. Za deště, nebo na rozbouřeném moři se pak tento prostor zakrýval stanovou plachtou a kromě převáženého zboží a zvířat sloužil i jako úkryt pro posádku.
Knarr plul k Magnusovi a stále se zvětšoval. Nakonec mohl odhadnout, že měří přinejmenším šestnáct metrů na délku a pět na šířku, což by odpovídalo obvyklé velikosti tohoto typu. Zatímco se loď blížila k přístavu, tak se druhá polovina promočené posádky vracela do osady po břehu. Šel s nimi i mladík, jenž včera tvořil hudební podklad Eyulfovu vyprávění, Stigr. Ten se teď natěšeně postrkoval se svým kamarádem Frothim a hulákali na sebe nesrozumitelná slova. Magnus je přehlížel a stále ještě obdivoval knarr s rudým opeřencem na vlněné plachtě chráněné kvůli potrhání mřížkovitou strukturou kožených provazů.
„Magnusi?“ dotkl se ho Stigr. „Jdeme pro zásoby, pomůžeš nám s nimi?“
Na souhlas nepřítomně kývl, odvrátil se od krkavce a následoval družinu.