---

STRANA VII.


Slunce hlásajíc poledne se nacházelo vysoko nad obzorem. To značilo, že tentokráte ještě za světla, může druhý soudní den začít. Když šestice strážných doprovodila Magnuse k vyvýšenině, tak již byli porotci a posluchači na svých místech a Sven Slaegi zrovna končil úvodní projev. „Než se dostane ke slovu porota, chtěl bych představit člověka, jenž bude souzeného hájit.“
Všichni včetně překvapeného Magnuse si teď prohlíželi muže, který si zpečetil osud tím, že chtěl někomu takovému dělat obhájce. Stanul po boku mluvčího a odhodláním svíral suché rty. Táhlo mu k šedesátce, k ramenům mu splývali dlouhé šedivé vlasy a překvapivě mu z tmavých očí vyzařovala inteligence.

„Magnuse znám jako malého chlapce,“ započal zastánce a Magnusovi nebylo jasné, jestli mluví pravdu, anebo je to další Svenův trik. „Žil s rodiči ve stejné osadě v Norsku jako já. V té době bych nikdy nepomyslel na to, že jej budu muset jednou hájit…“
Neočekávaně v něm poznal Eyulfa. Zestárl, ale byl to stále on. Nemyslel by si, že se ještě někdy setkají. O to hůř, nenáviděl, když o něm někdo druhý mluvil a Eyulf toho mohl říct dost.

Začal tím, jak bral ze začátku Magnuse jako podivínské dítě. Po nocích se potloukal venku a neměl se k tomu, aby šel domů. Eyulf s ním prvně navázal řeč, když ho přistihl v chlévě mezi kravami. Zeptal se: „Co tu pohledáváš?“ a on odvětil: „Nemůžu se vrátit domů. Chci tu jen přespat.“ Jenže na otázku: „Proč?“ nedokázal odpovědět. Eyulf se nad ním přesto slitoval a pro jedinkrát mu u sebe poskytl nocleh. Nechal Magnuse spát na jedné lavici a ráno mu dal najíst, po čemž ho poslal domů. Zde se Eyulf odmlčel a zachmuřeně pohlédnul na Magnuse. Ten zabručel a odvrátil zrak. Přesto se zadumaně zadíval za porotu a diváky a v hájení pokračoval. Následující noc totiž na svou otázku dostal odpověď. Od Magnusových rodičů nebydlil daleko, a proto slyšel rozléhající se řev vycházející z jejich domu. Nejdříve se ho snažil ignorovat a pak vše po nějaké době až podezřele utichlo. Dále vyprávěl to, na což by Magnus rád zapomněl. Eyulf vzpomínal na to, jak se jich marně pokoušel dovolat a nakonec musel dovnitř vniknout neoprávněně. To co poté spatřil, jím otřáslo. Na zemi ležela dvě těla. Jedno patřilo matce a druhé dítěti. Opatrně je od sebe odvrátil a zjistil, že chlapec na rozdíl od ženy žije. Upomenul to, jak se o Magnuse postaral a po šest let o něj pečoval jako o nepokrevního syna. Pak vše jednoho dne skočilo. Magnus se rozhodl udělat to, co jiní nedokázali. Odešel pomstít matku. Dále o něm slyšel jen nechvalné řeči. Prý zavraždil vlastního otce a bojoval s dalšími pěti muži, kteří se ho pokusili zastavit. Než ho zadrželi, dva z nich dokonce zabil. Brzy nato se ocitl na prvním Thingu, kde ho vykázali z Norska. Eyulf tomu nebyl přítomen, a to, jak byl trest vysoký, se dozvěděl až opožděně.

Po Eyulfově rozpravě zavládlo ticho.
„A tohle je obhajoba?“ Přerušil mlčení ostatních jeden z porotců.
„Každý člověk má dvě tváře a já jsem vám přiblížil tu přehlíženou. A říkám, že kdyby nezažil, takové trauma v pouhých dvanácti letech, tak by tu teď před vámi nestál.“
„A co příběhy těch, které připravil o život v této zemi? O nich nám vyprávět nebudete?“
„Věřím, že jednal, tak jak mu srdce bilo.“
Porotce otevřel ústa, aby ještě něco dodal, ale Sven ho vztyčenou dlaní zastavil. „Děkuji, obhájci. Teď nechám čas ke konzultaci porotě.“

Knut se v odmlce při diskuzi porotců podíval na Magnuse s umělým výrazem dojetí a řekl: „Ach, ty nešťastníku. Nejspíš tě pustíme.“ Na rádoby vtipnou poznámku se všichni ostatní strážní rozchechtali. Magnus se po chvíli pousmál také. Vážně by chtěl vidět Knutův obličej v případě, že by obhajoba vyšla.

Porota si s poradou dávala na čas. Tichým šepotem ve vzduchu nevědomky tvořila husté napětí. I Magnusovi se zatajil dech, leč to úspěšně skryl. Zajímal se, jestli opravdu uvažují o milosti a kdo a proč stojí na jeho straně.
„A co navrhuje mluvčí?“ zeptal se naráz porotce Sightrygg.
Sven vítězoslavný pošklebek neskryl. „Já? Pod podmínkou, že Magnus neporuší zákon znovu, bych souhlasil s trestem včera navrhnutým porotcem Ivarem…“
„Cože?!“ vykřikl Vidar brodící se naštvaně davem. „Zabil mého bratra! Nedovolím, aby unikl spravedlnosti!“ Sven se ho slovy pokoušel zastavit, ale on si to troufale kráčel přímo k Magnusovi. Nikdo neviděl zbraň a tak se k němu neohroženě dostal. Magnus mezitím nehnutě stál na místě a protivníkovi se díval přímo do očí. Vidar v nenadání z opasku vytáhl ukrytou dýku a na tom že byl nepřítel spoutaný a téměř bezbranný mu právě nezáleželo. S povykem se na poslední kroky rozeběhl a za zády podél těla pevně svíral své ostří. „Tak pojď…“ zašeptal Magnus. V tu se oponent napřáhl a přesným pohybem vedl dýku přímo do Magnusovy hrudi. Náhle se na scéně objevil Knutův meč. Rychlým pohybem s cinknutím odvrátil krátkou čepel a zbytek strážných Vidara v okamžiku polapil. Člověk, do kterého by to nikdy neřekl, mu nejspíš zachránil život.
„Pusťte mě! Pusťte mě! Já tu svini zabiju! Slyšíte! Zabiju!“ řval na celou mýtinu Vidar.

„Dobrá, tedy,“ prohlásil Sven hledící na ně z vrchu. „Navrhuji, ať rozsudek přinese spravedlivý boj!“
„Boj?! Boj!!“ vykřikl natěšeně tlustý jarl z přední řady a okamžitě se zvedl na nohy. Svým nadšením rozpoutal takovou vlnu emocí, že se postupně od jeho poddaných přidávali další a další skandující diváci. Vnikla taková vřava, že ji nebylo možno zastavit. Porotci nevěděli, kde jim stojí hlava a než se nadáli, bylo již rozhodnuto.