#7
STRANA III.
„Vstávej, ty špíno!" křičel někdo s vysokým hlasem za rozbřesku. Nevěděl, jak se mu to podařilo, ale tu noc usnul. A kdyby ho ten samý muž, co před chvílí hulákal, nekopl do boku, tak by se ještě prospal. „Cesta je dlouhá, tak se prober! Přeci nepřijdeš pozdě na svůj vlastní pohřeb," pokračoval v mluvě ozbrojený muž menšího vzrůstu s oválným obličejem a řídnoucími vlasy. Později ho poznal jako Knuta. Za okamžik za sebou ucítil přítomnost dalšího strážného, který se pokoušel povolit provazy. Po krátkém zápase sváděným s uzly se problém rozhodl vyřešit dýkou. Provaz rozřízl uprostřed a tím obě ruce osvobodil. Na místo úlevy, jíž Magnus marně očekával, nepocítil nic. Jeho končetiny se staly téměř mrtvými. Nestačil se ani rozhýbat a muži ho z obou stran chytili a snažili se ho dostat na zdřevěnělé nohy. Následně mu ruce znovu uvěznili, ale tentokrát pevnějšími železnými okovy. „Neboj," dal se do slova Knut, „na to aby ses protáhl, budeš mít brzy volnosti dost." Hned mu došlo, co tím myslel. Přestože nepředpokládal, že se k soudu sveze, zůstávala pěší túra dost krutou pro někoho, s kým se zacházelo jako se psem.
Z Arosu se na Thing povinně vypravila většina mužů, tedy kromě nemocných a skupiny strážných, kteří na město museli v nepřítomnosti ostatních dohlížet. Zdali se chtěly zúčastnit i ženy či děti, tak jim nikdo neupíral. Jarl svěřil prozatímní velení nad městem své manželce, jež dostala jediný úkol a to ponechat brány do jejich návratu zavřené. Dlouhá táhnoucí se výprava připomínala stěhování celé osady. Nepřipadalo proto v úvahu, aby se při cestě pokusil o útěk. I kdyby nějakým zázrakem nabyl novou energii a dokázal si uvolnit spoutané ruce, tak by ho někdo z doprovodu záhy dohonil. Jezdci na koních včetně jarla setrvávali včele celé skupiny, za nimi pokračovala stráž s Magnusem a dále je následovali svobodní občané, od nejstarších po nejmladší tvořící majoritu výpravy. Mnozí z nich si s sebou nesli různé pytle a zavazadla se zbožím a vedli dobytek, na němž se chystali utržit výdělek.
Pochod odstartoval ráno a na místo dorazili vyčerpaní až k večeru. Shromáždění se konalo na tradiční půdě pro významné schůze, náboženské obřady a příležitostné obchody. Jednalo se o rozsáhlou mýtinu s menší vyvýšeninou uprostřed, okolo níž se rozprostíraly lesy. Nyní se to tu hromadilo tisícihlavým davem horlivě diskutujícím o očekávaném průběhu soudu, nebo zabývajícím se obchodem, jenž tu společně s ním probíhal. Na všech stranách podél lesa již stály stany, a tak lidem z Arosu nezbylo nic jiného, než si rozložit přístřešky o kus dál pod jehličnany. Jezdci se od skupiny vzdálili, aby ustájili koně a mezitím se Magnus spolu s půl tuctem strážných prodíral masou lidí k nízkému kopci ve středu. Na něm právě stál tělnatý muž v úzké modré košili a snažil se prodat nějaká prasata.
Magnus zůstal vzhledem k situaci poměrně klidný. Může ho snad potkat něco horšího, než to, co si již prožil? Smrt? Ta mu byla k smíchu. Pojmy jako Valhöll a Helheimr či nebe a peklo ho nechávaly chladným. A co teprve bohové a ten Bílý Krist? Ti jsou ještě směšnější. Lidé hledají naději a spásu tam, kde jim žádnou nikdo neposkytne. Děkují těm, které nikdy neviděli, namísto toho, aby si vážili vlastního úspěchu.
Bylo mu jedno, jak vznikl svět, ale tyhle řeči nesnesl. Je něco po smrti? Třeba život bez tělesné schránky? Možná… Dříve ho trápily noční můry, které by tomu nasvědčovaly. Rozhodně je to pravděpodobnější, než to, že svět stvořili bohové. Kdo by pak stvořil je? Další bohové? Blbost! Už se tím nechtěl zabývat. Divil se, že těm báchorkám kdy věřil a často na ně spoléhal. Připouštěl si, že ta nahromaděná nenávist vůči bohům může pramenit z toho, jak je kdysi miloval. Dávná minulost!
Ani nepočítal s tím, že se od posledního vyhnanství dožije dalšího rána. Kdyby věřil v bohy, nejspíš by své štěstí přisuzoval jim, ale jak by vůbec mohli existovat a všechno mu to připouštět? Ano, teď skončil zde, ale to kvůli sobě a nikoliv vůli bohů. Mohl by svou pověstnou jizvu skrývat za kápí, přepadávat pocestné a přežívat ze dne na den odloučen od společnosti, ale už toho měl dost. Téměř rok to vydržel, jenže představa vyhoštěnce do konce svých dnů ho děsila tak moc, že ho to vše jednoho dne začalo trápit a život pro něj ztratil veškerý smysl. Začal proto znovu riskovat a ukazoval se na veřejnosti. Nebál se navštěvovat lidská obydlí, vyhledával ženy, pitky a slavnosti, a když už si myslel, že na něj svět zapomněl, tak mu osud uštědřil nemilosrdnou ránu.