The Elder Scrolls V: Skyrim

Přidal Ligos dne 30.03.2013 04:30

Tisícero

Mimo veškerý čas a prostor dlelo Tisícero. Tisíc různých mocností se nacházelo za hranicemi všeho myslitelného, v beztvaré Prázdnotě a tichém rozjímání.
Úsvit bohů nastal s probuzením Prvního. Když První procitl, shledal, že jeho bratři a sestry ještě spí. Probudil je tedy hlasem tak mocným, že se ho ostatní báli a byli ohromeni jeho krásou. Ihned Prvního začali respektovat a naslouchali mu, jako svému králi.
Jen jedna mocnost ještě spala. Neprobudila se ani, když na ni volali všichni ostatní najednou. Nechali ji tedy snít a nazvali ji Poslední, nebo také Spící.
Ani První, který měl dar nahlédnout do všech tajemství Prázdnoty, nevěděl, proč se Spící nemůže probudit. Tušil však, že jeho čas ještě přijde a že jeho úloha bude veliká.
Bohové Prázdnotu obývali bez cíle a byli zmateni sami sebou. První tedy nahlédl do jejich myslí a určil každému z nich úlohu, pro kterou se hodil nejlépe. Od té chvíle mělo všech tisíc mocností svá jména a úlohu, kterou měli vykonávat po všechny věky, krom Spícího, do jehož mysli První nahlédnout nedokázal.
Aby První určil počátek, stvořil v Prázdnotě Svět. Od té doby začal plynout čas.
Bohyně Duna stvořila ve Světě pevninu, kterou Tisícero nazvalo Dávnozemě. Bůh Turso pevninu obklopil vodami. Bylo mu totiž určeno poroučet vodám a světu pod jejich hladinou.
Bohyně Sara opatřila pevninu zelení a rozličným rostlinstvem.
Všech tisíc mocností se spolu radilo a spolu tvořili veliké dílo. A tak se stalo, že v Dávnozemi vznikly skály, jejichž pánem byl Ratap, nad Světem vznikla obloha a mocná světla na ní – to byla doména Safiry. Na souši i ve vodách se vyskytli mnozí tvorové. Ryby, ptáci, všemožná lesní i skalní zvěř, tomu všemu dalo Tisícero život a poroučelo jim. Každá z mocností se zasloužila o chod Světa, až na Spícího.
První chodil mezi mocnostmi a všude přispěl svojí moudrou radou a pomocí.
Po mnoho věků Tisícero s radostí hledělo spokojeně na své dílo. Tvorstvo se množilo a zase zmíralo. Jiskru toho života, jehož čas ve Světě pominul, sebral bůh Torad a přemístil ji do Překrásných síní, kterou pro tento účel v Prázdnotě vytvořil. Dostal totiž do vínku starat se o život po životě.
Avšak největší dílo Tisícera mělo teprve vzniknout. Na popud Prvního se všichni shromáždili, aby mezi sebou vybrali dvě mocnosti, které dílo započnou. Vybrali boha Mona a bohyni Femu. Bůh Mono pak dle rad ostatních i dle vůle Prvního stvořil muže. Bohyně Fema pak stvořila ženy. Zbytek mocností mužům a ženám věnoval, co bylo jim samým nejbližší. Muži tak mimo jiné získali zdatnost, sílu a pevnou vůli. Ženy dostaly dar výjimečné krásy, výřečnosti a šikovných rukou. Toto dílo mocnosti nazvaly lidstvem a říkaly jim Dávní.
Sám První pak lidstvu věnoval část ze sebe sama. Lidstvo tak dostalo dar rozhodovat o všem, co se v Dávnozemi bude dít. Od té chvíle záleželo i na Dávných, nikoliv pouze na Tisíceru, jakým směrem se budou věky Světa ubírat.
…
Mnoho vod se kolem pevniny vyměnilo, mnoho z Dávných, pro které Torad vytvořil zvláštní síně, až nadejde jejich čas, zemřelo a jiných se narodilo. V Dávnozemi vznikla celá města a dílo lidstva bylo veliké.
Tu náhle procitl i Poslední.
Zvěděl, jaké dílo bylo Tisícerem vykonáno, zatímco spal. Začal litovat, že se nemohl zúčastnit. Zatoužil také něco Světu nabídnout, ale vše, co mělo být dáno, již bylo vytvořeno před ním. A První mu již zakázal cokoliv ve Světě měnit, neboť věděl, že by to narušilo řád. Tu se Poslední urazil a počal závidět svým bratřím a sestrám. Proč by on, jediný z tisíce, neměl mít nějakou úlohu? Vždyť i pro něho muselo být něco, o čem by rozhodoval.
„Pěkné dílo jste si stvořili,“ zvolal a jeho hlas se nesl Prázdnotou, až se chvěla. Mnozí z Tisícera mu začalo naslouchat už jen pro sílu jeho hlasu.
„Proč však děláte jen to, co vám určí První?“ pokračoval. „Jen proto, že on procitl nejdříve? Cožpak nejste každý z vás stejný, jako on?“
Mnoho mocností ho nyní přestalo poslouchat, neboť poznalo, že z něj mluví závist. Žádný z bohů totiž není a nikdy nebude jako První.
Ale mnoho jiných božstev začalo uvažovat o jeho slovech a dumalo nad tím, zda nemluví pravdu. Proč by měli poslouchat Prvního, když oni sami jsou stejně mocní, ne-li v lecčem mocnější?
Tisícero se počalo hádat a přít mezi sebou, což Posledního velmi těšilo. V tento čas se na Dávnozem snesl první chladný stín a část pevniny pokryl led, který tam ležel po mnoho věků. Mnoho Dávných onemocnělo chorobou a mnoho lesů a dalšího rostlinstva zvadlo. Hodně řek a jiných vodstev vyschlo a hory se začaly hroutit. Tam, kde dříve byly zelené louky, se objevila pustá poušť. Bohové byli zaneprázdněni přemi a svému dílu se přestali na celé věky věnovat.
Pro svoji řeč a pro všechno, co zavinil, byl Poslední vypovězen z Prázdnoty a on odešel. Ne proto, že by jeho vůle byla slabší, než vůle Prvního. Ale proto, že již věděl, jaká je jeho úloha. Odebral se do Síní Temnoty, které si sám pro sebe vystavěl za hranicemi Světa. Mnoho z Tisícera ho dobrovolně následovalo a Poslední jim rozdal úlohy. Jiné, než jaké jim určil První, ale o to ctižádostivější a pro jejich zlou vůli vhodnější.
Ti, kteří zůstali s Prvním, se opět začali věnovat Dávnozemi a celá pokolení Dávných naplnila Toradovy síně, než dali vše do pořádku. Avšak za hranicemi Světa již dlelo zlo a nepřítel všeho dobrého vše bedlivě sledoval, aby mohl v pravý čas zakročit. Toť byla, jak nyní již i První věděl, úloha Spícího.

Upravil/a Ligos dne 10.01.2014 16:46

Přidal Ligos dne 22.04.2013 18:29

Čarod

Snadno se povedlo Poslednímu rozdmýchat nepokoje mezi bohy. O to snadněji se mu vedlo mezi Dávnými, kteří byli pouhým matným a vzdáleným odrazem Tisícera. Lehce se nechali zviklat.
Vyslal ze svých Temných Síní do Dávnozemě mocnosti, které tam pod jeho dohledem činili zlo. Nic naplat, že některé z věcí, které ničili, bylo zpočátku jejich vlastní dílo. Díky vlivu Posledního se z nich stali záštiplná božstva, bažící po kousku své vlastní moci. Již nevěděli, co je dobro. Seli neklid, nesváry a trápení do srdcí lidí, jejichž mysl pak byla pokřivena a začali vidět Svět jinýma očima.
Nejlépe se temným mocnostem dařilo na severních ledových pláních, kde lidské kmeny byly drsné a bavil je lov. Dávní ze severu pod vlivem temných sil začali zbraně používat nejen k lovu, ale i k zabíjení sebe samých. Slovní nesváry a drobné roztržky mezi nimi snadno vyústily v boje a krvavé války, díky nimž opět začal Svět uvadat.
Ne všichni lidé ale chtěli války. Nepokoje jim byli cizí a dobro bylo jejich prioritou. Takoví byli i Dávní z velikého města Arumy, které leželo na nejjižnějším cípu Dávnozemě, na Bouřlivém pobřeží.
Lidé z toho města měli rádi umění všeho druhu. Vyráběli hudební nástroje, jejichž zvuk byl líbezný všem, budovali nádherné honosné stavby z kamene a kovu a jejich zahrady byly plné barevných květin a mohutných stromů. Nade vše si vážili moudrosti a rozuměli mnohým úradkům Tisícera, ačkoliv si toho sami nebyli vědomi. Aniž o to usilovali, bránili se vlivu temných mocností. A to díky síle své mysli a znalostem Světa.
A právě Arumu si pro její obyvatele velice oblíbil bůh Čarod, mocnost moudrosti a skrytého vědění.
Promluvil k Prvnímu: „Bratře, síly zla jsou silné a jejich vliv veliký. Na severu zpívají meče píseň smrti a krev Dávných barví sníh do ruda. Torad má mnoho starostí s dušemi předčasně zemřelých. Jeho síně nebyly určeny k tomu, aby uchovávaly násilně vyhaslé jiskry života.“
„Lidé mají dar rozhodnosti,“ odvětil První. „Dokáží rozeznat dobro od zla. Pokud jim je milejší ryk boje a válečných trub, nežli tóny louten a harf, budiž tomu tak. Je to jejich volba, sami zvolili svůj osud.“
Čarod se zachmuřil. Nechtěl se smířit se slovy Prvního. Chtěl Dávným pomoci, aby se snadněji ubránili zlu ze Síní Temnoty. Řekl proto: „Dovol mi odejít do Dávnozemě, abych vyjevil Dávným pravdu o Tisíceru a podělil se s nimi o svůj dar. Dovol mi zjevit se lidem na Jihu. Dávní z města Arumy mají dobré srdce a čistou mysl. Jejich vůle je silná a rozumu si ctí nade vše. Vyjevím jim pravdu o tobě, Prvoprobuzeném, a poodhalím jim skrytá tajemství Světa.“
„Již nyní někteří z Dávných sotva umí využít všech darů, které jsme jim poskytli,“ oponoval První. „ Proč jim dávat ještě větší moc, když už teď mnozí z nich to co znají, využívají jen k ničení? Bojím se, že by tvé dary zneužili a Svět by uvadal o to víc.“
I Čarod se obával, že by někteří mohli jeho darů zneužít k páchání zla, ale zatajil to a vyřkl: „Dávní jsou Tisíceru podobní, jako žádné jiné naše dílo. Mohou ničit i tvořit. Má-li ale Svět zůstat v rovnováze, musíme jim poskytnout možnost čelit zlu zpříma a beze strachu. Díky mým darům bude mít dobro v Dávnozemi stále své místo a zlo nikdy zcela nezvítězí.“
První byl však zatvrzelý. „Mýlíš se, bratře,“ řekl se zármutkem. „Dávní si mohou zvolit mezi dobrem a zlem kdykoliv. Ti s dobrým srdcem takoví nemusí zůstat. Mohou dobrotu vyměnit za zlo. Srdce Dávných snadno zčerná a jejich mysl se zakalí. To, co nyní považuješ za zbraň proti zlu, se může obrátit proti dobru. Proto slyš – zakazuji ti Dávným předat svůj dar a i jinak se vměšovat do jejich záležitostí.“
Tak pravil první mezi bohy a Čarod se s ním již nepřel, nýbrž bloumal Prázdnotou a meditoval nad slovy Prvního.
Vody plynuly a války na Severu neustávaly. Krev Dávných již nebarvila pouze ledové pláně na Severu. Čím dál častěji se dunivý zvuk válečných bubnů ozýval i na Středu a zelené louky a lesy vadly pod tíhou zla, blížícího se k Jihu.
A když Dávní z Arumy obehnaly své krásné město hradbami, aby nebylo zničeno, bůh Čarod se rozhodl.
Vzepřel se slovům Prvního, i když ho to velice rmoutilo. Věděl, že neuposlechne-li slova svého bratra, bude zničen. Rozhodl se však obětovat, neboť věřil, že zachrání dobro, které ještě v Dávnozemi na Jihu zbylo.
Potají opustil Prázdnotu, aby Dávným předal svůj dar. Proti vůli Prvního se zjevil ve městě Arumě v podobě jednoho z Dávných.
O tom však pojednává další příběh…

Upravil/a Ligos dne 10.01.2014 16:47

Přidal Ligos dne 17.05.2013 18:12

#15

Dar

Následuje pasáž z kroniky tak, jak ji dle ústních zkazek zaznamenal Tavoj, šestý kronikář Arumský. I přes to, že popsané události proběhly dávno před jeho narozením, jsou sepsané tak, jako kdyby jich sám byl účasten:
I stalo se to předávno, co se ve městě Arumě zjevila převeliká mocnost.
V oněch časech na brány našeho města klepala železná pěst války a arumský lid byl bezradný. Neměli jsme žádné udatné válečníky, ani schopné vojevůdce. Ba ani zbraní jsme neměli, neboť války nám byly cizí a bláhově jsme se domnívali, že boje se odehrávají daleko na Severu a nás se netýkají.
Naši kovotepci vyráběli z darů země úžasné šperky, díky nimž byly dámy ještě krásnější nebo nástroje, jimiž lid obdělával půdu. Vyráběli též rozličné hudební nástroje dechové, jejichž zvuk lahodil uším všech, či struny k loutnám, jež bardi měli tolik v oblibě. Jistě by uměli vyrobit i meče, avšak dosud toho nebylo zapotřebí. Muži i ženy se věnovali studiím přírody, jejíž síla nás fascinovala. Písaři zaznamenávali příběhy pro budoucí generace, felčaři míchali léky a masti pro různé neduhy, zahradníci pěstovali rostlinstvo pro potěchu oka i žaludku. Hvězdáři ze svých věží hleděli za jasných nocí na oblohu a učili se pohybům hvězd i bludných těles, která se čas od času objevila. Filozofové debatovali o smyslu života. Jen válečníků jsme neměli.
Naše kamenné stavby a vysoké věže byly odolné proti silám přírody, avšak obstály by i proti síle války?
Přes veškerou naši nepřipravenost jsme měli jedinou výhodu, a to sice mohutné hradby kol celého města, které ve své moudrosti vystavět nechal král Sirumir, děd krále Zamykona, nynějšího pána na Jihu. Tehdy mu za to všichni spílali, neboť hradby považovali za zbytečnou výstřednost. Nyní však ho za to vychvalovali a přáli mu lehký spánek na věčnosti.
Strach nás pohltil při pohledu na válečné obležení, které jsme spatřili z hradeb.
V nočním temnu v dáli plály vatry, kolem nichž byly stany, sestavené z koží ziměodolné zvěře. Jako mrazivý klid před bouří působila nečinnost Seveřanů. Posedávali kolem ohňů a čistili ostří mečů.
„Jen ať přijdou, naše hradby je zastaví,“ prohlašoval neustále král Zamykon. Avšak jeho oči prozrazovaly, že si tím sám není jist.
Někteří lidé se snažili ukrýt ve svých kamenných obydlích. Ti odvážnější se vyzbrojili vším, co bylo po ruce, a vydali se k hradbám bránit město.
Chabá však byla jejich výzbroj. Kosy, cepy, vidle, řetězy a těžká kladiva. To vše narychlo upravené, aby nástroje co nejvíc nepříteli ublížily. Kosy tak měly ostří zvednuté, sloužíce tak jako bodec. Cepy byly opatřeny hřeby a vidle co nejvíce zaostřené. Mladí chlapci, ať už hnáni touhou po dobrodružství, či jen z čirého zoufalství a strachu, vyrobili si z kůží praky, jimiž se obratně a rychle naučili vrhat oblázky.
Když viděl král odvahu a odhodlanost arumského lidu, byl dojat. O to více nyní toužil, aby války nebylo a město i s lidmi zůstalo zachováno.
I jednoho dne k večeru konečně hlídka spatřila, že Seveřané uhasili své ohně a počali se hromadit. Nebylo pochyb, že nadešla hodina útoku.
Strach a nervozita v lidech vzrostla, když uslyšeli bojový ryk a dunivý zvuk válečných bubnů. Mnoho z nich v tu chvíli uvěřilo, že se rána již nedožijí.
Král stál na hradbách se svými lokaji a rádci. S napětím očekával, kdy Seveřané udeří. Jaké bylo jeho překvapení, když mu sluhové oznámili, že před branou do města stojí jakýsi poutník a dožaduje se vstupu.
„Pusťte ho dovnitř a pak znovu zabezpečte bránu!“ přikázal Zamykon. Rádci mu to vymlouvali, že prý to může být nějaká lest a i kdyby ne, je již příliš nebezpečné otvírat bránu.
„To chcete nechat nebohého poutníka napospas severským válečníkům? Udělejte, co jsem přikázal!“ rozhodl král, neboť měl dobré srdce. Sám se šel na poutníka podívat a hned jak ho spatřil, zvěděl, že to není obyčejný člověk.
Byl to muž oblečen v prosté roucho, však jeho tvář zářila a pronikavé modré oči svítily, jako maják naděje pro arumský lid. Jeho černý vous i dlouhé vlasy byly protkány stříbrem a celý jeho zjev působil majestátně a vznešeně.
Poutník, opíraje se o dlouhou dřevěnou hůl se na krále vlídně usmál. „Buď zdráv, králi Zamykone, vládče na Jihu!“ pozdravil ho. Při jeho slovech se král zachvěl, neboť i když poutník hovořil na poslech obyčejným jazykem, seznal, že je to jazyk bohů.
„Kdo jsi, pane, a proč jsi k nám přišel?“ optal se ho král s posvátnou bázní.
„Upokoj se, králi, neboť jsem vám přišel nabídnout dar,“ odpověděl poutník.
Král se poklonil a sklopil zrak k zemi, neboť už nemohl déle vydržet pohled na onoho poutníka. Všichni se velice podivovali královu chování, neboť neviděli to, co on. V očích ostatních byl poutník obyčejným mužem v obyčejném šatu. Chudý pocestný.
„Jaký dar bys nám zrovna ty mohl nabídnout?“ zeptal se posměšně jeden z rádců.
„Copak nevidíš a neslyšíš, že se k nám blíží nepřítel?“ optal se druhý z rádců. „Nešprýmuj s námi, sic zle dopadneš!“
„Ticho, hlupáci!“ okřikl je Zamykon a hned směrem k poutníkovi spěšně dodal prosebně: „Odpusť jim, ó vznešený pane!“ a znovu se poklonil.
Svědkové, kteří to viděli, si počali myslet, že chudák král se pomátl na rozumu.
V tom však poutník odhalil všem, kým opravdu jest.
Ke všem shromážděným před branou Arumy mocným hlasem zvolal: „Lidé Arumští! Již nemějte strach, neboť vám nabízím to, co nepřítel nemá!“
Už při prvních jeho slovech se mnozí rozechvěli bázní, neb to nebyl hlas člověka, ale hlas boha.
„Jsem Čarod, jeden z Tisíce!“ zvolal poutník a pozvedl svou hůl nad hlavu. Mračna nad Arumou se začala stahovat a ve vířivém pohybu kroužila přímo nad sroceným davem. Zvuk hromů doprovázel tu strašnou podívanou, kdy blesky z mraků počaly jeden za druhým šlehat přímo do poutníkovy berle. Mohutný liják se spustil z nebes a lidé se krčili a chvěli se, zakrývajíc svůj zrak. A Čarod stál podoben vznešené soše, ozářen blesky. Jeho oči svítily, jako dvě modré hvězdy na stříbřitém nebi. Silný vichr kymácel se všemi přítomnými, jen Čarod stál nehnutě.
„Co pro tebe můžeme udělat, můj pane?“ zeptal se ho král hlasitě. Přes všechno to hromobití ho však bylo sotva slyšet.
Pojednou vše ustalo. Blesky přestaly sršet, mračna se rozptýlila a na nebi se rozzářily jasné hvězdy. Vítr se utišil a ve vzduchu byla cítit změna. I nepřátelé za hradbami utichli. Zřejmě i oni se zalekli nenadálé podivné bouře.
Lidé se jeden po druhém začali klanět bohu, který stál mezi nimi. Nikdo se na něho neodvážil pohlédnout.
Čarod však promluvil vlídným hlasem: „Nebojte se mne. Správná otázka je, co mohu udělat já pro vás?“
Lidé po sobě začali zmateně koukat. Čarod cítil zmatek v jejich srdcích a pronesl: „Vím, že nemáte zbraní ani zbrojí. Ač odvážní, jste zcela bezbranní. Sotva byste se dokázali ubránit zlu, mířícího ze Severu. Proto povstaňte všichni a slyšte! Nejen zbraněmi se dá bojovat. Ač nejste silni tělem, jste silni duchem. Vaše moudrost, vědomí a síla mysli bude vaší zbraní! Netřeba mečů, když bránit se dá slovy.“
Lidé nechápali. Sám král se Čaroda zeptal: „Jak, můj pane, se lze myslí bránit protivníkovi? Jak mohou slova nepřítele zastavit?“
„Pomni, Zamykone. Toť svede síla ducha,“ pronesl Čarod a rozevřel svou dlaň. Z dlaně se náhle počalo čmoudit a z konečků prstů Čarodových vyšlehl mocný plamen. Lidé se ulekli a opět se počali klanět jeho božské moci.
„Velkolepé, můj pane,“ odvětil jeden z rádců, který se vyznačoval jistou dávkou drzosti. „Tys však božská bytost. Jak bychom my, pouzí smrtelníci, svedli něco takového?“
„Předám vám tento dar,“ prohodil Čarod. Probudím sílu, která ve vás dříme už od stvoření. Předám vám dar magie, chcete-li jej přijmout.“
„Chceme a jsme poctěni, ó Čarode, bože mezi námi!“ zvolal král za všechny. A i ostatní jako jen muž zvolali: „Chceme a jsme poctěni!“
Bůh Čarod si pak nechal předvolat deset nejmoudřejších z města Arumy, ve kterých dotykem své hole probudil sílu magie. Těchto deset Dávných, mezi nimiž byl i sám král Zamykon, náhle dovedlo ovládat mocné živly ku své pomoci.
Později, když se jejich sláva rozkřikla, se jim začalo říkat Divotvůrci. Oni sami si však raději říkali čarodějové, to jest „provádějící vůli Čarodovu“.
A tak když se nepřítel přece jen prodral branami města, byl smeten hromobitím a ohněm. Ne však díky přírodě, ale díky Divotvůrcům, kteří získali část moci bohů.
Ti Seveřané, kteří přežili, se rozprchli zpět k Severu. Arumští zvítězili beze ztrát na životech i na majetku. To vše díky Čarodovi, který jim předal svůj dar.
Bůh Čarod pak počal lid učit a moudrost Dávných na Jihu ještě více vzrostla. Dozvěděli jsme se o Tisíceru, o Prvoprobuzeném, Toradovi, o hlavních stvořitelích Dávných - Femě a Monovi a o dalších mocnostech, dlících v Prázdnotě. Vyprávěl nám také o stvoření Světa. Čarod nám řekl i o Posledním, zvaném též Spící, jenž závistivě a lstivě vládl v Síních Temnoty.
Mnoho lidí tak poznalo, že je něco víc, než jen vzduch, voda a stromy kolem nich. Něco, co řídí chod Světa a chrání jeho řád. A to jim přidalo na síle ducha a naplnilo srdce radostí.
Dávní pak počali stavět bohům chrámy a svatostánky po celé Dávnozemi a uctívali je. Někteří jim zasvětili celý svůj život – toť první kněží v Dávnozemi.
V Arumě, ještě za Čarodově přítomnosti, vzrostl velký jeho chrám, jakožto příbytek pro něho. Leč Čarod sám v něm nikdy nebyl, neb První, vládce mezi bohy, ho potrestal za to, že konal proti jeho vůli a předal lidstvu dar, který nikdy nemělo dostat.
O tom však vypráví další příběh...

Upravil/a Ligos dne 26.02.2014 04:15