Název novinky: The Elder Scrolls V: Skyrim - Česká fansite :: Temný Londýn

Přidal Diego dne 26.03.2013 21:49
#18

Snad se mi podařilo navodit tu správnou atmosféru. Komentáře vítám! :)-

Možná to bude trochu strašidelný. :)

....


Poslední třetí část kapitoly druhé


Souznění a porozumění


Když jsme šli s Victorií mezi celami, létaly mi v hlavě myšlenky co tu asi Samael dělal s těmi vězni... Možností bylo hodně, mohl je mučit, dělat na nich pokusy nebo jenom pro potěšení je trýznil... Po pár minutách strašidelné cesty jsme dorazily k nějakým dveřím. Sestra nic neříkala, neustále se ohlížela kolem jestli se tu náhodou něco nepotuluje. "Neboj sestřičko, nic nám nehrozí..." snažil jsem se ji uklidnit. Zkusil jsem zatlačit na ty dveře a otevřel je, sic to šlo těžko, ale přeci jen je to tu staré. Vešly jsme do velké místnosti, do které svítilo malé okénko zabezpečené mřížemi, stál tu stůl s nádobami a lahvičkami na bůhví co, některé z nich byli i plné. Stály zde také různé mučící i smrtící stroje, jako třeba gilotina, skřipec, špalek se sekyrkou, železná panna, palečnice... no povalovalo se tam toho mnoho a vypadalo to, jako kdyby Samael neměl svědomí a netrápilo jej to. Všude byli i po takové dlouhé době i když těžce viditelné stopy krve a i chlupů... "Marcusi, podívej!" řekla sestra se strachem... Ukázala mi na skřipec, kde byl on....

Spolupráce


Byl tam, přivázán a natažen... Velké chlupaté zvíře, vlkodlak... "Bože, co tu prováděli..." řekl jsem polohlasem. Šel jsem blíž, bez Victorie, bála se. Tělo vypadalo časem nedotčeno, nebylo ani v rozkladu a žádná havěť na něm nehodovala... "Je to... živý?" zeptala se potichu sestra... "Ne, to není po tolika letech možné, neboj." opověděl jsem jí. Neustále ji ubezpečuji, že nám nic nehrozí, ale sám si to nemyslím. Něco nebo někdo tu bydlí a chodí zde často, je tu i právě teď. Tím ale nechci sestru zatěžovat, dokud nebudu mít živý důkaz, nebudu v ní probouzet paniku, když jsem zatím viděl jen pár stínů. Nespouštěla z očí toho vlkodlaka, možná si myslela, že se najednou probudí, ale to je nemožné. Když jsem se otočil a podíval za sestru, spatřil jsem na konci chodby stát stín nějaké postavy. Na tu dálku a podle světla nešlo určit, jak je velká, natož co to je. Najednou to na nás něco zařvalo, byli to slova, ale takovým jazykem, kterému jsme se sestrou nerozuměly ani za mák. Následně se to rozběhlo k nám... Nespanikařily jsme a okamžitě vyrazily zavřít dveře do místnosti kde jsme...

Zavřeni s hrůzou za zády


Dveře jen zavrzaly když jsme je zavíraly, tím jak byli staré. Zatáhl jsem páku do strany, abych zamkl dveře zevnitř. Po chvilce klidu se ozvala rána do dveří, pak zase ticho. Nastalo několikavteřinové hrobové ticho, ikdyž nám to připadalo, jak věčnost. Než ji přehlušil zpěv... "Co to je, Marcusi? Já se bojím. Co je tohle proboha za místo?" ptala se mě sestra s pláčem ve tváři. "Nevím kde to jsme a ani čí to je zpěv. Ale jedno ti musím sdělit, pochází to z otcova deníku." řekl jsem. "Co je to?" ptala se ještě sestra. "Otec byl... byl vlkodlak. A v jeho podobě i zemřel, při boji se Samaelem. Nechtěl jsem tě tím strašit a zatěžovat, proto se to dozvídáš až teď, promiň." řekl jsem jí tu ne zrovna moc radostnou zprávu.
"Táta, že byl vlkodlak? Tomu nevěřím!" řekla. "Věř, je to v jeho deníku..." přesvědčoval jsem ji. "Oh, můj bože! Co když jsme to zdědily my dva nebo náš bratr?" ptala se. "Zatím nemáme žádné příznaky, nepanikařme, bude to dobré. Prvně se musíme dostat odsud." řekl jsem jí. "Edward by věděl co dělat, studoval mučírny a vše co s nimi bylo spojeno... Ach... co jen s námi bude..." řekla smutně. "Něco už vymyslíme..." řekl jsem.

Ťukání

Zpěv se blížil k nám a byl čím dál hlasitější... Byl to takový pohřební zpěv, až mi z toho běhal mráz po zádech. Najednou přestal... Začalo tichounké, avšak dosti slyšitelné klepání na to, abychom jej mohli zaslechnout. Mnoho rukou klepalo ne dveře a mnoho lidí k nám promlouvalo cizím jazykem, ačkoli zřejmě šlo o nějaký rituál. "Marcusi! Co budem dělat? Jsme tu uvězneni, s vlkodlakem... Za dveřmi číhají nějací lidé..." řekla s brekem sestra. "Nevím sestřičko... opravdu nevím..."