---

Tato Kapitola v pořadí druhá, naznačuje, kam se bude vývoj příběhu ubírat. Možná budete posledními větami překvapeni, zejména kam ti dva vyrážejí. Hezké čtení...*.*

Komentujte dle libosti.;)



....


Kapitola druhá


Začátek


Cesta byla únavná a předlouhá a na konci jednoho širokého tunelu jsme si musely odpočinout. Já bych šel klidně dál, ale sestra už z toho všeho co jsme v posledních hodinách zažily, byla velice zmožená a chtěla si oddychnout. Posadily jsme se na suché místo a Victorie zkoušela usnout. Chvíly jí to nešlo, ale únava to vzala za své. Já se mezitím než sestra usnula, prohraboval ve věcech, které se nám podařilo vzít sebou před tou osudovou chvílí...

Spisy

Když jsem našel tento deník, nemohl jsem uvěřit svým očím. Od prvních stránek, až po jedny z posledních jsou psány otcovou rukou. A to už je osmnáct let od jeho smrti, byl jsem velmi zvědav co objevím z otcovy minulosti, o které nám matka tak nerada vyprávěla. Když jsem četl tento deník, nevmímal jsem ani zvuky kolem nás, které vydávala tekoucí voda a kapky padající ze zdí... Přečtení první stránky, mě inspirovalo, abych četl dál a proto jsem četl a četl...

Když už jsem byl v půlce, Victorie byla vzhůru a procházela si ostatní zápisky a spisy, které byly v brašně. Vůbec jsem ji nevnímal, četba otcových zápisů jeho života mě pohltila naplno...

Ale u jedné stránky jsem se zarazil... "kousanec od vlkodlaka..."
Zamrazilo mě v zádech, když jsem si uvědomil, že taková stvoření zde žijí a to dokonce i v podzemí. Chvilku jsem přemýšlel jestli to prokletí náhodou nemám i já nebo sestra, ale nerozpoznal jsem žádné známky, jaké jsou popisovány v tátově deníku...

Victorie: "Marcusi, si v pořádku? Jsi jak ztuhlý...."

Marcus: "Objevil jsem něco, co mě překvapilo a znepokojilo zároveň..."

Victorie: "Co to je?"

Nemůžu jí to říct... i kvůli tomu, se nacházíme v tom zpropadeném podzemí, měla by strach... "Až vylezeme z tohoto nehostinného místa, povím ti to..."

Victorie: "Prostě mi to pověz, nechci žádné tajnosti!"

Marcus: "Už jsem řek, že to není nic závažného... A teď už zase vyražme na cestu, čeká nás ještě dlouhá cesta, pojďme..."

Po tomhle rozhovoru bylo na Victorii vidět, že jí to nedá a pokusí se to zjistit, ale to nesmím dovolit. Až jestli poznám, že mám podobné příznaky, řeknu jí o tom... Otcův deník, je plný překvapení, nečekal jsem, že byl ve vězení, vlkodlakem, vrahem, šlechticem, velitelem a kdoví čeho ještě... Zbývá toho ještě hodně dočíst, abych ho lépe poznal....

O tři hodiny později...

Po třech hodinách, jsme se sestrou spatřily světlo na konci tunelu... Polil nás už tak dlouhou dobu pocit štěstí a svobody... Vyšly jsme ven z tunelu a uviděli před sebou pustinu. Ohlédly jsme se za sebe a spatřily Londýn, polorozbořené budovy, z některých domů se kouřilo a neustálý hluk, způsobený lidmi, kteří trpěly, hladem, nemocemi nebo týráním... Všechno kolem Londýna bylo zbombardované, na "bojišti" byla mrtvá těla, táhnoucí se až do dáli, mnoho rozbitých strojů leželo ladem na pláních... "Já se vrátím a zachráním tě bratře...." řekl jsem si v duchu...

Bojiště

Kráčely jsme pláněmi nebo spíš bojištěm a cestou jsme našly pár mrtvých vojáků, kteří měli u sebe zbraně, respektive dva revolvery, dvě pušky a dva meče. Vzali jsme si se sestrou každý jednu zbraň od každého a pokračovaly dál... "Tolik mrtvých..." polotichým hlasem řekla sestra.... "Zvládneme to, uvidíš..." řekl jsem.

Victorie: "Už víš kam půjdeme?"

Marcus: "Vím, do Itálie, na chvíly."

Victorie: "A co tam budem dělat? Vždyť tam nikoho neznáme?!"

Marcus: "My ne, ale náš otec a matka tam někoho znaly... Žije tam muž jménem Johnson. Itálie se postavila na stranu Anglie, při rozdělování území, takže proto tam. Jedině tam můžeme najít útočiště, než se postavíme na nohy."

Nevěděl jsme kde ho najdeme, ale matka říkala, že to je muž, který má vždy dobrou náladu a nepřestane dělat vtípky a smát se. Takže nejspíš vyrazíme do Říma a tam začne naše hledání....