Název novinky: The Elder Scrolls V: Skyrim - Česká fansite :: Temný Londýn

Přidal Diego dne 28.03.2014 21:13
#24

Za dva týdny by to bylo rok, co jsem tenhle příběh (zřejmě nadobro) pozastavil. A tak vám sem hodím aspoň další kapitolu, ve které je zodpovězeno, jak to bylo s Charllsem a jeho posádkou.
Napsal jsem ji, už před několika týdny, ale pořád jsem k ní měl nějaké výhrady a opravoval. Teď už vím, že lepší to nebude a je čas to dát sem. Ačkoli je to poměrně kratší. Vše je psáno, ve stylu vyprávění minulosti.
Kdoví, třeba to jednou dopíšu....



Kapitola čtvrtá


Vyprávění


„Budu ti chlapče vyprávět, jak to bylo se mnou a mými loděmi, pak poznáš a hlavně pochopíš, kdo jsem…
Byl jsem dobrým přítelem tvého otce, prožily jsme toho spolu opravdu hodně. Již od dětství jsme spolu kamarádily a poté spolu vstoupily do vojenských řad. Oba jsme byli schopni položit život za toho druhého, jen proto, aby přežil. Kdysi mi zachránil kůži a já mu to bohužel nestihl oplatit.
Tehdy, když tvůj otec táhnul s francouzským vojskem na Londýn, měl sebou na pomoc i několik válečných lodí, včetně téhle. Když vojska bojovaly u pobřeží, nepřátelé nás odstřelovali loděmi a Lucius si byl moc dobře vědom toho, že pokud ztratí příliš mnoho mužů teď, těžko bude moct bojovat o Londýn. Tak mě pověřil velením nad loděmi, které dostal od frantíků, protože potřeboval, aby někdo zastavil nepřátelské lodě. A v tu chvíli, kdy jsem odplouval k této lodi na člunu, jsem viděl tvého otce naposled.

Věděl jsem, že proti nepřátelské flotile nemáme moc šancí, ale museli jsme něco udělat, jinak by byla Luciova armáda zmasakrována. Měl jsem nápad, jak to odvrátit, upoutat na sebe veškerou pozornost a odlákat je dál od pobřeží. Tato pancéřová a kdysi skvělá loď plula v čele a za ní hned další čtyři, ale nepřítel jich měl více. Chvíli jsme bojovaly, ale postupně přibývalo ztrát na obou stranách. To už jsme byli daleko od pobřeží a mě nezbyla žádná loď, které bych mohl velet, kromě téhle. Nepříteli zbyly tři lodě a hnal se za námi, ale já nechtěl, aby nás zabili a vrátili se k pobřeží. Vydal jsem proto rozkaz plnou parou vpřed, aniž bych věděl, kam já a posádka plujeme, ale hlavní bylo, aby nepřítel byl stále za námi.

Po necelých dvou dnech vytrvalého útěku před nepřáteli jsme dopluly do neznámých vod. Začínala nám být více a více zima, kolem lodi občas proplulo několik ledových ker a ikdyž do nás některé menší narazily, škody nenadělaly. Nepříteli se ale potopila jedna ze tří lodí, když narazila do velké kry, tudíž mu zbyly jen dvě.
Ker stále přibývalo a byli čím dál větší a já jsem se obával, že naše dny jsou sečteny.
Před námi se objevil velký ledovec, proto jsem vydal rozkaz pálit do něj všemi děly, co máme. Ledovec se rozbil, načež nám uvolnil cestu a my pokračovali dál do neznáma.

Za další den…


Krutý osud nás potkal, mí lidé mrznou a umírají. Někteří mí muži, kteří nechtěli umrznout, raději spáchali sebevraždu. Zbyla nás hrstka a ani dobrá zpráva, jako že nepřítel se zastavil o led a nemohl dál, nám také nedodávala odvahy. Když začal selhávat jeden motor, věděl jsem, že brzy nadejde konec. Po pár hodinách motor přestal pracovat úplně, takže jsme pluly jen na poloviční výkon.

Po dalším dni…

Tři muži z mé posádky zemřeli hladem, už nás zbývá jen šest. A ikdyž v dálce se zdálo, že ledu ubývá, nikdo nebyl optimisticky naladěn. Muži se mezi sebou neustále hádali a jejich bezmoc byla nezměrná. Snažil jsem se je neustále uklidňovat, ale bezvýsledně…

Pět ran

Následující den hned z rána jsem zaslechl hlasité bouchání. Teď už to nebyli kamarádi, ale soupeři a bojovali o to, kdo z nich přežije. Díval jsem se na ně, jak se v mrazu a hladoví řežou mezi sebou, na život a na smrt. Nemohl jsem se už na to dívat, proto jsem vytáhl revolver a zamířil. Jakmile zemřel první, neváhal jsem a postřílel své muže, jež už nebyli těmi statečnými vojáky, byli to jen promrzlí a hladoví chudáci, kteří chtěli přežít stůj co stůj. Možná jsem to nemusel dělat, protože by se stejně zabili navzájem, ale chtěl jsem ukončit jejich trápení a bylo mi jich líto.

Není úniku


Chtěl jsem se taky zabít, ale nešlo to. Nevím proč, jako bych s tím co se stalo, musel žít do konce svého života. Šel jsem do strojovny a zastavil i druhý motor, sednul si na židli a s revolverem v ruce čekal na smrt.
Přemýšlel jsem o mém životě, jaký byl a jak jsem ho prožil. Nakonec jsem zhodnotil svůj život kladně, ale spousta věcí mne stejně mrzela. Jako třeba mnoho zmařených životů, jež zhaslo mou rukou nebo těch, které jsem nedokázal ochránit.
Z mého přemýšlení mě, ale vyrušila obrovská rána, která otřásla celou lodí. Sám sobě jsem si říkal, že tuhle loď nikdy a nikdo nepotopí. Vyšel jsem ze strojovny ven, abych se podíval, kdo nebo co to otřáslo lodí. Když jsem se rozhlédl dalekohledem, spatřil jsem dvě válečné lodě a blížili se ke mně.
Rychle jsem vyvěsil bílou vlajku, aby věděly, že nechci bojovat a vzdávám se.


....pokračování někdy příště. ;)