---

Aloha fórané,
Je tu málo deníků, tak si zkusím založit ještě jeden, poslední, tentokrát o upírech, ale né takových co se třpytí na sluníčku :D Nejsem nejlepší pisálek, ale zkusím to vydávat tak jednou za tejden nejmíň, snad se bude líbit :D
———————
 Ben vyhlédl z okna. "Kurník, je světlo" prudce znova zatáhl závěs a promnul si své velké červené oči. Byl bledší než kdy jindy. Naznačil obřímu pavoukovi v rohu jeho temného pokoje pohybem ruky, aby mu podal kabát. Pavouk se snesl ze stropu a vydal se na protější konec podkrovní místnosti. Ben se podíval do trošky vody co protekla střechou při včerejší bouřce. Neviděl se. "Někdy by mě zajmalo jak to vůbec vipadám." vzal si od pavouka svůj kabát. "Tak co, Osminožko? Jak vipadám?" Osminožka jen zakýval kusadli a radši se odebral zpátky do své sítě. Ben jen vzdychl a posadil se ke svému rozviklanému stolu kreslit, kreslení ho bavilo, ale už mu začínal docházet papír. Každou chvíli by tu měla být...

 "Kájo! Kájo!!" volala paní Svítilová "Kájo! Pojď na oběd!"
 "Ještě chvilku!"
 "Kájo, vystydne ti to!"
 "Už jdu!"
 Do jídelny vešla malá copatá holčička s plavými vlasy, na sobě měla modré tričko a špinavé malé monterky.
 "Kájo, takhle jíst nebudeš."
 "Prosím, mamí, jen jednou." posadila se Kája Svítilová ke stolu kde už seděl táta Svítil. Máma Svítilová jen zalomila ruce.
 "Budiž, ale na večeři se už umyješ." usmál se pan Svítil a celá rodina se pustila do jídla.

 Kája nedojedla. Vzala si zbytek jídla a hodila ho do malé krabičky. Utíkala s krabičkou ven z bytu, pak po schodech, po dalších schodech a po dalších schodech, až na vrchol starého činžovního domu ve kterém žila. Přišla k malým dvířkám vedoucích na půdu a třikrát zaklepala.

 Ben položil tužku. Na papíře bylo pár čar. Nikdy neříkal že mu kreslení jde. Vzal obrázek a připevnil si ho na zeď k těm ostatním. Vlastně ta zeď už skoro nebyla vidět. Zrovna když kontroloval jestli není nakřivo, někdo zaklepal. Ben se lekl, prudce se otočil a kabátem shodil pár obrázku ze zdi. "Dále." řekl svým chraptivým, ale přitom docela vysokým hlasem a sbíral papíry ze země. Do místnosti vešla malá copatá holčička s krabičkou v ruce. 
 "Buď zdráva, Kájo" pozdravil ji a šel rožnout pár svíček.
 "Ahoj, Bene" zasmála se holčička. "Přinesla jsem ti jídlo."
 Ben si od Káji krabičku vzal, vevnitř byly těstoviny, ohrnul svůj plochý nos.
 "To jsi dnes kreslil?" ukázala Kája na nový obrázek.
 "Jo."
 "A co to je?"
 Ben vzdychl. Jen málokdy Kája poznala co nakteslil. "Přemýšlel jsem jak vipadám."
 Kája se na Bena zkoumavě zahleděla. "Já tě nakreslím, mimochodem, ještě něco jsem přinesla."
 Ben se zasmál, Kája trochu ráčkovala. Vzal si od ní kupku papíru a dokonce mu donesla i pár voskovek.
 "Posaď se." ukázala Kája na starou židli "Já si sednu ke stolu."
 Ben si poslušně sedl. Kája vzala jeden papír a s vystrčenou špičkou jazyka něco pečlivě kreslila. Zhruba za deset minut Benovi výkres podala. Na papíře byla vysoká, popelavě šedá postava, s rudýma velkýma očima,  sploštělím nosem, pleškou, špičatýma ušima a dvěma tesáky čouhajcími z pusy a hned vedle postavička malé copaté holčičky s úsměvem od ucha k uchu. Ben sundal ze zdi svůj obrázek a místo něj tam nalepil ten Kájin. Podíval se, co na to říká. Na klíně jí seděl Osminožka a sama se na Bena zubila, že velikost její pusy skoro odpovídala té na obrázku.

 Po půl hodině se holčička s upírem rozloučila. Když zaklaply dveře, Ben rukou uhasil svíčky. Sfouknul by je, ale jak, když nemá dech. Pohladil Osminožku, schoulil se do kouta a otevřel krabičku těstovin a kladl si dál jednu otázku. Jak vipadá...? Jak...?