---

Kapitola 4.

Usínal jsem na horní palandě a jedinou mou společností bylo chrápání Kevina a dalších třiceti chlapů. Nemohl jsem spát, nešlo to a zároveň jsem měl strach. Co když v noci někdo příjde a zabije mě? Co když to bude třeba Frank, nebo kdokoliv jiný. Možná jsem dnešní západ slunce viděl naposledy... Ale ne, to je přeci hloupost. Každého v těchto časech občas popadne pocit co bude zítra, pokud tedy něco bude. Mám tyto stavy stále častěji, to co se mi před třemi lety stalo mě dohání k šílenství, ne... zkrátka na to nebudu myslet.

Přes zeď byly slyšet hlasy mužů, kteří měli dnešní noc hlídku. Většinou se při ní nic zvláštního nestalo, snad jen jednou k nám zabloudila skupinka nájezdniků... opatrnosti zkrátka není nikdy dost. Zítra bych měl mít hlídku já, ale s kým, to zatím nevím, rozpis se ještě nevyměnil.

Záviděl jsem Kevinovi to, jak optimisticky tenhle svět bral. "Až ten problém nastane, tak ho budem řešit..." říkal vždycky. Byl psychicky opravdu silný, jeho fyzička už ale byla o něčem jiném. Jeho ruce se oproti mým širokým ramenům podobaly špejlím, úzká brada a nevýrazné, bledé oči mu ještě více ubíraly na sebevědomí. Často byl středem různých posměšků, ale všichni dobře věděli že já za ním stojím a vážím si jeho umění s radiotechnikou a počítači. Připojil se k Bratrstvu o několik měsíců později než já. To se podepsalo na jeho zkušenostech se zbraněmi, avšak všechno pomalu ale jistě dohání. Vzal jsem si ho pod svá křídla, pod svou ochranu. Známe se už od malička a já dobře věděl že lepšího parťáka jsem si vybrat nemohl.

…

Ráno jsem šel na snídani, zase plátek sýra a půlka rohlíku. Jedli jsme málo a porce byly malé, ale nestěžoval jsem si. Sýr neměl každý a my jsme ho dostávali za několik dolarů. Vysrknul jsem půlku kávy z poničeného plechového hrnečku a mířil jsem ke Starýmu pro další misi a výplatu za včerejšek.

– Pokračování příště