---

Přišlo mi zvláštní, že v Kynině Hájku to vypadalo skoro jako na jaře a tady už ležel sníh a byla docela hnusná zima. Přitom to nebylo až tak daleko, kdybych neměla díru v noze, cesta by mi trvala necelé dvě hodiny a to bych nemusela jít kdovíjak rychle. Ale takhle mi cesta dala docela zabrat, takže jsem se docela těšila, až si někde zjednám pokoj, něco pojím a odpočinu si. Když jsem se dokulhala o berli k bráně, cestu mi zastoupil nordský hromotluk v modré zbroji. Vzpomněla jsem si, že tyhle modré zbroje na sobě měli ti zajatci na vozech, které jsem viděla u Helgenu. „Co tady chceš, ty žebračko?“ zaburácel hromotluk. „O takový jako ty tady nestojíme, stejně jako o tvoje khajiití kamarády. Tady si nevyžebráš ani na čistou vodu, takže se zase otoč a táhni, odkud jsi přišla.“ Jeho přístup se mi vůbec nelíbil, ale do města jsem se chtěla dostat bez nějakých problémů, proto jsem zacinkala měšcem, snažila se přitom tvářit co nejpřívětivěji, podívala jsem se mu do očí a odpověděla klidným tónem. „Ale já nejsem žebračka. Peníze mám, přijela jsem za obchodem, ne žebrat, ale bohužel mě cestou potkala menší nehoda, takže bych tady ráda strávila pár dní, než se dám do kupy.“ Strážný znejistěl a nervózně přešlápl na místě. Bylo na něm vidět, že si neví moc rady, jak z této trapné situace vycouvat. Zlaovila jsem v měšci a podala mu pět septimů se slovy: „Je tady docela zima, chtělo by to nějakou medovinu co? Pusť mě dál a zapomeneme na to.“ „No dobrá…asi nakonec nebudeš žebračka…“ zabručel ten hromotluk v modrém a pootevřel bránu, abych mohla projít.

Větrný Žleb bylo větší kamenné město, alespoň co se počasí týče, trefně pojmenované. První věcí, kterou jsem tam mohla vidět, byla banda modrých zbrojí kopající kousek za branou do nějakého argoniana. Netuším, jestli něco provedl, ale soudě podle jejich nadávek byla na vině jenom jeho „nevhodná rasa“, která nemá právo žít v tomto městě. Radši jsem dělala, že nic nevidím a zapadla do hostince U věčné svíce, který stál uprostřed něčeho, co by se nechalo asi nazvat nádvořím. Hostinec se v podstatě ničím nelišil od ostatních skyrimských hospod, akorát že tady byl při stavbě použit hlavně kámen a lokál byl v prvním patře. Zajednala jsem si pokoj za obvyklou cenu deseti septimů a také slušnou pečeni a korbel piva. Dohromady pětadvacet septimů mi přišlo jako dobrá cena, obzvlášť po tom, co jsem dojedla vynikající krmi, která předčila snad vše, co jsem za poslední rok jedla. Potom už jsem se odpajdala do svého pokoje bez oken a zmožená po náročném dni okamžitě usnula.

Ráno jsem si převázala ránu na noze, která už nebyla ani moc nateklá a zarudlá, ale pořád docela bolela. Potom jsem si rezervovala pokoj na další noc a vyrazila se svou berlí na obhlídku města. Než jsem prokulhala město a prohlédla si nabídku zdejších obchodníků, bylo už aspoň dvě hodiny po poledni, tak jsem si dala k pozdnímu obědu u jednoho ze stánků za dva septimy kousek chleba a misku kořeněné polévky s kusy masa, která mě docela příjemně prohřála.

Během jídla se ke mně přitočil takový podivný nord v roztrhaných hadrech, který se podle zápachu rozhodně poslední půlrok nemyl a spustil. „Dobrý den, své ctěné jméno vám neprozradím, protože toho nejste hodna, ale vězte, že jsem zde váženým občanem, požívajícím všelijaké pocty. Víte o tom, že tato krmě není vhodná pro metabolismus, protože neobsahuje vitamíny? Také byste tady neměla chodit takto oblečená. Měla byste si obléci nějaké slušné šaty. Ty vaše jsou spíše mužské, zda se nepletu. A já se vskutku nikdy nepletu, jsem přeci vznešené krve, ne jako ta zdejší lůza.“ Než mi to náležitě arogantně dořekl, už jsem dojedla a pomalu začala pajdat pryč od toho blázna, protože ty jeho řeči by jinak mohly vyprovokovat z mé strany nějaký projev násilí.

Ten otravný smraďoch se ale nenechal odradit, šel za mnou a dál žvanil. „No ve vašem případě bych zvolil také nějakou roušku, nebo šátek přes obličej, aby nebyla vidět ta vaše ohyzdná jizva. A také jinou berlu, protože tato vypadá jako větev, já osobně bych opravdu nemohl vyjít s něčím takovým. Dovoluji si vás také upozornit, že vaše zaryté mlčení vůči mé oprávněné kritice vaší podivné osobnosti není zcela vhodné, protože já se vám snažím vysvětlit, proč s vámi budou pravděpodobně lidé opovrhovat.“ To už na mě bylo trochu moc. Smradlavý trotl v hadrech, se kterými bych se štítila vytírat i podlahu, mě tady káže o tom, jak bych měla vypadat a chovat se. To že se snaží mluvit jako kniha, jenom podtrhuje absurditu celé jeho osoby. Začínala jsem vidět rudě a bylo tím horší, čím víc žvanil ty svoje rádoby učené nesmysly.

Když jsme došli do jedné takové uličky, kde nikdo nebyl, už jsem to nevydržela a přetáhla ho berlí po té jeho drzé palici. Ozvalo se lupnutí dřeva a hned nato si ten otrava ustlal na hromadě něčeho, co zrovna moc nevonělo. Berla byla sice trochu nalomená, ale pořád ještě se s ní nechalo chodit, tak jsem se vydala zpátky do hostince. Moje nálada, která se od prvního setkání s tím nabubřelým chytrákem jen zhoršovala, byla po ráně do té jeho tupé hlavy o hodně lepší, dokonce jsem měla chuť si pískat. O půlhodinku později jsem už srkala medovinu a pozorovala praskající polena v ohromném krbu, který snad vytápěl celou hospodu. Od dívky, co tu roznášela pití, jsem se dozvěděla, že ten užvaněný otrapa je takový místní opruz, který všem akorát pije krev tím svým přeslušnělým žvaněním, proloženým urážkami a jeho životními moudry.

Druhý den ráno jsem se u snídaně doslechla, že půlka města se baví tím, jak dostal jejich dokonalý šlechtic, co smrdí hůř jak tchoří ubytovna, od někoho zase po palici tak důkladně, že teď chodí po městě s nějakým turbanem z obvazů na hlavě a snaží se každého přesvědčit, že se stal obětí mocenského spiknutí několika šlechtických rodů. Docela mě to pobavilo a rozhodně se mi hned po ránu dost zvedla nálada. Na cestu od stolu zpátky do svého pokoje jsem si dokonce zapomněla vzít svoji berlu a dokulhala tam i bez ní. Protože jsem ji už tím pádem až tak akutně nepotřebovala, po svém návratu do lokálu jsem ji hodila do krbu a chvíli se kochala pohledem na to, jak pěkně hoří. Chodit s berlou skoro týden mi bohatě stačilo. Kdyby ten šíp, co mi prošel stehnem, trefil kost, bylo by to asi o hodně horší, ale takhle bylo moje uzdravování poměrně rychlé. Ne že bych se cítila na nějaké běhání, nebo dlouhé pochody, ale dopajdat po městě kam potřebuju, už snad zvládnu i bez berly.

Jakmile jsem vyšla ze dveří hostince, měla jsem sto chutí se vrátit hned zpátky do tepla, protože venku bylo opravdu zima a větrno. Byla jsem ráda za svůj teplý cestovní plášť, který mi zachránil u Valtheimských věží život, který byl dost silný na to, aby neprofoukl a perfektně držel teplo. I přesto jsem nehodlala opět celý den courat po venku, protože ta zima byla opravdu vlezlá. Naštěstí po městě místy hořely ohně, u kterých se ohřívaly nejen stráže, ale také většina kolemjdoucích, kteří se v podstatě akorát přesouvali od jednoho ohně k druhému. U každého z ohňů se vedly různé debaty, nejčastěji na téma dění ve městě, nebo skyrimská politická situace. Během chvíle jsem se tak dozvěděla, že zdejší jarl Ulfrik je vlastně vzbouřenec, který po tom, co zabil skyrimského krále, bojuje s císařskou imperiální legií a chce se dostat na skyrimský trůn. Nebo také, že tady ve městě řádí nějaký vrah žen, přezdívaný „Řezník“, který občas udeří, zabije nějakou dívku, nebo ženu a ještě si z ní kousek odřízne. Potom se povídalo taky o tom, kdo, kde, s kým a proč, ale to už nebylo zase až tak zajímavé, stejně jsem ty lidi vůbec neznala.

Na oběd jsem byla už zpátky v hostinci, kde jsem si pak koupila lahvinku medoviny a strávila zbytek dne povalováním na pokoji. V podobném stylu se nesly další čtyři dny, během nichž jsem se zotavila natolik, že jsem se rozhodla Větrný Žleb opustit, najmout si vůz a odcestovat do Riftenu, kam jsem měla původně namířeno. Na cestu pěšky jsem se opravdu ještě necítila, sice jsem už chodila celkem slušně, ale jeden nikdy neví, co ho na cestě potká, tak jsem nechtěla zbytečně riskovat. Nehledě k tomu, že moje povalování se, tady ve Větrném Žlebu, mě stálo už sto septimů, což nebylo zrovna málo na to, že se mi ta odporná zima tady vůbec nelíbila. Zabalila jsem tedy svoje věci a vyrazila. Stáje, kde se nechal najmout vůz, byly hned za mostem vedoucím k městské bráně. Vozka si za cestu do Riftenu řekl padesát septimů, což mi přišlo jako cena sice vysoká, ale v mé situaci přijatelná. Po více jak dvou týdnech jsem tedy opět pokračovala v cestě za nalezením posledního z čepelí a naplněním svého osudu.

Kapitola 19

Cesta na voze nebyla tak pohodlná, jak jsem si vždycky myslela, už jenom kvůli tomu, že sezení na tvrdé dřevěné lavici, která se stále nakláněla za strany na stranu a nadskakovala na každé nerovnosti nebo kameni na cestě, nebylo nic příjemného pro můj zadek, který mě už po zhruba hodině začal docela slušně bolet. Sice jsem to do jisté míry vyřešila cestovním pláštěm, který jsem si pod sebe potom dala, ale i tak jsem musela dávat dobrý pozor na pohyby vozu, abych si nepřekousla jazyk, nebo nesletěla dolů. Vozka se tím sice evidentně docela slušně bavil, ale na druhou stranu mě před většími výmoly, nebo kameny alespoň dopředu varoval. Pozdě odpoledne jsme se utábořili kousek za brodem u Černé vody, jak prý místní říkají malému hornickému táboru a nedalekému dolu. Podle vozky jsme za sebou měli už více jak půlku cesty a odhadoval, že pokud nás nic nezdrží, dorazíme do Riftenu asi tak v půlce odpoledne.

Belhala jsem se po okolí tábořiště a v duchu proklínala dřevěnou lavici, která způsobila, že mě zadek bolel víc, jak ta prostřelená noha. To způsobilo, že sem nekulhala jenom na levou nohu, ale na obě dvě najednou, takže jediné štěstí bylo, že slunce ještě nezapadlo, protože kdyby mě někdo viděl se takhle ploužit za šera, spletl by si mě pravděpodobně s obživlou mrtvolou nebo něčím podobným a já bych dost možná schytala další ránu šípem. Příjemným zjištěním pro mě bylo, že v ceně cesty je zahrnutá i strava, takže když jsem se vrátila k vozu, v kotlíku už bylo skoro uvařené maso s bylinkami, které vonělo tak slibně, že jsem nestíhala polykat sliny, které se mi zbíhaly. Protože jsem odmítla spát na voze, i když byl nyní vystlaný kožešinami, lehla jsem si radši vedle něho do trávy a zabalila se do pláště. Po náročném dni jsem byla poměrně rozlámaná a unavená, takže spánek na sebe nenechal dlouho čekat a přemohl mě nedlouho po tom, co vyšla první hvězda.

Ranní probuzení bez sněhu a větru, který panoval ve Větrném Žlebu, bylo rozhodně příjemnější a veselejší jak v minulých dnech. Jediné co to trochu kazilo, byla bolest zadku a celková rozlámanost způsobená včerejším cestováním. Uvědomění si, že strávím opět většinu dne na té dřevěné lavici, mi sice nahánělo husí kůži, ale bylo mi jasné, že budu muset zatnout zuby a vydržet. Bolest otlačeného zadku dokonce překonala čím dál tím menší bolest z prostřelené nohy, na kterou jsem si díky tomu v podstatě ani nevzpomněla. Než jsem po snídani stihla vykonat potřebu, vozka všechno zabalil, naskládal na vůz a při mém návratu už byl připravený vyrazit na další cestu. Po tom co jsem se vyškrábala na vůz, jsem zjistila, že mi dokonce připravil na několikrát přeloženou kůži na sezení, což sice potěšilo, ale zároveň trochu naštvalo, že to neudělal už včera. Asi to byl prostě takový křest zadku dřevěnou lavicí, kterým si musí projít každý, kdo používá tento způsob dopravy.

Vozka byl také více upovídaný jak včera, takže jsem se dozvěděla o tom, že v Riftenu údajně sídlí cech zlodějů, kteří jsou schopní ukrást člověku snad i zlaté zuby aniž by si toho všiml a mají podplacené veškeré stráže, které potom dělají, jako že nic nevidí. Proto je prý potřeba si dávat v ulicích Riftenu obzvlášť dobrý pozor na obsah svých kapes, dokonce se najdou i lidé, kteří si ze strachu před zloději radši kapsy zašijí, když už musí ve městě strávit nějaký čas, nebo si nechávají ušít speciální oblečení s kapsami z vnitřní strany, aby se vyhnuli okradení. Rozhodně jsem nevěřila doslova všemu, co vyprávěl, ale trocha ostražitosti rozhodně nebude na škodu, protože každá pověst nebo fáma má sice nějaký reálný základ, ale každý kdo ji šíří dál, si k ní něco přidá a něco přibarví podle svojí vlastní fantazie, nebo potřeby. Nyní jsem považovala za jistou přednost to, že jsem vyrůstala v přístavní čtvrti Imperial City, neboť tam se člověk naučí být docela ostražitý a vnímat co se děje kolem. Vzhledem k tomu, že poměrně velká část Riftenu je prý vystavěna nad vodou, mě dokonce jednu chvíli napadlo, že to bude možná trochu jako návrat do přístavní čtvrti. Tuto myšlenku jsem ale rychle zavrhnula, uvědomila jsem si totiž, že skyrimské budovy vypadají rozhodně jinak, než chatrče v přístavní čtvrti i když jsou také povětšinou ze dřeva. Z toho jsou ale v Imperial City jenom chatrče chudých, jinak tam převládají velké domy, postavené z mistrně otesaných kamenných kvádrů.

Vzpomínky na místo, kde jsem vyrůstala a povídání si s vozkou mi až podivuhodně ukrátilo cestu a než jsem se nadála, bylo už dávno po poledni a před námi se objevily hradby Riftenu. Na první pohled bylo jasné, že na rozdíl od Větrného Žlebu je zde většina budov, stejně jako městské hradby ze dřeva, kterého zdejší poměrně husté lesy skýtaly dostatek. Rozhodně na mě ale město neudělalo tak hluboký první dojem, jako Bílý průsmyk v záplavě slunce, tak jak jsem ho viděla poprvé. Vozka těm povídačkám o cechu zlodějů nejspíš do písmene věřil a nechtěl se u Riftenu zdržet déle, než bude nutné, protože nechtěl ani slézt z vozu poté co jsme dorazili k městské bráně a hned po zaplacení otočil vůz, odjížděl o poznání větší rychlostí, než jakou jsme jeli cestou sem a jediné co po něm zůstalo, byl pomalu si sedající oblak prachu.

Došla jsem k bráně, před kterou stáli dva strážní. Jeden z nich udělal pár kroků ke mně, prohlédl si mě od hlavy až k patě a poměrně potichu řekl. „Za vstup do města se platí pět septimů. Jestli nemáš na zaplacení, tak odsud táhni, nebo shniješ v žaláři.“ Přišlo mi to trochu zvláštní, platit za vstup do města, proto jsem začala protestovat a dokonce jsem vybírání vstupného u městské brány nazvala zlodějinou. Strážný zřejmě nečekal, že budu takhle odporovat, protože se zatvářil překvapeně a rychle sykl. „Pssst nemusíš hned tak hulákat … nemyslel sem to špatně, ale každej se snaží živit jak jen to de…pustím tě samozřejmě zadarmo, jen chvíli počkej, než otevřu bránu.“ Druhý strážný buďto nic neslyšel, nebo nechtěl slyšet a stál dál vedle brány jako socha, zatímco ten aktivní vyběrač vstupného odemknul bránu a nechal mě projít do města.

Když zavíral bránu, ještě mě stihl říct, ať si dávám radši pozor, že ne každý tady je takový dobrák jako on. Nebyla jsem si tedy moc jistá, jestli se jako projev dobráctví může považovat to, že se někdo snaží odírat o peníze nevinné cestovatele, obzvláště když si navlékne uniformu městských stráží. I když na druhou stranu je známo, že k městským strážím berou v podstatě každého, kdo se přihlásí, zpravidla bývalé dobrodruhy, nebo pak ty, kteří by sice chtěli dobrodruhy být, ale báli se třeba jen opustit bezpečí městských hradeb. Producírovali se pak ve stejnokrojích stráží po městě, tvářili se důležitě, měli ohromný pocit důležitosti a povyšovali se nad obyčejné chudáky. Stála jsem tedy za městskou branou uprostřed poměrně široké ulice, směřující k tržišti, které tvořilo pomyslný střed města a všude kolem panoval poměrně čilý ruch, nejvíce právě na tržišti, odkud se ozýval hlahol, jak se jednotliví prodejci navzájem překřikovali.

Kapitola 20

Stánky jednotlivých prodejců uspořádané do kruhu, byly obehnané nízkou zdí, s východy do čtyř stran, která celé tržiště uzavírala a pomyslně ho oddělovala od zbytku města. U každého z východů zevloval strážný a hlídal pořádek, takže mě najednou přišly ty řeči o zkorumpovanosti stráží a zlodějském cechu, které vedl vozka cestou sem, hodně přibarvené a přehnané. Chvíli jsem si prohlížela nabízené zboží, ale vzhledem k tomu, že jsem nic nepotřebovala a také že mě nic kdovíjak nezaujalo, jsem radši navštívila hospodu, která byla hned vedle tržiště. Tu provozoval párek argonianů a asi docela úspěšně, protože si nebylo skoro kam sednout. Ne že bych na tom sezení kdovíjak trvala po tom, co zakusil můj zadek cestou sem, ale u jídla je přeci jenom příjemnější sedět. Sotva jsem dosedla, přiběhl jeden z argonianů a hned se ptal, čím může sloužit. Objednala jsem si pečeni, korbel piva na spláchnutí prachu z cest a zeptala se na ubytování. Naštěstí měli ještě volné pokoje, za obvyklou cenu desíti septimů, tak jsem si jeden radši hned zajednala.

Po jídle, které bylo nad očekávání dobré, jsem si v klidu vychutnala pivo, zaplatila patnáct septimů a šla se ještě porozhlédnout po městě. Hned jak jsem vylezla ze dveří hospody, upoutal moji pozornost křičící hlouček lidí na tržišti. Než jsem těch pár kroků k nim došla, od hloučku se odpojili dva strážní, vedoucí v železech jednoho z obchodníků, u kterého jsem si před tím prohlížela zboží. Ten se docela vzpouzel a křičel, že je nevinný, ale stráže to absolutně nezajímalo a táhli ho na řetězu někam pryč. Když zmizeli z dohledu, situace na tržišti se pomalu uklidnila a vše se vrátilo do svých kolejí. Z toho, o čem se lidé bavili, jsem vyrozuměla, že prý u toho spoutaného našli nějaký prsten, který se předtím ztratil jednomu z ostatních obchodníků. Ať už to bylo jakkoliv, vypadalo to pro něho docela špatně, neboť nejenže stráví nějaký čas v chládku, ale také proto, že jako obchodník tady v Riftenu dost pravděpodobně skončil, protože s pověstí zloděje od něho nikdo nic nekoupí. Když rozruch na tržišti ustal, vydala jsem se na plánovaný průzkum města.

To samo o sobě nebylo moc velké, nicméně na zajímavosti mu rozhodně přidávalo to, že bylo z části vystavěné na vodě. Něco mi říkalo, že Esbern by tady mohl opravdu někde být, protože všechny indicie tomu nasvědčovaly. V dopise, který u sebe měla Delfína, Esbern psal o tom, že na jeho staré kosti je tam kde se nachází moc vlhko a potom také ten kurýr z Riftenu, co se ptal po Delfíně ve Vorařově. To do sebe všechno nádherně zapadalo, až na to, že jsem absolutně netušila jak zjistit, kde se Esbern nachází a ptát se náhodně kolemjdoucích, jestli ho neznají, mi jako dobrý nápad zrovna nepřišlo. Po zhruba hodině, tak dlouho mi totiž trvalo propajdat celý Riften, jsem se ocitla zpátky na tržišti, kde už bylo skoro mrtvo, až na pár obchodníků, kteří ještě sklízeli zboží ze svých stánků. Začínalo už se pomalu stmívat, tak jsem zapadla do hostince „U včely a žihadla“, kde jsem měla zjednaný nocleh, našla si volné místečko hned vedle výčepu, poručila si večeři a něco k pití.

Probudilo mě ukrutné sucho v ústech, jazyk se mi lepil na patro a malý pokoj se se mnou ještě stále trochu houpal. Džbán s vodou, připravený na stolečku, jsem na jeden zátah vypila víc než z poloviny, abych se palčivé žízně alespoň trochu zbavila. Vedle postele stál kbelík, z jehož obsahu jsem usoudila, že koupit si včera večeři byly v podstatě vyhozené peníze. Ani jsem si nepamatovala, že bych platila, nebo jak jsem se dostala do pokoje, ale byla jsem oblečená a měla jsem i boty, takže jsem pravděpodobně žádné nepřístojnosti nevyváděla. On mi vlastně skoro celý včerejší večer tak nějak splýval do několika rozmazaných obrazů, teda až od doby, kdy většina hostů odešla domů spát a k našemu stolu si přisedl ten argonian co roznášel pití. To jsme začali ochutnávat nějaké argoniánské drinky a pak už se mi to začalo všechno rozmazávat. Přepočítala jsem peníze, abych zjistila, na kolik mě ta včerejší pijatika přišla. V měšci chybělo dvacet septimů, což by asi tak odpovídalo obsahu kbelíku a mému nynějšímu stavu.

Z první části večera, než se to zvrhlo, jsem si naštěstí pamatovala dostatek informací o Riftenu, jako například, že je tady jediný oficiální sirotčinec ve Skyrimu, nebo kde najdu sídlo zdejší kurýrní služby a také že pod městem je síť stok, ve kterých prý někde sídlí cech zlodějů. O zlodějích a jejich cechu se tady celkově dost mluví, ale co se týče hojnosti krádeží, je na tom Riften prý zhruba nastejno jako ostatní města. Stačilo, abych se chvíli snažila namáhat mozek a rozpomenout se na všechny včerejší události a hlava mě začala bolet jako střep, takže jsem se opět svalila na postel a během chvíle znovu spala jak zabitá.

Tentokrát mě pro změnu probudil ukrutný hlad. Po prospání mi už nebylo tak špatně, pokoj se netočil, ani nehoupal, zato v břiše mi kručelo jako bych týden nejedla. Uvědomila jsem si, že mám ve svém cestovním vaku nějaký chleba a sušené maso, které jsem nakoupila na cestu z Větrného Žlebu. Tyto zásoby zůstaly nedotčené díky tomu, že jídlo prý bylo v ceně cesty a staral se o něj vozka. Vylovila jsem chleba s masem z vaku a labužnicky se do něho zakousla. Když jsem se do sytosti najedla, dopila jsem zbytek vody ze džbánu, trochu se upravila a sešla dolů do lokálu. Tam byli jenom tři opilci, sedící u stolu a oba argoniani. Ten co jsem s ním pila byl prý samec a za pultem se nacházela samička, což se sice nechalo poznat podle šatů, ale u argonianů si jeden nemůže být nikdy jistý. Odmítla jsem vyprošťováka, zaplatila si pokoj na další noc a vyšla před hospodu, nadýchat se čerstvého vzduchu, abych se po tom včerejšku trochu probrala. Počasí dnes nebylo kdovíjak slunečné, ale i přesto bylo příjemně teplo. Mohly být asi tak tři hodiny po poledni, tak jsem se pomalým krokem vydala k budově, kde sídlila kurýrní služba. Chtěla jsem zjistit maximum informací od kurýra, který se sháněl po Delfíně ve Vorařově. Na poraněnou nohu už jsem pajdala opravdu jen lehce, takže to snad nebylo na první pohled ani vidět.

Kurýrní služba sídlila v nevelké místnosti s jedním stolem, za kterým seděl nevrlý nord malého vzrůstu, který se pravděpodobně staral o plynulý chod zdejší pobočky. „Přejete si něco odeslat, nebo přivýzt?“ zeptal se místo pozdravu, jakmile za mnou zapadly dveře. „Dobrý den…chtěla bych se zeptat na zásilku do Vorařova zhruba před měsícem. Potřebovala bych mluvit s kurýrem, co ji tam nesl.“ Odpověděla jsem co možná nejslušněji. Ten skrček se na mě zle zašklebil a docela zvýšeným hlasem řekl: „Kurýrů máme několik a informace o zakázkách ani kurýrech nepodáváme. Jestli nemáte zakázku tak se nemáme o čem bavit.“ „Zakázky přijímáte jen tady? Co když bych chtěla něco poslat až večer?“, zeptala jsem se ještě. „Jo jen tady. Kdo to nestihne, když sme tady, strčí dopis i s penězma za kurýra do tý škvíry co je vedle dveří a my to hned ráno pošlem. Ještě něco?“, odsekl vztekle záprdek. Poděkovala jsem za pomoc a radši odešla, abych zbytečně nevyvolala nějaký konflikt.

Návštěva kurýrní služby mě popravdě řečeno docela slušně rozladila, protože jsem si to představovala trochu jinak a navíc ještě ten zakrslej drzoun, co mi nechtěl vůbec nic říct. Vrátila jsem se ke Včele a žihadlu na brzkou večeři a obsluhujícího argoniana se při té příležitosti jakoby mimochodem zeptala, jestli neví, kde sehnat nějaké šperháky. Nic mi na to neodpověděl, až později při placení potichu pronesl, že kovářský tovaryš má prý zajímavé zboží. Dala jsem mu dva septimy navíc k ceně večeře a spěchala do kovárny, abych to stihla, než zavřou krám.

Kovář sice právě odcházel asi do hospody, ale po kovárně ještě pobíhal mladík, pravděpodobně jeho tovaryš a uklízel nářadí, aby se jim do rána neztratilo. „Už máme zavřeno… budete muset přijít zítra“, řekl hned, jak jsem tam dorazila. Popošla jsem až k němu, abych nemusela křičet a potichu mu řekla: „Radši bych něco koupila už dneska. Slyšela jsem, že máš zajímavý zboží, i když ne zrovna běžně prodávaný.“ Pokračoval v uklízení a při tom utrousil: „Kus za dva septimy. Kolik budeš chtít?“ „Deset“, odpověděla jsem hnedka a nenápadně začala z měšce odpočítávat dvacet septimů. Tovaryš odnesl další várku nářadí, a když se vrátil, položil na kamennou zídku vedle mě vědro, které se zdálo na první pohled prázdné. Nakoukla jsem dovnitř a viděla tam několik šperháků, které jsem co nejrychleji vyměnila za dvacet septimů, které jsem už měla napočítané v kapse. Potom jsem už jen poděkovala a vrátila se do svého pokoje v hospodě.