Název novinky: The Elder Scrolls V: Skyrim - Česká fansite :: Po stopách čepelí

Přidal EldeR dne 19.10.2012 11:12
#46

Kapitola 15


Další dva dny jsem strávila v tábořišti tréninkem házení nožů a odpočinkem. Už jsem zvládala docela slušně zasáhnout cíl i při běhu, na což jsem byla patřičně pyšná. Když se mi podařilo tímto způsobem ulovit v lese zajíce, připadala jsem si jako největší lovec pod sluncem. Nebýt toho, že už mě zrovna dvakrát nebavilo potloukat se tady kolem Vorařova, byl by to celkem příjemný způsob života. Jenomže já jsem byla celá nesvá, že mám ještě rozdělanou práci s Esbernem a také z toho, že tady být prostě musím, aby si mě nikdo nespojoval s vraždou Delfíny. Další den ráno jsem vyrazila opět do Vorařova nakoupit nějaké zásoby a také zjistit, co se děje nového.

Když jsem tam dorazila, trochu mě zarazilo, že není na ulici nikoho vidět, ale nehledala jsem v tom nic důležitého. Odpověď na to, proč nikdo nikde není, jsem dostala hned po tom, jakmile za mnou zapadly dveře obchodu Lucana Valeria a kupodivu to nebylo od jeho sestry, ale od jeho samotného. Stál za pultem s palcátem v ruce a evidentně čekal někoho jiného než mě. Když mě spatřil, odložil palcát na pult a řekl: „Díky bohům, že jste to vy madam a ne žádný z těch ožralých mizerů. Měla byste se Vorařovu na nějakej čas vyhnout, není tady bezpečno pro mladou dámu, jako ste vy“. „Jaký ožralové? A proč tady není bezpečno?“ zeptala jsem se.

Lucan pochopil, že netuším, co se děje, tak spustil pěkně popořádku: „No přišli předevčírem…banda chlapů a jedna redguardka. Vypadaj skoro jako nějaký piráti, akorát jim chybí loď. Teda ne všichni…jeden z nich je třeba takovej pankáč s piercingama v obličeji…prostě potížisti na první pohled. Zflákali pár místních tak, že nemohli chodit a pak obsadili hospodu. Jenom bohové vědí co se tam teď děje, nebo co je s chudákem Orgnarem.“ Kdyby jenom Lucan tušil, jako mi tou zprávou udělal radost… konečně můžu beztrestně zmizet z Vorařova a všichni si budou myslet, že jsem prostě utekla před tou bandou pirátů z hospody. „V tom případě si vezmu trochu víc zásob. Radši odsud zmizím, než mít nějaký problémy s těma pirátama. A co vlastně Orgnar? Už vystřízlivěl, nebo co s ním ty mizerové udělali?“, zeptala jsem se. Lucan trochu zblednul, když říkal: „No to teď nikdo neví… Ten kurýr z Riftenu co včera sháněl Delfínu, do hospody jenom nakouknul a jen tak tak si zachránil kůži útěkem. To že Delfína je mrtvá mu vyžvanila až moje sestra, která je teď už snad v bezpečí v Bílým průsmyku. No a nikdo jinej se k hospodě ani nepřiblížil.“

Poděkovala jsem za zprávy, zaplatila dvacet septimů za zásoby, rozloučila se s Lucanem a vrátila se do svého tábora. Rozhodla jsem se vyrazit až za tmy, nepozorovaně proklouznout Vorařovem, aby nikdo nevěděl, kterým směrem doopravdy mířím a přespat před branami Bílého průsmyku na místě, kde táboří khajiitské karavany. Jestliže mě totiž někdo při mém dnešním odchodu z Vorařova viděl, mířila jsem zpátky do tábora, který je přesně na opačné straně od Vorařova, než Bílý průsmyk. Ukuchtila jsem si oběd, zabalila si pečlivě všechny svoje věci a čekala na soumrak. Čekání mi ukrátilo studování Delfíniny mapy ve snaze najít nejkratší, nejbezpečnější, ale zároveň nejskrytější cestu z Bílého průsmyku do Riftenu odkud údajně pocházel i onen kurýr, o kterém se dopoledne zmínil Lucan Valerius.

Nejkratší cesta sice vedla kolem Helgenu přes hory do Ivarova dvora a odtamtud podle vody do Riftenu, ale horám jsem se chtěla pokud možno vyhnout, proto jsem volila cestu přes Bílý průsmyk, potom podél řeky až k soutoku s další řekou, na kterém by měl podle mapy být mlýn, nebo pila. Mezi Bílým průsmykem a soutokem jsem měla míjet Valtheimské věže, u kterých byla na mapě značka lebky, která jak jsem si domyslela, označovala nebezpečí, jako například místa obývaná bandity. Dále mapa říkala, že za soutokem řeka pokračuje kolem Větrného žlebu až do moře, ale to mě momentálně moc nezajímalo, protože jsem od soutoku chtěla zamířit do Riftenu, a to buď přes Ivarův dvůr, nebo možná spíš přes Shorův kámen. Nejjednodušší by sice bylo, si v Bílém průsmyku najmut povoz, nebo se tam připojit k nějaké obchodní karavaně, ale po událostech posledních dní jsem byla tak trochu paranoidní a chtěla okolí Vorařova a Bílého průsmyku opustit pokud možno beze svědků a uchovat cíl mojí cesty v tajnosti.

Ještě než se začalo šeřit, prohlédla jsem naposledy tábořiště, abych něco nezapomněla a překontrolovala svoji výstroj i výzbroj. Když se konečně setmělo, uhasila jsem zbývající uhlíky ve skoro vyhaslém ohništi a vyrazila. Byla na zdejší poměry poměrně teplá noc, oba měsíce mi svítily na cestu a ta pěkně ubíhala. Vorařov, kterým jsem se proplížila podél břehu řeky, byl ponořený do tmy a jedinou svítící budovou byla hospoda, z níž se také linul opilecký řev, který měl být pravděpodobně zpěvem. Sice jsem měla nutkání nakouknout do hospody oknem, abych si prohlédla tu redguardku, pankáče s piercingama a údajné piráty, ale nakonec jsem si to radši rozmyslela a pokračovala po břehu řeky až k mostu, kde jsem se vrátila zpátky na cestu a zamířila do Bílého průsmyku.

Mohla se pomalu blížit půlnoc, když jsem konečně usínala před městskými branami Bílého průsmyku, na místě kde táboří obvykle khajiitské obchodní karavany, zabalená do cestovního pláště. Tentokrát tam žádná karavana netábořila, takže jediný svědek toho, jak jsem vyrážela za rozbřesku na cestu, byl rozespalý strážný na hradbách. Vrátila jsem se k řece, po jejímž pravém břehu vedla cesta, po které jsem chtěla pokračovat a za mostem u Zlatopalcova medovaru se na chvíli zastavila, abych posnídala. Cesta byla sevřená z jedné strany prudkými stráněmi a skalami hor a z druhé klikatící se řekou, kterou naprosto věrně kopírovala i se všemi zákrutami. Po nějaké době chůze jsem míjela pahorek, na kterém se tyčil veliký menhir, podobný těm třem u Vorařova, vypadající skoro jako prst varovně zdvižený k nebi.

Potom už se začalo údolí pomalu zužovat a kolem poledne jsem konečně spatřila ony Valtheimské věže, které údolí uzavíraly a tvořily do něho jakousi vstupní bránu. Byly postavené z kamene, na každém břehu řeky jedna a spojené kamennou lávkou, která byla v prostředku podepřená ještě mocným pilířem, stojícím uprostřed řeky. Jakmile jsem se dostala ještě blíž, bylo mi hned jasné, že tudy bez povšimnutí neprojdu, protože jak na obou věžích, tak na spojovací lávce stály hlídky s luky, které si už určitě musely všimnout mého příchodu. Když mě od věže stojící na mém břehu řeky dělilo tak dvacet až třicet metrů, vyšel ze dveří bandita třímající v ruce palcát a namířil si to ke mně. Na první pohled to sice nebyl žádný silák, neměl dokonce ani tu nejobyčejnější kožešinovou zbroj, ale byla jsem si jistá, že by bylo hloupé ho podcenit.


Kapitola 16


„Copak se ti stalo krasavice, že máš takovej šlic přes tvářičku?“ zazubil se, když došel až ke mně a ukázal přitom zbytek svých zkažených zubů. „Neměla bys cestovat takhle sama bez doprovodu. Cesty sou plný lupičů. To mě připomíná, že nám dáš poplatek za bezpečný průchod“. „To je zvláštní…o žádným poplatku mě nikdo nic neříkal…a navíc u sebe ani nic nemám“, zkusila jsem se tvářit překvapeně a vylhat se z toho. Bandita, který se na mě pořád díval jak mlsný kocour a cenil ty svoje shniláky, se ale nenechal vyvést z míry ani na chvíli. „To je jedno, jestli ti někdo něco říkal, nebo neříkal, ale poplatek zaplatíš tak jako tak. Podívej se na támhleten zvon u dveří…“ ukázal přitom palcátem za svoje záda „pokud hlídky neuslyšej smluvenej signál, nasypou do tebe tolik šípů, že budeš vypadat jako ježek. Poplatek je sto padesát… ne… že se mě líbíš, tak ať nežeru, jenom rovnejch sto septimů. Bereme všechno co má nějakou cenu, jako peníze, zlato, stříbro, drahokamy nebo i zbraně a zboží.“

Situace pro mě nevypadala vůbec dobře. Kolem paty věže, kde jsme teď stáli, bylo pro hlídky s luky slepé místo, ale o pár kroků dál už se nebylo kde skrýt před jejich střelbou a nevěřila jsem, že by se mi podařilo nějakým způsobem proběhnout a vyhnout se jejich šípům. Nebylo by rozumné ani vytáhnout měšec a zaplatit, protože až by bandita viděl, že mám u sebe minimálně čtyřikrát tolik, podepsala bych si sama nad sebou ortel smrti. „Podívej se… zaplatíš, nebo zhebneš…“ řekl bandita, když viděl, že usilovně přemýšlím, jak z této situace a nemám se k placení. „A jestli nemáš, tak nám tady necháš svoje hadry i ten pytel a potáhneš odsud. I když…možná bych moh udělat výjimku… ty si sundáš ty svoje hadry a budeš pěkně přítulná a já tě pak nechám projít…“ Během toho, co mi to říkal, se přiblížil tak blízko, až jsem cítila zápach jeho zkaženého dechu a najednou i jeho volnou ruku na svých prsou.

Naprosto mechanicky bez nějakého přemýšlení jsem levou rukou tu jeho odstrčila a pravou mu vytnula facku, která mlaskla, jako když práskne bičem. „Jen počkej, ty kurvo…“syknul a rozeběhl se k věži, s jasným úmyslem zazvonit na zvon a ztropit poplach. Ke dveřím do věže, vedle kterých zvon visel, to bylo nějakých dvanáct až třináct metrů, které bandita urazil během chvilky. Od zvonu ho dělily už asi jenom dva metry, když rozhodil ruce, ztratil rovnováhu a s odporným křupnutím vrazil obličejem do zdi, na které zanechal krvavý flek. Onu ztrátu rovnováhy způsobila moje vrhací elfská dýka, která tu vzdálenost urazila rychleji jak on a teď mu koukala ze zad. Zásah to byl sice slušný, ale v žádném případě nebyl smrtelný, takže jsem měla štěstí, když si bandita při nárazu do zdi zlomil vaz. I kdyby se to nestalo, nepředstavoval by asi velkou hrozbu, protože střetnutí s hrubě opracovaným kamenem způsobilo, že místo obličeje měl takovou odpornou a neforemnou krvavou kaši.

Bandita u sebe měl jenom rezatý klíč, pravděpodobně od věže, ale ten mi stejně na nic nebyl, protože zámek byl jenom z vnitřní strany. To, že jsem toho dobytka musela zabít, situaci ještě více zkomplikovalo, protože bez správného signálu zvonem jsem byla jasný terč pro lukostřelce. Cesta, po které jsem přišla, se začínala zhruba po dvě stě metrech svažovat dolů a také řeka v těch místech mizela z dohledu, soudě podle doléhajícího hukotu, pokračovala buďto vodopádem, nebo prudkými peřejemi. Já jsem se ale potřebovala dostat ještě o kus dál z kopce dolů, abych byla krytá terénem před střelbou z luků.

Nejprve mě napadlo, že bych mohla zazvonit, poté pokračovat v cestě a doufat, že hlídky s luky si moje zazvonění vyloží jako signál pro klid zbraní. Tento nápad jsem zase rychle zapudila, protože to byla jasná sebevražda, nehledě k tomu, že bych je vlastně sama upozornila na to, že budu vyrážet. Pak mě napadlo, vzít si mrtvého banditu na záda jako štít proti šípům, ale uvědomila jsem si, že bych s ním neuběhla ani padesát metrů, natož pětkrát tolik. Nakonec mi došlo, že jediná možnost je, vyrazit sprintem, trochu kličkovat a doufat, že si mě hned nevšimnou a také doufat, že to nejsou žádní ostrostřelci. Zatímco jsem takhle uvažovala, ze směru odkud jsem přišla, se ozvalo dupání, chrochtání a další podobné zvuky. Otočila jsem se a viděla, že asi tak sto metrů od věže běží postřelené divoké prase a kolem něj se do země zabodávají šípy. Nejdřív mě blesklo hlavou, že bych se mohla podívat, jak to dopadne, abych věděla, jak přesně banditi střílí, ale uvědomila jsem si, že pozornost lukostřelců momentálně patří praseti a také, že si pro případný úlovek někdo půjde. Bylo mi jasné, že lepší příležitost mít nebudu, tak jsem vsadila vše na jednu kartu a vyrazila.

Byla jsem skoro v půlce cesty mezi věží a začátkem kopce dolů, když mi kolem hlavy prosvištěl první šíp. Kdyby to šlo, ještě bych přidala, ale už teď jsem uháněla o život, krev mi tepala v uších a srdce jsem měla až v krku. Změnila jsem poněkolikáté směr a dobře že tak, jinak bych skončila s šípem v zádech. O vteřinku později jsem ucítila náraz do zad, ale neprovázela ho žádná bolest. Hlavou mi problesklo, že to asi schytal cestovní plášť, smotaný ve vaku a zachránil mi život. S rostoucí vzdáleností od věže, klesala přesnost střelby banditů, ale to nijak nesnižovalo nebezpečí, které mi od jejich šípů hrozilo. Těch několik málo vteřin, než jsem dokličkovala k začátku kopce, mi připadalo jako věčnost, plíce mě pálily jako čert a nemohla jsem popadnout dech, ale běžela jsem dál.

Jakmile začala cesta klesat, mohla jsem po své levici vidět mnohametrový vodopád. Urazila jsem z kopce jenom pár metrů, když vtom jsem ucítila ránu do levého stehna a ohromnou palčivou bolest, která způsobila, že mi levá noha doslova zdřevěněla a přestala mě poslouchat. Při došlápnutí se mi podlomilo koleno a pak už se semnou už všechno točilo a já se v oblaku prachu kutálela z kopce dolů. Skulila jsem se z cesty na svah vedle vodopádu, kde mě naštěstí po několika metrech zastavilo husté křoví.
V levé noze mi cukalo a tepalo, bolest byla nesnesitelná a z mnoha oděrek a škrábanců mi začínala téci krev. Snažila jsem se vymanit z křoví a plivala přitom kolem sebe hlínu a prach, který se mi dostal během toho pádu snad všude. Prostřelená noha mě vůbec neposlouchala, navíc během toho mého pádu se šíp zlomil a hrot zůstal v ráně, takže ho sama asi nebudu schopná vyndat. Zběžně jsem zkontrolovala svoje vybavení, abych zjistila, že mi naštěstí nic nechybí, akorát z mého cestovního vaku koukaly dva zlomené šípy. Nebyl čas kontrolovat obsah pytle, nebo ošetřovat ránu na noze, která díky tomu, že v ní pořád vězel kus šípu, v podstatě nekrvácela, protože banditi sem určitě brzy dorazí, aby mě dorazili a obrali. Musela jsem se dostat co nejrychleji odsud, ale s jednou nohou bych jim asi daleko neutekla.

Místo abych se škrábala nahoru zpátky na cestu, odkud jsem se skulila, sjela jsem po zadku zbytek svahu až dolů k vodě pod vodopádem. Naštěstí to bylo jen pár metrů, jinak bych asi měla rozedřený do krve i zadek. Koryto řeky bylo v těchto místech poměrně hluboké a bez balvanů, takže vodě v cestě nic nebránilo a nabírala tak za vodopádem úctyhodnou rychlost. A to byla také moje jediná šance, jak se odsud rychle dostat. Skulila jsem se z břehu do vody a nechala se unášet prudkým proudem. Voda byla ledová, až mi drkotaly zuby a ztrácela jsem cit v končetinách, ale na druhou stranu to aspoň trochu tlumilo bolest v levé noze. Měla jsem co dělat, abych se udržela nad hladinou, párkrát jsem se i pěkně nalokala vody, až asi tak po půl kilometru se mi podařilo zachytit silnou větev uvízlou na mělčině. Ta mě dostatečně nadnášela, abych udržela nad vodou aspoň hlavu a neutopila se, protože už mě pomalu opouštěly síly. Držela jsem se křečovitě větve a doufala, že to se mnou nakonec dobře dopadne, když už se mi pravděpodobně podařilo utéct banditům z Valtheimských věží. Zdálo se mi, že proud řeky se uklidňuje, ale mohl to být i sen, protože o pár chvil později jsem ztratila vědomí.


Kapitola 17


„Probuď se… nemůžeš pořád spát…musíš něco sníst, abys byla silná…“ Hlas, který ke mně z ohromné dálky doléhal, mě vytrhl ze snění. Teda nebyl to zrovna příjemný sen, takže jsem mu byla v podstatě vděčná za ono probuzení. Necítila jsem se nejlíp, bylo mi hrozné horko, potila jsem se, měla sucho v ústech a všechno mě bolelo. Nejvíc ale levá noha, ve které jsem cítila pulzující bolest a žár, jako když ji mám strčenou v peci. Pokusila jsem se otevřít oči. Viděla jsem kolem sebe akorát šedou mlhu. „Tak je to dobře…už sme mysleli, že to nezvládneš, ale máš tuhej kořínek…“ pokračoval ten vzdálený hlas. Snažila jsem se podívat směrem, odkud přicházel, ale viděla jsem stále jen tu mlhu. Pak jsem v ní ale konečně zahlédla tmavou siluetu se špičatýma ušima, která musela patřit snad jedině khajiitovi.

Že by to všechno byl jen sen? Jsem snad stále v Imperial City u svého strýce? Hlavou se mi honily myšlenky a na chvíli jsem opravdu uvěřila, že posledních pár let byl jenom zlý sen a že jsem nikdy neopustila Imperial City. „Strýčku…co se stalo?“ vypravila jsem ze sebe se značnou námahou. Silueta se nade mnou naklonila blíže a promluvila spíše ženským hlasem: „Nejsem tvůj strýc…něco se ti muselo zdát…když sme tě našli děvče, bylas úplně sama.“ „Jak našli?“ zeptala jsem se. „Ležela jsi na břehu řeky kus před soutokem a držela se kusu větve. Mysleli jsme, že seš mrtvá, ale jak vidíš, nebyla to tak docela pravda. Ztratila jsi dost krve z tý rány na noze. Šíp sme vyndali, ale zánětu se nám zabránit nepodařilo. Teď po týdnu ti konečně začínaj horečky ustupovat a vypadá to, že tu nohu nebudeme muset ani uříznout.“

Mezitím se mi docela vrátil zrak, takže jsem si mohla lépe prohlédnout svoji ošetřovatelku i okolí. Khajiitka mi připadala povědomá, ale to u nich není nic neobvyklého. Ležela jsem na lůžku z kůží v nevelkém stanu a všude tu voněly všelijaké bylinky. Khajiitka mě zatím krmila jako malé dítě silným vývarem s kousky masa. Potom jsem dostala vypít nějakou medicínu, která byla nejenom odporná slizká, hořká a pálivá, ale také mě okamžitě vrátila do říše snů. Netuším, jak dlouho jsem spala, než mě opět vzbudila moje khajiitská ošetřovatelka, aby mě nakrmila. Cítila jsem se o trochu lépe, teda až na levou nohu, která pořád bolela jako čert.

Během krmení jsem se dozvěděla, že se momentálně nacházíme v Kynině Hájku, malé osadě nedaleko Větrného Žlebu. Khajiitská karavana tady na pár dní zastavila, protože vzhledem k mému zdravotnímu stavu, by mě mohla další cesta zabít. U Větrného Žlebu totiž khajiité tábořit nesmí, protože jakýsi jarl Ulfrick neuznává nikoho jiného než nordy a ostatní rasy, obzvláště všechny elfy, argoniany, orky a khajiity, krutě utlačuje. Až mi bude lépe, karavana vyrazí a odveze mě do Větrného Žlebu, kde se budu moci doléčit, neboť tady v Kynině Hájku není žádný lékař, mastičkář nebo ranhojič. Po jídle následovala zase ta odporná slizká medicína a spánek. Při dalším probuzení mě khajiitka už ani nekrmila, protože se mi vrátila část sil a byla jsem schopná se najíst sama. Horečky ustoupily, takže jsem se naštěstí vyhnula pití toho slizkého hnusu.

Taky jsem se konečně mohla podívat na stále ukrutně bolící ránu na levé noze. Díra ve stehně, která byla skrz protože khajiité museli zlomený šíp protlačit, byla nateklá, odporně zarudlá a zhnisaná. Zeptala jsem se své ošetřovatelky na to, jestli jsem u sebe měla cestovní vak. Khajiitka otevřela truhlu, která stála o nohou mého lůžka a podala mi můj vak, ze kterého ještě pořád koukaly dva zlomené šípy. Taky z truhly vyndala všechny tři moje dýky a oblečení. Zalovila jsem ve vaku a našla mast na rány, kterou jsem si původně mazala na rozseknutou tvář. Počítala jsem sice s tím, že to bude pálit, ale když jsem vetřela trochu masti do rány, projela mnou hrozně pálivá bolest, nelidsky jsem zařvala, zatmělo se mi před očima a praštila jsem sebou zpátky na lůžko. Svíjela jsem se v agónii a přála si, aby mi ta noha upadla. Nevím, jak dlouho ta agónie trvala, ale když pálení trochu ustalo, samým vysílením jsem opět usnula.

Vzbudilo mě silné pálení na levém stehně. Když jsem otevřela oči, viděla jsem svoji khajiitskou ošetřovatelku, jak klečí u mého lůžka a vtírá moji hojivou mast do rány. To pálení se ale tentokrát nechalo docela v pohodě vydržet. Rána na stehně byla pořád nateklá a červená, ale na první pohled bylo vidět, že přestala hnisat a začíná se konečně hojit. „Taky sem tomu nemohla nejdřív věřit, že ta mast takhle zabere“ řekla khajiitka a myslím, že se u toho dokonce usmála, ale u khajiitů si jeden nemůže být nikdy jistý, jak se vlastně tváří. Odložila mast, přikryla ránu čistým plátnem, pohodlně se uvelebila na koberečku a řekla: „Jestli se to do zítřka ještě trochu zatáhne, mohla by ses pokusit vstát a trochu se projít…o berli samozřejmě. Ale to až zítra.“ Byla jsem moc ráda a znovu khajiitce poděkovala za její důkladnou péči.

Povídaly jsme si ještě aspoň hodinu, během níž jsem se dozvěděla nejenom spoustu zajímavostí o khajiitských karavanách tady ve Skyrimu, ale také to, že se tahle karavana před nedávnem setkala s tou, u které jsem koupila vrhací dýky, a když mě našli, tak podle té elfské dýky a mé zjizvené tvářičky usoudili, že se jedná právě o mě. Z nějakého důvodu mi můj khajiitský strýc, u kterého jsem vyrůstala, otevíral dveře u všech khajiitských karavan, s nimiž jsem se zatím tady ve Skyrimu setkala. Když jsem se jí na to zeptala, dostalo se mi vyhýbavé odpovědi, že můj strýc byl kdysi vážený vůdce karavany a pomohl mnohým khajiitům dokonce i potom, co přestal kočovat a usadil se v Imperial City. Z mého dětství jsem si sice mlhavě pamatovala, že strýce občas navštívil někdo z khajiitů, ale nic bližšího o tom nevím, protože těch setkání jsem se nikdy nezúčastnila a vždy si myslela, že to jsou jeho staří známí, nebo někdo z příbuzenstva. Zbytek dne jsem strávila v úvahách o svém strýci a khajiitech, kteří mi docela přirostli k srdci, takže jsem pomalu začínala silně opovrhovat jarlem Ulfrikem z Větrného Žlebu a jemu podobnými.

Druhý den jsem se vzhledem k relativně zacelené ráně na stehně pokusila projít. Khajiitka mi podala berli a pomohla mi postavit se. Doba strávená na lůžku byla znát a nebýt rychlé reakce mojí ošetřovatelky, skácela bych se asi na zem. Až na třetí pokus se mi podařilo se jakžtakž stabilně postavit. Chůze o berli pro mě byla nad očekávání těžká a udržet rovnováhu nebylo vůbec jednoduché. S vypětím všech sil jsem se doploužila ven ze stanu, kde jsem se musela hned před stanem posadit a odpočinout si.

Byl krásný slunečný den a v táboře panoval čilý ruch. Khajiité využili toto zastavení nejen k opravám svého vybavení, ale také k odpočinku, takže se teď někteří z nich povalovali na koberečcích před stany a vyhřívali se na sluníčku. Ani jsem si nevšimla, že se moje ošetřovatelka na chvíli ztratila a vrátila se s miskou nějaké omáčky a kusem chleba. Jídlo mi sice přišlo k duhu, ale po takové době vleže toho na mě bylo pro dnešek až moc, tak jsem uvítala, když mi pomohla vstát a vrátit se do stanu.

Dva dny poté už jsem zvládla o berli chodit i bez cizí pomoci a dojít rozhodně dále, než jen před stan. Během těchto vycházek jsem se seznámila se skoro všemi členy karavany, kteří o to projevili zájem. Pokud totiž khajiit nemá zájem se bavit, nemá smysl to vůbec zkoušet, ledaže by člověk chtěl utržit pořádný škrábanec. Večer potom vůdce karavany rozhodl, že ráno se zabalí tábor a khajiité opět, po více jak týdnu tady u Kynina Hájku, vyrazí na cestu. Jak vůdce řekl, tak se také stalo a od rána v táboře panoval čilý ruch, khajiité bourali stany a připravovali se na cestu i já jsem se oblékla do svých šatů, které někdo pečlivým drobným stehem opravil, přichystala jsem svůj cestovní vak a z měšce jsem vylovila jeden červený kámen, který jsem si dala do kapsy.

Když jsme konečně vyrazili, khajiité se přizpůsobili rychlosti mé chůze, takže se karavana vlekla šnečím tempem směrem k Větrnému Žlebu. Za běžných okolností bychom tam dorazili před polednem, ale vzhledem k mé rychlosti to bylo až asi o tři hodiny později. Když jsme konečně přišli k mostu vedoucímu do města, nastal čas se rozloučit. Jako s poslední jsem se loučila se svojí ošetřovatelkou a u toho jsem jí jako poděkování vtiskla do dlaně červený kámen, co jsem měla přichystaný v kapse. Možná i za to, se mi dostalo přátelského objetí na rozloučenou. Nevím, jestli je to možné, ale přísahala bych, že během toho předla jako kočka. Potom karavana rychle pokračovala dál, neboť tady nejsou khajiité vítáni a já jsem zůstala sama, opřená o berlu, před mostem vedoucím k městské bráně Větrného Žlebu.

Upravil/a EldeR dne 02.11.2012 15:28