Název novinky: The Elder Scrolls V: Skyrim - Česká fansite :: Po stopách čepelí

Přidal EldeR dne 28.09.2012 16:50
#37

Kapitola 12


Když jsem se ráno probudila, nebylo mi vůbec do zpěvu. Měla jsem úplně sucho v ústech, žaludek jak na vodě a v hlavě mi hučelo jak v úlu. Všechno vysvětlovaly dvě prázdné lahve od medoviny, které jsem si ještě „musela“ včera koupit. Snídani jsem radši vynechala, protože mi to přišlo jako plýtvání jídlem, které bych stejně neudržela a jako náplň dopoledne zvolila odpočinek vleže s mokrým hadrem na hlavě. Po obědě, skládajícího se z trochy vývaru ze sušeného masa a zeleniny, jsem chvíli trénovala házení nožů, ale vzhledem k očekávání brzkého prasknutí hlavy, jsem se radši vrátila ke své dopolední činnosti. Z večeře pak sešlo, protože mě přemohl spánek, který mě sice zachránil od příznaků kocoviny, ale přinesl mi špatné sny, kdy mě pronásledovala umírající Delfína, střídající se s Anis a jejíma ďábelskýma očima.

Ze špatných snů mě vysvobodil až zpěv ptáků druhý den ráno. Cítila jsem se o poznání lépe, nebýt těch snů, řekla bych naprosto v pořádku. Valnou část dopoledne mi zabral tréning a na oběd jsem vyrazila do Vorařova. Orgnar vypadal ustaraně, ale ještě o smrti Delfíny evidentně nevěděl. Chtěla jsem tady v okolí zůstat ještě pár dní a dělat jako že nic, aby na mě nepadlo žádné podezření v souvislosti s její vraždou. Dala jsem si oběd a zapila ho k Orgnarově nemalému údivu čistou vodou, protože pivo bylo zkažené a medovinu jsem nechtěla dneska ani vidět. Voda byla zadarmo, takže oběd mě vyšel tentokrát jen na pět septimů. Pak jsem se vrátila do tábora a zbytek odpoledne strávila tréninkem házení nožů. Několikrát za noc jsem se vzbudila zalitá potem, protože mě opět pronásledovala Anis. Ve snu jsem všude viděla ty její zlé oči a slyšela odporný skřehotavý smích.

U snídaně jsem přemýšlela o tom, jestli mě Anis uhranula, jak říkal Orgnar, nebo jestli nezačínám přicházet o rozum. Chmurné myšlenky jsem se snažila rozehnat tréninkem. Měla jsem docela slušné pokroky, už jsem se trefila v podstatě každým hodem. Díky tomu jsem začala házet už obě dýky, protože už jsem se nebála jejich zbytečného ničení, přičemž s tou elfskou se mi dařilo ještě lépe jak s ocelovou. Na vzdálenost necelých pěti metrů se mi dařilo trefovat bez problémů do těla a s trochou soustředění i do hlavy figuríny, kterou jsem používala jako terč. Chvíli před obědem se mi stala taková drobná nehoda, když jsem se při vytahování dýk z terče o jednu lehce řízla. To by samo o sobě nic neznamenalo, kdybych sebou o pár vteřin potom nepraštila o zem. Anisin paralyzující jed nebyl evidentně z dýky ještě úplně pryč. Těch pár minut, než se mi opět vrátil cit do nohou a rukou a já mohla vstát, mi připadalo jako věčnost. Po této nehodě jsem se radši naobědvala a zbytek dne strávila opět tréninkem, proloženým odpočinkem.

Další noc plná zlých snů o Anis. Vzbudila jsem se celá mokrá potem. Nebylo moc dlouho po půlnoci, ale já jsem měla strach znovu usnout a prožít si další noční můru. Vstala jsem a něco málo pojedla. Za tu chvíli co jsem byla vzhůru, jsem dospěla k rozhodnutí, že ještě teď vyrazím za Anis a učiním těm nočním můrám přítrž. Ještě jsem nevěděla, jestli s tím Anis budu konfrontovat ústně, nebo hrubou silou, ale to bylo prozatím nepodstatné. Noc byla opět jasná, takže cesta mi moc dlouho netrvala a asi o hodinu déle jsem se už skrývala za stromem kousek od Anisiny chatrče. Důvod mého skrývání byl prostý. Pár metrů přede mnou hořel oheň, kolem kterého křepčila Anis oblečená pouze do jakéhosi hadříku kolem pasu. Zbytek těla měla pomalovaný podivnými symboly, které buďto světélkovaly nebo se leskly v záři ohně. V rukou svírala lebku, pravděpodobně dětskou, která měla v očních důlcích zasazené nějaké červené kameny. Anis se do těch kamenů upřeně dívala a promlouvala na lebku řečí, jíž jsem nikdy neslyšela a která nemohla být snad ani lidská. Z toho co jsem viděla, mi běhal mráz po zádech a bylo téměř jisté, že ústní konfrontace se konat nebude.

Vyčkala jsem na vhodný okamžik a hodila ze skrytu svoji ocelovou dýku. Anis se zasekla uprostřed slova, když se jí dýka více jak z poloviny zapíchla do břicha. Čekala bych, že po takovém zásahu bude odrovnaná, ale ona místo toho natáhla ruce mým směrem, něco zamumlala a najednou jí z rukou vystřelil rampouch veliký jak ruka, a zarazil se do stromu, za kterým jsem se skrývala takovou silou, že špička koukala skrz. Nevěřila jsem vlastím očím, bylo to poprvé, kdy jsem něco takového viděla. Stejně záhadně jak se ten rampouch objevil i zmizel, jediné co po něm zůstalo, byla docela slušná díra ve stromě. Anis mě evidentně neviděla, protože další ledová střela mířila do keře asi dva metry napravo. Další střela prolétla mezi keřem a mou pozicí. Babice se obloukem přibližovala k mojí pozici a při tom sesílala další a další ledové kouzlo. Jedno z nich mi prolétlo kolem nohy v takové blízkosti, že jsem přes tenkou kůži kalhot ucítila závan smrtelného chladu.

Stále jsem se krčila za stromem, svírala v pravé ruce elfskou vrhací dýku a snažila se, aby mezi mnou a Anis strom i nadále zůstával. Ona se mě zase snažila obejít, nebo snad jenom vypudit zpoza stromu na světlo vrhané ohněm, aby viděla protivníka. Další zásah do stromu. Najednou Anis zaskřehotala podivně zastřeným hlasem: „Ááá… to seš ty děvenko… už tě cítím… mlaďoučká… cítím tvůj strach… věděla jsem, že přijdeš… že se ke mně vrátíš… z toho tvýho útoku se vyléčím během chvíle, ale ty mě budeš sloužit navěky… potom co tě zabiju…“. Měla jsem srdce v krku, husí kůži všude a jistotu, že není cesty zpět. Buďto padne Anis mojí rukou, nebo já její a pak jí budu jako mrtvá sloužit. Takové vyhlídky se mi teda ani v nejmenším nezamlouvaly. Musela jsem se pokusit ji zasáhnout pořádně, když jí dýka v břiše nevadila dost na to, aby si ji třeba jen vytála. Každý běžný člověk by ležel na zemi a chystal se vypustit duši, ale tahle polonahá stařena tady kolem sebe metá ledové střely jako by nic.

Měla jsem jen jeden pokus. Potom u sebe budu mít už jenom svoji ebonitovou dýku a s tou proti rozzuřené čarodějnici, která metá vražedné rampouchy, asi moc nezmůžu. Dírou po rampouchu v kmeni stromu jsem pozorovala Anis, která ode mě byla sotva tři až čtyři metry. Když dala ruce před sebe a začala mumlat zaklínadlo, lehce jsem se vyklonila zpoza stromu a hodila. Anis nestihla na tu krátkou vzdálenost zareagovat a v okamžiku, kdy se jí mezi dlaněmi zhmotnil rampouch, se ozvalo takové zvláštní tupé křupnutí, jak jí prošla špička dýky čelem. Rampouch spadl na zem a okamžitě zmizel, ale Anis ještě pár vteřin stála ve stejné pozici s rukama před sebou a zírala na rukojeť dýky, trčící jí z čela. Symboly namalované na jejím těle přestaly světélkovat a pak se tak jak stála, tuhá jak prkno skácela dozadu.

Když jsem vytahovala svoje dýky a kontrolovala, jestli je Anis opravdu mrtvá, ozvala se zničehonic rána a hned nato mě zasypala sprška žhavých uhlíků. Netušila jsem co způsobilo ten výbuch, ale oheň, kolem kterého původně křepčila Anis byl rozmetaný po okolí. Po chvíli zadupávání žhavých uhlíků, aby les nelehl popelem, jsem měla jasno o tom, co způsobilo onen výbuch. Byla to lebka, se kterou Anis prováděla ten divný rituál. Teď byla ale rozbitá na milión kousků a rozprášená po okolí. Chtěla jsem prozkoumat chatrč, ale byla ještě tma, tak jsem se natáhla na Anisinu postel a rozhodla se počkat na rozednění. Špatný spánek uplynulých dní způsobil, že jsem během chvíle usnula. Opět se mi zdálo o Anis. Tentokrát jsem ve snu neviděla ty její zlé oči, ale jen to, jak pokreslená žhnoucími symboly křepčí nahá kolem ohně a metá ledová kouzla do všech stran.


Kapitola 13


Vzbudila jsem se, když už slunce bylo docela vysoko nad horizontem a všude kolem zpívali ptáci. Chvíli jsem byla zmatená a myslela si, že moje noční dobrodružství byl jenom sen, ale to že jsem se probudila v Anisině posteli mě přesvědčilo o tom, že se mi to nezdálo. Před chatrčí opravdu bylo rozházené ohniště a na kraji mýtiny ležela skoro nahá Anis s jednou dírou v břiše a druhou uprostřed čela. Vrátila jsem se dovnitř, abych prozkoumala co tady ta čarodějnice má užitečného. Mimo několika mastiček proti různým neduhům, v pečlivě popsaných lahvičkách a spoustě sušených rostlin jsem našla dva červené kameny a zlatý řetízek s prstenem, kterým jsem nedávno zaplatila za paralyzující jed.

Dalším objevem byl poklop vedoucí do vlhkého a tmavého sklepa, v němž byly na dvou stolech a v policích vyskládané různé křivule a podobné alchymistické, nebo čarodějnické aparáty. Bylo tam také množství různých lahviček všelijakých tvarů, tentokrát už nepopsaných, takže jsem neměla absolutně tušení, co obsahují. Jediné co jsem bezpečně poznala, byla veliká skleněná nádoba plná lampového oleje a potom taky několik lidských kostí. Nádobu s olejem jsem vytáhla nahoru do chatrče, protože jsem ji původně chtěla celou spálit, ale potom jsem si to rozmyslela, abych u toho nespálila také půlku lesa. Místo toho jsem přitáhla mrtvolu Anis a hodila ji poklopem dolů. Když dopadla na podlahu sklepa, zřetelně jsem slyšela, jak jí prasklo několik kostí. Oproti noci, kdy jí nevadila ani dýka v břiše, to byla docela velká změna. Potom jsem za ní shodila i onu nádobu s lampovým olejem, která se po dopadu rozletěla na milión kousků a nakonec, těsně před zavřením poklopu, zapálenou louč.

Chvíli po tom, co poklop dopadl, bylo už ve sklepě hotové ohnivé peklo. Ozývaly se rány a tříštění střepů, jak tam asi explodovaly Anisiny aparáty a lahvičky neznámého obsahu. Pod poklopem se začal valit štiplavý dým a celá chatrč se třásla. Zmizela jsem radši ven, tam se posadila pod strom, do něhož Anis nadělala včera několik děr těmi svými rampouchy a pozorovala, co se bude dít. Zem se lehce třásla, byl slyšet hukot ohně a dým vycházející ze sklepa střídal snad všechny barvy, které jsem znala. Po necelé půlhodině se chatrč zatřásla, zapraskalo dřevo a najednou vše ustalo.

Když jsem opatrně nakoukla dovnitř, všimla jsem si dvou věcí. První byla, že zadní stěna chatrče zmizela a ta druhá, že zmizela i podlaha a místo ní zela uvnitř docela velká jáma s očouzenými stěnami a kupou harampádí na dně. Podle všeho povolila výdřeva stropu sklepa a vrstva hlíny tvořící zároveň podlahu chatrče dokonala dílo zkázy, když pod sebou vše pohřbila. Blížila se už pomalu doba oběda, když jsem s pocitem úlevy opouštěla ruinu Anisiny chatrče a chtěla se vrátit do svého tábořiště. Po přebrodění řeky jsem si to však rozmyslela a vydala se do Vorařova.

V okamžiku, kdy jsem míjela obchod Lucana Valeria, vycházela ze dveří jeho sestra Camilla a hned jak mne spatřila, namířila si to mým směrem, kývla na pozdrav, zhluboka se nadechla a otevřela stavidla své výřečnosti. „Já bych se teda bála v dnešní době takhle sama někde venku. Včera večer našli Delfínu…tu od Orgnara kousek odsud…a úplně mrtvou. Prý ji přepadli, okradli a možná dokonce i znásilnili, ale to není až tak jistý, protože ji pak zprznili zlomeným mečem nebo co. A dokonce jí chyběla hlava…tu nikde nenašli, ale Orgnar ji poznal i tak a od tý doby akorát hrozným způsobem chlastá. Já se mu teda nedivím, ale i tak by se měl asi krotit trochu.“ vychrlila ze sebe na jedno nadechnutí, evidentně celá šťastná, že může někomu něco říct. Nevěděla jsem, co jí na to pořádně říct, tak jsem se jen zatvářila hrozně překvapeně, řekla „no to snad není možný, chudák Orgnar…“, kroutila jsem hlavou a pomalu mířila k hospodě. Camille naštěstí stačilo to, co mi řekla, takže mě akorát ještě varovala před Orgnarem, že je prý hodně podrážděný a pak mi dala pokoj.

V hospodě sice nikdo nebyl, ale vypadalo to tam jako po pořádné pijatice, nebo spíš po řádění tornáda. Pozpřevracené stoly i židle, po zemi se válející nádobí, prázdné láhve, střepy, ve vzduchu odporný nakyslý smrad a uprostřed toho všeho v kaluži zvratků chrápal Orgnar, totálně zpitý a minimálně i pomočený. Strčila jsem do něho špičkou nohy, ale vůbec nereagoval. Když jsem to zkusila znovu a větší silou, odpovědí mi bylo jen nějaké neurčité zamručení. Orgnar rozhodně nebyl ve stavu, kdy by něco vnímal, nebo mi dokonce nabídl oběd, což byl původní smysl mojí návštěvy Vorařova. Protože mi docela slušně kručelo v břiše, obsloužila jsem se sama klobásami a chlebem, které jsem našla ve spíži za výčepem. Vzhledem k tomu, že Orgnar stále nereagoval, mě napadlo trochu se porozhlídnout v jeho a Delfínině pokoji, jestli tam nenajdu něco, co by mi pomohlo v nalezení Esberna.

Kapitola 14


Pokoj nebyl zas až tak moc prostorný, vešla se do něho akorát velká postel, jedna skříň, masivní truhlice, malý stolek a dvě židle. Nejprve jsem prohrabala truhlici, ale v ní byly jen nějaké Orgnarovy sváteční šaty a boty, jakási vlastnická listina k hospodě a starobylá, ale neméně hrozivá sekera zdobená vyrytými ornamenty, pravděpodobně součást Orgnarova dědictví po předcích. Ve velké šatní skříni opřené o zeď toho také moc nebylo. V levé polovině měla několik polic, na kterých bylo úhledně naskládané různé prádlo denní potřeby, druhá polovina skříně byla úplně prázdná, což mi přišlo trochu podezřelé. Po chvíli zkoumání jsem objevila, že zadní stěna pravé poloviny skříně tvoří tajné dveře, za kterými se nacházejí strmé schody vedoucí někam dolů do tmy. Vzala jsem tedy ve výčepu jednu z loučí a vydala se na průzkum.

Schody vedly do sklepní místnosti veliké asi tak tři krát tři metry. Po mém vstupu do místnosti mi leknutím vypadla louč z ruky a instinktivně jsem vytasila svoji ebonitovou dýku. V rohu totiž stála postava ve zvláštní zbroji i s helmou a štítem. Čekala jsem, že na mě zaútočí a chystala se co nejrychleji vzít do zaječích, ale nic se nedělo. Po tom, co moje oči ještě více přivyknuly šeru v místnosti, s úlevou jsem vrátila dýku zpátky do pochvy a zvedla louč ze země. Ta obrněná postava v rohu, byla totiž naštěstí jenom dřevěná figurína, která sloužila jako věšák na zbroj. Mimo figuríny byl v místnosti stůl, prázdná truhlu a police se třemi knížkami. Na stole ležela poměrně podrobná mapa Skyrimu, obyčejná železná dýka a měšec ve kterém to pěkně cinkalo. Sebrala jsem mapu a měšec ze stolu, všechny tři knihy, pečlivě za sebou zavřela tajné dveře tvořící zadní stěnu skříně a vrátila se do výčepu.

Nejprve jsem si chtěla vypít kapku medoviny, ale při pohledu na Orgnara bezvládně ležícího v kaluži zvratků a moči mě docela přešla chuť si teď a tady něco dávat. Nicméně jsem si „vypůjčila“ dvě lahvinky, které nějakým zázrakem unikly Orgnarově opileckému běsnění a vyšla z hospody ven. Tam postávala Camilla a evidentně na mě čekala. Hned jakmile jsem za sebou zabouchla dveře, začala se, lačná po jakémkoliv drbu, ptát na Orgnara. „Orgnara se mě nepodařilo vzbudit“, řekla jsem jí „leží tam uprostřed tý spouště celej poblitej a pochcanej. Co šlo tak vychlastal, zbytek rozmlátil…vypadá to tam jak po bitvě.“ Než jsem stihla Camille popsat pikantní detaily o smradu a celkové atmosféře ve výčepu, začala se divně tvářit, trochu zezelenala, rozloučila se a znechuceně odešla.

Zašla jsem ještě do obchodu jejího bratra a nakoupila tam za dvacet pět septimů něco jídla. Po návratu na tábořiště jsem se ze všeho nejdřív najedla, protože hlad už jsem měla ještě před návštěvou Vorařova a klobása s chlebem mě kdovíjak nezasytila. Potom jsem otevřela jednu lahev medoviny a přepočítala obsah váčku z tajného sklepa. Bylo v něm sto třicet septimů. Na řadu přišla mapa, která byla sice dost podrobná, byla v ní zakreslená kdejaká vesnička, usedlost nebo jeskyně, ale jinak na ní nic zvláštního nebylo. Každopádně jsem si ji pečlivě složila a uklidila pro případné pozdější využití.

První z knížek se jmenovala „Kniha o Drakorozených“ a byly to nějaké pohádky o dracích, lidech s dračí krví a o proroctvích s tím spojených, ale jinak nic užitečného, tak skončila po letmém přečtení v ohništi, stejně jako ta druhá, nazývající se „Na útěku před Thalmorem“. Ta obsahovala soubor příběhů lidí pronásledovaných Thalmorem a měla sloužit asi jako varování a zároveň asi i návod pro toho, kdo by se mohl do podobné situace dostat, ať už vinou svojí, nebo někoho jiného. Mezitím slunce zapadlo, takže jsem na čtení už vůbec neviděla, láhev medoviny byla prázdná a já usoudila, že je nejvyšší čas jít spát.

Po nějaké době to byla první noc, kdy mě nepronásledovala Anis, popravdě se mi ani snad nic nezdálo. Ráno jsem se vzbudila celkem brzo, ale nechtělo se mi ještě vstávat, tak jsem si začala číst poslední knížku z tajné sklepní místnosti s názvem „Vzestup a pád čepelí“. Pojednávala jak jinak, než o čepelích, jejich historii, výzbroji a výstroji, ale také o jejich úkolech a celkovém smyslu jejich existence. Díky několika ilustracím jsem se dozvěděla, že podivné brnění, které jsem uplynulý den viděla na figuríně ve sklepě, je akavirská zbroj standardně používaná čepelemi, stejně tak jako Delfínina akavirská šavle. Tuhle knížku jsem četla opravdu poctivě slovo od slova a mimo přestávek na jídlo jsem ji četla až do večera, ale celou se mi ji přečíst nepovedlo. Dokonce jsem ani večer nenačala druhou láhev medoviny a jak padla tma, snažila se ještě chvíli číst ve světle od ohně, ale moc mi to nešlo.

Druhý den ráno jsem se vzbudila úplně rozlámaná, pravděpodobně z toho, jak jsem celý předešlý den akorát v podstatě ležela a četla, proto jsem se po snídani vrhla na trénink vrhání nožů, abych se trochu rozhýbala a zároveň se zdokonalovala, protože jsem se svými výsledky stále nebyla na sto procent spokojená. Začala jsem trénovat také házení z pohybu, jako třeba při chůzi, nebo z běhu, což mi zrovna excelentně zatím nešlo. K obědu jsem si upekla pořádný kus masa a po tom, co jsem ho celý spořádala, přišel opět na řadu „Vzestup a pád čepelí“. Slunce už skoro zapadalo, když jsem dočetla poslední stránku knihy, kterou jsem na rozdíl od dvou předešlých knih po přečtení nehodila do ohně, ale schovala do svého cestovního vaku.

Stále mi vrtalo hlavou, proč moji rodiče a snad i jejich rodiče byli zavražděni čepelemi, když ty posledních několik desetiletí oficiálně už neexistují a jejich údajní přeživší členové se akorát skrývají a čekají na příchod jakéhosi drakorozeného, o kterém mluví jejich legendy a proroctví. Další zajímavostí co jsem se dočetla, bylo to, že čepele docela dobře vycházejí s cechem zlodějů, možná s nimi i občas spolupracují, ale na druhou stranu chovají nenávist k Temnému bratrstvu a jeho členy bez milosti zabíjejí. Patřila snad moje rodina k tomuto společenství vrahů? Místo abych v knize našla nějaké odpovědi na svoje otázky, přibyly mi další týkající se mojí rodiny.

Upravil/a EldeR dne 12.10.2012 12:43