Název novinky: The Elder Scrolls V: Skyrim - Česká fansite :: Po stopách čepelí

Přidal EldeR dne 12.09.2012 12:04
#24

Kapitola 9


Druhý den ráno jsem se vzbudila chvíli po rozbřesku a nebylo to zimou, protože můj cestovní plášť byl opravdu teplý, ale protože se všelijaké ptactvo obývající okolí rozhodlo přivítat nový den svým zpěvem, který mi teď po ránu připadal spíš jako řev. Po tom co jsem vstala, rozdělala malý ohýnek a trochu se nasnídala, rozhodla jsem se, že se nejprve začnu učit házet nožem a odpoledne zajdu do Vorařova, zjistit jestli se už vrátila Delfína. Rozebrala jsem jeden ze tří přístřešků na mýtině a použila ho k výrobě terče ve tvaru postavy, který jsem umístila k terénnímu převisu, abych nemusela vrhací dýku hledat někde po lese, v případě že se netrefím. Vzhledem k tomu, že jsem nikdy nic podobného nedělala, trvalo mi to snad dvě hodiny. Potom jsem se postavila k ohništi, což bylo asi tak pět metrů od terče, vytáhla tu obyčejnou ocelovou vrhací dýku, chvíli se soustředila a snažila mířit a pak poprvé hodila.

Z úst mi vyšlo několik nadávek, když se dýka zapíchla aspoň metr od terče do hlíny…rukojetí. Došla jsem pro dýku a znovu. Na druhé straně do hlíny a naplocho. Znovu. Konečně se dýka zabodla špičkou, bohužel aspoň půl metru od terče. Znovu a znovu… Po půlhodině už mě bolela ruka, ale už jsem se aspoň trefovala skoro vždy do terče, i když zatím ani jednou špičkou. Pak se mi to konečně povedlo a dýka se zapíchla do terče. Byla jsem ohromně nadšená, ale jen do dalšího hodu, protože ten opět nevyšel.

Na malou chvíli jsem si sedla na špalek u ohně a sbírala síly, hlavně psychické. Rozhodnutá to nevzdat jsem opět došla pro dýku a pokračovala ve svém víceméně neúspěšném házení. V tomto stylu jsem strávila mimo tří nebo čtyř přestávek další odhadem dvě hodiny, než mě hlad upozornil na dobu oběda. Ohřála jsem si něco ze zásob a najedla se. Myšlenkami jsem byla pořád u házení nožů. Sice už jsem se zlepšila natolik, že se mi povedl běžně zásah jednou ze tří pokusů, ale podle mého to byly spíše náhody, i když vzhledem k tomu, že jsem začala trénovat teprve před obědem a nejprve netrefila ani terč to zase tak zlé taky nebylo.

Po jídle a chvíli odpočinku jsem vyrazila přesně podle plánu do Vorařova na obhlídku. Cestou, která trvala necelou půlhodinku, jsem se kochala zdejší krajinou a při tom přemýšlela o tom, jak vylepšit svoji techniku házení nožů. V hospodě mimo Orgnara nikdo nebyl. Jakmile mě spatřil ve dveřích, hlásil, že Delfína se ještě nevrátila, takže pokoje nepronajímá. To mi nijak nevadilo, dala jsem si jen korbel piva na osvěžení a vrátila se do svého nového tábora. Zbytek odpoledne se nesl v duchu tréninku házení nožem, proloženého výbuchy vzteku a skepse, když se moc nedařilo. To, jak intenzivní trénink jsem nasadila, se projevilo hned druhý den ráno, když jsem skoro nemohla pohnout rukou, která byla komplet od ramene po špičky prstů namožená a bolela mě. Příprava oběda byl v mé situaci nadlidský výkon, odbyla jsem se proto kusem chleba a sušeným masem, které je mimochodem tuhé jak prkno.

Nakonec jsem se rozhodla, že pro dnešek nepůjdu do Vorařova, místo toho vyhledám tu mastičkářku Anis, o které se zmiňoval ten podříznutý ork. Přibližně hodinu po poledni jsem přebrodila řeku přes brod u tří menhirů a začala hledat Anisinu chatrč. To mi nedalo ani moc práce, byla asi jenom sto padesát metrů od řeky a vedla k ní vyšlapaná pěšinka. Anis byla vrásčitá stařena neurčitého věku, protože vypadla aspoň na sto let, ale oči měla jasné a živé jak pětileté dítě. To že měla nechutně skřehotavý hlas a říkala mi „děvenko“, mě zas až tolik nevadilo, ale ty oči… V těch očích bylo ještě něco jiného, co nedokážu popsat, ale vzbuzovalo to ve mně nepříjemné pocity, něco jako podvědomý strach. Po chvilkovém rozhovoru, kdy mi vysvětlila, že je léčitelka a amatérská alchymistka žijící v souladu s přírodou, jsme se dostali k důvodu mé návštěvy.

Zeptala jsem se, jestli nemá něco, co by mi pomohlo od bolesti svalů a kloubů mojí namožené ruky. Anis mi podala ukrutně smrdící mast, která prý zabírá skoro okamžitě a přitom něco povídala o bylinách a koříncích, ze kterých je namíchaná. Moc jsem tomu sice nerozuměla, ale zaujala mě jedna pasáž, kde mi vysvětlovala, že při určitém výrobním postupu způsobují nějaké z bylin místo úlevy od bolesti chvilkovou paralýzu, takže člověk všechno vnímá, dokonce může mluvit, ale jinak je jak hadrový panák a nemůže se hýbat. To se mi docela zalíbilo, tak jsem se zeptala, jestli náhodou nemá trochu toho paralyzujícího mazání na prodej. Anis se chvíli ošívala a dělala drahoty, ale nakonec zašla do chatrče a vrátila se s malou lahvičkou, plnou kupodivu příjemně vonícího roztoku. Prý stačí potřít zbraň, nebo cokoliv jiného a někoho s tím byť jen lehce škrábnout, aby nebyl schopen pět až deset minut žádného pohybu.

Pak došlo na placení. Anis mě hned ze začátku zaskočila tím, že nechce žádné peníze, ale pouze šperky nebo drahé kamení, nepohrdne prý ani zlatým nebo stříbrným nádobím. Vytáhla jsem z váčku zlatý řetízek s navlečeným prstenem, který jsem měla od banditů, sundala z něj prsten a ten podala Anis. Ta si prsten zběžně prohlédla a pak řekla, že to je málo, ať jí k tomu dám i ten řetízek, že mi k tomu ještě přidá mast na rány. To mi přišlo jako přijatelná cena, tak jsem na ni kývla a dala Anis i řetízek. Potom jsem se rozloučila a vydala zpátky k řece. Cítila jsem Anisin pohled na zádech a rozhodně z toho neměla dobrý pocit, proto jsem se po přebrodění řeky vydala směrem na Vorařov místo toho abych šla přímo k tábořišti. Potom jsem uhnula napravo do lesa a obloukem se vrátila do tábořiště. Cestou jsem nasbírala pár hub, o kterých jsem si byla jistá, že jsou jedlé. Po návratu jsem si namoženou ruku namazala Anisinou mastí, která opravdu během chvíle začala zabírat a ruka přestávala bolet. Z nasbíraných hub a sušeného masa jsem si uklohnila brzkou večeři a s první vycházející hvězdou mě zmohl spánek. Tentokrát jsem měla špatné sny, ve kterých mě pronásledovaly Anisiny zlé oči.

Kapitola 10


Ranní probuzení pro mě bylo vysvobozením z kolotoče špatných snů. Jak jsem musel uznat, Anisina mast byla opravdu skvělá, ruka mě už ani trochu nebolela a dokonce mi připadalo, že je v lepším stavu než před začátkem mého tréningu. Ostatně po snídani jsem v něm pokračovala víceméně bez přestávky až do oběda, který se sestával ze zbytků zásob, takže odpoledne jsem musela každopádně do Vorařova, což jsem měla stejně v plánu. Tréning nesl svoje ovoce, teď už jsem se běžně trefovala ze čtyř hodů třikrát. Po obědě jsem proto musela ještě opravit terč, protože byl s mojí vzrůstající úspěšností zásahů čím dál tím více rozsekaný. Pak už byl na řadě Vorařov.

V obchodě Lucana Valeria naštěstí nebyla jeho zvědavá sestra, takže mě nic nezdržovalo od poklidného nakupování zásob. Sortiment jídla nebyl sice největší, ale pořídila jsem všechno, na co jsem si vzpomněla. Obchodník Lucan si za potraviny, které jsem chtěla, řekl čtyřicet sedm septimů. V tom okamžiku mi blesklo hlavou, že bych mohla vyzkoušet zúročit to, co mě naučili khajiiti o drahých kamenech, proto jsem položila na pult ten červený, za který bych měla dostat aspoň devadesát septimů. Lucanovi se viditelně rozšířily zorničky, zalovil v měšci a na pultu přistálo pět septimů se slovy: „Takže jak sem nabízel posledně… padesát septimů, mínus cena zboží, plus dva septimy sleva pro oblíbenou zákaznici…to máme pět na dřevo“, a hned se po kameni natahoval, ale já jsem byla rychlejší, přikryla ho rukou a řekla: „Počkej chvíli…jestli to myslíš vážně, vyměním ho za ten fialovej. Tenhle má dvojnásobnou cenu, než jsi mi nabídl. Přihoď ještě padesát, jinak o tom nemůže být řeč a prodám ho radši za sto deset v Bílém Průsmyku.“ Lucan zrudl, začal koktat něco jako omluvu, ale když viděl, že to stejně nemá smysl, vytáhl váček a vysypal jeho obsah na pult. Potom sebral červený kámen a dva septimy z hromádky, což asi znamenalo, že sleva pro oblíbenou zákaznici nebude a obchod byl dokončen.

Hospoda zela prázdnotou, dokonce ani Orgnara nebylo nikde vidět. Jakmile ale za mnou zavřely dveře, vyšel se svého pokoje a vesele hlaholil: „Á to sou k nám hosti…copak to bude…medovinka jako obvykle? Mimochodem ode dneška zase pronajímáme pokoje.“ Objednala jsem si onu nabízenou medovinu a sedla si ke stolu. Když mi Orgnar přinesl pití, zeptala jsem se ho co, mi může říct o Anis. Viditelně to s ním škublo a zblednul, ale přesto začal třesoucím se hlasem mluvit: „Za ní radši nechoďte…jeto čarodějnice…prý oživuje mrtváky a obcuje s nima…lektvary podivný jedovatý a nečistý míchá…uhranout dobytek pohledem dokáže a lidem akorát škodí. Říká se, že krev panen k nečistým rituálům používá. A sama je prý starší jak deset kmetů, díky zlým kouzlům.“ Když to dořekl, znechuceně si odplivnul a odcházel k pultu. „Vyhnu se jí radši…A díky za radu“, řekla jsem odcházejícímu Orgnarovi, ale ten jenom mávnul rukou, ani se neotočil. Asi jsem ho už jenom pouhou otázkou na Anis dost silně rozhodila, ale to co mi o ní řekl, zvláště to o tom uhranutí očima, mi silně začalo vrtat hlavou v souvislosti se špatnými sny z předešlé noci.

Vzhledem k tomu, že už se Delfína vrátila, musela jsem teď jenom vymyslet způsob, jak ji sprovodit ze světa. Bylo mi jasné, že tady v hospodě to asi nepůjde, ale nenapadalo mě, jak ji vylákat někam mimo Vorařov, kde bych ji mohla ze zálohy přepadnout. Z úvah mě vytrhnula sama Delfína, když odněkud volala na Orgnara, aniž by nakoukla do výčepu: „Orgnare…pivo se kazí…zejtra dopoledne vyrazím objednat do Bílýho průsmyku čerstvý a na večeři budu zpátky.“ Orgnar na to něco zamumlal, ale to už mě nezajímalo, protože to hlavní jsem věděla. Byla to dokonalá šance, kterou jsem si nemohla dovolit propásnout. Hned mi bylo také jasné, kde si na Delfínu počkám. Na tom místě, co jsem zabila vlka při mé cestě do Bílého průsmyku, tam to podle mě bylo na přepadení ideální. V hlavě jsem už měla plán, jak to provedu, akorát bylo potřeba koupit ještě tenký, ale pevný provázek. To znamenalo další dva septimy pro Lucana Valeria. Hned po jeho zakoupení jsem se vrátila do svého tábořiště, něco málo pojedla a ještě před západem slunce se uložila k spánku, protože zítra mě čekal důležitý den a potřebovala jsem vstávat hodně brzo.

Když jsem se vzbudila, byla ještě hluboká noc, ale přesto jsem vstala a vyrazila směrem k Vorařovu. Oba měsíce krásně svítily, takže bylo na cestu vidět skoro jako ve dne. Při chůzi jsem žvýkala kus sušeného masa a chleba jako takovou brzkou snídani. Vorařovem jsem se v podstatě proplížila a pokračovala za mostem doprava k Bílému průsmyku. Na místo, kde jsem bojovala s vlkem, to bylo asi ještě půl hodiny chůze. Když jsem tam dorazila, akorát se rozednívalo, takže jsem měla dostatek času si vše přichystat. Skála, zpoza které mě posledně vlk překvapil, skýtala dokonalý úkryt proti někomu, kdo přicházel po cestě od Vorařova, nehledě k tomu, že po obou stranách cesty rostly stromy a dopolední slunce svítilo příchozímu do očí.

Přes cestu jsem natáhla provázek, který jsem zamaskovala do prachu a jehličí a na protější straně napevno přivázala ke stromu kousek nad zemí. Na mé straně jsem ho natáhla kolem stromu a na volný konec přivázala kousek větve jako držadlo, aby mi provázek nerozřezal ruku, až ho napnu a Delfína o něj zakopne. To byla pouze první část plánu, druhá část počítala s tím, že vrhací dýkou namočenou v paralyzujícím jedu od Anis musím Delfínu trefit, protože doběhnout k ní bych asi nestihla a pokusit se trefit ji za běhu vzhledem k mým aktuálním schopnostem nepřipadalo v úvahu.

Obě vrhací dýky jsem namočila špičkou do paralyzujícího jedu a opatrně položila na skalní výstupek, abych jed nesetřela. S elfskou dýkou jsem ještě ani jednou házet nezkusila, proto jsem se rozhodla si ji nechat jako záložní a hodit jako první tu ocelovou. Na dva hody ji musím přeci aspoň škrábnout, což by mělo stačit k tomu, aby jed udělal svoji práci a Delfínu paralyzoval. Opatrně jsem vyhlížela ze skrytu, kdy se objeví v dálce a doufala, že se mi vše podaří přesně podle plánu. Zhruba po dvouhodinovém čekání se v dálce na cestě objevila postava v kožené zbroji, která se docela rychle přibližovala. Byla to Delfína.

Kapitola 11


Srdce se mi rozbušilo, překontrolovala jsem vrhací dýky na skalním výstupku po mé levé ruce, pevně chytla klacek, na kterém byl navázaný provázek, připravila se k trhnutí a čekala. V duchu jsem si přehrávala, co musím přesně a hlavně co nejrychleji udělat, pokud chci uspět. Slyšela jsem tlukot svého srdce a měla pocit, že přehlušuje i zpěv ptáků, dokonce jsem se bála, že ho uslyší Delfína, až bude přibíhat. Připadalo mi to jako věčnost, když vtom jsem mezi údery srdce zaslechla její kroky. Musela být už jen pár metrů od mého úkrytu. „Nesmím trhnout moc brzo, jinak je po všem“ blesklo mi hlavou a v tom se vynořila za skálou. Delfína stačila udělat ještě jeden krok, když jsem trhla klackem, který jsem svírala v ruce.

Provázek se napnul. Delfína nemohla stihnout zareagovat, zakopla o moji past a padala k zemi. Připadalo mi, jako by se zpomalil čas. Upustila jsem klacek a otočila se nalevo ke skalnímu výstupku pro obě dýky. Do levé ruky elfskou, do pravé ocelovou a rovnou z otočení vrh pravačkou. To už Delfína ležela na zemi v oblaku prachu. Nebyl čas na přemýšlení o výsledku hodu, proto jsem hodila i druhou dýku. Delfína se bleskurychle zvedla ze země, tasila meč a zařvala: „Teď okusíš akavirskou čepel lumpe!“ U nohou jí ležely obě moje dýky a mě pomalu začínal běžet život před očima.

Stála jsem celá zkoprnělá, koukala na dýky a čekala svoji smrt. Delfína udělala krok mým směrem, potom jí vypadla šavle z ruky a svezla se k zemi s nechápavým pohledem v očích. Stála jsem tam s otevřenou pusou snad minutu a nevěřila vlastním očím. Delfína zatím nadávala, vyhrožovala mi mnoha způsoby bolestivého zabití a častovala mě různými nelichotivými jmény. Když jsem se vzpamatovala, rychle jsem použila provázek k preciznímu spoutání Delfíny do kozelce. Sebrala jsem ze země svoje dýky a sedla si na kraj cesty, abych se trochu uklidnila, protože se mi klepaly kolena jak nějaké stařeně. Po chvíli paralyzující účinky jedu odezněly, protože Delfína sebou začala mlet, ale nezabránilo jí to ani v nadávání. Zajímalo mě, kam jsem ji trefila, ale nikde nebyla viditelně zraněná a zbroj měla také neporušenou. Potom jsem si všimla nepatrné ranky na levé paži kousek nad loktem. Opravdu tedy stačilo škrábnutí, jak říkala Anis. Sice jsem se styděla, za svůj vrhačský výkon, ale na druhou stranu mi u nohou ležela spoutaná osoba stojící za smrtí mých rodičů.

Delfínino vyhrožování akavirskou čepelí, které neustále opakovala, mě už silně lezlo na nervy. Vzala jsem proto tu její šavli a vší silou s ní praštila naplocho o nejbližší strom. Křehkost oceli udělala svoje a ta slavná akavirská čepel se v půlce zlomila. Delfína začala nadávat snad ještě víc. Už se ve mně vařila krev. „Víš, co si můžeš tu svoji podělanou čepel?“, zařvala jsem a hned jí to názorně ukázala. Jak ležela v kozelci sputaná na boku, vrazila jsem jí pahýl té její slavné šavle pěkně mezi půlky až po rukojeť. Delfína přestala nadávat, místo toho se zuřivě zmítala, nelidsky vyla, což střídala s podivným chrochtáním. Usoudila jsem, že potrhaná střeva a pahýl šavle dlouhý jako ruka vražený v zadku asi nebudou provázet zrovna nejpříjemnější pocity. Po několika minutách pozorování Delfínina utrpení jsem se rozhodla ukončit její trápení. Přistoupila jsem k ní a se slovy: „tohle máš za mý rodiče“, jsem ji podřízla jak podsvinče. Napadlo mě, že bych trochu mohla znesnadnit její identifikaci, tak jsem jí nakonec tu hlavu odřízla celou a hodila do řeky, ať z toho i ryby něco málo mají.

Až po tom jsem si uvědomila, že jsem se jí mohla zeptat, kde najdu posledního z čepelí, jistého Esberna, ale na to už bylo evidentně pozdě. V Delfíniných věcech nic zajímavého nebylo, mimo dvou set septimů a starého dopisu. Dopis byl takový nevelký cár papíru, na kterém stálo pouze: „Jsem rád, že se ti dobře daří, na mé staré kosti je tady trochu moc vlhko. Esbern“. To moc dobré vodítko nebylo, ale už se nedalo nic dělat. Vrátila jsem se do Vorařova a rovnou do hospody. Potřebovala jsem se napít.

Než nastal čas oběda, stihla jsem vypít dva poháry medoviny. Potom přišla na řadu pořádná pečeně a další dvě medoviny. Moje brzké ranní vstávání a tolik medoviny za sebou způsobilo, že jsem si trochu zdřímnula na stole. Po probuzení mi Orgnar sice nabízel, ať chvíli počkám, že se Delfína má co nevidět vrátit a pak, že mi pronajme pokoj, ale já si jen koupila ještě dvě lahve medoviny na později, vysolila osmnáct septimů a vyrazila do svého tábora. Na rozdíl od Orgnara jsem totiž nevěřila tomu, že by se Delfína ještě vrátila a pronajímala pokoje.

Upravil/a EldeR dne 21.09.2012 16:37