---

Takže tu máme další kapitolu a protože původní příspěvek je už docela plný vkládám ji sem...

Kapitola 5

Ani nevím, jak jsem včera usnula, ale když se mi dnes podařilo otevřít oči, bylo slunce už poměrně vysoko na obloze. Ve výčepu, kde mimo Orgnara nikdo nebyl, jsem si dala pozdní snídani, nebo spíše brzký oběd a vyrazila k místnímu obchodníkovi zjistit cenu barevných kamenů. Obchod ležel na stejné straně ulice jako hospoda, akorát o jeden dům vedle. Uvnitř byl masívní prodejní pult, několik regálů a polic, na kterých ležely různé předměty, převážně pro denní použití. Mezi množstvím dřevorubeckého náčiní a prostých šatů bylo vidět pár jednoduchých železných zbraní, několik základních lektvarů na léčení drobných poranění nebo nemocí a dokonce nějaké knihy. Zkrátka vše, co může potřebovat obyvatel dřevorubecké osady při práci a obraně proti divoké skyrimské přírodě.

Před velkým krbem seděla v křesle poměrně mladá imperiálka a něco si četla, ale jakmile jsem vstoupila dovnitř, odložila knihu a začala na mě bez varování chrlit množství otázek. Odkud přicházím, co je nového v Imperial City, jestli jsem zažila hodně dobrodružství, jak moc bolela rána po které mám na tváři čerstvou jizvu a co mi ji způsobilo, co vlastně hledám tady ve Skyrimu a další. Naštěstí proud otázek přerušil muž stojící ve stínu za pultem tak, že ho skoro nebylo vidět, který popošel na světlo a řekl Camille, jak se zvědavá imperiálka jmenovala, ať neobtěžuje zákazníky otázkami a jde radši zamést nahoru podlahu. Muž se omluvil za svou sestru, která je až nebezpečně posedlá vyprávěním o dobrodružstvích a představil se jako Lucan Valerius, majitel vorařovského obchodu se smíšeným zbožím. Byl to sympaťák, ne o mnoho starší jak jeho sestra, které byl hrozně moc podobný.

Ukázala jsem mu od každé barvy jeden kámen a zeptala se, kolik by mi za ně byl ochotný dát. Chvíli si je prohlížel a pak řekl, že každému jinému by dal maximálně pětatřicet za kus, ale že sem krajanka a líbím se mu, dá padesát. V duchu jsem si spočítala, kolik to je celkem a také, že dvě stě padesát septimů zabere o dost víc místa a také víc váží, jak pět kamínků, proto jsem se rozhodla, k obchodníkově nemalému zklamání, že je zatím prodávat nebudu. S tím už nějaký čas vydržím, nakonec tolik peněz jsem v životě ani neviděla pohromadě a teď je mám ve svém měšci. Prozatím jsem se s Lucanem rozloučila a vyšla z obchodu na ulici. Obchod měl ještě asi zadní vchod, protože na ulici už na mě čekala Camilla se svými otázkami. Po několika mých vyhýbavých odpovědích ve smyslu, že největší dobrodružství z mých cest bylo, když jsme potkali u Helgenu vojenský konvoj se zajatci a jizvu na tváři mám od větve, která mě švihnula, když jsem zakopnula o kořen, se Camilla přestala vyptávat a konečně jsem se dostala k tomu, abych se jí na oplátku zeptala já na Delfínu. Camilla se ukázala, jako ukázková drbna, protože mi řekla vše, co věděla a pravděpodobně i něco z toho co nevěděla. Potom se vrátila do obchodu svého bratra a já se vydala na krátkou obhlídku Vorařova za denního světla.

Z informací od Camilly vyplynulo, že Delfínu ve Vorařově mimo Orgnara nikdo moc nezná i když tady žije už několik let. Možná to bude tím, že se nijak zvlášť nezúčastňuje společenské zábavy, přesto že ta se odehrává většinou v místní hospodě. Hospodu vede Orgnar, který ji zdědil po svém otci a provozoval ji dlouhou dobu jen jako nálevnu, teprve když Delfína přišla do vsi a sblížila se s ním, začali poskytovat také ubytování. Delfína do výčepu obvykle nechodí, akorát když se chce někdo ubytovat, jinak tráví většinu času zavřená v jejich společném pokoji, který sousedí s výčepem. Jednou za čas také prý zmizí neznámo kam, klidně i na několik dní a po tu dobu funguje vždycky hospoda jen jako nálevna.

Než jsem si v hlavě utřídila, co všecko mi Camilla řekla, došla jsem skoro zpátky před hospodu, kde si hrály dvě malé děti se psem. Vtom z hospody vyšla Delfína v kožené zbroji a rozeběhla se po cestě ven z Vorařova. Na moji otázku, kam vede ta cesta, mi děti ochotně vysvětlily, že za mostem nalevo vede k nějaké staré mohyle, kde prý straší a napravo do Bílého průsmyku, který je odtud údajně hodinu až hodinu a půl chůze, ale jestli to tak je nevědí, protože tam ještě nikdy nebyly. Stavila jsem se proto radši v hospodě, přeptat se Orgnara, jestli měly děti pravdu, a když mi to potvrdil, sbalila jsem si věci a vyrazila směrem na Bílý průsmyk, stejným směrem jako měla namířeno i Delfína. Bylo nad slunce jasné, že není jen obyčejnou hospodskou, protože ta by rozhodně necestovala v kožené zbroji a ještě k tomu poklusem. Takový způsob cestování bych nezvládla asi ani já a to nejsem zrovna cukrová panenka.

Po necelé půlhodině chůze mě zastavilo zlověstné zavrčení. Ruka mi sjela na rukojeť dýky, zatímco oči pátraly po původci toho nepřátelského zvuku. Necelé tři metry přede mnou vystoupil ze stínu skály šedý vlk a znovu zavrčel, to už jsem ale stála přikrčená v jakémsi bojovém postoji s dýkou v ruce, připravená se bránit jeho útoku. Vlk udělal ještě dva, poměrně rychlé kroky ke mně a skočil. Jeho cílem byl nejspíš můj krk, ale to jsem od něho očekávala. Uhnula jsem trochu vlevo, pravou ruku s dýkou mu vrazila zespoda do těla a levou zároveň usměrnila jeho let ještě víc do strany. Dýka se ale vzpříčila mezi jeho žebry a vlk mě svojí vahou táhl k zemi. Když už to vypadalo, že rukojeť neudržím, něco povolilo a dýka konečně vyjela z rány ven. Vlk dopadl s žuchnutím na zem, kde se okamžitě začala tvořit kaluž krve z několikacentimetrové rány od mé dýky. Ještě se asi dvakrát sípavě nadechl, tělo se zacukalo v poslední křeči a vlk vydechl naposledy. Vzhledem k tomu, že neumím stahovat kůži tak, abych ji neponičila, nechala jsem mrtvého vlka ležet u cesty a pokračovala do Bílého průsmyku, abych se zbytečně nezdržela a stihla tam dojít, než zavřou městskou bránu.

Protože jsem trochu zvolnila krok, druhá půlka cesty mi trvala odhadem necelou hodinu. Potom se stromy rozestoupily a naskytl se mi pohled do rozlehlého údolí, kterým se klikatila řeka. Vedle řeky se tyčila skála, jediné vyvýšené místo v údolí, na které bylo vystavěné majestátní, ale ne příliš velké město obehnané bytelnou hradbou. Celé údolí bylo zalité sluncem, které už se pomalu blížilo k horizontu, takže vše včetně města na co dopadaly jeho paprsky, vypadalo jako pokryté zlatem. Bílý průsmyk mě tímto výjevem naprosto uchvátil a získal si mé srdce, takže jsem notnou chvíli stála a nemohla odtrhnout oči od této přírodní scenérie. Na takovém místě bych si dokázala představit strávit zbytek svého života, ale měla jsem ještě poslání, které mě sem vlastně přivedlo. Kolem města bylo vidět několik farem, takže zdejší lid byl pravděpodobně plně soběstačný i co se potravin týče. I když se to nezdálo, město bylo vzdálené ještě asi kilometr cesty, kterou jsem musel a urazit, než jsem stanula před městskou branou, před níž stáli dva strážní. Jeden z nich na mě nejspíš ze zvyku chvíli pouštěl hrůzu a vysvětloval mi zákony města, ale nakonec mě stejně pustil dovnitř, i když to ze začátku vypadalo, že město je pro cizí uzavřené.



Bílý průsmyk byl vskutku nádherné město. Na vrcholu skály, na které se město rozkládalo, byl jarlův palác, pod kterým vyvěral silný pramen, stékající v několika potůčcích a vodopádech dolů ze skály, aby pak pokračoval celým městem důmyslnou sítí kanálů a pak ven z města do řeky klikatící se údolím. Pod palácem bylo několik domů, nádvoří s obrovským uschlým stromem, malý chrám a veliká hodovní síň ve tvaru obrácené lodi. Domy v této části města patřily evidentně zámožnější části obyvatel města, čemuž naznačovala nejen jejich velikost, ale také řemeslné zpracování a výzdoba. Tato čtvrť byla od zbytku města oddělena vnitřní hradbou. Za ní se rozkládala druhá čtvrť, na první pohled o trochu méně zámožná, kde byly mimo malých domků také dvě hospody, kovárna, krámek hokynáře, alchymisty a tržiště.

Protože se pomalu blížil večer, zamířila jsem se ubytovat do místní hospody. Ta byla interiérem docela podobná té ve Vorařově, akorát tady byla postavená do patra. V přízemí byl výčep, kuchyně a jeden pokoj pro hosty, v patře pak ještě druhý pokoj, který jsem dostala já. Přespání stálo i tady deset septimů, nabídka jídel v podstatě podobná jako ve Vorařově, až jsem pojala podezření, že ve všech hospodách v Skyrimu to je stejné. Po lehké večeři a korbelu studeného piva jsem se vyrazila před spaním ještě trochu projít a podívat se na Jarlův palác. Dovnitř jsem se ani nedostala, nějak se mi nechtělo se dohadovat s nevrlým strážným, kterému nějaký stupidní úraz zabránil v kariéře dobrodruha, tak proto pracuje u městské stráže a ze závisti buzeruje každého, kdo podle něho má lepší život, jak on sám. Byl odsud nádherný výhled na celé město, takže jsem si všimnula ještě jedné kovárny, hned vedle té hodovní síně ve tvaru obrácené lodi. I přes pokročilou denní dobu tam kovář stále ještě byl, tak jsem se tam vyrazila podívat.

Během pěti až deseti minut jsem byla z boku u hodovní síně, odkud vedlo schodiště, vytesané do skály, na malou plošinu, kde jsem viděla onu kovárnu. Skoro na konci schodů jsem se zarazila a přitiskla ke skále do stínu, protože jsem spatřila další osobu stojící kousek od výhně a pozorující kováře při práci. Ten právě brousil nějaký meč, pravděpodobně patřící oné ženě v kožené zbroji, která bedlivě sledovala každý jeho pohyb. Byla jsem si skoro jistá, že se jedná o Delfínu, i když jsem jí neviděla do tváře. To, že má někoho za zadkem, se kováři moc nelíbilo, bručel totiž něco o tom, že kdyby nedostal tak královsky zaplaceno, tak už seděl v krčmě, ale pořádně jsem mu přes zvuk brusu nerozuměla. Několikrát podával meč oné ženě, že je hotov, ale ona si ho pokaždé prohlédla a vrátila mu ho, aby ještě něco dobrousil a vysvětlovala mu jak, což evidentně kováře silně štvalo. Meč vypadal aspoň z dálky přesně jako ten, který u sebe měl ten mrtvý člen čepelí z Kvatche, takže bylo nad slunce jasné, že jsem na dobré cestě k tomu, najít dalšího z vrahů mých rodičů. Uběhla snad hodina, než byla ta žena ve zbroji konečně spokojená s tím, jak je meč nabroušený a schovala ho do pochvy.

To byl signál pro mě, že je na čase opustit svoji pozici, jestliže nechci být spatřená, takže jsem potichu seběhla po schodech a ukryla se za křoví vedle hodovní síně, odkud jsem měla výborný výhled na schody ke kovárně. Po chvíli se na nich objevila Delfína a hned za ní kovář, který si nesl dost veliký měšec, asi za práci, kterou odvedl na Delfínině meči. Už nebylo pochyb o tom, že Delfína patří k čepelím a proto musí zemřít. Kovář zmizel ve dveřích hodovní síně, zatímco Delfína pokračovala v cestě směrem k tržišti. Opatrně jsem se vydala za ní, jen tak na dohled, pěkně ve stínu, aby mě náhodou nezahlédla. Moje opatrnost byla možná až přehnaná, protože se ani neotáčela, ani nerozhlížela, prostě naprosto bezstarostně, skoro jako by byla na procházce, došla až ke dveřím hospody, kde jsem byla ubytovaná.

Vejít teď za ní by nebylo nejchytřejší, proto jsem se chvíli bavila se strážným, který stál naproti hospodě opřený o hokynářství a hlídal tržiště, které bylo teď liduprázdné. Dověděla jsem se od něho nějaké báchorky o dracích a také, že se po setmění před městskou bránou utábořila khajiitská obchodní karavana. Potom jsem vstoupila za Delfínou do hospody. Ve výčepu bylo docela živo, bard zrovna zpíval baladu o Ragnarovi Rudém, která tady byla podle ohlasů docela oblíbená, ale Delfínu jsem nikde neviděla. Byla tady možnost, že je zde taky ubytovaná, nebo že sem za někým jen šla, rozhodla jsem se proto ještě chvíli počkat. Sedla jsem si do kouta, abych nebyla moc na očích a poručila si pohár medoviny. Než jsem si v klidu vychutnala medovinu a utřídila myšlenky, už bylo téměř jisté, že tady Delfína bude přes noc, tak jsem také šla do svého pronajatého pokoje.

Sice jsem měla nutkání nad ránem vstát, najít Delfínu a podříznout jí krk, ale odolala jsem, protože jsem to tady až tak dobře neznala, navíc ve výčepu vydrželo pár hostů až do rozbřesku a právě přes výčep bych musela projít, abych se dostala do druhého pokoje pro hosty. Ráno jsem u snídaně odposlechla rozhovor, ze kterého vyplynulo, že ta blondýna zespoda vyrazila před svítáním někam směrem na východ, protože se ptala na cestu podél řeky, takže asi míří do Větrného žlebu, nebo do Riftenu. Po snídani se mi podařilo konečně dostat do Dračí síně, tak se jmenoval jarlův palác, na malou prohlídku a potom jsem vyrazila k městské bráně, podívat se na khajiití karavanu.

Byla jsem si skoro jistá, že to budou khajiité, s nimiž jsem přicestovala sem do Skyrimu, ale jak se o chvíli později ukázalo, byla to úplně jiná karavana. Po Skyrimu prý cestuje takových karavan několik, většina jenom od města k městu v pravidelných intervalech, ale pár ji cestuje i mimo Skyrim, jako právě ta, se kterou jsem se u Helgenu rozloučila. Obě karavany se dokonce před dvěma dny potkaly, takže tito khajiité věděli o mladé imperiálce s hnusnou jizvou na tváři, která sem přicestovala s jejich krajany. Díky tomu se mi i přes počáteční nedůvěru dostalo vcelku příjemného přijetí v jejich táboře. Celé dopoledne jsem vydržela poslouchat jejich zážitky z cest po Skyrimu, což khajiitům asi polichotilo tak, že mě dokonce pozvali, abych s nimi poobědvala. Zadarmo.

Po obědě mě napadlo, že si prověřím cenovou nabídku od vorařovského obchodníka, tak jsem zalovila v měšci, položila před khajiity po jednom barevném kameni a zeptala se, kolik bych tak za ně mohla dostat. Jeden z obchodníků si postupně kameny prohlížel, koukal se skrz ně proti slunci a pak mi řekl cenu. Za fialový prý tak asi padesát septimů což odpovídalo ceně z Vorařova, za červený minimálně devadesát a za zelený dokonce ne méně než dvě stovky septimů. To bylo celkem čtyři sta čtyřicet, tedy o hodně víc než dvě stě padesát jak mi nabídl Lucan Valerius, který si na mě asi chtěl namastit kapsu, protože viděl, že o drahých kamenech nevím zhola nic. Když khajiitský obchodník viděl moje překvapení a dozvěděl se, kolik mi Lucan ve Vorařově nabídl, dal mi několik užitečných rad, jak odhadnout alespoň přibližně cenu drahých kamenů, aby mě nikdo moc neoškubal. Prý záleží na barvě, velikosti, tvaru, počtu a tvaru broušených plošek a také na tom, jak se v kameni láme světlo. Než mi to všechno vysvětlil a názorně ukázal, bylo už docela pozdní odpoledne, proto jsem se rozloučila s khajiity a vrátila se do města. Moje kroky vedly rovnou do hospody, zajednat si nocleh. Ve výčepu to sice začínalo žít, přesto jsem se akorát navečeřela, dala si dva poháry medoviny a zmizela ve svém pokoji, kde na mě už čekala postel.



Druhý den ráno, vedla moje cesta do té kovárny, kde jsem včera pozorovala Delfínu, ale výheň byla vyhaslá a po kováři také nebylo ani památky. Protože jsem si chtěla pořídit ještě jednu dýku vyváženou tak, aby se s ní nechalo házet, nezbylo mi, než navštívit kovárnu u městské brány. Tu vedla vcelku příjemná kovářka, ale bohužel jsem si z velkého množství zbraní nevybrala nic, co by mě zaujalo. Kovářku můj požadavek na vrhací dýku docela zarazil, protože nemohla pochopit, že by někdo dobrovolně zahazoval zbraň, když přeci na boj na dálku jsou luky. S dýkami hází prý jenom kejklíři, ale to je jen taková kratochvíle pro pobavení publika. Pravdou je, že já sama sice vrhat nože neumím, ale chtěla bych se to naučit a také to, že jsem to viděla jen jednou v Imperial City, když tamtudy projížděl nějaký cirkus a zastavil se na noc v přístavní čtvrti. Sice jsem byla docela zklamaná tím, že jsem nepochodila s koupí vrhací dýky, ale nedalo se nic dělat, snad pořídím někdy později někde jinde a naučím se s ní házet. Rozhodla jsem se vyrazit zpátky do Vorařova a počkat tam, než se vrátí Delfína.

Cestou jsem se stavila v khajiitím táboře před městskou branou, abych se s nimi rozloučila a poděkovala ještě jednou za naučení základů o cenách drahých kamenů. Když už jsem tam byla, prohlédla jsem si nabízené zboží, ale dýku, jakou bych si představovala, také neměli, proto jsem se zeptala, zda nevědí o někom, kdo by takové zboží nabízel. Obchodník přivolal jednu z kahjiitek, které zrovna vařily oběd a řekl jí něco řečí, kterou jsem ještě nikdy před tím neslyšela. Kahjitka mi naznačila, abych ji následovala do jednoho z jejich stanů. Když za námi zatáhla kožešinové dveře, aby nebylo dovnitř vidět, vytáhla z truhly kožešinový balík, který posléze rozbalila na zemi. K mému nemalému překvapení přede mnou leželo na roztažené kůži docela slušné množství různě tvarovaných čepelí a hrotů z všelijakých materiálů, které rozhodně nepatřily mezi standartní zbraně pro širokou veřejnost. Každá z těchto zbraní byla určitě uzpůsobená pro maximální efektivitu, ať už k způsobení co největší a nejsmrtelnější rány, nebo bolesti.

Z toho množství vražedných nástrojů khajiitka vytáhla čtyři kousky, které mi dala na prohlídnutí s tím, že tohle jsou jediné vrhací dýky, které mi může momentálně nabídnout. První z nich vypadala jako obyčejná ocelová dýka bez dřevěné, kožené, nebo jiné rukojeti, se ztenčeným středem čepele, ve které bylo navíc několik otvorů. Díky tomu byla oproti jiným ocelovým dýkám, které jsem měla zatím v ruce o hodně lehčí. Další byla ze zvláštního skla, tvarem připomínající dlouhý prožraný list. Ta se prý v ráně obvykle zlomí, což způsobuje nemalé zdravotní komplikace, ale zároveň to znamená, že je jen na jedno použití. Třetí dýka vypadala skoro jako elfská s klasickou rukojetí z kožených pásků, akorát že měla ocelovou špičku asi na dva palce dlouhou, důmyslně zapuštěnou do čepele z toho úžasně lehkého elfského kovu. Na čepeli byl reliéf vyobrazující pravděpodobně nějakou bohyni, který ji na několika místech neuvěřitelně ztenčoval, takže dýka nebýt ocelového hrotu nevážila skoro nic. Poslední byla z ebonitu, měla čepel s oboustranným ostřím z obou stran proláklým, což nahrazovalo odlehčovací díry a rukojeť jakoby spletenou ze tří pramenů, která byla uvnitř dutá. V porovnání s mojí ebonitovou dýkou po rodičích byla aspoň dvakrát lehčí a asi o třetinu kratší.

Po prohlídce nabízených dýk mi khajiitka sdělila také jejich ceny. Ebonitová dýka za pět set, elfská dvě stě, stejně jako skleněná a nakonec ocelová za padesát. Řekla mi také, že můžu v případě zájmu platit v septimech nebo drahých kamenech, popřípadě nabídnout protihodnotu v podobě nějakého zboží, třeba i ne zrovna legálně získaného u kterého se ale strhává příplatek za riziko pro kupujícího. To se mi docela líbilo, protože v měšci jsem měla po návštěvě Bílého průsmyku pouhých dvacet jedna septimů plus těch pár barevných kamenů a když jsem teď viděla ty nádherné zbraně, byla jsem rozhodnutá jednu z nich vlastnit. Ebonitovou jsem zavrhla kvůli ceně, skleněnou taky, protože přeci nedám dvě stě za dýku, která se zlomí v těle, obzvlášť když s ní ještě vůbec zatím neumím házet. Elfská se mi líbila víc, dobře seděla v ruce, byla lehká, dobře tvarovaná a ocelový hrot by dokázal kdejaký jen trochu šikovný kovář opravit a nabrousit. To s tím opravením a nabroušením samozřejmě platilo i pro tu ocelovou, která z nich sice byla nejlevnější, ale také nejobyčejnější a asi nejmíň kvalitní.

Byla jsem v podstatě rozhodnutá pro tu elfskou, akorát ve mně pořád hlodal červík pochybností ohledně toho, abych ji jako úplný začátečník při svém tréninku hned nezničila. Po chvíli vnitřního boje mých pochybností s tím abych zbytečně neutrácela peníze, jsem zalovila v měšci a položila před khajiitku dva fialové a jeden zelený kámen. „Beru tyhle dvě, tohle by mělo stačit a chci ještě padesát za ten třetí kámen, abych měla taky nějaký peníze.“ Zároveň jsem ukázala na obě dýky, které jsem si vybrala. Khajiitka se pravděpodobně usmála, ze svého měšce odpočítala padesát septimů a přesunula je s oběma dýkami přede mě. Než jsem stihla peníze uklidit do měšce, byly ostatní zbraně zabalené do kůže zase schované v truhle a vedle mých nových vrhacích dýk ležely ještě dvě pochvy z černé kůže. Poděkovala jsem, s přáním teplých písků se rozloučila s khajiity a vyrazila na cestu do Vorařova.

Tentokrát mě cestou nic nepotkalo, takže krátce po poledni jsem už seděla ve vorařovské hospodě a okusovala kost od pečínky. Úplně jsem zapomněla, že bez Delfíny funguje hospoda jen jako nálevna, ale Orgnar mi to připomenul hned po obědě, když jsem si chtěla zajednat na večer pokoj. Bylo mi jasné, že protentokrát budu muset spát někde venku, ale ani mi to moc nevadilo, protože počasí bylo docela teplé a nic nenasvědčovalo tomu, že by mělo snad sněžit nebo pršet. Po obědě mě napadlo, že půjdu zkontrolovat, jestli už našli banditi šišky, které jsem jim nechala v té jejich truhlici, tak jsem zaplatila Orgnarovi šest septimů za pohoštění a vyrazila. Kousek od Vorařova, kde jsem posledně přebrodila řeku, jsem se na chvíli zastavila a zkoumala okolí, abych nebyla náhodou nemile překvapená právě těmi třemi křiklouny, kterým truhlice patřila. Když nebylo nikde nic podezřelého, nic mi nebránilo přebrodit řeku a opatrně se plížit k tomu správnému vykotlanému kmeni. Když už jsem byla skoro u cíle, zaslechla jsem hlasité bzučení much a zároveň ucítila nelibý zápach rozkládajícího se masa. Po pár krocích jsem spatřila i zdroj onoho bzučení a smradu.



Kousek od stromu ukrývajícího truhlici ležel jeden z banditů s rozmlácenou hlavou. Byl to ten nord, co měl u sebe podle hádky onu nešťastnou mapu k pokladu. Teď tady ležel, nafouknutý hnilobným plynem, končetiny okousané od divé zvěře, z hnijících ran a tělních otvorů mu vypadávaly larvy much a ty již vylíhnuté létaly v mračnech kolem a kladly nová a nová vajíčka. Nejsem sice žádná citlivka, ale ten smrad, mračna much a červi způsobili, že můj oběd znovu spatřil světlo světa. Když jsem se trochu vzpamatovala, nakoukla jsem do útrob stromu, kde ležela jen otevřená truhla a pár šišek. Než jsem toto smrduté místo zločinu opustila, všimla jsem si zaschlé krvavé stopy, která vedla směrem k řece, potom dál proti proudu a svědčila o tom, že tady byl alespoň ještě jeden zraněný.

Moje přirozená zvědavost opět zvítězila nad rozumem, který mi radil vrátit se do Vorařova, takže já jsem se vydala po krvavých stopách proti proudu řeky. Postupovala jsem pomalu a obezřetně, vždy po chvíli zastavovala, pozorovala okolí a celkově se snažila moc nevystavovat možnému setkání se zbylými dvěma bandity, i když jeden z nich nebyl pravděpodobně schopný bojovat, soudě podle množství krve, která tvořila mnou sledované stopy. Ty vedly stále proti proudu řeky, až do míst, kde byly na druhém břehu vidět ty tři menhiry s vytesanými obrazci, které jsem už jednou viděla. Tam stopa končila jakoby v řece, takže bylo jasné, že se zde musel zraněný přebrodit. Voda byla v těchto místech docela mělká, sotva po kolena, ale rychle proudící, takže jsem měla jednu chvíli strach, že mi podrazí nohy. Krev byla i na druhém břehu, proto mi bylo jasné, že zraněný měl společníka, jinak by v tom silném proudu řeku nepřebrodil.

Přestala jsem sledovat stopy krve, protože mi bylo jasné, kam vedou a obloukem se opatrně vydala na stejné místo nad táborem banditů, odkud jsem je před nedávnem pozorovala poprvé. Trvalo mi zhruba půlhodinu překonat necelý kilometr a proplížit se na převis nad mýtinou, odkud jsem měla výborný přehled o dění v táboře. Jeden z banditů, byl to ten druhý nord, ležel na provizorním lůžku, břicho měl neuměle ovázané hadry nasáklými krví, svíjel se pravděpodobně v horečce a sotva slyšitelně sténal. U ohniště seděl ork, míchal něco v hrnci a mluvil na svého kolegu, který ho ale v té agónii asi moc nevnímal. „Kdyby ses nechtěl usmiřovat, neměl bys teď díru v břiše…nechat se takhle rozpárat rezatou kudlou…když sme mu vyrazili sekeru z ruky, měli sme mu rovnou urazit palici…ale ty né…že to von nebyl…byl nebyl, my sme si tam ty šišky sami asi nedali…jestli přežiješ ty horečky, dotáhnu tě zejtra k tý čarodějnici Anis, co bydlí za řekou, aby tě dala dohromady…ta prej umí i mrtvýmu vrátit život…teď s tebou radši nebudu ale moc hejbat.“ Tak to, že se ti pitomci kvůli mému vtípku se šiškama pobijou mezi sebou, by mě teda opravdu nikdy nenapadlo, ale rozhodně mi jich nebylo líto, stejně dostali jen to, co zasloužili.

Jak jsem tak pozorovala dění pod sebou, napadlo mě, že kdyby se mi podařilo sejmout toho orka, bylo by prakticky po banditech a to jejich tábořiště by zůstalo celkem nevyužité, čehož bych mohla využít já, když se ve Vorařově momentálně nedá ubytovat. Odplížila jsem se tedy o několik metrů doleva, kde se mi ve skrytu za hustým porostem kolem mýtiny podařilo seskočit, spíš se potichu sesunout, z převisu dolů. Proplížit se na kraj mýtiny orkovi za záda nebyl potom už takový problém, až na to, že jsem měla strach, aby se neotočil, nebo mě neslyšel, protože souboj tváří v tvář s rozzuřeným orkem by byl moje jistá smrt. Doteď jsem byla relativně krytá porostem, ale měla jsem před sebou ještě asi tři, čtyři metry po mýtince, abych mohla orka podříznout.

Připadalo mi to jako věčnost, než jsem se mu s dýkou v ruce doplížila těsně za záda, ale ve skutečnosti to asi ani dlouho netrvalo, ork za tu dobu stihl akorát znovu pronést několik nadávek na adresu svého zraněného kolegy, kterému už moc času stejně nezbývalo. Byla jsem tak blízko za orkovými zády, že jsem cítila jeho pach, umocněný tím, že se pravděpodobně aspoň týden nemyl. Musela jsem jednat rychle. Obě moje ruce vystřelily dopředu, a zatímco levou jsem chytla orka za tu jeho nevymáchanou tlamu, pravou jsem mu prořízla hrdlo. Ozvalo se zabublání, jak se mu drala krev do plic, ork celý od krve se svalil na záda, zachrčel, několikrát sebou zaškubal a odebral se za svými předky.

Jeho kolega, stále se zmítající v horečce, neměl ani tušení, že je z těch tří poslední živý, ale k jeho smůle ne nadlouho. Když jsem k němu přiblížila, musela jsem uznat, že ani ten ork nesmrděl tak hrozně jako tenhle nord, ale to asi způsobila zanícená rána od rezavého nože, možná také potrhaná střeva. Bylo to spíš rána z milosti, když jsem jeho svíjení se v agónii a sténání ukončila jediným bodnutím do srdce. Jak se ukázalo, nejnáročnější částí dne bylo odklízení těl. Musela jsem je odtáhnout pryč z tábora a jako nejvhodnější místo se jevila malá strž asi tak padesát metrů severozápadně. S nordem to sice byla dřina, ale se dvěma odpočinky jsem to nakonec zvládla. Ork byl snad o metrák těžší, jednu chvíli jsem přemýšlela i o tom, že bych ho mohla rozčtvrtit a odnosit ho tam po kusech, ale nakonec se mi ho podařilo odtáhnout ke strži v jednom kuse.

Po tom co jsem se zbavila obou těl, jsem prohrabala vše, co zbylo v táboře a to co jsem považovala za nepotřebné, naházela do strže také. Bylo to v podstatě všechno, mimo otlučeného kotlíku, zlatého řetízku s navlečeným prstenem, dvaadvaceti septimů, pytle se zásobami a pár lahví medoviny. Kotlík a pytel zásob jsem hned využila k přípravě večeře, protože už pomalu zapadalo slunce a o slovo se přihlásil hlad. Po večeři, kterou jsem jedla už skoro za tmy, přišla na řadu jedna lahvinka medoviny u ohýnku a vstřebávání dnešních zážitků. Potom už jsem jenom zalezla pod jeden z přístřešků, zabalila se do svého teplého cestovního pláště a v podstatě okamžitě usnula.