Název novinky: The Elder Scrolls V: Skyrim - Česká fansite :: Amonius - aneb povídka na přání

Přidal Ligos dne 03.11.2012 17:49
#396

V minulé kapitole: Amonius se rozhodl navšívit příbytek démona Xermona a napít se z Kašny úmluvy. Tím stvrdil svoji spolupráci s tajemným pánem démonů...
Když se probere ze své "vize" - pokud to vize vůbec byla, shledá, že na posvátné místo přišla vědma, kvůli níž vlastně zkoušku podstupuje.
Amonius v mysli slyší jemu známý hlas (ten, který slyšel na lodi Královna Barenziah), který mu přikazuje, aby vědmu zabil...
_______________________________________________________________________________________________________

XXII.



Hučení v Amoniových uších ustávalo. Nyní opět slyšel klidný vědmin hlas:
„Existuje jedno proroctví, které zná každý dobrý Dunmer.“ říkala, aniž by na Amonia pohlédla. „O příchodu požehnaného rádce, který se kdysi přátelil s našimi bohy. On jediný nepřijal božskou podstatu, ačkoliv tak mohl učinit, společně s Tribunálem. Jednou nadejde čas jeho znovuzrození a návratu do Morrowindu.“
Amonius se tvářil, že trpělivě naslouchá, ale myslel jen na jedno. Ta žena musí zemřít. Věděl, že když hlas poslechne, bude se mít tak, jako nikdo před ním. Byla mu slíbena moc, a po té toužil. Proto zavrhl pochybnosti a rozhodl se skutek vykonat.
„Je však ještě jedno proroctví.“ pokračovala vědma, stále pozorujíc hvězdy. „Na rozdíl od toho předchozího ho zná jen hrstka lidí a bohové sami. Ostatním je skryto. Pojednává o příchodu syna Nepřítele, skrze něhož on bude ovládat svět smrtelníků.“
„Tvoje primitivní proroctví nikoho nezajímají, ženo!“ zazněl hlas. Amonius si na okamžik pomyslel, že to byl onen hlas z jeho mysli. Ale toto byl hlas jeho samotného. Vyslovil tu větu, protože sám chtěl. Nikdo mu to nenařídil.
Vědma na něho zachmuřeně pohlédla. Její zakalené oči posmutněly a její vrásky se prohloubily.
„Čas skrytého proroctví nadešel.“ sdělila potichu, spíše sama pro sebe.
„Mlč už konečně!“ ohradil se Amonius netrpělivě. Byl rozhodnut, ale cosi hluboko uvnitř jeho duše mu bránilo jednat. Stará žena pomalu vstala. Stanula tváří v tvář Amoniovi, hlavu hrdě pozvednutou. Díky její shrbené postavě se zdálo, že je o něco menší, než Amonius.
„Učiň, co musíš.“ Vědmin hlas se zlomil dojetím a oči se jí zalily slzami.
Amonius se stále nemohl přimět k dílu. A nyní, když žena začala plakat, neměl vůbec chuť ji zabíjet.
„Nepláču nad koncem mého života.“ sdělovala. „Jsem stará a můj čas nadešel. Pláču nad tebou, synu démonův. Nad tebou a nad osudem tohoto světa!“
„Dost už tlachání!“ Amonius zaťal pěst, kolem níž se začalo objevovat bělomodré jiskření. Pak si však vzpomněl na dar od svého dědy a řekl si v duchu: „Proč by měla krev té stařeny ulpět na mých rukou? Ať někdo jiný za mě udělá ten čin!“ Ze záhybů svého zaprášeného, pomuchlaného roucha vytáhl kovový amulet a začal číst na něm vyrytá slova: „Z vůle mojí moci, volám tě ku pomoci. Nebezpečí odvrať, pak se zase navrať!“
Zem se začala otřásat a prach mezi Amoniem a vědmou se vzdouval do vzduchu. Sloup prachu se začal formovat do nejistého tvaru postavy, držící dlouhou čepel.
„Zase ty, N’Wah?“ zeptal se přízrak. „Hrozí ti snad nějaké nebezpečí?“
Amonius ukázal na vědmu, která jen s klidem přihlížela. „Zabij tu ženu!“ přikázal.
Popelavý přízrak obletěl nejprve vědmu, pak Amonia, a opět stanul mezi nimi.
„Jak se opovažuješ, ty drzé děcko!“ zahřměl přízrak a pozvedl meč. Amonius ucouvl. Jen taktak se vyhnul ostří meče, které prosvištělo kolem jeho paže.
„Jsem předek této ženy, je mou povinností ji chránit!“ hlaholil přízrak a provedl další výpad. I tomuto útoku se Amonius vyhnul. „Ale ty mně máš sloužit!“ protestoval přitom.
Přízrak zahřměl ještě hlasitěji: „Sloužit nikoliv! Měl jsem tě ochraňovat v případě nebezpečí, ne zabíjet nevinné! Nyní doplatíš za svoji opovážlivost!“
Přízrak se neuvěřitelně rychlým pohybem dostal za Amoniova záda a napřáhl beztvarou paži k úderu. Amonius se pohotově otočil, nyní stál zády k vědmě. Ale věděl, že ta žena mu neublíží, proto se mohl plně soustředit na přízrak. Vyslal proti němu mocný proud ničivé energie. Potemnělé okolí na okamžik osvětlil jasný záblesk. Byl si jistý, že přízrak zasáhl, jenže bez účinku. Zjevení se chystalo k dalšímu zásahu. Amonius se znovu chystal vyslat blesk, tentokrát mířil přímo na lesklý meč, který byl nejzřetelnější součástí mlhavé postavy. Další záblesk. Amoniovi se podařilo zasáhnout čepel. Proud energie vytrhl meč z duchovy paže a odhodil ho daleko za něj. Ozval se zvonivý zvuk kovu, narážejícího na kámen. Přízrak neváhal a okamžitě se vydal pro svoji čepel.
V tu chvíli se ozval opět hlas v Amoniově mysli: „Znič amulet! Zlom ho!“
Amonius rychle sáhl pro amulet. Byl to tenounký plíšek kovu, nebyl pro něj problém ho ohnout a následně zlomit. Dřív, než se k němu stačil přízrak znovu přiblížit, bylo po amuletu. Zjevení skučivě zasténalo, jako by pocítilo bolest.
„Hlupáku! Tohle není konec!“ zařval duch a rozplynul se. Amonius si oddychl. Pomalu se otočil zpět k vědmě a zjistil, že bezvládně leží na zemi, tvář otočenou k obloze. Přistoupil k ní. Stará žena těžce dýchala, zakalené oči plné slz sledovaly hvězdy na nebi.
„Zab ji!“ ozval se hlas.
„Ale vždyť už sotva dýchá! Jistě umře sama od sebe.“ Měl pramalou chuť tu ženu zabíjet, proto to řekl.
„Ano, jistě. Ale přece ji nenecháš takto trpět? Podívej se na její ztrápený obličej. Projev jí milosrdenství a ukonči to!“
Amonius vědmě naposledy pohlédl do tváře. Kulaté slzy jí stékaly po vrásčité tváři, avšak její výraz byl plný smíření.
„Tvá zkouška je u konce.“ řekla vědma slabounkým hláskem ve chvíli, kdy Amonius zaťal ruku v pěst.
„Bude to rychlé.“ řekl a vyslal vpřed smršť jisker. Nezavřel oči, jak měl původně v úmyslu. Sledoval, jak se vědmino nyní již mrtvé tělo škubalo díky smrtící energii, proudící po jejím těle.

Chvíli bylo hrobové ticho.
Pak ale noční oblohu pokryly mraky, jako by i samy hvězdy a měsíc chtěly zahalit svoji tvář. Velké těžké kapky deště začaly kropit zem a rozfoukal se vítr, znějící jako pláč mnoha duší.
Všude kolem Amonia se ozýval zvuk praskajících skal, snad i kameny pukaly žalem nad vědminou smrtí.

A pak potlesk. Amonius se rychle po tom zvuku otočil. Nedaleko ohniště stála postava. Dívala se na Amonia ohnivě planoucíma očima. Mihotavá záře ohně se odrážela v jejích lesklých černých rohách, které trčely z čela.
„Xermone?“ podivil se Amonius, když postavu poznal.
„Ano, jsem to já, pane.“
Démon přistoupil k Amoniovi. Neměl na sobě těžkou zbroj, jako posledně. Oblečen byl v černé roucho, prošívané rudými nitěmi.
„Hmm, takže to nebyl sen.“ poznamenal Amonius.
„Sen?“ Xermon se krátce zasmál. „Sen byl celý tvůj dosavadní život!“
Amonius se zamyslel. Jak to Xermon myslel?
„Zapomeň na věci, jež byly, můj pane.“ řekl démon a přátelsky položil Amoniovi ruku na rameno. „Nyní máš nový život.“
Amoniovi bleskla hlavou vzpomínka na Vysokoskalí. Vzpomněl si na teplo rodinného krbu, na svou matku a otce. Jak se asi mají? Myslí na něho ještě vůbec?
Xermon mu pohlédl přímo do očí a plamenné světlo, které z nich vycházelo, odplavovalo všechny tyto vzpomínky pryč, jako odliv odnáší nánosy dřeva z pobřeží.
„Jak to, že jsi tady, Xermone?“
„Mohu navštěvovat svět smrtelníků, kdy se mi líbí. Taková je vůle našeho pána. Stejně tak i ty budeš moci navštěvovat náš svět, kdy se ti zachce. Budeš-li chtít.
„Ale proč jsi přišel? Udělal jsem něco špatně?“ Amonius mimoděk koukl na mrtvolu staré dunmerky, ležící na zemi.
„Naopak! Můj pán je s tebou velmi spokojen. Jsem zde, abych ti za to, žes uposlechl jeho příkaz, dal odměnu.“
„Odměnu? Proč mě neodmění osobně?“
Xermon se pousmál. „Nevydržel bys pohled na něho. Zemřel bys. Vzpomeň si, i pouhý jeho hlas tě málem zabil. A navíc, pán nemůže jen tak přijít do světa smrtelníků. Aspoň zatím ne. Ale tím se teď netrap.“
„Jakou odměnu mi máš dát?“ zeptal se zvědavě Amonius.
„Jakou si vybereš. Pán ti dává na výběr, můžeš si zvolit svou odměnu.“
„Tak už mě nenapínej!“ prosil Amonius. Věřil totiž, že za svůj skutek si skutečně zaslouží něco výjimečného. Splnil přece vůli Xermonova pána. Svého pána…

„Nuže slyš!“ spustil Xermon. „Všechno to jsou dary nehmotné, avšak jejich cena je veliká. Jako první, ti pán nabízí, že tě zbaví tvého nynějšího zjevu. Tvá tvář by vypadala jako dříve. V našem světě na tobě není nic neobvyklého, avšak v tomto světě bys mohl vzbuzovat pohoršení a plnění některých plánů našeho pána by ti tvůj vzhled mohl ztěžovat. Avšak pokud si chceš zanechat tuto tvář, není v tom problém.
Jako další si můžeš vybrat dar mocného kouzla – podvolení osoby. Kouzlo spočívá v tom, že jím na krátký čas můžeš ovlivnit osoby, které pak udělají všechno, co řekneš. Avšak, bude-li ona osoba mít silnou vůli, kouzlo se nezdaří, tak opatrně…
A jako poslední z darů ti pán nabízí právě možnost kdykoliv navštívit moji věž.“
„K čemu by mi to bylo dobré?“ ptal se Amonius.
„Jistě si vzpomínáš na Kašnu úmluvy. Když by ti docházely síly, ať už magické, či fyzické, mohl bys svého ducha vyslat do mé věže, napít se z kašny a tím by se tvé síly obnovily. Má to však jeden háček, tento „rituál“ lze použít pouze, když budeš o samotě a v naprostém klidu, jinak se nezdaří.“
Amonius přemýšlel. Opět mu Xermon dával na výběr ze tří možností a opět se měl rozhodnout pro jednu z nich.
„Mno, alespoň nějaká kompenzace za zničený dědečkův amulet.“ pomyslel si…

_______________________________________________________________________________

Obligátní otázka: Co si Amonius vybere?

A) Zbavení se démonického zjevu
B) Kouzlo "podvolení osoby"
C) Možnost navšívit Xermonovu věž, a regenerovat síly

Pozor: Pokračování na str. 21!

Upravil/a Ligos dne 13.11.2012 18:09