---

Další kapitola je zde a snad se u jejího čtení budete bavit tak, jako já při jejím psaní!
_________________________________________________________________________________________



XIX.



Amonius se dychtivě přehraboval v brašně, ale krom pár nalámaných kousků chleba a měchu s vodou v něm nic nenašel.
Až po chvilce, úplně na dně, nahmatal jakýsi kovový plíšek. Byl to tenký oválný přívěsek o velikosti mince, uvázaný na slabém provázku. Vypadal zcela obyčejně, jako by ho podomácku zhotovil nějaký kovář amatér. Na jedné straně byla vyryta pěticípá hvězda, na druhé straně byl nějaký drobný nápis. Amonius ho nahlas přečetl: „Z vůle mojí moci, volám tě ku pomoci. Nebezpečí odvrať, pak se zase navrať!“
Jakmile dočetl ta slova, zachvěla se země pod jeho nohama. Před ním se začal vířit prach a popel, a z onoho víru se vynořila postava.
„Další duch?“ pomyslel si Amonius. Jenže tento přízrak vůbec nevypadal, jako jeho děd. Byla to jen jakási hmota ze všeho nejvíc připomínající dým z kouře, u které byl sotva rozeznatelný tvar lidské bytosti. Žádný obličej, žádný oděv, jen neforemná hlava, trup a paže. Zřetelně a jasně byl pouze vidět přízračný meč, který postava svírala v ruce.
„Proč rušíš můj klid, N´Wah!“ promluvil přízrak a jeho hlas zněl hněvivě. „Kde jsou nepřátelé?“
Amonius nevěděl co v tu chvíli říct. Přízrak rychle obeplul Amonia. Ten se nyní necítil vůbec, jako před chvílí, v přítomnosti svého dědy. Cítil mrazivý pocit v zádech a měl husí kůži.
„Žádní nepřátelé tu nejsou, smrtelníku!“ prohlásil přízrak naštvaně. „Příště mě zavolej, až budeš opravdu v nesnázích!“ Duch zmizel stejně rychle, jako se objevil. Na místě, kde se rozplynul, na zem pomalu dopadal zvířený prach.
„Takže tohle má být dar od mého dědy? Amulet, jenž vyvolá tohoto ducha?“ řekl si Amonius. „No, kdo ví. Třeba se taková pomoc ze záhrobí jednou opravdu hodí.“
Schoval amulet do kapsy u svého roucha a šel si lehnout. Ze svého lůžka pozoroval ohniště a naslouchal praskajícímu zvuku ohně. Přemýšlel o tom, co dnes zažil. O svém dědovi, o Barlolomějovi, Milusovi a Rendaxovi, když byli ještě děti. Co měla tahle vize znamenat? Lámal si s tím hlavu, až unaven usnul.

Když se ráno probudil, viděl jen pár metrů kolem sebe.
„Mlha? Vskutku podivný kraj. Jednou to vypadá, že bude pršet, jednou je jasno a obloha čistá, nyní zase mlha.“
V ohništi ještě doutnalo pár očouzených větví. V tom si ale Amonius všimnul něčeho velmi podivného. U ohniště se válela hromada klestí. Byl si naprosto jist, že včera tam ještě nebyla. Vstal, aby si místo důkladněji prohlédl.
Kolem té hromady suchého klestí byly na zemi v sopečném prachu jasně rozeznatelné podivné šlápoty. Nebyly lidské, ale ani od žádného zvířete, které by Amonius znal. Otisk nohy tohoto tvora připomínal tvar kohoutího pařátu a bylo jisté, že chodil po dvou. Stopy nebyly příliš hluboké a měli velikost lidské dlaně. Byly všude kolem ohniště a až teď si Amonius všimnul, že vedou i k jeho přístřešku. Odtud se pak ztrácely kdesi v mlze.
Amonius se rozhodl je sledovat, ale dovedly ho na místo, kde byla kamenitá půda, a stopy se ztratily.
„Hmm, takže tu zřejmě nejsem tak sám, jak jsem si myslel.“ řekl si. „Ale proč by mi někdo, nebo spíš něco, nosilo dříví?“ Ještě chvíli se rozhlížel kolem sebe, ale krom mlhy a kamení nic neviděl. Vrátil se zpět ke svému lůžku a přemýšlel, co by mohl celý další den dělat.
Pojedl trochu chleba a napil se vody. Vedle jeho lůžka stál buben. „Raději ho nechám na pokoji. Kdo ví, co bych zase spatřil?“
Seděl a dumal asi hodinu. Mlha pomalu začala ustupovat. Obloha se zbarvovala do modra. Zdálo se, že dnešní den bude pěkný, Amonius si pomyslel, jaké má štěstí, že ho dosud nezastihla písečná bouře.
Najednou ale nad sebou spatřil tiše se pohybující stín.
„Létavec!“ Amonius vstal, aby se připravil k boji. Jenže tvor si ho vůbec nevšímal, jen kroužil po obloze, jako by něco hledal. Po chvíli přestal kroužit a zastavil se na místě. Sledoval zem pod sebou. Amonius dosud netušil, že se létavci umí pohybovat takto.
Tu tvor něco zavětřil a s kvílením se spustil k zemi. Amoniovi zakryla výhled hromada kamenů, jen slyšel kvílivé zvuky a pak jakési skřehotání. Létavec s něčím bojoval.
Amonius neváhal a běžel se k místu podívat. Už z dáli spatřil, jak létavec svým špičatým ocasem švihá do něčeho na zemi. Bylo to malý tvor schoulený do klubíčka, který se už nebyl schopen nijak bránit.
Amonius tomu chtěl učinit přítrž. Veškerou svoji energii soustředil do svých rukou a směrem k létavci vyslal spršku elektrických jisker. Nebyl to blesk, který vyčaroval posledně, ale i to stačilo, aby se létavec s křikem zřítil na zem. Proud mu probíjel tělem a létavec sebou škubal. Snažil se znovu vzlétnout, ale Amonius na něj znovu vyslal pár výbojů. Létavec sebou naposledy trhl, pak zůstal nehybně ležet. Amonius k němu přistoupil, aby se přesvědčil, že je opravdu mrtev.
Schoulená „věc“, ležící vedle létavce, se začala pomalu zvedat ze země. Byl to humanoidní tvor s velkou holou hlavou, dlouhýma špičatýma ušima, vypoulenýma narudlýma očima, pod nimiž měl malý nevýrazný nos a úzká ústa.
Od pasu dolů mu rostla hnědá srst a jeho nohy připomínaly nohy kozy, akorát místo kopyt měl podivné pařáty, zakončené drápy. Tvor měl i dlouhý ocas, se kterým švihal ze strany na stranu. Postava to nebyla nijak veliká, Amoniovi sahala sotva do pasu.
„Co ty jsi zač?“ zeptal se Amonius tvora, který byl celý od krve a modřin.
„Kríííí?“ podíval se tvor na Amonia tázavě a pomalu začal couvat.
„Neboj se! Neublížím ti.“
Tvor se zastavil a Amonia si zvědavě prohlížel.
Amonius si v paměti vybavil Bartolomějův bestiář, který si prohlížel na lodi. Byly v něm obrázky rozličných tamrielských tvorů a toto stvoření se skutečně jednomu obrázku podobalo.
„Rarach?“ zeptal se Amonius.
„Ra-rach?“ opakoval po něm tvor.
„Ty umíš mluvit?“
„Ra – rach! Ra – rach tríba!“
„Tak to tys mi nanosil k ohništi to klestí?“
„Ra – rach kles-tí? Tríba maka kles-tí.“
„Nerozumím ti, ale beru to jako ‚ano‘.“
„Áno.“ opakoval tvor. Pak ale podivně zakvílel a sedl si na zem. Vypadal velmi ztrápeně, na holém břichu a zádech měl velmi mnoho zranění.
„Au!“ říkal rarach a ukazoval na jednu ošklivou ránu na svém boku.
„Tak tomuhle rozumím.“ Amonius se k němu přikrčil, aby si ránu prohlédl. Silně krvácela. Létavec ho zřejmě bodnul svým špičatým ocasem.
„Au!“ říkal stále rarach. Z očí mu začaly vytékat slzy a Amoniovi ho začalo být líto. Snažil se mu pomoci léčivým kouzlem, ale rána se a ne zacelit.
„Možná na tebe lidská kouzla nefungují, kamaráde.“ sdělil smutně.
„Ty ne – člověk.“ řekl rarach potichu.
„Vida! Tak přece jen umíš naší řeč.“
„Ra-rach umět. Učit se od tmavé ženy.“
„Myslíš temnou elfku?“
„Tmavá žena přicházet sem. Ra-rach mluvit s ní.“
„Takže myslíš vědmu.“
Rarach zakvílel bolestí a lehl si na zem.
„Co mám dělat?“ Amonius si nevěděl rady. Kouzla neúčinkují a léčivý lektvar nemá. Opatrně vzal tvora do náručí, aby ho odnesl k ohništi. Rarach už ani nenaříkal, jen bezvládně ležel a smutně se díval na Amonia.
Amonius ho opatrně položil na lůžko z kožešin a šel zapálit oheň, aby rarachovi dodal teplo. Pak se znovu pokusil zacelit ránu léčivým kouzlem, ale když to nepomáhalo, natrhl si rukáv a kusem látky ránu ovázal. Rarach se na něj děkovně podíval a dokonce to vypadalo, že se pousmál. Pak zavřel oči a začal rychle oddychovat.
„Neumírej, co tu budu dělat s mrtvým rarachem?“
Tvor otevřel oči. „Ty najít hnízdo.“ řekl potichu.
„Hnízdo?“
„Je…. U vysokého kamene… Kámen sahat k nebi výš, než jiný kámen.“ vysvětloval rarach s vypětím všech sil. Zvedl svoji hubenou paži a ukázal směrem, odkud původně přišli. „Ty najít hnízdo, ra- rach prosit.“ Pak zavřel oči a už je neotevřel. Jeho hruď se přestala vzdouvat.
Amonius ho neznal dlouho, vlastně ho neznal vůbec, ale přesto se neubránil slzám. Mrtvého raracha vzal a odnesl ho na samý okraj posvátného území, kde mu z kamenů vytvořil malou mohylu. Řekl si, že by to možná chtělo pár slov na rozloučenou a tak začal před hrobem odříkávat obřadně slova: „Nevím, jestli mají raraši duši. Ale pokud mají, doufám, že ta tvá se dostane k předkům. Tvůj úděl na tomto světě skončil a…“ Pak si ale začal připadat jako blázen. Proč odříkávat nějaké modlitby u hrobu raracha? Řekl si, že pobyt v poušti mu už leze na mozek a vydal se směrem, který mu rarach před smrtí naznačil.
Skutečně došel k vysokému úzkému kameni, který byl vyšší, než všechny ostatní. I tento kámen patřil mezi ty, které ohraničovaly konec posvátného území.
U jeho paty byla hromada poházených kostí a větví, a když Amonius přišel blíž, všiml si, že se jedná o hnízdo, vystlané suchou kůrou a drobnými větvičkami. A přímo v samém středu bylo vejce. Nažloutlé vejce, daleko větší než slepičí.
„A vida, že bych tu měl snídani?“ řekl si Amonius. Ale když chtěl vejce vzít do rukou, bylo teplé. A něco se v něm v tu chvíli zachvělo.
„A sakra. Tohle nevypadá dobře. Doufám, že se z něj nezačne….“ Než to stačil vůbec doříct, skořápka začala praskat. Amonius tu podívanou napjatě sledoval. Tohle opravdu nečekal…
____________________________________________________________________________________________________

Otázka je jednoduchá: Co se z vejce vylíhne?

A) Rarach
B) Útesový létavec
C) Imp
________________________________________________________________

Pro ty z vás, co nevědí, jak vypadá Imp:


Pozor: Pokračování na str. 19!