---

Vážení čtenáři, je tu třináctá kapitola našeho příběhu. Třináctka je pro mnohé nešťastné číslo. Pro Amonia však určitě, neboť se mu přihodí něco zlého.
Nechť se vám další díl líbí!
____________________________________________________________________________________________________




XIII.


Amonius si nevěděl rady. Jeho mistr a Milus jsou podle všeho dobří přátelé. Třeba to mistr ví? Musí zjistit, kde je pravda.
Bartoloměj byl v jejich kajutě a opět studoval nějaké knihy. „Co tě trápí nyní?“ zeptal se laskavě, když spatřil Amonia, jak nejistě přešlapuje.
„Mistře, jde o Miluse.“ odpověděl potichu.
„Večer jsem ti řekl víc, než je zdrávo.“ prohodil Bartoloměj.
„Dnes se mi k něčemu přiznal.“
„Ano?“
„Kdysi zabil jednoho člověka.“
Bartoloměj dál v rukou svíral knihu. Jen se trpce pousmál. „Říkal jsem ti přece, že Milus dovedl být krutý. Býval to pirát, přímo vůdce jedné zločinecké skupiny. Je celkem jisté, že zabil i více, než jednoho člověka. To tě snad muselo napadnout.“
Bylo poznat, že se Bartoloměj k tomuto tématu nerad vyjadřuje. Mračil se a dál si četl v knize, jako by Amonia nechtěl brát na vědomí.
„Mistře, ale ten člověk byl Karinin otec!“ nedal se odbýt Amonius.
Bartoloměj zavřel knihu a odhodil ji na postel. „Co to říkáš?“ Začal se mračit ještě víc.
„Sám se mi k tomu dnes přiznal. Karina mi kdysi vyprávěla o smrti svého otce. A Milus se mi svěřil, že ho zavraždil on s jeho kumpány. Ne Temné bratrstvo, jak se prý domnívali lidé.“
Bartoloměj si sedl na židli. „Hm, nechápu, proč ti to Míla vůbec říkal. Jak vůbec ví, že to byl její otec?“
Amonius svému mistru v klidu vše vysvětlil. Bartoloměj trpělivě naslouchal a pak řekl: „Hm, půjdu si teď s Mílou promluvit. Prozatím doufám chápeš, že nejrozumnější bude, když Karině neřekneš ani slovo. Nic bychom tím nezískali, jen bychom vše zkomplikovali.“
„Mistře, dovol mi ještě otázku.“ řekl Amonius.
„Proč s námi Karina pluje? K čemu bude nápomocná?“
„Vzpomínáš si na tu její historku o tom, jak nalezla tu bláznivou dýku?“ ptal se Bartoloměj. Amonius kývl.
„Je to artefakt Sheogoratha. A ať je Sheogorath sebešílenější, pořád je to daedrický princ, pán mocné říše. A když si zamane, dokáže pořádně zamíchat děním ve světě smrtelníků. Ta dýka se Karině nedostala do rukou pro nic za nic. Sheogorath si ji vybral. Má s ní nějaké plány, to je jisté. A já doufám, že by nám mohl pomoci při naší misi.“
„Promiň, mistře, ale žertuješ?“ Amonius byl udiven. „Jak nám může Sheogorath pomoci?“
Bartoloměj pokrčil rameny. „Kdybych to věděl, řekl bych ti to. Zatím je jisté, že pokud máme po svém boku Sheogorathova miláčka, můžeme, ale také nemusíme, počítat s jeho pomocí.“
Tuhle logiku Amonius nechápal. Ale mistr má jistě mnoho zkušeností, takže asi ví, o čem mluví.
Bartoloměj odešel za Milusem a Amonius přemýšlel. Jak je možné, že se Milus objevil takto znenadání na chatrném voru v moři, když na ně měl čekat kdesi v Morrowindu? Jak je možné, že Milus je vrahem Karinina otce? Je to všechno skutečně náhoda? Amonius tomu již přestával věřit. Které síly to tahají za nitky osudu? Jsou to skutečně bohové? Nebo snad daedričtí páni? Amonius vzal znovu do rukou Knihu Daeder. Během plavby ji četl již několikrát, ale nepřestávala ho fascinovat. Mnohokrát slyšel svého mistra, jak pronáší tichou modlitbu k jednomu z devíti bohů. Ať už to byla Kynareth, jejíž rozmary se promítají na počasí, nebo Julianos, patron moudrosti a magických věd. K čemu ale jsou tito bozi dobří? Vždyť daedričtí vládci, o kterých Amonius četl, se zdají být daleko mocnější. Rozhodně jednají přímočařeji. Amonius kolem sebe neustále slyší, jak mocná je Azura, jak silná je Boetiah, jak strašlivý je Mehrunes Dagon. Tak proč se lidé nemodlí k nim? Proč je to považováno za něco nebezpečného? Vždyť existuje tolik příběhů, ve kterých pomůže ten nebo onen vládce Zapomnění nějakému smrtelníkovi. Nestačí ho pouze požádat?
Amonius cítil, jak kniha, kterou držel v rukách, těžkne. Přišlo mu, že ji už neunese a upustil ji. Co se to děje? Amoniovi se začala motat hlava. Před očima se mu tvořily mžitky. Hůře se mu dýchalo, jako by se dusil prachem. Na jazyku ucítil hořkou chuť a neslyšel nic jiného, než rychlý tlukot vlastního srdce.
Musel si lehnout na postel, nebyl schopen ovládat své tělo. Najednou měl pocit, jako že se vznáší. Mohl pod sebou spatřit nějaké kamenité pohoří a zelenavá údolí. Ale co je to tamhle? Vypadá to, jako jeho rodná osada ve Vysokoskalí, ale je to vůbec možné? Ale ano, támhle je kovárna! A tamto malé pekařství, kam chodil s matkou pro pečivo. Pár dětí pobíhalo za malým hříbátkem, co uteklo z ohrady. Jedno dítě zakoplo a začalo brečet. Opodál viděl nějakou ženu, co trhá na louce byliny. Není to jeho matka? Co se to děje? Amoniovi se zastesklo po domově.
Pojednou uslyšel Amonius hlas. Hrozivý hlas, který se mu zavrtával do uší a ničil jeho mysl.
„Proč jsi toto opustil, hochu?“ ptal se hluboký, nelidský hlas.
„Co jsi zač?“ ptal se zmatený Amonius. Snažil se hlas ze své hlavy vytěsnit, neposlouchat ho, ale nešlo to.
„Podívej, jak krásně ses mohl mít!“ pokračoval hlas. „Se svou matkou jsi mohl trhat kvítí, nebo se svým otcem jezdit na lov. Proč ses vydal na tuto dalekou, nebezpečnou cestu?“
„Neměl jsem navybranou!“ vykřikl Amonius. Měl pocit, že pokud ten hlas nepřestane mluvit, rozskočí se mu hlava.
„Vskutku ne?“ Hlas zněl nyní výsměšně. „To za sebe necháš rozhodovat toho tvého učitele? Mistra, jak mu říkáš ty?“
Amonius se už nezmohl na slovo. Kroutil se bolestí. Myslel si, že snad zemře.
„Ty máš na víc, Amonie!“ řekl hlas naléhavě. „Nenech za sebe rozhodovat jiné, a už vůbec ne toho pomatence, kterému říkáš mistr!“
Amonius vykřikl z posledních sil: „Odejdi!“
Hlas se začal smát. “Já tu vždycky byl a vždycky budu. A nad tebou budu bdít, ať se ti to líbí, nebo ne. Jen jedno ti ještě povím. Artefakt, který jste se vydali hledat, dostane jen ten, koho já si vyvolím! A tvůj učitel to rozhodně není.“
Konečně vše utichlo.

Amonius pocítil náhlou úlevu. I přes ostrou bolest, která mu projížděla tělem, se cítil daleko lépe. Jakoby v dáli uslyšel dívčí hlas: „Probírá se!“
Poznal Karinu. Pomalu otevřel oči. Spatřil před sebou rozmazanou siluetu postavy v zelených šatech.
„Karino?“ snažil se říci Amonius. Místo toho vydal jen chrchlavý zvuk.
„Pššt! Nemluv. Odpočívej!“ Karina mu mokrým kusem látky vlhčila rty a utírala pot z čela. Amonius shledal, že leží v docela jiné posteli, než měl v kajutě. Tato byla vystlaná měkkou matrací. Byl převlečen do lehké bílé košile a kalhot stejné barvy. Navíc Amonius necítil, že by se loď houpala. Rozhlédl se kolem sebe. Byl v tmavé místnosti bez jediného okna, osvětlené v rohu stojícím svícnem. Na zdech visely nádherné tkané tapiserie. Ve vzduchu byla cítit vůně kadidla a mastí.
„Co se děje? My už nejsme na lodi?“ ptal se Amonius potichu. Karina se lítostivě usmála.
„Už dávno ne, malý hlupáčku.“ řekla.
„Do místnosti vešla tmavá elfka v prostém modrém rouchu. V rukou nesla mísu.
„Nyní musí něco pojíst.“ Dunmerka mísu položila na stolek vedle postele.
„Děkuji, Ahmuso.“ řekla laskavě Karina.
Dunmerka si sedla na okraj postele, držíc v ruce dřevěnou lžíci. „Je to vývar z kagoutího masa.“ vysvětlovala elfka. „Nevoní moc vábně, ale chuť má vynikající. A hlavně, má lečivé účinky.“
„Ale, kdo jste? A kde to vůbec jsem?“ Amonius byl zmatený, jako nikdy před tím. Před chvílí ležel ve své kajutě a nyní se nachází v podivné místnosti.
„Odpusť, ani jsem se nepředstavila. Mé jméno je Ahmusa Renasi. Jsem kněžkou v Balmorském chrámu, ve kterém se nyní nacházíš.“
„Kněžka? Chrám?“
„Ano, tví přátelé tě sem na nosítkách donesli ve velmi špatném stavu, hochu. Nedávali jsme ti mnoho šancí na přežití. Leč nyní můžeš poděkovat Tribunálu, že jsi nabyl vědomí.“
„Tribunál?“ Až nyní to Amoniovi došlo. Vždyť oni už byli v Morrowindu! Jemu to připadalo jako chvilka, ve skutečnosti to však byla dlouhá doba, co byl v bezvědomí. Takže to vše bylo jen nějaké blouznění? Ale vše to vypadalo tak skutečně!
„Netrap svoji unavenou mysl, Amonie. Musíš hlavně odpočívat. Zkus něco pojíst.“ Ahmusa nabrala trochu vývaru a podala jej Amoniovi k ústům. Opravdu to páchlo, jako pět dní staré syrové maso, ale když polkl první sousto, musel dát Ahmuse za pravdu. Chutnalo báječně. Hned cítil, jak mu tělem protéká horká tekutina a přidává mu na síle. Bez problémů snědl celou mísu.
Ahmusa se usmívala. „Mám z tebe radost. Nyní vás tu opět nechám o samotě.“
„Jak tu jsme dlouho, Karino?“ zeptal se Amonius, když osaměli.
„Týden a tři dny. Hodně jsi toho prošvihl.“
Karina mu nadšeně vyprávěla o jejich připlutí do Seyda Neen, přístavního městečka s vysokým majákem. Vyprávěla o cestě bahnoměrkou, místním obřím hmyzem, který slouží k dopravě lidí i nákladu. O obřích houbách, rostoucích po celém ostrově.
„Kde je mistr?“ zeptal se potom Amonius.
„Bylo mu líto, že tě tu musel zanechat, ale měl něco důležitýho na práci. S Mílou odcestovali do Vivecu. Zejtra se vrátí. Bude mít určitě radost, to mi věř!“
To ovšem Karina ani Amonius netušili, že se Bartoloměj vrátí s jednou špatnou zprávou.
____________________________________________________________________________________________
S jakou špatnou zprávou se vrátí Bartoloměj?

A) V Morrowindu byl spatřen Rendax
B) Miluse zatkla císařská hlídka, musí ho nějak dostat z vězení
C) Bartolomějovi někdo ukradl Sheogorathovu dýku, musí ji znovu najít

Pozor: Pokračování na str. 13!