---

Lidičky, je tu dvanáctá kapitola příběhu o Amoniovi, ve které se nám všechno malinko zamotá, doufám však, že se bude líbit!
Jen připomínám, že stručné shrnutí předchozího děje, najdete na str.11
____________________________________________________________________________________________________



XII.

Po mnoho dní trvala plavba Královny Barenziah. Amonius se mezitím dověděl spoustu důležitých a užitečných věcí. O tom, jaké zákonitosti panují na moři, o tom jak se chová loď v různém počasí a o zvyklostech námořníků. Dozvěděl se mnoho i o svých spolucestujících. Bartoloměj mu často vykládal o magických vědách a o účincích magie. Amonius se dokonce naučil i kouzlo světla, byť jeho světlo nebylo tak intenzivní a netrvalo příliš dlouho.
Karina se zase ukázala být celkem milou a příjemnou dívkou, ačkoliv dovedla být umíněná a tvrdohlavá. Sem tam zahrála na loutnu námořníkům pro potěšení nějakou tu píseň, kterou si pamatovala od svého otce. Amonius si všimnul, že Karina je také velmi náladová. Veselí je u ní střídáno se smutkem, jako se mění den v noc.
Amonius se dozvěděl se také mnoho o Morrowindu, takže si myslel, že ho nemůže už nic překvapit.
Jediná osoba, o které nevěděl téměř nic, byl Nord Milus. Často se ho ptal na různé věci, ale Milus odpovídal jen vyhýbavě, nebo vůbec. Ani Bartoloměj o něm moc nemluvil. Říkal jen, že je to přítel a že má dobré srdce.

Jednou už to Amoniovi nedalo a musel se zeptat.
Byla hluboká noc, Bartoloměj už ležel na svém loži. V kajutě nebylo slyšet nic jiného, než pravidelné narážení vln do boku lodi.
„Mistře, už spíš?“ začal Amonius potichu.
„Ne, jen přemýšlím.“ odpověděl mu Bartoloměj. „Co bys rád, Amonie?“
„Jen jsem se chtěl zeptat…“
Bartoloměj ho ani nenechal dopovědět větu. „Pokud jde o to, kdy dorazíme do cíle, říkal jsem ti přece, že už jen pár dní. A pokud jde o Miluse, myslím, že víš všechno, co vědět potřebuješ.“
Tenhle přístup se Amoniovi ani trochu nezamlouval. Začal se soustředit a mezi svými dlaněmi vyvolal malou bělomodrou kouli mihotavého světla. Chtěl vědět, jak se jeho mistr tváří.
„Mistře, co mi tajíš?“ zeptal se.
Bartoloměj si povzdechl a posadil se na okraj postele. Trochu se mračil.
„Nic ti netajím.“ řekl. „Jen ti záměrně neříkám některé informace, které by tě mohly rmoutit.“
„Jaké informace?“
Bartoloměj chvíli sledoval Amonia. Pak se poškrábal na zátylku a prohlásil: „Budiž. To, co ti ale řeknu, musí zůstat mezi námi. Nikdo tady na lodi, ani nikde jinde, se to nesmí dozvědět, rozumíš?“
Amonius mlčky přikývl.
Bartoloměj pokračoval: „Náš přítel, trosečník, se jmenuje Milus Tarius. Ale znám je spíš jako Milus Krvavá brada, tak mu říkali jeho kumpáni na lodi.“
„Krvavá brada?“ podivil se Amonius.
„Ano. Míla je… Totiž byl… Pirát.“
„Cože, pirát? On?“ Amonius nechápal. Milus byl sice chlap, jak hora, ale byl také velmi neohrabaný a na okolí působil spíš komicky.
„Nenech se zmást jeho vystupováním.“ řekl Bartoloměj. „Míla dovede být krutý a drsný, když chce. Koneckonců jeho činy hovoří za něj. Ten nejvýznamnější je asi okupace přístavu v Císařském městě. Před mnoha lety obsadil se svojí flotilou, čítající pět lodí, přístupové cesty do přístavu. Po každé obchodní, ba i válečné lodi, která chtěla přístav opustit, nebo do něho vplout, vyžadoval mýtné.“
„To mu v tom nikdo nebránil? Co císařská legie?“
„To hlavní jsem neřekl.“ pokračoval Bartoloměj. „Milus před tím unesl a věznil dceru jednoho tamního šlechtice, významného člena Velké rady. Hrozil, že pokud se kdokoliv a jakkoliv pokusí ho zastavit, onu dívku zabije. Nikdo se neodvážil tohle riziko podstupovat. Raději Milusovi a jeho posádce platili. Prý si vydělal nehorázné jmění, a když usoudil, že už má dost, přístav opustil. Vydali se ho hledat, vypsali po něm pátrání, vše ale marně.“
„Co má ale tento pirát společného s tebou, mistře?“
„To je už také velmi dávno.“ pousmál se Bartoloměj. „Tobě stačí vědět, že on pomohl mně, já zase jemu a stali se z nás dobří přátelé. K Milusově cti musím také dodat, že pirátskému řemeslu se již dávno nevěnuje. To vím jistě.“
Bartoloměj opět ulehl.
Tohle muselo Amoniovi stačit. I tak mu jistě mistr řekl více, než měl úmyslu, ačkoliv se vůbec nedozvěděl, jak bude Milus prospěšný při hledání Mehrunovy břitvy.

Od toho večera se už Amonius nedíval na Miluse stejnýma očima. Nechtěl na sobě dát vědět, že ví něco víc. Přesto, když se jednou procházel po palubě, ho Milus silně uchopil za paži. „Pojď!“ sykl Milus. „Chci ti něco povypravovat.“
Milus ho doslova odtáhl do podpalubí, mezi uskladněné bedny a sudy. Tam měl totiž Milus svoje provizorní lůžko z kožešin, protože žádná kajuta už nebyla pro něho volná.
„Co se děje?“ ptal se Amonius. „Proč jsi mě sem takhle zatáhnul?“
„Vím, že ti o mě Bertík navykládal spoustu řečí.“ začal Milus. „A neříkej, že to není pravda!“
Amonius mlčel.
„Ha! Věděl jsem to! Bert neumí držet jazyk v puse.“
„Zlobíš se?“ ptal se Amonius.
Milus se zasmál. „Zlobit se? Kdepak! Jsem rád, že je tu někdo další, kdo zná moji minulou cestu životem. Avšak měj na paměti, že běda tobě bude, když o tom ještě někomu řekneš!“
Amonius si trochu oddychl. Nejdřív si totiž myslel, že to snad bude Milusovi vadit.
„Ale to jsi mě sem zatáhl jen kvůli tomu?“
„Nikolivěk.“ řekl vážně Milus. „Už dlouho mě totiž na jazyku svrbí jedna otázka a ostýchavě dlouho se ji bojím říct.“ Milus se začal nervózně ošívat.
„Ale no tak!“ pobídl ho Amonius. „Takový starý pir….“ Milus se na něho přísně podíval. „Starý námořník.“ dopověděl Amonius rychle.
„Nuže ptám se!“ Milus se napřímil, jako by si tím chtěl dodat odvahy.
„Co ta Karina?“ vypadlo z něj.
„Co je s ní?“ nechápal Amonius. Čekal snad cokoliv, jen ne to, že se Milus bude ptát na Karinu.
„Odkud je?“
„Z Cyrrodiilu. To snad už víš, ne?“
„Jistěže z Cyrodiilu, ale odkud přesně?“
„Tak to nevím. Z nějaké malé osady.“
„A proč je tu s vámi? Copak nemá rodinu?“ vyptával se dál Milus a byl čím dál nervóznější.
„Já myslel, že ti mistr už všechno řekl, ale tak budiž, Karina rodinu už nemá. Je jedináček a oba rodiče jsou již mrtví.“
Milus se posadil na jednu z beden. Začal si hladit svůj rudý, upravený vous a vážně se podíval na Amonia. „Zeptal se potichu: „Byl její otecko muzicír?“
„Ano, byl to bard, jestli máš na mysli tohle. Ale jak to víš?“ ptal se udiveně Amonius.
Milus si promnul dlaněmi tváře. „Talos mě provázej a všechny, až na tu holku!“
„Hej! Proč o ní takhle mluvíš?“ Amonius byl čím dál zmatenější.
„Inu, povyprávím ti, co se stalo tehdá v Cyrodiilu.“ začal Milus. „Stalo se to již dávno, avšak stále na to myslím.“
Amonius se posadil naproti Milusovi a poslouchal.
„Onehdá jsem se svými bratry z moře pobýval v Bravilu. V tamní hospodě jsme si potajmu rozdělovali jmění, ukořistěné z Bravilských vod. Vše probíhalo hladce, místní hraběcí vládce slavil výročí svého narození a do města v tu dobu proudilo mnoho cestovníků. Proto jsme nebyli nijak podezřelí, pokládali nás za potulné kupce. Ale jedna osoba nás pořád sledovala. Byl to muzicír, který prý měl zahrát přímo na hradě. Nelíbilo se mi, jak na nás stále hledí a nebyl jsem sám. I mým bratrům se to nelíbilo. Ale poslední kapka vody byla, když onen muzicír šel k jednomu strážnému a začal mu cosi vykládat. Neustále přitom hleděl směrem, kde jsme měli posezení. Co jsem měl dělat? Nechat ho všechno vyklábosit, aby nás pochytali a pozavřeli do klecí?“
Amonius již tušil, jak bude příběh pokračovat. Neodvážil se však Miluse rušit. Ten pokračoval: „Onoho večera jsme se s bratry rozhodli. Na muzicíra jsme políčili. Bylo to přímo uprostřed města, u prapodivné sochy. Byla to nějaká tamní bohyně, či co. Nicméněvěk, našemu muzicírovi nepomohla. Přímo u tý sochy jsme ho zamordovali. Sic v městě bylo spoustu lidu, nikdo ten krvavý čin neviděl. Přesto se mi zdálo, že slyším nějaký smích. Hrozivý smích, odkudsi z hlubin města. Myslel jsem, že již bláznovitím. Na poslední chvíli jsem si všiml, že u sochy leží černá rukavice. Nevím proč mě napadlo ji sebrat a hodit ji k mrtvému muzicírovi. Asi jsem si myslel, že odvede pozornost od nás a navede stopu k někomu jinému. Ale to hlavní teprve přijde.“
Milus si odkašlal. Stále si hladil vous. „Na březích Skyrimu, poblíž Větrného Žlebu, měla chýši vědma. Mí bratři z moře si u ní z dlouhé chvíle nechali věštit a věštila i mně. Ponejprv jsem se tlemil, ale pak mě smích přešel. Vědma prorokovala, ať se střežím dcer hudebníků! Karina! Karina! Vědma neustále opakovala to jméno, od té doby jej slýchám ve snech a hrozím se ho!“
Milus si opět odkašlal. „Jako přítele svého přítele tě však zapřísahám! Nepověz tomu nikomu, neb sám sebe nepoznám!“
Amonius těchto posledních pár vět ani nevnímal. Vzpomínal na den, kdy mu Karina vyprávěla o smrti svého otce. Mluvila o Temném bratrstvu, přitom vrah jejího otce je přímo zde! Amonius si připadal naprosto bezmocný. Co má dělat? Říct to Karině? Ale co když tím ohrozí výpravu do Morrowindu? Má to povědět alespoň mistrovi?
________________________________________________________________
Nuže, co myslíte? Má Amonius říci Karině, co se dozvěděl?

A) Ano
B) Raději ne, prozatím si vše nechá pro sebe
C) Ne, ale řekne to Bartolomějovi
_________________________________________________________________

Pozor: Pokračování níže!