---

8. stránka
_______________________________________________________________________________________________





„No neříkejte mi, že jsme nevzali mapu…“ Řekl jsem otráveně.

Byli jsme pryč už dvě hodiny a totálně jsme zabloudili.

Před necelou hodinou jsme totiž sešli z cesty, neboť kecy ostatních rekrutů byli vážně vyčerpávající.
Chtěli jsme si to zkrátit, ale místo toho jsme se ztatili.
Navíc už bylo poledne a já dostal hlad.

„Hele, kašleme na to.“ Nadhodil jsem. „Pojďme se najíst.“
„Jo, to je fakt, jdu na dřevo.“ Přidal se Hadvar a ostatní se sesedli kolem kamenného kruhu.

Kolem nás zacupital zajíc. Očmuchal strom a tvářil se nehorázně roztomile.
Začal jsem mít skyrimské zajíce rád.
Jsou tak krásní, mají heboučkou srst a…

"BUUUUUUM"

Na chvíli jsem ohluchl.
To byla rána !
V tu samou chvíli se objevilo rudé světlo, při kterém jsem málem oslepl.
Když světlo a kouřová clona zmizela, spatřil jsem, co se stalo.

„Koukejte, co jsem ulovil !“ Ozval se vesele Drelayn a sebral kusy spáleného zajíce z menšího kráteru.
„Tak tohle jíst nebudu.“ Řekl jsem otráveně. „Vždyť jsi to spálil !“
„Prosimtě, ty toho naděláš, takhle je to nejlepší.“ Odvětil Drelayn a podal Jeffovi kus zajíce.

Hadvar se za chvíli vrátil s náručí plnou klacků a naštvaně na nás vyjel.
„Hele, tak vy mě pošlete pro dřevo a zatím si tu pochutnáváte na…ehm…co to je ?“
„Pečený zajíc.“ Odpověděl mu Drelayn. „Sám jsem ho upekl.“
„No super, dej mi taky. Mám hlad jako vlk !“ Zajásal Hadvar. „Díky. Je to dobrý ?“
„Hmmm“ Odpověděl Jeff a strčil si zbytek zaječí hlavy do chřtánu.

Hadvar se zakousl, začal se dávit a vyplivl popel.
„Proboha, vždyť to je…“
„Tak co kdybych zase šli ?“ Skočil jsem mu do řeči, nechtěl jsem totiž Drealayna naštvat.
Když jsem viděl, co udělal se zajícem během vteřiny, začal jsem se ho trochu bát.

Celé odpoledne jsme bloudili.
Zjistili jsme, že Menelras, jakožto Bosmer, nemá vůbec žádný smysl pro orientaci.
Nakonec jsme chodili celou dobu v kruhu.
A když už jsme potřetí prošli kolem místa, kde jsme jedli zajíce, naštvali jsme se a házeli vinu jeden na druhého.
Dokonce začalo pršet ! To už jsem byl naprosto nepříčetný...

„Půjdeme tudy !“ Řekl jsem rázně.

Nevím, jestli díky intuici nebo štěstí, ale našli jsme cestu, ze které jsme dopoledne sestoupili.
Dokonce tam byl i ukazatel, na kterém stálo...

„Helgen !“ Zajásal Menelras. „A je jen míli odsud !

Konečně nějaké pozitivum.

Rozeběhli jsme se a asi za 10 minut jsme spatřili brány oné zmiňované vesnice.

Trochu mě trnulo, když jsem tu spatřil tolik legionářů, naštěstí nás nepoznali .
Byli jsme v civilu a nikdo se nás na nic neptal.

Začalo pršet ještě víc a já už byl naprosto promáčen.

Rozhlíželi po úkrytu před deštěm, ale nemohli jsem nic najít.
A pak jsem to objevil.
Místo, po kterém se mi stýskalo skoro měsíc.
Místo, díky kterému jsem si užíval celý život !
HOSPODA !
Ihned jsem na ní přátele upozornil.

„Já ti nevím.“ Ozval se Hadvar. „Je tu moc legionářů, z toho by mohl být slušný průser !“
„Hmmm !“ Přidal se do debaty Jeff.
„Jó no, máme být v terénu a né vysedávat v hospodě.“ Reagoval Menelras. „A já už nechci zase na samotku.“
„Já souhlasím s Pelem !“ Řekl k mému údivu Drelayn. „Prší, je hnusně a zima. A docela bych si dal něco k pití.“
„No tak dobře, ale jen na chvilku.“ Souhlasil nakonec Hadvar a vydali jsme se do hospody.

Vtrhli jsme dovnitř, shodili batohy a pohodlně se usadili vedle krbu, kde jsme si začali sušit ruce a nohy.
Rozhlídl jsem se kolem.
Hospoda byla celá ze dřeva a na trámu seděl vycpaný orel. Naproti nám seděla u stolu menší skupina legionářů a u baru pil nějaký blonďatý Nord. Nebylo to tu zase tak špatné...

Zamířil k nám hospodský, držíce v ruce hadr.

„Zdravím, mé jméno je Vilod.“ Představil se hospodský. „Co si dáte, pánové ?“
Na tenhle okamžik jsem se úplně tetelil.
„Láhev Tamičina výběrového vína, nějaký skvělý ročník, prosím“ Objednal jsem si.
„A pokud není dobře uleželé, dal bych si štamprli Cyrodiilské brandy.“

Všichni se na mě pobaveně otočili a Vilod tupě zamrkal.

„Ehm, to tu nemáme.“ Ozval se po chvíli hospodský. „Vedeme pouze Zlatopalcovu, či Černošípkovu medovinu, pivo, vodu a nebo moji specialitu; Medovinu s jalovcovými bobulemi.“
„Co je to proboha medovina ?“ Zašeptal jsem Hadvarovi, zatímco si ostatní objednávali.
„Uvidíš, je to dobrý !“ Ubezpečil mě a já si to nakonec taky objednal.

Hospodský nám za chvíli přinesl 5 zaprášených lahví s pochybně vypadající růžovou tekutinou uvnitř.
Ostatní to do sebe vyklopili a spokojeně si zamlaskali.
Já jsem tomu vůbec nedůvěřoval.
Po dlouhém uvažovaní jsem tam nakonec strčil jazyk a lízl jsem si.
Ta chuť byla ...zvláštní...
Nic tak sladkého a zároveň hořkého jsem nikdy neochutnal.
Odvážil jsem si pořádně loknout a bylo to !
Nic tak dobrého jsem nikdy nepil. Och, to byla dobrota ! Musel jsem se znova napít. Hned !
Vypil jsem to na ex a objednal si další. A další. A další...

I přes to, že jsem seděl mezi lůzou, jsem si tak dobře ještě nepopovídal.
Menelras nám vyprávěl o svých dobrodružství ve Valenwoodu a proč vlastně vstoupil do legie ( nudil se ), Hadvar se rozpovídal o nové zbrani, poházející až Hammerfallu a já jim vyprávěl o rodném Cyrodiilu, o místních ženách, o Chorrolu, ale přes to všechno jsem vynechal to, že jsem syn hraběte. Nevím, jak by to snesli.
Když už jsem se ale potřetí přeřekl ( Např. "V paláci, ehm, teda v chatě" ) a Hadvar zdvihl obočí, tak jsem se radši šel ven vychcat.

Už se setmělo a přestalo pršet. Byl krásný, voňavý vzduch, svítily hvězdy, foukal chladivý větřík, na stromě zpíval drozd, proběhl kolem mě zajíček a já si vesele chcal do křoví.
Oklepal jsem si ho a když se vedle mě procházela Nordka, zahvízdal jsem s otázkou, jestli si nechce užít. Nasadila znechucený výraz, rázně odkráčela a já se zklamaně ( a značně podnapile ) vrátil do hospody.
Tam panovala dobrá nálada.
Kamarádi se zrovna něčemu zasmáli a já si k nim bujaře přisedl.

„Hele, Drelayne.“ Ozval se elf Menelras. „Proč jsi se vlastně rozhodl vstoupit do legie ?“

Drelayn, který právě prstem vysílal do bublající a třepající-se lahve jedno ledové kouzlo za druhým, zdvihl oči k Melovi a zasněně se rozpovídal.
„No to bylo takhle, v Ledohradské univerzitě jsem tuhle zapálil studentské pokoje a…“

„HADVARE !“ Zakřičel blonďatý Nord, až jsme nadskočili a začal se valit k nám.

Hadvar vstal a nadšeně se s ním objal.
„Pánové, tohle je Ralof, můj kamarád z dětství. Teda, ty jsi ztloustnul, vole!“ Zasmál se Hadvar.
„Drž hubu !" Odvětil mu vesele Ralof. "Hele pamatuješ jak…“
A odešli si sednout k baru, kde se pořád něčemu smáli.

"No, abych to dopověděl..." Ozval se do ticha Drelayn, bohužel to však zase nestihl.

Rozrazily se totiž dveře a do hospody vstoupil nám dobře známý elf.

Legát Fasendil ! A vypadal dost naštvaně !

_______________________________________________________________________________________________

A jako vždy mapa : http://img846.ima...strnka.jpg

_______________________________________________________________________________________________