---

3. stránka
_______________________________________________________________________________________________

„Věci vám vyložíme do vašich komnat v kasárnách, pane.“ Řekl mi Vozka. „Ehm, pane ?“
Já ho ani moc nevnímal, všude to smrdělo potem a krví. A to jsem ani nevěděl, jak krev páchne. Bylo to hrozné být mezi spodinou. Všichni měli špinavé obličeje a spoustu uhrů.
Dokonce se ke mně blížil nějaký nabušenec s velikým knírem. Vypadal celkem směšně. Co mi proboha chce ?

„Vojín Pelargius ?“ Tázal se nabušenec s knírem.
„Ehm, sir Pelargius, ano. A ty jseš jako kdo ?“ Zeptal jsem se ho s povýšeným výrazem.
„Legát Quentin Cipius. A jestli se mnou ještě takhle budeš mluvit, spráskám tě jako psa !“
„No jo, dobře…“ Ten člověk mě začal štvát, co si to sakra dovoluje ?
„Říká se : Ano, pane !“ Zahřměl Cipius.
„ÁÁÁNO PÁÁÁNE“ Zařval jsem a komicky jsem zasalutoval.

Rekruti naproti ze mě měli docela srandu a zároveň v jejich očích byl znát strach. Mluvit takhle s jejich Legátem se zřejmě ještě nikomu z nich nepodařilo.
„Ty se mnou budeš mít problém, chlapče, velikej problém!“ Zaprskal mi Cipius do tváře, vrátil se k pobaveným rekrutům, začal na ně něco řvát a najednou všichni otráveně klikovali.
„Hej a jako kam si mám dát věci ?“ Zařval jsem na Legáta, který se však rozhodl mě ignorovat.
To mi možná zachránilo život.
„Pane, už jsem vám to řekl, dáme vám je do vašich komnat, pojďte za mnou“ Zabručel vozka.

Následoval jsem ho do hradu. Vyšli jsme schody a objevili se mé komnaty.
Tedy, byla to jen jedna komnata a rozhodně nebyla jenom moje. Byl to obrovský kruhový sál plný postelí a skříní. Do této místnosti se muselo vejít snad 60 legionářů. Proboha !
Postel jsem měl naštěstí úplně u zdi. Do skříně se mi pomalu nevešli ani tři šaty. Své drahocenné knihy jsem si dokonce musel složit vedle své postele ! No co to je ?

„Hele, víš, že jseš docela magor ?“ Ozvalo se mi někde za zády.
Stála tam nějaká mánička. Byl docela vysoký, hnědé vlasy a obličej, jako by to napral plnou parou do zdi. Zubil se na mě.
„A ty jseš kdo ?“ Ptal jsem se.
„Říkej mi Hadvar, jsem syn farmáře Hodora.“ Odvětil a podal mi ruku. „Jsem tu nový, stejně jako ty. Přijel jsem včera.“
„Aha, a proč jsem jako magor ?“ Zeptal jsem se uraženě.
„Ty nevíš ? Zašklebil se pobaveně a podal mi odpornou věc, patrně nějaké hadry, které si mám vzít na sebe.
„Ten Legát, se kterým jsi měl před chvílí vášnivou debatu, je asi největší sadista, kterého znám. Včera poslal na samotku tři lidi jenom kvůli tomu, že měli špinavé boty od pochodu bahnem.“
„Tak to bude asi magor on, ne já.“ Začal jsem se smát. „Mimochodem, já jsem Pelargius, syn hraběte…teda…ehm…syn…“ Podíval jsem se na plášť, pohozený přes kufr. „Jsem syn ševce.“
„Tak pojď Pele. Cipius mě za tebou poslal, máš jít s náma na cvičení.“
Rázně nakročil směrem ke dveřím, ale ještě se na mě ohlídl a řekl.
„Jo, a pokus se ho nenasrat ještě víc. Teď tě sice nenávidí a asi ti udělá ze života peklo, ale příště si to může vybít na nás. A to poslední, co bys ještě potřeboval, by byla šikana i ze strany rekrutů. Tak dělej.“
Cestou po schodech ještě pobaveně dodal. „Je vidět, že jsi syn ševce. Tolik hadrů jsem na jednom místě v životě neviděl !“
„Hmm, jo.“ Dodal jsem a myslel jsem si svý.
Vzal jsem si na sebe tu odpornou věc, co mi přinesl Hadvar a vydal jsem se po schodech na cvičistě.
To bude zase den.

_______________________________________________________________________________________________