#66
Ty mi do psího zadku nedáš pokoj
Riften se teprve probouzel k životu. Viděl kováře, jak rozdělává oheň do výhně. Stánkaře připravující zboží a stráže jak se líně zrána procházejí po městě, aby měli večer ještě dost sil zajít si do místního hostince.
Věděl, že si musí dávat obzvlášť velký pozor, protože může narazit na někoho z lidí, kteří byli v Mlžné tvrzi, nebo nedejte bohové snad i na samotnou Grelod.
Dal si ruce do kapes a s hlavou svěšenou k zemi se vydal k jednomu ze stánků.
„Dobrý den. Už máte otevříno?“ zeptal se nenápadně ženy za harampádím.
„Brzo jó. Budeš si muset ještě nějakou chvíli počkat,“ odpověděla, aniž by se na delší dobu na chlapce podívala.
„Dobrá děkuji. Jsem tu s rodiči na návštěvě, tak jsem se chtěl ještě zeptat, kde tu najdu Medovín.“
„Medovín jó? To půjdeš k hlavní bráně z města a zamíříš vlevo. Je to ta dvoupatrová budova na konci.“
„Super. Děkuji moc.“
„No jó. Nemáš zač. Co jsi vlastně chtěl koupit?“ zeptala se ho z rázu, když rozvinula látku s příborovým nádobím.
„Ale… teď pospíchám, ale pak se pro to určitě vrátím. Ještě jednou děkuju moc,“ vymlouval se chlapec při odchodu.
Odešel z tržnice a rychlým krokem zamířil k bráně. Stáli u ní dva strážní, kteří si ho naštěstí ani nevšimli. Odbočil vlevo a zrychleným tempem pokračoval až k té budově na konci. Zastavil se přede dveřmi a na chvíli se zamyslel nad tím, co vlastně má povědět. Pak použil klepátko a pětkrát s ním praštil.
„Co se sakra děje?“ ozval se něčí hrubý hlas z domu.
„Mám pro vás vzkaz!“ po krátkém zaváhání odpověděl.
„Kurýr? Šoupni to pod dveřma a vypadni!“
„Nejsem kurýr! Ten vzkaz nemám na papíru!“
„Tak vypadni!“ odbyl ho muž bez zájmu.
„Můžete mi alespoň otevřít? Posílá mě váš bratr.“
„Co? Jakej? Nebo víš, co? Ne – zá – jem.“
„Ten, kterej je teď v průšvihu!“
„ÁÁÁ ty mi do psího zadku nedáš pokoj ne?“
Tulák si začínal myslet, že mu ten hlupák neotevře ani dveře. V tu náhle uslyšel něčí těžké kroky.
Nemohl uvěřit vlastním očím, když spatřil toho muže, který stál ve dveřích.
„Na co tak čumíš prcku?“ zamumlal a přiložil si svou láhev medoviny k ústům.
„Vzpomínám si na tebe. To tys mě sem vzal.“
„Kura drát. Buď jsem tak sťatej, nebo už jsem tak sťatej. Co jsi zač trpalíku?“ otázal se otráveně.
„Nejsem elf. Jsem nord. A ty jsi ten hajzl, kterej mě vzal až sem, aby mě mohl uvěznit v tom sitotčinci!“
„Ou. Klídek… Říkáš, že… Á tak to jsi ty! Hele neber si to osobně. Jak, že to jen bylo…“
Tulák čekal na to, co z něj vypadne..
„Jó. Ty ses pochcal! Pamatuješ na to? To bylo něco! Vyděsil tě tenkrát vlkodlak! A ty ses pochcal!“ začal se smíchy popadat za břicho zjizvený, bezoký muž. „Tak pojď dál, pochcanče!“ zvolal na chlapce.
Tulák teď už přestával doufat, že tomu hlupáku zbyl alespoň kousek mozku v hlavě. Nechal to být a pokračoval dál.
„Kdy že ses to pochcal? To už musí být nějakej ten tejden…“
„Pět let,“ odpověděl chlapec a rozhlížel se okolo sebe.
Na to jak ten dům vypadal zvenčí, bylo uvnitř naprosté prázdno, krom nějakých částí starého nábytku a pavučin.
„Posaď se,“ nabídl chlapci jednu židli v téměř prázdné hale a sedl si na jinou. „Tak co mi chceš?“
„Poslal mě tvůj bratr. Byl v sousední cele v žaláři a řekl mi, že když ti vyřídím, že ho nějakej Hrognar zradil, tak… se mi nějak odvděčíš. A já zrovna potřebuju pomoc.“
„Počkej… zpomal. Takžé… Ach, sakra. Já věděl, že ho nemám poslouchat… Ten blbej kretén…“
„Hrognar?“
„Ne. Můj bratr. Dobře, díky žes mi to přišel vyřídit a přišel zavzpomínat na staré časy. A teď, když mě omluvíš, mám něco na práci…“ Začal ho slovy vyhazovat z domu.
„Nikam nepůjdu. Dlužíš mi něco.“
„Co ti sakra dlužím?“ Prohrabal se v kapsách a vytáhl nějaké septimy. „Tak tady máš nějakou stovku a běž si něco koupit.“ Postavil se a řekl „Sbohem.“
„Já odsud neodejdu. Nemám kam jít. Potřebuju, abys mě tu ukryl.“
Ani jeden z nich nehodlal toho druhého poslechnout, možná si v něčem byli podobní.
„Na jak dlouho?“ zeptal se uklidněně, ale cítil se špatně, že něco takového vůbec řekl.
Tulák se jen usmál a poděkoval, ale stále si pro něj schovával pár otázek.