Název novinky: The Elder Scrolls V: Skyrim - Česká fansite :: Thief Loď

Přidal Skritecek dne 10.06.2012 21:12
#1

Thief

Northwind , město živé a plné obyvatel, které žilo po celý den. Každodenní obchodníci zde prodávali své zboží. Stánky měli uprostřed města na náměstí obklopené kamennými budovami. Ve tři čtvrtině města, se nacházela řeka Horus. Řeka proudila asi dva metry pod městem. Obyvatelé ji využili, zdi kolem řeky vyzdili a postavily zde řadu odvodňovacích kanálů. Za prvé kvůli povodním nebo zdroj nepitné vody pro nedaleké statky. Na druhé čtvrtině města se nacházela na menším kopci svatyně a Větrný hrad. Celé město bylo obehnáno hradbami, hlídané Větrnými vojáky. Řeka pokračovala pod vybudovaným kanálem dále do lesa.

Byla tmavá noc, a panoval těžký nepřetržitý slejvák. Po městě občas proběhl spěchající občan s kapucí na hlavě, jinak nebylo ani živáčka. Při hlavní bráně vedla cesta, obklopená mlýny, kovárnami a hlavně budovami s polem. Nebylo slyšet ani hlásky, až na dopadání silného deště a dupání kopyt přijíždějícího vozu. Dřevěný vůz tažený dvěma koňmi zastavoval u brány. Armun seskočil z vozu, a šel zaplatit převozníkovy. Armun měl na sobě přetaženou kapii a hlubokou kapucí, která mu skrývala skoro celý obličej. Když měl zpřímenou hlavu, bylo mu vidět pouze do půlky hnědých očí.
„padesát zlatých,“ prohlásil tlustý převozník a napřahoval ruku, aby si vyzvedl své zasloužené zlaté.
„padesát zlatých?“ udiveně vyhrkl Armun. „Na voze máš, že z města Kolos do Northwindu je to čtyřicet zlatých.“ I když Armun skoro křičel, přes déšť ho bylo sotva slyšet, ale převozníkův hlas pronikl deštěm snadno. „Jo to jo, ale při tomto slejváku to bude za příplatek.“

„Dobrá no.“ Řekl Armun a popošel o kousek do zadu. Zpod kapie vyndal měšec zlata a napočítal padesát zlatých. Chamtivý obchodník si s úšklebem převzal peníze, a aby nebyl ošizen ani o jeden stříbrňák si začal peníze přepočítávat. Když byl spokojen s platbou, zandal peníze do široké kapsy u kalhot a začal si všímat okolí. Armun se ohnul na zem a dělal, že si upravuje boty. Když byli peníze v kapse a převozníkovo pozornost jinde, vydal se směrem k bráně. U brány, daleko od převozníka se koukl do dlaně a počítal, kolik se mu povedlo ukrást zlatých z převozníkovy kapsy. Napočítal jedenáct zlatých. Nebylo to zrovna nejvíce, ale na to že se zlodějině věnuje občas, je to dobrý úlovek. S úsměvem zandal peníze do kapsy pod kapii a pokračoval dál do města.

Klíče od svého domu si mohl vyzvednout až ráno, takže tuto noc, byl nucen strávit v hospodě. Celé město spalo ale v hospodě “U červeného trpaslíka“ bylo živo. Noc tam trávili ti, kdo tam měli pokoj, nebo ti, které déšť uvěznil v krčmě. Armun vešel do hospody. Zavalila ho vlna tepla, která vycházela pivem páchnoucí krčmy. Veselení na chvíli ustálo a všichni upírali oči na toho, kdo vešel. To netrvalo dlouho a krčmu zas zavalilo veselí. Armun si odložil kapii na věšák u dveří a vešel dál do hospody. Pod kapii měl jednoduchou košili a kalhoty s páskem. Vlasy měl dlouhé a černé jak úhel. Vysokou bradu a výrazná líčka. Krčmu “U červeného trpaslíka“ tvořila malá místnost s věšákem a schody vedoucí k pokojům. Přes rám beze dveří následovala velká místnost se stoly. Na boku byl pult a uprostřed malé ohniště. Vše bylo ze dřeva, kromě ohraničení ohniště. Velcí barbaři seděli s pivem v ruce na lavičkách po stranách a zpívali písničky hrané kejklířem.

Armun pocházel z jižnějšího města, takže byl tmavší než ostatní, čímž dával najevo, že není místní a v Northwindu nikdo neměl rád cizince, takže nemohl očekávat nějaké příjemné zacházení.
„Zdravím, chtěl bych si najmout pokoj.“ Pult obsluhovala milá dívenka, která je asi dcerou majitelů krčmy. „ Ano, ano tam máme vypsáno kvality pokojů a jejich cenu za noc. Můžete si vybrat.“ Vedle pultu visela cedule s napsanými hodnotami pokojů. „ Vezmu si ten obyčejný na jednu noc prosím.“ „Ano jistě.“ Dívenka se koukla na volné pokoje a poté dala jeden klíč Armunovi. „Bude chtít jídlo?“ „Ne, děkuji.“
„Dobře přeji příjemnou noc.“

Armun zaplatil překvapivě malou částku, převzal klíč a vydal se do svého pokoje. Cestou popadl svou odloženou kapii. Byl velmi překvapen, milostí malé dívenky. Podle čísla na klíči a čísla na dveřích našel Armun svůj pokoj. Byla to skromná místnost. Vedle dveří se nacházel opět věšák. Po celé délce pokoje se na pravé straně nacházela postel. Na protější zdi bylo okno, pod kterým stála skříňka. Pak už jenom malý stoleček s židlí. Armun byl unaven cestou, takže si pouze přehodil kapii přes věšák, sundal boty a skočil do postele. V mžiku usnul. Ráno posnídal pečivo a kávu, a vydal se do větrného hradu pro klíče. Poradce královny, řeší tyto okolnosti a vše kolem. Větrný hrad tvořili dvě věže po stranách a vprostřed se tyčila obrovská věž. Z každé věže vybíhali další malé věžičky, takže jako celek to vypadlo s velkou představivostí vítr. K velkým věžím vedli majestátné zdobené schody. Erdos trávil dny ve společenských místnostech hradu, aby byl vždy k dostání. Erdos seděl na lavičce u stěny.

Hned jak v Armunovi viděl cizince, poznal, že je to kupce nového domu v Northwindu. „Ty jsi Armun že? Ten kupec nového domu. Ano jsi to ty.“ Armun na to jednoduše kývnul s úsměvem. „Já to věděl, hned jak sem tě viděl, sem to věděl. Já poznám každého. Už tu dělám hodně dlouho. Jednou…“
„Jo, jo.“ Skočil radši Armun do řeči umluvenému Erdosovi.

„Ano promiň, zase se zapomínám, někdo o mně tvrdí, že jsem umluvený. Myslíš si to i ty? Možná, ale jen trochu. Jednou jsem…“ Erdos se zastavil ihned, jak viděl Armunovo zamračenou tvář, se zarazil. „A, zase sem jsem zapomněl, omlouvám se. Tady máš klíč a doufám, že se ti ve městě bude líbit. „Děkuji.“ Armun se usmál, popadl klíč a vydal se na cestu z větrného hradu. Cestou pryč zahlédl na stolku zlatý přívěšek s falešným diamantem uvnitř, ale zlato bylo pravé. Ohlédl se na Erdose, ale ten se ho nevšímal a mumlal si něco pod vousy. Armun neváhal a hbitýma rukama hmátl po přívěšku. Vše provedl neslyšně, takže Armun opouští hrad se zlatým přívěškem v kapse. Armun nemohl poslouchat Erdosovo mluvení a až moc se bál toho, že se zase zapomene, takže se zapomněl zeptat na místo domu. Svůj dům za chvíli našel. Ležel na větší straně města u řeky. K domu vedla postraní ulička, která vybíhala od hlavní cesty. Z postraní uličky na konci odbočovala další cesta, a na jejím konci stál Armunův dům. „Příště to vezmu přes nádvoří kostela.“ Prohlásil potichu k sobě.

Na terasu domu vedly tři schody. Terasa byla umístěna na delší straně domu. Dům byl zatím jen se základním vybavením, takže na terase byla umístěna pouze prostá židle. Naproti schodům byly umístěny hlavní dveře, které obklopovalo z obou stran jedno okno. Ihned po vstupu bylo vidět, že dům je větší, ale hlavně útulný a nábytek byl dobře umístěn. Za hlavními dveřmi se nacházela veliká místnost. Na pravé straně byla kuchyň, která se skládala hlavně ze skříní s ingrediencemi, stolem a šuplíky, které byli zatím prázdné. Místnost se poté stáčela do leva. Na pravé straně byli schody do druhého patra, kde se nacházela ložnice a prázdná místnost na potřeby obyvatele. V dolním patře se dále nacházel obývací pokoj s krbem. Na uzavřené straně domu byla zahrada s přístupem k řece.

Další den se Armun vydal do obchodů nakoupit vybavení domu. V této době hodně utrácel, takže si teď toho nemohl moc dovolit. Armun už měl nakoupeno, a teď se nacházel na trhu. Byl na cestě domů, když ho zaujala nádherná dýka. Neměl pro ni větší využití, ale musel ji mít. „Prosím, kolik stojí tato dýka?“ Prodavačka odpoutala pozornost od své práce za stánkem a začala se věnovat Armunovi. „Á, ano dobrý výběr, ale jestli na ní máte. Dělá to rovných dvě stě osmdesát zlatých.“
„Hm, omlouvám se, to si teď nemůžu dovolit.“

„Škoda, vážně dobrá dýka, ale můžete se zastavit kdykoli, až na ni budete mít. Ráda vás zas uvidím.“ Armun oplatil větu úsměvem a odvrátil se od stánku. Ušel jen pár metrů a všiml si, že prodavačka odchází od stánku. Něco mu říkalo, že je tu moc husto na krádež a stáže byli na místě, ale nemohl odolat. Přiblížil se ke stánku a přitiskl se k němu co nejvíce, aby ho nikdo neviděl. Hmátl po dýce a sunul ruku směrem ke kapse.
„Hej! Hej ty tam! Co to tam děláš?“ Na Armuna začal křičet stráže, který si ho všiml. Armun nosil vždy na sobě svou kapii, mimo společenských místností, ve kterých měl s dobrého vychování kapuci sundanou. To možná přidávalo na podezření stráží. Armun rychle položil na vyvýšeninu na pultu a hbitě se otočil, aby viděl na strážného. „Tak zlodějíčka tu máme, zlodějiny se ti zachtělo.“ Strážný při těchto slovech stále postupoval blíž k Armunovi a zvyšoval hlas. „To bych si nikdy nedovolil…pane. Já jsem se pouze koukal a leštil jí o kalhoty, nic víc v tom není, přísahám.“ Mezi každým slovem měl mezeru kvůli nervozitě. „Hm, dobrá, ale dej si na mě bacha. Já tě sleduju!“ Strážný se otočil a začal sledovat okolí, ale hlavně Armuna.
Když přišel opět domů, vybalil si věci a uklidil na své místo. Odložil si svou kapii a rozdělal oheň. Pořádně se porozhlídl po domu, hledal požkozeniny, prozkoumával podrobně místnosti a prozkoumával zahradu. Když seděl u ohně, vzpomněl si na zlatý náhrdelník, který ukrad v hradu. „Hledáš tohle?“ byl to tajemný hlas, který se ozýval z rohu místnosti. Armun vylekaně vyskočil a poté si všiml osoby stojící v rohu, která měla na prstě navlečený zlatý náhrdelník. „Kdo si? Kde ses tu vzal? A kde si vzal můj náhrdelník?“
„Tvůj?“ zeptal se posměškem muž. Odrazil se od stěny a vyšel na světlo. Na sobě měl černou kapii a černé kožené kalhoty. Na nohou měl opět černé kožené boty s pásky, ve kterých byla železná dýka. U opasku od kalhot mu čouhaly z pod kapie pouzdra od nožů. „ Dej mi můj náhrdelník a vypadni tady odsaď, nebo zavolám stáže!“
„Stráže? To můžeš, ale nevím, jak by se jim líbilo, že máš u sebe majetek Větrného hradu, nebo ukradené zlaťáky od převozníka.“
„Dobře, nevím, jak si se to dozvěděl, ale určitě se domluvíme. Ten náhrdelník je tvůj a nic se nestalo co ty na to?“
„To zní lákavě, ale mam tu něco lepšího. Ten náhrdelník půjde s námi a já o ničem nevím.“
„Půjde s námi?“ podivil se Armun.
„Ano s námi. Před tebou stojí jeden z hlavních členů cechu zlodějů. „
„Cech zlodějů?“
„Je něco, čemu by ses nedivil? Ano cech zlodějů. Spolek lidí, kteří rádi kradou a mají v tom zkušenosti. Krademe pro radost, ale hlavně pro zlatý. Sídlíme ve stokách pod městem. Bereme zakázky, krademe cennosti bohatým lidem a tak dále… Chápeš?“
„No jo jen je toho na mě moc najednou. Jak o mně víš?“
„Jak jsem říkal se důležitý člověk v cechu zlodějů a mám zkušenosti v tom, co dělám. Když si kradl ty zlaťáky, byl jsem u hradeb. Když si kradl ten náhrdelník, byl jsem za sloupem. Když jsi kradl tu dýku, stál jsem opodál. A ten náhrdelník sem ti vzal z kapsy. Myslím, že pro zlodějinu máš zkušenosti, ale máš se co učit. Vybírání kapes, krádež a přesvědčování by ti šlo, ale je toho víc. Tichost, schovávání se ve stínech, kradmé zabijácké útoky se zadu dýkami, vyháčkování zámků a víc, co tě můžeme naučit.“ Když Waret, měl dlouhý proslov, vysvětlávající práce cechu, procházel se po místnosti a házel rukama.
„Takže vy jste spolek, který sídlí pod kanálem a krade?“
„Jo, a jestli přijmeš, budeme tě muset naučit bystrosti.“ Prohlásil Lomen s lhostejným výrazem v obličeji. „Pojď, víc ti vysvětlím po cestě.“

Upravil/a Skritecek dne 08.07.2012 10:42