---

Olá, dáme si chvilku pauzu od Anriiných dobrodružství a uděláme si trojčástný speciál o Ba... ...Wait for it... ...rbasovi! O Barbasovi!!! :D Zejtra odjíždím na čtyři dny, ale alespoň ten Speciál dopíšu a tak si zatím musíte vystačit s tímhle. Speciál bude mít 3 části a tady je ta první :)



Mopidu uvádí speciál Báje o Stínovém Assassinovi
BARBASOVO EPICKÉ DOBRODRUŽTVÍ: část 1. Ze 3.
Upozornění: sféra Oblivionu, důvod vykázání, Lewis a téměř všechny dobrodružství jsou smyšlené

Nažďár, jmenuju se Barbas. Možná jste mě někdy potkali, možná že jste se mnou někdy mluvili, ale možná že mě taky neznáte (nebo alespoň předstíráte že mě neznáte, LEWISI já vím že to čteš!), ale tak jako tak já nejsem pes. Nejsem pes, ani kočka, ani kočkopes, ani psočka, to by jste to do mě neřekli, ale já jsem daedra. Byl jsem vykázán z důvodu mé naprosto jedinečné a originální osobnosti, totiž že jsem blboun (páníčkova slova). Vyhnal mě vlastní páníček, Clavicus Vile: Daedrický princ síly a já Vám povím, co jsem dělal ještě než jsem potkal toho Bretonce. Všechno to začalo jednoho krásného Oblivionského dne:

„Barbasi! K noze!“ zavolal na mě páníček dosti rozzlobeným hlasem. Poslušně jsem přicupital až k němu a posadil se vedle něho. Copak mi asi Chce?
„Barbasi, ty blboune (Barbasova poznámka: Aha! Já vám říkal že jsou to jeho slova), co má tohle znamenat?!“ ukázal prstem dolů z dlouhého točitého schodiště, a že bylo opravdu dlouhé, a úplně dole ležely tři mrtvé dremory zakryté kobercem.
„Můžeš mi vysvětlit, co jsi udělal?“ zařval na mě páníček, až jsem se lekl, a tak, jakožto správný pes, jsem všechno vyklopil.
„Včera ty dremory přišli ke dveřím a ptaly se jestli můžou dál. Vy jste byl zrovna někde nikde a tak jsem je pustil dovnitř a ptaly se kde je vaše sedátko a tak jsem řekl ať jdou za mnou a ukazoval jsem jim cestu. Vyšli jsme spoustu schodišť, ale já jsem byl o krapet rychláčtější a tak jsem se vždycky na chvíly zastavil a počkal na ně. No a když jsem vyšel tohle schodiště, tak jsem se zase zastavil a otočil se, abych viděl kde už jsou a zrovinka když jsem se otáčel jsem pozadím narazil do první dremory a ta se začala kutálet ze schodů a postupně ssebou nabrala ostatní dremory a na konci schodiště… …no… …tak nějak… …chcípli.“ Vysoukal jsem ze sebe a kdyby psi mohli brečet, tak už dávno bulím jak právě narozený mimino. „Bál jsem se Vás a tak jsem jen poposunul rožek koberce aby alespoň zčásti nešly vidět, navíc vy schody stejně moc nepoužíváte, a schoval jsem se.“ To už jsem byl psychycky na dně a čekal jsem co mi na to páníček odpoví.
„Barbasi, ty blboune (Barbasova poznámka: Vidíte? Vidíš Lewisi?!), ty dremory mi šly vyčistit skvrnu od džusu z mého trůnu!“ chytil se za kebuli páníček. „A taky šly znovu slepit klec pro rarachy!“ To už jsem ucítil za mým uchem první ránu. „A pochytat ty rarachy!“ další rána „A znovu zasklít okna!“ (Barbasova poznámka: a hádejte co následovalo? Další rána!) „A víš ty jak špatňe se z koberce čistí skvrny od krve? A tohle byly jediné uklízecí dremory!“ při poslední ráně jsem se už svalil k zemi, ale ocasem vrtěti jsem nepřestal. „Víš co? Napáchal jsi toho víc než dost. Holt tě vykážu a basta.“
Kolem mě se objevila nějaká fialová šmouha a začala mě nasávat dovnitř. Vší silou jsem se drápami zaryl do koberce, ale páníček řekl „Barbasi, nenič už víc ten koberec!“ a tak jsem se jako správný pes pustil a nechal ten flek aby mě vcucl.

Probral jsem se někde v jeskyn, kde stála socha mého páníčka Clavicuse Vila a mě po jeho boku. Podíval jsem se na svoje pracky a s hrůzou jsem zjistil že jsou průhledné. „Teď zkusíš jaké to je vést smrtelnický život!“ ozva se ze sochy páníčkův hlas. „Adios Barbasi, konečně tě nebudu mít na krku.“ Moje tlapky se začaly zhmotňovat, ale moje socha se zase začala zprůhledňovat a když jsem už měl i drápky, moje socha zmizela úplně. (Barbasova poznámka: A že mi to na té soše seklo) Vylezl jsem z té tmavé jeskyně, polštářky na tlapkách mi zchladil sníh, do tváře mě šlehl studený vítr a v očích jsem poprvé uviděl žhnoucí Severské slunce. No ať mě bací obřisko jestli to nebyl Skyrim.

Tak bych vám rád pověděl, co jsem zjistil o Skyrimu: počasí je tam HNUSNÝ, obzvlášť až tam na severu, kde trollové pořádají dýchánek s lidským (nebo psím) masem každý den, lidi jsou na mě HNUSNÝ (Barbasova poznámka: Ano, myslím tebe Lewisi!), jídlo je tam HNUSNÝ (Barbasova poznámka: Ale maso ujde) a vůbec nejhorší jsou ty děti. Radši mě ignorujte a nevšímejte si mě, nebo mě nakopněte někam, ale neposílejte za mnou bandu dětí. Hned první den mi začal chybět Oblivion a lávová jezírka strejdy Merhuna, ale co nadělám, ukážu páníčkovi že jsem pořádný pes.

Když začalo slunce zapadat, potkal jsem prvního živáčka. Byl divnej, trochu moc kočičí na můj vkus a jmenoval se M’aiq. Zeptal jsem se, kde to vlastně jsem a on vytáhl nějaké měřidlo a řekl mi přesné souřadnice. M’aiq se mi začínal líbit. Zná spoustu zajímavých věcí a na všechno má ještě lepší názor. Nakonec jsme si sedli do trávy (Barbasova poznámka: Do HNUSNÉ Skyrimské trávy) a povídali jsme si a to mě podržte, jmenuje se M’aiq, jeho táta byl M’aiq a táta jeho táty byl taky M’aiq! A to měřidlo má po svém tátovi. Nakonec jsme v té trávě i usnuli a když jsem se ráno probudil, M’aiq už snídal. Dostal jsem od něj kus koního masa a ukázal mi kudy je nějaké město, tuším Roftin nebo tak nějak. Tak jsem se s M’aiqem rozloučil, poděkoval za koně a vyrazil po HNUSNĚ dlážděné cestě.