---

Díky moc, budu se snažit aby vás to bavil i nadále :)

Kapitola šestá: Čepele

Váhal jsem, kde své společníky hledat. Hledají mne, nebo stále vězí v Bílém průsmyku? Vydali se už na Vyšný Hrotgar? Nad tím jsem tápal, když jsem se nyní už po svých vydal pryč od našeho díla zkázy. Chvíli jsem uvažoval nad proměnou v draka, abych to měl rychleji, ale byl jsem na to moc slabý. Vypadá to na závislost na obrovském množství duší, které budu muset pohlcovat. Obávám se, že mi ji jen tak někdo nedá, naštěstí však Skyrim přímo přetékal smečkami banditů.
Napadlo mne thu-um, které by mi mohlo pomoct. Najít život. Avšak, tohle thu-um nerozezná kdo je kdo, prostě mi jen řekne že tam NĚKDO nebo NĚCO je. Může to být jak stádo ovcí, tak parta banditů či ožralů. Pro tento den jsem to však zabalil, zalezl do opuštěné jeskyně a pořádně se vyspal.
Přišlo ráno a já opustil svůj dočasný domov dřív, než se zjevili případní trolí či vlčí nájemníci.
Nacházel jsem se v ledové pustině. Vyvražděná nordská vesnice byla asi široko daleko jedinou osadou, kde bych mohl narazit na živou duši, nepočítám-li troly a podobnou havěť. Štěstí se na mne však (ne)usmálo.
Asi po hodině cesty ne východ jsem narazil na Khajitskou karavanu, která si nejspíš dělala přestávku. Mnoho lidí se těchto kočičáků bojí, avšak já po svých zkušenostech z Elsweyru vím, že nikoho bych neměl soudit dle vzhledu. Naopak, pokud je vyloženě nenaserete, jsou velmi přátelští. Občas až příliš.
"Zdravím, nevíte prosím kudy je to na Vyšný Hrotgar?" Zeptal jsem se prvního khajita, který byl oděn do modré kápě. Jen zastříhal ušima a zazubil se. "Maiq velmi rád že může pomoci a taky pomůže." Poté vstyčil dráp a ukázal za sebe. "Právě odtamtud jdeme. Jdi přímo za nosem a nalezneš co hledáš."
"Děkuji... Maiqu. Já jsem Alex." Potřásl jsem si s ním rukou, zatímco se mi na kůži přilepilo pár jeho chlupů. "I mě těší, já Maiq Lha... Lhostejný. Šéf karavany."
Kočičáka však odstrčila kajitka oděna do železné zbroje a podala mu sekeru. "Hele ty "šéfe" vydej se hezky pro dříví ať máme čím přikládat, ať je tady našemu příteli teplo." Zazubila se samička. Později z ní vypadlo že se jmenuje Tsavi.
U ohně jsem s khajity za lektvary, které jsem sebral mrtvým legionářům, vyměnil nějaké to zlato a zásoby. Taky mi dovolili nabrousit si ukořistěný elfský meč, abych měl cestu bezpečnější a poté následovala zábava. Kupodivu se však mezi samými khajity zjevil... Balug, ten orkský bard, lze-li to tak nazvat, spolu se svou kapelou.
"Balug se nyní podělí o svou novou píseň, kterou složil pro toho, jenž vytřískal tu partu namyšlených císařských nedaleko Samoty." Byl jsem docela překvapen, jak se zprávy šíří, podle všeho však nevěděli že jde o mne, tudíž jsem radši zůstal zticha.
Balug zpíval, teda, on tomu se svými kumpány říkal "rap" prý jejich nový druh hudby, docela dlouho, dokud v sobě neměl příliš mnoho medoviny a vína. Pak sebou praštil o spacák a ve spaní si vymýšlel další texty.
"Hraješ moc dobře na flétnu." Řekl jsem khajitovi, který si pohrával, když Balug skončil. Zrovna když kočičák dohrál, usmál se. "Díííky. Má to však i jiné využití." Sáhl svou huňatou tlapou do váčku na opasku a vytáhl zmuchlaný kus usušené rostliny, kterou následně to flétny narval, zapálil ho a potáhl si. Dle toho jak se začal z ničeho nic smát a rozplývat, nejspíš mu to dělalo hodně dobře.

Držel jsem se Maiqova směru. Čím jsem šel dál, tím víc se okolí kolem zelenalo. Pomalu jsem opouštěl ledové pustiny, jež mne ještě před pár hodinami obklopovaly. Pomalu se přede mnou začal rýsovat obrys města když tu....
DOPRDELE!!! Ten parchant mi lhal!!! Navigoval mne zpět do Samoty!!! Proč to sakra dělal?!! Co hůř, , sotva jsem se přiblížil k hradbám, poklepal mi někdo na rameno. Když jsem se otočil, spatřil jsem strážného se štítem, který nesl znak Samoty.
"Mladej.... Buď jsi idiot, a nebo mi máš jak vysvětlit, proč bych ti neměl ihned nasadit pouta. Generál Tulius na tebe vypsal velkou odměnu...." Povzdychl jsem si a vytáhl flašku medoviny.
"Tseh, tím si mne nekoupíš, medovinu sice mám rád, ale za ty peníze které za tebe dostanu za ty si..." Křáp. Udeřil jsem flaškou strážného po hlavě a on se složil na zem. Upustil jsem zbytek skla a odtáhl ho za nejbližší velký šutr.

"Kam to bude?" Ptal se vozka, když jsem už oděn jako stráž Samoty hodil omráčeného strážného, oděného v Thalmorských šatech dozadu. Vytáhl jsem měšec.
"Vezměte ho na výlet do Jitřenky. Malej se tam vždy chtěl podívat." Vozka svraštil obočí. "Malej?! Tomu chlapovi je dobrých pětatřicet!!"
Pokrčil jsem rameny. "Trpí zrychleným vývojem, však vidíte jak spinká, jako děťátko, to by dospělý chlap nedokázal." Podal jsem mu druhý měšec. Poté se už vozka na nic neptal. Na strážného jsem použil kouzlo na vymazání paměti. Bezpochyby jsem tímto činem stál u zrodu dalšího neuvěřitelného dobrodružství, kterého se však tak trochu nemohu účastnit. Náš pan neúplatný si ho však užije až až.
Sotva jsem se však stihl zamyslet, jakým způsobem vypadnu, zastavil mne kapitán stráží, vysoký svalnatý dlouhovlasý chlap, jenž by mne nejspíš dokázal bez problémů holýma rukama roztrhnout na dva kusy. "Co se tady flákáš? V hospodě máme rvačku!!! Nějaký ork se tam pere s nordem, mají sakra sílu, potřebujeme každého kdo je volný!!!" Žeby Grog a Adram?
Považoval jsem to za malou šanci, ale běžel jsem tam. Bojovat s tím chlapem jsem nechtěl, navíc, díky té přilbě mám jistou anonymitu.
V hospodě to bylo všechno obráceno vzhůru nohama. Hosté se krčili v rozích a parta strážných od sebe chtěla odtrhnout... Groga a Adrama, jak jinak. Instinkty mne nezklamaly.
"Dobře dobře, vzdávám to..." Řekl naštvaně Grog. "Odveď je do šatlavy, tyhle škody si odpracujete dvěma týdny práce v Samotských stájíš!!" Zaburácel jeden ze strážných. "Moment..." Řekl jsem. Strážný se na mne podíval. "Co je?" Ukázal jsem na výtržníky. "Vy se tu postarejte o hosty a o bar, já ty dva vazouny už odvedu do cely, postarám se o to."
Přemluvit "kolegu" nebylo až tak těžké. Groga s Adramem jsem zavedl do slepé uličky a tam si sundal přilbu. Zírali na mne s úžasem. "Jak ses tu sakra ocitl? Hledali jsme tě!!" Zeptal se Grog.
"To je dloooouhý příběh." Zamručel jsem. "Každopádně už si nikdy nedám "cukřk" a budu se držet u vás. Co jste to sakra nacvičovali?! Mohli vás zavřít." Adram zavrděl hlavou.
"Maria plní kontrakt, měli jsme jí pomoci proklouznout na místo, tím že odlákáme pozornost většiny stráží. Vyplatila by nás pak." Nasadil jsem nechápavý pohled. "Kontrakt? Jaký?"
"Nechtěla nám to říct, ale dostali jsme z ní, že patří k nějakému Temnému bratrstvu či co, no a dneska má "oživit" jednu svatbu, vše co nám řekla. Každopádně teď když jsme volní tak bych utíkal, jinak se nám tu situace zkomplikuje, pokud teda neznáš způsob jak se vyhnout zatčení, když tě tu všichni hledají...." Ozval se Grog.

"Sekne mi to?" Zeptal se mne ork, když si prohlížel čerstvě ukořistěnou uniformu jednoho ze strážných, kteří byli právě "na výletě" do Ledohradu. S těmi dobrodružstvími se dnes roztrhl pytel.
"Není to špatný." Řekl jsem mu na to. "Tohle má být ta svatba?" Adram přikývl. "Jo. Můžeme Marii pomoct kdyby se jí objevily komplikace při útěku, ale dokud to s ní nebude vypadat, bledě, nezasahoval bych. Nerad bych jí sháněl uniformu."
Oděni jako Samotští strážní jsme se vydali mezi svatebčany, předstírající, že jsme tu z důvodu bezpečnosti, zatímco Grog tajně kradl z talířů pokrmy na hostinu. Opřel jsem se o zeď a sledoval to. Tolik radosti. Třebaže draci plení, válka sužuji zemi, i přesto se lidé umí v tomhle těžkém období ve Skyrimu bavit. Jaká škoda že to asi nebude trvat dlouho, naše přítelkyně jim chystá pořádné vzrůšo.
".... vím že Thalmorové vás oficiálně zakázali, avšak prý pomáháte Drakorozenému, který je aktuálně na naší straně. Získali jsme mapu míst, kde se vyskytují slova moci. Mí legionáři se neukázali jako dobrý doprovod, vy jakožto zkušení drakobijci byste však mohli být nápomocni při průzkumu nebezpečných komplexů, nebo ne?" Tulius. Opatrně jsem otočil hlavu a spatřil generála, jak mluví s několika lidmi, oblečených v civilním oblečení, tudíž naprosto nenápadnými.
"Nebojte pane, Čepele zabijí každého draka, který se Dovakhinovi postaví do cesty, to slibujeme. Ač ilegální, stále jsme zapřísáhlí bránit říši..." U spánku se mi objevila kapka potu. Ta mapa... Měl bych ji získat, Adram ji bude potřebovat. Nedopustím aby ji měl ten parchant, kvůli kterému jsem málem zemřel. A už vůbec ne Tulius.
Z přemýšlení o možném způsobu provedení krádeže mapy, mne však vyrušil nežný ženský hlas: "Smím prosit?"
Spatřil jsem ji. Mladá kráska v obyčených, ale pro mne velmi pohledných šatech. Bledá jako Skyrimský sníh, s dlouhými vlasy svázanými v copu. Oči studánkově modré. Ani jsem si jí před chvílí nevšiml, stála mezi těmi, které Tulius nazýval drakobijci.
Ač mi rozum říkal ne a snažil se mne na poslední chvíli zastavit, nešlo to... Zamiloval jsem se.