#19
Kapitola šestá: Drak ve mně
Stál jsem jako zkoprnělý. Obrovitý černý plaz, sedící na skále, přímo přede mnou. Cítil jsem jeho dech, jenž nadnášel můj ukořistěný thalmorský plášť jako silný vítr. Nikdy bych ani nepomyslel na to, že tenhle pohled nebude tím posledním, co v životě uvidím.
"Ty... Jsi můj otec? Ale ty jsi drak... Takže..." Dotkl jsem se drakova čumáku a pohladil ho. To co jsem cítil se ze strachu pomalu měnilo v úžas.
"Tvé otázky budou zodpovězeny Alexi... Avšak předtím musím udělat ještě jednu věci..." Drak zařval, tlaková vlna zasáhla můj hrudník. Odletěl jsem pár metrů dozadu, praštil sebou do sněhu a ještě se pár metrů kouzlal, než mne zastavil oltář. Opřel jsem se o lokty. Tak přeci jen dnes zemřu... Chce mne za...
Hruď mne začala pálit. Rozhrnul jsem si roucho a zjistil, že ornament na hrudníku "hoří". Kůže se mi postupně z tetování oddělovala, vylétala do vzduchu a magicky mizela. Po ní však nezůstávaly žádné krvavé rány, ale pouze zdravá kůže. Po chvíli můj hrudník vypadal čistý, jako kdyby na něm nikdy nic nebylo.
"Pečeť tě měla chránit, nyní však už není potřeba. Nyní je čas, abys jakožto syn boha zaujal místo po boku svého otce." Postavil jsem se. "Co to bylo za pečeť?"
Draka najednou obklopila záře, stejná, jako obklopila draka u Bílého Průsmyku. Z tohohle se však nestala kostra, ale pouze změnil podobu. Podobu vysokého asi pětačtyřicetiletého, avšak stále velmi šarmantního a pohledného muže, s dlouhými černými vlasy, se kterými si pohrával nestálý chladný skyrimský vítr. Bradka a knír vypadaly jako dokonale upravovány, ikdyž byly nejspíš výplodem magie.
"Pečeť, bránící využití plného potenciálu tvé moci Alexi. Jsi syn draka. Můžeš přecházet mezi lidskou a dračí podobou jak se ti zlíbí, avšak, když ses narodil a byl dán na východu k onomu knězi, zapečetili jsme tvé schopnosti přeměny. Draci jsou totiž v mnoha částech tvého rodného i tohoto světa... Považováni za bytosti hodné vybití... Co bys čekal od primitivních barbarských drakobijců. Museli jsme tě chránit. Ten kněz... Byl to dobrý muž. Vychoval tě dobře. Je škoda že zemřel."
Došel jsem k otci. "Nemám důvod ti nevěřit. Vypadá to však, že pečeť nebyla dost silná na to, aby utlumila mou schopnost hlasu. Proč jsem však nevyrůstal po tvém boku a nebyls to ty, kdo mne chychovával?"
Alduin si povzdechl. "Nebylo to jednoduché... Vysvětlím ti to pak. Avšak... Nyní je čas... Oslavit to, že se konečně střetáváme. Jako otec a syn. Oslavíme to tak, že zkropíme zem krví našich nepřátel. Těch barbarů, jež mne chtěli připravit o syna!!!"
"Máš na mysli císařskou legii tati?" Zeptal jsem se. Alduin přikývl. "Neprolejeme krev obyčejných legionářů. Ne. Jsou z řad prostého lidu, obyčejných nevinných lidí. Ty já sice jakožto požírač světů musím zabíjet také, ale nedělím to rád, ani pro zábavu... Ne, dnes prolejeme krev těch, kteří dělají poskoky thalmorům!!! Dnes pošleme do spárů Oblivionu TY jenž vyvraždili vesnici plnou bezbraných, jejichž jediným zločinem bylo to, že se odmítli vzdát víry v Talose. Jsi připraven pocítit svou plnou sílu?"
Přikývl jsem. "Ano otče." "Tak začněme..." Otec se rozběhl k útesu pokrytého sněhem a já za ním. Postavili jsme se asi deset metrů od sebe.
Nějak jsem věděl, co dělat. Schopnost se ve mě probudila tak, jako mizí vzpomínky. Tahle se však nějak objevila. Jako když hledáte dlouho ztracený předmět, pak své hledání vzdáte, zapomenete na něj a nakonec ho náhodou přeci jen najdete.
V tu chvíli jsem se znovu narodil. Jsem Alex Bolnot. Napůl Člověk, napůl drak. Syn Alduina, nordského boha. Poprvé jsem zařval jakožto drak.
V plazí formě jsme oba vzlétli. Byl to nádherný pocit, o kterém jsem dříve pouze snil. Létat... Myslím, že se toho nikdy nenabažím. Zamířili jsme k táboru císařské legie, který stál v centru vypálené vesnice. Čas oslavovat.
Netrvalo dlouho a spatřil jsem je. Krvežíznivci, bavící se nad těly svých obětí. Ne že by to dělali z povinnosti. Oni si to užívali a oslavovali, jako kdyby udělali něco velkého.
Náš křik je vyrušil. Okamžitě se chopili luků, ale nestihli ani jednou vystřelit a otec proletěl mezi nimi. Uchopil jednoho do čelistí a druhého do spárů. Poté je pustil z velké výšky. Já zařval a zalil oblast pod námi plamenem.
Poté jsem přistál. Legát se na mne vyřítil s obouruční sekerou, já však na něj vychrlil ledový dech a poté ho udeřil ocasem. Roztříštil se na tisíce kousků.
Nemnoho legionářů bude moci vyprávět o tom, jak jejich tábor zničili dva draci. Nemnoho jich doběhne do Samoty vzkázat Tuliovi, že draci se vracejí. Duše mrtvých vesničanů mohou odpočívat v pokoji. Byly pomstěny.
"Tak jako síly drakorozeného jest živeny dušemi draků, tak jest naše síly živeny dušemi smrtelníků."
Mé dračí síly nejsou neomezené. Musím je pravidelně živit dušemi, abych je mohl používat. Navíc, jakožto poloviční drak jsem slabší než otec. Ikdyž, pořád jsem syn boha. Takže jsem silnější ne normální drak ne?
"Zatím sbohem synu. Nevidíme se naposledy. Užívej svých sil s rozvahou. A dej na sebe pozor..." Otec vzlétl, zatímco já se změnil zpět na člověka. "Tati počkej!!!" Marně. Zůstal jsem stát sám uprostřed té hrůzy, kterou jsme napáchali. Teprve teď mi to došlo, co jsme udělali.
To mé dračí já tolik ovlivňuje mou osobnost? V těle draka jsem ani neuvažoval nad tím že beru tolik životů. Vzal jsem jich mnoho už i před tím, ale... Tohle bylo jiné. Nikdy mne zabíjení netěšilo, avšak v těle draka jsem cítil jakýsi podivný druh uspokojení. Začínal jsem se děsit sám sebe.
Podíval jsem se na zasněženou krajinu. Čas najít Groga, Adrama a Mariu. Svůj osud jsem zatím odhalil jen z části a otec nevypadal jako někdo, kdo mluví na rovinu. Navíc, mým společníkům dlužím pomoc. Pomoc s hledáním osudu Adrama a ostatních. O monstru které se však skrývá v mé na první pohled křehké fyzické stránce, o tom vědět nemusí...