---

Za chyby se omlouvám, ale díky všem :)
Jako oživení přidávám pro představu ksicht hlavního hrdiny, Alexe Bolmota, manga kresba mi ještě moc nejde ale snad se bude líbit
PS: Omouvám se za to, že v tomhle díle je asi moc kecání, ale co se dá dělat
Kapitola třetí: Dovakhin

Než jsme dorazili do Voranova, bylo již poledne. Po cestě jsme na nikoho nenarazili. Ani jsem se nedivil, všichni se určitě běželi schovat před drakem. Každopádně, jakmile jsme dorazili do té malé vesničky, dle klidu tamních obyvatel jsem usoudil, že oni tu létající ještěrku nespatřili.
Oproti místům, které jsem už ve Skyrimu navštívil, zde bylo relativně teplo. Dokonce tu byla zelená tráva, kvetoucí stromy. Taková oáza života obklopena nehostinnou krajinou ledu a smrti. Než jsme však prošli branou, Ralof mne zastavil.
"Jestli chceš tu Imperiálku zachránit, budiž. Ale k mé sestře ji brát nebudeš. Nestojím o to, aby se císařská legie dozvěděla o mých příbuzných a o tom, že mi pomáhají. Jsme sice na neutrálním území, ale odmítám svou rodinu ohrozit!" Nezbývalo mi, než s tím nordem souhlasit.
"Každopádně, ve městě je hospoda. Pronajmi jí pokoj. Mám u sebe trochu peněz..." Ralof mi podal pár zlatých. "Pak přijď za námi." Grog vzal peníze s tím, že mne dobrovodí. Ostatní se vydali s Ralofem k pile. Já ho stihl jen oslovit: "Na to že jste vy dva oficiálně nepřátelé se chováš ušlechtile. Nechovám předsudky vůči jiným rasám, ale nikdy jsem neviděl norda, který by měl v sobě tolik cti jako ty."
Adram a Maria byli už na odchodu, Ralof se ke mě jen otočil. "A jak sis teda norda představoval? Večně opilého hospodského rváče, vysmátého hazarního nadšence? Horkou hlavu? Z části máš pravdu. Já se však přidal k Ulfrikovi ne proto, že bych nesnášel cizince. Ne proto, že bych tak tvrdě stál za Talosem. Náš pán by pochopil, proč bychom pro něj odmítli prolévat krev. Já však za Ulfrikem stojím a bojuji za něj, protože věřím že to, co Říše teď dělá není správné. Možná to nedělá dobrovolně. Možná nás i částečně chápe. Když jsem sloužil během velké války v legii, přísahal jsem věrnost říši. Říši které Talos kdysi jako člověk vládl. Avšak ta říše, ta šlechetná nezlomná a hrdá říše, které jsem přísahal věrnost... Ta už neexistuje. Máme tu jen říši kterou vedou bezpáteřní zbavělci a patolízovalé Aldmerského spolku. Pokud Říše toleruje, aby byli lidé zabíjení pro svou víru, ať už jakoukoliv, pokud toleruje vyvražďování celých vesnic Thalmory, zabíjení žen, dětí, starců... Nechci k takové říši patřit. S něčím možná s Ulfrikem nesouhlasím. Avšak, poté co jsem proléval krev ve velké válce pro nic, odmítám nyní prolévat krev těch, které jsem nazýval bratry. Ano, mnoho lidí na té druhé straně znám. Mnoha z nich jsem až donedávna říkal "příteli". Avšak ty časy jsou pryč. Když zemřít, tak se zbraní v ruce a v boji za to, co věřím... To ve mne ale nebudí touhu zabíjet s fanatismem kohokoliv. Když zabít císařského, tak v boji. Podřezat krk mladé raněné holce... To je pod mou úroveň..." Po těchto slovech Ralof odešel.
Když jsme s Grogem dívku uložili do laciného pokoje do postele, vzkázali jsme hostinskému, že se na ni pak přijdu podívat a kdyby se náhodou probrala z mdlob, do kterých během útěku do Vořanova opět upadla, ať nikam nechodí.
Konečně jsme tedy dorazili k pile. Ralof už mluvil se svou starší sestrou, nordkou středního věku, která se svým manželem vlastnila pilu. Nás si moc nevšímala, až do chvíle, kdy Ralof ukázal na Adrama.
"Za svůj život vděčím tady Adramovi. Bez něj bych to nezvládl. Jak říkám, stále nemohu uvěřit, že jsem spatřil draka, právě takového, jakého jsem vídával na obrázcích a slýchával o nich zpívat bardy, či o nich četl v knihách. Ale je o tak. Vrátili se. Sice díky němu mne císařští nepřipravili o hlavu... Ale nevěřím, že by byl na naší straně... Nepřišel touto cestou ještě někdo?"
Gerdur, tak se Ralofova sestra jmenovala, zavrtěla hlavou. "Ne, vy jste první. Ale pokud se zde ukáží někteří z tvých společníků, určitě ti dám vědět. Měl by ses na nějakou dobu schovat, dám ti civilní oblečení. Tví společníci tu mohou zůstat taky. Tvůj přítel je i můj přítel..." Ralof chtěl poděkovat, ale Gerdur ho odbyla s tím, že rodina u sebe mí držet a že to je samozřejmost. Obrátila pozornost k nám.
"Co se vás týče, musíte urychleně vyrazit do Bílého průsmyku, je o hlavní město téhle državy. Určitě to neminete, prostě jdetě pořád na sever. Stačí když půjdete jeden nebo dva. Jarl musí vědět, že nám hrozí nebezpečí!!!"
Adram s Mariou se o úkol přihlásili dobrovolně a ihned vyrazili. Ralof se šel převléct do Gerdurina domu. Jeho sestra nás opět oslovila.
"Můžete tu zůstat jak dlouho chcete, ale bohužel nemám postele pro všechny..." Zavrtěl jsem hlavou. "V pořádku, v posteli jsem nespal ani nepamatuji... Budu spát klidně na zemi. Každopádně děkuji za pomoc." Grog taky vypadal, že je rád, že nebude trávit noc v divočině.
"I já děkuji. Nebojte, na chleba si vydělám. Nechci, abych byl vaším příživníkem. Mohu pomoci s pracemi na pile?" Gerduinému manželovi se najednou objevil na tváři úsměv.
"To jsem chtěl slyšet! Pojď, ork je u mne vždy vítán, tvá síla vydá za pět mužů! Za pořádnou práci, pořádná odměna!"
Chystal jsem se jít s Grogem pracovat, ale můj nový společník mne zastavil. "Stačím na to sám. Vydělám nám nějaké peníze. TY se postarej o tu Imperiálku...."
Když se vzdálil, ani jsem si neuvědomil, že mne Gerdur stále pozoruje. "Není ti zima? Museli jste běžet zasněženou krajinou a ty máš na sobě jen otrhanou košili."
"Ne to je v pořádku, oblečení si nějak seženu. Chladem ale netrpím, tam kde jsem vyrostl, tam jsme těm vašim "mrazům" říkali léto." Usmál jsem se a vykročil do hospody.

Za těch pár zbraní, které jsem sebral při útěku z Helgenu, jsem od kováře obdržel nějaké zlato. Pár bylinek jsem sice natrhal v okolí, ale zbytek jsem musel dokoupit od jedné stařenky vlastnící vetešnictví. V hospodě jsem pak u primitivního alchymistického pultu dokázal namíchat primitivní lektvar léčení. Alespoň něco.
Když jsem došel do pokoje, dívka už byla vzhůru.
"Můžeš vstát?" Zepzal jsem se. Blonďatá imperiálka smutně zavrtěla hlavou. "Všechno mne bolí..." Podal jsem jí láhev. "Vypij, to, nechutná to zrovna dobře, ale uleví se ti. Podle všeho sis zlomila žebra, nic vážného... Zkus chvíli ležet v klidu."
Kolem mých rukou se zrodila záře a já začal s léčením. Byl jsem stále ještě slabý z vyčerpání během útěku, ale podařilo se mi ji dát více méně dohromady. Už se mohla hýbat.
"Jsi léčitel?" Zeptala se mne překvapeně. Já však zavrtěl hlavou.
"Můj otec jím byl... Tedy, nebyl to můj otec. Jak jsem říkal, narodil jsem se jinde. Svět, ze kterého mám nejranější vzpomínky se jmenuje Sagurtov. Konkrétně chladný severní kontinent Gnord. Sice o něco studenější a ledovější než Skyrim, ale ne tak nebezpečný a nehostinný. Většinu roku tam bylo bílo. Jako malé novorozeně mne dali do péče stárnoucímu knězi. Ten mne vyučil v magii, většině toho co umím... Staral se o mne jako o vlastního, tudíž právě jemu jsem vždy říkal otče. To on mne zasvětil do života a vychoval."
Dívka se posadila a zkusila se nadechnout. A podívala se na mne.
"Někoho z takové dálky jsem ještě nepotkala. Co děláš ve Skyrimu?" Sklopil jsem hlavu a pousmál se.
"To je dlouhý příběh. Každopádně pokud ho chceš slyšet... Abych ti to mohl vysvětlit, je potřeba se vrátit do dob, kdy jsem byl malý kluk. Jednou v létě, tedy, na Gnordu není léto, spíš zima, zima, zima a pak něco mezi jarem a podzimem, alespoň pro severní část kde jsme bydleli. V té době jsme s kamarády z vesnice po lesích lovili zvěř. Už ve dvanácti jsme to museli umět. Kmen by jinak hladověl. Na lovu... Nás přepadli bandité. Únosci dětí. Unášeli je a následně prodávali do otroctví, nebo je obětovali různým zrůdnostem. A tehdy... Tehdy to začalo. Nevím proč, nikdo mne to nenaučil, ale odmalička umím vedle své řeči ještě jednu tajemnou řeč, které nikdo kromě mě nerozumí. Avšak, není to jen jazyk. Když to slovo procítíš, vložíš do něj energii... Projeví se jeho síla. Kdysi jsem na to přišel náhodou když jsem si jen tak zpíval v onom tajemném jazyce. Když píseń zrychlila, tu a tam se uvolnila energie a síla onoho slova. Ale zpět k těm banditům... Nikdy předtím mne nenapadlo to slovo použít jako zbraň. Když však chytili jednoho mého kamaráda... Ovládl mne vztek. podíval jsem se na toho muže a z plna hrdla zařval: "Fus ro Dah". Tlaková vlna kamaráda nezranila, avšak toho banditu doslova roztrhala na kusy. Když se mne jeho společník pokusil zabít, zařval jsem jiná slova, která vedou k tomu, že dotyčný je nucen upustit zbraň. Pak jsem zařval znovu a toho chlapa obklopily plameny. Uhořel zaživa. Zbytek se rozutekl. Ve vesnici mne sice považovali za hrdinu, ale zároveň se mne začali trochu bát. Když mi bylo šestnáct, jiná bandité přepadli chrám, ve kterém otec sloužil. Třebaže se vzdal, probodli ho, aby je nemohl udat. Já zrovna ve vedejší místnosti zametal podlahu. Když jsem uslyšel křik umírajícího starce, doběhl jsem do hlavní síně a spatřil je. Tři zločince, jak znesvěcují svaté místo. A umírajícího otce, jak mu z břicha trčí meč. Opět... Ovládl mne vztek a já zařval, jako ještě nikdy předtím. Jednoho jsem upálil. Druhého zabil mečem jeho druha a třetí se pokusil o útěk. Díky jinému řevu, který mi dá velkou rychlost, však neutekl daleko a taktéž byl popraven mou rukou. Otec... Umřel mi v náručí. Pohřbil jsem ho na jeho oblíbeném odlehlém místě, kde se oddával rozjímání. Pak jsem opustil kmen. Považoval jsem se za zrůdu a chtěl jsem umřít. Nedokázal jsem si však vzít život, tak jsem se zavřel v jeskyni a doufal že vyhladovím. Chtěl jsem, abych už nikdy nikoho neohrozil. Nenáviděl jsem se za to. Nenáviděl jsem své tělo, svou mysl.... Avšak, ačkoliv zavřený v jeskyni, já pořád ne a neumřít. Strávil jsem tam měsíc, ale stále jsem byl fit, jako kdybych tam přišel teprve před chvílí, třebaže jsem nic nejedl, ani nepil. Další rok jsem v jeskyni strávil zlepšováním svých dovedností a meditacemi... Když se mi nepovedlo umřít, rozhodl jsem se zkusit najít svůj osud. A svůj původ. Zjistit, kdo doopravdy jsem. A zjistit, co znamená to znamení na mé hrudi. Roky jsem se toulal po kontinentech a po světech. Pouště, pralesy, tundry... Až nakonec mne cesty dovedly do Skyrimu. Zjistil jsem, že tu žili lidé, kteří používali hlas jako já. Doufám, že zjistím, odkud můj dar, či prokletí, vlastně pochází. A možná to objasní můj původ...."
Dívka celou dobu trpělivě naslouchala. Byla napjatá, jako kdyby poslouchala píseň výborného barda.
"Je to zajímavý příběh. Snad najdeš odpovědi na své otázky. Mohl bys začít hledat v..."
Dveře se rozletěly. Stál v nich Grog. "ALEXI!!! Nad vesnicí proletěl drak!!! Letí k Bílému průsmyku, musíme ho dostat než zpustoší další město!!!" Přikývl jsem a vyběhl z pokoje. V tom spěchu jsem jen stihl vzkázat dívce, aby zůstala ve Voranově a nešla s námi, jelikož to může být nebezpečné. Grog, stále ozbrojen obrovitou sekerou, a já, kterému se povedlo ukořistit císařský meč, jsme vyskočili na nejbližší koně a upalovali k městu.
Na draka jsme však narazili dříve, než se před námi začaly rýsovat hradby. Dorazili jsme k strážní věži, u které skupina sráží, vedena temnou elfkou, spolu s Adramem a Mariou bojovali s drakem.
"Kde se tu berete?!" Zvolal překvapeně Adram, zatímco po létajícím plazu vyletěla z řad stráží salva šípů. "Jdeme vám na pomoc. Grog tu potvoru spatřil jak míří k vám."
"Pozor!!!" Ozvalo se, když drak proletěl mezi námi. Chytil do spárů jednoho strážného a roztrhl ho. Pak se opět chystal vznést. Musel jsem se opět soustředit.
"Ustupte, všichni!!" Zakřičel jsem a vyběhl před ně. Temná elfka něco namítala k mému mentálnímu zdraví, ale já to ignoroval. Zformoval jsem pokřik, který draka zasáhl blesky přímo z nebe. Z ničeho nic začalo pršet. Takovou to mělo sílu...
"Au... Taky to umím parchante..." Drak promluvil. Ne však v jazyce, kterému by mohli rozumět mí společníci. Byl to onen tajemný jazyk, kterému jsem rozuměl jen já. Drak otevřel tlamu a směrem ke mě se vyvalil proud ledového závanu. Maria po mě skočila a strhla na zem, čímž mne zachránila. Proud však zasáhl jednoho vojáka, který zmrzl a po dopadu na zem se rozbil na kusy. Stále ochromený tím, že jsem slyšel onen jazyk jsem sledoval, jak se Adram a Grog s křikem rozbíhají. Rok drakovi sekeru zabodl do hlavy a Adram mu skočil na hřbet. Čepel jeho meče se zabořila do drakova krku. To byl plazův konec.
Začali jsme se shromažďovat kolem mrtvé potvory. "Takže... Je to opravdu mrtvé?" Zeptal se chvějícím se hlasem strážný. Chtěl jsem na draka zkusit sáhnout, avšak.... Drak se probral. Pravděpodobně ve smrtelné křeči se do mne chtěl zakousnout, těsně předtím než by zemřel, avšak, těsně před tím, než mne stihly skousnout jeho čelisti... Nade mnou proletěl černý drak z Helgenu. Nesnesl se však k nám. Několikrát zakroužil nad našimi hlavami a díval se na svého padlého druha. Ten se zase díval na něj. Místo aby mne zakousl, povadl a umřel. Černý drak zmizel.
"Tak teď už je mrtvý určitě..." Poodstoupil jsem. Ještě tomu však nebyl konec.
Tělo plaza začalo... Hořet. Ne, to nebylo hoření. Prostě.. Začalo se rozpadat až z něj zbyly jenom kosti. Draka obalil proud čisté magické energie, který vyšlehl přímo k nám.... A zasáhl Adrama. Nic mu to však neudělalo. Prostě ho energie obklopila a on ji po chvilce absorboval. Jeden ze strážných si sundal přilbu.
"Nikdy jsem nevěřil, že něco takového uvidím... Ty legendy nelhaly!!!"
Všichni jsme se podívali na skupinu strážných. "Legendy? O čem? Co se to právě stalo?"
Strážný stiskl amulet svého boha na krku a podíval se na Adrama.
"Chlapče. Ty jsi... DRAKOROZENÝ!"