---

Dnes přispívám opravdu jednou čistou stránkou z knížky - po většinu času jsem jich přeložil víc (občas i míň :)), ale konečně je zde po víkendu nový příspěvek:

A jsme tady, pomyslela si Annaïg.
Šli cestou z kopce starou Císařskou čtvrtí ve starobylém, rozpadajícím se srdci Malomůřského Hnisodna. Císařští se usadily i tady, v nejbližších dnech Říše zavedla svoji architekturu mezi ještěří lid Černých Močálů (Black Marsh). Teď už tu přebývali jen zoufalí a nečestní lidé, hlídky sem zavítaly jen málokdy: nejchudší z chudých, političtí nepřátelé Argonianské An-Xileel strany, která ovládala město, zločinci a zrůdy.
Doupě našli dost snadno, ukázalo se, že je na rohu fary tak staré, že první podlaží bylo úplně zanesené. Co zůstalo, bylo jen nesmírně rozsáhlé, vratké a ani moc neobvyklé v této části města. Zvláštní bylo, že to místo nebylo plné usedlíků (squatters), byl tu jen jeden. Měl vybavené místečko, většinou harampádí, ale bylo tam i pár hezkých židlí a kloudná postel.
To bylo asi tak všechno, co viděly před tím, než bylo slyšet hlasy, přicházející stejnou cestou, o které nutno říci, že byla jediná. Annaïg a Glim se schovaly v rohu, kde byla zeď z kamene. Jediná cesta, jak utéct, bylo staré schodiště a potom běžet dál, po starém trámoví budovy, jako po žebříku. Annaïg přemýšlela, jaký druh dřeva, pokud to bylo dřevo, mohl odolávat rozkladu tak dlouho. Stěny a podlaha musely být vytvořeny z něčeho jiného, něčeho, co se svou tloušťkou podobalo listině Khajiitských práv.
Musely si dávat pozor, aby se udržely na trámu.
Glim se zklidnil; ve skupince pod ním se postavy nedívaly na ně, ale nerozpoznatelně v jejich směru.
Cítila, jak se její plíce naplňují a vyprazdňují, dokonce, jak se jí napnuté svaly tisknou ke kostem. Její srdce, jak se zdálo, kmitalo na místo, aby tlouklo, a ta nejpodivnější věc byla, že nedokázala říct, jestli je to strach.
Annaïg si vzala malou ampulku z levé kapsy její dvouřadové vesty a napila se obsahu. Chutnalo to trochu jako meloun, ale velmi trpce.