---

„Ty jsi ten nový Skraw,“ řekl muž, jakoby to nebyla otázka.
Hlupík-Glim přikývl a snažil se kolegovy aspoň trochu přizpůsobit jeho velikostí. Ten vypadal víceméně jako muž patřící k rase Annaïg, ačkoliv jeho kůže měla žlutavý nádech stejně tak jako jeho oči. Obličej měl protáhlý žalostným pohledem, který stínily rudé vlasy. Měl na sobě stejnou bederní roušku jako Glim.
„Jmenuju se Hlupík-Glim,“ chtěl pobídnout debatu.
„Fakt? Mě můžeš říkat Wert. Jak si na tom, Hlupíku-Glime? Říkají, že nepotřebuješ k životu výpary.“
Šli kamennou chodbou, ale právě teď vstoupily do stísněné a skromně vybavené jeskyně. Voda pryštěla z otvoru ve zdi, její malý pramínek utíkal skulinkami v podlaze a mizel v jezírku uprostřed komory. Několik malých světýlek bylo zavěšeno na strop, který byl téměř celý pokrytý kapradím. Zbytek jeskyně byl pokrytý hustým mechem, o němž Glim brzy zjistil, že je neskutečně příjemný.
„Tak co?“
Glim si uvědomil, že je to otázka.
„Moji lidé si říkají Saxhleelové,“ řekl. „Ti ostatní nás nazývají Argoniany. Nejsem si zrovna jistý, čemu říkáš výpary.“
„Ty si nepřišel z jímky,“ řekl Wert. „Nic takového jako ty nikdy z jímky nepřišlo. Což znamená, že nejsi z Umbrielu, není tomu tak?“
„Je,“ odvětil Glim.
„Takže bych řekl, že seš jeden z tamtěch, po kterejch tam dole pátraly.“
„Našli nás.“
„Ty jsi --- dobrá, není tu pro to žádné slovo, nebo snad je? Od-někaď-jinaď?... No, tak teda vítej v jímce. Nádherné místo na práci.“ Pochechtl se, ale jeho smích se rychle obrátil v nepříjemný kašel. Hřbetem ruky si zakrýval ústa a Glim si všiml kapek krve.
„Výpary,“ vysvětlil mu Wert.
„Co je to zač?“
„No, vidíš, říkal sem ti, že tu dole můžeš jen tak dýchat. Ale my ostatní nemůžem, né bez výparů. Chodíme do žluklé jeskyně a dýcháme je tam nějakou tu chvíli a pak můžeme zůstat, dokud nevymizí.“
„A to je jak dlouho?“
„Tak různě. Pár hodin, většinou. Dost dlouho na to, abys dodělal nějakou práci.“
„Takže co budeme dělat?“