Název novinky: The Elder Scrolls V: Skyrim - Česká fansite :: The Elder Scrolls Novel: Infernal City Česky

Přidal Scarcz dne 04.07.2011 17:35
#73

Protivný výkřik nočního ptáka vytrhl Attrebuse ze spaní. Vstal, chvíli pozoroval spící Radhasu a pak vyšel na balkon. Shlížel na potemnělé, ale stále impozantní město a jeho dominantní věž z bílého zlata, která se tyčila k nebesům.Miloval pohled na palác, proto si taky vybral tuhle vilu.
Letmým pohledem zahlédl Gulana, stojícího na druhé straně dlouhého balkónu, který spojoval několik pokojů.
„Co to, že nejsi na stráži?“ promluvil na něj Attrebus.
„Je tu nová,“ odpověděl zamyšleně Gulan. „Víš že tvůj otec by s tím nesouhlasil.“
„Můj otec věří v to, že jakýkoliv vztah mezi velitele a jeho vojáky jen podlamuje jeho autoritu. Já zase věřím tomu, že přátelé bojují lépe a jsou loajálnější, než pouhý zaměstnanci. Víš, že běžně popíjím se svými vojáky a dělím se s nimi o jejich starosti. My dva jsme taky přátelé a zpochybňuješ snad mojí autoritu?“
Gulan zavrtěl hlavou. „To ne, ale náš vztah nikdy nebyl tolik – eh – intimní.“
Attrebus si odfrkl. „Intimní? My dva máme mnohem intimnější vztah, než já s Radhasou. Sex je jenom sex, prostě jen další forma boje. Víš že mám rád všechny své lidi a každý má jiné kvality. Radhasa mě inspiruje.“
„Stejně jako Corintha, Celie a Fury.“
„Ano a jak vidíš, není mezi nimi žádná žárlivost. Je to jako když si zahraju karty s Lupem a ne s Eiswulfem,“ odpověděl klidně Attrebus a napřímil se. „Proč to teď vytahuješ? Víš snad něco, co já ne?“
Gulan potřásl hlavou. „To ne.“ odpověděl. „Asi máš pravdu. Všechny tě milujou a asi to nebude jinak.“
„Chci aby si věděl, že si vážím tvého názoru. Já se nebojím slyšet pravdu. Nejsem jako můj otec, obklopen rádci, kteří říkají jen to co chce slyšet. Respektuji ho a jeho činy. Jde mi spíš o věci které neudělal...“
„Mluvíš o Arenthii, že?“
„Stačila by nám jen menší armáda, něco kolem tisícovky mužů. Místní by se k nám určitě připojili a my bychom získali zpět celý Valenwood.“
„Dej mu ještě čas. Třeba už něco chystá.“
„Jsem neklidný Gulane, už celé měsíce jsme nic nepodnikly a přitom je toho tolik.“
„Třeba má s tebou nějaké plány tady, Trebe.“
„Jaké plány? Slyšel jsi snad něco?“
„No, někteří říkají, že je čas, aby si se oženil.“
„Oženil? Proč bych to měl děla? Bohové, vždyť je mi teprve dvacet dva.“
„Jsi princ, předpokládá se, že zplodíš dědice.“
„To ti řekl můj otec?“
Gulan o trochu ustoupil. „Ne, samozřejmě že ne, ale kolují takové zvěsti.“
„Vždycky kolují nějaké zvěsti a pomluvy. Proto je tolik nesnáším.“
„Jednou si na ně budeš muset zvyknout.“
„Jendou možná, ale rozhodně ne v dohledné době. Možná si nezvyknu nikdy a možná dřív padnu v bitvě.“
„Neměl bys takhle mluvit.“
„Já vm,“ povzdechl si. “Brzo půjdu ke dvoru a uvidím jestli mi něco řekne. Pokusím se zjistit, jestli nás nepošle do Arenthie, nebo na sever trénovat. V okolí Cheidinhalu je prý hodně banditů. To by bylo něco.“
Gulan přikývl a Attrebus ho poplácal po rameni.
„Nechtěl jsem tě z ničeho vinit. Jenom mě vždycky tyhle věci dokážou vytočit.“
„To chápu.“
„Myslím že to pro dnešek stačí. Pojďme spát.“
Gulan přikývl a odešel. Attrebus ještě chvíli zůstal na balkóně a sledoval noční oblohu. Mohl mít Gulan pravdu? Opravdu ho chtějí oženit? Nikdy nedovolí žádné ženě, aby ho držela doma, pryč od jeho záležitostí. Pokud to byl záměr jeho otce, bude ho muset zklamat.
Najednou jeho pozornost upoutalo slabé bzučení. Rychle se otočil a spatřil něco, co se podobalo obřímu hmyzu. Ucouvl o kousek a instinktivně šáhl po zbrani, ta ale ležela u postele společně s jeho ostatníma věcma.
Ale pak se to klidně usadilo na zábradlí. Bylo to něco mnohem podivnějšího, než obří hmyz. Byl to železný pták. Jen tam tak seděl a pozoroval Attrebuse umělýma očima.Vypadal, jako že mu něco chce.
Attrebus si všiml malých dvířek, připomínajcí tvarem malý medailonek. Natáhl ruku, ale pak zaváhal. Mohlo to být nějaké vražedné zařízení. Vevnitř mohla bý třeba otrávená jehla, která by ho bodla, ve chvíli, kdy by dvířka otevřel. Na druhou stranu, kdyby ho někdo chtěl zabít, mohl otrávit ptákovy pařáty a poslat ho na něj. Kdyby na něj chtěl pták zaútočit, mohl tak učinit už před chvílí.
Zašel do místnosti a vrátil se s dýkou. Stoupnul si stranou od ptáka a dýkou otevřel dvířka. Pták vydal čistý, tichý tón a pak zase umlkl. Bbyl uvnitř lesklý a skleněný, ale za dvířkama se jinak nenacházelo nic, jen tma.
„Co jsi zač?“
Pták neodpověděl, jen dál nehnutě seděl. Attrebus se to rozhodl nechat na ráno, kdy to dá na prozkoumání Yervě a Breslinovi. Ty už něco vymyslí.
Ale ve chvíli, kdy se otočil, ozval se dívčí hlas. Attrebus si myslel že se probudila Radhasa, ale když se hlas ozval za chvíli znovu, nebyl pochyb, že vychází z vnitřku ptáka.
Vrátil se a podíval se do dutiny.
„Haló?“ ozvalo se zevnitř.
„Ano? Kdo je tam?“
„Oh, díky bohům,“ řekla dívka uvnitř. „Už jsem se vzdávala naděje.“
„Jsi – eh – podívej připadám si trochu hloupě, když tu mluvím do ptáka. Můžeš se z té věci nějak dostat, nebo můžeš alespoň mluvit hlasitěji?“
„Omlouvám se, ale hlasitěji mluvit nemohu, aby mě neodhalili. To co máš před sebou je Vrčka, je očarovaná, mluvím s tebou skrze medailonek, který mám u sebe. Kdyby nebyla tma, mohli bysme se i vidět.“
„Já nic nevidím.“
„Ano, protože je tma.“
„Kde vůbec jsi?“
„No, když jsem se naposled dívala, tak jsme stále byli nad Black Marshem, ale nevím to jistě, ven vidím jen málokdy.“
Nad Black Marshem?“
„Ano, je toho hodně k vysvětlování a vše je důležité. Poslala jsem vrčku aby našla prince Attrebuse a...“ hlas se jí vytratil. „ Vy jste princ Attrebus? Musíte být, jinak by se Vrčka neotevřela.“
„Ano, já jsem princ Attrebus.“
„Vaše Výsosti, prosím odpusťte mi ten familiérní tón, nepoznala jsem...“
„To nevadí. A kdo vlastně jsi?“
„Jmenuji se Annaïg. Annaïg Hïnart.“
„A ty jsi teď někde zajatá?“
„Ano, přesně tak Princi. Ale nejde jen o mě. Domívám se, že je celý svět ve velkém nebezpečí. Je toho tolik co říct a tak málo času, než slunce vyjde.“
„Poslouchám,“ odpověděl Attrebus.
A poslouchal. Znavený hlas mu vyprávěl o místě nad páchnoucíma bažinama Black Marshe, které si ani nedovedl představit. O místě kde vládne nepochopitelný teror. A když Annaig musela odejít a měsíce byly jen bledí duchové na modré obloze, vstal Attrebus a odešel do místnosti, kde se právě probouzel jeho ošacovač Terz.
„Musíme jít ke dvoru,“ řekl jenom Terzovi.