---

Annaïg měla chvíli na to, aby si ženu prohlédla. Byla snědčí pleti a měla protáhlý, drsný obličej Oblečená byla v sytě modrém tričku, zástěře a stejně modrých kalhotech.
„On mi opravdu nic neřekl, zradil tě jeden z tvých lidí, s tímhle červem bych ani neztrácela čas.“
Wemredle začal slabě pištět.
„Tihle jsou moji Fexxele.“
„Jsem v právu, Qijne. Mám na ně nárok.“
„Middenm je neutrální území.“
„Já je ale našel první.“
„Buď si je můžeš vzít sebou do hrobu, nebo se můžeš vrátit do své kuchyně, se všemi kousky na správném místě.“ Odpověděla výhružně.
Annaïg viděla jak se Fexxel začal chvět, nevěděla jestli vztekem, nebo strachem.
„To by se ti mohlo vymstít, protože ještě před tím než umřu, tě zabiju.“
„Ah, odhodlanost.“ řekla Qijne a vystoupila dopředu, před své společníky. „A taky odvaha. Opravdu jsi tak odvážný, nebo je to jen povrchní, stejně jako tvé vaření?“
Náhle vymrštila ruku a na Fexxelově tváři se objevila úzká krvavá linka. Fexxel vyvalil oči a naprázdno párkrát pohnul pusou.
Annaïg nechápala co se stalo. Qijnina ruka byla skoro stopu pře Fexxelovou tváří a ani nedržela žádnou zbraň.
Fexxel konečně našel svůj hlas. „Ty šílená děvko.“ Zaskřehotal a krev mu protékala skrze psty ruky, kterou se držel za zraněnou tvář.
„Vidíš? Je tam jenom krev, nic víc. Jdi pryč Fexxele, nebo z tebe udělám sekanou.“
Fexxel se několikrát nadechl, ale nic dalšího neřekl. Místo toho se otočil a začal odcházet, jeho společníci ho mlčky následovali a každou chvíli se ohlíželi.
Qijne pohlédla na Annaïg. Její oči byli černé jako noc.
„A ty, má drahá, ty jsi kuchařka?“
„Já – umím vařit.“
„A tohle je co?“ Zeptala se a ukázala na Glima.
„Hlupák-Glim. Je to Argonian, nerozumí nám, neumí starou elfštinou.“
Qijne napřímila hlavu. „elf“ řekla zamyšleně a nechala slovo rozplynout do ticha. „Dobrá tedy.“ řekla po chvíli. „ Půjdeme do mé kuchyně.“
Annaïg zvedla hlavu. „A co když ne?“
Qijne zamrkala a naklonila se k Annaïg. „Víš, já tě nepotřebuju celou. Třeba tvé nohy jsou jen zbytečnou přítěží, když pomyslím na to, že by jsi se mohla pokusit o útěk.“ Řekla klidným ledovým hlasem, nebylo pochyb, že to to myslí vážně.
Qijne jí poklepala na rameno. „Tak pojďme.“
A Annaïg šla. Snažila se si nalhávat, že jde, protože se chce víc dozvědět o nepříteli a zjistit jak zastavit celou tuhle šílenou věc, ale bylo těžké tomu věřit, když nikdy z nikoho neměla takový strach, jako z Qijne.“