---

„To sice není, ale i tak to zkusím. Nad námi jsou čtyři další kuchyně a další čtyři Middeny. Dokážeš si představit kolik odpadu to je?“
„Hodně.“
„To znamená že někde nahoře spousta lidí, nebo spousta něčeho jinýho, hodně jí.“
„Také to na povrchu vypadá jako celé město.“
„Myslím že jsme pořád moc hluboko pod povrchem. Musí tu být při nejmenším tisíce tvorů.“
„Asi tak.“
„A Wemreddle, dozorce nad odpadky, po tobě chce, aby si mu pomohla s revolucí proti kdo ví komu, možná i proti daedrickému princi. Nějak si nejsem jistý, jestli se toho chceme účastnit.“
„Takře navrhuješ utéct, dřív než se vrátí?“
„Navrhuju jít se podívat po nějakém jídle do kuchyně a zjistit co je nad námi. Vždycky se sem můžeme vrátit, když zjístíme že ten uklízeč je správná volba.“
„To nemůžeme vědět, dokud jsme nepoznali zbytek.“
„Zbytek čeho?“
„Kohokoliv, kdo od nás chce pomoct. Podzemí, nebo odboje to je jedno.“
„Ty a tvé knihy. Odboj.“ Zavrtěl hlavou Glim.
„Rozhlédni se okolo Glime. Když jsou lidé přinuceni k žití v takovýchhle podmínká, tak časem vznikne odboj.“
„V Lilmothu žila spousta lidí v podobných podmínkách a nikdy nevzdorovali.“
„Možná vzdorovat měli,“ Odsekla Annaïg. „možná An-Xileel neměl -“
„To nemá s An-Xileelem nic společného, rozhodl to Hist.“
„Ale městský strom zešílel.“
„Možná ano.“
„Říkal jsi že se to už jednou stalo, že se jeden strom odtrhl od zbytku.“
„Odbíháme od problému.“
„Dobrá, pár možností máme. Tušíš jak se můžeme dostat do těch kuchyní?“
„To netuším, ale alespoň víme kde jsme.“ Upozornil Glim
„Máš pravdu.“ Připustila, sundala ruku z jeho ramen a vstala, pak si všimla několik postav přicházejcích cestou k jeskyni. „Pozdě, Wemreddle se vrátil.“
„Šest lidí? To není zrovna velký odboj.“
„Alespoň mají zbraně.“
Stejně jako Wemreddle i ostatní vypadali jako lidé, nebo elfové. Oblečený byli všichni stejně, ve žlutém triku, zástěře a černých kalhotech, v rukou třímaly řadu různých nožů a sekáčků. Jen jeden muž byl oblečen jinak. Statný muž s červenými, kudrnatými vlasy a hustými vousy byl oblečený ve žluto-černě kostkované košili. Wemreddle šel úplně vzadu.
Vousáč promluvil.
„Je pravda, že jste ze světa pod námi?“
„Ano.“ Odpověděla Annaïg.“
„A znáte tedy tamní rostliny, zvířata, byliny, minerály a podobné věci?“
„Některé ano, studovala jsem alchymii.“
„Půjdete s námi.“
„Kam?“
„Do mě kuchyně. Do Fexxelovi kuchyně.“
„Wemreddle ty jeden zkurvenče.“ Vybouchla Annaïg.
„Pustí mě nahoru,“ Usmíval se Wemreddle „nechají mě pracovat nahoře. Je to tak nejlepší, budete v bezpečí.“
„V bezpečí před čím?“
„Teď zrovna před náma.“ Zařval jiný, ženský hlas.
K jeskyni se blížila další družina. Dvakrát větší než Fexxelova a stejně dobře ozbrojena.
Fexxel se otočil. „Ty prašivej červe,“ zařval na Wemreddleho. „myslel jsem to s tebou dobře!“
„Já jsem jí to neřekl, přísahám.“